Jsem Světlo

Kdyby bylo jednoduché pochopit Boha, nebyl by to Bůh a Původce celé Existence. Kdyby realita, ve které žijeme, nebyla dokonalou a přesvědčivou simulací, nesplnila by svůj účel. Kdybychom vysvobození nemuseli hledat, nepronikli bychom do podstaty Skutečnosti a tudíž podstaty Boha. Připusťte spolu s námi, že existuje mysteriózní podstata reality, která nás dalece přesahuje, a když ji nechápeme, neznamená to, že není podivuhodnější, než si sami dokážeme představit. Co o Bohu říkají náboženské texty a co o sobě říká On sám? Posuďte sami, jestli je naše poznání produktem lidské logiky, nebo Pravdy, která se obhájí sama?

Nejvyšší Bůh je Duch, a ačkoliv je jeden, je trojjediné podstaty, která je vyobrazena na náboženské ikonografii většiny světových náboženství. Je současně Otcem/Matkou, Synem i Duchem a je všemu vším a ve všem. Jinak řečeno my všichni jsme v Něm, jako jeho součásti. Jsme jednotky vědomí, skrze které Bůh hraje svou Božskou hru na mnohost, do které se sám rozdělil, aby poznával hlouběji sám sebe, skrze pohled zevnitř svého stvoření a abychom my u toho byli s ním, jako jeho svědkové.
Člověk je jedinečný v tom, že „byl stvořen k obrazu Božímu“ a může se jeho hry účastnit vědomě, pokud ovšem má poznání, které ho osvobodí ze zajetí iluze. Existují dvě základní úrovně prožívání té hry:

O mysteriózní povaze Boha i reality svědčí nejen oficiální náboženství, ale i mnohé duchovní texty – které byly zakázané. Existují pravdy, které církevní otcové nespálili na hranicích, ani neupravili. Přežily skryté v jeskyních a v hermeticky uzavřených nádobách. Pravděpodobně už to znáte. Citáty z těchto, dnes už rozšířených textů z naleziště v egyptském Nag Hamádí, vám více přiblíží pravdu o Bohu, která se nevešla zákoníkům do Bible. Kdo z lidí však má právo diktovat druhým, co je pravda? Pravda je Bůh a obhájí se sama. Začíná to být zjevné čím dál více. Vidění apoštola Jana bylo donedávna tajné, protože ne každému bylo pochuti, aby lidé pochopili Boží podstatu.

Slovo u Boha

Kristus je oním známým Slovem, které bylo na počátku, dle Janova evangelia. Omezit význam řeckého výrazu Logos na pouhého mluvčího, by však bylo dětinské pojetí výkladu. Ježíš Kristus je stvořitelským aspektem Nejvyššího Boha. Proto je v něm obsaženo vše, co vzniklo, veškerá plnost stvoření. Ježíš je nejen Stvořitelem, ale především zosobněním - emanancí všech forem života, které kdy povstaly. Je to živý, tvořivý, rozumný a osobní princip, který se stal tělem. Stvořitelské Slovo je prvním samozplozeným Synem Božího stvoření. Duch tvoří slovem – programem – pravdivým pojmenováním tak, že se doslova stává tím, co tvoří sám ze sebe. Je to Božská emanace myšlenky Otce. Proto muselo být na počátku Slovo a proto všechny věci, které povstaly, povstaly skrze Něj. (více na toto téma v článku Eony Světla)

Lidská slova jsou nedostatečným vyjádřením pro Plnost života, která byla obsažena v celém Ježíšově zosobnění Pravdy. A jelikož psaný zákon jsou pouze slova, nikdy nemohl obsáhnout Boží Plnost, jako samotné ztělesnění Krista. Vyvolený národ byl veden ke Kristu, aby se v nich podstata Zákona stala živoucí skutečností. Ježíš tedy překročil ustanovení zákona, aby se celé jeho vyzařování Lásky stalo zákonem pro vyvolené, který žije v srdci. Slova jsou jen ukazatelem k cíli, zatím co Kristus je živoucí cíl, ve kterém se máme sjednotit.

