Počátek konfliktu

Stav napětí či války si často spojujeme s válčícími národy, ale vnější konflikt má vždy počátek v konfliktu vnitřním. Pokud by neexistoval reaktivní stav v duši člověka, pak by neexistoval ani vnější konflikt mezi lidmi a národy. Ke smíření se v Mojžíšově zákoně používaly zvířecí oběti, předstiňující budoucí obětování beránka Krista. Smysl spočíval v tom, že člověk ve svém duševním vývoji procházel po tisíciletí stádiem nevědomého zaprodání se hříchu, či nezvládané zvířeckosti, ze které se měl povznést a oduševnit na úroveň božské bytosti, která je více než zvíře. Na obětech si měl národ uvědomit, že stav, kdy je ovládán tělesnými pudy ho staví do konfliktu s Bohem a proto potřebuje oběti smiřující „Boží hněv“. Když starověký člověk obětoval zdravého beránka, musel se vzdát lpění na něčem cenném, co sloužilo k jeho obživě. Obětování Kristova těla – Božího Beránka, byl projev Boží vůle ke smíření reaktivní energie, která automaticky vznikala tím, že jeho vyvolený národ, představující jeho nevěstu, byl nevěrný v duchu pro svou zahleděnost do hmoty, pro své žití pro tělesné tužby. Bůh to nejednou přirovnal k cizoložství. Duše, měla toužit po svém skutečném a dokonalém Pánovi, který jí přinášel vysvobození a dokonalé naplnění. (Duše je kouskem Boží energie, která se oddělila z Něj, jako Eva z Adama). Místo toho se zaprodávala prázdné hmotě na každém kroku. Proto se pro izraelský národ stal Nejvyšší Bůh, bohem Jehovou (JHVH), který se prezentoval jako žárlivý a hněvivý Bůh. Byla to transformační hra, odpovídající situaci. Bylo totiž třeba, aby si uvědomili základní potřebu smíření mezi nimi a Bohem.
Vnější náboženské symboly, symbolizovaly vnitřní energii v duši, která zapříčiňuje vnější události. Pokud v člověku existuje stav nesmíření jakékoliv jeho vnitřní části, projeví se to v jeho reaktivitě. Reaktivní duše plodí destruktivní energii, která se k ní vrací v materializované podobě jako války, neštěstí, násilí apod. Pokud duše člověka v sobě smířila veškerý konflikt, neexistuje žádná událost, která by vzbudila nekontrolovanou reakci, nad níž nemá člověk vědomou kontrolu. A to je stav osvícení, ke kterému směřujeme na duchovní cestě. Tento článek se bude obšírně zabývat tím, jak je možné dosáhnout dokonalého smíření, které znamená vědomý život.

Výše uvedený citát z ekumenického překladu Bible obsahuje slova apoštola Pavla, který vysvětluje, že osvícený člověk je novým stvořením, které zemřelo tomuto světu, podobně jako Kristus. Být v Kristu, znamená ztotožnění se s Ním v duchu. K této mystické smrti dochází u hledajícího, který opouští veškeré lpění na světě forem, podobně, jako Bůh opustil lpění na tom nejdražším, svém Synu. Boží Syn ve světě nelpěl ani na svém lidském životě a obětoval ho jako oběť smíření. A je velmi důležité si uvědomit, že smíření vykonal nejprve Bůh vůči lidem, stejně tak ho vykonal i Kristus a každý z nás ho máme vykonat, dle jejich vzoru sami v sobě. Proto Bůh skrze nás žádá: „Smiřte se s Bohem.“

Logikou to nezvládneš

Všechno lidské snažení podněcuje podvědomá touha po Bohu. Bůh je vší Plností Existence a naplněním lidské prázdnoty. V duálním světě je protipólem prázdné hmoty. Ve Skutečnosti duální rozdělení neexistuje. Bůh je veškerou Jednotou obsahující oba póly. Ve Skutečnosti Bůh vše překračuje, vše obsahuje a vše sjednocuje. Abyste to pochopili, přijali a prožili, musí ve vás nejprve zemřít zásadní omyly nedokonalého člověka, řízeného egem.
Zemřete, abyste ožili. Kdo zemře dříve, než zemře, ten už nikdy nezemře… Nikdo nemůže opravdově žít, kdo nejprve nezemřel. Jak moc jsi zemřel tomuto světu? Tak moc opravdu žiješ. Kdo žije jen pro rozkoše světa, neví, že nikdy opravdu nežil. Mystická smrt je základní předpoklad osvícení. To odhaluje hlubší smysl obětování Kristova těla.

