Iluze vnímání

Představte si, že na počátku bylo věčné Jsoucno, uvědomující si samo sebe. Duch, jakožto jediná objektivní Skutečnost – Nejvyšší Bůh. Možností Ducha jsou možnostmi vědomí, jediného co má Skutečnou objektivní existenci. Vědomí má schopnost, či potřebu snění, a sen, jak známo, je iluze umožňující být čímkoliv, či prožít cokoliv představitelného. Vědomí vytváří cokoliv, co si dokáže představit formou hry na pozorovatele a pozorované. Jako by oceán vědomí vstoupil na hladinu a vytvořil vlnu, která se cítí být oddělenou jednotkou, pozorující jiné zdánlivě oddělené jednotky s kterými tvoří spolu jeden svět. Jednu bouřící hladinu, jež nikdy nepřestala být oceánem. Celý oceán je obsažen v jedné kapce a jedna kapka je oceánem. Tomu se říká hologram. V každé kapce je informace o celku a celek sdílí informace s každou kapkou. Iluze snění představuje fakt, že informace je jedinou objektivní Skutečností. Představuje energetický informační kód, jež vstupuje našimi smysly do nitra člověka, a ten si je interpretuje dle přednastaveného naprogramování – matrice. Takže vědomí, jakožto všeprostupující vlna, najednou prožívá Existenci jiným způsobem. Z pozice odděleného pozorovatele. Pozoruje ji zvenčí jako pozorovatel a interaguje s ostatními částmi. Přijímá pohyb všudypřítomného a věčně jsoucího Ducha a interpretuje si jeho proud jako oddělené jednotky, čas, prostor, hmotnost, barevnost, či strukturu atd…Souhrně časoprostorovou realitu.
Tak věčný Duch – Pra Nejvyšší Bůh, vystupuje sám ze sebe, z neprojeveného stavu všudypřítomného oceánu do projeveného a členitého stavu hladin bytí, jež se nekonečně fraktálově člení do dalších oceánů a hladin – dimenzí – světů, kdy každá vlna je samostatným oceánem obsahujícím nesčetně vln a tak to jde do nekonečna.
Když pozorujeme svět a vstupujeme s ním do interakce, tak jediná, objektivní a skutečná je naše niterná interpretace, jež nám pohyby energií překládá do obrazů trojrozměrného světa. Nikdy nemůžeme zažít vjem, který by byl mimo naše vnitřní receptory a tak nám nezbývá, než věřit tomu, jakým způsobem oceán Existence interpretuje jevy skrze naše vnitřní detektory. Kvantová fyzika nám v tom pomáhá ověřit si, že to, co již věky prohlašují mystici a osvícenci je vědecky ověřitelný fakt. Existence nepřeberných světů a životních forem je Božská hra – Božský sen, vytvářející formy, prostor a iluzi času na nepřeberných úrovních. Pozice oddělenosti jednotlivých částí dává Bohu zažít nepřeberné možnosti a části sebe sama z pozice vnějšího pozorovatele – svědka. Svět forem, jako je ten náš, k tomuto prožitku vytváří referenční rámec a dává ožít jednotlivým částem – vnitřním já, jakožto zdánlivě odděleným bytostem. Oddělenost však objektivně neexistuje, je to pouze iluze vnímání. Změnou stavu vědomí se dosahuje změny iluze. Změny prožitku oddělenosti na prožitek sjednocení s Bohem. Proměnou našeho vědomí dosahujeme zdánlivé duchovní cesty, která je posunem, či probouzením se do vyšších úrovní vědomí. Změnou stavu svého vědomí dosahujeme osvícení v procesu odkrývání vyššího a vyššího hlediska pozorovatele, dokud nedojde k opětovnému sjednocení s Podstatou. Oddělenost je zároveň rozpolcenost, která touží po zpětném sjednocení. A až teprve na základě prozkoumání rozdělenosti, či rozpolcenosti, si Božská Jednota znovu uvědomuje a znovu a znovu prožívá hodnotu a krásu své celistvosti a dokonalé harmonie, které říkáme Láska. A uznejte sami, že Lásky si mnohem, mnohem více vážíme a mnohem více ji oceňujeme až ve chvíli, pokud jsme ji nejprve ztratili a následně jsme k ní dlouho hledali cestu zpět. Role marnotratného syna je silné prožitkové drama s krásným koncem a andělé ji touží prožívat znova a znova. A proto existuje svět 3D který je ve skutečností iluzí v iluzi. Oddělenost způsobuje nejprve „nesmírný“ konflikt, dokud se vědomí nedobere smíření.

