Vytrváte jen s Láskou

Kdo se snaží v životě o duchovní cestu, snaží se zastavit rozjetý vlak a poslat ho opačným směrem. Od chaosu myšlení, do ticha přítomného bytí. Nejprve to stojí velké úsilí na zastavení nesprávného směru, kterým se život ubírá pod nadvládou myšlení. Pak nastává dlouhé období zdánlivé stagnace, zmatenosti, nejistoty a tápání, ve kterém není zřejmé, jestli se někdy vlak rozjede na opačnou stranu. Než se hledající dokáže plně odevzdat Bohu, odhaluje skryté zábrany a podvědomé brzdy, které není snadné odhalit bez pomoci nebes. Přechod od ega k vedení duchem není ani snadný, ani krátký ani bezbolestný. Vyžaduje nezdolné odhodlání stagnovat dlouho ve vzduchoprázdnu a zpřetrhat všechny netušené, zakořeněné vazby mysli. Toho nelze docílit bez čistého, ryzího záměru najít Lásku. Na dně svého utrpení vysvitne hledajícímu Světlo, které znamená blaženost, jež je s Láskou nerozlučně spojena. Vše vypadá navenek stejně, ale uvnitř je vnímání světa obráceno naruby. Z Kocourkova přechází poutník do slastné Skutečnosti a zakouší, že problémy neexistují a jedinou Skutečností je Láska.

Zastavení v nekonání

Duchovně hledající se nejprve napřahuje po cíli svého snažení. Snaží se realizovat své osvícení konáním duchovních technik a přístupů, dokud se nedopracuje do stavu nekonání. Zjišťuje, že všechny propagované a zaručené metody se mohou samy o sobě stát pastí, když se na ně pohlíží jako na spásu. Upínání se k zaručené technice funguje jen do té doby, dokud technika nesplní svůj účel. Neustále však přichází nové a nové situace a nové životní výzvy, které se postarají o to, že nezůstaneme stát na jednom místě. To přichází Život, jako Nejvyšší guru, aby nás popostrčil. Nejde o techniku samotnou, ale o cíl, ke kterému má jakýkoliv přístup hledajícího dovést. Kdo nenaslouchá Životu a nezastavil se, aby vnímal každou jeho výzvu, ten doslova překáží svému vlastnímu pokroku. Naše duchovní ego myslí, že ví, myslí, že rozumí a myslí, že už je daleko… Snaží se prosadit pokrok urputností, vytrvalostí a dlouhým praktikováním meditací. Nerozumí Životu, který se snaží ten tlak zastavit a poučit nás zrovna v jiné lekci, kterou právě potřebujeme, a na niž nastala ideální energetická konstelace. Jen Nejvyšší pozoruje z nadhledu to, v čem jsme utopeni, v čem doslova plaveme.

Dovolíš si jen být?

Vymanit se z tlaku ega, znamená dovolit si nekonat a nemyslet, a pokud nevím, kudy kam, zastavit se v naprostém klidu, bez výčitek a bez nervozity z mrhání času. Naším úkolem je být k dispozici a nepřekážet proudu transformace, která je naším osudem. Dominující ego je překážka - přelud, protože vytváří koncepty mysli, jako představy o tom, co by se mělo dít, kde už bychom měli být, a vyčítá nám, co děláme neustále špatně. Vláda ega způsobuje neustálý rozpor mezi myšlením o tom, co by se podle něj mělo dít a neděje se, protože se stále něco kazí. Je to neustálý problém, visící na krku jako mlýnský kámen. Tváří se jako skutečnost, ale je to konstrukce fantomové reality. Pozorujte toho buřiče a uvědomte si jeho pomatenost. Dokážete to, když zpomalíte. Je to program 3D matrixu, který smýšlí lineárně, usuzuje kauzálně a považuje se za konající příčinu našeho pokroku. Nejen, že není příčinou našeho pokroku a naší hojnosti, ale je dokonce příčinou pravého opaku, když ho nemáme pod kontrolou. V klidu svého bytí si však stačí uvědomit, že nejvyššího pokroku dosáhneme v zastavení konání, nejideálnějšího výsledku dosáhneme, když necháme jednat Boha a navíc to nejsme my, kdo ve skutečnosti koná, ale všechno konání i výsledky přichází za námi, když se umíme zastavit. A my pozorujeme, že je s námi konáno, když jsme v duchu a že jsme samým děním a ne konatelem, když jsme se více ztotožnili s Bohem. Kdo je ukotvený ve svém středu, je Božím svědkem a pozorovatelem Jeho obdarování.