Lidská logika neumožňuje překročit koncept duality. Logika nezahrnuje to, co nikdy nespatřila. Co se vymyká jejím pravidlům. S logikou se duchovně neposunete. Logika ukotvuje vládu ega.
Ego je naše pomýlenost - iluze. Nízký stav vědomí, který věří v tělesnou identitu a popírá skutečnou, duchovní identitu. Pod vládou ega myslíme, že musíme bojovat, myslíme, že jsme hříčkou přírody, myslíme, že umíráme a myslíme, že jsme odděleni od celku. Ego nás spojuje s povrchem a odmítá naši nesmrtelnou podstatu a nehmotný zdroj Života v Duchu, jemuž nerozumí.
Zbavení se nadvlády ega je vyšší stav vědomí, který odhaluje naši vyšší duchovní, nesmrtelnou identitu. Duchovnost – vyšší stav vědomí, odhaluje, že pocházíme z Boha a přenechává Mu vedení. Na duchovní cestě musíme překročit naši omezující identitu, naše malé já, které nazýváme ego. Omezuje nás na hmotné hranice, které vytyčuje mysl a logika a vytvořilo Boha vně nás. Vytvořilo náboženské systémy podléhající vnějším formám, které nás vybízí, abychom předali svou moc prostředníkům a očekávali spásu přicházející zvenčí. Zákeřná podstata ega je ďábelská, protože nás iluzorně odděluje, zbavuje moci, přeprogramovává nás z bohů na otroky. Zahrnulo nás polopravdami a donutilo nás lpět na symbolech a opomíjení Skutečnosti, kterou symboly imitují. Ego vede člověka k upřednostnění nápodoby před Skutečností. Ono samo je neexistující nápodobou a svádí panenskou duši k duchovnímu cizoložství se světem.

Překročením ega se zbavíme manipulátora, sobce, či narcistu uvnitř sebe samého, který nás denně vysává a zotročuje. A totéž platí také s vnějšími manipulátory. Vše, co v nás vytváří ego, musíme nechat zahynout, rozpadnout, shořet. Nánosy shnilé, tlející hmoty, jimiž nás ego obalilo, jsou dobré jen pro supy. Ti se o ně poperou, ale co je živé, to nežerou. Nechejme tlející hmotu povrchnosti odejít, i když by to mělo bolet a ono to opravdu bolí… Jen hrdina čelí otevřeně supům a prochází skrze jejich střed, aniž se ohlédne. Jen hrdina může zvítězit. Jen hrdina se ze dna své bolesti dostává na vrchol, protože přijímá své výzvy. Nikdy nepředstírá, nikdy neutíká a odmítá se bát. Neohlédne se jako Lotova manželka.

Ďábel v nás

Ego je vychytralý ďábel v nás, který není tak lehce odhalitelný, skrze zjevné lži. Zahaluje se nejvznešenějšími úmysly. Používá polopravdy, zneužívá oprávněné duchovní symboly a překrucuje jejich význam. Vybičuje nás k dosahování dokonalosti, dohání nás k odevzdávání všech svých sil, v zájmu posvátné pravdy a naordinuje nám například nikdy nekončící úkoly, které zbavují energie, byť je to pod záminkou čtení nejsvětějších textů, Bible, Véd, či Koránu. Cesta ega upoutává pozornost kamkoliv vně na povrch věcí, místo do nitra a tím odvádí naši energii ven a rozptyluje sílu vědomí, které se tím stává neschopným vzestupu a koncentrace síly. Nepřekonává proto silnější vliv těla.

