Smysl vztahování

Oheň lidského ducha se v dualitě vždy dělí na dva póly avšak v mnoha různých ohledech. To je smyslem duálního světa, abychom důkladně porozuměli tomu, co máme, díky perspektivě z místa, kde to nemáme. Hledisko pozorovatele rozhoduje o osobní pravdě, která je v dualitě vždy relativní, až dokud nedospějeme do Absolutna výstupem z duálního členění. Absolutno představuje Jednotu, sjednocení, rovnováhu, návrat do bodu, odkud jsme vyšli.
Pojem dvojplamen je známý především z psychologie a esoteriky, kde představuje dva ideálně se doplňující protějšky, muže a ženu. Říká se jim také duálové. Avšak dvojplamen je mnohem více, než jen to. Představuje dva póly ducha v každém z nás, které se oddělují proto, aby se poznaly vždy ve vztahu jeden k druhému a tím došli k detailnějšímu duchovnímu porozumění sami sobě.
Tak jako muž a žena, kteří se ideálně doplňují, se díky rozvinutí vztahu blíže poznávají a zamilovávají, podobně také každý z nás na duchovní cestě zvyšuje své rozlišení, či porozumění, které se stává jemnějším a láskyplnějším, až dokud se oba póly lidské zkušenosti neobejmou v jednom svazku. Dokud se ti dva nestanou jedním jediným. Duchovním porozuměním se analogicky začínáme vztahovat jinak nejen ke světu a k životu, ale i jeden k druhému, až dokud mezi oběma póly reality nevznikne rovnocenný a harmonický svazek. Duchovní cesta osvobozuje od nepřirozené disharmonie, jež je důsledkem duálně rozděleného vědomí.

Dvě síly elektromagnetismu

V dualitě platí obecný, dnes už vědou prokázaný zákon, že vše co vnímáme, je v podstatě energie s různou hustotou a vibrací. Včetně hmoty, duševních stavů i duchovních procesů. Dělí se do základních sedmi vibračních pásem oktávy a vše v dualitě má dvě polarity.
Trojúhelník s Božskou září a Božím jménem uprostřed, zdobící nadpraží a portály v křesťanských kostelech, vyjadřuje základní kvantum reality – v ploše rovnostranný trojúhelník, v prostoru čtyřstěn. Je základním stavebním kamenem časoprostorové mřížky – holografické trojrozměrné projekce. To je geometricky základní bit, či semínko ducha našeho světa. Záře, která ho obklopuje, znázorňuje oheň ducha. Ve fyzice ho nazýváme elektromagnetismem. Grafický průběh elektromagnetických sil vynesený na osách, vypadá jako dva propletení hadi. Božská, tvořivá Jednota se v duálním světě dělí na dva póly - elektricitu a magnetismus. A to se rovná dvojplameni. Elektricita je dávající a expanzivní a její protipól je magnetismus, receptivní, přijímající, introspektivní. Dvě složky vitální životní energie Zdroje, utvářející časoprostorovou realitu forem. Současně však světlo procházející trojností čtyřstěnu člení bílé světlo do základních sedmi pásem barevné oktávy. V posvátné geometrii je čtyřstěn nejzákladnějším z platónských těles a současně jako jediné z těchto těles je duální samo k sobě. Dva duální čtyřstěny se dají popsat jako dva opačně orientované plameny jednoho ohně. (Na obrázku červeně a modře) V našich článcích o nekonečnu jsme vysvětlovali, že nekonečno spočívá v nekonečném trojném dělení, v procesu zvaném iterace. Viz. článek Geometrie nekonečna. To vysvětluje vnořené úrovně reality v realitě, vznikající stále podrobnějším trojným dělením základního bitu, až do úrovně, kterou nejsme schopni vidět. (Trojné dělení přímky – iterace ve 2D_první obrázek, Totéž vyjádřeno prostorově ve 3D_druhý obrázek)

