Bůh se stal tím „nejmenším“

Proč lidé nemohou nikdy vidět Boha? Protože je tak jemnou podstatou, či předivem života, že ho lze vidět pouze vnitřním uvědomováním těch nejjemnějších životních proudů, které na nás působí. Člověk si však pod materialistickým vlivem světa zvykl tyto životní vlivy ignorovat, a pokračuje v tom i přes to, že fyzika objevila tajemný, propojující kvantový prostor na úrovni subatomárních částic veškeré hmoty, který reaguje na očekávání pozorujícího vědomí a je v něm vše spojité, kdekoliv ve vesmíru, bez času i prostoru.
Materialismus přiměl člověka, aby se díval vzhůru, když hledá Boha. A člověk to ve své zaslepenosti dotáhl dokonce tak daleko, že byl schopen prohlásit, že „ani když vyletěl raketou na měsíc, nikde Boha neviděl…“

Představte si někoho, kdo právě podlehl výbuchu vzteku, po kterém nastalo dlouhé, vnitřní, osobní ticho. V tom nastalém tichu, přichází uklidnění spolu s celou řadou uvědomění znějících asi takto: „Bylo to úplně zbytečné…Nadělal jsem více škody, než užitku… Byl jsem unáhlený a v důsledku toho nespravedlivý… Něco se mnou není v pořádku… Proč jsem tak reaktivní zrovna na tuto věc? Ubližuji ostatním v důsledku svého vnitřního neštěstí.. ..Co způsobilo ten citlivý engram v mém těle bolesti? Nejraději bych to vzal zpět.“
Škola života nastala na duchovní úrovni uvědomění, které se odehrálo snad ve zlomku vteřiny. Je to, jako když dostanete v okamžiku zazipovanou energetickou zprávu, která se pak rozbaluje a rozvíjí delší čas, než to dojde vaší tělesné mysli. Otřes, který způsobilo rozčilení, přenese na okamžik člověka na úroveň ducha, se kterým se sám konfrontuje ve svém vlastním svědomí. Na úrovni ducha se setkáváme s Bohem, který je také Duch, a v nejvyšším důsledku jsme na této úrovni s Bohem sjednoceni.
Na stejném principu se spojujeme s Bohem v nejkrásnějších životních okamžicích, kdy pociťujeme bezpečí, blaženost, mír a uvolnění. Možná při sportu, možná při odpočinku na dovolené, anebo při lesní túře. V té chvíli jsme na okamžik vystoupili z myšlení a sjednotili se v duchu s Bohem, který nám dal pocítit to, kým opravdu jsme. Cítili jsme naplnění, sebehodnotu, celistvost, či vzájemnost, které se po čase vytratily, když jsme opět vstoupili z uvědomování do tělesné mysli.
A tak je Bůh stále s námi, a učí nás skrze nejobyčejnější životní situace. Tiší nás vůní lesa, objímá letním vánkem, hladí nás teplým slovem přítele a někdy i tvrdým zastavením, či sprchou. To vše na pozadí našich životů přináší uvědomění, inspiraci, kreativitu, vnuknutí, prozření, moudrost… Ale materiální uvažování je často zaměstnáno natolik lamentováním či hlučným životním stylem, že si neuvědomuje své uvědomování, ani po ráně palicí.
Až teprve když se ztišíme a zastavíme natolik, že pro nás není ztrátou času zkoumat vůni a krásu květiny, jsme otevřeni k uvědomování si Boha a jemných projevů v sobě i v okolí, skrze které s námi komunikuje. V tomto okamžiku jsme pustili Boha do svého života a dáváme mu prostor, aby byl naším Učitelem.