Osvoboď ducha

Ego je naší identitou na úrovni tělesné, ale jelikož nejsme naším tělem ani tělesnou myslí, je ego fantomem, či ďáblem, svádějícím nás na scestí. Hraje si na naši pravou identitu, ale je prázdnou nápodobou. Klamem, šílenstvím krysího závodu. Předkládá nám zákony hmotného světa, které podobně jako Newtonovy zákony, vedou k lineárnímu vidění a kauzálnímu přístupu. Spatřují zjevnou příčinu i následek reality jen ve hmotě a pomíjí mnohovrstevnatou úroveň reality, která je rozprostřena až do nehmotných úrovní. V podstatě by se dalo říci, že pohled na svět zjednodušuje na hrubo-hmotnou úroveň a opomíjí jemno-hmotnou matrici a energetickou podstatu. Naším duchovním pokrmem je poznávat skrytou úroveň reality a skryté Pravdy, které jsou na pozadí zjevného. A tak jako fyzika musela uznat, že Newtonovy zákony o pohybu těles nejsou vším, tak to musí přijmout hledající. Tak jako kvantová fyzika bez pochyb odhalila zázračnou provázanost a bezčasovost na úrovni subatomárních částic, tak i my musíme pochopit, že to co je naší podstatou a základem je duch a jeho zákonitosti. Mnohem pravdivěji nás vyjadřuje holografická podstata ducha, než materiální zákonitosti.
Materiální myšlení ega odmítá mnoho-rozměrnost Pravdy, vyznačuje se plochým uvažováním, jež tu nazýváme lineárním. Dokud se z této linearity člověk nepozvedne duchem, bude žít ve světě protikladů, dobra a zla, soupeřících náboženství, přebujelých zákonů, neřešitelných ekologických otázek a bude zákonitě čelit vlastní sebedestrukci a zničení své planety. V této úrovni vědomí je člověk hmotou a zaniká jako pouhý prach. V prach se obrací. Ve ztotožňování člověka s tělem a myslí spočívá jeho klíčový, generální problém. Proto je zásadní poznat, že člověk je duchem, který na čas oblékl hmotný skafandr – hrubohmotné tělo. Jediná potřebná věc, která člověka spasí, je obrácení směru své pozornosti od povrchnosti vnějších forem do podstaty ducha. Duchovní cesta je tedy o směřování pozornosti do nitra a poznávání reverzně polarizované Skutečnosti, která je naší pravou přirozeností. Jakmile to jednou okusíte a zažijete záblesk blaženosti s tím spojený, zažehli jste oheň ducha, který vás povede ke spáse. Je to jako slastný pokrm, který chcete stále znova a plněji vychutnávat. Když porozumíte tomu, že obraz vašeho života je zrcadlovým obrazem energie, kterou vyzařujete, pak se vám obrátí životní paradigma. Přestáváte uvažovat kauzálně a příčinu všeho vidět v minulých skutcích. Pravá příčina všeho dění se nenachází v konání, ale v energii se kterou jsme dělali, cokoliv jsme dělali. A osvobodit svou energii znamená dát svobodu svému duchu a to znamená totálně změnit příčinu všeho, co se nám v životě děje. V globálním měřítku to představuje proměnění světa chaosu na Boží království na Zemi.

Osvoboď se z náboženství

Když se náboženství světa přou o nauky a názvy svých božstev, plodí to války, odtažitost a dokonce i nesmiřitelnou nenávist těch, kdo nejsou schopni pozvednout svého ducha, aby pochopili, že naprosto nezáleží na pouhých slovech, ani na pojmenováních ani na prázdných skutcích. Jediné na čem skutečně záleží je Láska, jakožto energie za všemi slovy a Láska, jakožto energie za všemi provedenými skutky. Pojmenování, nauky i skutky všech náboženství, esoteriků i jogínů, jsou mlácením prázdné slámy, pokud jejich pohnutkou není Láska. Láska spojuje vše a odhaluje, že za vším povrchem je jedna pravá životodárná podstata, která se v hmotném světě rozdrobila do zdánlivě protichůdných a oddělených forem. Ty spolu soupeří jako pomatenci, neschopní uvidět, že Pravda se v tomto světě rozdrobila do mnoha tváří a přesto je jediným organismem. Láska je věčná prapříčina stvořeného světa. Žije ve věčnosti, prostupuje vším a je Nejvyšším Bohem. Přechod hledajícího do ducha ho dovede k nelineárnímu pohledu na ducha Lásky, který mění minulost i budoucnost v přítomném okamžiku. V tom jediném, co skutečně existuje. Přítomný okamžik je bránou k nekauzálnímu přístupu. Nekauzalita se odklání od hledání viníků a jejich trestání. Místo toho nechává být boj dobra se zlem a uchyluje se do neutrálního bytí za vším myšlením, kde objevuje bezpodmínečnou Lásku objímající oba tábory jedinou náručí. Nekauzalita znamená nehledat příčiny dění v hmotném světě, ale v energii ducha, která je na pozadí všeho a zpětně se odráží ve světě kolem, jako v zrcadle. Nekauzalita znamená starat se o svobodu ducha a ne o hledání nápravy ve vnějším světě. Svět nemůžete změnit pouhými skutky, ale výlučně jen změnou ducha. Svobodný duch je jediná potřebná věc a generální řešení všeho. Nacházíme ji v úplném odpoutání pozornosti od světa forem a ve zvnitřnění sebe sama do prožitku JÁ JSEM.

