Slunce svítí na lidi dobré i zlé

S každým ránem vyjde slunce na znamení, že Bůh nezapomíná. Slunce nám svým svitem dává znamení, že Bůh je s námi a nezapomíná na nás, svítí nám, i když ještě třeba spíme. Ať už tělesně nebo duchem. S paprsky slunce je to jako s Boží láskou. Dopadají na vše, bez rozdílu. Sluneční paprsky pronikají všude, kam my jim to dovolíme. Kdo chce zůstat ve tmě, je ve tmě…. Vnáší světlo do našich domovů, svítí nám na cestu. Jeho paprsky nás příjemně šimrají, hřejí, ale dokážou též spálit. Je to nejjasnější znamení, spolu s milým budíčkem nádherným ptačím zpěvem. Ptáčci, zdá se, po ránu zpívají nejprocítěněji, nejsladčeji. Je to Boží ranní políbení, s přáním úspěšného dne. Bůh nám vnáší světlo i do našich srdcí, životů. Jeho náruč, je plná Lásky, tiší, hladí, objímá…, ale jako slunce, dovede také spálit, přetavit na lásku vše, co se mu postaví do cesty. Boží světlo nás vede po našich stezkách, svítí nám na cestu, když Mu to dovolíme, a vyvede nás bezpečně ze tmy, když se na chvíli ztratíme, což se může stát. Ukáže nám cestu z každé šlamastiky, najde cestu i tam, kde z našeho pohledu žádná není.

Proč slunce nevyjde?

Na to, že slunce každý den vyjde, třebaže je za mraky, by si mnozí vsadili. Je to jistota se kterou se počítá i kdyby se všechny ostatní jistoty zhroutily. Kolik z nás si plně uvědomuje, že všechny jistoty, včetně slunce, tu jsou jen díky Bohu? Kolik lidí se Bohu vysmívá a přesto je závislých na Jeho slunci a Jeho všudypřítomné oživující energii? Až jednou slunce nevyjde, jakoby zapomnělo, bude to jasné znamení, Boží varování pro všechny, kdo očekávají druhý příchod Krista. V ten den bude věřícím posílen jejich vnitřní klid a šťasten ten, kdo v něm setrvá a to i přes to, že... hned po soužení, které nastane v těch dnech, se zatmí slunce a přestane svítit měsíc, hvězdy budou padat z nebe a nebeské moci budou otřeseny. Na nebi se objeví znamení Syna člověka a všechny národy na zemi se budou v nářku bít do prsou a uvidí Syna člověka, jak přichází na nebeských oblacích s mocí a velkou slávou. A vyšle své anděly za silného zvuku trubky a ti shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, od jednoho konce nebes k druhému. (Matouš 24:29–31; NWT)

Historie se opakuje

Možná vám to nápadně připomíná události tzv. deseti egyptských ran. Celé se to odehrálo v 16. století před naším letopočtem. Izraelský národ se stal národem otroků v Egyptské zemi po dobu asi 400 let. Pyšný faraón neuvěřil varováním ani po té, co pravý Bůh seslal na celý Egypt deset ran v podobě přírodních pohrom. Šlo o nepřehlédnutelné úkazy. Vody v Nilu se proměnily v krev, přemnožily se žáby, komáři, mouchy, došlo k seslání dobytčího moru, lidé byli postiženi vředy, nastalo krupobití, přemnožení kobylek, tři dny nevyšlo slunce….

Všechna tato znamení dopadla na zhýralou společnost Egypta, ale vyhnula se uvězněnému Izraelskému národu. Bůh způsobil otřes národu, který byl Bohu odcizený, a výsledkem bylo, že kromě vyjití Izraelitů z Egypta s nimi vyšla také ohromná smíšená společnost lidí, kteří pochopili, že Izraelský Bůh je Bohem nad vším, co jest. (2.Mojžíšova 7-12. kapitola)

V prvním století se podobná situace opakovala, tentokrát nevyšlo slunce na tři hodiny. Asi od poledne do třetí hodiny odpolední. Bylo to v den ukřižování Pána Ježíše Krista. Poslední tři hodiny jeho utrpení na kříži. (Marek 15:33-39)

Proč by zatmění slunce v dnešní době nemělo být opět znamením zázračné moci pravého Boha, Stvořitele, kterým vzburcuje hřešící svět, aby z něj vyvedl všechny, co projeví alespoň nějakou aktivitu, jeden první krok k záchraně? Vzhledem k předpovědi pronesené v písmu očekáváme, že zatmění slunce je radostné znamení pro všechny, kteří se rozhodli obrátit na cestu lásky. Vybízíme vás, abyste to tak udělali co nejdříve a nadcházející události, pro vás nebudou děsivou pohromou, ale znamením, že se přiblížilo Boží království.