Pro zákoníky a farizeje Ježíšovy doby to však bylo nepochopitelné, neboť oni zosobňovali ďábelský princip,který lpěl na konceptech mysli, otrockém výkladu písem, bez ohledu na ducha. Nebylo to snad tvrdé od Ježíše, nazývat náboženské vůdce ďáblovými syny? Každý se stává tím, čemu se odevzdává. A je zcela evidentní, že náboženské otce a písmoznalce řídilo ego, logika, pravidla, postavení, tituly, rodová nadřazenost, pýcha atd... Souhrnně tedy to, co Ježíš mínil slovem ďábel. Temná strana síly, která zakázala lásku a hlasem duše pohrdá, je ďábel a její sféra vědomí je nazývána jako temné podsvětí. Ďábel je v podstatě nesmírné omezení Boží Plnosti. Tak jako přirozeně nazýváme některé primitivy slovem „omezenci.“

Vyvýšit Krista znamená rozpoznat jeho božský původ duchem. Naslouchat duši, ve které rezonují slova Pravdy, bez ohledu na to, jestli jim plně rozumím, nebo ne. Pravé ovce slyší hlas svého pastýře, říká písmo. Ovce rozeznají tón hlasu, osobní vibrace, nikoliv povely. Pravé ovce svého pána cítí. A to stejné je úkol dnešního člověka, který nikdy nestál v Ježíšově blízkosti. Kristovské energie promlouvají k duši bez ohledu na to, kde se nacházíme. Zůstávat v jeho slovu a přijmout Krista znamená především sjednotit se s jeho duchem. Stát se autentickými, pravdivými, otevřenými, láskyplnými.
Zatím co otrok plní příkazy i proti své vůli, ovládá ho tělesnost, i když duch chce jinak, Pravda činí svobodnými, protože otrocké plnění zákona nahrazuje přirozeným dědictvím. Kristovská energie vede k té nejhlubší přirozenosti, ve které je všechna pravdivost Krista rozpoznatelná, bez potřeby zákoníku. Je ukrytá v duchu, kterého jsme dostali od našeho božského Stvořitele. Původcem každé duše je Kristus a proto je v každé duši skryta jeho energie, jež si žádá vyslyšení tím hlasitěji, čím déle postupuje vzestupný aktivační cyklus tohoto období. Žijeme v období nazvaném v písmu jako Pánův den. Krista má každý hluboko v sobě jako energii, která rezonuje s energií současného vzestupného aktivačního cyklu. Žádá vás o naslouchání skrze vaši duši. To je naslouchání pocitům a rezonanci živoucí Pravdy, abyste nezaspali Pánův den.

Znovu se narodit

Ježíš hovořil o potřebě znova se narodit z vody a ducha. Každý, kdo se již dokonale vykoupal ve vodách chaosu, ve své tělesnosti, která je tvořena především z vody, tím byl pokřtěn v mrtvé vodě. Stal se otrokem hříchu a podléhá reinkarnačnímu procesu stálého umírání a nového vtělení, dokud se nenarodí z ducha (symbol živé vody). I vzduch je kapalina, proto bývá symbolizován v pohádkách jako živá voda. Křesťanský křest je symbolem tohoto procesu oživujícího znovuzrození z ducha.
Přijmout Krista a věřit v jeho jméno není jen o víře v neviditelné ani o jménu Ježíš Kristus, jak si to většinou představují náboženství. Přijmout Krista je vyslyšení jeho hlasu zevnitř. Z duše. Znova se narodit duchem je energetická obroda, která je jako oheň zaplavující každou buňku v těle skrze neurální síť. Je to duchovní přerod iniciovaný Božím Duchem, jemuž se jedinec otevřel z nitra. Kristovo jméno je vibrace jeho bezpodmínečné Lásky, která ho vedla vnitřním magnetismem a jež je jeho Otcem.

Písmo-znalci se drží naivního a povrchního výkladu. Neporozuměli, co to je odložit zákon a přijmout Kristovu Plnost. Tělesná mysl vede tyto novodobé farizei k tomu, aby se zabarikádovali v definicích a pominuli podstatu. Naslouchat duši je pro ně neznámý, nebo dokonce zakázaný pojem. Proto Ježíši Kristu mnozí z takových Židů odporovali, i přes ohromujícího ducha, kterého vyzařoval. Viz. naivní argumentaci, kterou Ho zpochybňovali, i přes to že jiní byli jeho Duchem ohromeni.