Pokrm Pravdy

Kdo z nás jí za pochodu? Jaký to má smysl, polykat jídlo za běhu? Duchovní pokrm vstřebáme až ve chvíli dosažení klidu bytí. Podobně jako na oběd si ten klid dopřejeme. Má podobu uvědomění souvislostí a je tím silnější, čím více jsme přítomní a nerozptýleni povrchem věcí. Je to mocný Bůh, který řeší vše, co s námi souvisí ve sféře 360° kolem našeho středu. Kdo umí přenést pozornost do přítomného okamžiku, v úplném odpoutání od světa, tomu lítají obrazní holuby přímo do pusy. Stává se pojídačem Pravdy, která ho obklopila a vstupuje do jeho útrob úplně bez úsilí. Rozpouští se na jednotlivé živiny a vnitřně posiluje a proměňuje hledajícího. A uznejte, že to, co jsme již jednou pozřeli a dokonale strávili, to už nevidíme kolem sebe, ale stali jsme se tím. Tvoří to naše vnitřní buňky a povyrostli jsme díky tomu. Již se za tím nenapřahujeme. Tím se současně pozměnil obraz našeho vlastního světa. Pootočila se naše perspektiva - naše hledisko. Díky té potravě jsme pohltili to, co bylo před námi a otevírá se nám nový prostor, kde to staré už přebývá v podvědomí, utváří nás automaticky a nebrání výhledu. Co jsme pochopili, to jsme strávili a pracuje to v našich buňkách skrytě, bez toho, abychom to museli nosit v hlavě. Nastalo ztotožnění, když jsme přestali hledat a to, co jsme dokonale potřebovali, přišlo za námi bez úsilí. Uvědomili jsme si to a beze zbytku strávili. Hledání a běhání za pravdou, či nahánění výsledků se proto v této fázi duchovní cesty stává překážkou. Teď už vidíme svět z jiné perspektivy, která si je neomylně jistá, že jediná potřebná věc a veškerá hojnost a kompenzace je uvnitř našeho chrámu duše. Uvnitř našeho útočiště, kde přebývá Bůh.