Všeobecná lhostejnost

Jen si zkuste představit, co to udělá s lidmi, když se vyplní proroctví a slunce opravdu jednoho dne nevyjde? Představte si ten zmatek lidí, kteří prchají a neví, kam by se schovali. Mezi lidmi zavládne panika. Historie se opakuje a je předvídatelná. Bylo napsáno, že atmosféra před obdobím tmy, bude jako za dnů Noema. Lidé jedli a pili, muži se ženili a ženy se vdávaly, a nepovšimli si, dokud na ně nepřišla potopa.(Matouš 24:36-38)  Podobně víme, že ani znamení posledních dní a velkého soužení na Zemi mnohé nepřiměje k tomu, aby se zamysleli nad příčinami utrpení. Jasná znamení posledních dní vyústí v situaci, kdy nevyjde slunce. Pojďme se teď zamyslet nad sledem událostí, které postupně nastávají a nad reakcemi, které to způsobí.

Události času konce

Všichni mohou jasně rozpoznat světové události, popsané v evangeliích a knize Zjevení. Upozorňují nás, abychom si nemohli nevšimnout, že přichází doba druhého příchodu Ježíše Krista. Měly být rozpoznatelné dle toho, co si můžete sami přečíst v následujících verších. Vyhledejte si prosím evangelium Matouše 24. kapitolu.

Počátky porodních bolestí máme již za sebou. V dnešních dnech situace dospěla k dalšímu pokračování. Letos v období výročí památné slavnosti (období velikonoc) se svět zastavil vlivem virové nákazy. Došlo tím k odstranění každodenní oběti prorokované v biblické knize Daniel. Přečtěte si o tom více zde.

Znamení v podobě modly

Ve dvanácté kapitole knihy proroka Daniela je vysvětleno, že po přerušení každodenní oběti dojde ke vztyčení „ohyzdné modly pustošitele“. V českých překladech Bible můžeme číst o ,otřesné ohavnosti´  ,znesvěcující ohavnosti´, nebo o ,ohavnosti, která působí zpustošení´. A co to znamená?

Nápovědu nám, jako vždy, dává historie zaznamenaná v Bibli. V prvním století našeho letopočtu stála tato ohavnost na svatém místě tak, že v roce 66 n.l., když došlo k povstání Židů, přitáhla římská vojska a oblehla Jeruzalém a pronikla až k chrámovým zdem. Cestius Gallus, vojevůdce římských legií, náhle a nepochopitelně přerušil toto obléhání a odtáhl. Eusebius ve svém díle Církevní dějiny (III, V, 3) uvádí, že křesťané utekli z Jeruzaléma a z celé judské země do Pelly, města v Pereji.  Úleva od obléhání byla tehdy jen krátkodobá, ale umožnila raným křesťanům, kteří věděli o Ježíšově varování, nalézt záchranu v horách. V roce 70 n.l. přitáhli Římané znovu, ale ve větším počtu. Obklíčili město, postavili obléhací val, vyhladověli ho a nakonec úplně vypálili a zpustošili. A to včetně Židovského chrámu a knihovny, obsahující důležité židovské rodové záznamy. Historik Josephus uvádí, že sice zahynulo 1 100 000 lidí, ale někteří Židé přežili. Národ, který ukřižoval Božího syna se dočkal zavržení, a na jeho vlastní hlavu mu dopadlo to, co sám po dlouhá staletí zaséval. Bylo to jasné potvrzení, že smlouva mezi pravým Bohem a židovským národem, byla v prvním století zrušena.

Tehdy byla ,ohavností´ a ,modlou pustošitele´, římská válečná zástava, čnící nad svatým městem Jeruzalémem a dříve vyvoleným Izraelským chrámem. Od dob zavržení Izraelského národa byla otevřena cesta k pravému uctívání pro všechny národy světa. Následovníci Krista vytvořili křesťanství a to mělo po následující dvě tisíciletí být cestou, odrážející Kristův zákon lásky.  Správná otázka je: „Jak bude ,znesvěcující ohavnost´ čnít nad křesťanstvím dle předpovědi? Není nasnadě, že jak židovství starověku, tak ani křesťanství  novověku, prakticky nedostálo tomu, co vyučovalo?

Dnešní ohavnost

Ve velmi blízké době se stane, že se národům podaří dohodnout klid zbraní, aby tak zmírnily následky dopadu koronaviru. Ohlasy po tomto řešení už dnes zaznívají v médiích. Ve chvíli kdy politici dosáhnou tohoto cíle, budou si vyžadovat nějaký způsob vděčnosti. Něco jako svátek, nebo obdobu ,sochy´, která bude muset být všemi ctěna. Jde o symbol moci, který oslavuje politickou moc, a to v čele s dnešním králem severu, Ruskem.  Vyhlásí sami sebe jako zdroj míru a bezpečí, místo aby si byli vědomi Boží neomezené moci nad světem. To je ta modla. Bude mluvit rouhavé věci proti Bohu a zvelebovat se a povede útok proti náboženstvím. Budou loutkami v moci neviditelných duchovních sil nepřátelských mimozemských civilizací.  Ale nebude jim dovoleno, aby se dotkli vyvolených.