Z hlediska vývoje vědomí v časoprostorové realitě platí, že stále opakovanou životní zkušeností dochází k transformačnímu prožitku duše, která postupně zjemňuje a tím zvyšuje svou úroveň rozlišování. S vyšší úrovní iterace se zvyšuje počet plošek na povrchu a tím pádem i úroveň vědomí, daná hustotou oněch ploch, stejně jako to platí u množství receptorů na povrchu buněk. Známý poznatek z biologie.
Jednoduché zákonitosti jediného vzorce života, se odrážejí ve veškeré Existenci na všech úrovních. Vytvářejí sobě podobné vzory – fraktály. Celá Existence je fraktál jednoho vzorce života, do nějž je dosazeno nekonečně mnoho proměnných.
Co se děje se základním bitem reality v několika úrovních iterace? Na druhé úrovni vzniká útvar zvaný v židovské kabale jako Merkaba (Davidova hvězda) a v následujícím stupni iterace se odhaluje krychlové těleso se stejnou délkou, šířkou i výškou, jež se shoduje s Novým nebeským Jeruzalémem Janova Zjevení. V jiném úhlu pohledu a duchovní tradice jde o Metatronovu krychli, či biblický nebeský vůz. Jádrem tohoto útvaru je kuboktaedron – jako broušený diamant vytříbeného ducha. Geometricky vyjadřující prostorovou i energetickou rovnováhu. Více v článcích O květu života a Geometrie rovnováhy Viz. následující obrázky

Předešlé obrázky zjevují krystalickou, tuhou formu základního vzorce života. Ten se však objevuje i ve své opačné, ženské polaritě v geometrii zvané posvátný květ života. Když by se každý ze základních stavebních prvků – čtyřstěnů, ocitl v rotaci, bude vypadat jako prolínající se koule. Představuje ženskou polaritu základního vzorce života, kterou bychom mohli nazvat vnitřním životem. Ten vyplňuje tuhou formu mužské krystalické struktury. Jak krystaly, tak koule jsou pouze dvěma polaritami – dvěma projevy téže Jednoty Boží. A lidskou zkušeností vyjádřeno, muž staví formu – staticky stabilní dům a žena ho přirozeně oživuje/zabydluje vnitřním teplem – vibrací lásky. A to vše dohromady je symbolem chrámu naší duše, jež v sobě obsahuje celý svět v archetypální podobě rodiny vnitřních já.

Dva propletení hadi

Dvě polarity duálního světa jsou jako dva propletení, ohniví hadi, kteří stoupají podél páteřního tunelu a potkávají se v oblasti energetických center těla – čaker. Vyjadřují podstatu dvojplamenů – dvou archetypálních sil duality, které má každý ve svém těle obsaženy. Na duchovní cestě usilujeme o rovnováhu mezi polaritami, směřující ke stále větší harmonii, až dokud nedospěje k nedualitě vlastního bytostného středu. Co představují jednotlivé energetické úrovně našich nehmotných těl?

1. Polarity BYTÍ:   PŘEŽÍVÁNÍ x DŮVĚRA.
Učí nás přežít s důvěrou v život, v Boha i ve vlastní tělo. Opustit napětí, strach, kontrolu, nejistotu. Dovolit si důvěřovat a žít s lehkostí.

2. Polarity CÍTĚNÍ:   ZAMRZNUTÍ x PROŽITEK
Učí nás dovolit si cítit touhu, uznat vlastní sexuální potřeby, dovolit si tvořit, dovolit si odevzdat se potěšení, dovolit si přijímat. Dovolit si přiznat a prožít naplno emoce. Opakem je ztuhlost a necitelnost zamrznutí.

3. Polarity IDENTITY:   KOPÍROVÁNÍ x AUTENTICITA
Učí mě, že mohu být sám sebou. Vím, kdo jsem. Mohu říct ano i ne. Nemusím se nechat ovládat od ostatních, ani sám nemohu nikoho ovládat. Kdo si nedovoluje být autentický, z toho svět učiní kopii.

4. Polarity VZTAHOVÁNÍ:   ZÁVISLOST x LÁSKA
Učí mě, že mohu milovat, aniž bych vlastnil. Mohu být otevřený citům, aniž bych ztratil sebe. Mohu milovat bez lpění a připoutanosti. Pravá láska respektuje svobodu druhých. Láska, která lpí na člověku je závislostí, ne pravou láskou.

5. Polarity KOMUNIKACE:   ZATAJOVÁNÍ x VYJÁDŘENÍ
Učí mě, že mohu říkat pravdu a svobodně se vyjádřit, aniž bych cokoliv vnucoval, nebo se kohokoliv snažil řídit. Učí mě dovolit si zastat se sám sebe i ostatních. Učí mě svobodně pojmenovat (logos) nepojmenované vědění zatajené světu, intuici, sny, obrazy (gnosis).