Skryté modlářství

Kdo povyrostl v úrovni vědomí, už nehledá Boha nikde nad sebou a nepře se o jeho jméno. Jeho jméno je Život, Nejvyšší přirozenost, Láska i Hojnost, tvořící naší podstatu. Žádné pojmenování Ho nedokáže obsáhnout, protože představuje nevyslovitelnou a překypující Plnost Ducha, kterou nikdy nemůžeme uzřít z nadhledu. Je naší nejhlubší Pravdou, kterou máme uctívat a vynést na povrch poté, co jsme překročili naivní počátky všech náboženských forem. Kdykoliv nejsme hluboce pravdiví ke své duši, odsouváme Ho na vedlejší kolej a stavíme místo Něj nápodobu ega. Dopouštíme se tím modlářství, a dokud to nepochopíme, zaprodáváme se nevědomky ďáblu. Obrácené myšlení světa způsobuje zdánlivou neviditelnost tohoto úpisu. Kdykoliv pro nás není posvátnost našeho nitra a Zdroj veškerého obdarování uvnitř chrámu naší duše, dopouštíme se nevěry vůči svému Majiteli. Když popíráme sami sebe, popíráme svého Boha. Kdykoliv se necháme okrádat, znásilňovat, vykořisťovat a urážet, byť pouze mentálně, krčíme se před ďáblem a tak odsouváme svého Boha na vedlejší kolej. Volíme si otroctví místo svobody. Kdykoliv volíme zradu, lež, či zpronevěru vnitřním hodnotám, ze strachu o naši budoucnost, ukazujeme, že Bůh pro nás není naší pevností a spásou. Ukazujeme svou nevíru v to, že se postará dokonale o všechny naše záležitosti a my už se o nic nemusíme obávat a s ničím si lámat hlavu. Kdykoliv si myslíme, že zdrojem naší hojnosti jsou naši zákazníci, nebo dokonce naše duchovní ovečky, pak se zpronevěřujeme pravému Zdroji a přijde na nás to, čeho se bojíme. Máme přebývat uvnitř svého chrámu, v náruči Otce, který nás ochotně obejme. Nemáme mít strach naprosto z ničeho, když spočíváme v blaženosti svého středu. To se projeví třeba tím, že v situaci, kdy čelíme vážnému riziku ztráty, upřednostníme svou neohroženost, upřednostníme svou hrdost, či upřednostníme svou svobodu, navzdory hrozícímu problému. Jedině v tomto žitém duchu můžeme přebývat se svým Bohem v chrámu svatosti. Pokud hrbíme hřbet a necháváme se ponižovat, necháváme se urážet, či se necháváme bičovat a svazovat pravidly, pak máme strach z nedostatku a nevěříme svému Bohu, Zdroji vší naší kompenzace. Malomyslnost, panika, chudobné myšlení a obavy z budoucnosti, z nedostatku či z osamělosti, jsou projevy toho, že nám vládne strach, ne Láska. Jsou to indikátory, že naše důvěra v Boha nemá pevné základy. Že je jen omílanou frází, ale nikoliv žitou realitou. Že o Bohu možná mluvíme, ale ve skutečnosti Ho neznáme, protože se s Ním neumíme niterně spojit. Život - Bůh nás postaví do dokonalé konfrontace a budeme muset čelit tomu, co jsme ještě nepochopili a nepřekonali. A to tak dlouho a tolikrát, abychom si uvědomili a strávili, že jediným dokonalým řešením je důvěra a schopnost všechno Mu odevzdat. Řešením je umět se Jím nechat obejmout a nezaleknout se výhružek světa, ani hrozící chudoby, ani hrozící ztráty. Kdo zůstane pevný a ochrání svou vnitřní Pravdu, ten se nakonec dočká a uvidí Boží zásah, přicházející zpravidla v poslední minutě před obávanou katastrofou… Kdo to ustojí, povyroste ve víře.

O těle a krvi Krista

Chléb a víno jsou symboly svatého přijímání. Symbolizují pokrm Pravdy dokonalého nebeského člověka, Krista, kterého máme hluboko v sobě. Tvoří naši nejkrásnější podstatu, ale my jsme žili dlouho v nápodobě, kterou vytvořilo naše ego. Máme se vrátit k Božímu Synu - Kristu v nás tím, že hltáme jeho odvahu, hltáme jeho oddanost, hltáme jeho Lásku a hltáme celé jeho Božství. Kristus je svatý grál Pravdy, kterého máme dosáhnout svým ztotožněním s Ním. Dokážete si představit, že by se Kristus hrbil před pronásledovateli? Dokážete si představit, že by se nechal zotročovat ze strachu o obživu? Dokážete si představit, že by se zaprodal jakémukoliv zisku, výměnou za zradu, za faleš, či za lživé představy? Dokážete si představit Krista – neohroženého Boha, který se ukrývá za masku vnitřní nepravdy? Dokážete si představit, že něco předstírá, aby se vyhnul obávaným následkům? V Něm není žádná faleš. Stojí ve svém Bohu a obklopuje Ho aura moci a nedotknutelnosti… A takoví máme být všichni, když přijímáme symboly pod obojí. Jsme jeho děti a bohy, jako je On. I když nedosahujeme jeho velikosti, můžeme být silní v Bohu, stejně, jako On. To máme vědět a to máme v sobě realizovat, když pijeme víno a polykáme chléb na jeho památku.