Tvrzení, že Bůh je vně nás, je omezující polopravdou ega, protože ve Skutečnosti je všude vně i uvnitř nás, ale spojit se s Ním můžeme výlučně jen uvnitř nás. Bůh je Duch, prostupující vším a zároveň je čímkoliv chce, aby byl, a čímkoliv právě potřebujete a očekáváte, že bude. Jde o to, že jedině uvnitř sebe můžeme být v opravdovém, důvěrném spojení s Bohem a ego tomu brání. Uvnitř nás je jediné místo, kde můžeme cokoliv ovlivnit a vymanit se z manipulace vůdců i z manipulace jakýchkoliv návodů. Vnitřní cestu však ego odmítá. Představitelé církve z vás udělají (nazvou vás ) pomatenými esoteriky, anebo oběťmi ďábla, když uvěříte v mystickou realitu, která přesahuje jejich omezující logiku. Farizeové posuzují vnější formu, sčítají ovečky, počítají a evidují jejich zásluhy, seřazují je od nejmenších po největší, seskupují je do stád, aby se lépe kontrolovaly, ale opomíjí neviditelnou „drobnost“ - jejich duši, jejich individualitu a jejich svobodu. To nejdůležitější. Realitu zaškatulkovali svými koncepty a tím ji omezili. To nepodstatné zveličují a to podstatné pomíjejí. Jestli se kdokoliv skutečně spojuje s Bohem, nechává se Jím vést a to je zcela mimo vnější kontrolu. To podstatné je nehmatatelné a neřiditelné zvenčí. Farizeové lpí na tom vnějším a nepodstatném a popírají to hlavní. A nejen, že opomíjejí, ale zakazují a zastrašují všechny, kdo překračují jejich hradby, kterými obklíčili Boží Pravdu.

Peklo náboženství

Myslí, že vymícení hříchu dosáhnou strachem z trestu. Ale činí pravý opak. Čím větší strach z trestu vyvolávají, tím více hříchu v ovečkách ukotvují. Nikdy vám neřeknou, že nehřešit, znamená popřít svou přirozenost. Tlakem na vnější formu uctívání přerušují vnitřní, přirozený proces transformace. Nevědí, že lidská nedokonalost je potřebným nástrojem poznání duše, pro který si dokonalé božství přišlo do světa forem. Že svou nedokonalost musíme nejprve přijmout – smířit se s ní, a až pak od nás může odejít. Vyvolávají u oveček nátlak na odmítání nedokonalosti a tím způsobují, že se jí nikdy nezbaví, anebo že začnou svoji přirozenost popírat, nenávidět či maskovat a hrát divadlo před lidmi. Nic, proti čemu bojujeme, neodejde. Dodáváte tomu totiž energii. To s čím se smíříme a přijmeme, to neutralizujeme. Ztrácí to svůj náboj a přestává to pro nás být neřešitelným problémem.
Život se nedá zaškatulkovat a nikdo nemá právo soudit druhé. Farizeové odsoudili nevinné, protože posuzují vnější vzhled poháru, ale vnitřek nevidí. Usuzují z vnějších okolností, měří, kdo je větší hříšník a proto odsuzují ty, kdo jsou spravedliví v Božích očích. Nikdy nepochopí, že ten, komu je více dáno, nese těžší náklad - osud. Smýšlejí lineárně a hledají viníky, ale uniká jim nelineární podstata ducha.

Odmítání vnitřní pravdy

Člověk pohlcený západním světem žije nesvobodně a netuší to. Svět ho naučil přetvářce, povinnosti, přemalovávání bídy své duše na růžovo. Svět zabalil člověka do stovek vrstev líbivých obalů a učí ho obdivovat pestrobarevné obaly a popírat probodenou duši, která se nedá nahmatat.
Smrt, bolest, krach, samota, chudoba, či slabost, jsou stránky lidského života, které se odsouvají do pozadí, vytěsňují ze zorného pole. Místo nich nás svět učí vytvářet formy, iluze, či dokonalost v idealistickém světě. Pod zdánlivou ctností, nikdy se nevzdat a bojovat za svůj ideální život, se člověk zamotá do stovek vláken vytvářejících formu a potlačujících obsah. A stalo se to tak běžným, že přes nánosy iluzí neslyšíme bolest své vlastní duše, která se nemůže ani nadechnout jak je svázaná. Člověk je vězněm kvůli podvědomým obsahům, které se zakořenily v tělesném vědomí a zautomatizovaly své působení. To je důvod všech lidských deformací, úchylek, vnitřních démonů, kteří ovládají, škodí a vystupují na povrch v době, kdy to nejméně očekáváme.
Čím větší bída se vpila do podvědomých vzorců, tím více to máme sklon vytěsňovat, přehlušovat, odmítat a utíkat před tím. Do té doby, než nás škola života donutí zastavit tu nevědomou přetvářku. Vítejte situaci, kdy můžete být sami, kdy můžete nechat vše být a uzřít, co se skrývá uvnitř. Vaše duše čeká na to, až si dovolíte, alespoň pro tento okamžik:

Sám sobě nemohu utéct. Nikde venku nenajdu řešení ani spásu. Přestaň překrývat vše iluzí a utíkat od své zvířeckosti, slabosti, nedokonalosti a hříšnosti. Shnilý dům neopravíš novým nátěrem. Přiznej si svou ubohost naplno, jak jen můžeš a projdi skrze ni, do svého nitra. Nic z toho co tě vězní, nepřemůžeš utíkáním, popíráním a odvracením se od toho. Jediná cesta ke smíření a řešení je projít skrze své dno, na druhou stranu.
Vše, před čím utíkáš, je raelita chaosu, kterou si tvá duše dobrovolně vybrala. Zvolila si pocítit odkaz „hmoty“ a vší ubohosti a špíny, která je s ní spojena. Neodmítej tu zkušenost a ani se jí neboj. Nikdo není vinen, že se v blátě zašpinil. To je automatické. S tím se počítalo, tak se už nikdy neodsuzuj. Zůstaň v blátě a přemýšlej o něm. Nech jeho pachuť plně doznít, nech se tím obklopit a neutíkej. Je tvou součástí na nejnižší úrovni. Přijmi ji. Vina objektivně neexistuje, je to tvá aktuální zkušenost, kterou potřebuješ, abys nalezl svou přirozenou nevinnost. Vinný je jen ten, kdo je v blátě jako doma a netouží po změně. Ty jsi však zářivé božství, které si přišlo na chvíli vyzkoušet temné bláto. A řešením není popírání té situace, ale její přijetí. Dokonči svou lekci tím, že ji neodmítneš. Nejrychlejší cesta ke vzestupu je přijetí i toho zdánlivě nejhoršího nejtemnějšího odkazu hmoty.

Neboj se bolesti. Bolest není utrpením, pokud ji přijmeš. Bolest je zkušenost, která učí, když se jí odevzdáš. Všechnu moudrost a únik najdeš v přebývání v samotě sama se sebou, když si dovolíš přijmout vše takové, jaké to je. I to, co tě nejvíce děsí a bolí, pro tentokrát přijmi a už neutíkej! Zůstávej s tím sám/sama a projdi skrze, do svých nejniternějších místností. Do svého nejhlubšího středu, abys porozuměl v duchu. Objevíš chrám svatosti a čistoty, kterým jsi doopravdy. Projdeš jako vítězný princ pro svou zářivou nevěstu. Máš na výběr, můžeš zvolit to, s jakou identitou se ztotožníš. Tím vytváříš sebe sama znovu.
To, co tě nejvíce děsí je tvou spásou. Ego se nesmírně bojí Pravdy, Samoty a Odhalení. Buď upřímností samotnou a zvítězíš. Lživá identita ega odejde, jestliže se jí dokážeš podívat zpříma do očí a pochopit ji. Stačí pochopit, nic více. Stačí se stát na chvíli tím, čeho se nejvíce bojíš a co nejvíce skrýváš. Čím se stáváš, to pochopíš. Co pochopíš, to překonáš svým duchem. Před čím neutečeš, ale vědomě to přijmeš, nad tím zvítězíš.

Ego se děsí, že se mu rozpadne jeho svět, ale ty to musíš podstoupit a nechat ho zemřít, aby vyšla najevo tvá božská pravá identita. Kdo projde svým nejhorším temnem, ten objeví zářivé nebeské království. Modlitba, která odhalí vše nejtemnější, boří temné mraky, jež zakrývaly Slunce.
Nenech se věznit temným Mrakomorem. Stačí se mu postavit tváří v tvář. I když netušíš, jak zvítězíš, i když nevíš, jak na to, i když jsi zdánlivě sám proti přesile. Paprsek tvého Božství zazáří na každého, kdo neutíká, nepředstírá, nepopírá a nebojí se. Bůh pronikne skrze mraky a laserovým paprskem rozpustí démony stínu. Jediné, co existuje, je Bůh a Bůh je Láska. Vše ostatní je stín, který mizí s příchodem Lásky a Pravdy. Vše, co potřebujeme k vítězství, známe už z pohádek svého dětství.
Stačí odmítnout démony dospělosti, stát se tou nejobyčejnější upřímností, pravdou a odvahou a vybojuješ si svou Lásku.
Nepotřebujete navštívit chrámy, ášramy, posvátná místa, ani nalézat svaté grály. Nepotřebujete ani žádné spasitele, ani líbat nohy guruovi. Potřebujete ticho bytí, přítomný okamžik a učitele – Život. Potřebujete zkoumat svá vnitřní pohnutí a hlas své duše ve svém vnitřním chrámu. Vše, co potřebujete, už máte. Stačí být pozorní, stačí naslouchat, stačí být poctiví, upřímní a tiší. Svět i náboženství jsou jen symboly. Jedinou Skutečnost máme v sobě. Je čas opustit symboliku a pochopit Ducha.

