Tajná kniha Janova (TKJ)

Apoštol Jan, bratr apoštola Jakuba, syn Zebedeův prožíval právě velmi krušnou chvíli. Přišel k chrámu a potkal ho farizeus jménem Arimanios. Posměšně se Jana dotazuje:

Zarmoucený Jan usilovně přemýšlel, kolika věcem Ježíšova vyučování neporozuměl. Uvědomoval si, že nebeské místo pobývání svého Pána, eón (řec. aión) ze kterého pochází, a místo, do kterého mají vstoupit jeho následovníci, nezná. Nedokáže to vyjádřit ani definovat jako jeho Pán. Nemá s tím doposud vlastní zkušenost. Skryté nebeské věci byly pro něj příliš vzdálené, zatímco suverénní farizeové jsou tak blízko a tak skuteční… Honosí se velikostí odkazu svých otců, Jeruzalémským chrámem, jako důkazem schválení a povyšují se nad apoštoly, kteří v té chvíli působí jako ovce bez pastýře. To, co se dělo dále zaznamenává Jan do svitku, který se objevuje na přední straně většiny z třinácti papyrusových gnostických kodexů nalezených v hornoegyptském Nag Hamádí, v roce 1945. Ten svitek má název Tajná kniha Janova a pochází z něj výše uvedený citát. V dnešní době jsou již ty desítky vzácných svitků přeloženy z koptského jazyka a my vám přinášíme světlo na skryté informace, které si přeje zveřejnit nejvyšší Prozřetelnost a uvést je do souladu se vším, co bylo po staletí zatajeno, páleno, ničeno, odsuzováno, nazýváno mytologií a heretismem.

Od psyché k pneuma

Řecký výraz apokryf (ἀπόκρυφος) znamená skrytý, zahalený. Označují se jím knihy, které nebyly zařazeny do biblického kánonu. Přiznejme si, že to označení je velmi výstižné a nikoliv hanlivé. Apokryfní spisy odsoudili ti, kteří chtěli vytvořit státní náboženství, na kterém by se shodly masy a díky kterému by císař říše Římské měl klid v říši. Apokryf totiž obsahuje poznání skryté masám lidí, kteří se ve svém vývoji řadí do oblasti psychiků a to vyvolávalo značné rozpory mezi prvními stoupenci Krista. Psychici se však odlišují od hyliků, neboli tělesných lidí. Psychikové už rozlišují, že nechat se ovládat tělesnými tužbami, jako je tomu u hyliků, vede k hříchu a špatnostem všeho druhu. Chtějí se z potupné závislosti na tělesnosti vymanit a pěstovat hezké vlastnosti. Chtějí ze sebe udělat lepší lidi a mohou na tom tvrdě pracovat svými duševními schopnostmi. Ačkoliv umí prozatím uvažovat pouze v úrovni zjevného, které si dokáží představit, nastoupili nějakou cestu vnitřního rozvoje. Neuvědomují si, že snaha o duchovnost na mentální úrovni je nemůže proměnit, ale uvrhuje je do nekonečného koloběhu snahy a selhávání… Mohou být poslušnými ovečkami, ale i horlivými farizei a nebo něco mezi tím. Zpravidla věří v jedinou objektivní pravdu a plní lavice tradičních západních světových náboženství, ale nejen těch. Užívají mysl těla = duševní mysl. Ještě nepronikli do netušeného rozměru lidské bytosti, který se skrývá v myšlení ducha. Ještě neví, že skutečná změna pochází ze záře světla, které máme všichni v sobě a které čeká na objevení a rozzáření. Relativita vnímání světa, pravdy i veškeré skutečnosti, je pro psychiky zatím skrytá. Ještě nedospěli do stádia pneumatiků. Lidí vnímajících mystický rozměr existence a relativitu světa. U pneumatiků nastává v jisté fázi takzvaná gnóse, neboli porozumění, či procitnutí. Gnostikové jsou lidmi vlastnícími vyšší poznání, právě proto, že uzráli do stádia vnímání vyšší úrovně pravdy, ne proto, že si něco nastudovali, ale proto, že se spojili s nesmrtelným duchem v sobě. Využívají přirozených rozšířených smyslů lidské bytosti. Výraz mimosmyslové vnímání se proto nezdá až tak úplně výstižný. Duchovní lidé vnímají kromě běžně uznávaných smyslů ještě smysly ducha, které může rozvinout každý. Užívají mysl ducha, která si začíná uvědomovat vyšší skutečnost za tím, co je zjevné smyslům tělesným. Objevili význam, který má vědomí, což by se dalo nazvat jako rozměr dovnitř a ven. Uvědomují si, že spočívání v přítomném vědomí, rozpouští závoj iluze tělesnosti a vyprošťuje ze zajetí svazujících myšlenkových vzorců. Jedině tímto způsobem se člověk opravdu proměňuje v každé buňce svého těla, prozářené božstvím. Jde o světelnou božskou energii způsobující organickou proměnu, dokud se člověk nestává tím světlem samotným. Tak se člověka doslova zmocňuje jeho pravá nejhlubší podstata a dochází k proměně ve vyšší, božskou bytost. Po čas tohoto procesu, se nejen probouzíme z iluze, ale také procházíme postupně nebeskými vrstvami (řecky aióny). Jedná se o duchovní úrovně ,rozměry vědomí, nezávislé na čase a prostoru. Duch v člověku roste a on se stává větším, duchovně obsáhlejším a směřuje do vnitřní velikosti potřebné pro vstup do Božího království = blíže ke světlu Božímu. Tato proměna, je tělesným očím světa téměř zcela skrytá a pro tělesnou mysl je neuchopitelná. Proto tělesní lidé nikdy neporozumí lidem duchovním a ti budou pro ně zpravidla předmětem posměchu.