Slepé cesty

Člověk si zpravidla málo uvědomuje, že ty nejobyčejnější věci v životě, jsou těmi nejdůležitějšími. Hledat velké věci znamená lpět na světě. Být jím pohlcen – hypnotizován a magnetizován. Pohlcení duše lpěním na formách a projeveném světě se dá definovat jako vnější životní cesta, která vnímá pouze povrch věcí. Což znamená jednostranný, plochý, newtonovsky - lineární náhled na realitu. Každý den přináší mnoho obyčejných každodenních situací, které jsou pro pozorovatele obráceného do světa ničím. Považuje je za prázdný, nenaplněný život a tak usiluje o životní vzrušení. Čím více je naše vnímání upřené do světa, tím více vzrušení potřebujeme a aniž o tom víme, jsme účastníky krysího závodu, který končí smrtí z vyčerpání. Být pohlcen světem znamená zakládat si na tom, co je pomíjivé. Jedinou jistotou vnějšího, projeveného světa je neustálý pohyb a neklid. Vznik, zrození, rozkvět, destrukce a zánik. Jedna forma se proměňuje v druhou a životní polarity se vzájemně přelévají a proměňují. Ze dne je noc a z noci den. Láska se proměňuje rázem v nenávist a to co bylo včera k užitku, je dnes už na obtíž. Nejlépe to vystihuje cesta loďky na povrchu rozbouřeného moře. Zkráceně řečeno, je to velké drama. Nekonečný bludný kruh, který je tím více vnitřně neuspokojivý a bolestivý, čím více je člověk závislý na egu, hmotě a honbě za zisky. Místo hledaného uspokojení, naplnění a míru se na této životní cestě dostavuje vnitřní prázdnota, vyčerpání, či pocit marnosti. Čím plněji je člověk na vnější cestě, tím více odevzdává svou energii a tím větším je otrokem věcí, lidí a svého silného ega.

Smysl života

Život je školou, která nám dává zakusit prázdnotu, vyčerpání a pády. Protože teprve na základě nich se vzbouzí uvnitř duše silná touha po vysvobození. Ta touha je hybnou silou vedoucí k Bohu, který je vším z toho, po čem toužíme, aniž si to uvědomujeme. Dojít z utrpení do věčné blaženosti je smyslem našeho života. A skutečně dojít do cíle nelze jinak, než niterným hlubokým zmoudřením. Takže tím smyslem je spíše zmoudření, které jde ruku v ruce s dosažením věčné blaženosti v Boží náruči. Smyslem života je tedy život sám, pokud je žit vědomě. Člověk, kterého těžký život zastavil, nezřídka přehodnotí priority a vydá se jiným směrem. Ten, kdo se ocitl blízko smrti, si nezřídka uvědomí, že jeho dosavadní životní krysí závod zcela postrádal naplnění. A to co člověka v této chvíli skutečně promění je hluboké niterné uvědomění. Vše začne dávat smysl, až když si uvědomíme neomylný řád za vší existencí, který nás každý den a každou minutu vede k moudrosti. Pochopíme životní scénu jako svět zrcadel z Alenčiny říše divů. Až teprve, když si uvědomíme, že vše co nám život přivedl do cesty je naším osobním výtvorem, převezmeme plnou odpovědnost za svůj život a začínáme si být vědomi, že k nám Bůh denně mluví skrze nastalé situace, skrze to co uvidíme, zaslechneme a skrze lidi, které potkáváme. Být si vědom života, jako světa zrcadel je důležitý obrat k vědomému žití, který nás vysvobozuje z role oběti a dává nám naději, že se můžeme rozhodnout pro úplně jiný život, než ten, který s námi do této doby tolik mával.

Život je jedinečná příležitost

A skutečně je to tak, že životní osud je z velké míry naší osobní volbou. Každý den si volíme z toho, jakým člověkem budeme, jak se budeme dívat na nastalé životní situace. Prostě z jakého hlediska pozorovatele budeme vnímat svět. Tím začínáme vědomě otevírat skulinku v životních mračnech a zasvítí k nám ten aspekt Božského vědomí, který si naladíme na svém osobním přijímači. Přesto si musíme nakonec plně uvědomit, že naše cesta duše je podřízena nadřazenému plánu. Úkolu, který ji dál sám Bůh a s nímž jsme jako nevtělené duše souhlasily. Ten plán je nadřazen našim osobním volbám. Je totiž vybrán z vyššího nadhledu, který reflektuje naše minulé životy, naše lekce, které jsme nezvládli a karmické zátěže, které máme uvolnit. Člověk by tedy nikdy neměl rezignovat, když se zdá, že některé touhy duše zůstávají nenaplněny, některé modlitby nevyslyšeny a některé zkoušky zdánlivě neodcházejí. Právě tyto situace dávají nevytrvalým lidem možnost zavrhnout duchovní cestu a obrátit se k Bohu zády, ale dávají také možnost zcela opačnou. Životní nejistoty nám dávají příležitost ukázat, že i když se neděje právě to, co bychom si přáli, a životní zkouška se nám zdá nekonečnou, my si zvolíme jako odpověď vždy jen Lásku.

