O svobodě ducha

Vážený čtenáři. Jak by se změnil tvůj život s vědomím, že již není třeba nic dosahovat, neboť dokonale vše, po čem jsi kdy toužil, už máš? Jak by se změnilo tvé životní tempo, pokud bys s jistotou věděl, že máš věčný život? Co bys udělal s vědomím, že jsi nedotknutelný, božský a navždy zabezpečený? Zkus to připustit alespoň pro tuto chvíli a pozoruj to uvolnění, které tě prostoupilo. Pozoruj tu důstojnost a moudrost, kterou již jsi, aniž sis to kdy uvědomil. Pozoruj tu hřejivou energii Lásky, která tě objala a hýčká. Můžeš to brát jen jako meditaci, kterou se nyní dokonale uvolníš. Zůstaň v ní tak dlouho, dokud je to pro tebe možné a dokud si dovolíš odložit celý svět, kvůli této chvíli. Kvůli kráse přítomného teď. Vyhraď si na sebe tento vzácný čas, neboť si to zasloužíš. Pozoruj svůj dech, který se ti prohlubuje. A pozoruj, jak odchází napětí z každé části tvého těla.
Zpočátku můžeš mít dojem, že si něco namlouváš a výše uvedená slova nemohou být pravdou. Neodmítej tolik dobra s přesvědčením, že jde o hypnózu, neboť můžeš zjistit, že v hypnóze již jsi a potřebuješ se z ní probudit. Když pochopíš slova tohoto článku a ducha, který prostoupil všemi našimi texty, pak porozumíš. Pozoruj v sobě ten podvědomý hlas popírání a odmítání nového přístupu a uvědom si u toho, že je to hlas tvého naprogramování, které si neuvědomuješ, neboť je všudypřítomně sdílené. Bude tě přesvědčovat, že jde přece o zdravý rozum! A ty si uvědom, že to, čemu dnešní společnost říká zdravý rozum, je povrchní materialistický náhled – rozum tělesné mysli. Nespokoj se s povrchním rozumem a chtěj víc než to. Potřebuješ duchovní poznání a nadčasovou moudrost, kterou můžeš načerpat z hlubin svého nitra. Z pramene ducha ve tvé duši. To právě ona k tobě mluví skrze pocity, které máš sám ze sebe… A tvá schopnost naslouchat hlasu z nitra je rozhraním mezi životem a smrtí, mezi hrobem a vstupem do ráje.
Naslouchej hlubšímu významu poselství, které nám přinesl Ježíš Kristus. A představ si ohromující obraz, který uviděl prorok Jan, když k němu Kristus promluvil v následujícím vidění.

Překonání smrti a hrobu

Komu bychom měli více důvěřovat než tomu, z koho pocházíme a ke komu se zase zpět navracíme? Náš Pán je praotcem lidstva a žije věčně v každém z nás, jako jiskra ducha, jako naše nejhlubší přirozenost, jako svatý grál života v naší duši. Kristus zosobňuje zářící slunce ducha na pozadí našich příběhů, za oponou individualizovaného vědomí.
Naše nejhlubší Božská podstata žila krátce mezi lidmi jako Syn člověka, jako Boží Syn. Řecky se ta podstata nazývá logos a existuje podobně jako světlo, ve vše-prostupující vlně ducha. Skrze Krista Bůh vstoupil do ďáblovy říše, aby z ní vyvedl zajatce. V těle člověka se duch zhmotnil do částicového projevu, a jako člověk našel cestu k vlastní nesmrtelnosti. Tím získal klíče od smrti a hrobu. Zvítězil nad ďáblem - egem a má moc otevřít cestu každému, kdo ho přijme. A jak přijmete Krista? Skrze objevení své nejhlubší přirozenosti, hluboko za maskami, hrami a přetvářkami ega, které musíme umět odložit.
Zkuste nyní navnímat následující rozpravu o kristově učení a uchopit její podstatu, která je ukazatelem a klíčem k přechodu od smrti do života. Porozumějte duchu sdělení a porozumíte, jak překonat smrt. Rozjímejte nad smyslem použitých výrazů.

