Jazyk jednoty

Jazyk jednoty není jazykem v lidském pojetí. Jazyk jednoty dalece přesahuje hranice lidské interpretace. Představuje jednotný přírodní informační vzorec, obsažený ve všem, co existuje. V nanočásticích, v buňkách, v člověku, v přírodě, ve vesmíru. Stvořitel propsal své jméno do vší mnohosti, do které se sám rozdělil, neboť skutečné Boží jméno definuje podstatu Boha, ze které je vše vytvořeno. Pouze iluzorní a lineární myšlení zažívá oddělenost. Jednotu, která vše propojuje na nejzákladnější úrovni, nevidí. Vždyť člověk sám v sobě ví, že něco není v pořádku s jeho vlastní harmonií, pokud naslouchá vnitřnímu hlasu. Svět chaosu nás uvedl do nízké úrovně vědomí oddělenosti, či necelistvosti. A to je totéž jako vyhnání z ráje a zakázaný přístup ke stromu života.
Podstata vší Existence je informační. Vibrační kód duše se propisuje do těla a jeho informačního genetického zápisu. Vše co nás obklopuje je pole vibrací, které se dá vyjádřit kódovým zápisem v podobě znaků čárového kódu, abecedy, nebo čísel. Rozhraní mezi naším tělem a vnějším prostředím obklopují receptory, skrze které si druh vibrací uvědomujeme. Kůže, oči, mozek, uši, převádějí vibrace na elektrochemický signál. Elektricita se šíří skrze stromovou neurální síť a vyplavuje do krevního řečiště chemické látky. Chemie v těle pak ovlivňuje genovou expresi a rozhoduje o aktivaci, či deaktivaci genetického potenciálu. Genetický potenciál se dá přečíst jako informační zápis. Čtyři základní písmena DNA (TGCA) vytvářejí třípísmenná slova – kodony. Vliv prostředí ovlivňuje náš vnitřní chemismus a naši evoluci v rámci epigenetických změn. Epigenetika popsala regulaci genové exprese vlivem prostředí a naší vlastní reakce na tyto vlivy. Vnější podněty aktivují v mozku nejen centra zraku, sluchu, chuti, či hmatu, ale také emoce, paměť a hormony. V závislosti na našem přístupu, touhách, a porozumění, aktivujeme více či méně přijaté, či zděděné vzorce chování. Nějak se projevujeme a něco vyzařujeme co je pro nás typické.
Tělo funguje jako rezonanční nástroj, skrze který prochází Boží Duch a vytváří náš osobitý tón-kód. Každý z nás je díky tomu jedinečný a jinou energií ovlivňuje okolí. Je naší volbou, jestli budeme destruktivní, nebo pozitivní. Nastavení mysli se ukládá v programovém kódu, který nás definuje a ten kód je jazykem duše, přesahujícím tělo, jako aurické vyzařování – šat ducha.

Bůh obsahuje malé části svého Ducha, jakožto jednotlivé duše, podobající se buňkám jednoho organismu. Organismus je zdravý, pokud se každá buňka řídí jednotícím kódem. Takový projev je celistvý a harmonický. Avšak člověk je po vyhnání z ráje neharmonický a sestupná cesta lidského vědomí pokračovala v podobě tak zvaného „babylónského zmatení jazyků.“ Babylón je biblický symbol informačního zmatku, jenž v lidském těle nastal v této fázi sestupu duše do hmoty. Nárůst vlivu ega je jako stavění věže do nebe. Lidská iluze se ve své omezenosti vypíná až do nebes. To je princip, který vedl k omezení duchovní moci člověka naslouchat jazyku Jednoty a být jím věčně oživován. Odzrcadlilo se to také na roztříštěnosti lidské společnosti, které vládne ego-ďábel. Pod tímto vlivem se člověk vnímá rozdělený, necelistvý, neharmonický, vystresovaný, či vystrašený jako oběť okolností.
Lidský návrat k jazyku Jednoty je návratem k dokonalosti a souladu vlivem zvýšení úrovně vědomí. Základem je porozumět svému zmatení. Porozumění znamená ovládnutí a vyléčení, nebo-li přeprogramování.

Alfa i omega

Bůh Otec je neprojevený potenciál Světla v člověku. Zárodek – semínko ducha v duši. Bůh Syn je projevením toho potenciálu jako tvořivé Slovo – LOGOS. Slovo je univerzální informační kód bytí. Je plností frekvenčních pásem reality. Alfa i Omega znamená počátek i konec, od kterého se vše odvíjí a ke kterému se vše navrací zpět. Představuje celou abecedu, nebo-li škálu informačních znaků, která vytvořila projevené světy a vesmíry, když byla zformulována do slov a aktivována skrze projevené slovo. .