Svou vytrvalostí dáváme odpověď ďáblu = všem parazitickým entitám, které očekávají, že naše osobní nenaplněná očekávaní využijí ve svůj prospěch tak, že Boha - Lásku zavrhneme a zvolíme si cestu nenávisti, vzdoru a prostopášnosti. Z toho by měli totiž šťavnatou porci energie. Tak se stávají naše každodenní životní volby naší nejdůležitější duchovní školou, a když si to začneme hluboce uvědomovat, náš duchovní růst může nabrat exponencionální nárůst. Právě teď můžeme dokázat, že stojíme při Bohu a na cestě Lásky a to i kdybychom se měli postavit proti všemu a proti všem.

Staň se tím, co žádáš

Často se nám nedějí vytoužené věci právě z toho důvodu, že se čeká na to, až opustíme lpění na jejich získání a zvolíme si místo nich pouze bezpodmínečnou Lásku, jako vnitřní kvalitu a Boha zároveň. Pamatujme na zákon, že nemůžeme mít to, čeho se nedokážeme bezvýhradně vzdát. Je to proto, že svým lpěním na výsledku hromadíme podvědomě negativní potenciál v podobě strachu z jeho nedosažení. Aby se stalo to, o co žádáme, musíme nejprve prožívat stav, jako bychom vytoužené věci již obdrželi a následně se tato naše vnitřní energetická kvalita může manifestovat v našich životech.

Současně musíme brát v úvahu, že životní role, místo, rodina a některé životní okolnosti nám byly dány jako osud pro tento život a nemůžeme si vynutit jejich změnu. Neznamená to však, že konstelace, ve které jsme se narodili, je naším vězením, či prokletím. Naší bezvýhradnou volbou je, jak se postavíme k čemukoliv, co nám život připravil a právě tady existuje neomezený prostor pro naši osobní volbu. Ke všemu se můžeme postavit jako k výzvě, anebo také jako k problému. Král přítomného okamžiku bere cokoliv jako výzvu a příležitost vytrvat a obrátit v prospěch i to, co se zdá být neřešitelné. Naproti tomu oběť vidí v čemkoliv nepřízeň, vidí vždy druhé jako viníky a lituje svůj úděl. Oběť se utápí ve své bezmoci do té míry, že si neuvědomuje ani to, že emoce bezmoci se staly drogou, na které je již denně závislá.
Zkráceně řečeno vědomý život znamená přijímat každý den a každou minut jako dar a spolupráci s Nejvyšším. A když se to pro nás stane samozřejmostí, pak se jakýkoliv život stává zábavným dobrodružstvím. Prožíváme přítomný okamžik při všem, co děláme a díky tomu jsme si vědomi, že se toho děje velmi mnoho i v situacích, které ostatním připadají bezvýznamné. Přítomný okamžik je sám o sobě velmi naplňující, když v něm prožíváme bytí a díky tomu jsme schopni zachytit školu života, přijmout poučení a moudrost a posunout se dále.

Moudrost tělesná

Duchovní moudrost přichází na všech třech úrovní naší bytosti. Když na úrovni tělesné pociťujeme bolest, nepohodlí, úrazy anebo neustálé napětí, je to signál vedoucí ke zmoudření. Ve všech buňkách našeho těla je vědomí. Měly by nás vést k zastavení a zvnitřnění. Láska by nás měla dovést k péči o své tělo a ke schopnosti plně odkládat všechnu zátěž. Měli bychom se naučit cíleně relaxovat tím, že propustíme vědomě napětí z celého těla a prostoupíme své tělo koncentrovaným vědomím. Každý takový prožitek přináší občerstvení a vzbuzuje silnou odezvu duše. O naslouchání Bohu skrze naše tělo a celé stvoření hovořil také Kristus ke komunitě Esejců.