6. Polarity REALITY:   ILUZE x PRAVDA
Učí nás vidět celou pravdu skrze jemnější rozlišování vjemů. Schopnost vidět věci takové jaké jsou. Rozlišujeme mezi přáním, představou, intuicí a realitou. Třetím okem vnímáme to, co není zjevné. Uvědomujeme si skrytou pravdu duše na pozadí zjevného příběhu osoby.

7. Sjednocení polarit  VYŠŠÍ SMYSL:   NEDUALITA ABSOLUTNA, PROPOJENÍ S BOHEM
Mohu být svým vyšším já. Má identita vychází z transcendentní úrovně ducha, která přesahuje omezenost ega. Uvědomuji si, že na nejhlubší úrovni splývám s Bohem a tudíž jsem samo bytí „Jsem, který jsem.“

Bez prožitku duality bychom bytostně nepochopili, ani nepojmenovali Božské Jsoucno. Moudrost duše vzniká v oddělenosti od Skutečnosti. Ve stínu a následné oscilaci mezi póly duality. Přiznat si svou oddělenost je pravdivostí, která vede k moudrosti a nakonec k bezpodmínečné Lásce. Na konec naší duchovní pouti uvidíme Pravdu, že ta Láska je Skutečností i Bohem.
Duchovní transformace je postupnou integrací rozdělujících pólů duality. To je odměňující cíl poznávací cesty, který nás navrací zpět, odkud jsme vyšli, ale o poznání moudřejší.

Sněhurka a sedm trpaslíků

Ve známé pohádce bratří Grimmů nalézáme archetypální příběh lidské duše, ve kterém se hledají dvojplameny. Sněhurka je dětsky naivní receptivní pól duše. Nekonečně přijímající, bezbranná, hravá, čistá část lidské duše. Jedno z našich vnitřních já. Nevinná princezna, panna zosobňující platonickou lásku. Láska samotná. A právě díky tomu je mnohokrát krásnější, než její macecha, krásná jen tělesně. Svět zrcadel nikdy nelže, když potvrzuje maceše, že v jejím světě povrchnosti – formy, je sice ona nejkrásnější, ale Sněhurka ji v kráse mnohonásobně předčí díky vnitřní záři. Macecha představuje deformované ženství, stejně jako král, který si ji bere za ženu, představuje hloupost povrchnosti, materialismu, či slepé živočišnosti mužství obdivující pouze povrch věcí. Macecha je jen nápodoba pravého milujícího ženství a král – egoické mužství, je v tomto stavu hloupější, než jeho šašek. Zaslepenost egem způsobuje, že v království lidské duše kraluje persóna, které se nehodí princezna do plánů. Sněhurka má totiž něco, co macecha mít nemůže, protože by se tím rozpadla celá její identita nápodoby. Sněhurku zapuzuje. Lstivost, soupeření, touha být nej, vypočítavost, či majetnickost, je v tomto světě všudypřítomná a proto se vkrádá a opanovává království lidské duše. Vytváří konstrukci persóny, jež je umělá – vytvořená egem - i s jejím příběhem o sobě. Vytváří symbol vládnoucí macechy, která chce být ve všem první a vidí ve Sněhurce ohrožení.
Nezkušená princezna nestojí zatím nohama pevně na zemi a macecha zneužívá její naivity. Chce ji zabít a vyříznout její srdce jako důkaz její smrti. Dokud vládne macecha, princezna se musí skrývat. Při svém útěku nachází bytosti mimo tento svět. Sedm trpaslíků s jejich sedmi židličkami, sedmi pohárky a sedmi postýlkami, představují sedm vibračních úrovní, které pracují hluboko v duši, mimo království povrchnosti. Usilovně pracují v dolech na hledání diamantů - pokladů ducha. Sněhurka okusí z každého pohárku a každého talířku, až nakonec vyzkouší i postýlky a zjistí, že až ta sedmá jí pasuje a usne tam. Když se pozornost hledajícího obrátí zvenčí, dovnitř duše, objevuje svět skrytý lidským očím. Zjišťuje, že existuje sedm hlavních pásem vibrační oktávy (trpaslíků). Skrytá pravda za oponou určená frekvencemi. Zcela jiný pohled na realitu nastává při zjištění, že lidský osud utvářejí převažující frekvence a vibrace, ve kterých žijeme. To je skrytý svět sedmi trpaslíků, kterým láska začne prát špinavé prádlo, umývat nádobí a zametat ušmudlané podlahy. Což vyjadřuje vnitřní očistu vědomí obráceného dovnitř, díky čemuž se uvolňuje záře i průchodnost sedmi hlavních energetických čaker. Pokud se pozornost uprchlíka obrátí dovnitř a lidské vědomí začne brát vážně energie, ve kterých se nachází při čemkoliv, co dělá, nalézá nové, relativní bezpečí. Nyní dochází k uvědomění, že žitou realitu určují vysílané vibrace, nikoliv samotné skutky. Nakonec hledající dojede do sedmé úrovně neduality, ve které si může spočinout, stejně jako Bůh v sedmém dní stvoření.
Sněhurka, princezna, je nyní uprchlíkem z království povrchnosti, její svoboda je potlačená, musí se skrývat před zkouškami zákeřné macechy. Ta si nedá pokoj a po třikrát ji prověřuje z její nenapravitelné naivity. Po třikrát je princezna paralyzována její lstivostí. Dvakrát jí pomohou trpaslíci, ale potřetí už to nedokážou. Zdá se, že samotná naivní a bezbranná láska je bez svého prince mrtvá, uspaná, otrávená, či vypadá jako zamrzlá v ledu ve své skleněné rakvi.
Láska bez svého statečného ochránce, hrdinského já, nemá jiný způsob obrany před zlem světa, než stav zamrzlosti, podobný hibernaci. Jinými slovy odpojení od citů a tím i od naplňujícího života. To sám egoický prvek osobnosti – persóna získá nadvládu nad čistou láskou v duši a dokonale ji umlčí. Receptivní, přijímající, plaché ženství je potlačeno rozumem, vypočítavostí, chladem, bezcitností, protože se neumí jinak bránit zraňujícím pocitům.
Celé prokleté království je naším osobním světem, dokud se necháme tvarovat světem bez lásky a vládne nám mysl ovlivněná egem, místo toho, abychom byli vedeni láskou.

