Boj za pravdu

V minulém článku jsme psalli, jak byl Komenského poutník zahnán na poušť svou vlastní touhou po pravdivosti. Poznání falešnosti města jménem Svět ho uvrhlo do hlubokého usebrání v tichu a pustině. Tam objevuje ráj srdce, ve kterém se setkává s Kristem. To je doslovným Kristovým návodem, jak najít cestu do jeho království. Ctnosti, mezi něž patří na prvním místě hluboká pravdivost, vytyčují cestu do nitra duše. A proč je pro většinu tak těžké tu cestu najít? Protože nejprve vysvleče každého do naha a toho se většina bojí, asi jako čert kříže. A proč se říká „bát se jako čert kříže?“ Protože jde ve skutečnosti o lidské ego, které má být ukřižováno, nebo-li obětováno ve světě chaosu – světě nápodoby. A lidská egoická stránka se zuby nehty brání smrti své světské identity a s ní spojeného příběhu. Proto se většina lidí podvědomě brání procesům, které vedou k jejich osvícení, aniž to vůbec tuší. Nápodoba je totiž ten pravý výraz pro svět, který má formu, ale postrádá obsah. Když v něm chcete být slavní, úspěšní a bohatí, musíte hrát jeho hru, na jejímž konci je prázdnota a smrt, ale jste celou dobu udržováni v iluzi, že jdete správně. A pokud tu hru odmítáte hrát, vysvleče vás to úplně do naha. Stanete se nikým. Budete méně než nic. Neviditelní pro tento svět. Nikoho z urozených, vážených, ani slavných, na této cestě nenajdete.
Než duše získá zářivě bílý šat a korunu v podobě zářící aureoly světců, musí stát před Bohem nahá a s prázdnýma rukama. Teprve pak může být oblečena do nebeské slávy.
Pravdivost znamená nejen vzdát se světa, ale dokonce být pokořen, zahanben, či zostuzen a přitom se nezaleknout té hrůzy a zachovat věrnost Bohu. Chcete-li uniknout ze světa falše, nedostanete to zadarmo. Jobův příběh byl sepsán jako příklad ryzího člověka, vydaného ďáblu na milost. Přišel kvůli tomu o majetek, o rodinu, o váženost a přátelé ho začali podezírat ze skrytého hříchu. Jeho vlastní manželka mu doporučila řešení situace slovy: „…proklej Boha a zemři.“ (Job 2:9) Tak tomu se říká zkouška až do morku kostí. Každý, kdo se chce vysvobodit ze světa chaosu, bude důkladně vyzkoušen, jestli ze strachu opustí pravdivost své vlastní duše. Jestli zaprodá svou duši tím, že vymění světské konzumní hodnoty, za ryzost. A o co máme strach?
Přiznat si slabosti, závislosti, neúspěch, krachy. Dívat se do očí té zkáze, která se člověku udála v rovině hmotné a nepanikařit. Nepopřít to, nezamést to pod koberec, nepředstírat úspěch, nelhát sám sobě. Vyznat svou pravdu Bohu. Kdo je věrný pravdě své duše, je věrný Bohu. Kdo zapře svou duši, zapře Boha. Aby srdce člověka zůstalo měkké a duše pravdivá, pak to znamená projít zkouškami, které bolí a neuzavřít se. Svět bez lásky je tu proto, že se duše schovaly ze strachu za maskami a srdce ztvrdla ze strachu o přežití.
Instinkt zachovat přežití je primárním živočišným pudem, na který vsadil ďábel. Pokud brnká na tuto notu, která se tu nazývá plazí mozek, drží člověka v říši svého klamu.
Kristův příklad vytyčuje cestu duši, která se chce vysvobodit, zažít vzkříšení a nanebevzetí. Byl urážen, byl popliván, byl bičován a nakonec ukřižován. Máme duchem následovat jeho cestu a nezapřít pravdu své duše, bez ohledu na ztrátu váženost a bez ohledu na živočišné pudy přežití. Ačkoliv Kristus přišel o tělo hmotné, byl vzkříšen jako nesmrtelný Bůh. Vytyčil člověku vzor, že má obětovat všechnu živočišnost, která ho spojuje s časoprostorovým kontinuem, symbolizovaným křížem. A buďte si jistí, že nebudete muset tělesně umřít jako on, ani se nevznesete do nebe jako on. Zemřete mystickou smrtí tomuto světu a narodíte se znovu ve svém pravém božství, které jste měli vždy hluboko ve své duši, ale bylo těžce potlačené systémem. Stanete se dětmi Božími a živoucím ztělesnění Božího království na zemi. Uděje se to uvnitř vás, mimo zraky světa.