Já jsem

Proč biblické překlady uvádí v předchozím citátu přítomný čas JÁ JSEM? Protože v nebeské realitě ducha čas neexistuje. Máme ji v sobě obsaženou, neboť duchovní nebe není vzdálené mimo nás, ale jsme s ním propojeni hluboko uvnitř sami sebe. Je tam věčná přítomnost, což je pro mysl uvězněnou v časoprostoru nepochopitelné. Zde žijeme lapeni v časové smyčce, dokud to nepochopíme. Ale proč se snažit chápat něco, co máme žít? JÁ JSEM je uvědomění si svého věčného bytí a nejniternější identity. To vnitřní propojení je pojítkem mezi člověkem a Bohem. Žít své hluboké JSEM, je Kristovo zosobnění cesty do nebeského království, ze kterého pochází. Znamená uvědomit si sám v sobě věčné bytí – duchovní nebe. A toto nebe má každý z nás na dosah, ve své duši, pokud ji vyčistí od světského harampádí. Tak se stáváme Božími dětmi, když v sobě objevíme nebe. Tak se narodíme znovu a získáváme nebeský příbytek. Tak poznáme Pravdu, která nás osvobodí.

V předchozím citátu Ježíš hovoří o nebeských příbytcích, do nichž známe cestu. Jak známe cestu? To bylo rozebráno v minulém článku s názvem Já jsem cesta, pravda a život.
Znalost jak se dostat do nebe vychází z magnetismu, kterým nás naše kristovská nejniternější podstata přitahuje, když se jí necháme vést skrze své odevzdání. Náš příbytek v Kristu není vzdálený světelné roky na obloze. Ale je to věčné, kristovské bytí, do kterého jsme pozýváni skrze naši duši. Jsou to naše nejniternější komnaty, náš chrám v duši.

Čtyři rozměry hmoty

Kristus při jedné příležitosti vybízel, ať se zavřeme mezi čtyři stěny své komůrky a tam se v tichosti modlíme ke svému Otci. Ne okázale, navenek. Ale nejde jen o doslovnou komnatu a doslovnou modlitbu. Náš byt či dům je naším útočištěm i ochranou, který je vyjádřením příbytku, jež máme ve své duši. Náš byt má společný fonetický základ se slovem bytí a bitem, informační jednotkou.
Holografickou zobrazovací jednotkou časoprostorové mřížky je čtyřstěn. Viz. náš článek O Květu života . Čtyřstěn vyjadřuje základní stavební prvek hmotného světa – základní kvantum časoprostorové reality, na němž je vystavěn hmotný svět. Bývá znázorněn v kostelech trojúhelníkem s Božím vševidoucím okem nebo jménem.  Můžeme ho nazvat základním bitem fantomového matrixu, ve kterém se nacházíme. Čtyřka je prvním číslem hmoty, stejně jako je trojka prvním číslem idey. Čtyři základní živly jsou podstatou hmotného světa, čtyři roční období jsou základem ročního cyklu. Čtyři světové strany jsou základem orientace v prostoru a čtyři základní Boží tváře čtyř živých bytostí stojí před Božím trůnem.
Ze čtyřech písmen se skládá věčné bytí JSEM, stejně jako Boží jméno JHWH, vyjadřující základní programovací kód reality. Co měl Mojžíš pochopit, když se mu Bůh představil skrze hořící keř, který hořel věčně – neshořel? Co chtěl vyjádřit sám o sobě a podstatě jeho hry? Proč řekl Mojžíšovi, aby ho představil Izraelcům jako Boha, který vyvede svůj lid z otroctví?

Jsem, který jsem

Bůh se Mojžíšovi představuje z hořícího keře jako živoucí, věčné, nekonečné bytí „JSEM, KTERÝ JSEM“ (Ehje ašer ehje ((אהיה אשר אהיה)), stejně jako i Ježíš řekl, dříve než byl Abraham, já jsem. JSEM - podstata všeho stvoření – kvantové pole plné osobního, věčného, nevinného a nesoudícího vědomí a energie. Duch, v němž existují všechny možnosti a dokonalá svoboda.
Tvar Ehje je budoucí čas slovesa být, což v hebrejském myšlení vyjadřuje věčnou přítomnost a aktivní existenci.
Následně Bůh používá čtyři hebrejská písmena יהוה, latinkou JHWH, které jsou nazývány jako tetragramatton (čtyři písmena). Česky čteno Jehova, nebo Jahve, které bývá v české tradici nahrazeno slovem Pán nebo Hospodin.
Tetragrammaton, JHWH v hebrejštině pochází z kořene היה (hajah) – „být, stávat se“. Proto se překládá jako:

Souvislost mezi výrazy Ehje (אֶהְיֶה) a JHVH (יהוה) je v hebrejštině gramatická, etymologická i teologická. V podstatě jde o dvě formy téhož slovesného kořene, které se liší mluvnickou osobou.
Obě jména vycházejí z archaického kořene H-W-H (הוה) nebo jeho běžnější varianty H-Y-H (היה), což znamená „být“, „stávat se“ nebo „působit bytí“.