Překonání ďábla

Některé duchovní texty uvádějí, že vedeme duchovní boj. Ten však nespočívá v doslovném boji, ale v překonávání iluze. Jsme zajatci iluze časoprostorové reality. Ke svému duchovnímu vítězství potřebujeme překonat iluzi času a prostoru. Iluzi o tom, že potřebujeme čas, abychom došli do cíle a navíc, že potřebujeme prostor, ve kterém bychom měli někam jít... Časoprostor potřebujeme pouze jako referenční rámec, který nám dává poznat nepravdu, na základě které můžeme pochopit hlubší životní Pravdu. Ďábel i Bůh v jednom, hrají divadlo a rozdrobili se na tisíc aspektů - jednotlivostí, které hrají své role. Tak vzniká duálně polarizovaný svět. Avšak nakonec si uvědomíme, že vše je jedním jediným. Bůh je i ďáblem, když se zcela ponoří do reality stínu v zapomnění na to, kým skutečně JE. Ďábel je odvrácená tvář Boha, žijící ve stínu iluze a zapomnění. Existuje jen Bůh, podobně jako existuje pouze Světlo. Tma je iluze, kterou vytváří nedostatek Světla. A stejně tak i ďábel je iluze nedostatku. A tu iluzi je třeba prohlédnout. Ve světě jde o tmu, díky které si uvědomíme funkci a důležitost Světla. Tmu, která je pozadím všech světelných těles. Avšak tma nemá svou samostatnou existenci. Je pouze nedostatkem toho jediného, co má skutečnou existenci – Světla. Stejně, jako všechny problémy světa neexistují. Jsou pouze iluzí nedostatku Lásky. Bezpodmínečná Láska je Bůh, zářící jako Slunce, ve kterém se všechna tma rozplývá a vše ožívá.

Překonání polarity času

Ve stejném smyslu existuje svazující iluze času. Ze starého Řecka pochází teorie dělení času na dvě božstva. Chronos a Kairos. Jedná se o dvě polarity vnímání času zosobněné ve dvou božstvech – dvou aspektech. Chronos je lineární pojetí času, které je běžné pro 3D realitu. Chronos je neúprosným zajetím vědomí v proudu tikajících hodin. Je to zcela zúžené pojetí reality, kdy si vnímající uvědomuje pouze neúprosný diktát času, jenž vláčí lidskou bytost v neustálém nekompromisním presu z místa na místo, dokud ho nepošle utrápeného do hrobu.
Kairos je čas vnímaný jako změna energie. Komu vládne Kairos, ten se „nedívá na hodinky“, ale nechává se unášet proudem energie, dokud nepocítí její změnu. Změna znamená vnitřní přesvědčení, že je čas něco změnit. Je čas začít něco dělat jinak, či je čas se konečně projevit…
Zatím co Chronos otrocky udává pokyny skrze čísla na ciferníku, Kairos podprahově nabádá ke změně skrze pocity. Ke změně, anebo setrvání v činnosti, aniž má pojem, co ukazuje ciferník. Chronos zotročuje a zužuje vědomí lineárním vnímáním, udávajícím posloupnost událostí ukazatelem hodin. Neuvědomuje si čas, jako energetický prostor, jenž proměňuje svou kvalitu ve spirálním cyklickém vývoji, či pohybu.
Materiální vnímání neumí uchopit Kairos, jako něco skutečného, neboť je pro něj Kairos něčím abstraktním, neohraničeným, nehmatatelným. Avšak Kairos je pojetí času z významnějšího, totiž duchovního hlediska. Kairos přináší osvobození od ohraničujících, oddělujících mantinelů hmoty a proto Chronos přesahuje. Kairos je nelineární a tedy neohraničené pojetí pohybu ducha, který může cestovat jak v čase minulém, přítomném, tak také budoucím. Kairos je nelineární pojetí se středobodovou symetrií. Kde přítomnost znamená stabilní bod středu, zatím co minulost a budoucnost je vychýlením z rovnovážného středu. Kairos se pohybuje od Skutečnosti, kterým je přítomný okamžik středu, do neexistující a mrtvé minulosti a nebo do snové a neexistující budoucnosti. Kairos přináší osvobození od svazující iluze lineárního plynutí času i přes to, že umí lineární přístup vnímat. Pochopení Kairos vede k pochopení reality, v níž je vše dostupné a přítomné v bdělé přítomnosti. Vede k uchopení Skutečnosti a všech vysněných cílů, skrze zpřítomnění. Pravda je totiž taková, že již máme vše, po čem toužíme a již jsme vším, čím chceme být. A proč to tedy nemáme uchopené? Proč nám naše sny unikají? Neboť jsme se od toho vzdálili ve vědomí, jenž je přesvědčeno, že potřebuje vývoj v čase a napřahuje se po vzdálených cílech, jež se stále vzdalují a vidíme je na stále ustupujícím horizontu. Dokud nepochopíme, že jde o krysí závod. O věčný běh nechápající myši ve věčně se točícím kolečku. Běh končící kolapsem. Materiální iluze vnímání je scestím, opačnou polaritou Skutečnosti, kterou pro nás vytvořil ďábel. (Bůh v roli ďábla) Je to uvíznutí v jeho podsvětní, podvědomé říši ega. Vězení smrti – ďábelská reality show. Jsme opravdu ve hře, která je tak realistická, že ji neumíme prohlédnout a tak nekompromisně zákonitá, že ji nemůžeme podvést, dokud nenalezneme jediné správné východisko, abychom zvítězili a vyšli jednou provždy proměněni. Z podvědomí vystupujeme během hry do bdělého vědomí, které odhaluje iluzi a vzdává se jí. Nechává ji být jako učitele, kterého jsme již přerostli, a jde dále ve svém vývoji. Přesto jde o vědomí jednotící, které neodmítá opačný pól, ale má pro něj pochopení. Pokud odmítáte, bojujete, či popíráte, ještě nejste v celistvém vědomí Jednoty, neboť ta vše objímá v porozumění a zároveň není spoutána omezeností ďábelského protipólu. Ve vědomí Kairos jste svobodní a řízení vyšší energií ke správným rozhodnutí a činům v ten správný čas a přesto neodmítáte ani Chronos. Umíte číst na hodinkách a vědět, kolik je hodin a jaký je datum, ale rozdíl je v tom, že vás to nesvazuje ani nedonucuje k ničemu, co s vámi nesouzní.
Pochopení jednotícího ducha, vede k realizaci vědomí, které nic nepostrádá a je ukotvené samo v sobě. Čerpá z nevyčerpatelné studnice Boží hojnosti, se kterou je propojeno. Přítomné vědomí manifestuje hojnost, kterou vnější svět vrací zákonitě nazpět.