Neboj se ohně

Život je elektromagnetická bouře, divoký proud vlivů, který nás vyvádí z rovnováhy. Elektricita v nás je ohněm života. Duchovní cesta je cestou hledání stability, ukotvení – uzemnění. Rosteme skrze vše, co se snaží nás vykolejit. Uspějeme, když si nenecháme vzít energii. Koncentrace energie znamená růst vědomí. Ustát drama života znamená zvítězit.

Když máš problém, zažínáš v sobě vnitřní oheň transformace. Bez tohoto ohně by nebylo posunu. Může být tak silný, že se promění v bolest. Bolest ze ztráty, kdy něco přetrhlo okovy našeho lpění. Bolest z neřešitelné konfliktní situace, se kterou nejsme schopni nic udělat. Ten problém může být slabost či závislost, které jsme vydáni na pospas. Když cítíme stud, probouzíme vnitřní oheň. Škola života nám připravuje blízké, kteří nás zklamou, přátele, kteří nás podvedou, partnery, kteří nás opustí nebo s námi manipulují. Přijdou životní neúspěchy, které jsme nemohli ovlivnit, krachy, které se zdají jako zlý sen. Obklopují nás problémy, se kterými si nevíme rady a máme sklon se obviňovat, litovat, nebo nenávidět. A když v té bolesti zůstáváme pravdiví, vyhledáváme samotu, ve které to můžeme zpracovat. Nakonec zůstáváme téměř sami, v tichu, nepochopeni, neoblíbeni, bez přátel, kteří by chápali, bez utěšitelů, kteří by nesoudili. Otevíráme se vnitřnímu ohni, abychom smířili ten žár, který uvnitř hoří a přečišťuje nás. Platíme tuto daň za silnou potřebu duše být pravdiví. Neseme si svůj neustálý osten v těle, a jakmile jedna rána osudu pomine, s hrůzou očekáváme další. Bůh připustil všechny tyto zkoušky, které nás neustále sráží na kolena, aby byla zlomena tvrdá slupka ega, kterou bylo doposud obaleno naše pravé božství. Naše srdce je zlomeno i několikrát po sobě jen proto, aby byla odhalena bariéra iluze, přetvářka, faleš spojená s tímto světem. Jsme nuceni přijmout všechno ponížení, když hledíme do očí svým vlastním neúspěchům, selháním i slabostem, jež nám byly naservírovány až pod nos. Naše temná stránka, kterou jsme nevědomě popírali, se v této situaci už nedá skrýt, ani odmítat. Hledíme do očí své tělesné polaritě, která je hříšná, nedokonalá, hloupá, chybující i sobecká. Jsme nuceni ji přijmout a ustát ten dravý proud, ten oheň, kterým hoří nitro, když sklízíme zplna hrdla všechny následky. Bez vnitřní bolesti se neobejdeme, když chceme něco změnit. Růst vědomí je spojený s pravdou božství a lpění na iluzi musí přebolet – shořet. A my to musíme dovolit. Vystavit se tomu ohni a neutéct. Dokud se nezahojí všechny jizvy tak, že už nemohou bolet. Ba dokonce ten, kdo ví, že bolest světa je vysvobozujícím lékem pro duši, se nechává ohněm přečistit, aniž by uhořel. S bdělým, přítomným vědomím se ten proud dá ustát. Představuje to vědomí propojené s tělem i duší. Být v kontaktu sám se sebou. Propojenost ducha, duše i těla. Na pustině ducha jsme otevření, zranitelní a zároveň ukotvení. Silné výboje elektricity procházejí a pálí, ale nezabíjejí. Naše východisko je duchovní uzemnění. Jdeme na porážku, jako Beránek Boží. Tak umírá vše, co nás poutalo k tomuto světu. Oheň pročišťuje a vytváří místo pro duchovní naplnění. Přetékající pohár hlubokých citů a všeobjímající lásky. Večer jdeme spát s ohněm hořkosti a ráno se probouzíme obnoveni a naplněni. 