Nedrž život v sevření

Vše co potřebujeme, k tomu budeme přivedeni. Vše co chceme stihnout, stihneme, když nejprve dokážeme zpomalit. Protože řešením není nikdy úsilí, ani chytrost, ani rychlost. Jediným řešením všeho Je Bůh v nás a jedinou metodou je být s ním ve spojení 24 hodin denně.
Zatím co ego vytváří nátlak a bičuje nás, Bůh nás bere do náruče a nese nás přes všechny překážky. Držíme se jej za ruku jako děti a nemusíme ničemu rozumět. Stačí, že jsme tak bezprostřední a spontánní, jako ty děti a když nás někdo zbudí i o půlnoci, vyhrkneme ze sebe ihned, koho milujeme (Otce) a komu se straníme (ega-ďábla). Děti se s tím nemazlí. Dozvíte se od nich Pravdu bez okolků. Když je svazujete a zakazujete jim být sami sebou, ihned se dozvíte, že vás nemají rády. A když pro ně máte vždycky dobré slovo a vidíte jejich svět – jejich bezstarostné království Boží, skočí vám kolem krku a budou poskakovat radostí, když si s nimi budete hrát.
Bůh ideálně řídí náš POHYB vpřed. Probudí nás ve chvíli, kdy máme vstávat a přiměje nás jít tam, kde máme být. Zvedne nás, abychom vykonali to, co je potřeba a co jsme dlouho odkládali. Naše vědomé úsilí je na překážku. Způsobuje kostrbatý tanec, pokud duše – jako tanečnice, vedená Bohem se naučila být v hlavě. Přemýšlet u tance a vypočítávat taneční kroky způsobuje kostrbatost a nepřirozenost. Ale tanečnice, která jen JE, se snadno nechá vést. Je pružná, je vnímavá, je lehká a ladná. Je radost pohledět, když tanečnice ví, jak nebýt v hlavě a ví, jak spočívat v duchu, za myslí. Vycítí každý nepatrný, podprahový impulz Tanečníka. Proto se máme naučit jen být a důvěřovat Bohu ve všem. Přebývejte s Ním v Lásce, ne s mučivými myšlenkami. Bůh je v nás a nikde na povrchu ho nenajdeme. Kdo je v hlavě, ten má tělo sevřené v křeči a nedovoluje, aby v něm působil Bůh. Kdo je v srdci, ten uvolňuje všechno napětí těla a lehkost bytí v něm učiní dostatek místa pro Boha. Hlava představuje nástroj konání. Srdce je nástrojem ladnosti bytí, které je použitelné pro tu nejjemnější podprahovou sílu Božího Ducha.

Myšlení je zdroj utrpení

Článek začínal slovy o schopnosti hledajícího nekonat, která vychází z porozumění příčin utrpení, či překážky v osvícení. Mysl je komplikátor, vytvářející peklo na zemi. Je zdrojem všeho lidského utrpení pro svou záludnost a nenápadnost, se kterou se vetřela povrchnost a strach do života dnešního člověka. V současném fantomovém matrixu se stalo ďábelskou normou logické usuzování, porovnávání, hodnocení a třídění všeho na chtěné a nechtěné. Mysl vládne člověku západního světa, a on to považuje dokonce za vrchol pokroku. Zmanipulované vědomí netuší, že ho myšlení ovládá a očerňuje jeho svět, když vytváří negativní scénáře, neustále posuzuje vše viděné na své vlastní individuální stupnici, s rozsahem od nejhoršího, po nejlepší. Rozumový svět ovládají koncepty o všem. Vše vypočítává a analyzuje, a proto má strach, že se přihodí to, co považuje za negativní scénář. Komu pořád šrotuje mysl, ten se nikdy nezbaví strachu. Být v mysli je být v egu. Znamená to stále se snažit tlačit věci dopředu. Znamená to, být přesvědčen, že jediné, co mě spasí, je síla vůle jít za svou touhou, se kterou bez přestání konám proti vší nepřízni osudu. Navíc mysl přejímá strachy a negativní programy z okolí tím více, čím více je neklidná a tak člověka-oběť neustále uvrhuje do rychlejšího a rychlejšího tempa krysího závodu.

Být v egu znamená být stále v hlavě a to je totéž, jako nevidět si na špičku nosu. Kdo si navykl na neustálé myšlení, přestal mít schopnost nadhledu nad svou vlastní myslí. Ta totiž spouští autonomní proces posuzování – konceptů, ještě mnohem dříve, než je to schopen myslící postřehnout. Sotva někam zaměří svůj pohled, spouští se jeho hodnocení pokřivené egem, které předkládá své definice vyděšeného dříve, než může dojít k opravdové hloubkové analýze Skutečnosti. A tak oklamaný pozorující netuší, že se mu před očima neodehrává Skutečnost, ale „posuzující program“ a je zcela jedno, jestli je vlastní, anebo přejatý z ducha společnosti. Neklidná mysl je jako surová počítačová hra, u které jste zapomněli, že jde o tmavý filtr. O program, který můžete vypnout, ale nikdy ho nemůžete prosvětlit, když vás nutí vybojovat si světlo na konci tunelu. Nenechte se umořit vlastní myslí. Řešením není dojít až do posledního levelu, a být zklamán, že místo slibovaného světla, jste dosáhli vrcholu zuřivosti. Řešením je naučit se vypnout boj, vypnout temnotu, vypnout násilí, schopností přebývat v klidu za myšlením. Přebývat tam stále a do myšlení vstupovat pouze vědomě a cíleně s vrcholnou efektivitou a přesností chirurga.