Alfa vyjadřuje mužský expanzivní, lineární princip, čemuž odpovídá i tvar písmena. Připomíná trojúhelník, první a nejzákladnější útvar stvoření – základní kvantum, krystalickou strukturu křemíku, v němž proudí elektricita.
Omega je kulatá a symbolizuje ženský dostředivý – návratový princip. Alfa vyjadřuje JÁ, které se dere do hmoty – vnějšího světa. Omega vyjadřuje JSEM, odevzdaností věčného bezčasového bytí, které se z hmoty vrací zpět do středu. Mezi těmito dvěma polaritami se odehrává zkušenost naší duše v dualitě do té doby, dokud nenalezneme Slovo Života.
Když se propojí květ života, davidova hvězda A i Ω, vznikne obrázek s křížem uprostřed, vyjadřující jednotící vzorec cesty duše, která se učí pádu i vzestupu v referenčním rámci časoprostorové reality vyjádřené osami, dokud se nevrátí skrze svůj střed zpět do Otcova domu.

Slovo života

Kristovský potenciál spočívá v duši každého z nás jako informační zápis. Podobně jako genetický kód představuje fyzický a duševní potenciál, který za života buď využijeme, nebo promrháme. Čím blíže jsme Kristu, tím blíže jsme vnitřní harmonii a celistvosti. To je skutečná podstata potřeby nalezení Krista. Jde o vnitřního Krista v každém z nás, se kterým se buď propojíme do koherence, anebo se ocitáme mimo soulad s jeho vibračním kódovým zápisem – Slovem. Samozřejmě, že soulad s Kristem se projevuje také ve vnější rovině skutků, ale tento soulad může být autentický jedině směrem zevnitř ven, nikoliv naopak. Kdo imituje Krista, vytváří nápodobu – napodobeninu a ta se stává modlou. Kdo osvobodí svou duši, získává svobodu ducha ve vnitřním odevzdání a osvobodí tím vnitřního Krista, který ho sám aktivně proměňuje. Proměňuje se v Krista přírodním autentickým procesem.

DUCH: Kristus – logos – kosmický informační princip na duchovní úrovni. Kód bytí, čistota, nevinnost.
DUŠE: Koncepty mysli – duševní kód – přijatý nebo vytvořený program.
TĚLO: DNA – informace projevená a ukotvená ve hmotě.

Jazyk jednoty se promítá do všech vrstev. Je to napojení na intuici, jasnozřivost, telepatická komunikace, čtení vibrací, sdílení vědomí mezi částmi celku. Rozdělení jazyků začalo na této úrovni, omezením přirozených duchovních schopností a promítlo se i do lidské řeči. Rozdělením jazyků nastala sestupná individuální zkušenost jedinců ve vyšší míře oddělení od Zdroje Jednoty.
 

Tabulka 64 kodonů - programovacích slov biologie:

Epigenetika a neuroplasticita

Epigenetika je studium toho, jak se geny zapínají a vypínají, aniž by se změnila samotná sekvence DNA. Je vědecky prokázáno, že pozitivní vibrace vedou ke zpomalení srdeční frekvence, snížení kortizolu a pocitu bezpečí. Ovlivňují produkci dopaminu (motivace, radost), oxitocinu (pocit spojení), stresových hormonů. Například pozitivní hudba ovlivňuje také amygdalu (emoce), hippocampus (paměť), hypothalamus (hormony). Vztah mezi vědomím a geny je následující:

Vibrační úroveň → nervový systém → hormony → epigenetické procesy.

Vibrace, které přijímáme, ovlivňují nervový systém. Elektrochemické signály z neurální sítě vedou ke změně chemismu v krvi a k následné regulaci genové exprese. Zapínají či vypínají určité geny a tím genetický jazyk ovlivňují. Když DNA vnímáme jako program – text, pak epigenetika je interpunkce a zvýraznění. Epigenetika prokázala, že úroveň vědomí rozhoduje o tom, které části se čtou, jak silně se čtou a kdy se čtou.
Pozitivní vnější podněty, jako je například hudba, meditace, laskavost, pozitivní uvažování, či relaxace vedou k uvolnění těla a posilování neurálních spojů, které toto nastavení umocňují. Pozitivní informace, které se stanou naší osobní vírou, se stanou postupně návykem organismu, který doslova a do písmene promění i způsob, jakým využíváme náš genetický potenciál. Dokazuje to nejen epigenetika, ale také neuroplasticita.
Neuroplasticita je schopnost mozku. Mozek se doslova přestavuje podle toho, co opakovaně prožíváš. Lidská zkušenost je doslova editor neurální sítě. Změna této sítě je tím silnější, čím silnější emoce zkušenost doprovázejí. Neuroplasticita se promítá do síly spojení mezi neurony, do počtu spojení, do organizace neurální sítě a nakonec i do fyzické hustoty šedé kůry mozkové.

