Polarity dualismu

Moudrý výrok indického osvíceného mudrce, který je mottem tohoto článku, je popisem neoddělitelných polarit, mezi které nás uvrhuje život v duálním světě. Na jedné straně vidíme svou světskou pomíjivost a nedostatečnost, pokud nás život dovedl ke zmoudření, a na druhé straně vidíme, že Láska je nehmatatelný duchovní život, který je podstatou všeho jsoucího a jedině ve spojení s Láskou, dosahujeme své vrcholné realizace – vrcholné míry harmonie duše - osvícení. Celý svět je ničím, zatím co Láska je veškerou životodárnou podstatou. Zatím co hmota se rozpadá v prach, Láska vše oživuje. Náš život se odehrává mezi těmito mantinely a očekává se, že nás to poučí.
Jiným popisem téhož poznání, jsou polarity vody a ducha. Voda představuje životodárné prostředí, ve kterém se rodí veškerý hmotný život. Symbolizuje však materiální omezení, obraznou zemi. Duch je nehmotným prostředím, ve kterém vzniká veškerá podstata všeho projeveného. Duch je symbolické nebe, prapříčina všeho jsoucího. A pozemský člověk se nachází uprostřed těchto polarit, aby realizoval svou pozemskou duchovní cestu, jež začíná zrozením ve hmotě a končí zrozením v duchu, jež je znovuzrozením, či vzkříšením duchovní Božské podstaty. To vzkříšení je pro svět forem neuchopitelné, nepochopitelné a neřiditelné, podobně jako vítr. Je dimenzí Božího království v srdcích osvícených. Pokud totiž překonáte prostředí vody, vynořujete se z ní, jako při křtu a její vlny již nemají moc vás pohltit - zaplavit. Získáváte volnost nebeského orla - Krista, který překonal tento svět. A získáváte jasné vědomí, jako slunce. Symbol okřídleného slunce – kristovství, napříč všemi náboženstvími. Dále vás definuje již jen pohyb a klid. Svoboda a nespoutanost orla a jeho klid, ve kterém se nechá unášet teplými proudy. A to je projevem osvíceného. Cestou orla z povrchu země do nebeských výšin. Osvícený je jako vzduch - nepolapitelný - nepochopitelný - nespoutaný.

Na duchovní cestě překonáváme překážky mezi žárem tělesnosti a nekonečnou svobodou nepolapitelného ducha. Jsou to dva protipóly Jedné síly, které na té cestě objevujeme, přijímáme a integrujeme v jednu jedinou existující Jednotu ducha. V nedualismus.
Kdo chce přejít na druhý břeh a získat vše, po čem touží, musí projít skrze žár, vyprahlost, nehostinnost a prázdnotu své vnitřní pustiny. Musí se smířit se ztrátou čehokoliv, včetně radosti, lehkosti, či vážnosti a být uvržen do bídy svého popela, aby si sáhl na dno a uvědomil všechnu bolest a všechny ztráty, a aby skrze to uvědomění, kterému čelí, přišlo nejprve porozumění osvobození, odevzdání a smíření. Hledající musí tak, jako Ježíš na pustině naslouchat hlasu podrážděného, ukřivděného, lpícího, závistivého, soupeřícího, lítostivého, vinícího a toužícího ega, které vzbuzuje žár tělesného ohně a boje. Boje za svobodu, boje za spravedlnost, boje za odplatu, boje za všechny křivdy… Ale to vše je jen ďábelská léčka, která pod pláštíkem spásy světa vybízí k boji, opaku pokoje. Nejde o svět, jde o energii, kterou v každém okamžiku zosobňujeme.
Spravedlivý musí veškerý boj nechat být. Neohlédnout se podobně, jako Lotova manželka. Nepřijmout království světa a ani žádné z úniků, kterými ego pokouší poutníka. Musí umět přijmout nejen dobré, ale především přijmout jakoukoliv ztrátu, jako Job. Až teprve úplné smíření znamená vysvobození z žáru boje, úplné vzdání se světské cesty úniku, úplné přijetí všech ztrát, bez proklínání, je vítězstvím.
Všechen žár a spalující pekelný oheň světské žádostivosti vyhasne, když ho nekrmíme. Jedině, když se vzdáme i jakéhokoliv hašení, tak se oheň přestane šířit. Stačí si uvědomit zkázu, kterou ten plamen přináší. Plně si uvědomit tu podstatu, nesmyslnost, malomyslnost a věčný boj, ke kterému vybízí. A to uvědomění je jako lék. Rozpouští všechny hořlavé součásti a nechává je odejít. Nakonec dochází k přijetí poznání, že ten oheň je přítel, který pálí vše, co není trvanlivé. Vše, co je vratké a pomíjivé. Pálí kulisy Potěmkinovy vesnice, aby zůstala jen Pravda Skutečnosti, jako vybroušený diamant.

