K čemu drama?

Dramatické životní situace, především vztahové, jsou naším prokletím i darem. O prokletí hovoříme, když řešení vidíme ve změně protistrany, ale ta se neděje. O daru začneme hovořit, když přijmeme, že vztahové drama je silnou příležitostí k nalezení sebe sama skrze vyléčení svých zranění. V tomto článku budeme hovořit o dvojplamenném dramatu na dvou úrovních. Vně nás a uvnitř nás. A existuje zákonitost, že pokud vyřešíme především sebe, vyřeší se nám tím automaticky i život kolem nás. Změníme svou energii, začneme se jinak vztahovat k okolí a budeme si přitahovat jiné situace.
Dvojplamen jsou dvě síly duality, které spolu tak dlouho zápasí, dokud nenaleznou dokonalou shodu – rovnováhu a nestanou se jednotou. Učíme se v sedmi hlavních vrstvách, které mohou mít mnoho dalších odstínů. A jakým způsobem se tedy učíme? Tím, že někde ve svém životě narážíme, klopýtáme, máme nesoulad, nežijeme harmonicky, opakovaně se nám vrací stejné problémy, pády, rozchody, rozvody apod... To není naše ostuda, ale cílená lekce, do které všechny duše přišly nevědomě spadnout, aby nakonec našly samy sebe na hlubší, či podrobnější rovině porozumění.

Na obrázku Caducea z minulého článku si nastíníme podobu našich lekcí. Jednotlivé body jsou naše energetické čakry, které jsou buď zcela svobodné a energie skrze ně proudí, nebo je naše programy brzdí a potlačujeme tím své pravé já. Měl/a bych tedy léčit své čakry? Je zbytečné uvolňovat své čakry technikami, když nedokážeme rozpoznat a uvolnit svá negativní přesvědčení. Proč neustále léčit následky a opomíjet příčiny? Vztahové drama nám jako v divadle ukazuje, kde uzavíráme brány božskému oživujícímu duchu a žijeme omezeně. Doslova se otravujeme zevnitř, když se necháme utvářet světem. A je velkým osobním pokrokem, přiznat si a bytostně pochopit, že mnoho našich problémů nemá uspokojivé řešení ve formě, ale pouze v energetickém obsahu. Když vidíme, nejen velikost problému, ale především to, jakou energetickou změnu od nás vyžaduje, přestane být problém neřešitelný. Už samo porozumění jeho podstatě ho léčí. Dokonalá energetická proměna duše způsobí, že pro nás přestanou problémy existovat, protože problém vzniká tam, kde nerozumíme druhu našich zranění. A vyléčená zranění jsou vyléčené problémy. 

Sedm energetických vrstev dramatu

1. BYTÍ: Přežívám a čekám na to, kdy můj život konečně začne, nebo už na nic nečekám, protože každý okamžik mého bytí je naplňující? Už jste si někdy uvědomili stále přítomný vnitřní neklid na pozadí? Potřebu stále něco hledat, něco dělat, někam, směřovat apod.? Spočinout v přítomném bytí, důvěřovat, že je o mě postaráno shora tím více, čím více žiji v důvěře, může být dosud nedosažitelný úkol. Nervozita, nejistota, strach, vnitřní prázdnota, či podrážděnost mohou podprahově ovlivňovat vztahy i všechny životní okolnosti, pokud se neuchylujeme k přítomnému bezčasovému bytí při každé možné příležitosti. Na této úrovni řešíme, jestli nás vede pudovost, či živočišnost, nebo jestli se nad svou živočišnou vrstvu dokážeme povznést. Co mi říká partner, který se věčně neumí zastavit a vnáší permanentní nervozitu, či nejistotu do vztahu o mě samé/m? Pokud to vzbuzuje vztahové drama, je to i mé téma. Pokud se mě to nedotýká, mám to dokonale zpracováno.

2. CÍTĚNÍ: City jsou jazykem duše. Dovoluji si být naprosto otevřená/ný vůči cítění – hlasu své duše? Nebo mě dopad hlubokých citů děsí a proto je vytěsňuji? Jsou city pro mě darem nebo prokletím? Prožívám život plnými doušky, vše skrze mě volně proudí, nebo mě definuje spíše neschopnost cokoliv cítit? Pokud city vytěsňuji jen v souvislosti s něčím, uvědomuji si, že ta uzavřenost se promítá do všeho? Nepopírám část sebe samé/ho, když potlačuji svou sexualitu kvůli studu, či dogmatům? Nepotlačuji svou přirozenost, když si nedovoluji cítit se špatně kvůli společenským pravidlům? Kdykoliv něco v sobě potlačujeme, nebo zakazujeme, nevědomě to posilujeme a začne nás to ovládat. Kdykoliv si to dovolujeme přiznat a prožít, měníme svou reakci a osvobodíme se od toho. Jak mi mé zranění v této oblasti zrcadlí můj partner? Co se mi od něj vrací za reakci?