Nasloucháme-li svému tělu i po stránce výběru stravy, sportu a zábavy, zmoudřeli jsme a žijeme vědomější život, na který tělo reaguje uzdravením a uvolněním. Naše tělo je cca ze 75 % voda a zkuste dávat zkažené vodě denně porci lásky. Uzdravíte ji tím dokonale a vyčistíte a její zmrzlé krystaly budou nádherné. Voda je nositelem informace a tak posílejme svému tělu pozitivní signály a lásku. Naproti tomu si můžete domyslet, proč právě vodní živly pustoší hromadně tuto zhýralou civilizaci. Jaký odkaz vyslala do vodních živlů tato společnost?

Moudrost duševní

Druhá a vyšší úroveň zmoudření je na duševní – myšlenkové úrovni. To jak myslíme, vede zásadně a bezvýhradně k tomu jak se cítíme a jak jsme zdraví. Svět myšlení je naším paralelním světem, který si máme uvědomovat. Myšlenky jsou stejnou energií, jako hmota a myšlenka je základem jakéhokoliv zhmotnění. Proto jsou myšlenky doslova věci. Na úrovni myšlení tvoříme. Moudrost hledajícího spočívá v tom, že pozoruje svou mysl a nedovolí, aby se mysl stala neovládanou a negativní. Tělesná mysl, která je neovládaná, přebírá vládu nad životem člověka a automaticky se řídí sdílenými programy společnosti. Chová se jako rozladěné rádio. Proto je neovládaná mysl automaticky negativní, destruktivní a zhoubná. Pokud mysl vládne člověku, nazýváme to egoismem. Život pod vládou ega je životem, který ovládá démon. Takový život je bolestný a způsobuje mnoho temných myšlenkových vzorců vedoucí tělo do napětí. Život v napětí činí tělo ztuhlým, temným a nepřístupným životodárné energii Boží.
Zmoudření hledajícího spočívá v uvědomování si samotné autonomní povahy tělesné mysli. Hledající se přestává ztotožňovat se svou myslí a začíná se na ni dívat jako na přehrávač programů, kterým nemusí věnovat pozornost. Stačí si plně uvědomit, že mysl autonomně nepřehrává realitu, ale myšlenkové vzorce z prostředí, na které byla naladěna. Už přijetí této samotné myšlenky o povaze tělesné mysli vysvobozuje hledajícího ze spárů neovládané mysli a zasévá nové přesvědčení, které si uvědomuje, že klid od rušivé mysli nastává v prostoru ducha, za myslí. Zmoudření tedy vede ke snaze přesunout svou pozornost do bytí, kde spočívá obrovská úleva od potřeby nutkavého myšlení a konání. Tím odkládáme nadvládu ega. Mysl je překonávána když je překročena, ignorována či odosobněna, když propustíme její zaujaté pozice, které se vzpírají tomu, co právě je a nebo co si myslí, že je. Čím více bytí je prožíváno mimo mysl, tím menší má mysl sílu stát se neovládaným démonem.

Moudrost duchovní

Moudrost ducha je to nejzásadnější, o co v lidském životě jde. Na úrovni těla nás vyučují tělesné smysly, či emoční prožitky. Na úrovni duševní nás pozdvihují anebo srážejí naše myšlenkové vzorce a jsou příčinou emočních pohnutí v těle. Na úrovni ducha dochází k uvědoměním beze slov. Duch přijímá moudrost mnohorozměrným, mimosmyslovým vjemem, který nazýváme bytostným uvědoměním. Duch se učí z toho, čím se na životní pouti stává. Při všem co v životě děláme, si jednoduše také na nejvyšší úrovni uvědomujeme ducha situace a tím se náš duch školí a moudří. Pro hledající, kteří jsou vědomě ve spojení se svou duší, se stává duch situace, osob, či věcí, tím nejdůležitějším faktorem, který je vede k rozhodování. Naopak, materiálně smýšlející jedinec upřednostní myšlení - logiku a ignoruje ducha.
Ve své nejvyšší úrovni jsme duchové, kteří existují jako holografické součásti Nejvyššího Ducha. Jsme tedy menší bohové, žijící v Nejvyšším Bohu, od kterého nikdy nemohou být odděleni a sdílejí s Ním nejhlubší podstatu. Projevený svět, včetně našeho těla s jeho tělesnou myslí, vznikly jako škola pro nás, bohy. Smyslem projeveného světa je tvoření, kdy každý z nás svými každodenními vědomými volbami tvoří to, kým chce být. Božství zděděné proměňujeme ve vyšší kvalitu. Děláme z něj božství zvolené, když na pozadí zapomnění a temnoty volíme vždy Lásku a Světlo a s těmito osobními volbami získáváme moudrost, jako dar a milost Boží.