Mysl a srdce v konfliktu

Kdo zakazuje srdce, kvůli jeho zrádnosti, ten se podobá lékaři, který ve snaze zachránit organismus například před rakovinou, ho celý otráví silnou chemikálií. Pacient je pak postaven před Sofiinu volbu, jestli zemře na otravu celého organismu, anebo na zhoubné bujení. Přinejmenším se jedná o sázku do loterie... Mnohem hůře je na tom však ten, kdo podlehl ďáblu v rouše beránčím v podobě biblické teorie o "zrádném srdci." Kdo by jen chtěl léčbu, která zabíjí srdce? Jen mrtvému nevadí, že se vyhnul zrádnému srdci tím, že ho vyřadil z provozu! Je jistě potřebné nepodlehnout zrádnému srdci, zdeformovanému lpěním, ale je nadmíru jisté, že jste mimo vzestupnou transformaci, pokud máte vypnuté srdce a spásu hledáte skrze myšlení. Probuďte se prosím vy, kdo doposud věříte církevním vůdcům, jako jejich poslušné ovečky! Ďábelská řešení se vyznačují ďábelským úpisem. Za zdánlivou pomoc ani netušíte, že platíte svou duší, protože vše je zabaleno do pozlacených slov a nejvznešenějších úmyslů. Ani samotní představení církví netuší, komu doopravdy slouží a kdo je k tomu inspiroval…! Vždyť oni vše postavili na neplatné teorii, že Bibli dal lidem Bůh. Není to tak? Prohlédněte, že jde o lidské dílo církevních otců, složené a upravené z inspirovaných textů, z jejichž stránek byly důsledně vyjmuty ty nejdůležitější účinné složky pomyslného léku. Všechny účinné látky vám výslovně zakázali. Pravý, živý Kristus na vás čeká ve vaší nejniternější identitě, kam máte zakázáno vstupovat. Na místě svých nejvnitřnějších místností, chrámu duše, k němuž se dostanete jedině hlubokým cítěním, zesíleným schopností umlčit proud myšlení. Stálé omílání textů a plná hlava biblického učení, je cestou farizeů, jimž je jejich chrám ponechán.