3. IDENTITA: Naše identita je buď umělá, nebo bytostná. Co ji utváří? Pokud nevíme jak se dostat hluboko sami k sobě, jsme odpojeni od slastného božství a nejsme autentičtí. Kdykoliv nestojíme pevně sami v sobě, budeme utvářeni okolím ze strachu vybočovat, ze strachu z nepřijetí, ze strachu z hodnocení druhých... Cítíme svou identitu odděleně od ostatních, nebo se bez práce, partnera, či slávy cítíme ničím? Necháme se ve vztahu ovládat kvůli, klidu, konvencím, či hmotnému zabezpečení? Umělá identita – maska – persóna, je udržována společensky přijatelným životním příběhem a v bytostném spojení s božstvím vidí ohrožení. Ta umělá identita je doslova egem – ďáblem, který bojuje do poslední chvíle proti našemu duchovnímu pokroku. Citlivý partner vidí zřetelně naši masku a podle druhu dramatu můžeme pochopit druh zranění své autenticity. Drama života se ptá, jestli dokážeme odložit nebo úplně zahodit svou bývalou identitu, aby mohla přijít nová, božská. Dokážeme se kvůli tomu vzdát světa, vykročit do neznáma, dovolit si po dlouhou dobu ničím zdánlivě nebýt a nic zdánlivě nevědět?

4. VZTAHOVÁNÍ: Miluji nepřipoutaně, nebo k praktikování své lásky potřebuji vnější objekty? Pleteme-li si závislost na člověku s láskou, jsme obětí vlastní iluze. A ta nás vždy vytrestá. Připoutanost k protějšku na něj může působit jako balvan na krku, protože energii naší závislosti cítí a činí jej nesvobodným. Pokud svou identitu odvozujeme od lpění na partnerovi, když cítíme, že bez něj nejsme úplní, vrátí se nám nazpět zraňující energie odmítání a nakonec se intimitě můžeme zcela uzavřít, protože si ji začneme podvědomě spojovat se zraněním. Vztahové drama v podobě nahánění a odmítání má zjevit destrukci jakéhokoliv lpění. Máme mít zlomené srdce tolikrát, dokud to nepochopíme a nepřijmeme. Dokud se v nás destruktivní vzorce nepřepíší a nezačneme milovat bez objektu i bez zištnosti. Vztahy nás učí, že pravá láska miluje bez jakéhokoliv podmínění, neboť je vysokým druhem vnitřní harmonie, vibrace, či stavu vědomí.

5. KOMUNIKACE: Svobodná komunikace je velký úkol vztahového představení. Co symbolizuje tichá domácnost? A Co symbolizuje italská domácnost? Co se stane, když neumím vyjádřit, co cítím, co chci, či nechci? A co se stane, když tón komunikace zhatí i ty nejupřímnější snahy dobře komunikovat? Nechávám se ovládat, nebo mám odvahu obhájit své oprávněné zájmy? Kdy je lepší mluvit a kdy raději mlčet? Kdy je slovíčko NE obranou lásky a kdy je krutostí? Kdy slovíčko ALE zboří všechno pozitivní v komunikaci? Jak říct pravdu a nezranit? Jak napravovat, ale neobviňovat? Vztahové drama, nekomunikace, ostrá slova, střet emocí i slovní zranění, jsou přímým ukazatelem na to, co si máme uvědomit o vlastních blocích na energetické úrovni své páté, krční čakry.

6. VNÍMÁNÍ REALITY: Třetí oko je úrovní zření energetické pravdy za pravdou zjevnou. Na této úrovni své bytosti zříme vnitřním zrakem s odstupem a nadhledem, abychom své nižší energetické úrovně dokázali sladit, pochopit, přijmout, zharmonizovat. Tady se završuje duální svět souhrnným porozuměním náhledům obou pólů. Schopnost introspektivního vnímání a chápání dovoluje povznést se nad rozdělující dualitu. Bez intuitivního vedení třetího oka, bychom nedali dohromady složitost lidské psychiky v souvislosti s úkolem duše. Třetí oko je třetí nadřazená perspektiva. Když skloubí rozum a intuici vznikne vhled. Když skloubí hledisko obou dvojplamenů, vznikne porozumění. Když skloubí užitečnost tmy i světla, vznikne smíření. Na své úrovni spojí hledisko pozorovatele a pozorovaného v jeden celek a vytvoří bránu do neduality.