Trojné aspekty příběhu

Sněhurčina pravá matka si přála dítě bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako ebenové dřevo. Jde o metaforu. Tři hlavní složky lidské bytosti, oblečené do chladivé sněhové pokrývky. V nich se odehrává transformační drama.

Bílá - sníh: Nevinnost, čistota, panenskost ducha

Červená - krev: Život, krev, smyslnost, vášeň, cit duše

černá - eben: temnota, nevědomí, smrt, hmotná schránka

Tři pokusy macechy o zabití Sněhurky zasahují tři úrovně lidské bytosti:

1) Šněrovačka, podsunutá Sněhurce, která způsobuje její přidušení, symbolizuje tělesné sevření - reakce těla na setkání s temnotou, se stresem, atd.. - trpaslíci pomohou - vyjadřuje účinné propuštění tělesného napětí, aby energie v těle mohla volně proudit. Tělesné uvolnění, podstata jógy, která skrze uvolnění a protažení těla dělá v těle více místa pro Boha.

2) Otrávený hřeben do vlasů, po kterém odpadne, symbolizuje podsunutí otrávených myšlenek . Ty si můžeme sami uvědomit a propustit je změnou myšlení. Jako bychom ladili své rádio a řídili tím to, co přijímají naše vlasy - antény. Vyléčíme se tím, že si vždy vybíráme pozitivní myšlení a přístup. Otrávené myšlení způsobuje, že se cítíme otrávení. To jak myslíme, je příčinou toho, jak se cítíme.