Neurální síť je v Bibli připodobněna ke stromu. Rozdíl mezi stromem života a stromem poznání „dobrého a zlého“ je v propojeních větví a kořenů. Duch tohoto světa šíří své pravdy. Tyto informace se pak neustálým opakováním vkrádají do lidského podvědomí. Stále dokola opakovaná lež se stává všeobecně přijímanou pravdou mas, která trpí a v konečném důsledku umírá, protože ignoruje to podstatné a odevzdává životní energii na to nepodstatné. Čím více věříme duchu světa, tím více jeho lži ovlivnily neurální síť lidského těla a potažmo také genovou expresi. Nevyužitý genetický potenciál je nevyužitou možností žít věčně, žít v nevědomosti, v neznalosti své podstaty, božských schopností a celé historie minulých životů a rodových záznamů. Čím více jsme emočně zainteresováni v dění světa, osobním příběhu a lpění na věcech světa, tím více jsme zakořeněni v tom, co nás odsuzuje k nevědomosti a umírání. Pokud objevíme své bytí, odpoutáme se od vzorců společnosti a povzneseme se ve svobodě ducha, vědomým způsobem odkryjeme kořeny lži a to nás promění. To je cesta k životu věčnému.

Rozvinutí svitku

Poznatky vědy odkrývají, že genom není chaoticky namačkaný. Je: trojrozměrně organizovaný, prostorově strukturovaný, dynamicky přestavovaný podle potřeby. Buňka doslova reorganizuje svou „knihovnu“ podle toho, co potřebuje číst. Gen může být otevřený (euchromatin), čili aktivní, anebo uzavřený (heterochromatin), neaktivní. Změny neurálního systému mění buněčné prostředí a buněčné prostředí ovlivňuje aktivitu genů. Zkomprimované části záznamu jsou neaktivní a rozbalené části jsou aktivní. Genetický záznam kombinace písmen ATCG se páruje v dvojšroubovici a ta se komprimuje do zhuštěných tvarů dle následujícího schématu.

DNA → histony → nukleozomy → cívka → supercívka → chromozom

Genetické pečetě

Při troše fantazie pochopíme, z čeho vychází biblické obrazy a symbolika. Proč Bible popisuje například Kristovo otevírání svitku a rozlamování jeho pečetí, kterého je hoden pouze on? Proč jeho mocný anděl stojí na moři a zemi a drží v ruce zapečetěný svitek? Jednoduše řečeno svět se probouzí, když se aktivuje, genetický potenciál jeho Původce symbolickým lámáním pečetí zapečetěné DNA, která se rozvíjí jako svitek– rozvzpomínáním po čas duchovní transformace. Tím se otevírá cesta mezi nebem a zemí, kterou věrní následují spolu s Kristem uvnitř svého těla. (Viz. naše články Sedm pečetí ducha, Už nebude odklad )
Dvojšroubovice DNA se smotává do útvarů, které vypadají jako osm kuliček na šňůrce a ty se pak nakonec komprimují do chromozomů (XY). Je jednoduché si uvědomit, že komprimovaná informace DNA, jejíž podstatou je LOGOS – Slovo – obsahuje kód kristovského dokonalého člověka. A záleží na úrovni vědomí, které dosáhneme, budou-li nám tyto informace přístupné a dosáhneme-li kristovské kvality ducha – dokonalého přijetí Krista.
Nepřisuzujeme si ambice plně interpretovat poznání vědy, ale odhalujeme, že duchovní symbolika, která tu existuje tisíce let, před soudobými poznatky, uvádí tolik dokonalých vzorů, čitelných pod mikroskopem, že to prostě nemůže být náhoda.
Řecký symbol pro Krista bývá často znázorňován rybou a nápisem ΙΧΘΥΣ (čte se ichthys nebo ichthús). Znamená :

Ι – Ἰησοῦς (Iēsous) – Ježíš ,
Χ – Χριστός (Christos) – Kristus
Θ – Θεοῦ (Theou) – Boží
Υ – Υἱός (Hyios) – Syn
Σ – Σωτήρ (Sōtēr) – Spasitel

Když se tyto písmena graficky zkomprimují do genetické pečeti, vytvoří kruh o osmi segmentech, stejně jako je nukleozom osmiprvková kruhová struktura histonů, na které jsou namotána vlákna DNA. Písmena X a Y evokují tvar chromozomů.Je to vše jen náhoda a nebo vše souvisí se vším? Jak nahoře, tak dole.