7. VYŠŠÍ JÁ: Na sedmé energetické úrovni své bytosti si odpočineme od jakéhokoliv dramatu. Vstupujeme do plného prožívání své identity spojené s celkem v bezčasovém bytí. Tak jako Bůh odpočinul sedmý den od svých děl, i my na této úrovni zcela vystupujeme z dramatu. Je to dosažitelné hlubokou introspekcí, upřením pozornosti do svého středu a prožitkem prostého JÁ JSEM, bez jakéhokoliv dalšího přívlastku. Zde zažíváme skutečnost plnou lásky a světla, která je sama o sobě neutrální, bez hodnocení, bez posuzování. Spojuje se v nás nebe a země, člověk a Bůh v jeden celek.

Elektromagnetické plameny

V klasické fyzice se šíření elektromagnetického záření znázorňuje jako dvě navzájem kolmé, harmonicky kmitající sinusové křivky:

Elektrická složka (vektor \(E\)) kmitá v jedné rovině.

Magnetická složka (vektor \(B\)) kmitá v rovině kolmé na složku elektrickou.

Pokud se na tento trojrozměrný model podíváme z určitého úhlu, křivky se opticky kříží a obepínají osu šíření (směr vlnění/Poyntingův vektor), což přesně odpovídá vizuální podobě caducea – centrální ose (holi) obtočené dvěma protiběžnými hady.
Caduceus je symbolem průběhu elektromagnetických sil v energetickém těle, vytvářející sedm hlavních pásem vibrační oktávy a současně také základní sedmiúrovňovou paletu barevného spektra. Konkrétní energetické nastavení těla se pak promítá do stacionárního energetického pole obklopujícího duši. Říkáme mu aurická záře a v Bibli je symbolizováno čistými oděvy, nebo naopak pokořující nahotou.

Drama rozpolcenosti

Klíčové je pochopit, že drama dvojplamenů je drama naší vnitřní rozpolcenosti. Jedno naše já soupeří s druhým a setkání s duálovým partnerem to vnitřní drama vždy rozdmýchá. Neumíme se rozhodnout, chceme protichůdné věci, nevíme, jak usmířit svůj vnitřní konflikt a ten dlouhý čas zdánlivé stagnace v nepříjemné necelistvosti se někdy jeví jako vnitřní nekončící peklo. Jako útrpná cesta poutníka za nevěstou/ženichem, která nás promění zevnitř. Najednou se probudí temnota duše, která v nás doposud spala. Kdo si skutečně uvědomuje, že i samotné setrvávání s nepříjemným pocitem, který si přiznáme a prožijeme, nás transformuje? Děje se to skrytě, pod povrchem a nesmí se před tím utíkat, vytěsňovat to, popírat to. Co si odžijeme, to vyléčíme. Ale je důležité vědět, že cesta dvojplamenů je katalyzátorem nevědomí. Vypadá to jako drama, ale je to očista. Buď tomu podlehneme a partnera zapudíme, nebo se necháme pročistit a zažijeme věčnou lásku.

Máme-li tu vzácnou příležitost potkat svého tělesného duála, považujme to za dar, kterého se tu zdaleka každému nedostane. Bude nám odrážet naše zranění velmi detailně, neboť on je přesným odrazem naší chybějící celistvosti. A tím spustí hlubší úroveň naší transformace. Dar dvojplamenného partnera se stává speciálním v okamžiku, kdy jsme schopni ho na úrovni duše zúročit – vstoupit v tomto životě do plnosti ducha, vystoupit z duality a prožít vyšší druh lásky v páru. Lásky bez podmínění, dokonalé spojení duší, láska umocněná, která roste, nikoliv iluze, která se časem rozpadá. Je to společná cesta s někým, kdo nás nezmenšuje, ale naopak podporuje maximum našeho potenciálu.
Ale pokud svatbu dvojplamenů zažijeme jen v sobě, i to je výjimečný dar, který splnil poslání. Máme svůj dvojplamen, svou dokonalou celistvost v sobě natolik přítomnou, že jej vně nemáme potřebu hledat. Fyzický partner se pak stává jen vítanou možností, nikoliv podmínkou.