Když se před dvěma tisíci lety ve světě zjevila Plnost světla, přitáhla k sobě a rozsvítila duchovně vnímající gnostiky, kteří pak ještě po řadu desetiletí schraňovali autentické záznamy a knihy, například do hliněných nádob, ukrytých v jeskyních, aby tu přečkali do našich dnů, právě pro tuto chvíli a možná i právě pro tento článek. I přes to, že gnostici byli systematicky hubeni fanatickými stoupenci ďábla z řad psychiků. Ďábel je panovníkem světa klamu a má nás všechny ve své moci, dokud se nestaneme vedenými duchem. Pak totiž vstupujeme do sféry, která je mimo jeho působnost. Jde totiž o rozměr, který on sám nemá, a proto nad ním nemá moc. Je to království Boží, Pléroma, které je Plností ducha a zářivým světlem. Ano, do království Božího se vstupuje mimo mysl a mimo zraky tohoto světa, stejně jako si peklem můžete projít, během zdánlivě běžného života.

Zjevení Boží mnohotvarosti

Jan zdrcený farizeem dlouho nesmutnil. Měl vidění zářivého světla, ve kterém se mu zjevuje jeho Pán v zářivé trojjediné podstatě a Jan to setkání popisuje těmito slovy:

Ježíš Janovi zjevuje popis Boží podstaty a nebeského světa Plnosti, který je velmi podrobný a my budeme v tomto článku porovnávat, jak Bůh představil sám sebe a jeho svět svým maličkým v době prvních gnostiků a jak se dnes představuje nám. Sami pochopíte, že existují fakta, která mužsky (egoicky), patriarchálně a konzervativně orientovaný svět lidstva v dřívějších stádiích vývoje nebyl schopen přijmout, i když vše z následujících informací, více či méně prosakovalo v náboženských textech minulých i současných civilizací.
Začněme tedy tím, jak popsat to nejvyšší Světlo z kterého vše pochází.

Pra - Nejvyšší

Pán začíná Janovi zjevovat Pravdu o Nejvyšším Bohu:

Nejvyšší Božství je neprojeveným Jsoucnem, které v sobě obsahuje vše a není nic, co by nebylo Jeho součástí. Je látkou, ze které vše pochází a vše v ní vzniká. Někdy se částečně zhmotní, třeba když přijímá audienci, nebo při osobních poradách. Jednou za čas se Pra-Nejvyšší obnoví- jakoby prošel lázněmi. A stejně tak všichni v nebeské říši světla. Každý v jiný čas. „ Pra-Nejvyšší je Pra-Bohem-Matkou i Pra-Bohem Otcem i tou látkou- Pra-Duchem Božím. „Říkám Pra, ale nejsem žádný stařík. To jen pro názornost, z koho všechno roste. Abych měl trochu klidu, jsem i Nejvyšším- jakoby svým vlastním Synem- ten se (někdy) ukazuje a já jsem v zákulisí. Jako bych byl 2x.“

Nejvyšší Bůh je tedy částí Pra-Nejvyššího, zjevující se v trojjediné androgynní podobě. Trojici tvoří Bůh-Matka, Bůh-Otec/Syn a Bůh-Dítě.
Pra-Nejvyšší je v posvátných textech zmiňován také často, jako Neviditelný Duch.