Okřídlené slunce

Symbol okřídleného slunce se promítá do mnoha náboženství. Známe ho z maleb starověkého Egypta. Vyjadřuje odvěkou a nejpravdivější podstatu člověka, kterou je Bůh Kristus - logos. Ale také vyjadřuje propojení mezi člověkem a Bohem. Slunce představuje zář božství, Lásku obsaženou v duchu a vysokou energetickou vibraci, které můžeme dosáhnout v procesu ztotožnění. Křídla vyjadřují svobodu Ducha, jež je ve své božskosti nespoutaná. Když orel vzlétá ze země, spojuje na své dráze realitu nebe i země. Odpoutává se od země a vylétá vysoko nad oblaka – nad ducha světa, jež zakrývá a zamlžuje pravou lidskou, božskou identitu. Symbol egyptského kříže – ankhu, který vidíme na obrázku ve slunci, jsme popsali již v článku Již nebude odklad. Souvisí s dráhou Jitřní hvězdy, která vůči Zemi vykresluje na obloze pentagram obsahující logos. Když trajektorie hvězdy dosahuje srdce, dochází ke konjunkci Slunce a Venuše, vychází člověku Jitřní hvězda v srdci a srdce pohlcuje kříž pozemského utrpení…(vysvětleno ve zmíněném článku)
Proces osvícení provází nárůst hadí síly, zobrazené dvěma hady. Ty se proplétají v dráze páteřního tunelu a protínají se v rotujících bodech sedmi lidských čaker – místech, kde se neutralizují síly jin a jang. Slunce je symbolem páteřního tunelu, podobného svislému proudu tachyonové duchovní energie, kolem nějž se proplétají dvě hadí síly, mužská a ženská polarita obsažená ve všem. Vševidoucí Hórovo oko ve slunci, má tvar mozkové šišinky, jež je centrem duchovního zraku - centrem nadsmyslových schopností.

Propuštění ega

Osvícený se vzdává příběhu o sobě v tomto světě. Vzdává se své pomíjivé identity, která dobrovolně, či nedobrovolně zkrachovala pro svou iluzornost a neskutečnost. A speciálně mužské ego je tvrdošíjný bojovník, se kterým se muž dříve rád ztotožňoval v domnění, že ono je jeho mužností. A zde dochází k uvědomění, že skutečný bojovník nebojuje zbraněmi těla. Velikost muže se měří jeho schopností čelit svému egu. Boj ducha, ve kterém se rodí hrdina, vyhrávající nad svou povrchností, zvířeckostí, malomyslností, strachem či ješitností. Rodí se skutečný, osvícený hrdina, jež prošel dlouhou cestou skrze plameny vnitřního, pekelného žáru, aniž se ohlédl, aniž se litoval a aniž podlehl strachu ze své neexistence. Z plamenů zkoušek vychází zocelený muž (i žena), celistvý člověk, který je vnitřně neohrožený, nespoutaný, svobodný a láskyplný. Plný soucitu, nesobeckosti, nesoupeření a bdělé přítomnosti ve svém bytí.
V tom žáru vědomí došlo ke spálení všeho, co uvrhuje duši do malosti, slabosti a spoutanosti tělesna. Pozornost, která namířila svůj zrak na to, co se odehrává uvnitř, pozorovala ten neklid ega a jeho příčinu. Naslouchala, pozorovala a již více nekrmila ten požár. A požár uhasne až tehdy, kdy už neexistuje nic, co by hořelo a kdy už nikdo nestaví z hořlavých materiálů. Ego stavělo to, co byla iluze a co se požárem rozplynulo. To zastavení a zpřítomnění umožnilo uvidět a pochopit nesmyslnost a iluzi světa chaosu. Jakmile shoří dominance ega, shoří i vnitřní chaos a tím mizí zábrana, která bránila nezničitelné Skutečnosti ducha. Uvolnilo se tím jeho koryto a zazářilo Slunce Božího vědomí. Shořely provazy, které svazovaly a dusily duši člověka. A v té svobodě se otevírá srdce. Tělo zaplavuje horkost energie Lásky. Po páteři stoupá proud hadí energie a dochází k pročištění těla i duše paprsky Božství.
V totálním zastavení konání, dochází k objevení krásy pouhého bytí. Nad osvíceným nemá žár tělesnosti nadvládu. Nemá, co by si na něm vzal. Stal se nehořlavým. A z energetického pohledu se to dá vidět jako neutralizace. Neexistuje žádná energie, která by osvíceného spoutala, pokud přetrhal všech dvanáct pout vězení reality chaosu.