Překonání nemoci

Hrajeme hru na život a na smrt, abychom nakonec pochopili, že žádná smrt neexistuje. Avšak po čas hry se jen těžko zbavujeme iluze smrtelnosti. Máme ji tak dlouho, dokud se ztotožňujeme s tělem. Ukazatelem našeho uvíznutí v iluzi hry je nemoc. Nemoc je indikátorem, že stojíme na prahu důležitého uvědomění, které se nám dlouho nedaří přijmout a naléhavost nemoci nás nutí sáhnout si hlouběji a vážněji na změnu vědomí.
Nemoc je nemocné přesvědčení. Jsme nemocní proto, že jsme přesvědčeni o nějakém druhu iluze. Ve Skutečnosti jsme však zdraví, avšak jsme více či méně nakaženi duchem světa. Nemoc vytváří deformované přesvědčení – vzorec smrti – strom smrti, otrávené ovoce, ze kterého jsme pojedli. Stačí pochopit, že vše už máš. Stačí přijmout své zdraví a své plné vítězství a proměníš se zevnitř. Ta změna hlediska je to jediné a přece to většina nevidí. Nesprávné přesvědčení je tak vážné, že je příčinou lidské smrtelnosti. Správná přesvědčení mají moc uzdravit trvale celý svět a proměnit ho v ráj. A na které straně spektra stojíš ty?
Stojíme dlouho krůček před vítězstvím a něco v nás velmi dlouho odmítá přijmout, že to může být tak jednoduché. Přesvědčení nasměrované na boj, úsilí, překonávání, dosahování a očekávání spásy v budoucnosti. Tomu se říká iluze času. Přesvědčení, že ke spáse potřebujeme čas. Opak je pravdou. Čas nás od spásy odděluje. Myslíme, že jednou budeme zdraví, či osvícení, někdy v budoucnosti, když se budeme hodně snažit, apod… Ale uzdravení nám přinese samo uvědomění, že zdraví už jsme, podobně, jako ryba musí pochopit, že vodu už má. Odjakživa ji má a její problém jí působí její ustavičná iluze o hledání vody. Vsugerovali jí, že musí celý život hledat vodu a čím více ji hledá, tím více se cíl vzdaluje. Cesta k vítězství vede opačně, než všeobecná přesvědčení. Je třeba se zbavit všeho nátlaku obecných přesvědčení a všeobecných očekávání a tím umožníme Životu v nás, aby se nadechnul. Tím učiníme prostor pro Boha. Duch světa je mor, kterým jsme omámení, a čím více jsme omámení, tím více nás to nutí jednat opačně, než je třeba. Kámen na prsou, který nosíme a kvůli kterému se těžko dýchá, je podvědomý strach, který do nás systém zasel, aby nás mohl ovládat. A ten strach se vykořeňuje hlubokým uvědoměním, získaným v bdělé přítomnosti. Čas trvá jen to, než tu správnou myšlenu zcela a do hloubky pochopíme, podobně jako trvá nějakou dobu, než vyplaveme z hlubin a vynoříme se nad hladinu. Okamžitý export nad hladinu není pro organismus přirozený. Příliš rychlé vynoření by nám mohlo zdravotně ublížit. Vyplouváme pomalu na povrch a u toho pomalu vyrovnáváme tlak a přizpůsobujeme svůj organismus, který se těžkého tlaku pomalu zbavuje.
Od vítězství nás nedělí čas, ale síť myšlenek, které jsou jako temná hlubina. Jedno vlákno po druhém rozplétáme a při tom se pomalu vynořujeme z těžkého tlaku do svobodného a slastného dýchání.