Dokonalost nebo pravdivost?

Jak neuvěřitelné se zdá, že by snad Bůh namočil své vyvolené do slabostí, závislostí, či zkázy. Jak neuvěřitelné pro ty, kdo myslí, že Bůh žádá dokonalost a tak se tváří jako dokonalí. Bůh nežádá naši bezchybnost, ale naši Pravdu. Dokonalým je ten, kdo je dokonale sám sebou – láskou. A Boží láska je svatá.
Není to Bůh, kdo zkouší vyvolené. Je to svět ďábla, kterému jsme vydání napospas. Pokud vyvolený má být Božím nástrojem, šel na tento svět s postojem hrdiny, který je sám proti většině, aby vytvořil most do nebes. Komu bylo více dáno, od toho je více vyžadováno.

Vnitřní oheň ducha transmutuje olovo na zlato. Vzestup duší je alchymická transformace. Přeměna všech úzkostí na vzestup vědomí, skrze oheň. Ačkoliv proti vyvoleným se pozvedá dračí válka, jsou-li moudří = vědomí, vyjdou z této zkoušky posílení a čistější. Čím více temnota útočí skrze úzkosti duše, tím více to zkušená duše obrátí ve své uzdravení skrze vědomý přístup. Čím více plamenů zkoušek, tím silnější hrdina povstává.

Žena z tohoto proroctví, beránkova manželka, archetyp lidské duše. Je terčem útoku jako první. Pokud je vědomá, je uzemněná a proud dračí energie, řeku emocí uzemňuje vědomým přijetím. Když dračí energie nefunguje u královny – Matky Božího Izraele, zkouší to na její děti – duše vyvolených, které společně tvoří roj, archetypální útvar posvátné geometrie – nebeský Jeruzalém.
Dějištěm je pustina temné noci duše v lidském těle. Drak představuje fraktál zla, žijící v realitě forem, který má mnoho podob, stejně jako hlav. Proti čisté lásce se pozvedá krutost, manipulace, bezcitnost, ovládání, chtivost a jiné dračí hlavy, jejichž cílem je udržet své zajatce jako zdroj energie. Lidská tělesnost je spojena s touto dračí silou, která je v rozporu s duší. Jde tedy především o vnitřní boj v rovině duše, v osobním mikrosvětě. Z pohledu makrosvěta jde o reptiliánské mimozemské rody, ovládající světový systém a udržující lidstvo v nevědomosti, vysávající energii mas nevědomých otroků.

Porozumět zkoušce

Vědomá duše, která už porozuměla alchymii duševní proměny, přijímá své zkoušky, neboť nevidí jen povrch. Nevnímá jen úzkost, problém, tíseň, či stud… Vnímá každou zkoušku jako nástroj transformace, byť pociťuje strach. Příběh zkrachovalce, který musíme podstoupit, je pro vývoj duše nepodstatný, ba dokonce žádoucí. Potírá ego. Vědomý přístup překoná strach a duše zůstává otevřená ohni transformace. A přesně v tomto smyslu to napsal apoštol Jakub v následujícím citátu.

Být věrným Bohu ve zkoušce znamená zůstat bdělý a nenechat se strhnout hněvem, strachem, úzkostí, vinou, ani bolestí, byť uvnitř zažíváme energetickou bouři. Osvědčit se ve zkoušce znamená vytrvat v bdělém přijetí. Zůstat se svou úzkostí v osamění, přijmout svou hříšnou, chybující tělesnost, či žádostivost. Moc přítomného vědomí je Boží mocí, která nám pomáhá snést oheň a která obrací zkoušku v zisk duše. Díky ní sneseme bolest zkoušky a to, co přebolí ve vědomém přijetí, to se uzdraví jako zahojená jizva.

Otroci hříchu?