Voda, která představuje morfogenetické pole lidstva, již nezaplavuje hrdinu, který se z vody vynořil a nadechl se vzduchu. Voda již nemá moc utopit osvíceného v nevědomí a všechny vzdouvající se vlny vod chaosu se odrážejí od toho, kdo se zrodil z vody a ducha. Osvícený překračuje úděl svého dřívějšího ponoru v nevědomí tohoto světa, a poté, co zakusil svobodu bezčasového bytí přítomného okamžiku, už ví, co je jeho opravdovou, skutečnou, nepomíjející identitou. Mění se realita, ve které žije osvícené vědomí. Jeho novou definicí je pohyb a klid, zatím co dříve se jednalo o spoutání neklidem, či o neustálý tlak a neustálý neklid, ve kterém žije každý, kdo je vláčen svou myslí a tělem.

Nech se vést

Paralýza a neklid neprobuzeného je často definována slovy: „život je boj…“ Zatím co osvícený se povznesl nad jakýkoliv boj, do úplného klidu a spočinutí v přítomnosti. Stává se svědkem příběhu svého těla a mysli, které nad ním už nevládnou. Žije život v nepřipoutanosti. Uchopil svou nehmotnou, čistou a vrcholně slastnou duchovní identitu a žije jako Boží syn. Impuls k jakémukoliv konání, již nepřichází z ega. Přichází od Boha. Nechává se vést Bohem tak, že žádná činnost již nezpůsobuje vyčerpání, ale naopak, způsobuje příval proudu energie. Prostě a jednoduše, život se stává hrou, zábavou a lehkou jízdou, když to, co řídí všechno konání člověka je Bůh. Osvícený je nesen a jeho život se stává permanentní meditací a modlitbou. Stačí setrvávat v přítomném bytí, dokud nepřijde pohyb. Dokud s tělem Bůh nepohne a dokud mu nedá impulz k vykonání všeho, co je třeba. Tak se Boží vůle a Boží touhy sjednocují s lidskou vůlí a lidskými touhami. Vše je konáno lehce a velmi, velmi účelně, smysluplně, vědomě a s nadhledem, který lidskému egu chybí. Člověk se schopností setrvávat v duchu, se stává nadčlověkem dle terminologie egyptské školy mystérií, či dokonalým člověkem, dle biblické terminologie. Ta dokonalost však nespočívá v naučené lidské neomylnosti, ale v dokonalém splynutí a v dokonalé harmonii mezi lidstvím a Božstvím. V odstranění zábrany. Omylný člověk, jenž je veden Bohem, je dokonalým. Ačkoliv tělo je stále hříšné a lidská mysl stále omylná, duch, se kterým se identifikuje osvícený, povyšuje tělesnost na Božskost. A schopnost žít v duchu s sebou nese to, že se člověk identifikuje s Božím Duchem a Duch se identifikuje s ním. Vzniká transcendentní Jednota vědomí, která objímá všechen svět projevených forem a uvědomuje si, že zdánlivě oddělené formy života, jsou jen různé projevy jednoho oceánu bytí. A ten oceán je dokonalý a neexistují v něm nahodilosti. Jen dokonalá Jednota a dokonalá spravedlnost. Vše, co se lidskému vědomí jevilo jako nahodilost, anebo nespravedlnost, byly pouze nerozpoznané zákonitosti.