Iluze v iluzi

Důvodem všeho utrpení světa je vnitřní rozpolcenost, která vede k tomu, co nazýváme problém a konflikt. Problém nemá svou objektivní existenci, ale pro nízký stav vědomí je nepřekročitelnou realitou. Celistvost a ukotvenost našeho vyššího JÁ není vnímána v důsledku nízké úrovně vědomí. V důsledku prožívání oddělenosti mezi námi a nejvyšším Zdrojem harmonie – Bohem. Bloky energetického náboje existují v duši jako zábrany celistvosti, dokud je nezneutralizujeme, či nerozpustíme. Ego vzniká jako koncept - náhradní identita, vyplňující prázdné místo identity pravé – bezkoncepční. Všeobecně sdílené a zděděné naprogramování mysli v duálním světě, vytváří ego a to vede člověka k tomu, že stále něco postrádá a snaží se dojít k prožitku naplnění vnější cestou. Systém – Matrix, automaticky nepodporuje Skutečnost, že v žádném z předmětů světa neexistuje trvalé štěstí. Ale skutečnost je taková, že formy jsou prázdné a jediným naplněním je Duch – Láska - vysoká míra vědomí. Vnitřní cesta znamená cestu k pravé identitě, která odhaluje iluzi egoické identity a tím ji zbavuje moci. Důvodem vnitřní vyprahlosti je to, že se původní Jednota uvnitř nás rozpadla na mnoho oddělených částí, mezi nimiž existuje napětí. Přitažlivost, či odpudivost. To, co považujeme za dobré, si přejeme a to, co považujeme za zlé, odmítáme. Je to neustálé napětí mezi částmi, které nedávají souvislý celek kvůli pomýlenému naprogramování. Ego nás proto podporuje v rozpolcenosti a nechce si nechat vzít své prvenství, svou potravu. Ego je ďábelská iluze soupeřící se Skutečností o své ovečky. Ego je ďábel – realita stínu a Láska je Bůh – realita Slunce. Samotná 3D realita je Matrixem ve kterém Světlo představuje vzestupný proud a ego představuje reverzní, sestupný proud. Jsou to dvě polarity jediné Jednoty ve světě iluze. Světu forem vládne ego – ďábel a světu ducha vládne Bůh. Svět 3D se postará o naše programové vybavení. Když se do něj narodíme, obklopí nás jako vody mrtvého moře a jeho programy v nás vyvolají roztříštěnost – nízký stav vědomí. Snažíme se řídit odpovědně svůj život, ale program, který byl nahrán na náš harddisk, ho výrazně zpomalil a roztříštil na fragmenty, jež si odporují. Bez toho, aniž bychom hledali a našli kompletní program Jednoty, se naše duše neuzdraví a v důsledku toho se neuzdraví ani svět. Dokud nedojde k defragmentaci našeho harddisku a správnému informačnímu zápisu, nepozvedne se naše vědomí a nepovzneseme se nad duální časoprostorovou realitu. Samotná realita forem je iluzí, ale realita stínu našeho 3D je iluzí v iluzi, protože nás automaticky naprogramuje do rozpolceného stavu. A tak celý život bojujeme a hledáme mír, pokoj, Lásku, celistvost. Z reality našeho světa se máme probudit a povznést se nad ni. Nemáme svět 3D zvelebovat a zabydlovat se v něm. Bylo by to stejné, jako by se marnotratný syn nikdy nevrátil, protože se po zbytek života rozhodl zvelebovat vepří chlívek.