Škola života nám nabízí příležitost k alchymickému přerodu duše, skrze úzkosti, či problémy, jež na nás doléhají. Pro ego a jeho životní příběh jde o tragédii. Ale pro duši je to mimořádná příležitost uspět a vzestoupit. Být pravdivým je více, než být bezchybným.
Bůh ví o každém našem problému, závislosti i slabosti. Pokud jsme pronásledováni nemocemi a krachy, je to právě proto, aby to iniciovalo hybný moment transformace. Je šílenstvím myslet si, že Bůh nás odsuzuje za všechny naše hříchy! Bůh nás nikdy neodsuzuje. Do otroctví žádostivosti nás poslal na naši vlastní žádost.
Není potupou umazat se, když jsme byli vhozeni do bláta. To je Boží zákonitost, že to tak každý z nás má. Potupou je, pokud si oblíbíme to bláto a začneme se v něm válet jako prasátko. Bláto není náš domov, ale naše iniciace. Některé nevěstky a výběrčí daní předcházejí farizee do Božího království, ačkoliv bláto zažili, pocítili silnou touhu z něj vystoupit a neváhají odložit ego a následovat své srdce, v kterém je volá jejich Pán.

Zatím co dokonalí a urození, či farizeové dnešní doby dávají na odiv svou dokonalost a bezchybnost. Pátrají po každém hříšníkovi, aby ho odsoudili. Střeží své ovečky jako vězeňští dozorci. Myslí si, že jsou vyvolení a to jim stouplo do hlavy. Jejich ego není potíráno, ale živeno. Nemohou si dovolit být pravdiví, a tak předstírají spolu s davem dokonalost. Jak jen budou vykolejeni, až zjistí svůj omyl? Přichází doba Pravdy, která každému strhne masky a rázem se uvidí, kdo je pravdivý a kdo je hluchý, slepý a nahý. Těžká doba odhaluje, kdo kým skutečně je.
Skrze totální pravdivost se duše proměňuje k dokonalosti. A dokonalost je dokonalá pravdivost, jež prolomila tvrdou bariéru ega. Dokonalá pravdivost odhaluje, kým opravdu jsme, když všichni odejdou a nikdo se nedívá. Dokonalá pravdivost je přečišťující oheň, který spálil všechno pomíjivé, aby zůstalo pouze to, co je ryzí. A ryzost je výsledek úplné pravdivosti, která obnažila strusku a nechala zářit ryzí kov.

Hříchem je, vidět problém všude kolem sebe, ale ne v sobě. Hříchem je litovat se, či vinit Boha za svůj úděl. Hříchem je obviňovat Boha z nečinnosti. Ve skutečnosti nás nikdy nepostihne víc, než jsme schopni unést. Ve skutečnosti se vše děje pro naše nejvyšší dobro. Ve skutečnosti nás Bůh posiluje skrze zkoušky a nechává nás zesílit jejich ohněm. Ve skutečnosti bychom bez ohně utrpení neměli sílu k vzestupu. A všechnu energii najednou, by neunesla naše neurální soustava. Proto se nám Bůh jeví pomalý, ačkoliv je spíše trpělivý a laskavý.
Všechny ztráty, všechny bolesti i všechno pokoření Bůh bohatě kompenzuje svým věrným, kteří se nenechávají vyprovokovat. Podobně, jak to ze srdce opěvuje král David v následujícím žalmu.

Koho trápení pročistí až na kost, ten se stává vzácným, odděleným, ojedinělým. Stane se vyhledávaným, protože ostatní prožívají nepopsatelné stavy blaženosti v jeho přítomnosti, když je energie vede dotknout se své vlastní božskosti. Nepopsatelný klid je spojený s bytím v pravdivosti duše.

V duši jste totiž chrámem čisté nevinnosti, pokory a lásky, která je věčná a zářící, zatím co tělesnost nás oblékla do hříchu a nedokonalosti. Osvícený přijímá obě dvě své polarity v hluboké Pravdě. Není v něm žádný rozpor, žádný boj, žádný tlak. Byl očištěn ohněm zkoušek, aby byl ryzí a byl zlomen přijetím hříchu, aby nebyl spoután egem (ďáblem). Osvícený si je vědom své hříšnosti, ale i své božskosti a skrze ni se stává nevinným. Silný Duch - Bůh má otevřené dveře a vítězí nad žádostivostí a tělesností. V tom je jádro dokonalosti Božích synů.