Uvěznění princezny

Pohádky popisují probuzení vědomí, které se vydalo hledat duševní osvobození. Mužská expanzivní polarita v každém z duchovních žáků, hledá cestu k vysvobození té ženské, přijímající polarity, až dokud nedojde ke vzájemnému intimnímu splynutí. Minulý článek Podstata dvojplamenů je důležitým východiskem pro hlubší pochopení tohoto tématu.
Uveďme si nyní dva hluboké vztahové archetypy, rozhýbávající transformační vztahové drama. Odehrává se u nich transformace duše skrze hledání lásky, jako v pohádkách.
Jako empat je označován člověk, který se automaticky silně vciťuje do druhých. Odkrývá jejich nitro během několika okamžiků a jeho přístup ke vztahu je ochránce, či pečovatel, propojovatel kolektivu. Silně cítící a pečující člověk nasákne vzorce společnosti, díky nimž je rozpolcený a odpojený sám od sebe. Pokud je v dětství navíc vystaven chladu v rodinných vztazích, střídavému nezájmu, či potřebě zasloužit si lásku, nese si s sebou emocionální trauma již z raného věku. Stává se zraněným léčitelem a jeho uvězněný plamen ducha má dva aspekty. Jeden plamen hledá lásku v lidech a ztrácí se v nich, ale když stále naráží na nestálost a povrchnost lidského pojetí lásky, oblast citů začíná být pro něj minovým polem.
Čím je potřeba lásky naléhavější, tím více lpí na potřebě získat lásku od druhých. Upadá do závislosti, kterou protistrana vnímá jako nátlak. Setkává se s pravidlem, že čím více nátlaku vytváří, tím více odmítání zažije. Láska začne být v podvědomí silně spojována s citovým zraněním a tak vzniká sebezáchovný program, odpojující empata od nejcitlivějšího receptivního pólu své duše, který pracovně nazýváme princezna. Jakmile je sebezáchovný program usazen v podvědomí, začne žít vlastním životem, ochraňuje vlastníka tím způsobem, že ho odpojuje od nejcitlivější části sebe sama pokaždé, když hrozí riziko prožívání hlubších citů. Avšak to, co mělo být jen obranou, začíná škodit, když odpojuje člověka od citů i tehdy, kdy je na místě takové city projevit. Vzhledem k tomu, že nervová soustava se naučila automatické reakci, odpojení od citů nastává dříve, než to zaregistruje mysl. Na vědomé úrovni nastává zmatenost a vztahové potíže. Neschopnost hluboce milovat, vyhýbavá vztahová dynamika, panika z intimity, je v podstatě uvězněním, či zakletím naší vnitřní princezny. Vědomá mysl začne lásku považovat za pomíjivou, protože se neustále utvrzuje ve stejné zkušenosti. Kdykoliv přichází situace projevit hluboké city, platí pravidlo, že zraněný empat přestává cítit a vytváří si odstup. Intimita je spojována s ublížením a část duše se odpojuje. Uvězněním vnitřní princezny se svatba dvojplamenů stává nemožnou a mysl člověka lásku vnímá spíše jako překážku, či komplikaci, se kterou si raději nezahrávat. Od této chvíle vládne duši persóna, která nechala princeznu zabít. (Viz. minulý článek v části o Sněhurce a sedmi trpaslících.)

Zamilovanost je iluze

Citlivé duši zatím chybí hlubší porozumění o povaze vlastního zranění a království duše se tím stává prokletým, zaroste trním. Čeká na probuzení vyšší úrovně vědomí – prince, či hrdinu.
Klíčové je pochopit, že to není láska, co způsobuje bolest, ale lpění na lidech, které si s láskou spojujeme. Pramen naší lásky nikdy neústí v druhém člověku. To pouze pozornost druhého člověka, nebo iluze o jeho vlivu, otevírá náš vlastní hluboký prožitek – vlastní pramen. Z vnějšku získáváme pouze podněty. Zamilovanost vzniká, když někdo zosobňuje část nás samotných, která je uvězněná a nemáme k ní volný přístup. Vidíme ji v protějšku jako v zrcadle. Proto začneme na chvíli prožívat rozšířenou verzi sebe sama, která je celistvější, úplnější a svobodnější, kvůli někomu, o kom začneme věřit, že tu kvalitu má. Ale lidská zamilovanost je pomíjivostí a tak zraněná duše brzy vystřízliví ze své idealistické iluze o druhém a potvrzuje si znova a znova svou vlastní pravdu o zrádné lásce, která nikdy nevydrží a tudíž nemá cenu ji v životě stavět na piedestal. Raději se držet střízlivého rozumu… I kvůli tomu princezna stagnuje ve vězení a dostává prostor uvědomit si svá zranění, svou ztuhlost. Prochází očistou svého plamene. Nakonec zůstává v prázdnotě a rezignaci na své sebeobranné mechanismy. V tichu vyplouvá pomalu na povrch pravda duše o vězněné lásce a nedá se ignorovat ani potlačit. Až tehdy je připravena přijmout svého zachránce a být vysvobozena.