Kým jsme se stali?

Moudrost, kterou získáváme školou života, je jako jasné světlo, které svítí na naší cestě čím dál jasněji. Nejprve pochopíme, oč tu jde, a rozhodneme se něco změnit. Pak následně mluvíme o tom, čím je nadšená a prostoupená naše obnovená mysl. Nakonec, po nějaké době nejen myslíme a mluvíme jinak, ale nakonec i konáme podle toho, jak myslíme a mluvíme. Když všechny tři součásti naší bytosti jednají souhlasně, už nejsme rozladění, ale koherentní. Oč žádá naše srdce, to se plní a život je čím dále více prostoupen synchronicitami. To proto, že náš energetický podpis je čistý, silný a jednoznačný. To, kým jsme se stali – zvolili jsme vždy Lásku a stali jsme se Jí – k nám přitahuje vše, co nám s Láskou slouží. Jsme jedním, celistvým a zářivým, jako je i Nejvyšší Bůh. Zvolili jsme si být jeho syny a dcerami, tím, jaké volby jsme činili a stále činíme v každodenním životě. Co mysl pochopila a chtěla, to slovo říkalo a duch to vykonal. Podobně, jako Otec, Syn a Duch jsou jedním Nejvyšším Bohem, my jsme každý z nás totéž, ale v menším provedení.
Smyslem života rozhodně není žádná ze světských rolí, kterou tu vykonáváme ani nashromážděný majetek, či praktická moudrost, kterou tu zanecháváme druhým. Nejvyšším smyslem života, je naše osobní, duchovní proměna na životní cestě. Ne, CO jsme tu dělali, ale KÝM jsme se na své životní cestě stali. A když jsme se stali Láskou, pak jsme byli a jsme Světlem světa, které prozářilo tmu a změnilo poměr energií na planetě. V důsledku toho pak naše skutky a činy automaticky přinášejí paprsky Božího království na Zemi. Všichni duchem vedení, jsou Božími paprsky a přišli na tuto planetu právě teď, kdy potřebuje zvýšit vibrace a překonat temnotu.

Láska JE vším

Prošlapáváme cestu vědomím, která vedla z počátečního nevědomí a spánku, po plné probuzení a žitou Lásku, spočívající ve věčném přítomném okamžiku. Ze smrti přecházíme do života věčného, když si denně volíme Lásku. Odevzdali jsme všechno světské Bohu a naše životy patří jen Jemu. Široká paleta světských cest pro nás ztratila jakoukoliv atraktivitu, protože ani jedna z nich nevede do života, ale končí smrtí. Vše postrádá smysl, pokud nemáte to nejdůležitější a to je Láska. Bůh je bezpodmínečná Láska a tak je Bůh jediným, co má skutečný a trvalý smysl a zároveň je vším, po čem toužíme. Každý, kdo celý svět obětuje na oltář Lásky, vše získá. Nejde o lásku lidskou, podmíněnou a selhávající. Jde o neselhávající pramen Lásky Boží, která miluje tak, že Láska je definicí její podstaty a ze své podstaty Jí nic nezabrání milovat všechno stvoření i přes závoj temnoty a nedokonalosti, kterým je zastřené.
Jdeme úzkou cestou a vlastníme nejvzácnější perlu, když žijeme v Bohu. Žijeme v Bohu tím, že jsme se Mu plně odevzdali ve svých svatebních komnatách. Tak jsme se stali Jím a On námi. Došli jsme k celistvému sjednocení a najednou vidíme, že vše čeho jsme se vzdali, je naše a ještě mnohem a mnohem víc, protože Bůh je vším, co jest.
Čím dále jsme na své duchovní cestě, tím se nám zjednodušuje a vidíme jasněji. Z bouřlivého a velmi těžkého života, o kterém jsme dříve říkali, že je boj, se vše proměňuje v lehkost bytí. Čím méně světsky usilujeme, tím jde vše snadněji a lehčeji a máme bohatě vše, co potřebujeme. Čím častěji si volíme Lásku a odmítáme strach a zotročení, tím více nás Láska podporuje, školí a vede a urovnává naši cestu. Bůh převzal všechny naše záležitosti a my spoléháme na vyšší prozřetelnost, která nás provede i nitrem skal. Učiní cestu i tam, kde se zdá, že žádná není, podobně jako Mojžíš prošel s Izraelity rozděleným Rudým mořem. I kdyby se zdálo, že se Bůh opozdil a nic nevychází, stále v Něj důvěřuj a On Bude jednat.