-  Ehje  (I. osoba): Znamená „Já jsem“ nebo „Já budu“. Je to forma, kterou Bůh používá, když mluví sám o sobě (v první osobě).

-  JHVH  (III. osoba): Lze interpretovat jako „On je“, „On bude“ nebo „On působí, že se stává“. Je to forma, kterou používají lidé, když mluví o Bohu (ve třetí osobě).

Tento přechod z „Já jsem“ (Ehje) na „On je“ (JHVH) slouží jako vysvětlení významu Božího jména skrze slovní hříčku – Bůh je ten, jehož podstatou je existence a věčná, žívá a činná přítomnost. Bez toho, abychom porozuměli obrovskému významu bezčasového, přítomného bytí pro duchovní vnímání, nelze pochopit, ani Boží jméno, ani Boží podstatu.

Stávám se

Tedy JHWH je bytí jako živý proces, nikoli statický stav. Proces stávání se, či proměňování neviditelného pole kvantové energie v to, čím se rozhodne být. JHWH je základní software, či kód Božské, vědomé hry v naší 3D realitě. To znamená: realita je neustálý iterativní proces stávání se — každým okamžikem znovu vytvářená projekce vědomí. JHWH vyjadřuje princip reality, jako vědomý a sebetvořící proces, který se znovu replikuje každým novým přítomným okamžikem. Je neustále působící - živý. 
V souladu s poznatky kvantové fyziky je zjevné, že částicová - hmotná realita, je utvářena z pole nekonečných možností vědomým pozorováním. Což jinými slovy znamená, že se nám nekompromisně zhmotňuje vše, čím jsme se uvnitř duše stali. Zrcadlí nám dobré i zlé, co v nás převažuje. Doslova si realitu sami promítáme a sami zobrazujeme uvnitř sebe. A to je věčná pravda a zákonitost vesmíru, která nikdy nepomine. V tomto smyslu je tedy JHWH nepomíjející princip příčiny a následku, který si máme připomínat „od pokolení, do pokolení.“
Ačkoliv se Bůh přiblížil člověku starověkého světa skrze kódový záznam podstaty reality, kterou je On sám, není to jeho pravé jméno. Pravé Boží jméno musí Boha beze zbytku vyjadřovat a proto je lidskými slovy nevyjádřitelné. To vyplývá z podstaty duchovního světa vyjadřující se tónem - energetickým kódem. Možná i z toho důvodu vznikla u Židů tradice nevyslovování Božího jména. Symboly se totiž pro ulpívající vědomí člověka stávají náhražkou, nápodobou, či modlou, které pokřivují ducha a proto již desatero zakazovalo jak modly, zobrazování čehokoliv nebeského, tak nevhodné užívání Božího jména.

Kód holografické projekce

Božská hra spočívá v roli pozorovatele – svědka vlastního bytí. To umožňuje holografická projekce čistého Světla J (Jod) skrze vytvořenou formu – duši – tělo H (He). Tato forma dává referenční rámec sebe-poznávacímu , či sebe-uvědomovacímu procesu božské hry. Uvnitř formy probíhá holografická projekce, která převádí vlny elektromagnetických vibrací v prožitek trojrozměrného časoprostoru. Podstata reality jsou vibrace – frekvence. Forma umožňuje jejich zrcadlení do obrazů a dějů. Stáváme se v ní postavami dramatu, který odráží to, kým energeticky JSME. Jinak řečeno, způsob našeho prožívání odráží naši duševní identitu, či duchovní stav. Písmeno W (Vav) představuje způsob propojení mezi naší duší a vnějšími formami – zrcadlení. Úroveň spojení nebe (ducha) a země (hmoty) uvnitř nás. Druhé písmeno H (He) představuje odraz v zrcadle, skrze který poznáváme, učíme se a rosteme. Vyjadřuje projekci toho, čím jsme se v duchu stali, na všem co nás obklopuje. Osobní život každého z nás nám manifestuje – svědčí o tom, kým jsme se stali po duchovní stránce. Tuto Božskou hru hraje i Bůh na vyšší úrovni a my jsme jeho svědkové.* Člověk je stvořen k Božímu obrazu, a proto by se dal nazvat jednou částečkou hologramu. Člověk i Bůh hrají stejnou hru na jiných fraktálních úrovních, ale i v částečce hologramu je obsažen celek.
* (Pokud by náboženství Svědků Jehovových připouštělo mystický přesah náboženské symboliky, miliony věřících by poznali, že jsou lapeni v okovech novodobých zákoníků a písmoznalců, jimž je klíčová podstata skrytá.)