Jednota vědomí odhazuje veškeré zbytky strachu a soupeření. Otevírá naplno srdce člověka a probouzí v něm vrcholný soucit se vším, co jest. Až teprve transcendentní zkušenost Jednoty Ducha způsobuje schopnost milovat to, co bylo očima neprobuzeného nemilovatelné. Obejmout celý svět Láskou, když dříve byl svět rozdělený na tábor dobra a tábor zla. I když svět stále válčí, osvícený ho soucitně objímá a mění svým vlastním vyzařováním.
Přesun do ducha odhazuje techniky, odhazuje všechny strachy, všechny ochrany a všechny zákony. Přináší dokonalou svobodu a nepolapitelnost ducha, který je pro svět nepochopitelný a nepředvídatelný, jako lístek ve větru. Či jako pírko, unášené neviditelným proudem. Být v duchu znamená objevit „podprahový proud svobody“. Jediným zákonem osvíceného je Láska, která se stává odpovědí i řešením. Vrcholně žitá harmonie mezi člověkem a veškerou Existencí, je něčím, co nelze vyslovit. Je za veškerým pojmenováním, definicemi a zákonitostmi. A jediným způsobem, jak to pochopit je STÁT SE tím. A jediný způsob, jak je možné se stát vším, co jsme kdy hledali je porozumění všemu, co nás spoutalo. Porozuměním tomu, čím nejsme, pochopíme to nepojmenovatelné, co vskutku jsme. Porozuměním iluzi dokážeme definovat Pravdu lidskými slovy. Až teprve ten, kdo PROŽIJE kým doopravdy JE, může říct, že pochopil nevyslovitelnou Pravdu. Kdo se vydá cestou uvědomění všech vnitřních proudů, unášejících ducha, odkládá myšlenkové koncepty – které Pravdu uvěznily. Tím, že je rozpoznáme a pochopíme jejich svazující povahu, tím se od nich osvobodíme. Docilujeme toho výlučně zvnitřněním, zastavením, přítomným bytím…skrze meditaci, modlitbu, či kontemplaci. Až dokud nezůstane jen zdánlivá nicota, prázdnota a samojedinost – osamělost. Až do nulového bodu. A pokud vytrváme ve své nehybnosti, setrváme jako rozhodnutí a vytrvalí, začne Boží nicota naplňovat prostor, který jsme ve svém vědomí vytvořili. Pokud nepropadneme panice ega z prázdnoty, začne nám Duch přinášet vyšší moudrost a vyšší schopnosti. Dovolte si nic nemít, nic nevědět a nic nehledat, aby vše přišlo samo, z vyššího Zdroje. Dovolte si čekat ve svém zvnitřnění tak dlouho, jak bude třeba. Nikdy nebudete dokonale připraveni na to, jak to může být dlouho… Bude to pro vás déle, než jste doufali. Přijde to až tehdy, kdy se vzdáte naděje a propustíte i to očekávání, které bylo posledním lpěním na spáse. Až nebudete už nic chtít a až nebudete už na nic čekat a naučíte se jen prostě být, přijde krása Božství. Až v dokonale čistém a prázdném prostoru se projeví a nadechne vaše Božství napojené na Nejvyššího. Je to, jako byste se dočkali příchodu plaché laně, která žere z vaší dlaně, anebo jakoby na vás usedla bílá holubice. A k tomu dojde až tehdy, když splynete se vší Existencí, bez pohnutí brvou, bez neklidu. Až si tu nicotu začnete užívat a slastně se v ní rozplývat. Až zapomenete na všechnu svou kariéru, všechny zisky i duchovní pýchu. Až když žijete jen tady a teď, každým okamžikem, každou minutou, každým nádechem a výdechem.
Pamatujte, že všechny výčitky, neklid, nahánění se a vina z nekonání, nepochází od Boha, ale je to léčka protivníka.