Cesta k životu věčnému

Prožitek vnitřní pravdivosti je hluboké setrvávání v bytí, které není s ničím v konfliktu. Je, jaké JE, přijímá to co je, takové, jaké to je. Je to jazyk Jednoty. Propojení všeho se vším, které se dere na povrch, když ustane lidské klábosení. Obrovská hlubina sdíleného vědomí, zkomprimovaná v duši podobně jako DNA v těle. Nelze to vymyslet, když informaci chcete rozbalit. Lze to jen procítit všemi buňkami v těle, když se odevzdáváme a dovolujeme všemu, aby se dělo samo. To je ono biblické důvěřování Bohu, či odevzdání.
Babylónské zmatení jazyků zdaleka není jen o neporozumění cizím jazykům. Je to na prvním místě rozpolcení člověka v jeho nitru. Vytvoření nápodoby v podobě malého já – ega. Ego si vytváří vlastní jazyk, protože je to vědomí, které se oddělilo od Jednoty a začalo vnímat realitu omezeně. Ne hlubinně, ale povrchně. Z jiné perspektivy, která vytváří jiný referenční rámec. Zkreslený obraz oddělující duši od ducha – Zdroje. A to je lidský mor a zdroj všech nemocí, neštěstí a utrpení.
Jak nesnadné je zbavit se té toxicity lidské tělesné, omezené mysli, když prosákla vším. Abyste pochopili, musíte se vzdálit od lidí. Musíte přestat poslouchat klábosení o povrchnostech a zaujetí dramaty společnosti. Musíte nechat být příběh o sobě, přestat se řešit, přestat se litovat a přestat se vidět přes filtr lidských konceptů. To mysl je ten balast a špína lidské společnosti, která člověka znečišťuje. Mysl, která není nástrojem, ale je zdrojem lidské nedokonalosti. Mysl spojená s falešně vnímanou identitou, která se zpěčuje, když slyší tyto „ezo-bláboly“. Mysl, která pohrdá bytím. Odsuzuje tě, když jen jsi a donucuje tě k odevzdávání energie. Toxická mysl, která si žádá cokoliv z tohoto světa, jen ne klid a bdělou přítomnost. Říká se tomu ďábel, který tě mučí. Jeho démoni jsou vzorce, vin, ovládání a závislosti, jež tě donucují „vždycky něco dělat, snažit se zalíbit, snažit se někým být, být poslušným, snažit se něco dokázat, nepromarnit život, někam patřit….“ Zní to velice správně a zdravě – racionálně. Avšak pod pláštíkem racionality je prázdná bída. Bez vyživující ženské láskyplné polarity. Racionalita není přece nesprávná věc, ale nesmí být tvým pánem. Máš duši, která touží po lásce, autentickém vyjádření, hlubokém bytí a svobodě. Ta se hroutí pod náporem pravidel, povinností, struktury a řádu. Když se probudíme, vyprošťujeme se z řádu temnoty a jdeme vstříc lehkosti, svobodě, lásce a věčnému bezčasovému bytí. Na této straně síly je naše pravá vyšší identita, které mnozí říkají vyšší Já. Hlubina vědomí a vědění, propojená s celkem, které vládne Láska, mimo čas a prostor.
Duchovní cesta je o vyléčení se ze závislosti na lidském příběhu. Nejde o demolici identity, ale o její překlopení. Povrchní identita se bit po bitu rozpadá, zatím co pravá duchovní identita bit po bitu začíná prosvítat na povrch. Perspektiva se otáčí zrcadlově přesně naopak než určuje duch světa. Jako staré známe rozpuštění housenky v kukle, jež dává zrod zrod létajícímu a krásnému motýlu.
Zpočátku se zdá být nemožné oddělit vlastní příběh od pravé identity. Dlouho pendluješ mezi oběma póly. Mezi racionalitou mysli a abstrakcí duše. Úkolem duchovního poutníka je to ustát a projít středem, mezi sloupy Jakinem a Boazem do chrámu božské Jednoty. V temné noci tvé duše, kdy jsi byl velmi zranitelný a velmi rozpuštěný. Stará identita už nefungovala a nová tu ještě nebyla. Ale ne že by neexistovala. Byla tu vždy, skrytá pod toxickým nánosem filtrů ega. Tvé produchovnění se děje jako paralelní proces uvnitř, zatím co vedeš zdánlivě běžný život. Pro svět se stáváš čím dál více neviditelným, protože se k němu obracíš zády. Proměňuješ se, veden svou nejhlubší kristovskou podstatou. Stáváš se tím, kým jsi měl vždycky potenciálně být, zatím co nereaguješ na svět, když spočíváš ve svém meditačním pohroužení. Odkládáš úsilí, techniky, učitele, knihy, protože nakonec nic vnějšího tě nemůže naplnit, po tvém mentálním vyčištění. Svět tu je a stejně tak i tvůj příběh, ale po přerodu je vše jinak. Na ničem nelpíš a nic a nikoho nepotřebuješ. Nešlo to jinak, než vyléčit všechny své závislosti vědomým přijetí. Dlouhým pozorováním svého bytí, ve kterém se děje uvědomění a odchází veškerý náboj vzdoru, nesouhlasu, puzení, či jakéhokoliv chtíče. Osvícení je osvobozením se od všech těchto závislostí, které už nadále neurčují tvůj život i když jsou stále nadosah a občas se připomínají... Jsi definován zevnitř svým věčným světlem, které je tím větší, čím více si dovolíš být pravdivějším. Stojíš mimo zkažený svět, když tvé vědomí ustojí všechny pokusy o vykolejení z rovnováhy. Když jsi tisíckrát zkoušen vším, co tě dokáže vystrašit, pokořit, zahanbit, či odvést od cesty za Láskou. Duchovní cesta je dlouhým vyvažováním rovnováhy a vytrvalostí v nevybočení ze směru. Jdeš tak dlouho, dokud už není důvod někam jít. Na konci už tě nic nepudí, nic nenutí a k pohybu a není důvod cokoliv dělat k dosažení štěstí. Na konci jsi šťastným bez vnější příčiny a všechny světské důvody k radosti jsou jen potenciální možností, ne nutností. Na konci přestává tvé rozpolcení, tvé postrádání, tvá závislost. Jsi sám sobě studnou naplnění a nikdo tě od ní nemůže oddělit. Ty a Bůh jste začali splývat skrze Božího Syna v duši. Ačkoliv to tu bylo od počátku, změna je v tom, že už od toho nejsi oddělen a proto skončilo tvé postrádání i vyprahlost.