Referenční rámec

Naše mysl funguje jako interferenční pole, které nám vykresluje naši realitu jako referenční rámec. Děje se to skrze přiřazení interpretace všem vjemům, které přijímáme skrze smysly. Ve skutečnosti přijímáme proud elektromagnetického vlnění, podobně, jako internet tvoří jen jedničky a nuly, dokud je nedekóduje počítač, za pomoci připojení k proudu (světlu) a za pomoci programů (nastavení). Na naší vnitřní obrazovce se nám zobrazuje to, co sami hledáme a z interpretací si tvoříme své pojetí skutečnosti.
Zárodek – semeno Božího Ducha v nás je jako ten čistý, neosobní proud, který rozsvěcuje sedm hlavních úrovní lidské formy – sedm hlavních čaker. Jako bílé světlo, které se rozdělí na sedm barev, či jako tón složený ze sedmiúrovňové oktávy. Naše osobní nastavení pak dekóduje vnímané bity reality, na které se zaměří skrze své smysly. Výsledek vnitřní interpretace je trojrozměrný hologram reality, jenž je naší vlastní projekcí a my se nacházíme v jejím středu. Jednoduše se nám promítá jako svět kolem nás. Prakticky jsme jako hrající postava uvnitř počítačové hry.

Holografická simulace

1. Referenční paprsek (Vnitřní nastavení)

V holografii je referenční paprsek čistý zdroj světla, který umožňuje dekódovat informaci uloženou na filmu. V psychologickém smyslu je to naše vědomí, ale zabarvené naším „nastavením“ (přesvědčení, traumata, kultura).
Pokud je náš „vnitřní laser“ (referenční rámec) nastaven na strach nebo nedostatek, výsledný obraz reality (hologram) se podle toho zkroutí.

2. Předmětový paprsek (Vnější podnět)

To je surová data reality, která do nás naráží. Sama o sobě nedávají smysl, dokud se nestřetnou s referenčním paprskem. Střet těchto dvou paprsků v našem mozku vytváří interferenční obrazec.

3. Hologram (Vnímaná skutečnost)

Mozek následně tento obrazec matematicky (pomocí Fourierovy transformace) „vypočítá“ do trojrozměrného vjemu, který nazýváme realitou.  To, co vidíme „venku“, je ve skutečnosti projekce našeho vnitřního stavu na plátno prostoru a času.
Pokud je celek (Bůh/JHVH) přítomen v každé části, pak naše „Já jsem“ (Ehje) je referenčním bodem, skrze který se tento celek zobrazuje. Zatímco JHVH je onen nekonečný zdroj Světla (vše, co bylo, je a bude), naše vlastní nastavení funguje jako optický hranol. To, co nazýváme „skutečností“, není svět sám o sobě, ale interferenční vzorec vzniklý setkáním Božího bytí a našeho osobního vědomí.

JHWH Fraktální algoritmus

Fraktál je jednoduché pravidlo, které se opakovaně aplikuje samo na sebe a vytváří nekonečně komplexní strukturu. Algoritmus je proces, ne objekt. Fraktalita vyjadřuje sebepodobnost a rozvoj. JHWH je jako komprimovaný zdrojový kód reality. Opakující se iterace programového kódu představují nekonečný růst. Avšak nekonečný rozvoj není vnější, ale je nekonečným zjemňováním a růstem vnořených úrovní. Neplatí to jen o fyzické rovině, ale i o duchovní. (Viz. náš článek Geometrie nekonečna)
Stále se replikující vzorec způsobuje duchovní zkušenosti, které zjemňují vnímání. Tím se hmota neustále produchovňuje, dokud nedojde ke zlomovému obrácení identity. Vědomí se přestane ztotožňovat s hmotou a vnímá se jako duch, na kterém je hmota vystavena.