Generace Božích dětí

Boží děti jsou pokročilé duše - Kristovi bratři. Nepřišly do tohoto světa primárně kvůli svému vlastnímu vývoji, ale kvůli pozvednutí vědomí na planetě v čase konce současného systému. Jako duše jsou to dobrovolníci z mnoha různých hvězdných systémů a národů. Nabídli se a byli současně Bohem schváleni jako vhodní. Stali se součástí reinkarnačního procesu na Zemi s příchodem izraelského vyvoleného národa. Izraelský národ byl vzdělaný, měl právní, hygienické, náboženské zákony, což bylo v přímém kontrastu s barbarskými národy, které je obklopovaly. Jak pokročilé duše postupně sestoupily do svého zrození na Zemi, pozvedaly pomalu úroveň vědomí na celé planetě.
Kristovským archetypem muže a ženy byli nejprve Adam a Eva, od nichž vedla rodová linie k Abrahamovi a Sáře, z nichž vznikl následně izraelský národ. V něm se nejprve rodili vyvolení a poté, co židovský systém víry odpadl od Boha a zabil jeho Syna, byli židé rozptýleni po celém světě a duše vyvolených se vtělují do jednotlivců po celé Zemi. Od Adama a Evy se nedatuje příchod tělesného lidstva, ale příchod nebeského stáda duší, které pozvedalo vyvíjející se živočišné pozemské stádo na úroveň lidství. Proto se počátek člověka datuje od Adama. Byl totiž počátkem toho, co se dá nazývat lidstvím = božstvím. Zatím co rodová linie od Adama postupně sestupovala do nedokonalosti, pozemské stádo bylo jejich vědomím pozvedáno. Znamenalo to však, že po generace pozemského života vyvolení sestoupili na úroveň vědomí pozemského stáda duší, které přišli pozvednout. Po generace se rozdíl ve vývoji duší zastřel vládou temných zákulisních sil. Mělo tomu tak být až do času konce, tedy do této doby vzestupu. Nyní se pozemské a nebeské stádo sjednotilo v jedné naději a v jedné cestě.

Doba nese všechny rysy očekávaného času konce starého světa a příchodu světa nového. Ježíš přísahal, že vzestup je nevyhnutelný a generace jeho duchovních bratří – Boží plán pro vzestup duší – nepomine, dokud se to všechno nestane. Přišli pomoct pozemskému stádu duší, které se na zemi vyvíjí statisíce let dříve, před jejich příchodem, datovaným v Bibli. (Viz. naše články Ovečky znamenitého pastýře a Dvě stáda jednoho pastýře)

Zjevení Božích synů

Následující rámeček uvádí celou kapitolu biblického dopisu Římanům, ve které apoštol Pavel definuje, co je to vedení duchem a jakou nelehkou úlohu mají vyvolení, kteří sténají pod náporem ducha světa. Pavel zde vyzdvihuje naději, že každý, kdo se nechává vést duchem je chráněný Bohem, dojde vysvobození, bude duchem oživen a je pro Boha synem, či dcerou. Nese totiž v sobě potenciál věrně zrcadlit slávu Božího Ducha a tak se Bůh nestydí nazývat tyto lidi svými dětmi. Už nejsou otroci, ale Boží dědicové, bratři velkého Božího Syna – Krista.
Sláva vyvolených bude nesrovnatelně větší, než utrpení, se kterým se musejí nejprve vypořádat. Bůh je pro svůj záměr povolal, předurčil a oslavil. Přijímá je za syny a všechny ztráty, které museli v tomto světě podstoupit, jim bohatě vykompenzuje. Včetně toho, že silný duch vzkříšení je omladí, takže jim dokonce budou nahrazena léta strádání, jež předcházela jejich vzkříšení. Stejně štědrá kompenzace, jako v případě spravedlivého Joba, který nepřišel o svou ryzost. A tyto události jsou těsně před námi.