Čím více jsme došli klidu, zastavení a vnímání přítomného bytí, tím více ignorujeme šílenství světa, prahnoucí po ziscích. Naším ziskem a perlou nejvyšší kvality se stal Nejvyšší a od něj k nám proudí zcela nová kvalita žití. Úporné napětí se tím proměnilo do blaženosti bytí. On nás nese ve své náruči. Zastavili jsme se, stali jsme se svobodnými a celistvými. Nic nemusíme a tak si užíváme přítomný okamžik plnými doušky. V přítomném okamžiku je Skutečnost, která je živá a promlouvá k nám. To je Bůh, který je živým, je ve všem, co jest a touží nás obejmout. Svět se proměnil proměnou našeho vnímání. Už neutrácíme život v upření pozornosti k budoucímu okamžiku a útrpným přečkáváním přítomnosti. Zmoudření je v zastavení konání a vstoupení do bytí za myšlením. Tím se naše prožívání ukotví v nepomíjejícím a láskyplném stavu.

Je to snadné

Pokud se umíme zcela zastavit, zpřítomnit a zcela propustit všechno své konání, vystoupíme z tělesné mysli, spočineme v míru za myšlením, tělo i mysl se uvolní a občerství a láska se nás zmocní. V té chvíli jsme realizovali jedinou potřebnou věc našeho života a všechny techniky, všechny rady spasitelů, i všechna přikázání můžeme odložit. Na co byste svírali ukazatele směru cesty, když už si užíváte cíle? Cesta do cíle je natolik jednoduchá, že je to pro mnohé nepřijatelné. Jejich ego chce slyšet složitosti. Nemohou tomu uvěřit, že se v životě tolik natrápili a přitom stačilo jen vše propustit. Oč jednodušší je však toto zjištění pro pokorné!
Když se naučíte svírat perlu života a těšit se z její blaženosti, ujme se vás Bůh a provede vás zbytkem vaší cesty. Život sám a jeho každodenní situace se pro vás stávají nejlepšími učiteli. Konečně jste totiž dospěli k tomu, že jste Ho začali vnímat a pustili Ho do svého života jako živého Boha, který je denně s vámi v každém okamžiku. Zázraky proměnění se nestanou ze dne na den, ale odevzdali jste se v důvěře Bohu, který ve vás započne přírodní proces přirozené proměny, zatímco vy spočíváte ve své dokonalé přirozenosti, autentičnosti a pokoji, jak jen toho jste schopni. Vaše moudrost, štěstí, láska a uzdravení započalo růst, jako rostlinka. Dopřejte jí potřebnou vegetační dobu, aby na ní vyrostli lístky, větvičky a nakonec i květy a sladké plody.
Každý, kdo spočívá ve své nejhlubší přirozenosti a objevil co je to bytí, začal spolupracovat s Bohem svým odevzdáním. Propustil své křečovité úsilí a napětí. Rezignace na vlastní konání je branou k bytí a je osobním odevzdáním sebe sama do vyšší moci. V tomto stavu začínáte život vnímat hluboce a plně, a ty nejobyčejnější situace k vám promlouvají hlasem Božím, jeho láskyplným poučením. Nic, co právě čtete, na co se díváte a co konáte, není náhodou. Čím více jste odevzdaní proudu života, tím více spatřujete Boží ruku ve všem a tím více je pro vás každý okamžik posvátný a radostný. Bůh se stal vaším Otcem, uchopil vás za ruku a vy můžete být bezstarostní a přítomní jako děti. Postavili jste svůj dům na skále a žádné bouře ho nezničí. To, co se světu jeví ničím, je ve skutečnosti nezničitelným a nejpevnějším základem vší existence. Základem, který nikdy neselže. To je Bůh.