Zrcadlení ve vodách chaosu

I to co je v této nízkovibrační realitě nejposvátnější, prochází vždy zkreslením. Neexistuje nic vnějšího, co by tím nebylo dotčeno, včetně představy o Bohu a včetně posvátných písem. Náš 3D svět je nápodobou světa Božího. Božská jednotící energie procházející filtrem nízkovibrační hustoty, je světlem pronikajícím hustými mlhami daleko od Zdroje. Tím vzniká ďábel a nápodoba. Ďábel je Božská energie uvržená do stínu. Tím vzniká svět ďábla a jediný, opravdu nedotčený a nezkreslený zdroj Pravdy je uprostřed chrámu lidské duše.
Veškeré náboženství, všichni pojmenovaní bohové i všechny texty procházejí zkreslením podobným, jako je rozvlněný odraz skutečnosti na hladině vod a ještě k tomu obrácený naruby. Jako v Kocourkově. To pravé je odsuzováno a to falešné je vyzdvihováno. Zmatek nazývaný Velký Babylón. Láska deformovaná do podoby nevěstky… Jediná svobodná volba, kterou vám svět nabízí je zvolit si pravou, nebo levou ruku ďábla. Jiná volba je zakázaná, odsuzovaná nebo protizákonná.
Boží jméno přetrvávající navěky spočívá v božské, kvantové podstatě umožňující zhmotnění čehokoliv, čím se rozhodneme stát. Nespočívá v doslovném jménu, ale ve stvořitelském zrcadlícím principu, před kterým máme mít náležitý respekt. Bůh je bezpodmínečná Láska, avšak stvořitelský princip, který nelze nijak obejít vytrestá každého, kdo před ním nemá úctu. Dříve či později. V této, nebo pozdější generaci.
Pravý a Nejvyšší Bůh nikdy nebyl mstivým Bohem, ale to co východní náboženství nazývají slovem karma, je nekompromisní zákonitost sklízení čehokoliv, co jsme sami vytvořili energeticky. Vlastní nevědomou hříšností. Zrcadlení nepostihuje jen konkrétního jedince, ale celou jeho rodovou linii. Zákon „Co zaseješ, to sklidíš“, je dokonalým výchovným prostředkem. Viz. úryvek z biblického desatera.

Božství, které se projevovalo v husté nízkovibrační realitě, neodráželo pravou Boží podstatu plně, podobně jako Mojžíšovy zákony zjevovaly hřích, nikoliv zachraňovaly. Pokud skrze JHWH zákony nikdo nemohl být zachráněn, ale měly zjevit podstatu lidské hříšnosti, pak tyto zákony odsuzovaly Židy k nejvyššímu dobru zúčastněných duší. Byly důležitým výchovným nástrojem starověkého člověka v jeho nízkém stupni vědomí. A proč si máme myslet, že žárlivý, trestající Bůh JHWH neplnil podobný účel, jako jeho zákony? Zjevoval karmické zákonitosti a redukoval plnou Boží podstatu na úroveň, potřebnou ke zjevování hříchu. Formou „oko za oko a zub za zub.“ Jakékoliv znevažování této základní podstaty vědomé, osobní a tvořivé reality, bylo znevažováním Božího jména. Jakékoliv znázorňování Boha v podobě ikon je hříchem, protože Bůh je duch bez formy, pronikající vším a stávající se čímkoliv. Bytí, které se v naší realitě stává tím, co z něj sami v sobě vytvoříme. Jakákoliv nápodoba této nejmocnější živoucí podstaty, je znevážením tvořivého principu, před kterým měl mít Boží lid posvátnou bázeň.
Trestající a žárlivá povaha je ve vyšším stupni vývoje duší překročena Kristovým zákonem Lásky a zjevením Otce bezpodmínečné Lásky. Ve vyšším stupni vývoje lidské duše stále platí karmické zákonitosti zjevované Jahvem, ale vyspělí jedinci překročí jak jeho mnohé zákony, tak jeho tehdejší jméno, vyšším porozuměním a vyšším zákonem vyššího vědomí. Desatero obsahovalo příkazy a zákazy. Kristův zákon téhož Boha, se ale ve vyšším vědomí redukuje na jediný zákon bezpodmínečné lásky. Viz. Kristova slova.

V prvním Janově dopise čtvrté kapitole a sedmnáctém verši čteme, že „Bůh je láska a kdo zůstává v Lásce, zůstává v Bohu“. Láska je jedním z mnoha Božích jmen, které představil světu Kristus.