Princova role

Na scénu přichází princ, hledající lásku. To je druhý, aktivní plamen – druhá polarita duše, která se nesmířila se zajetím lásky a vládou temnoty. Úkol prince je být bdělým, hledat kudy za nevěstou, číhat na svou příležitost a hlavně se ničeho nebát. Probuzení našeho prince v duši, je obdobím duchovního probuzení, hledání, ztišení se, úniku ze světa. Princův meč prosekává cestu trním a bodláčím. To se děje, když víme, že odpověď na hledání naší celistvosti – svatby dvojplamenů, spočívá ve zvnitřnění, v postavení se temnotě podvědomí bez úniku, bez popírání, bez strachu. Neexistuje jiný přístup, než vytrvat i za cenu nepohodlí těžkých stavů. Neexistuje jiná cesta, než projít temnotou skrz naskrz, aby se démoni rozplynuli jako pára nad hrncem. Tato naše polarita je posedlá touhou zachraňovat a nejraději by vše vyřídila hned. Ale cesta je tisícinásobně delší, než si myslí. Aby bylo možné přemoci všechny démony duše, vyžaduje to postupnou práci. Najednou by se zvládnout nedali. Bylo by hned po hrdinovi. Musí sekat hlavy draka postupně… Zpočátku hrdina netuší, že cesta je dlouhá především proto, že ho má pročistit tak, aby to unesl. Nejprve je hrdý, odhodlaný a příliš sebevědomý. Má sklon vytvářet nátlak a tento přístup by uvězněnou princeznu jen více zatvrdil. Cítila by z něj dusivého pronásledovatele a to by znemožnilo zlomit její prokletí. Na cestě se tak dlouho obrušují hrany tvrdého mužského přístupu, dokud neučiní z kozla mírného beránka. Dokud se nerozplyne nadvláda ega. Expanzivní vědomí se cestou zbavuje zbrklosti, svéhlavosti, samolibosti, pýchy, až dokud téměř nerezignuje. Nakonec se u hrdiny vyčerpá i potřeba hledat spásu kdekoliv venku. Prošel celý svět a nikde řešení nenašel. Zůstává v přítomné bdělosti, sám se sebou, bez řešení. Připouští, že neví co dál a zůstává s tím bez boje. Dovoluje si nevědět a nebojovat s tím. Není nadále již puzen démonem žádostivosti. Nechává být vše co je, takovým, jaké to je. A to je přesně cíl, do kterého měl dojít. Cíl, ve kterém padly energetické zábrany znemožňující spojení. U cesty nešlo o vzdálenost, ale o změnu energie.

Dvě polarity uvězněného ohně

Možná i samotné živly napovídají něco o rozdílu mezi dvěma plameny. Ty mají základní dva póly: vzdušný a zemitý. Oheň může být ukrytý v zemi jako žhavé uhlíky, které čekají na přístup vzduchu, aby se znovu rozhořely. A může být také rozptýlený ve vzduchu, živý a jasný, ale bez místa, kde by se mohl ukotvit. Takoví mohou být i dva lidé, kteří se navzájem probudí.
Jeden je jako žhavé uhlíky zakopané pod zemí. Jeho oheň existuje, ale není vidět. Zpočátku u něj převažuje země a voda, ale uvnitř doutná skrytá horkost. Potřebuje vzduch – otevření, slovo, vědomí, odvahu vyjít ze svého nitra a hořet. Probouzí se pomalu, v pozdější životní fázi, ale zato konzistentně. V pohádkách je zobrazován jako spáč, který se po cestě za hledáním nevěsty proměnil v hrdinu.
Druhý je jako plamen, který už šlehá do prostoru, ale nemá svůj krb. Jeho oheň se rozptyluje, protože nemá zemitost, která by jej držela. Potřebuje ukotvenost, tělo, hranice a bezpečí, aby mohl hořet svobodně. Jeho dynamika je dynamikou kulového blesku, který nutně potřebuje uzemnění, aby jeho nositel neshořel. Uvězňuje se v sebeobraně před svým ohněm.V pohádkách je zobrazován jako unesená princezna.