Realizace sebe sama

Nic po čem toužíme, nezískáme dříve, než se hluboce proměníme v energii dosažení svého cíle. Dokud naháníme své cíle v domnění, že nás vnější cíle spasí, vzdalují se nám věčně jako ubíhající horizont. Potřebujeme naléhavě přijmout, že naše vnitřní bohatství je příčinou bohatství vnějšího. Potřebujeme naléhavě přijmout, že je v nás celý vesmír, pokud přestaneme být svázání hledáním venku. Ale naše spoutání se světem je příliš velké a bolest trhání pout je příliš bolestivá, než aby na to mnozí měli odvahu. A proto se zdá cíl být velmi vzdálený a řeči o tom, že vše máme v sobě, příliš neskutečné a abstraktní.

Cílem je realizace sebe sama. Sjednocení svého rozpolcení na pozadí světa duality. Zastavení se v přítomném okamžiku na pozadí světa chaosu. Dosažení plné bdělosti na pozadí spícího davu. Ani náš Pán nezískal klíče jinak, než tím, že sám sebe osvobodil ze zajetí tělesnosti. Sám sebe osvobodil od ďábelské iluze a stal se živoucí cestou. A Bůh uvnitř ďáblova světa je jako díra v temném oblaku, jako chyba v Matrixu, a toho se mnozí chopí, aby se podobně jako On osvobodili. Realizují sami sebe dle jeho příkladu, dle ducha, kterého zosobňuje. Dle klíče, kterým je jeho osobní zkušenost. Pro člověka svázaného s tělesností je nemožné, aby byl zachráněn, avšak pro člověka, jenž se spojil s Božským duchem v sobě, je možné všechno. To znamená, že u Boha je možné všechno. Směřuj proto svou pozornost do středu své duše, kde je Boží chrám.
Realizace znamená, že potřebuješ hluboce prožít, že vše již máš. Potřebuješ hluboce pocítit, že již není kam jít a co pro to udělat. Potřebuješ hluboké uvědomění, že žádným konáním nemůžeš nic přidat k tomu, čím již jsi. Potřebuješ se uklidnit a zcela zastavit na tak dlouho, aby ti to celé došlo. Potřebuješ se zcela v duchu oprostit od stresu světa. Potřebuješ se zcela vzdálit od iluze postrádání a věčného nahánění za vnějšími cíly. Žádné vnější cíle ti nepomohou. Všechno štěstí a spása je již v nás. Zábrana je hledání vně sebe samého. Cíl je uchopení, že vše máš již v sobě, a když ho dosáhneš, zastavíš se a rozzáříš.

Nejvyšší realizace sebe sama se dosahuje pod působením kódu 40. Čtyřicet dní v pustině, čtyřicet dní hladu, čtyřicet měsíců nicoty, čtyřicet let putování po poušti, či aktuálních čtyřicet dní deště pro tuto zhýralou společnost... Energie čísla čtyřicet je spojena s odstřižením mystika od světa, ve kterém o vše vnější přichází v Jobově zkoušce, aby nalezl a realizoval sám sebe. Aby se spojil se svým vyšším JÁ, když zaměří své vědomí do svého nitra a tím prožije věčnou blaženost vyplývající ze svobodného ducha.

Petrovy klíče

Jednoho dne se Ježíš ptal svých učedníků, kdo podle nich je a apoštol Petr nezaváhal a pojmenoval to zcela přesně:

Ježíš zde Petrovi vzdává holt, když vidí, že je veden Božím duchem. Petr byl duchovně natolik pokročilý, že se nacházel na prahu vnitřní celistvosti, která propojuje nebe a zemi. Neboli Petrův pokročilý duch byl stabilní jako význam jeho jména, jako skála. Dar klíčů od království bylo duchovní obdarování vnitřní jednotou – celistvostí – výstupem z duálního vědomí. Petr byl natolik ztotožněný s Božím duchem, že on a Bůh v něm byli zajedno. V takto pokročilém duchovním stavu se přenáší Boží vůle na zemi skrze osvíceného jedince. Kristovo nebeské království je osvícený duchovní prostor – vysoká úroveň vědomí, jejíž je Kristus úhelným kamenem. Avšak Petr, jakožto skála s Kristem splývá, což vytváří zajímavou slovní hříčku a vykresluje obraz toho, k čemu směřuje každá správná duchovní cesta. Kdo ji zcela dokončí, je v nebeském království doma a od svého domova dostává klíče.
Pokud se církev se svými papeži, hromaděním majetků, zaprodáváním politice a vražděním proroků, cítí být následovníkem Petra, nechť si uvědomí, že pravá církev sídlí a prosperuje v nebi – ve sféře ducha, nikoliv na Zemi, kde je ďáblův trůn. Klíče ke království jsou energetickým vlastnictvím, či osvícením jedince, nikoliv oprávněním manipulovat davy oklamaných věřících, či ovládat politické a vládní funkce. Církve ovládají masy věřících za pomocí trestu a viny a tyto koncepty jsou jen napodobeninou duchovnosti. Vnější formou, které chybí pravý obsah. Pravá duchovnost je neveřejná, neovlivnitelná světem. Znamená svobodu ducha a spravedlnost a úplnou rovnost všech, před tváří Boží.