Kontrast života

Kontrast je jediným způsobem uvědomění prožitku žití. Díky hloubce údolí vyniká výška hor, jen kvůli tmě oblohy mohou zářit hvězdy, jen díky hořkosti porážky vyniká celá krása výhry, díky strašlivosti války vyniká krása míru. Vše v tomto světě zákonitě musí mít polarity, aby vznikla hloubka uvědomění, která není jen teorií, ale více-smyslovým prožitkem. I tělo samotné musí být hříšné a musí nás svádět k povrchnosti, či zvířeckosti, abychom si skutečně uvědomili a zažili krásu, vznešenost a svobodu ducha. Tělo a duch představují protichůdné polarity „nebe a země“. A dokud to celé nepochopíme, bráníme proudu života svým odmítáním špatných situací, popíráním vlastních slabostí, vyhýbáním se bolesti a utíkáním před samotou a před pouhým bytím.
Škola života si od nás žádá, abychom ji přijali celou. Přijetím zlých stránek života, přijetím bolesti, či přijetím své hříšnosti negativní aspekty neschvalujeme, ale akceptujeme. My je připouštíme a ospravedlňujeme jejich existenci. Dáváme jim své místo ve světě a nebojíme se pohlédnout jim do „očí“.
Ve chvíli, kdy v nás existuje vzdor vůči čemukoliv a komukoliv, kdo se objevuje v našem životě, škrtíme Život v nás. A Život je Bůh. Držíme ho pod krkem a tím držíme pod krkem sami sebe. My jsme život sám, a vše co se objevuje vně, je odraz všeho, co probíhá uvnitř nás samotných. Kdo škrtí život, škrtí i Božího Ducha v sobě.
Smiřme se s Životem a smíříme se se svou duší. Smíření znamená pochopení účelu a dokonalosti školy Života. Znamená to ochotu naslouchat všem bouřím v duši, všem vzdorům a všem bolestem, jež přinesl Život. Smíření je připuštěním toho, že naše krachy ukrývají klíč k celé moudrosti. Jedině to je cesta jak vyřešit svůj život a dojít osvícení. Moudrému jsou pády umožněny, jako požehnání. Moudrý z nich učiní stupínky do nebe. Moudrý je pozorovatelem svého života, který neproklíná zažité pády a nelituje ztracené vzestupy. Moudrý pozoruje zpětně svůj život jako zvlněnou krajinu s údolími a vrcholy, které umožnili zážitkovou cestu. Umožnili zažít kontrast a bolest drápání se ze dna na vrchol se slzami, jež jsou prolévány v kontrastu s blažeností spočinutí na vrcholu. Spočinutím v nadhledu, bezčasového bytí.
Čím více s námi život cvičí, čím více osvícených okamžiků a nečekaných pádů na dno jsme absolvovali, tím plněji jsme opravdově žili. Život v nekončícím blahobytu a dokonalosti je zlatou klecí, plnou mrtvol, které zpravidla nikdy opravdově nežily. Zatím co život, který nás mnohokrát dostal ze dna na vrchol a z vrcholu na dno, znamená drama plné přítomného žití, jež ústí v setkání s Bohem v prožitku JÁ JSEM. Život, který maximalizuje užitek duše.

Vše je v pořádku

Zlo je přítomno na Zemi právě v takové míře, v jaké musí být zdůrazněno dobro. Proto nic, co se děje není špatně, nazíráme-li na život hlediskem duše. Vše je v dokonalé rovnováze umožňující kontrast, umožňující bytostně pocítit Pravdu. Z hlediska duše je váš svět v pořádku. Z hlediska těla trpíte.
Povrchnost a přízemnost 3D reality je způsobem, jak objevujeme vznešenost své pravé duchovní podstaty. Nebýt toho, že jsme do „pragmatické“ povrchní a neuspokojivé reality materialismu znovu a znovu namáčeni, nedocenili bychom nikdy do důsledku, jak povznášející je život v duchu. A v opačném gardu platí, že neustálé přicházení o stavy dílčího osvícení, které se již zdály být dosaženy, je obdobím umožňujícím porozumění oběma existujícím polaritám člověka a především způsobem, jak je přijmout obě, jako jeden celek a tím dosáhnout smíření v sobě samém.
Proto ničeho nelitujme, nic si nevyčítejme a za ničím se nehoňme. Ani za dokonalým duchovním prožitkem. Úsilí je překážka. Osvícení přichází skrze Boží milost, ne lidským úsilím. Mít dokonalý život, nepřináší trvalý užitek duši. Být dokonale poslušní pravidel neznamená záchranu, ale vězení duše. Být dokonale výkonní a produktivní, znamená vyčítat si lenost, vyčítat si přítomné bytí a napojení na ducha. Absolutní poslušnost, zářivá dokonalost a neutuchající výkonnost je vlastností dokonalých otroků, přivázaných okovy k zemi. Kdo je spoutaným otrokem, nepovznese se nikdy do vnitřního nebe.