Překroč dogma náboženství

Náboženství nese vinu v tom, že své ovečky soudí. Třídí je na dobré a zlé. Předkládá svaté, nedostižné vzory. Tím podporuje popírání, odmítání a přetvářku ega. Náboženství je plné pokrytců, hledících na formu a pomíjejících obsah. Žádný člověk nemá právo soudit lidi a třídit je od nejlepšího, po nejhoršího. Lidský zrak je pomýlený. Nevidí pravdu duše.
Stačí, přehlédnout, že není normální lidi třídit a posuzovat. Stačí si neuvědomit, že jste podvědomě přijali jejich přetvářku a hru na dokonalost. Říkají, že kdo je dokonalejší, je významnější, důležitější ctihodnější, atd…. Ale hledisko duše bývá často přesně opačné. To je však nezajímá.
Přetvářka a strach před odsouzením, je spolehlivým nástrojem popírání sebe sama. Kdo popírá sebe sama, žije mimo sebe sama a dveře do nebeského království nemůže najít.
Proto nevěstky a výběrčí daní předcházejí církevní otce, písmo-znalce, kazatele a samozvané pomazané do Božího království. Kdo nepopírá sebe sama a nenosí masku, ten nevytváří zábranu mezi sebou a Bohem. Je lépe, když se někdo pořádně namočil do bláta a přizná to v hloubi svého srdce. Je lepší než ten, kdo se cítí být dokonalým, vystavuje to na odiv a přitom své srdce umlčel, či ho nazývá zrádcem...

Bez odstranění hradby konceptů, přetvářek, odmítání, dojmů, vnitřních pnutí a strachů, nelze nalézt vstup do Božího království. Bylo by to stejně absurdní, jako myslet si, že můžete najít chrám čistoty, bez očištění. Jako byste se domnívali, že už vlastníte poklad, který je však doposud zakopaný pod městem, od kterého vás dělí vodní příkop, nebetyčné hradby a armáda vojáků s děly.
Jediný boj, který máme vést, je vnitřní boj s vlastními démony. A ten se vede v nebojácném, odvážném čelení zdánlivé přesile a tajemným silám, co se skrývají tak dlouho, dokud nejste v úzkých.
A je lidskou přirozeností, že se nevidí z nadhledu a často žije v dojmu, že už má ten boj vyhraný, dokud nepřijde událost, která ho rozhodí. Děj, který ho vystraší, anebo srazí na kolena. Vždyť jak máme objevit poklad na dně, když jsme se na dno ještě nedostali? Jak máme objevit hloubku nánosů, pod kterými se skrývá světlo božství, pokud se do těch nánosů nezaboříme? Jen ten, kdo se vymáchá v blátě od hlavy až po paty, ten vykope svůj skrytý poklad. Svou studnici božství najdeme jen tehdy, když nás jen tak něco neodradí a budeme otevřeně a vědomě čelit tomu nejhoršímu, co nás děsí v duši.

Všechny mentální zábrany – koncepty, jsou mraky, stínící pravému Božství. Oddělující naše vědomí od Podstaty a pevného zakotvení. Všechny zábrany jsou zároveň naše slabá místa, skrze která jsme zranitelní a vystrašení. Jsou to bodce našeho otroctví, srážející nás na kolena. Čím více jich máme, tím více jsme vratcí a zmítaní každým větrem. Tím více se bojíme každého stínu a pláčeme nad každou rozlitou miskou. Osvícený je však pevně zakořeněný, stabilní a nepohnutelný jako zdravý strom. Neexistuje nic, čím byste mu mohli ublížit, neexistuje nic, co by ho mohlo děsit, když spočívá na skále, kterou je Bůh. Vědomí, které plně přilnulo ke své Podstatě, je nezničitelné jako Slunce. Všechny stíny před ním prchají a nemohou jeho majestátnost ohrozit. Není potřeba se dohadovat, kdo je v Pravdě, kdo je pomazaný, či kdo je osvícený. Jednak s vámi skutečně realizovaný člověk nikdy nebude tuto hru hrát a za druhé se moc osvíceného člověka nemůže nikdy zapřít. Aura, která ho obklopuje je ohromující, všeříkající a sama se obhájí. Duch Lásky a neohroženosti obklopuje skutečného zasvěcence a on sám se nijak neprosazuje. Naopak. Je otevřený čemukoliv a komukoliv. Nic neskrývá, nic nepředstírá a celý svět objímá Láskou.