Období velkého soužení

Od té doby nastává období necelých čtyř let, 1335 dní prokazování, kdo kým skutečně je. Kdo zachovává věrnost a nepoklekne před modlou, a kdo zůstává věrný a dočká se toho, že bude vzat, zatímco jiný bude zanechán. (Matouš 24.40-42) Viz článek, Jak byla odstraněna každodenní oběť. V tomto období nepomůže útěk do hor, ale vstup do ,nejvnitřnějších místností´ člověka. To znamená duchovnost, vnitřní ukotvení se v duchu. Také to znamená důvěru v ochraňující Boží moc a klid, s tím spojený.

Pro pravé následovníky Krista to bude důkladné prověření jejich věrnosti a zralosti. Jejich odmítavý postoj k modlářství nezůstane nepovšimnutý. Těm, kdo vztyčili modlu budou trnem v oku. Neskloní se, podobně jako většina, před modlou. Vědí, že jediný, kdo dává mír, je jejich Bůh a Pán a ten jim dá jistou záchranu. Zatímco světem zavládne panika, věrní budou v bezpečí.

Falešní mesiášové

Zmatek tohoto období ještě prohloubí povstání falešných proroků, Kristů, lžimesiášů. Rozmnoží se v tom období jako houby po dešti a svedou mnohé na scestí. Budou provádět znamení a poutat na sebe pozornost. Že se děje něco mimořádného, neunikne nikomu.

Jak v té dramatické době nepodlehnout omylu a falešným mesiášům? Jednoduché pravidlo zní: „Za falešnými Kristy běhají, ale před pravým Kristem se schovávají.“ Jediné prokazatelné znamení Krista bude viditelné na celé obloze, ze všech stran, bude viditelné všem a všude a bude mu předcházet období, kdy „slunce nevyjde“.

Zatímco falešné Kristy se budou snažit všichni vypátrat, protože slyšeli o jeho znameních, kterým svádí lidi.

Před zjevením pravého Krista na obloze, se budou chtít schovat, ale nebude kam. Bude to všem tak jasné a nepřehlédnutelné, že o tom nikdo nebude pochybovat. Na konci evangelií čteme, že Kristus byl v prvním století vzat do nebe za přítomnosti jeho přihlížejících učedníků. Andělé tehdy oznámili učedníkům, že jeho druhý příchod bude stejný, a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Skutky 1:11; B21) Jeho zjevení na obloze, bude znamenat jeho druhý, předpovězený příchod s mocí, aby sesbíral úrodu Země.

Jak na to zareaguješ?

Čas, kdy slunce nevyjde, bude jako poslední varování pro ty, kteří pod rouškou tmy potřebují před Pánovým příchodem něco uklidit, udělat honem pořádek, neboť Pán je blízko. Čas na očištění svých srdcí… Reakce lidí, přes energii ve vzduchu, která bude každému napovídat, aby se zastavil a zamyslel, že má poslední příležitost; reakce lidí budou zcela opačné – panika, děs – rovnou, bez rozmyšlení. Vždyť co by si rozmýšleli, přišel konec světa… Kdo zůstane v klidu, bude druhým za blázna, co se nesnaží uniknout jisté smrti. Však, zdá se, že právě ten, bude mít největší šanci na život. Pán nebude nikoho honit. Je Pastýř, ne honící pes. Možná někdo na poslední chvíli poslechne anděla, přestane prchat a dá se jím zastavit.

Bude zdánlivě běžný den, kdy slunce zapomnělo vyjít. Proto ne každý, kdo zůstane v klidu, bude spasen. Budou dva stát vedle sebe. Jeden bude vzat a druhý ponechán. Jsou totiž lidé, se kterými nehne nic a jejich zdánlivý klid nebude značit jejich připravenost na Pánův příchod, ale třeba naprostou ignoraci situace, naprostou víru ve svou dokonalost, neohroženost, že se budou třeba i smát prchajícím ve zmatku, ale i oni neobstojí, i když v klidu postojí.

A role mnohých se v poslední moment vymění. Se sílícím vnímáním Pánova příchodu se mnohý, původně silný v kramflecích, dá na zběsilý úprk, a mnohý, původně prchající ve zmatku poslechne hlas a sílu, která se bude snažit ho přesvědčit, aby zachoval klid, a zastaví se. Tak silné to bude. Klas neví, jestli je zralý pro žeň. Klas prostě je a zraje. Jen Pán ví, kdy přijde sklidit úrodu a jestli klas dozrál k užitku nebo bude hozen do pece…