Bůh - Matka

„Bůh-Matka jsem já. Ženská energie, jemnost, krása, něha… Jsem ženskou energií ve vás. Děti nerodím v lidském slova smyslu, ale dávám jim do vínku vždy různou část sebe. Moje energie omlazuje, zdraví ducha a vítá každého, komu jsem chyběl jako Máma. Roste ve mně nový život, který když uzraje (podle vlivu prostředí- jak je potřeba, dá se říci), má snahu se odloučit, jako když děťátko chce na svět. To přistoupí Bůh-Otec-Otec, přidá svou připravenou energii a ta se pošle kmenové bytosti, která se postará o zbytek ;o). Mé království, mé působiště není tajné, je v nebi přístupné běžně. Lidé nebyli schopni přijmout Boha-Ženu. Jen určité skupiny. A tajné spolky se tím nechlubí. Zkrátka pro lidi jsem asi Ta Bůh. Mé jméno navnímáš, až se se mnou setkáš. Nevařím, neuklízím… bytí v Bohu je o něčem jiném. Andělé se starají o vše potřebné. My jsme potřeba být v duchu, jak se říká, aby všichni v Bohu měli Lásky dost…“

Bůh-Matka je také nazývaná Pramatkou. Řecky je popisována jako Barbeló. Což je však výraz nejen pro ženskou stránku Boží, ale také pro tu mužskou. (Bůh-Otec/Matka). V Tajné knize Janově čteme:

Bůh - Otec - Otec

„Bůh-Otec-Otec jsem já - Tatínek, děťátka moje ;o). Jsem v jedné rovině s Bohem-Matkou a též jako Bůh-Nejvyšší jsem svým vlastním synem, tedy jakoby 2x. Ale spíš si to představte, jako že část mě pracuje a část mě odpočívá… Trůn, u něhož jsou okřídlené bytosti plné očí, je trůn Nejvyššího. Ten kouká do všech světů zároveň, dá se pro názornost říci. My, jako jeho trojjediné bytosti, jsme na něj napojení a v naší manželské hierarchii je on nejbližší naší, hlavou´. My můžeme mít tisíc podob a být na různých místech zároveň. Ale v podstatě, když je porada, měli bychom být každý tzv. doma ;o). Moje energie zdraví (léčí, obnovuje) tělo, ale jak se správně hlásí Duch Boží- bez něj by to nešlo.“
Možná jste také zpozorněli, když je Bůh popisován jako první androgynní Člověk. Ano androgynní znamená lidský, obsahující mužství i ženství. Jen si vzpomeňte na knihu Genesis a příběh stvoření, kde doslova stojí: „…stvořil člověka k obrazu Božímu. Stvořil je jako muže a ženu.“ (Genesis 1:27)

Boží Duch

Když se hovoří o Universu, hovoří se právě o tomto Svatém Duchu Lásky, či o Duchu Pravdy. Tím vším jest Boží Duch. Nemá tělo, ale je vědomou živou bytostí.
„Boží Duch není žádná máčka, ale omáčkou mě lze nazvat, neboť v podstatě ve mně všechno plave - tedy komu dovolím do sebe ,spadnout´. Jako Boží dech, který je potřeba k životu. Tedy k životu ducha, k životu věčnému. Jsem řekou, vzduchem, nositelem informací. Přivádím hledající. Chráním ducha s duší v základní podobě každého – pro život nebo soud. Kdo potřebuje, toho vychovávám, kdo potřebuje, tomu vnitřně radím. Kdo naslouchá, to si užívám…“

Kristus, Bůh - Syn

Kristus, Bůh - Syn je Bůh - Otec. Syn se říká proto, že je z Otce, je mladší. Je tedy Synem Člověka. Vzpomínáte si na ten častý Ježíšův výraz, který známe z evangelií a který pro vás byl možná doposud zvláštní? Tak vězte, že vychází z androgynní podstaty Božských bytostí, jimž jsme podobní nejen vlastnictvím jejich ducha, ale i doslovným vzezřením. Platí pravidlo, že vše, co se manifestuje v hmotném stvoření, má vždy nejprve svou vlastní a mnohem mocnější existenci a podstatu v duchovním světě. Kristus byl částí energie Boha Syna, přímo z kmene, a pozemský člověk je ratolestí, která vyrostla na révě, kteréžto kmenem je Bůh Syn.