Ptej se, kým jsi

Ve svém duchu jsi samá čistota, nevinnost, lehkost, svoboda a neohroženost. Nevíš, že máš volbu, jestli se ztotožníš s hříšným tělem a světem forem, anebo jestli se přeneseš do ducha, kde jsi svobodný a svatý? Uvnitř sebe máš chrám nevinnosti a touhu spočívat v Lásce. Dovol si být tím nejhlubším, co v tobě je. Prožij to bezpečí a volnost, které nalezneš ve svém duchu. Buď se svým dechem, který je tvým duchem. Pokud máš čas jen pro sebe, ať pro tebe momentálně neexistuje nic, než tvůj dech. Uvědomuj si ho a zavři všechny okenice do vnějšího světa. Upři všechnu svou pozornost na tvé přítomné a svobodné dýchání. Umožní ti to zklidnit se a spočinout v Boží náruči. Nadechuj se z plných plic, jako nejsvobodnější bytost na světě a uveleb se ve svém duchu v hlubokém dýchání. Tím vstoupíš do svých nejvnitřnějších místností. Oprosti se ode všech chyb a provinění, kterými nejsi. V duchu jsi nevinný a dokonalý. Odevzdej svou zátěž a obtěžkanou mysl. Uvědom si naplno, že vše, co jsi dělal, bylo to nejlepší, čeho jsi byl v dané chvíli schopen. Popros za odpuštění všechny, kterým jsi nechtěně ublížil. V duchu jsi čistý, ale tělo tě stále svádí a přemáhá k jednání, které nechceš. Kdo dokáže spočinout ve svých nejniternějších komnatách, tomu končí utrpení světa. Jen buď uvnitř sebe a odpočívej. Užívej si ten klid bez obtěžující mysli. Uvědom si, že jediné, na čem záleží je to, s čím se ztotožníš. Ztotožníš-li se s duchem, budeš svobodný, nevinný a nespoutaný. Ztotožníš-li se s tělem a myslí, budeš trpět, budeš ztuhlý, neklidný a nesvobodný. Uvědom si, že každá srdcervoucí modlitba o vysvobození, tě směruje k tomu, aby ses svým vědomím přenesl právě na toto místo Boží náruče. Budeš-li chtivý, nedostaneš se tam, budeš-li toužit jen po Lásce a klidu, obejme tě a schová ve své náruči. Nevíš, že je to Bůh? Konečně jsi Ho našel a vrátil se domů, odkud jsi vyšel. Bůh přebývá uvnitř tebe, jako křišťálová čistota. Přebývá v místě, kde nejsi ničím spoutaný, kde nic nemusíš a jsi milován. V tom místě jsi ty a Bůh jedním jediným. Je to místo věčného odpočinku duše, do kterého jsi zván. Záleží jen na tobě, jestli pochopíš, že už to máš. Jen jsi to doposud neuměl najít.

Když se díváš svýma očima do světa kolem, nemusíš upoutávat zrak na viděném. Nemusíš přebývat v bídě, tělesnosti, nenávisti, křiku, malomyslnosti, obviňování, ani v nekonečné povinnosti, ke kterým tě svět dennodenně strhává. Dívej se skrze svět. Buď pro svět kolemjdoucím. Nenech se ovlivnit ničím, co nekoresponduje s tvou vnitřní čistotou. Čím více tu čistotu v sobě objevuješ, tím se stává hmatatelnější. Stačí jen přenést pozornost do nitra, do svého pravého JÁ. Najít svou přirozenost a sebe sama. Tvé skutečné JÁ, je věčným, nezničitelným a láskyplným duchem, v němž spočívá všechno tvé štěstí. Tvůj duch, tvé vyšší JÁ, je spojeno s Nejvyšším.
V JÁ neexistují subjekty ani objekty, ale pouze uvědomování si bytí. JÁ si uvědomuje JSEM. JÁ ustává s hledáním cíle a napřahováním se po čemkoliv vnějším, pomíjivém. JÁ spočívá ve vědomí, že cesta je cíl. JÁ JSEM popisuje skutečný a věčný, naplňující život v přítomném okamžiku. Kdo uchopil své JÁ JSEM, našel věčný život v sobě samém, skrze prožitek bytí. Pochopil, že už je tím, co dříve hledal. Prolomil zábrany ke své vyšší identitě.