Život v Kristu Ježíši

Naděje Božích dětí není určena jen vyvoleným, ale všem. Všichni mají nakonec dospět do nebeského vědomí a realizovat jeden cíl. Rozdíl v pokročilosti duší se v této době výrazně projeví, neboť nebeské a planetární energie silně iniciují vzestup. Schumannova rezonance plynule vzrůstá. Připravenost na vzkříšení duší totiž spočívá v otevřenosti vůči Duchu. Všichni žijeme v hříšném těle, ale ne všichni žijeme duchem. Kdo je veden pouze tělesnými smysly, logikou a tělesnou myslí, je veden povrchní pravdou tělesnosti. Ta je hříšná a velmi omezená. Otupuje vědomí  a to způsouje lidské bolestí a smrt. Kdo je veden duchem, ten je vědomý a tomu není počítán hřích, protože ho duch posvěcuje. Žije v Kristu Ježíši, jehož archetyp je jiskrou v duši každého z nás. U vyvolených se předpokládá, že půjdou příkladem a chopí se své duchovnosti s plnou silou, neboť v této době vrcholí celá jejich mise. A kdo by nelitoval, že neuvidí plody své práce a nesklidí korunu slávy po tisíciletích vývoje?
Nejsme povoláni, abychom sami přemohli slabé tělo, navzdory odporu systému, ale abychom své sténání v těle proměnili na duchovní napojení. Abychom nalezli nejsvětější místnost chrámu své duše uvnitř svých těl. Pak máme naději, že již velmi brzy přijde Bůh se svou milostí do našeho chrámu a vysvobodí své věrné. Věrní budou vzati do nebe – to znamená do nebeského vědomí, které se pozvedá nad všechnu bolest a špínu světa. Od toho, co máme ve svém nitru, nás nemůže nic oddělit. Díky tomu jsme nedotknutelní a chráněni. Ale není to automatické. Žádá si to obrátit své vědomí do ducha skrze všechno naše sténání a nalézt tam svobodu ducha. Ty, které Bůh povolal, ty také ospravedlní od všech vin a oslaví je po dlouhém období pokoření.
Před očekávaným vzkříšením prochází každý nejprve mystickou smrtí, aby se zrodil pro nový život jako Boží syn.

Vzkříšení vyvolených

Boží polnice, která iniciuje vzkříšení, představuje rezonanci sedmé, temenní čakry, pozvedající vědomí připravených do nebeských výšin. A kdo jsou ti připravení? No přece mrtví v Kristu. Ale nejsou to tělesně mrtví věřící. Jsou to ti, kdo předtím zcela zemřeli vůči tomuto systému. Přibili svou tělesnost na kříži časoprostorové reality a spočinuli v transcendentní realitě ducha. Ti, kdo našli své útočiště v duchu a tíseň, kterou si na cestě svého vzestupu zažili, se podobá Kristovým ranám. Útočiště v duchu je vytracením se ze světa. Ačkoliv přebýváme v tělesných tělech, vůči 3D časoprostorovému kontinuu jsme jako kolemjdoucí.
Tak vyvolení umírají Kristu a přichází na tento svět jako Boží děti, skrze které se realizuje proměna ďáblova světa na Boží království na zemi.
V minulém článku jsme rozebírali, že Kristovi učedníci zažili své duchovní vzkříšení o svátku Letnic, který se slavil 50. den po Kristově vzkříšení. Viz. biblická encyklopedie Hlubší pochopení písem.

Kristus byl vzkříšen třetí den po velkém pátku v období, kdy se slaví velikonoční svátek. On byl předstíněn obětí snopu ječmene – svátku sklizně první plodiny - v židovském systému víry. Kristus byl prvním plodem, jelikož představuje archetyp duše a praotce lidstva v duchovních genech každého z nás. On byl první vzkříšený Boží svědek, který odešel do nebe po 49 dnech od svého zmrtvýchvstání. Následovali ho jeho učedníci, když v 50. den – den svátku Letnic, na ně byl seslán Svatý Duch a oni získali nadpřirozené dary Ducha. Následující citát z biblické knihy skutků objasňuje, co se stalo při Kristově nanebevstoupení.