Co tě spoutalo?

Přijetí uvědomění, že už to máš, brání neustálý podprahový pocit, že nejsme dost dobří. Neustálý pocit provinění a nesplněné povinnosti. Neustálý pocit nehodnosti a nedostatečnosti... To jsou pouta, kterými nás svět drží ve svém elektromagnetickém sevření. To jsou chapadla chaosu, které nás drží, dokud se pro svět nestaneme kolemjdoucími. Je třeba si uvědomit a přijmout, že již jsme dokonalí a již máme život věčný na vyšší úrovni naší bytosti. Nemusíme se nikomu zpovídat, ani platit za to, že dýcháme, ani se hrbit před autoritami. Jsme neoddělitelně spojeni s Bohem a to je nejvyšší autorita Lásky, která nás vede a miluje jako svoji vlastní součást, jako své údy, jako své děti. Bez jeho ducha v sobě bychom nežili. Šílenství světa vychází z šílenství ega - ďábla, pod jehož vlivem mysl neustále předhazuje negativní scénáře, aby spoutala vědomí na tělesné úrovni našeho malého já. Právo na harmonický život a lásku máme automaticky. To nemusíme a dokonce ani nesmíme uměle vytvářet. Nechtějte nejvyšší druh harmonie – bezpodmínečnou Boží Lásku, přebít uměle vytvořenou náhražkou – naší snahou, naším výrobkem mysli. Naše spojení s Bohem je duchovní a pro svět neuchopitelné. Je to vlastnictví ducha, které nám nikdo nemůže vzít, ani zakázat. Proniká námi skrz naskrz, a zcela nás uzdravuje, když jsme uvolnění a odpoutaní od světa. V Božím duchu plaveme a z něj žijeme, pokud nás systém nedonutí ke strachu, který nás od toho odpojuje. Strach je onen biblický had – škrtič…

Proč pořád něco hledáme? Proč pořád spěcháme? A proč se neustále něčeho bojíme? To způsobuje mysl ovlivněná šíleným duchem světa. Stačí to pochopit. Stačí pochopit tu šíleně zkaženou a destruktivní povahu nutkavých myšlenek nedostatku a provinění. Stačí to vše pozorovat a nepřijmout za své. Pak se uvolníš a uklidníš. Nejprve jen na chvíli a když se k tomu budeš vracet, interval se prodlouží. Pozoruj uvolnění a relaxaci každé buňky v těle, která pochopila realitu Svobody. Zkus přijmout Pravdu, že vše po čem toužíš, již máš a odděluje tě od toho jen deformovaná mysl nakažená podvědomými a sdílenými vzorci světa chaosu.
Vstup do relaxace a uvolnění, aby sis uvědomil, že žádná vina reálně neexistuje, ani žádný problém reálně neexistuje. Vina, problém i nedostatek jsou vsugerované stavy šílené mysli, jež je oddělena od pravé Skutečnosti. Jediná pravá Skutečnost je bezpodmínečná Láska, kterou jsi, ze které jsi vyšel a kam se zase vracíš. Důvod proč cítíš vinu, problém, či stres je ten, že jim baštíš jejich návnadu. Uvěřil jsi veřejným tlampačům, ohlašujících bídu, válku, nedostatek, násilí, chudobu… A aby ses od toho dokázal osvobodit, musíš úplně odpoutat jakékoliv lpění a emoční spojení s realitou vně sebe. Odlož svůj příběh, odlož své povinnosti, odlož své cíle, alespoň pro tento okamžik a setrvej co nejdéle v meditačním bytí tady a teď. Uvidíš, že právě tady a právě teď je naprostý klid, když neklidná mysl přestane vytvářet chaos. Právě tady a právě teď jsi blažený, když necháš zklidnit svou mysl a odsuneš ji do pozadí. Uvědomuj si, že jsi více, než tvá osoba s jejím příběhem. Jsi věčné bytí a klid za jakýmkoliv příběhem. Za hrou tvé osoby se nachází tvé opravdové a hluboké, božské JÁ, které prožívá nesmírný klid a lásku a nemůže být nikdy dotčeno děním tohoto světa.