Dědictví hříchu

Kořeny všeho zla jsou zakořeněny v paměti DNA a dědí se napříč lidskými rody po generace za generacemi. Dědíme tuto výbavu po předcích, a když dosáhneme plnoletosti, její odkaz na nás začne doléhat v plné síle. Duše je v této realitě uvězněna jako princezna v zakletém zámku, která se píchla o trn. Stává se nevědomou – spící. Dokud se nenajde hrdina, který vyrve kořeny trní a bodláčí, obklopující ten zakletý rodový zámek, aby trní nemohlo stále dorůstat. A to je ta úmorná, namáhavá a dlouhá cesta odvážného, bdělého vědomí, kterou jsme přišli v těle podstoupit a stát se hrdiny, kteří najdou svou duši, stanou se s ní jedním tělem a navěky již budou spolu. Aby to co patří opravdu k sobě, Bůh spojil a nikdo to navěky nemohl oddělit. To se stane hrdinovi, jenž nalezl sám sebe a spojil se se svou duší. Nalezne uspokojující celistvost a pozná, že ta celistvost je onou dokonalostí, kterou ztratili Adam s Evou. Duchovní transformací se prolamují svazující okovy hříšnosti, což je totéž jako cesta z nevědomosti do bdělosti.
Mentální vzorce společnosti jsou oním zakázaným stromem poznání, který jsme všichni okusili. Eva, jakožto archetyp naivní duše, byla „oklamána.“ Nese ženskou kvalitu lásky a abstraktního vnímání, ale postrádá mužskou racionalitu. Jeden bez druhého jsou oslabeni. Najednou se v tom ocitli oba, Adam i Eva, protože duše „podává“ zakázané ovoce svému muži – své vnější a hrubo-hmotnější identitě. Biblický příběh prvorozenců je archetypem transformačního sestupného procesu duše, za poznáním duality „dobra a zla.“

Reality show

Jak se stalo, že se duše ocitá v temné realitě chaosu? Začalo to prvním zákazem „co smíte a co nesmíte“ a pokračovalo to prvním odsouzením a prokletím. Tvůrci hmotné reality – archonti – vytvořili realitu pravidel, omezení, či ovládání. Jejich prvotním motivem bylo stvořit otroka, aby pro ně těžil zlato a Bůh přistoupil na jejich hru a umožnil tím duální rozdělení, které začalo v duši a skončilo v tělesnosti. Na cestě probuzení musíme pochopit, jak se to má s naší rozděleností, hříšností, nedokonalostí, či slabostí, které tak silně pociťujeme, že nás ovládají. Podstata toho všeho je oddělenost od stromu života, který je v ráji. Představ si strom, který vypadá jako neuronová síť. A rozdíl mezi ním a stromem poznání je v pravdivosti. Strom života je neuronová síť vyrůstající z Pravdy, která sceluje duši. Kdo pozře ovoce ze stromu života, cítí se hluboce klidný a sám sebou. Je vrcholně přirozený a mocný, jakožto dokonalý člověk. Má propůjčenou božskou, kristovskou moc a to je důvod proč mocnosti zakázali člověku strom poznání dobrého a zlého. Chtěli, aby člověk žil navěky ve zlaté kleci, což je sice bezproblémová realita, ale neumožňuje uvědomit si hluboce svou pravou podstatu a tudíž i Boha, který je tou podstatou. Podobá se ideálnímu naprogramování, které získávají bohatí dědicové, jimž chybí hluboká zkušenost. Poznání je založené na protikladech. Díky tmě víte, co je to světlo, díky hloubce víte, co je to výška a díky strachu víte, co je to láska. A kdo to zažil, toho to hluboce proměnilo. Není již jako ten, kdo o tom pouze četl nebo slyšel. Každá lidská buňka prožívá hluboce transformační účinek pobytu v dualitě. Bůh hraje tu hru spolu s člověkem a jako Duch realizuje svou zkušenost v tom, kým se na lidské pouti stal. A proto duše dobrovolně vstupují do hádovy fantomové říše – našeho Matrixu. Usínají v něm, zapomínají, kým jsou, přejímají vzorce nevědomí a vstupují tím do stavu, ve kterém se stávají nešťastnými, rozpolcenými, ovládanými, chtivými, či sobeckými, atd. Duch člověka SE STÁVÁ spolu s ním tím zmatkem, neštěstím, zlobou, nenávistí, či zmarem, dokud znovu nenalezne sebe sama a tím vědomě nestvoří sebe sama jako nové, dokonalé stvoření. Bůh nám propůjčuje k této hře to nejdůležitější. Podstatu – bytí – které se neustále stává tím, co z něj právě vytváříme. Naše osobní vědomí je referenčním paprskem zabarvujícím neposkvrněnou svatost bílé božské záře do tisícovek odstínů barevného spektra. V naší hlavě vzniká trojrozměrná holografická projekce reality, odrážející to, kým jsme se právě stali. Tak púsobí svět zrcadel, ve kterém neexistuje náhoda.