O zrádné mysli

Vše, co umíme vnímat srdcem je uspokojivé, podobně jako dobrý pokrm i bez pojmenování. I když nevíme, jak říkají tomu jídlu, co nám tak chutná, tak nám to nebrání si ho užít beze slov. Ba naopak, nejsme nijak předpojatí a přijaté koncepty nám nebrání v objektivitě. Je mnohem důležitější si jídlo vychutnat skrze mnohorozměrný prožitek vnímaný čichem, zrakem i chuťovými pohárky, než o něm mít vše nastudované. Jídlo by vám zhořklo na jazyku, pokud byste při jeho konzumaci museli poslouchat řečnění a negativní energii potížistu, encyklopedické informace elektronické knihovny, o každé chemické složce jídla, anebo věčné mlácení prázdné slámy, chronického žvanila… Váš prožitek by se naopak znásobil v tichu, ve vůni živé přírody a v láskyplném společném sdílení prožitku s důvěrnými přáteli.
Mysl vstupuje do hry všude tam, kde neumíme, anebo záměrně nechceme vnímat srdcem. Když necítíme Skutečnost přímo, bez teorií, mysl je kreativní a okamžitě si do všech prázdných míst nějaké teorie dosadí. A to teorie, které jí dávají logický smysl. Ale místo reálného prožitku Skutečnosti, tím vzniká "teorie o skutečnosti." A řada takových dílčích logických teorií, spřádá celý příběh, ústící v celý "životní příběh" člověka, i lidstva, odpojeného od svého srdce. Mysl vytváří logické teorie o sobě, o svém životě i o celém světě, když vědomí pozorovatele nemá ve zvyku spočívat v duchu, ale v hlavě. Teorie ega, vytvořené o sobě i o životě, jsou mocně ukotvované tím, že svět zrcadel každému potvrzuje jeho vlastní pravdu a to zvláště, pokud na stejné frekvenci funguje většina společnosti. Jedna teorie podporuje druhou a vzájemně se ukotvují v sestupné spirále teorií, vytvářející reverzní fantomový matrix – Hádovu říši. Celý tento svět tvoří robustní, zbytnělá, hustá síť konceptů – logických teorií, jež je jako tmavý příkrov neprostupných mraků, přehozených přes tento svět. Je velmi nesnadné tím příkrovem projít ven. A smysl Kristova poslání dnes i v minulosti, je vytvořit cestu úniku, cestu záchrany, cestu do Kristova nebeského království. A jeho bratři to činí spolu s Ním.
Strach, kterého si většinou nejsme vědomi, je pokrmem falešného ega. Kdykoliv se hledající pouští svazujících pout mysli, je do ní znovu uvržen ze strachu o to, jak věci dopadnou, když je aktivně neřídíme. Když je pevně nesvíráme svou kontrolující myslí a následnou akcí. Ego je ďábelským klamem mysli, který žije pro víru, že vytrvalá snaha, námaha a řízení událostí, jsou jedinou příčinou, jak se může náš život odvíjet správně. Myšlenka, že vše se děje pro naše nejvyšší dobro tehdy, jestliže do toho nezasahujeme, je pro ego nestravitelná. Stále totiž kolem sebe vidí, jak se věci hroutí a vymýšlí teorie a hrůzné scénáře, které se z podstaty reality samé, začnou ihned naplňovat. To vytváří bludný kruh duše, ze kterého pro ni není bez pomoci úniku a čím více se obává nejhoršího, tím více se jí to naplňuje. Jak je vůbec možné neřídit svou firmu, když jsem v ní ředitel? Jak je vůbec možné neřídit své malé děti, když přecházejí přes přechod? Jak je vůbec možné neřídit svou domácnost a přitom pozorovat, jak se vše děje ideálně?
Pointa je ve způsobu konání a ne v předmětu konání. Pointa je v odpoutaném konání z pozice pozorovatele. Kdo uvnitř svého nitra neobjevil poklad bezčasového bytí v přítomném okamžiku a nezažil, jak se ho Láska zmocní, když se Jí naplno odevzdá, ten to nepochopí. Poklad Božího království je pro něj ještě zakopaným. Plně se odevzdat Lásce, znamená prožít plnou důvěru v Boha v modlitbě, či v meditaci. Komu se to podaří, obdrží prožitek posílení, či plnosti Ducha, který dává jistotu schválení, jistotu víry, jistotu záchrany. Jistotu, že vše je ideální právě takové, jaké to je. Kdo svírá všechny své světské záměry křečovitě v rukou a neumí je odevzdat, či nechat být, ten vysílá podvědomý strach, že se mu něco vymkne z kontroly a předmět jeho strachu se mu poctivě zrcadlí ve světě zrcadel.

Problémy neexistují

Kdo dosáhl stavu bytí za myslí, tomu se objeví zcela jiný svět. Začne si uvědomovat krysí závod a vězení těch, co jsou otroky své mysli. Kdo to vidí z nadhledu, je nad tím povznesen. Bez konceptuální mysli by neexistoval žádný z problémů, které prožíváme. Jinými slovy to znamená, že každý problém je jen myšlenková fikce, která způsobuje, že nachází odezvu ve vnější realitě. Takže čím větší problém prožíváte, tím těžším konceptem jste obtíženi a tím více vám bude celý svět potvrzovat vaši vlastní pravdu. A toto je jedno z nejdůležitějších uvědomění o povaze veškeré reality našeho světa. Uvědomění, že svět je zrcadlem odrážejícím beze zbytku naše touhy, koncepty i stavy vědomí. Ve vašem světě se odráží vše, po čem toužíte, vše co nenávidíte i vše o čem přemýšlíte. Na co myslíte, to se vám zjevuje. Vše se odráží vně vás právě takovým způsobem, jak to máte uvnitř nastavené. A váš subjektivní způsob vidění se prolíná i s davem, protože mnoho z konceptů je sdíleno a vtloukáno do hlavy skrze lidské interakce, skrze média, či výchovou. Svět, který nás obklopuje je důsledkem tak zvaného logického, konceptuálního myšlení většiny a čím více do něj většina hledí, tím více je to utvrzuje v jejich sdílené pravdě. Ta sdílená pravda však není Skutečností, ale davovou hypnózou, která odklonila člověka od ráje prostřednictvím myšlenkových programů.