Cesta je cíl

Dovol si nic nevědět, protože skutečné vědění není ve znalostech, ale ve schopnosti vzdát se rozumových znalostí. Uchopit skutečný cíl znamená vzdát se všech cílů. Nehledat už více nic, aby se najednou vyjevilo, že poslední překážkou bylo samotné úsilí v hledání. Objevit sebe sama a najít se, znamená nakonec přestat úplně hledat. Vše co potřebuješ, přichází za tebou a ty máš být jen připraven. Duchovní cesta začíná velkým úsilím a dřinou, jako když dřevorubec osekává velké kusy kmene, aby z něj vytesal svou vlastní sochu. Říká se tomu znovustvoření. S každým odpadlým kusem kmene přichází aha moment, zaradování, chvilková úleva, blaženost z toho, že cíl je na dohled a že je čím dále více hmatatelný. Ale čím je práce detailnější, tím je jemnější a vyžaduje větší pozornost, větší ticho a více intuice, či nadsmyslového poznání, než myšlení. Až jednoho dne odchází i ta blaženost, zdánlivý okamžik před úplným dokončením, zdánlivě krůček před ztotožněním hledaného s hledajícím. Okamžik před tím, než se subjekt a objekt stávají jedním jediným, se čas zastaví v nekonečně prožívané věčnosti zdánlivé nicoty. Nicoty pro ego hledajícího, která trvá nekonečné týdny, měsíce či roky. To proto, že pro osvíceného musí zaniknout i ten samotný impulz ega k hledání. To, co dříve bylo cestou a nástrojem vzestupu, musí být teď překročeno a odloženo. Hrubé nástroje už nejsou k ničemu, musí být všechny s láskou odloženy s tím, že svou práci již odvedly. Umět být dlouho jen s prázdnýma rukama a prázdnou myslí, je zdánlivá cesta zpět – pro ego. Vzdát se výsledku ve prospěch cesty vede k dosažení Výsledku. Snaha uchopit výsledek, ho ve skutečnosti odhání. Dovolit si nemít cíl, dovolit si propustit i to poslední, co dávalo smysl, je vítězstvím. Dokonalá prázdnota, dokonalé nevlastnění a dokonalé odevzdání, je podstatou dokonalosti. Nastalé prázdno vyplní přirozeně Láska. Zmocní se tě.

Nikdo dokonale nepochopí, co je to osvícení, dokud to sám neprožije. Nemá to ani jasnou hranici, ale mnoho a mnoho úrovní, které se otevírají postupně. Přirozeně prorůstají jedna do druhé. Všechno myšlení o osvícení, či všechno myšlení o Bohu nepředstavují schopnost dosáhnout konečnou realizaci cíle. Na cestě ztotožnění je třeba přijmout Krista tím, že odložíme myšlení o Něm. Myšlení je překážkou realizace. Realizace je ztotožněním, kterému brání koncepty. Všechny koncepty mysli jsou představou, která musí být odložena. Ani netušíme, že celý náš vnější svět je vytvořen z konceptů. A duchovní cesta je o tom, umět je všechny odložit, všech se vzdát, ve prospěch světa prožívání bytí, bez jakýchkoliv pojmenování. V každém dokonalém prožitku nám brání představa – koncept, určující jaké by to mělo být. Kdo neumí být za myšlením, neumí se vzdát představ – konceptů. Proto je cestou k osvícení schopnost jen být. Jen buďte! Bez očekávání, bez cílů a bez hledání. A osvícení si vás najde samo. Světlo Lásky se vás doslova zmocní, když je vaše duše jako nepolíbená panna. Bůh vámi prostoupí jako milenec. Kristus se stane vámi a vy Jím a tím pochopíte symboliku sexuálního spojení muže a ženy... Dosáhnete svatého přijímání v duchu a symboly již více nebudete potřebovat. Ticho vše odhalí. I ten nejjemnější vliv ega, i ten nejskrytější koncept mysli vyplave v tichu na klidnou hladinu. Teprve na hladině bez vlnky rozpoznáváme, jakoukoliv překážku a nastává uvědomění, které je samo řešením. Uvědomění, co ruší klidnou hladinu, je porozuměním, které přináší klid. Přináší schopnost smířit se s tím, co nám dříve rušilo dosažení cíle. Něco, nad čím jsme dříve neměli moc, teď ovládáme svým porozuměním souvislostí. Porozumění přináší smíření a smíření přináší novou a vyšší vibraci duše. A ta vibrace mění příčinu všeho dění. Rozšiřuje vědomí, které najednou dokáže obejmout vše náručím Lásky.
Tak jako muž a žena se stávají v milostném aktu jedním tělem, tak se stává duše a Bůh jedním jediným ve vyšším smyslu slova. Láska už není tím, co je hledáno, ale tím, co je realizováno v mystické svatbě. Hledající se stává tím, co dříve hledal. Láskou, klidem, naplněním, celistvostí. Nekonečným milostným aktem. Bytostně to vše zosobňuje a nemá již potřebu cokoliv hledat.