Připustit svou nedokonalost, lenost, či neposlušnost, neznamená naplnit svůj život nectnostmi všeho druhu. Znamená to odblokovat svůj vzdor vůči sobě samému, znamená to odstranit popírání vnitřní pravdy, znamená to dovolit si naplno prožít to, kým opravdu jsem na úrovni tělesné. Znamená to odložení masek pro veřejnost. Znamená to odstranit rozdvojenost dvojí osobnosti a zažít sjednocení – nedualitu. Znamená to odložit těžký balvan a břímě očekávání okolí.

Kdo v sobě dusí a popírá svou hříšnou podstatu – nejnižší vrstvu, ten ji ve skutečnosti posiluje a nikdy ji nepřekročí. Jen svobodný odhazuje pouta očekávání, či pouta otroctví pravidel a svým vnitřním smířením, objevuje vnitřní pramen ducha, jež překračuje všechna omezení. Kdo hluboce chápe odkaz své vlastní nedokonalosti, ten ji připustí, nepopírá ji, načerpá z ní poučení a vědomě ji opouští. Dokonalost dokonalého není v jeho neomylnosti, ale v jeho vnitřní svobodě rozhodnout se nebýt ovládán ničím a držet se vědomě pouze toho, co je Láska. Láska k sobě samému, láska ke svému tělu a ke své duši, je láskou k celému světu. Je to bezmezná Láska, jež nezná hranic. Láska vše překoná a ve všem vítězí. Umožňuje rozšířit se na celý svět a svým objetím ho uzdravit. Vyvarujte se názorů, které lásku k sobě samému považují za sobectví. Tento omyl ega rozšiřují ti, kdo nenalezli cestu k Lásce vyšší, bezpodmínečné. Proto ji neumí ani pochopit, ani definovat, ani uplatnit. Pokud by to uměli, nic jiného než zákon Lásky by již nepotřebovali.
Pochopení smyslu všeho, co si interpretujeme jako zlé, je způsob, jak zlo vyléčit. Pochopení smyslu zla je přijetím, je odložením jeho odmítání a popírání. Toto pochopení neutralizuje náboj vzdoru a stává se smířením. A jen ten, kdo má v sobě mír, má také sílu odpustit, sílu milovat nemilovatelné. Milovat i nepřátele a nastavit druhou tvář každému, kdo nás políčkuje, jak to vyučoval Kristus. Navíc kdo neví, jak milovat sebe, neví jak milovat bližní…

Miluj-přijmi sebe sama

Tělesná stránka člověka je plná živočišnosti. Je posedlá chamtivostí, sobectvím sexualitou, či manipulací – touhou ovládat. Živočišnost je přirozená živočišným potřebám tělesné části naší identity. Na jedné straně si nesmíme vyčítat to, co je naší přirozeností, ale milovat vše, co je naší součástí. Na druhé straně setrvávat vědomě v živočišné omezenosti, znamená duchovní stagnaci a neukojitelnou touhu, jež nikdy nebude naplněna a je tím větší, čím více jí podléháme. Kdo si je vědom své živočišné stránky, má ji pochopit v praktikování svého zvnitřnění, ne ji odsuzovat, jako to dělají náboženství. Odsuzování podněcuje k boji a každý kdo svádí boj s démony, je energeticky posiluje. Bojovat proti vnitřním démonům, znamená hrát jejich hru a tím je živit. Kdo nemiluje sebe sama, nikdy se jich nezbaví. Kdo chce opravdu zvítězit, musí zapomenout na pojem: „bojovat“. Proto každé náboženství a spirituální cesta, jež vyučuje boj proti hříchu, ho neustále ukotvuje a živí. Staletí plná zakazování hříchu vybudovala v duších oveček strach z démonů, snahu bojovat s nimi a tím odsuzovat svou vlastní přirozenost a podvědomě ji popírat. Tím vznikly deformace mnohých duší, jež se vyvinuly do obludných úchylek a duševních nemocí. Nikdo nevyléčí nemoc duše trestáním a odsuzováním. Vyděšená duše se děsí démonů všude kolem, kteří na ní vyskakují na každém kroku proto, že je nevědomě sama tvoří ve světě zrcadel a čím více bojuje, tím beznadějnější je ten boj.