3) Otrávené jablko, které Sněhurka jí ji umrtvuje. Jde o symbol přesvědčení, které jsme přijali za své. Co jíme, tím se doslova stáváme a v oblasti mentálních vzorců to platí také. To, co se stalo samotnou naší součástí, nás utváří na podvědomé úrovni. Je to naší vírou. Ztrácíme schopnost to řídit a uvědomit si to, protože to ovlivnilo i smysly, které používáme k sebepoznání. Změnilo to doslova perspektivu, se kterou vidíme realitu. Žije to uvnitř nás skryté, v ilegalitě, a pokud jde o sebedestruktivní vzorce, jsou příčinou nechtěných stavů, reakcí, či automatismů nervové soustavy. Ženská, panenská, zranitelná stránka duše se zpravidla uzavírá citu, v němž spatřuje ohrožení. V dětské naivitě nezná jiné řešení. Citová zranění není schopná sama unést, a proto vytváří vyhýbavou vztahovou dynamiku, která ji nakonec zcela uzavírá tomu, po čem nejvíce touží - citovému naplnění. Nervový systém Sněhurky reaguje dříve, než si to její mysl může uvědomit. Tudíž navzdory tomu, že po lásce touží, automatismus neurální soustavy vypíná city v sebeobraně pokaždé, když dochází k hlubší úrovni přiblížení. Vytváří odstup, aby se ochránila, aniž to vědomě řídí. Duchovní spojení – svatba polarit, je v tomto stavu vyloučena. Ona se stává nikoliv mrtvou, ale nedostupnou a má dojem, že z mnoha rozumných důvodů, kterými si celou záležitost vysvětlila její mysl. Tento stav otravy je nad možnosti trpaslíků. Vypadá jako mrtvá, ale žije. Nelze ji pomoci láskou, před kterou prchá. Tady musí pomoct něco silnějšího.

Vzkříšení Sněhurky

Sněhurka nezamrzla v ledu, ale usnula. Její tělo vypadalo jako mrtvé, ale nebyla mrtvá. Trpaslíci ji uložili do skleněné rakve, takže byla jako zamrzlá v ledu - což je psychologická interpretace pohádkové symboliky. Sklo vyjadřuje oddělenost, bariéru, nedostupnost.
Co se stane s panenskou částí naší duše - Láskou, když ji dlouhodobě ovládá strach, kontrola a nemožnost svobodně milovat?
Zamrznutí z otráveného jablka. Spojitost s biblickou symbolikou. Jako Eva, která jí ze zakázaného stromu. Jablko vyjadřuje ovoce stromu poznání "dobrého a zlého" - duality. Síla poznání zlého bývá natolik velká, že ji nevinný a jemný pól naší bytosti neunese, skrývá se před ní a nakonec upadne do paralýzy. Otrávená Sněhurka je nad síly trpaslíků, což symbolizuje, že pouhé přežívání v ústraní nemá schopnost "vzbuzení z mrtvých - opravdové transformace." Jedině vědomý polibek bytostné identity, kterou je bezpodmínečná Láska, je zázračným elixírem věčného života a štěstí.
V biblické symbolice Eva podává ovoce Adamovi a oba upadají do nedokonalosti, dokud nenaleznou cestu zpět. Bdělé vědomí usíná jako pohádkový Honza za pecí, dokud se neprobudí a nezačne objevovat podstatu reality. Nakonec poutník vysvobozuje zakletou princeznu a stává se králem. Avšak předchází tomu nejprve porozumění zraněním duše a alchymickým zákonitostem jejího vzkříšení.
Trojnost se objevuje i v zákoně příčiny a následku, neboť všechen náš růst i pád se projevuje ve třech základních vrstvách identity.
Při růstu nejprve tvoříme na základě myšlenek, které si začneme vědomě vybírat. Pokud nově nejen myslíme, ale i cítíme, tvoříme na úrovni mysli a duše. Pokud nás změna myšlení a cítění pohne k činům, potom cítíme přesně to, jak myslíme a nakonec v souladu s tím i konáme. Pokud jsou všechny tři základní složky bytosti v jednotě, vědomě utváříme realitu bez vnitřního konfliktu - účinně. A v případě toho, jak nás ovlivňují přijatá přesvědčení, to platí analogicky i opačně. Když se snažíme o osvobození z nesprávných přesvědčení, má to tři základní roviny. Tělesné napětí ze stresu odfiltrujeme celkem snadno. Procházkou, cvičením, vědomou relaxací. Toxická přesvědčení mysli pochopíme a změníme. Ale pokud jde o temnotu podvědomí, kde žijí naše nezpracovaná témata jako démoni, ta už není snadno polapitelná, protože musíme přidat odvahu. Jedině přímý střet s temnou realitou duše, odvaha být opakovaně otevření, pravdiví a nebojácní, může odhalit záři léčivého božství, pohřbenou hluboko za příkrovem temnoty duše. Aktivní kvality naší duše zosobňuje nebojácný princ. Je ochoten a schopen snést mnoho utrpení pro lásku a neustoupit. Dělá to tak dlouho, dokud se všechno utrpení nerozplyne. Na konci jeho pouti je vítězství končící polibkem Lásky. Vytrvalost našeho vlastního vnitřního hrdiny, přesekává všechno trní a osvobozuje božskou záři. A to je ono vysvobození nevěsty polibkem. Ochota snášet nepohodlí, čelit vnitřnímu odporu bez útěku, otevírá srdce a nakonec způsobuje těsné přiblížení – polibek - dotek Skutečnosti, Celistvosti, Plnosti…