Jsi tvůrcem jako Bůh

Boží slovo, Boží jméno i identita nespočívá v doslovných lidských slovech, jménech a představách. Boží identita i jméno je dokonale čistá energie, tón či vibrace, kterou nejblíže vyjadřují slova bezpodmínečná Láska, oslovující srdce a duši. Podle druhu energie, ve které žijeme, každým okamžikem i nádechem vytváříme sami sebe, svůj život i svůj svět. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a jsme spolutvůrci Boží, kteří podobně jako Nejvyšší Bůh, jsou tím, kým se rozhodnou vědomě být. Dokonalá spravedlnost je vyjádřená pravdivým zrcadlením všeho, čím jsme se stali. Kvalita našich životů odráží to, do jaké míry jsme otevřeni duchovnímu genetickému kódu našeho Původce, ve kterém je všechna podstata i život věčný. Do jaké míry s Ním spolutvoříme.

Co je život věčný?

Proud života věčného definoval Nejvyšší Bůh ve čtyřech propojených fázích tvořivého cyklu. Základem je SVĚTLO, PSYCHÉ, MYŠLENKA a DECH.

To celé se nazývá ŽIVOT - bytí, pulsace, společný tanec v nikdy nekončícím vše-prostupujícím okamžiku plném Lásky a Štěstí…

Nech se rozeznít

Každým výdechem a nádechem neustále obnovujeme to, kým se stáváme. Každá vteřina života je příležitostí obrátit svou pozornost k nejdůležitějším věcem, hodnotám - světlu atd. Každá vteřina je volbou, ve které probíhá proces nového sebevytváření. Bůh jako Duch se s námi stává tím, co z něj sami uděláme. A když naše srdce touží po vznešených věcech, otevíráme se tomu, pociťujeme, že nejčistší Božská podstata se probouzí a je jako jiskra, jako Jitřní hvězda v našich srdcích. Nasloucháme-li citu, nasloucháme duši a potažmo Bohu. Jiskra se pomalu mění v zaplavující oheň elektrochemických impulsů naší neurální sítě. To co nejprve jen cítíme, následně přijmeme na hlubší úrovni, když procesu porozumíme. Následně se stáváme tím, co hledáme, když se vnitřně proměníme a mění to ducha, kterého vyzařujeme. Spolupracujeme s Bohem, když ze zárodku jeho světla postupně vytváříme svítící bílý šat aurického světla, který z nás vyzařuje. Náš duch se změnil, neboť se měníme podle toho, co vytváříme. A tímto procesem proměny svého ducha, pouštíme Boha k sobě, dokud s Ním nezačneme splývat. Božství nás proměňuje a dává nám autoritu stát se Jeho dětmi a vstoupit do Božího království.

Dá se říct, že Bůh se zdá být racionálně orientovanému světu ničím. Na jednu stranu je tím nejneuchopitelnějším v našich životech, na druhou stranu je však tím nejdůležitějším. Chceme-li se mu přiblížit, musíme se ztišit a naslouchat bytí, číst mezi řádky, dovolit, aby se dělo samo. Dovol, aby byl Bůh puštěn ke slovu. Dovol, aby tě použil jako čistý rezonanční nástroj.
Každý člověk má na výběr, co bude ve svém životě vytvářet a kým se stane. Dovol Bohu, aby tě formoval. Zatím co světské mety se rozpadnou v prach, Boží dary jsou věčné a jsou tím, po čem všichni prahneme. Ať už je naše světská role jakákoliv, na pozadí každého lidského příběhu je to podstatné – kvalita, či integrita samotného bytí. V co věříme, jak prožíváme a cítíme, jak myslíme a jak dýcháme, zásadně ovlivňuje naše štěstí a míru osvícení. To jsou poklady, které máme střádat, zatímco ty světské věci žere mol a rez.