Podvědomé bránění

Podvědomě se bráníme svému osvobození, když cokoliv, co přišlo do našeho života, odmítáme, popíráme, či vytěsňujeme. Naše mysl je ovládána egem, které se bojí, že bude narušen jeho pořádek. Bojí se a vyvolává existenční tlak, který nás stále k něčemu nutí. Ani si pak neuvědomujeme, že jsme stále ve střehu, stále napjatí, stále uzavření čemukoliv, co by mohlo narušit naši umělou ulitu. Nazýváme to komfortní zónou, která je komfortní pouze tím, že je známá, ale je to klec, která omezila duši možnost vzlétnout a zajišťuje svému chovanci základní potřeby, výměnou za svobodu ducha. Ego je jako věznitel, který se bojí, že když jednou vzlétnete, už se do klece nevrátíte, a proto vyvolává hrůzné strachy z neznámého budoucího ohrožení, které v přítomnosti neexistuje, ale vyvolává v nás podvědomé strachy a prohlašuje, že jeho řešení jsou jedinou zárukou bezpečí. A to platí jak na úrovni osobní, tak na úrovni celospolečenské.

Moc klíče

Na začátku článku jsme uvažovali, že Kristovy klíče otevírají cestu k věčnému životu. Jsou to klíče smrti a hádu (smrti). Hádes je řecký bůh podsvětí nazývaný také jako Plutón, latinsky Pluto. Kristovy klíče otevírají cestu duši z podsvětí, tím že ji vysvobozují z podvědomých programů mysli, kvůli nimž zakouší smrt těla. Žijeme v přesvědčení a děsu ze smrti a kvůli tomu také smrt těla opakovaně zakoušíme v mnoha inkarnacích. Realitě tohoto světa dosud vládl pán podsvětí, a proto se doposud nazývala říší mrtvých. Ano, čtete správně milí čtenáři, hádes není místo kam, jdeme po smrti těla, neboť po smrti těla žijeme více, než si tady dokážeme vůbec uvědomit. Hádes je sféra podvědomí spoutávající masy nevědomého davu k otroctví, odevzdávání energie, nemoci a ke smrti. Je rozptýlena všude, po celé zemi a energeticky zasahuje třetinu dostupného vlnového pásma ducha na Zemi. Pásma energie s nejvyšší frekvenční hustotou a nejnižší vibrací.
Klíč, který drží v ruce Kristus, představuje stav, či vibraci přítomného vědomí, které podvědomé vzorce světa odložilo a tím překonává pouta smrti a hrobu.
Kristus přináší v těchto dnech svobodu pro všechny, kdo se otevřou jeho přítomnému duchu. Dochází k tomu na rovině neuchopitelné pro hmotné vědomí, a tudíž není nikoho v tomto světě, kdo by mohl zavřít, či otevřít energetické brány ze smrti do Božího království. Odehrává se to mimo sféru manipulátorů, podvodníků, samozvaných vyvolených i církevních autorit, které si činí nároky na Petrovy klíče, či chtějí udržet svou moc nad lidstvem.

Davidův klíč

Davidův klíč otevírá dveře k zářivému chrámu duše. K Božímu království. Je to nepřenositelná, osobní zkušenost duše, která se nedá zdědit, ani delegovat, ani okopírovat. Nikdy tam nedojdete, pokud nebudete autentičtí. Nikdy tam nedojdete jakožto kopie „vyvolených“. Dokonce nedojdete, ani když budete věčně kopírovat Krista a nepochopíte, že od napodobování musíte přejít k přirozené proměně v Krista. Jako se housenka rozpustí v kukle, aby se mohl zrodit motýl. Klíčem je duch za těmito řádky, které popisují jak vejít. Naslouchejte srdcem, i kdyby hlava nechápala. Magnetismus srdce nás vede jako střelka kompasu. Otevíráme cestu do chrámu duše, kde jsme chráněni Bohem. Kdo má ten klíč, vstupuje do bezpečí a nedotkne se ho hodina armagedonské zkoušky, před kterou se nachází tento svět. V největším trápení světa bude spravedlivý nedotknutelným. Avšak pozor, nejde o mysl, která je uspokojena poznáním - věděním! Klíč nemá nikdo, kdo pouze rozumově pochopil, dokud nedojde hlubokého uvědomění bytostným prožitkem. Samotné porozumění předchází životní zkoušce, ve které musíme umět uplatnit poznání naživo. A to znamená, že se škola života postará o to, že zažijeme zkoušky, ve kterých dostaneme příležitost projít přerodem. Přesazením stromu i s kořeny. Temnou nocí duše. Takové zkušenosti nám dávají schopnost pochopit a správně se rozhodnout. A tento proces odemyká dveře Božího království.