Skutečnost je Bůh a Bůh je Láska. A kdo dosáhne zvnitřnění do takové míry, že se pro něj Bůh stává skutečným v sobě samém, ten se ocitl za svazujícími okovy myšlenkových konceptů. Semínko království v něm vyrostlo do mohutného stromu. Je doveden do „nulového bodu“ obratu, skrze který vystupuje z duality, světa posuzování, světa dvou táborů a světa utrpení. Je to stav, kdy vládnoucí myšlení ustoupilo do pozadí a přestalo vytvářet zábranu Skutečnosti. Člověk prožívá osvícení a svět se pro něj prosvětlí. Zalije sluncem. Bez ohledu na to, že vnější okolnosti zůstávají prozatím nezměněny. Hledisko hledajícího odložilo skreslující brýle a žasne z pocitu jasu, zaplavujícího jeho svět. Nic už se nezdá černé na úrovni prožívání. I nedokonalost a boje světa nezmizely, ale způsob prožívání je prožitkem svědka dění, kterého se nedotýká žádné utrpení světa. Ten kdo vstoupil do krásy ztotožnění s Bohem, byť se nedá rozpoznat jakého stupně je to ztotožnění, je blažený a není svazován žádnými okolnostmi. V tomto stavu již netlačí události dopředu svou neústupnou vůlí, poháněnou touhou, jak to dělalo ego. Ve stavu bez nadvlády ega, spočívá duše v bytí a přijímá dění, které se kolem ní odehrává samo. Nemá potřebu ovlivňovat to dění, protože vidí jeho dokonalost. Zatím co zaslepené ego mělo neustálou potřebu něco zdolávat, v osvíceném stavu nahrazuje všechno zdolávání stav přijímání. Osvícený přijímá cokoliv, co se děje jako přirozený důsledek dokonalosti stvoření. Vidí, že vše se děje právě tak, jak to odpovídá skrytým příčinám zákonů Jednoty. Osvícený už nijak neodporuje Jednotě, protože se Jí STAL. Rozplynul se v ní na úrovni ducha a je si stále více vědom, že Jednota pracuje vždy pro jeho nejvyšší dobro. Místo, aby pádloval jako na loďce proti proudu, je unášen proudem Života a zůstává v úplném meditačním zklidnění, ať se děje cokoliv. To setrvání v nekonání z pozice ega, umožňuje sjednocení s Bohem.

V tomto stavu lze jasně uvidět, že žádné problémy neexistují. Všechny je vytvářela ovlivněná mysl. V tomto stavu se rozplynete v prožitku, že existuje pouze Láska. Existuje pouze Bůh a všechny problémy jsou jen zastíněním Slunce, kterým je Bůh. Zatímco ve fyzickém světě nastává čas temnoty, zatmění slunce a pád hvězd, tak nově osvíceným nyní vychází Slunce. Jsou blíže Kristu. Projasnili se všechny mraky a temný svět jim nevadí, protože jim svítí okřídlené Slunce – Kristus, dvacet čtyři hodin denně.

Nová nebesa a nová země

Na úrovni myšlení si stále uvědomujeme problémy světa, problémy rodin, či problémy v zaměstnání, ale na rozdíl od dřívějška, netrpíme tím, že by se nás dotýkaly více, než okrajově. Když se nitro člověka přesune do místa, kde ho ozařuje Slunce zevnitř, nevadí, že plují nějaké mraky kolem. Kdo se ocitl v nebi, ocitl se ve Slunci, nebo v jeho těsné blízkosti a žádný mrak nevytváří stín i když existuje vně. Kdo se však dívá ze země a touží po Slunci, pro toho je každý mráček problémem. Kdo má slunce v duši, pro toho problémy už neexistují, i když mraky stále plují po obloze světa, jako dříve.
Nová nebesa, která očekáváme podle biblického slibu, přicházejí nejprve na úrovni naší duše. Současné energie přetaví především člověka, který vytváří svou vlastní i sdílenou realitu, skrze rezonanci, kterou vysílá do prostoru. Od strusky se v ohni nové energie očišťuje jak člověk, tak planeta Země. Vývoj člověka a jeho planety jde ruku v ruce. Nejprve se taví a pálí zábrany, kvůli kterým tu byla stará Země a staré nebe a skrze člověka prosvítá do morfogenetického pole to nebe nové. Účinky těchto energií, přetvářejí také Zemi a společným působením dochází ke vzniku nového pozemského uspořádání – paradigmatu.
Očekávaný Harmagedon se již odehrává v přímém přenosu tím, že se významně urychlují následky aktuálně tvořené karmy, kterou lidé vysílají do prostoru. Nové a řidší energie znamenají rychlejší a pravdivější odezvu, kterou selektivně sklízí ti, co ji právě nyní zaseli. V období maturity lidstva. Čím více svítí slunce nového světa pro ty, kdo spějí k osvícení, tím horší je odvrácená strana energie pro ty, kdo jí vzdorují.