Pohyb a klid

Charakteristikou stavu osvícení, je schopnost totálního zastavení v klidu a schopnost nekonečné volnosti, svobody, či nekonečné nespoutanosti ducha. Dosažení cíle je svobodou Božích dětí. Život osvíceného se stává nekonečně snadným, protože on již nekoná nic ze své vlastní vůle ega, ale vnímá, že je s ním konáno – tančeno. A ten tanec je tím ladnější, čím větší ztotožnění hledajícího a hledaného nastává. Chvíle ladného pohybu střídají chvíle zastavení v pravou chvíli. Dokonalá souhra mezi pohybem a klidem. Když ustala hudba, nastává klid čekání, a když se spustí hudba, nastává pohyb v daném rytmu. Je to umění zastavit se do úplného klidu s tím, že následný pohyb není motivován neklidem mysli, ale nadhledem ducha. Impulz nevychází z nás…je nadsmyslový. Střídání fází pohybu a klidu je přecházením od ducha do hmoty a od bytí do konání. Je to schopnost nebýt vláčen egem, ale naslouchat hlubšímu, Božímu vedení, které s člověkem koná samo, podobně, jako je lístek hnán větrem. Jsou to taneční kroky a obraty Tanečníka, jenž je zároveň také tancem samotným. Jako v milostném vztahu opravdového páru, je přirozené jít životem společně. Protančit se jím v extázi lásky a harmonie. Odevzdat se vůli toho druhého, je touhou milujícího. Neznamená to pro něj překážku, ani sebezapření, ale sdílenou radost. Radostné vzájemné dávání, je charakteristikou pravé Lásky. Proud Světla je nekonečným obdarováním a nekonečnou milostí, která nepotřebuje důvody a zásluhy. Odevzdat se Světlu znamená odevzdat se hojnosti, která vše vlastní. Která je nevyčerpatelným Zdrojem a totálním naplněním každé lidské touhy. Odevzdat se Bohu je tím, co všichni hledáme a jsme spoutaní a neklidní, dokud to nenajdeme. A to odevzdání se děje v našem vědomí, formou ztotožnění. Bůh se stává námi a my se stáváme Jím, do té míry, jak je to v tomto světě možné.

Znamení pomazaných

Téma pohybu a klidu se objevuje v rukopisech gnostiků. Těch, co skutečně pochopili Krista a realizovali vyšší míru osvícení. Oficiálním křesťanstvím však byli zavrženi a nepochopeni, až do dnešní doby.
Kdo vykreslil apoštola Tomáše jako nevěřícího? A kdo udělal z Marie Magdalény prostitutku? Tvůrci biblického kánonu, jimž se nehodily skutečné výroky osvícených, a nespoutaných Kristových bratrů. V následujících citátech uvádíme myšlenky z knihy Tomášovy, které potvrzují celkový smysl pravého Kristova učení, dávajícího křídla.