Odpusť a uvolníš se

Léčba duše spočívá v pochopení původu problémů, v odhalení přetvářky a v ukončení popírání sebe sama. Léčba spočívá v pochopení vyššího smyslu tohoto vězení duše. Opravdové pochopení odkládá všechen boj a spatřuje duši, jež je čistou láskou, ale byla po mnoho životů oklamána, opuštěna, odsuzována a popírána. Ocitla se na dlouho oddělena od Lásky, v těžkém stínu odloučení, nepochopení a samoty a proto se zdeformovala a ukotvila ve svém šílenství. Nejen duše, ale celé rodiny duší se staly zakletými princeznami a královstvími a dědily to ve svém rodu stále dokola a stále hlouběji. Jsou znetvořeni absencí Lásky. Opravdové pochopení smyslu, rozumí původu i těch nejstrašnějších činů lidstva v podobě teroristických útoků, sadistické krutostí, či masových vražd. Kdo sám v sobě vyléčil tyto krutosti, ten dokáže odpustit a dokáže je přikrýt bezpodmínečnou láskou. Dokáže je vyléčit v ostatních. Dokáže uzdravit Láskou celý svět.
Opravdové porozumění znamená sílu odpuštění sobě samému a druhotně i celému světu. Opravdové porozumění, znamená smíření v duši přinášející smíření s Bohem i světem. Opravdové pochopení znamená přijetí a sjednocení rozporů uvnitř sebe sama vedoucí k přijetí a sjednocení celého světa.
Jedině tento druh porozumění znamená plné přijetí Krista a otevření se působení Jeho moci. Nikdo, v kom existuje boj a napětí a rozpor, není plně otevřený vůči Kristu a škrtí svou životodárnou božskou sílu. Proto stárne a umírá. Nemůže se s Kristem sjednotit, když část z něj popírá, či odmítá zděděnou přirozenost, či nehledá Lásku. Až se naučí překročit nízké tělesné tužby a povznést se nad ně vyšším vědomím, dojde ke smíření s Bohem a Kristem a vše se vyléčí. Duše pocítí náruč Kristovy Lásky a soucitu a Láska duši zcela prostoupí, očistí a povede ji k věčnému životu a prožití své nesmrtelnosti. Tak se stává Bůh každému osvícenému vším a jedině díky tomuto procesu zavládne nad zemí Boží království. Není jiné cesty a naděje na uzdravení světa než smíření a odpuštění, otevírající cestu Lásce.

Nebraň proudu života

Nesmířené součásti naší bytosti, jsou příčinou, proč se neplní naše tužby. Pokud ústa hlásají něco, vůči čemu zůstává srdce chladné, pak každá z částí naší bytosti je v opozici a energie slov se vyruší s energií srdce. Pokud srdce touží po dosažení cíle, ale mysl je přesvědčená, že to nejde, existuje v člověku protichůdný střet energií znemožňující splnění přání. Pokud ústa prohlašují afirmace přání a srdce touží po vysněném, ale zároveň se obává, že se přání nesplní, pak je touha srdce v konfrontaci se strachem a úzkostlivé lpění na výsledku, zahání dosažení cíle.
Naše přání se plní až ve chvíli, kdy nic nestojí v cestě proudu života. Až ve chvíli, kdy každá z trojjediných součástí lidské bytosti je zajedno. Když to, po čem srdce touží, ústa prohlašují a činy potvrzují. Když jsme naplněni duchem splněného přání, může duch volně působit v duši, která nepochybuje a duše podnítí tělo k jednoznačným činům, směřujícím k výsledku. Tím tvoříme na třech úrovních.
Boží Duch plní každé nevyslovené přání duše, která porozuměla dokonalosti božského řádu a přijala, že vše je dokonalé a vše se děje výlučně k nejvyššímu dobru hledajících. Porozumění dokonalosti božského řádu otevírá stavidla hojnosti tím, že se duše dokonale odevzdává božské prozřetelnosti a přijala bezmeznou důvěru v Boha-Lásku. Nepůsobí dále jako zábrana duchu. Duch se stává tím, po čem duše touží a energie splněného přání, jež prostoupila duší, přitahuje a zhmotňuje kýžený výsledek. Splněná přání přichází ruku v ruce s niternou proměnou.