Stavět z odolných materiálů znamená stavět na své přirozenosti, kterou je logos, hluboko v naší duši. (Více viz. článek Na počátku bylo Slovo) Nikdy neopustit Lásku srdce, nebát se a vytrvat ve zkoušce uvnitř chrámu duše, to jsou klíčové zkušenosti, otevírající dveře Božího království. Mít to klíčové, znamená mít klíč. Mít Lásku a nikdy strach. To je pravá věrnost vůči Pánovu jménu. David předvedl na svém životě jak mít odvahu, nejen když stál proti Goliášovi. V bitvách dal obrazně své srdce všanc a důvěřoval tím síle Boží Lásky, která činí člověka nedotknutelným. Proto vyhrával své bitvy jako neohrožený vojevůdce. Přijímal svůj úděl psance a nevztáhl nikdy ruku k pomstě. Jako pomazaný král se skrýval před pronásledováním Saula, odpadlého krále izraelského národa. Přesto nevzal nikdy spravedlnost do svých rukou, ale vytrvával ve své zkoušce, když čekal na Boží soud. Přijímal trest za svůj hřích v prachu a popelu, litoval ho a neprotestoval proti svému údělu. Kolik jen utrpení snášel, když rmoutil své dobré a trýzněné srdce a Bůh ho za to miloval, bez ohledu na jeho slabosti. David žil tak, že ho Bůh nazýval svým přítelem a pokud porozumíme jeho příkladu, porozumíme úskalím své vlastní transformace. Kristus zmiňoval Davidův příběh jako důležitý pro porozumění hlubším pravdám. Mesiáš byl synem Davidovým, ale současně o něm David psal jako o svém Pánu a bylo zjevné, že porozumění farizeů bylo povrchní, neboť jim neumožňovalo dojít k hlubším duchovním pravdám, které se vymykaly jejich logice.

Pokud tomu chcete rozumět tak jedině, když si uvědomíte, že David je jednou z pozemských inkarnací Božího Syna. Je jednou ratolestí z Kristova kmene. Kmene, jenž je větší než sám David. Na pozemské scéně byl Ježíš Kristus Davidovým potomkem, ale v realitě duchovní je velkým Duchem - Božím Synem, z nějž byl David vzat. Z pohledu Ducha, je Kristus Davidovým Otcem a Pánem. Náš Pán má tedy osobní, přímou a mnohočetnou lidskou zkušenost, vedoucí k osvícení = ke smrti a vzkříšení. Jde o zkušenost na nižší fraktální úrovni našeho 3D světa. Nejde jen o život Ježíše Nazaretského, jehož inkarnace byla tou nejvýznamnější, ale byla jednou z mnoha. A proto má Pán Davidův klíč a ve vyšší, duchovní podobě, je Kristem a současně také dveřmi ovčince, který tento klíč otevírá.

Symbolika Janova Zjevení

Davidův klíč v dlaní Krista vyjadřuje Davidovu rodovou linii jako zastřešující oktávu vývoje duše, jako hvězdu, která se v dalším stupni iterace fraktální struktury, dělí na sedm hvězd a vyjadřuje andělské duše mezi Kristovými  následovníky, které jsou rozptýleny po sborech, či po všech spirituálních skupinách na zemi. Skrze Davidovu hvězdu - silného anděla, Kristus vede ostatní anděly, v lidských tělech na zemi. (viz. Kochova vločka v článku Geometrie nekonečna)

Biblická kniha Zjevení Janovo nazývá Krista Jitřní hvězdou. Z něj pochází hvězda Davidova, jakožto jeho pravá ruka. Davidova hvězda je současně klíčem i nadřazenou andělskou úrovní ostatním sedmi hvězdám.  Sedm hvězd v ruce Krista jsou pomazané duše vyvolených, poskytujících vedení mezi Kristovými následovníky.
Novodobá inkarnace Davida je tím velkým andělem, stojícím jednou nohou na zemi a druhou na moři (viz.článek Už nebude odklad na motivy 10. kapitoly knihy Zjevení), kterého Kristus používá jako svoji pravou ruku a jenž byl poslán, aby svědčil o Bohu věřícím. Ukazuje na cestu z duality a na otevřené dveře do Božího království. Kristus působí skrze něj.