Kristovi následovníci se stali jeho pravými svědky díky viditelnému zmocnění Ducha, které se projevovalo zázračnými dary, mluvení jazyky, uzdravování, prorokování, apod… Dokonce se v té době objevily ohnivé jazyky nad jejich hlavami. A tato událost byla viditelná a nepřehlédnutelná. Kristovi učedníci pokračovali v posvátné službě Ježíše Krista díky nadpřirozené Boží moci.
Plyne z toho analogie i pro dnešní dobu. Vzkříšení vyvolených představuje pozvednutí vědomí, sílu ducha a spojení s pravou podstatou a zralostí duše.
Vzkříšení dvou Božích svědků, o kterém čteme v knize Zjevení Janovo, je vzkříšením kristovských archetypů mužství a ženství (Edama a Evy), kteří po vzoru svého Pána zemřeli mysticku smrtí na ulici symbolického města Sodoma a Egypt, kde byl i jejich Pán přibit na kůl. A to město je časoprostorovým kontinuem, hříšným matrixem, ďáblovým světem….Naší každodenní realitou.
Adam s Evou nejsou padlí hříšníci, kteří můžou za všechny útrapy lidstva. Tak to prezentuje ego – ďábel a jeho přisluhovači – náboženské systémy. Z pohledu vývoje duše jsou to hrdinové, kteří se byli ochotni obětovat, nechat se uspat, či degradovat na úroveň pozemského lidstva, aby ho pozvedli a následně převedli přes veledůležitý práh transformace, který se do této doby na Zemi ještě nikdy neodehrál. Přechod přes období armagedonu – konce tohoto světa. To nastane skrze mnoho útrap a útrapy jsou prostředkem, který transformuje.

Příchod Krista

Příchod Krista se odehrává v skrytu, když pohasne slunce tomuto systému ovládání a jeho hvězdy, budou padat. Současně však přijdou i nebeské úkazy. V prvním století věděl o Kristově nanebevstoupení jen zástup věrných učedníků. Lze snad očekávat, že Kristus bude v dnešní době mediální hvězdou? Mějte se na pozoru před každým, kdo o sobě vytrubuje, že je Kristus a před všemi senzacemi. Toto není a nikdy nebude styl příchodu Božího Syna. Jak jsme psali v minulém článku, Kristus se zprvu objevuje v tomto světě v utrápené duši a je na vás, jestli se smilujete a dáte mu napít. Možná, že vaše vlastní laskavost k potřebným způsobila, že jste pomohli Kristu v utrápeném těle. To se dozvíte pravděpodobně až ve vyšší realitě.
Není žádná duše, kterou by nebeský Kristus – Bůh, neoslovil. Jeho vědomí neviditelně sestupuje na všechny duše, klepe na jejich vrátka a postupně sílí. Ale kdo dnes naslouchá pocitům duše a živým snům?
A jak už to bývá, vše se projevuje jak nahoře, tak dole. Jako v duchu, tak ve hmotě. Stejně jako ve skrytu klepe Kristus na vrátka všech duší, stejně tak je na Zemi přítomen v novodobé inkarnaci spolu se svou snoubenkou a ztělesňují smíření polarit a bránu k celistvosti, bránu do Božího království. V tělech dvou svědků, novodobého ‚ Adama a novodobé Evy. Ale to není určeno davům a senzacechtivým youtuberům, apod. Kdo je má potkat, potká je a rozpozná je. Vejde to však v širší známost až po jejich odchodu. Stejně, jako za dob Krista Ježíše. To podstatné není vidět inkarnaci Krista v těle člověka, ale přijmout Krista jako přítomného Boha uvnitř chrámu našich duší. V přítomném okamžiku věčného bytí. Jedině tak budete vzkříšeni a vejdete do království Božího.

Nanebevzetí

O nanebevzetí se mluví v náboženstvích v souvislosti s výjimečnými osobnostmi - svatými, či Ježíšem a Marií. Ježíš a Marie, jsou inkarnacemi Adama a Evy, kristovských prvorozenců. Mocně v nich působil Kristus, i když se tu rodí od doby Adama a Evy v mnoha jiných, méně či podobně významných rolích…
Nanebevzetí je propojením nebe a země, které se odehraje v lidském těle, skrze působení Božího Ducha. Tělesný člověk je schopen udržet ve svém těle Božské - nebeské vědomí.
Nanebevzetí se v této době týká všech, kdo dosáhli takové úrovně vědomí, že překonali odpor ďáblova systému. Všech, kteří vytvořili trhlinu v matrixu. Týká se především vyvolených a může se týkat i výjimečných duší z řad pozemského stáda.
Nanebevzetí je dosažení nebeské úrovně vědomí, ale nemusí se nutně týkat odchodu z tohoto světa. Je to totéž, jako vzkříšení s tím, že ten kdo má opustit tuto realitu, půjde a bude svou Boží službu vykonávat ve vyšších světech a ten, kdo se rozhodne zůstat, zůstane jako učitel pozemského stáda. Naplní se tím Ježíšova slova z evangelia Matouše.