Život je příběh o nás

Všechny náboženské symboly, nauky, směry i dogmata, jsou alegorickým průvodem, který nám demonstruje neviditelné procesy uvnitř naší duše. Náboženské války, svátky i spory a jejich trestající i milosrdní bohové jsou materializovanými procesy, jež nejprve existují a probíhají uvnitř našich duší, procházejících evolučním vývojem. Drama celé světové scény je věrohodným obrazem stavu lidských duší. Divadlo, jež se nám odehrává před očima a jehož se aktivně účastníme, je náš vlastní příběh duše, který můžeme v přítomném okamžiku vědomě změnit. Tím myslíme války, krize, lidské spory, náboženské konflikty i kataklyzmata. Materiální scéna je jeviště, na kterém snadno vidíme, o co tu jde a snadno nalézáme řešení v probíhající scéně – ve srovnání s nehmotnými realitami duše. Vše, co se objevuje na scéně, s námi buď nerezonuje, nezanechává v nás emoční odezvu a tudíž se nejedná o naše nevyřešené téma a proto ho podvědomě ignorujeme, anebo právě naopak. Co nás nenechává chladnými, to emocionálně prožíváme, toho si všímáme na každém kroku, protože to naše podvědomí vyhledává. Vytváří to příběh našeho života. Emoce hýbou divadlem dění.

Existují témata, pro každého člověka individuální, se kterými se člověk doposud vnitřně nesmířil a proto mu je scéna světa denně odhaluje. Jsou v jeho světě na každém kroku. Jeho svět je jimi doslova přesycen. Dle obecného pravidla, že náš svět je právě takovým, jakým „myslíme“, že je. Co je naše téma, to zaměstnává naši mysl na vědomé i podvědomé úrovni, a vzbuzuje emoce. Dokud to nepřijmeme a nezneutralizujeme, budeme se kolem toho tématu točit stále dokola. Ať už se zabýváme v mysli čímkoliv, emočně nezpracovaná témata jsou živá na podvědomé úrovni, a představují skrytý energetický náboj. Reagující se vším, co rezonuje na stejné vibrační úrovni, a přitahuje věci i děje s podobnou energií.
Energie podvědomí podněcuje nutkavé, nekontrolované myšlení a tím vytváří bludný kruh vězení duše do té doby, dokud si na skryté démony duše neposvítíme vědomím ukotveným v přítomném okamžiku. V meditaci můžeme pozorovat tuto duševní scénu z neutrálního prostoru za myslí, který není rušen hlukem mysli. V meditativním ztišení a v upřímné modlitbě, se můžeme zprostit podvědomé zátěže emočního spoutání a dojít k pochopení, odpuštění a vnitřnímu smíření. Meditace  je krátkým vystoupením vědomí do vyšší úrovně, aby uvidělo své problémy z nadhledu a vyřešilo je na úrovni, jež řešení poskytuje. Nikdo nevyřeší prožívaný problém na stejné úrovni vědomí, na které vznikl.

Sjednocení v duši

Když svět hledajícímu nezrcadlí žádné zlo, ovšem ani žádné nepřekonatelné lákadlo, došlo ke smíření poutníka uvnitř sebe. Ačkoliv si uvědomuje zlo ve světě, nedotýká se ho, nerozčiluje ho, nemá potřebu ho řešit a nemá potřebu ani běhat za žádnými z jeho lákadel… Odumřelo v něm lpění na vnějším, které rozptyluje energii a zažívá přítomné bytí, které koncentruje energii. Je to vítězstvím nad nezvladatelnými emocemi, které uvrhují člověka jednou do závratného štěstí a zanedlouho do hořkého zklamání a utrpení. I láska připoutaná k vnějšímu je takto zrádná a pomíjivá. Proto není pravou Láskou, ale světskou nápodobou, stínem skutečnosti. Je závislostí na formě. Pravá Láska je vysoký stav vědomí.
Svět si běží vlastním tempem a hledající se zastavil v bytí a nalezl nevyslovitelný pokoj mysli. Bezpodmínečná Láska proudí z nitra duše, jakožto kvalita vědomí a nic nežádá, jen září. Vše kolem osvobozeného poutníka se děje samo a on je nezávislým svědkem toho dění. Umí setrvat v niterné nehybnosti – nepohnutelnosti mysli. Umí zastavit svou tělesnou mysl. Tím se ocitá v jiné, bezčasové dimenzi, dimenzi života věčného. A umí z ní vědomě vystoupit zpět do 3D.
Kdo je připoutaný k dění světa a nedokáže ho vědomě ignorovat, není v bytí. Bytí je odpoutanost od dění. A je to totéž, jako odpoutanost od iluze a spočinutí ve Skutečnosti. Emoční výkyvy jsou svázané se světem a krása Lásky, jež dává celistvé naplnění, je svázaná se Skutečností bytí.