Vše už JE

V životě není kam spěchat a co dohánět. Ti, co to vidí opačně a honí se, aby vše stihli, na sklonku života často zjišťují, že skutečný život jim proběl mezi prsty a oni ho nedohnali, zatím co se nadmíru namáhali. Skutečný život probíhal v přítomném okamžiku, zatímco oni u toho nebyli. Naháněli celou dobu život, který spatřovali v budoucích událostech, ale žádné upírání zraků do budoucnosti nepřineslo přítomnost štěstí. Směr, kterým se ubírala jejich pozornost, byl směr rozptylování jejich ducha. Vše bylo investováno do neexistující budoucnosti. Chtěli by to vrátit zpět, ale pak už to nejde. Kdo chce opravdovou změnu, musí ji učinit právě teď. Čekání na budoucnost je odkládáním skutečného života na neurčito.
Duše se narodily v této 3D realitě, aby pocítily silné vjemy a prožitky, které umožňují stvoření svého osobního zvoleného božství. To je odpovědí pro všechny, kteří právě litují toho, že si jako duše dobrovolně zvolili tuto cestu a nechápou, jak mohli chtít, aby byla jejich perla zašlapána do bláta v úplném zapomnění na svůj původ. Nebeské duše totiž vidí v pozemské inkarnaci výzvu a jedinečnou příležitost. Nebuďte nikdy těmi, kdo propásli svou příležitost stát se bohy tím, že prožili život jako oběti.

Vyprostěte se ze zajetí časoprostoru

Sestup do 3D vibrační hustoty je omezením a zdeformováním Božího Světla. Chaos je výstižným termínem, který definuje změněné vnímání duše narozené v lidském těle. Jako děti se všichni nedobrovolně stáváme obětí ducha světa a to již od raných fází vývoje v břiše matky. Přešli jsme tím z nelineární reality a Jednoty do světa lineárního. Skutečnost jsme omezili získanou proměnou vnímání. Ovlivnili nás nesčetné filtry lidských programů, které jsme dětsky, naivně a důvěřivě přijímali, dokud jsme se neprobudili a neuvědomili jsme si jejich deformační charakter.
Deformace vnímání, které s sebou nese 3D realita spočívá v iluzi vnímanou tělesnými smysly. Naše vyšší vrozené smysly byly deformovány na smysly tělesné a ty se nemohou přenést přes omezení časoprostoru. Ačkoliv již od dob Einsteina fyzika ví o relativitě času a prostoru, většinou nám empirické vědecké poznání nepomáhá k vyproštění se z všudypřítomného, nízkého vědomí lidstva.
Fyzika potvrzuje, že čas sám o sobě neexistuje. Je funkcí vnímání a způsobem jak popisujeme změnu okolností. Čas není konstantou, ale je relativním pojmem v závislosti na rychlosti či frekvenci. Sami to známe z praktického života, že nám čas běží pokaždé jinak a to v souvislosti s proměnou naší osobní vibrace. A stejně tak jako čas, je i prostor relativní. Prostor je trojitým rozkladem Jednoty a čas je popisem, kterým zachycujeme změny děje v prostoru. Časoprostor je třírozměrné projevení Podstaty, kterou fyzika nazývá kvantové pole a pro duchovní svět je Božím Duchem. V kvantovém poli je však podstata reality a 3D prostor je jejím projevem formy. Na kvantové úrovni existuje dokonalá spojitost – neoddělenost a neexistuje čas. Ke změnám dochází ve všech směrech času. Na úrovni 3D forem však již dochází ke značnému omezení Podstaty a k velmi pomalému pronikání Světla božství do projevu formy.