Odemčení božské podstaty

Úspěšná pozemská zkušenost, jako byla ta Davidova, je klíčovou k otevření bran nebeského království. David je v tomto případě symbolickým, pozemským zástupcem všech přímých Kristových inkarnací Krista - Krále králů. Od Adama, přes Abrahama a Davida, vedla kristovská kmenová rodová linie k Ježíši Kristu, kmenu vinné révy. Z kmene vyrostlo dvanáct ratolestí představujících dvanáct izraelských kmenů a následně dvanáct apoštolů. Dvanáct kmenů předalo jiskru života – Davidovu hvězdu – neboli zárodek nebe v duši, celému pozemskému stádu lidstva. Od té doby je lidstvo již jen jedním stádem jednoho pastýře, které má jednu naději a jeden smysl. Totiž spojení nebeského a pozemského prvku ve své duši, což znamená otevření cesty do nebeského království. Tím, že je Davidova linie tou kmenovou ratolestí, pojí se v ní všechny cesty v jednu, nebo-li odemyká cestu všem ostatním kmenům lidstva. Pokud se odemčení cesty do nebeského království odehraje skrze Davidův rod, odemče se celému lidstvu, neboť:

David ve své době odemčel dveře ke zlaté éře Izraele, když prosadil pravé uctívání, osvobodil Izrael od utlačujících národů a stal se otcem krále Šalomouna. Za Davida Židé osvobodili zemi, která dříve patřila jejich nepřátelům. Božím nepřátelům. A v tom je předobraz současných událostí, kdy mesiáš z rodu Davidova přebírá vládu nad zemí svých nepřátel. Struktura pozemských vlád se nyní rozpadá. Ďáblův svět se proměňuje na pozemské Boží království, a ten, kdo tomu brání, bojuje proti větrným mlýnům a nemůže uspět v boji proti transformačním živlům.

Klíč jako frekvence

Davidův klíč je něco, jako klíč hudební a souvisí s vibrační frekvencí. Hudební klíč je grafický symbol, který se v notovém zápisu nachází na začátku a označuje linku, na níž má skladba svůj referenční tón, od nějž se odvozují další tóny. Bez klíče nelze hrát se správnou výškou tóniny. Symbolizuje to referenční vibraci lidské duše, která určuje správnou vibraci pro sladění s kristovským vědomím.
Symbolem Davidova klíče v posvátné geometrii je Davidova hvězda. Hvězda, jakožto symbol trojrozměrné Merkaby, či universálního vzorce a květu Života. (Viz články O květu života, O nebeském voze) Ta správná frekvence, udává tón duše, se kterým se geometrické vzory Chladniho obrazce formují právě do obrazců harmonické středové symetrie. Energie vyvěrající ze singulárního, středového bodu nekonečna, expanduje a tím vytváří stacionární vlny ducha se středovou symetrií. A tak se mnaifestuje hvězda, či jiskra ducha ve středu duše. Fyzikální experimenty s vibracemi dokazují, že tímto způsobem se projevuje duch ve hmotě, jakožto vícerozměrný hologram. Geometrické zákonitosti manifestace stacionárních vln ducha ve hmotě jsou dány esoosmickou mřížkou časoprostoru. (Viz Mřížka časoprostoru v článku O květu života)

Klíčová harmonická rezonance

V důsledku harmonické rezonance je obrazec na desce souměrný a vytváří středově souměrnou hvězdu, znázorňovanou v posvátné geometrii jako hvězda Davidova. Vývoj lidské duše je genezí, která směřuje do harmonické rezonance s rezonančním klíčem. Davidův klíč je jako ladička kristovství, nebo-li Kristova ducha – jiskry života, či nebeské jiskry v každém z nás, která udává referenční tón. Každé tělo a duše jsou jako hudební nástroj, který se má naladit v souladu s referenčním tónem – hudebním klíčem. Ale žádný nástroj nebude znít harmonicky, pokud brání rezonanci jakákoliv ztuhlost. Programy světa chasu nás činí ztuhlými, rigidními, nepoddajnými a každý takto deformovaný hudební nástroj zní falešně. Myšlenky světa, lpění na světě, boj, manipulace, vina, popírání a všechny ostatní masky brání harmonické rezonanci v souladu se zdrojem. Davidův klíč je referenční tón, který můžeme uslyšet, když všechny masky odhodíme a nasloucháme své nejhlubší přirozenosti. Konceptuální vzorce mysli jsou zamrznutím, které brání být v souladu s neustále živým a vyvíjejícím se vzorcem přirozené, přírodní geneze duše. Kdo zamrzl v minulosti, ukotvil se v historických textech, či vzpomínkách a uniká mu vyvíjející se přítomný energetický vzestup.
Klíčovým pro každého z nás je tedy být přirozeným, uvolněným a svobodným, aby naše duše automaticky začala vibrovat s nejhlubší přirozeností Krista v nás. A proto tento článek začal i končí větami o svobodě ducha, která je klíčová k uvedení se do souladu s Kristem, Alfou i Omegou.