Zakázané ovoce

Adam s Evou byli nejprve jako děti. Nevinní, nesoudící, napojení na Boha. Tak jako děti nevěděli, že jsou nazí a že by se měli stydět. Ale zůstat navěky dětmi a nikdy nedospět nechtějí ani samy děti. Proč je lákal strom poznání dobrého a zlého? Sliboval vševědoucnost. Byl přitažlivý především pro vyzrálost duše, která je přitahovala. Strom představoval proměněnou neurální síť a ovoce v podobě nového duchovního vyzařování, jež obklopuje duši v podobě toroidu. A právě ten toroid vypadá jako jablko. Biblická symbolika tedy hovoří o touze duše po zralosti, které se dosahuje v duální realitě, kde zapomene na svůj původ a duchovní cesta se stane vědomou volbou, nikoliv zděděným stavem. V duální realitě duše poznává nahotu. Být odděleným od Boha je jako být nahý, bez zářící aury, která je dříve obklopovala. Jako by sundali plášť dětské naivity a najednou nebyla dětská radost samozřejmostí… Duchovnost v ďáblově světě není zadarmo, není bez posměchu a není bez silné vůle jít za láskou přes všechny překážky. Vědomé dosažení vybělených oděvů je duchovností, která prošla ohněm zkoušek. To ovoce, které přináší je natolik žádoucí, že duše dobrovolně podstupují peklo na Zemi, aby získaly něco neobyčejného. Aby byly více než jen andělé. Aby se vrátily jako Boží děti.
Otázkou je, proč bylo ovoce ze stromu zakázané? Asi ze stejného důvodu z jakého rodiče zakazují dětem strkat ruku do ohně. Ví, že to bude bolet, ale na druhé straně děti získají nezbytnou životní zkušenosti jedině trpkými omyly, bez kterých by nikdy opravdově nedospěly.

Svobodná vůle

Dokud mysl neinterpretuje jakýkoliv vnější podnět, je vědomí vždy striktně neutrální. JE, KÝM JE. Bytím na pozadí vědomí, jež ničemu nevzdoruje. Je svobodným, nespoutaným a věčným vědomým bytím, bez zátěže. Jakmile vstupují do hry koncepty mysli, zděděné v genetice a naučené společností, nevinná svatá a čistá božská podstata se STÁVÁ tím, co jí určíme. Naše mysl ji zabarví, když si myslí, že něco se může a něco jiného ne a tudíž je něco dobré a něco jiného je špatné. Mysl = posuzování. V každé kultuře a rodině se ta osobní pravda bude mírně lišit podle místních zvyků a přesvědčení. A tak je lidská pravda velmi relativní, zatím co jediným Absolutnem je Bůh, který je samým neposkvrněným, věčným bytím hluboko v nás. Propůjčuje nám část svého ducha k Božské hře, abychom se učili jako ta nejpřirozenější inteligence na hlubší a hlubší úrovni. Uvědomujeme si své uvědomování (bytí), díky Božímu duchu v nás a to z nás dělá vrchol Božího stvoření. A čím více pochopíme tím svobodnějšími, šťastnějšími a mocnějšími se stáváme. Jsme bohové (Boží děti), kteří se stejně jako náš Otec stávají tím, čím se rozhodnou být. A to odhaluje smysl života. Dostali jsme svobodnou vůli a realitu zrcadel, abychom svobodně stvořili nejprve sami sebe a potažmo i celý svět. (Podstata JHWH, vysvětlena v minulém článku Božská hra). Vyvolení = zralé duše v Kristu s potenciálem vytvořit nový svět. Nesou vzorce božského světa Lásky – Kristova království ve své duši a stávají se mocnými, aby se síť kristovského vědomí ukotvila na této zemi poté, co se zhroutí starý svět. Děje se to již teď a nový svět prosvítá skrze ten starý bit po bitu, pixel po pixelu trojrozměrné holografické projekce. Svět se nám mění před očima, ale nevnímáme to zpravidla dříve, než zpětným pohledem. Podobně, jako se říká, že se uvaří žába zaživa, když se teplota vody zvyšuje realitně velmi pomalu…
Jde především o nadhled, který nemáme a o destrukci systému, bořící to staré, aby nové mohlo brzy přijít. Kdo je v tom dění přímo namočen, může být zmatený. Uvědomuje si posun lidstva až zěptně.