A právě proto se mohou navzájem tak silně přitahovat. Každý v druhém zahlédne něco, co sám hledá. Jenže tady spočívá první velký omyl dvojplamene: domnívat se, že to, co v druhém vidím, mi druhý musí dát. Nemusí. Setkání pouze odhalilo oheň, který už ve mně byl.
Hrdina nepotřebuje princeznu, aby se stal hrdinou. A princezna nepotřebuje hrdinu, aby se stala svobodnou. Jejich setkání může být tím, co je probudí k vlastnímu procesu. Teprve když každý nalezne ve svém nitru to, co hledal v druhém, přestává být jejich vztah zápasem o naplnění. Oheň se může vrátit do svého středu. A tehdy už nejde o to, kdo koho zachrání. Jde o to, zda oba dokážou svobodně hořet. Jdou cestou za nalezením vlastní rovnováhy, která znamená otevřené, hořící srdce, které svou zranitelnost proměnilo v nedotknutelnost.
Po transformační cestě jsou oba jedním ohněm nesoucím obě polarity. Vztah už není dramatem, ale přirozenou jednotou.
 

Uprchlík - pronásledovatel

Když cestu duálu promítneme na vztah dvou lidí, vztah dvojplamenů se popisuje jako runer – chaser. Drama pronásledovatele a uprchlíka. Partner, u nějž převažuje dynamika pronásledovatele, vytváří nátlak a uprchlík vytváří odstup. Když pronásledovatel bojuje o uvězněnou lásku partnera, odkrývá jeho obranné mechanismy a prchajícího to ještě více vyděsí a odpojí, protože jeho jediným bezpečím je ukrývání se v komfortní zóně – nenaplňujícího, ale dobře známého módu, jehož udržování ho stojí všechny jeho síly. Empatičtí duálové na jednu stranu tak stejní ve své touze žít lásku a na druhou stranu tak odlišní v přístupu… Jako dva póly téže ohnivé síly, které se nemohou nepřitáhnout. Rozumí si na velmi hluboké úrovni, ale vše hatí jejich persóny vytvořené egem - vnitřní démoni, dokud jim vládnou. A to je úkol pohádkové cesty za vysvobozením princezny. Osvobozuje oba plameny od zábran, které vytváří bariéru jejich spojení.
V reálném životě se mezi duály neustále opakuje dynamika otevírání, vstřícnosti, uzavírání a odpojování, až dokud alespoň jedna ze stran nezmění přístup a neprolomí začarovaný kruh změnou vztahové energie. A ten čas, ty měsíce a roky rozcházení a přibližování poskytují prostor k uvědomění si vlastních zraňujících motivů konání, které se důkladným porozuměním dají vyléčit. Ale nejde to hned, nejde to lehce a vůbec už to není snadné. Oba uvěznění hledí na svět skrze optiku, kterou zprvu neumí odložit. Nedokáží se jen tak vidět zcela jasně, a když ano, nemají sílu jen tak změnit naučené vzorce, dokud vše nedospěje až na samotný okraj snesitelnosti.

Bolestivé prázdno

Oba duály se přitahují, protože si navzájem aktivují své nezhojené části. Tyto dvoj-plameny si navzájem dávají okusit prožitek celistvosti, který sami v sobě zprvu neumí objevit, ale současně to má i temnou stránku. Aktivují se současně i bolestivé témata duše.
Hrdina a princezna jsou dvě poloviny téhož zranění, které se navzájem hledají v domnění, že ta druhá je jeho řešením. Dříve, než naše dvě duševní polarity, objeví svou celistvost, prožívají zranění, které má společného jmenovatele. Hledač utíká k druhému člověku, uprchlík utíká od druhého člověka. Ale oba utíkají od stejného vnitřního pocitu. Touha najít lásku je nenaplněná, nastává mučivé prázdno, které hrdina řeší zvýšením intenzity hledání a princezna ho řeší odpojením se od bolestivých citů. Nastává koloběh nahánění a skrývání, který nelze úsilím vyřešit. Svádí boj uvnitř i navenek. Úsilím se stupňuje utrpení. Jak jen dokázat respektovat svobodnou volbu druhého, bez pronásledování? Jak se naučit snášet prázdno? Jak žít lásku bez utrpení? Silná touha to zvládnout je hybným momentem transformace duše. Ale více než boj je důležité, ticho po boji.
Jediným trvalým řešením je vědomě vystoupit z bludného labyrintu. A to se děje ve vědomí, které se odvrátí zvenku – dovnitř, nebo-li od úsilí k bytí. Tím opouští lpění, které zraňuje a láska může existovat naplno, bez bolesti. Očistnou cestou transformace se odemyká celý potenciál duše, obsahující dokonale vše. Objevuje se vyšší duchovní identita, vyšší JÁ. Mučivé prázdno se rozplyne a energie zaplaví uvolněné tělo.