Kristus je Podivuhodný rádce, Silný Bůh, Věčný Otec, Kníže Pokoje. (Izajáš 9:6) Je Králem všech světů. Syn je vykonavatelem vůle a myšlenky, která se rodí v Otci. Je Slovem (řec.Logos), či mluvčím vypovídajícím o záměrech svého Otce. Je Samozrozeným synem. Vše ostatní Bůh tvoří skrze svého Syna. Syn vytváří dvanáct vlastních eónů světla, či duchovních božských světů, rozměrů Plnosti, která v něm přebývá. Jedná se o prostor pro život a vývoj duší, odstupňovaný do dvanácti úrovní. Žádná duše se totiž nerodí dokonalou, ale prochází vývojem na různých úrovních. Kristovy eóny světla jsou tedy něco jako patra světů, propojené bránami, sloužící pro uplatnění a vývoj duchovních bytostí. Toto vše svěřil jeho Otec do Synovy správy.

Bůh - Dítě

Bůh-Dítě nese označení dítě, protože je nejmladší a pochází ze Syna, tak jako Pramatka pochází z Nejvyššího. Je duálem Boha Syna. Je to nebeská Eva. Kmenová duchovní bytost Evy pozemské. Jinak je to Kristova nevěsta a budoucí matka národa, včetně obnoveného izraelského kmene. V řeckých textech je zmiňována jako Pistis Sophia, která sama je zosobněním jednoho z Kristových eónů. Ona je zároveň také účastnicí prvního biblického dramatu a proroctví z Genesis 3:15 o rozpoutání boje mezi ženou a jejím potomstvem a Prahadem a jeho potomstvem. Toto téma rozvedeme v některém z dalších článků.

Ve výše zmíněném textu je nazvána dítětem dítěte, což především vypovídá o tom, že je z Boží trojice (čtveřice) nejmladší, ale zároveň definuje také to, že Bůh je Ten, Ta i TO. Sophia představuje ženskou lásku a nevinnost, dětskou bezbrannost a zároveň vyšší moudrost, která plyne z čistého napojení. Ačkoliv všechny božské bytosti jsou androgynní bytosti, tak každá z nich je specifickou emanancí, či zjevením části nevyjádřitelné a nepojmenovatelné Boží osobnosti.

Stvoření Božích eónů

Duchovní, nám neviditelný svět, je holografický. Ve viditelném světě nám ho znázorňuje fraktálová struktura stvoření. Tato definice vyjadřuje v podstatě to, že v jakékoliv nejmenší části celku nacházíme obraz celku. Při detailním zkoumání zjišťujeme, že vzorec tvaru projevující se na makroúrovni se projevuje i na nižší úrovni a ve vnořené mikroúrovni ho nalézáme znovu. Proto k Bohu ani do podsvětí nemusíme nikam chodit. Vzorec celého vesmíru máte i v sobě samém. Máme tam přístup odkudkoliv, kde se právě nacházíme. Jen je třeba si tento rozměr začít uvědomovat. Každý ho má. Jde o duchovní rozměry, u kterých nehraje roli ani čas, ani vzdálenost. Jsou to dimenze bytí, ve kterých se přesunujeme myslí ducha. Eóny, o kterých čteme v řeckých papyrových gnostických kodexech, znamenají duchovní sféry reprezentované úrovněmi vědomí. Jsou to sféry prostupující celým Božím stvořením a daly by se přirovnat k vrstvám cibule. Stav vašeho vědomí se projevuje úrovní energie, na které vibruje. Podle vaší osobní vibrace, kterou právě reprezentujete, pronikáte do jednotlivých sfér bytí. Dalo by se říci, že tyto sféry jsou vrstvami boží Plnosti, jako když rozkrojíte cibuli a uvědomíte si, že je plná úrovní, odstupňovaných v těsné blízkosti. Tato Plnost složená z vrstev proniká vším, co jest a je Božím tělem. Vrstvy jsou zároveň i vrstvami Pravdy.
Neprojevené Jsoucno v sobě obsahuje více, než jsme schopni pochopit a uvědomit si. Veškerý projevený duchovní svět vznikl z té Nejvyšší úrovně neprojeveného Božství, které se postupně projevilo tak, že manifestovalo jednotlivé vrstvy v podobě stvoření. Jako když se milujícím rodičům narodí děti, které jsou každé jiné, ale oni všechny své děti milují stejně a nikdy by nepřipustili myšlenku, že jedno je lepší než druhé. Každé je v něčem specifické, ale všechny dohromady tvoří milující rodinu a bez každého z nich by rodině něco chybělo. A když je rodina semknutá a početná, vytváří majestátní útvar, který je vyjádřením majestátnosti Boha, rodiče. Nebeská Boží rodina je nebeským chrámem Božím.
O rodících se emanacích Boží Plnosti, povstávajících z neprojeveného Jsoucna hovoří následující text. 