Pravda tě osvobodí

Postava Poutníka Jana Amose Komenského z knihy Labirint světa a Ráj srdce je probuzeným člověkem. Když poznal všechnu marnost lidského pachtění, předstírání a falše, přirozeně se vzdálil od lidí na pustinu. Kristus mu odhaluje Pravdu, když vysvětluje, že Ráj srdce – jeho království, se nachází v našem nitru. (Více v článku Ráj srdce)
Každý vážně hledající je jako Poutník, hledající Pravdu. Aby ji však našel, musí se vzdálit od lidí, protože lidská společnost je vystavěna na lži. Lidé nemají ve zvyku být autentičtí. Mají ve zvyku dělat to, kvůli čemu budou přijímáni, či neztratí své jistoty a jen výjimky mají odvahu otevřeně vystoupit a ukázat, že císař je nahý. Především děti ve své přirozené upřímnosti jdou příkladem. Většina předstírá, jak krásné jsou císařovy nové šaty. Nechtějí být odsouzeni, mají strach znelíbit se davovému dogmatismu. Stokrát opakovaná lež má stejnou moc jako kletba. Přeprogramuje lidské vnímání. Člověk často lže sám sobě ze strachu, že o něco přijde. Je natolik připoután ke světským jistotám, že umlčuje svou naivní dětskou duši, která křičí a působí vnitřní bolest. Sebeklam je jako permanentní přeprogramovávání, z kterého se velmi rychle stane podvědomý program uzavírající srdce. Člověk byl podroben strachu, vině a trestu, které prosákly tímto systémem. Účelová pravda, kterou mocnosti chtějí, abychom věřili, je donekonečna opakována a každý, kdo se liší, je zastrašován tresty, vyloučením, nepřijetím, či existenciálními problémy.
Tak se v této společnosti vžilo jako správné zakazovat si hlas srdce, protože neodpovídá očekávaným normám. Mužsky orientovaný svět podléhá lineárnímu přístupu, zjevné povrchní a prvoplánové pravdě a permanentně umlčuje kreativitu, cit, či prožitek přítomného bytí. Duše je pak zaprodána, nebo jinak řečeno uvězněna jako zakletá princezna ve věži. Spí jako šípková Růženka. Není schopna milovat, není schopna vnímat, je ukrytá před světem skrze umlčující programy společnosti, které jsou trním a bodláčím.
Autentický poutník nemůže pobývat uprostřed lži, pokřivenosti, či necitelnosti tohoto světa. Uchyluje se do samoty, ticha a vnitřního pohroužení, protože naslouchá hlasu své duše, která volá po Pravdě. Dokonce i společnost věřících lidí, či esoteriků se stává pro hledajícího časem nevhodnou a nesnesitelnou. Jejich zaručené techniky se stávají překážkami dalšího pokroku. Ačkoliv je poutník akceptuje, nemůže neustále snižovat svou úroveň vědomí, aby si měl co říct s těmi, kdo věří, že svou dokonalost mohou vyrobit. Pracují na bdělosti, sebeovládání, trpělivosti, či lásce ovládáním svých vnějších projevů, což vede ke ztrátě autenticity a k návyku předstírat. Nosit masky, které se časem stávají podvědomým automatismem a dokonale maskují uvězněnou duši. Ještě nepochopili, že lidským úsilím nejde dosáhnout vyššího vědomí. Za pomoci ega se snaží odstranit ego. Omezeným nástrojem nelze dosáhnout dokonalého výrobku. Když je člověk naordinován dogmaty víry nebo společnosti, že musí být ke všem laskavý, musí všechny upřednostnit před sebou samým. Věří dokonce i tomu, že sebeláska je sobectví a stávají se vězni vlastního svědomí…
Potlačování sebe sama kvůli přesvědčení, že děláme správnou věc, přivedlo mnoho věřících lidí k civilizačním onemocněním a smrti. Duševní energii, kterou v sobě potlačili, je nejen znecitlivěla, ale obrátila se proti nim samotným v podobě moru sžírajícího tělo zevnitř. Energetický náboj potlačené přirozenosti je přiživován vzorci dokonalosti, které se úsilím snaží dosáhnout zvenčí. Nejen věřící jsou učeni se potlačovat, aby byli přijímáni. Ve strachu z vnějšího odsouzení se raději odsoudí energeticky tím, že se potlačí a tím škrtí svou životní energii. To co permanentně mentálně potlačují, se projeví na symbolickém místě v těle. Nemoc symbolicky manifestuje místo v duši, které bolí a naučili jsme se to přehlížet.
Osvícení a dokonalosti nelze dosáhnout jinak, než skrze naprostou autenticitu a odkrytí svého uvězněného nitra. Obnažením kořenů zla. A to je cesta vědomého, neohroženého hrdiny, které se lidské ego nesmírně bojí. Ego je nápodoba, se kterou se ztotožňuje většina. Ego je umělý výrobek - představa mysli o tom, čím kdo je, co vlastní, co zná a co koho definuje… Ego vytváří příběh o sobě samém, což není totéž jako podstata sebe sama. Příběh je maskou pravé přirozenosti. Nalezení sebe sama se nachází za bariérami mysli, kterými se musíme naučit projít skrz naskrz v pohroužení do bytí. Myšlenkové bariéry jsou jako to husté a nekonečné trní a bodláčí. A klíčem k jejich zdolání je pochopení o jejich původu. Co pochopíme, to vyléčíme a ovládneme. Čemu nerozumíme, to ovládá nás.
Potlačování, odmítání a popírání je přístup lidského ega ke konceptu lidské nedokonalosti. Je to program společnosti, který prosákl do lidského podvědomí, vlivem kterého potlačujeme svou pravdivost, odmítáme svou přirozenost a popíráme své chyby. Proč? Standardy společnosti nás vedou k vnější dokonalosti. Zhypnotizovaly nás natolik, že jsme uvěřili, že svou přirozenost musíme skrývat, že srdce je zrádce, že poslušnost nám zajistí přijetí a autentičnost nás ohrožuje. Všechno to naučené potlačování sebe sama vytvořilo démony duše, kteří žijí v ilegalitě podvědomí. Mentální vzorce vytvořily hradbu mezi myslí a srdcem. Srdce uvěznily a tím potlačily duši. Vznikla vnitřní prázdnota a necelistvost. Vznikly energetické vzorce závislostí, které nás ovládají tím silněji, čím silněji jsou potlačovány. A co s tím? Pravdivý poutník vnitřně pochopí, že nelze dále pobývat v té pasti krysího závodu lidské společnosti. Každý, kdo má potenciál osvobodit princeznu – dojít k osvícení, musí projít očistnou karanténou. Je to úmorná cesta přes sedmero hor a údolí, s nutností obrazně přebrodit devatero řek a devatero jezer. Zdolat nástrahy, přemoct draka či jiné příšery, dokud nedojdeme do zakletého království zlého čaroděje. Hory, údolí, jezera a řeky jsou symboly pro energetické úrovně vědomí, projevující se v živlech duality.
Pohádkové symboly nám od našeho mládí staví pravdu přímo před oči, ale právě kvůli společenskému návyku předstírání jsme si vsugerovali realitu, která je slepá vůči Skutečnosti. Zhypnotizovaný účastník doslova a do písmene nevidí právě to, co má přímo před očima, ani když ho to udeří přímo do čela. Probuzený se zbavuje té iluze, když se nebojí zastavit na velmi dlouhou dobu. Když začne pozorovat, co se v něm skutečně děje. Když přestane krmit vzorce svých závislostí a uvědomí si jejich zhoubnost. A to se děje na úmorné pustině duše, putování krajinou bez živáčka. Vše, před čím jsme kdy prchali, je tu stále, dennodenně s tím musíme být a nelze se tomu na té cestě vyhnout. Na cestě proměny ducha, bez fyzické vzdálenosti. Všechny závislosti, všechny strachy, všechno popírání a odmítání se hlásí o své slovo, dokud nebudou pochopeny. Čemu porozumíme, to vyléčíme a co nadále odmítáme, to nás ovládá.
Dříve, než se ve své karanténě pročistíme, nemůžeme a neuneseme vyšší pole vědomí, které je potenciálně pro nás připraveno. Před každým dokonalým obdarováním jsme vyzkoušeni, vytříbeni a posíleni, abychom to unesli. Aby nás to nezničilo. Aby se božská sláva nestala naší zhoubou. Tak jako Job, tak jako Ježíš, tak jako izraelský národ v pustině, tak jako mystikové v temné noci duše.