Sněhurka nezamrzá proto, že je slabá. Její zamrznutí je způsob přežití. Když je bolest, ohrožení, nebo vnitřní konflikt příliš velký, živá část člověka může přestat jednat, toužit a riskovat. Člověk pak funguje, ale něco podstatného v něm spí. Když dlouho potlačujeme vlastní city, nakonec se staneme necitlivými a přestaneme skutečně žít svůj vnitřní život. Tak vznikl celý svět "mrtvých" - Hádova říše, ďáblův svět, Matrix.

Sněhurka spí uprostřed, v sedmé postýlce - sedmé neduální úrovni. Tam nalézá odpočinek neduality. Hrdina ji hledá všude venku a hádejte kolik hor, údolí a řek musí přejít. Není to "devatero?" Devatero je zcela opozitní situace, napříč světem. Konec světa za nímž se nalézá neduální zkušenost. Spočítejte to s námi, kolik hor a údolí je potřeba přejít, aby se dostal na opačný pól zkušenosti?

Iniciace dvojplamenů

Vraťme se však nyní na začátek celého dramatu, kdy se princ a Sněhurka teprve vzájemně seznámili na zámku. Ve Sněhurčině příběhu jde o období, kdy princ v přestrojení potkává Sněhurku v jejím zámku a zamiluje se do ní. Proběhl vzájemný dotek Lásky, jehož dosah si ještě neuvědomují.
Setkání dvojplamenů v lidské podobě se děje jako duchovní iniciace vyspělých duší. Ideálně se doplňující partneři jsou si dokonalým vzájemným zrcadlem skrytých, či potlačených aspektů duše. U setkání dvojplamenů nejde o setkání sexsymbolů, ani nemusí jít o lásku na první pohled. Nepodobá se to bláznivému srdcervoucímu dramatu, ale spíše vrcholné míře harmonie, která člověka zaplaví, když někdo jiný zosobní druhému vše, co mu doposud chybělo k úplnosti na úrovni duše. Něco důvěrně známého a uklidňujícího obklopí dvojplameny a vytvoří hluboký vzájemný dotek duší, který nelze zapomenout. Je to jako pocit domova a bezpečí s někým koho důvěrně znáte, i když jste se sotva potkali. Souvisí to se zpřítomněním a hlubokým klidem. Najednou není kam jít a co dále hledat, když spočíváte v energii někoho, kdo vám dává vše, co vám chybí. Vnitřní energie se znásobí, okolní svět se rozplyne v mlze a čas se zastaví. Jste v tomto okamžiku, přítomní a úplní, ale současně i vědomí. Není to nereálná iluze, ale zastavení šílenosti mysli. Je to prožíváno jako náhlá změna, protože najednou už není kam spěchat a není co dále hledat. Vše, co jste hledali je najednou tady, s vámi, ve vás i kolem vás. Vlastní sebehodnota, sebejistota, sebedůvěra, sebevědomí, sebeláska i hluboké štěstí. Avšak liší se to od zamilovanosti hlubokou úrovní klidu a přítomné bdělosti. Zatím co zamilovanost často přehlíží varovné a neharmonické signály, ze kterých brzo vystřízliví, setkání duálů není žádné nalhávání, ani růžové brýle. Jen samotné společné mlčení je jako nádherná píseň, ohlušující vodopád energie, se kterou je krásné jen být spolu a v tichu. Se svým dvojplamenem nikdy neřešíte téma konversace, ale přesně naopak. S nikým jste doposud nezažili natolik naplňující rozhovor o čemkoliv, než právě s ním. Dokonale si rozumíte, dokonale si nasloucháte.