Stává se čím chce

Ocitli jsme se ve světě plném zla, nenávisti, špíny a podlosti. Odvracíme se od něj, když pocítíme, že tento svět nevyjadřuje to, kým opravdu JSME. V srdci cítíme víru, lásku, naději, čistotu a nevinnost, když se od vnějšího odvracíme dovnitř. A právě to vnímání, kým opravdu jsme, nás od světa odděluje. Vzbuzuje hybný moment osobní transformace. To, kým uvnitř jsme je nevinný, neposkvrněný, neosobní a nesoudící duch. Čisté, čiré bytí, které jen JE. Skrze ducha nevinnosti, který je v nás, cítíme své propojení s Bohem JSEM. Bůh je to prvotní SVĚTLO víry, naděje a lásky. Když se probouzíme, začínáme ho cítit a to cítění je projevem PSYCHÉ - duše. Nalézáme své útočiště v duši, i když zprvu nerozumíme, co se to s námi děje. Ten silný pocit uvnitř, nás volá jen být a prožívat to bezčasové, věčné bytí v sobě, které se pozvedá nad špínu světa. Otevírá se naše srdce, které je středem duše a tak nám vychází jitřní hvězda víry, lásky a naděje. V tom stavu pociťujeme světlo, jako vnitřní oheň, který postupně zaplavuje tělo. Nejsou to emoce, ale pročišťující oheň naší pravé, božské identity, který zaplavuje neurální síť, aniž by ji spálil. MYSL, která ještě nepochopila souvislosti je na jednu stranu zábrana, abychom cítili víc, ale na druhou stranu také ochrana, abychom neshořeli zevnitř, když naše neurální soustava není ještě dostatečně posílena pro silnější oheň elektromagnetismu.
Když jdeme cestou pravdy, čím dál více začínáme rozumět sami sobě. Pochopíme řadu souvislostí o způsobu, jak nás spoutaly nesprávné myšlenky, slova a činy. Vše vychází ze sdíleného naprogramování, které nad námi ztrácí vliv tím více, čím více rozumíme. Co pochopíme, to vyléčíme, padají zábrany duchu, aby se stal, tím, čím opravdu chce být. Nově se nadechneme z Ducha Božího, který stál na počátku naší transformace a my ho svým pročištěním zrcadlíme čím dál více a věrohodněji. Naše touha být tím, kým cítíme, že opravdu jsme v nitru, nás proměňuje tak, že Bůh se čím dále více rozpoznává v nás samotných a my v něm. Oheň ducha je udržován hlubokým DECHEM. Každý budoucí nádech je svobodnější a hlubší. Způsob jak dýcháme, se stále více prohlubuje směrem dovnitř. Jak dýcháme, tak také žijeme. A čím je náš dech hlubší, tím pociťujeme více plnosti, smělosti, štědrosti a tvořivosti. A tento cyklus o čtyřech krocích: 1.SVĚTLO, 2. PSYCHÉ, 3.MYSL, 4.DECH se každým nádechem výdechem stále opakuje, jako PULSACE života v nás. To Bůh se v nás dere na povrch, když mu to umožníme. Když se tomu sami otevřeme, tak to čisté a nevinné bytí proudí skrze nás a STÁVÁ SE tím, čím se chce stát – STÁVÁ SE samo sebou. A my jsme svědky toho STÁVÁNÍ SE… Jak krásné a svobodné je být sám sebou a odhodit okovy, po dlouhém trápení a spoutání v zajetí iluze nepřátelského světa – fantomového matrixu - Hádovy říše. Jsme svědky Božími, když vědomě spolupracujeme s Bohem na stávání se tím, kým se toužíme stát. Ne jen my spějeme k objevení sebe sama, ale sám Bůh znovu a znovu objevuje kým sám JE, skrze nás, když se spolu s námi probouzí ze spánku a jde s námi tu cestu osobní transformace. Každým novým probuzením se znovu objevujeme a to stálé znovuobjevování je život sám jako reality show. Život je dynamický proces zapomínání a rozvzpomínání, rození a umírání, smrti a vzkříšení. Duchovní zmoudření a růst nastává skrze dynamický transformační pohyb v Božské hře. Jen v člověku se spojuje nebe a země a proto jen člověk umožňuje Bohu, aby se vydal cestou odchodu a návratu marnotratného syna. Skrze to, kým se stal. Cestou na které pozoruje sám sebe zevnitř svého stvoření. Poznáním, které vzniká na základě, odloučení, vzdálenosti od Zdroje, tuhosti, odporu, či temnoty. Hodnotu božství si lze uvědomit jen v situaci, kdy jsme od něj odděleni, kdy musíme znovu vytvořit sami sebe, abychom se s ním spojili. A to lze dosáhnout, díky prožitku porušenosti, prázdnoty, oddělení, necelistvosti, který zažíváme v hlubinách fantomového matrixu. Po procitnutí z iluze, hluboce chápeme, že simulace, ve které jsme se ocitli spoutaní, byla nejen dobrodružstvím, ale novým sebe-potvrzením, které prohloubilo naše pochopení sebe sama. Zkušenost nebyla jen naší hrou, ale byla to Boží hra, které jsme měli tu čest být svědky. Bůh dal příležitost milionům svých menších já – duší, aby si zahráli tu hru s Ním tak, že utrhli zakázané ovoce a poznali dobré a zlé. V dualitě v časoprostorovém referenčním rámci. Všechno lidské trápení se po dokončení stává jen epizodou kmenové božské bytosti, podobnou snu.