Individuace

Známý psychoanalitik Carl Gustav Jung ten proces nazval individuace. Pojem vychází z toho, že na duchovní cestě je člověk přiváděn hluboko sám k sobě, vlastní individualitě, aby přes nánosy lidského příběhu, konceptů mysli a iluzí společnosti objevil dokonalé, čisté a nevinné jádro sebe sama. A to podstatné a nejdůležitější na té cestě je pochopení, že lidská dokonalost spočívá v naší osobní pravdivosti. Dokonalost neznamená být bezchybným. Dokonalost je nejvyšší možná míra autentické pravdivosti. Přebývání v sobě samém. Odvaha člověka spatřit se naprosto celý, se všemi nedokonalostmi, chybami a touhami duše dokonale osvobozuje od všech démonů duše. Vede k přirozenému sebeovládání a vědomému bytí. Láska se člověka zmocní – obejme ho a setkává se se svou nevinností, čistotou, či svatostí ve své nejpřirozenější přírodní podobě. Nikdo nás nemůže ovládat, nic nad námi nemá moc, když jsme se dokonale a plně otevřeli svým hlubinám duše. Polarity mužství a ženství v nás se setkají v chrámu duše, kde Bůh spojuje výlučně jen to, co k sobě dokonale patří. Navždy. Stáváme se nedotknutelnými, božskými a zářícími portály stacionárního energetického tachyonového pole, které proměňuje svět.