Světelné eóny Barbeló

Bůh Otec - Matka (řec. Barbeló) projevil sám sebe v podobě stvoření kmenových bytostí. Nižších androgynních božstev, které jsou něco jako rozložením či pojmenováním Plosti Barbeló na více částí. Sféry duchovna, eóny jsou definicí, rozměrem a pojmenováním Boha. Tyto vrstvy vědomí jsou definovány živoucí bytostí, která jim vládne. Zrozená bytost je zosobněnou emanací části nekonečného rozměru Boha. Jejich zrození nastává tak, že se nejprve zrodí myšlenka v Bohu, se kterou si pohrává. Jako by rodič přemýšlel o vlastnostech a podobě svého budoucího dítěte. Pak dochází k tomu, že bytost, (v tomto případě Barbeló) požádá svého partnera o svolení. Barbeló žádá Pra - Nejvyššího (Nejvyššího Ducha) a když Ten souhlasí, vznikne nová bytost. A tak dochází k rozšiřování rodiny Božích dětí a z Jednoty povstává mnohost. Celé stvoření vytváří pyramidální strukturu, která se rozvětvuje do nižších sfér. Takto vznikají dimenze a světy umožňující bytostem tvořit a růst směrem k Bohu a objevovat vyšší roviny bytí a schopností.
Jan zapisuje vznik eónů světla Barbeló takto:

Výše uvedený popis je základní definice pěti úrovní (nebí) Božího království Otce, do kterého duchem vstupují ti, kdo dosáhli jisté úrovně v eónech nižších. Ti kdo se vyprostili z duálního světa a vstoupili do jednoty Božího království. Popisuje také Boží rodinu a ty nejblíže Božímu trůnu, kteří vládnou nad všemi světy. Ano nebeský Člověk vládne všem světům. Naše planeta by se dala přirovnat k jednomu městu ve světě světů. Eóny Otce jsou špičkou pyramidy Božího stvoření.
Bývají popisovány jako pentáda, nebo dekáda. To proto, že jsou reprezentovány androgynními bytostmi. Lze je vidět jako mužsko-ženské bytosti, ale lze je vidět i rozděleně.

Světelné eóny Krista

Dvanáct eónů Boha Syna, bylo lidem názorně prezentováno dvanácti Izraelskými kmeny a architekturou židovských chrámů a svatostánky se svatyní, skládající se ze svaté a nejsvětější a vnitřním a vnějším nádvořím. Nebeský Jeruzalém je také zobrazen v Janově Zjevení. (Zjevení Janovo 21:9-27). Je v přeneseném smyslu Beránkovou Nevěstou, což bude vysvětleno v dalších dílech.
Městské hradby mají čtvercový půdorys a jeho zdi i brány jsou z nejvzácnějších kovů a drahokamů. Čtyři strany hradeb na čtyři světové strany mají každá tři brány. Dvanáct bran je vytvořeno z velkých perel. Každá z bran patřila třem Izraelským kmenům. Dohromady 4x3 = dvanáct kmenů symbolizujících dvanáct eónů Krista, vycházejících od čtyř nebeských světel (tvorů). Zářící město nemá chrám, protože tím je Bůh sám.
Tutéž architekturu lze vidět u Izraelských kmenů vycházejících z Egypta do zaslíbené země. Když židé putovali do zaslíbené země, stavěli v pustině svatostánek, kolem kterého tábořilo dvanáct kmenů. Organizace spočívala v tom, že na každé ze světových stran tábořily tři Izraelské kmeny a tak do všech světových stran obklopovali svatostánek, znázorňující Boží stan uprostřed Jeho lidu. Níže citujeme úryvek gnostiků popisující dvanáct eónů Pána v poněkud odlišných pojmech:

Srovnej dvanáct eónů gnostických textů vycházející ze čtyř světel s biblickým viděním čtyř živých tvorů a 24 starších = 12 oboupohlavních bytostí. Jde totiž o popis téže jedné skutečnosti. A sice eónů, které vyšli z Boha a obklopují ho.

Dvanáct eónů je dvanáct vrstev vědomí, propojených obraznými branami, kterými prochází člověk z duálního světa do Božího království. Vyproštěním se z pout duality vstupuje člověk do eónu třináctého. Stává se vedeným duchem a vstupuje do kristovského vědomí. Žije v rozděleném světě ovládaném ďáblem, ale vnitřně již není jeho součástí. Je nespoutaný a svobodný, žije v bezpodmínečné lásce, a účastní se běžného života, ale s novým vědomím. Čeká na příchod Pána a vzkříšení, aby obdržel nové světelné tělo a božský status spoluvládce a spolukněžího v nebeském království. Stává se první zralou úrodou světa a po vzkříšení získává postavení v království Otce a jeho pěti božských eónech, nadřazených všem světům i andělům. Tak dochází k přechodu a vystoupání člověka z eónů Syna do eónů Otce. K této první sklizni a hromadnému výstupu malého nebeského stáda, ke svému nebeskému domovu, dojde asi za tři roky, v roce 2024 v období, jako je právě toto. Období po datu oslavy na vyvýšení památky Pána. V období, jehož předobrazem byl židovský Pasach.

První úroda dvanácti eónů

Židé měli dle Mojžíšského zákona slavit Pasach na počest zázračného osvobození svého národa v den výročí, a to je den 14. nisanu, dle židovského kalendáře. (2Mo 12:17–20, 24–27). Nekvašený chléb a víno, symbolizující Kristovo tělo a krev se oslavuje ve stejném období, protože k jeho oběti došlo v době židovského Pasachu. Pasach, byl však pouze první den, sedmidenního svátku nekvašených chlebů. Tento svátek byl zároveň velkým sabatem, slaveným jednou ročně. (3Mo 23:6–14) Počas těchto sedmi dní se směl jíst pouze nekvašený chléb. Druhý den tohoto svátku následovala oběť spojená s prvními snopy zralého obilí, kterými kněz pohupoval ze strany na stranu a měla se začít přinášet po vstupu do zaslíbené země a po první úrodě. Nekvašený chléb je symbol Kristova bezhříšného těla obětovného za účelem vykoupení lidstva. První úroda z obilí jsou účastníci prvního vzkříšení, vstupující do nebeského království Otce, symbolizovaného zaslíbenou zemí. To je nebeské stádo jeho následovníků pomazaných duchem, kteří se stávají nebeským božstvem. Jsou to Kristovi maličcí, kteří s ním mají podíl na jeho těle a krvi a jsou taktéž symbolizování nekvašenými chleby, protože byli vykoupeni na základě své vůle nalézt cestu ke světlu a vyprostit se z okovů klamu a porušenosti a projevené víry v beránka, Krista. Stávají se nižšími bohy a v Božích očích jsou bez hříchu.
Tak jako vyjití židů z Egypta bylo předznamenáno deseti ranami seslanými na Egypt, tak je to i v současném období s řáděním živlů. Jako Egypt dříve zotročil Boží lid, tak i tento svět ovládaný velkým otrokářem, ďáblem, seslal na lidstvo iluzi nedostatku, klamu chaosu a utrpení. Kéž Egypt propustí v těchto časech své vězně a kéž se Boží lid hrdě přihlásí ke svému Bohu a Pánu, Kristu Ježíši.