Potřeba být milován

Pod touhou po konkrétním člověku není potřeba toho člověka, ale potřeba být milován, přijat, dotýkán, viděn, chtěný, bezpečně spojený…. To je obrovský rozdíl!
Hledač se musí naučit milovat bez pronásledování. Uprchlík se musí naučit milovat bez útěku. Jen tak se nakonec mohou zrodit dvě vyrovnané bytosti schopné lásku přijímat i dávat. Nelze to vyléčit jinak, než obrácením směru vědomí do sebe. Odložením mentální zátěže pro tento přítomný okamžik a pohroužením se do svého vlastního, transcendentního, nesoudícího bytí = do ducha. A duch je spojen s velkým Duchem = Bohem. Tuto kvalitu reprezentuje sedmá vibrační úroveň korunní čakry. (Všimněte si, že dva hadi se vědomě zří – propojují - na úrovni šesté a sedmá má křídla svobodného ducha Jednoty.) V bytostném pohroužení do sebe, jsme opravdu sami sebou, cítíme lehkost od tíže světa a právě tento slastný prožitek nám zprostředkovává duálový partner. Nebude nám však dáno spojení dvojplamenů, dokud oba nenaleznou sami sebe opravdově, to znamená svou vlastní, vnitřní cestu k celistvosti. Cesta dvojplamenů je především iniciací hluboké transformace duší skrze partnerský vztah.
Pod snahou, hledáním, řešením souvislostí, je někde uvnitř každého hledajícího velmi jednoduché: „Chci, aby mě někdo opravdu miloval.“ Hrdina vysvobozuje na své cestě nejprve sám sebe, a tím je vytvořen bezpečný prostor pro vysvobození princezny, která se přestává skrývat, jen pokud cítí bezpečí, bez nátlaku, bez pronásledování.

Cesta hledajícího přivádí do stavu, kdy si je nucen přiznat následující: „Chybí mi blízkost.“ „Jsem sám.“ „toužím být milován.“ „Bojím se, že to nikdy nepřijde.“ To přiznání není slabost, ale to je návrat k sobě. K vlastní hluboké pravdivosti, která osvobozuje od masek. Je to v podstatě soukromá modlitba, odhalující, že náš vnitřní hrdina odložil svou pýchu a je ochoten stát před Bohem nahý a s prázdnýma rukama. Jedině skrze pravdivost vede cesta k dokonalé celistvosti. Pokud není pravda duše naplno vyznána, skrývá se jako temnota a vytváří zábranu božskému duchu. Bez osobního vyznání nedojde k plnému pochopení a alchymické proměně duše. Z vnitřní očisty duše už je jen krůček k blahobytu bytostného JÁ. Motiv konání se překlápí. Člověk již nadále není puzen démonem žádostivosti, ale je od toho očištěn, aby určujícím motivem zůstala jen vědomá láska konající zázraky.

Když komunikace utichne

Hledáním lásky vně sebe samého chceme podvědomě potvrzování své hodnoty od druhého. A když pronásledovaný prchá, chce si být jistý bezpečným odstupem. Dynamika se vyčerpá, komunikace utichne, vzniká bezvětří a vzduchoprázdno, závislosti vyplovají na povrch. Nepříjemné pocity se musí, odžít, aby bariéry lásky padly. V mezidobí se rodí nové pochopení a moudrost duše.
Vztah v této fázi již nemůže dále pokračovat jako opora identity, směru a vnitřního klidu pro nikoho ze zúčastněných. Duálové musí nejprve najít vlastní identitu, vlastní směr, vlastní klid a ticho pomalu odhaluje, co tomu ještě stojí v cestě. Jako by po vztahovém dramatu dlouho dosedal prach a dosedaly si nové pravdy v novém uspořádání.

U citově uzavřené polarity duše - princezny mohou v tichu odloučení padnout okovy samoty, neboť potlačené city mohou v nestřežené chvíli protrhnout hráz myšlenkových bariér. To mysl – macecha - vlastní inteligence - tak dlouho věznila lásku. Stále omlouvala staré vzorce chování, které vykonstruovaly falešný pocit bezpečí v sebedestruktivní vztahové dynamice. I citově uzavřená strana vztahu nevěří, že je lásky hodna. Věří spíše v opakované zklamání z pádu iluze druhé strany o ní samotné, které vede ke zranění, k odmítnutí a tudíž k bolesti. Proto raději preferuje bezpečnou zónu myšlenkového vězení – zónu bez citů.
Co se v závěrečném odloučení rozpadá na úrovni identity? Oddělení od způsobu, jakým vztah fungoval jako podpora identity. Návyk používat druhého jako referenční bod je třeba změnit… Tato vztahová dynamika se vyčerpá a způsobuje konec starého přístupu. Pravé pochopení dynamiky je návodem, jak nečekat, až se druhý změní, jak pochopit co mi příběh zrcadlí a přestat potřebovat výsledek navenek, aby se mohla odehrát svatba uvnitř mé vlastní svatební komnaty.