Vyvaruj se smrti z vyděšení

Ego člověka stále vyvádí, že je vše ztraceno a že se neděje to, co má, že tu všichni zemřeme, a že nemáme naději. Neuvědomit si své ego jako iluzorní hlas, je spolehlivý hrob, pohřbívající materialisty. Může vést do takového stresu, že se nakonec intelekt úplně vzdá, nicméně je to léčba těžkým šokem, hraničícím s tělesnou smrtí. Je to léčba, kterou si nikdo z nás nepřeje zažít. Ale vzhledem k velkému soužení světa je to velice reálná hrozba pro davy dnešních lidí.
To, co potřebuješ opravdu vědět je to, že je s tebou vše v pořádku, i když se cítíš strašně, připadáš si nechtěně, nehodně, poníženě, či opuštěně. Ve skutečnosti nic z těchto pocitů není Pravda, ale nízký stav vědomí, do kterého jsi sestoupil/a. Vše, co nás spoutalo a ponížilo, jsou myšlenkové vzorce lpící na hmotě a na tělesném myšlení. Máme to přijmout ve smíření. Vše, co nás uvrhuje do neštěstí je iluze a klam lidského ega. Rozhodni se zastavit a čelit tomu dříve, než to bude šílené. Rozhodni se najít sebe sama, svou upřímnost, nevinnost, svou pravou identitu a svou hrdost. Půjdeš důstojnou duchovní cestou. Abys to dokázal/a, potřebuješ uvěřit v Boží Lásku, která nikoho neodsuzuje a přijímá i nejhoršího hříšníka. Miluje tě, i když jsi nejvíc ztracený. Neodsuzuje tě z ničeho. Nečeká na důvod, aby tě milovala. Čeká na své ztracené syny, kteří se šli poučit do světa tím, že se namočí až po krk, do páchnoucího bahna hříchu, aby se cítili odděleni, ztraceni a zavrženi. Vše je to však jen iluze vnímání. Osvícení už jste na vyšší úrovni své multidimenzionální kmenové bytosti, jen jste se rozhodli, že to ve 3D realitě dobrovolně zapomenete, abyste to mohli navzdory všem znovu objevit a pochopit prožitkem na hlubší úrovni. Veškerý důvod proč si své božství neuvědomujeme, je naše spoutání myšlenkovými koncepty. Podvědomými programy, kterými je člověk držen ve smrtelnosti a pomíjivosti, jako otrok parazitů. Jde o ovzduší světa podobající se příkrovu temných mraků, přes které není vidět slunce.
Bůh je to Slunce a nevadnoucí Láska. Je moudrý, chápající a vše převyšující. Neexistuje špatnost, kterou by neznal a neodpustil kajícímu se člověku. Nikdy to nemůže být jinak. Ví, že ta hanba bahenní koupele je užitečné poznání, jemuž jste se vystavili. Ví, že jste přišli dobrovolně trpět, abyste poznali hlubší rozměr Boží dobroty a velikosti. A za to si zasloužíte dokonce úctu a obdiv andělů. Existuje jen jediný hřích – zamilovat si bláto více, než Boha a nechtít z něj ven. Pokud jste až po krk ve „sra*kách“, pak se uklidněte. To vše je v pořádku. Litováním se bědováním a panikou, vše jen zhoršujete… Čím větší dno prožíváte, tím větší zisk duše právě realizujete. Pokud toužíte ven, je vám vše odpuštěno. Nemáte ani vinu, ani hřích. Bez tohoto porozumění se nikdy neotevřete Boží léčivé milosti.

Když se smíříte s veškerým dnem, na které jste se dostali, neutralizujete postupně všechnu moc, kterou nad vámi má svět – hmota – živly –ego - ďábel. Nikdo to nedokáže ze dne na den. Je to pomalý proces, ve kterém si osaháváte hroudu po hroudě, kamínek po kameni a uvolňujete všechno sevřením, kterým život držíte sami pod krkem. Zbavujete se paniky, která vzniká tím, že se sami odsuzujete a nechali jste se vyděsit.
Čím více jste neklidní a odmítáte bláto a čím víc kolem sebe kopete, tím hlouběji se do bažiny propadáte. Kdo se s bažinou smíří, ten se nad ni povznese, jako balonek naplněný Heliem. Bude vytažen silnou mocí ducha a stane se nepotopitelným.

Námět pokračuje v navazujícím článku Cesta smíření.