Tímto setkáním se otevřou skryté komnaty duše, po kterých jsme celý život marně pátrali v domnění, že jde o poklad někde venku, mimo nás samotných. To, co v nás zůstává i po odloučení, je vzpomínka na ten pocit úplnosti a klidu, který nám odzrcadlil, co v sobě máme za poklad – vnitřní celistvost – absolutno – mír. Jak krásné by bylo už nikdy to neztratit. Ale v té době si ještě neumíme představit žít tu nádheru sami v sobě, odděleně od svého protějšku, který tak snadno a samozřejmě rozhořel naši jiskru do vzrušujícího žáru. Proto začíná dramatický hon za láskou ve světě zrcadel a její pozdější nepochopitelný únik způsobený strachem z blízkosti. Je to doslova archetypální dynamika dvojplamenů, že po iniciaci následuje oddělení. Mužství to inspiruje k neúnavné pouti za nevěstou a ženství ochromuje strach z hlubokých citů, které si podvědomě spojuje se zraněním. Nastává pohádkové drama dvou pólů uvnitř lidské duše, kterou symbolizuje příběh dvojplamenů. Smyslem toho setkání totiž nebylo žít už navždy šťastní díky ideálnímu partnerovi do konce svých životů, ale nejprve najít a vyléčit svá zranění, kvůli kterým nejsme ve spojení s oním duálem ve své duši. Dokud existuje hledání, nahánění, a na druhé straně skrývání a popírání, nejsou zranění duše vyléčena a dvojplamenný vztah by byl plný utrpení, nebo by se rozpadl.
Ať už je následný osud obou jedinců po setkání jakýkoliv, iniciace dvojplamenem znamená setkání se svým vnitřním pokladem, odzrcadlení krásy skryté části své vlastní duše, ale také současně aktivace duševního zranění, které způsobuje odloučení. Přihlásí se náhle o slovo, a rozpoutá vztahové drama. V následujícím období hledání a vzdalování, mají dvojplameny pochopit svůj potenciál i osobní bariéry svého vlastního štěstí. Neděje se to pouze mezi dvěma lidmi, ale především mezi dvěma póly naší duše.
V křesťanské rétorice se používá pojem „pomazáním“ hledajícího svatým duchem, které zahajuje kvalitativně vyšší úroveň duchovní cesty za osvícením. To pomazání má stejnou podstatu jako hluboký dotek dvojplamene, neboť obojí otevírá prožitek celistvosti – Božské Jednoty.
Cesta k duchovnímu uzdravení je dlouhá a nelehká. Jakmile se však dvojplameny uzdraví, naleznou se na mnohem vyšší úrovni shody a mohou potenciálně vytvořit řádově vyšší a nebesky krásný vztah založený na dávání lásky, nikoliv na potřebě získat ji od druhého. Oba vyléčení empati nemají potřebu vlastnit jeden druhého, ani nelpí jeden na druhém. Umějí milovat druhého a přitom respektovat jeho svobodu. Nepotřebují kohokoliv ovládat a připoutávat k sobě, aby cítili lásku. Prožívají lásku svobodně a netrpí závislostí jeden na druhém, i když jsou odloučeni. Jejich hluboký vztah obdarovává, ale neubírá nic ze svobod a hodnot, či práv druhého svobodného účastníka vztahu. Tento vzájemný respekt, úcta a svoboda jsou olejem do ohně bezpodmínečné lásky, která se jejich blízkostí znásobuje. Skrze vzájemné otevření se vlastní zranitelnosti, získali nedotknutelnost. Vidí se vzájemně na hluboké úrovni, která se vůbec nedá s běžnými lidskými vztahy srovnat. Vyšší láska, ve které žijí, graduje díky splynutí duší. Vysoce se pozvedá nad vztahy založené na povrchnostech, či tělesnosti. Teprve p transformační očistě se duály skutečně stávají jedním jediným. Ne lidskou smlouvou uzavřenou v kostele, ale alchymickou proměnou duševní energie. Teprve skrze transformační drama nastává pravá jednota - svatba dvojplamenů před tváří Boží. Trojitá šňůra, kterou nelze přetrhnout.

Drama cesty za spojením dvojplamenů je však nelehké a dlouhé. Proto tento námět pokračuje druhým dílem v následujícím článku