Návrat do JÁ JSEM

A tak všechny duše, přicházející ze světa Jednoty do omezeného 3D jsou oklamání iluzí pro jejich nejvyšší dobro. Ve světě relativity jsou nejprve oklamáni "realitou", která strhává do své neutěšenosti, lineárnosti, kauzality a konečnosti. Pohlceni duchem světa se nejprve ztotožníme s vlastním tělem a myslí, poté uvěříme ve vlastní smrtelnost a pomíjivost a v důsledku nich nás ochromí strachy a prožijeme chaos. Božská moc se tak vlivem omezení v těle zeslabí na minimum a duše si prožije opak toho, čím ve skutečnosti již JE. Silné vjemy, které to provází, mají duši podnítit k protipohybu. K silnému hybnému momentu směrem k Bohu, Pravdě a světu Absolutna. Naším úkolem je tedy vyprostit se z omezenosti a bídy, kterou nás svázalo ulpění ve hmotě. Cesta domů vede přes objevení našeho nejvyššího božského rozměru a ve schopnosti spočinout uvnitř božství – ducha a ne uvnitř hmoty. Spočinout ve stavu JÁ JSEM je návratem k jedinému Bohu, který o sobě říká JSEM, KTERÝ JSEM  a vede nás k pochopení vnímání ducha a odložení všech lidských pojmenovávání.
Kdo ulpívá svým vědomím ve hmotných formách, je ve hmotě a je svázán potřebou pojmenovávat. Dědí úděl hmoty v podobě omezenosti, utrpení, boje a konečnosti a neumí se zastavit, protože je v bludném kruhu. Je zmítaný světem jako zajatec po mnoho životů a neví, že je otrokem iluze. Kdo odpoutal svou pozornost od forem, stává se kolemjdoucím pro tento svět. Naše osobní spočinutí v duchu je ukotvením ve věčném přítomném okamžiku, je věčným životem a spásou, kterou přináší Kristus. Staňte se Jím tak, že vaše vnímání spočine v Lásce a přítomném okamžiku. To je volba, která vyplývá z duchovního zmoudření.

Zkáza tohoto světa je obrazem vědomí lpícího na hmotě. Svět zahalily temné mraky v důsledku sestupu vědomí a my jsme tím byli uvězněni v paradigmatu omezenosti časoprostoru. Pokud na své duchovní cestě vystoupáme do vyššího vědomí, rozkryjí se mraky, které zahalily jas Božího Slunce a my uvidíme, že čas i prostor byly jen iluzemi, které nás pohltily během našeho zrání. Ve vysokém stupni vědomí se ztotožníme se Skutečností, která je duchovní, bezčasová = věčná, všeobsažná = Absolutno, bez omezující oddělenosti. A současně je prožívána individualita každého jedince. Prostor je překonáván myšlenkou a poznávání je realizováno sdílením, či sjednocením se s pozorovaným. Promění se naše vnímání tak, jako bychom vylezli z temna krabice, na světlo Boží.
Čím více stoupáme ve vědomí, tím více je pro nás svět klidnějším, více naplňujícím a radostnějším místem. Realizujeme celistvost, ukotvení, klid a mír. Jsme plní energie, překypujeme zdravím a jasností mysli. Přesouváme se tak od bezmoci do projevené moci. Vše, co jsme dříve chtěli urvat silou, teď přichází samo, v důsledku moci ducha. Zjišťujeme, že nic nemusíme tvořit, protože vše po čem toužíme už JE nám k dispozici, pokud to umožníme. Jen jsme od toho byli odděleni mračny nevědomí a naše vědomá volba Lásky, která je odpovědí na vše, nás obdarovává milostí. Bůh je Láska a poskytuje svou milost všem, kteří uspěli ve škole života, když pochopili, že tou jedinou potřebnou věcí v našich životech je Bůh. S Ním získáváme dokonale všem, po čem jsme kdy toužil a to ještě dříve, než dokážeme své tužby pojmenovat. Díky Bohu je nejprve zažíváme a pak nám dochází, po čem jsme vlastně toužili a v konečném důsledku to nakonec i pojmenujeme.
Z Boha vše pochází, a k Němu se vše navrací v prožitku JÁ JSEM. Čím dříve k tomuto uvědomění dospějeme, tím více trápení si ušetříme a tím dříve se náš život stane jedině radostným.