Proměna paradigma

Náboženské paradigma starověku bychom mohli prezentovat desaterem. Desatero představovalo souhrn skutků, které byly přikázány či zapovězeny. Vědomí člověka starověku bylo formováno skrze viditelné symboly. Rozeznávalo viditelné skutky-konání, chrámy, oběti. Vedlo národ k vyššímu porozumění, které měl přinést mesiáš. S příchodem Krista se paradigma změnilo, když Kristus povýšil vědomí národa z materiální úrovně na úroveň duševní. Zdůraznil Lásku jako naplnění zákona, potřebu milosrdenství, odpuštění, soucitu a bratrství všech národů. A naopak učinil nepotřebným chrámy, oběti, rituály a prázdné skutky bez správných pohnutek. Dá se říct, že po dvou tisících let, svět pochopil Krista? Na úrovni jedinců je to individuální. Na úrovni náboženství ovšem došlo k tragické deformaci Kristova učení. Honosné chrámy a rituály, zabíjení pohanů ve jménu Krista, násilné obracení domorodců na víru, pálení čarodějnic, pozlacená roucha a přepych církevních otců, zkorumpovaní a pokrytečtí kněží, místo duše formalismus a místo spirituálního povznesení, třída duchovenstva, která se staví do role Kristových náměstků, ovládá zástup laiků, kteří nemají oprávnění formovat církevní věrouku. Protestantské církve sice vyvinuly snahu o reformaci, ale většinou zůstaly někde na půli cesty a nebyly schopné odhalit mystickou hloubku Kristova učení. Při druhém příchodu Krista je stav takový, že ho spíše najdou čarodějnice, věštci, astrologové či šamani, než jeho domnělí náměstci…Pokud se snad někdo domnívá, že Kristus založil křesťanství a nebo dokonce jakékoliv světské církve, je na omylu. Církve zneužily svobodné učení Božího syna o Lásce, vytvořili církve a pravidla z kterých upletly bič na hříšníky! Deformovaly k tomu účelu čisté Boží slovo a nazvaly ho Biblí. A proč to vše Bůh připustil? Ze stejného důvodu, proč existují hory a údolí. Kontrast, který to vyvolává, vytváří referenční rámec poznání. Ve skutečnosti totiž poznání toho, co vskutku JE - Pravdy, lze uskutečnit jen díky mnoha pestrým formám iluze a nepravdy. A neexistující nepravda je zastíněním jediného co JE – Pravdy. A to je svět, do kterého se vydal Adam s Evou. Svět „poznání dobrého a špatného“. Svět duality umožňující duchu prozkoumání všech forem iluze, aby vysvitly všechny aspekty Pravdy. Mezi rozpolcenými fragmenty duality dochází k energetickému náboji, který vytváří náboženské války. Nová cesta, je o usmíření všech válčících táborů, a dosažení Jednoty v Lásce.

V této době dochází k další významné proměně náboženského paradigma. Dochází k posunutí vědomí věřících od hmotně-duševního přístupu, k ryze duchovnímu. Silné energetické proměny stimulují každého jedince k významnému zvýšení úrovně vědomí, jež s sebou přináší individuální proces duchovního osvícení samojediných a zánik formálních církví. Naše články jsou poselstvím Krista – Jitřní hvězdy pro všechny, kteří uzráli k porozumění duchovnímu a hledají novou cestu. Otevírá se brána do Božího království v osvícených srdcích. Silný proud vědomí však na druhé straně potápí světovou říši náboženství, označenou v Bibli jako velký Babylón.

Téma smíření bylo napsáno jako trilogie. Pokračování tohoto námětu najdeš v třetím, navazujícím článku Smíření vykoupením.