Spása dvojplamenů

Aktivní plamen duše si nakonec uvědomuje vlastní šílenost, najít objekt své záchrany vně sebe, zatím co sám sebe z toho procesu vylučuje – ztrácí tím sám sebe, své sebevědomí i hodnotu. Proto zůstává sám se sebou v prázdnu, bez úsilí, a tím samovolně vyvstává vlastní hodnota – ta hledaná láska. Jakmile je pramen božství otevřen, vztahová energie se změní a protistrana přestává cítit tlak. Avšak objevuje nakonec, že neexistuje spásná metoda, kromě metody: „opuštění všech metod.“ Citově uzavřený partner si nakonec uvědomuje potlačovanou potřebu své duše, lásku si dovolit, lásce se otevřít a být s tím v bezpečí. Ani pro něj není spásou žádná dokonalá technika, kromě opuštění jakékoliv mentální snahy, neboť ticho samoty vše odhalí.
Oba mají dojít do stavu, kdy se vzdají kontroly nad výsledkem a při tom zůstane jejich srdce otevřené. Ve stavu odevzdání může energie spojení volně proudit. Není blokována nátlakem, ani sebeobranou.
Nejen skrze partnerský vztah realizují dvě pokročilé duše – duálové, vlastní transformaci vědomí. Dovolují si cítit emoce, a přesto je emoce neovládají. To je důležitým přínosem dlouhého období prožívané prázdnoty, ve které dochází k alchymické proměně. Dovolují si hluboce cítit strach, bolest i lásku, aniž by je emoce ovládly. A po prožití a proměně, ztrácejí emoce bolestivost a transformují se na průzračnou hlubinu prožitku. Bolestivé lpění nahrazuje hluboký prožitek.
Podstatou mnoha pohádek není jen vysvobození princezny, ale vysvobození lásky ze zakletí. Kletbou však nebývá druhý člověk, nýbrž strach, pýcha, trauma nebo nevědomost, jež opanovaly naši duši. Teprve když se promění kvality duše, může se láska projevit ve své pravé podobě, bez bolesti, jakožto vrcholná míra božské harmonie.
V tichu odloučení, které je dostatečně dlouhé se dosahuje řešení problému. To řešení je vztah se sebou samým. Ticho umožňuje navázání kontaktu s nejniternější uvězněnou částí naší bytosti. A to je klíč k řešení všech problémů. Niterné sjednocení těla s duší a duše s duchem.

Intimní splynutí

Dvě lidské polarity dlouho rozhýbávaly drama, ve kterém to vypadalo, že je potřeba vždy si vybrat jednu stranu. Zdaleka tu nešlo jen o mužsko-ženské vztahy. Polarizovány jsou v dualitě všechny vztahy děje i scény. Učí nás nebojovat, ale pochopit a smířit obě strany. Přijmout rovnocenně obě polarity. Boj podporuje další boj a pochopení podstaty boje ho usmiřuje. Do jaké míry jsme smíření, do té míry přijímáme a do té míry jsme svobodní. Přijímající a smiřující je bezpodmínečná Láska, která vyplní všechnu bývalou prázdnotu a naplní život Sluncem. Je to Bůh vstupující do života svobodného svazku našich duševních polarit. Kde je smíření, je i Bůh žehnající dokonalému svazku.
Bezpodmínečná Láska je Bůh v nás a ve spojení s Ním jsme celiství. Ve spojení s Ním vstupujeme do vyšší Lásky, rovnocenného svazku mužství i ženství. Spojení s Bohem je vzkříšením k opravdovému, věčnému životu. Míříme k vyšší božské Lásce, která nezraňuje, ale léčí. Nevyčerpává, ale posiluje. Nikdy neselhává, ale činí vše dokonalým. Osvobozuje z utrpení, nedokonalosti a smrti. Vzkříšení, o kterém mluvil Kristus níže, je vzkříšením nepomíjející Lásky. Vzkříšením vyššího JÁ.