Nejvyšší guru je život

Kdo zrealizuje osvícení ve svém těle, ten se stává nezaujatým pozorovatelem dění života. Život se mu děje, zatím co on se neztotožňuje s životním příběhem, s tělesným myšlením ani s egem postavy. Ačkoliv ego, životní příběh i tělesné myšlení u osvíceného stále existují, osvícený je pozoruje a nenechává se jimi řídit. Schopnost stát za myšlením, je schopností stát ve svém vyšším Já a své nižší já pozorovat s odstupem. Komu nevládne tělo ani myšlení, je dokonale svobodný. Zažívá lehkost bytí. Nevytváří negativní karmu, která by ho stíhala ranami. Stává se nezaujatým svědkem proudu života, nikoliv obětí. Cesta dosažení osvícení, je vyproštěním se z role oběti, která je ovládána osudem. Boží svědek je nad tím vším, jako pozorovatel, který se dokonale vyprostil ze sevření osudu. Nic nad ním nemá moc, nic ho nemůže ovládnout, spoutat ani zranit, podle vzoru, který nám dal Kristus Ježíš.

Osvícení není pojmem, či konceptem, který by kdo mohl pochopit. Myšlení překáží realizaci, jež se nedá myšlením obsáhnout. Aby byla celá podstata uchopena, musí dojít ke splynutí ducha hledajícího s objektem hledání. A splynutím dochází k rozšíření vědomí, které se ztotožňuje se svou vyšší transcendentní, nelokální a bezčasovou podstatou, zatímco svou egoickou identitu a příběh hmotného člověka pozoruje a vládne mu silou ducha. Dosažení cíle představuje neutralizaci všeho napětí duše i těla. Nelze to oklamat, nelze to delegovat, nelze to vymyslet a nelze to obejít. Život sám je dokonalou školou a prověrkou zároveň. Co není neutrální, je připoutané a v žáru zkoušek to shoří. Neustálé kmitání člověka mezi polaritami své osobnosti a životních dějů, ho přivádí do středu chrámu jeho duše. Do nejsvětější místnosti a nejčistší podstaty, kterou v sobě umí nalézt. Vydat se žáru ohně a bolesti trhání masa supy, znamená přijmout školu života. Přijmout zhroucení starého života v hlavě, v egu a v těle, znamená dívat se, jak padají kulisy - odcházejí bývalí přátelé, životní i obchodní partneři a místo hluku dění nastává nicota a prázdnota bytí v přítomném okamžiku. Kdo přežije svůj osobní armagedon na cestě k osvícení, vychází v bílých oděvech aurické záře, a děkuje Bohu za záchranu. Čím dále je člověk na této cestě, tím méně koná a tím více přebírá dění Bůh, když pro Něj bylo učiněno místo.

Když se ti nedaří, když se ti hroutí život, když prožíváš zradu, ztrátu, či neštěstí, pak utrpělo tvé ego. Cítíš se strašně a nevidíš východisko. A tvá bolest je tím více mučivější, čím více se neděje to, co odpovídá tvým představám a touhám. Zastav se na chvíli ve své největší bolesti a dovol si ji přijmout taková, jaká je. Čím více se jí vzpíráš a odmítáš ji, tím více to bolí a tím více je to nesnesitelné. Připusť si, že jsi na kolenou a trpíš kvůli svým představám o ideálu a kvůli odmítání toho, co právě nastalo. Uvědom si, že jsi v rozporu se Skutečností a ten rozpor se stal bodcem zabodnutým do tvého srdce. To tvůj nejvyšší guru – Život – Bůh – ti projevil důvěru, že porozumíš jeho lekci. Tvůj nejvyšší guru je jako chirurg, který zabodl svůj skalpel do hnijícího masa, aby tě ozdravil. Pokud to bolí, přijmi to zcela jako pomoc. To co dnes bolí, bude zítra bez bolesti, pokud neutečeš ze strachu. To, o co jsi dnes přišel, se vrátí v jiný, příhodný čas znásobené, pokud právě dnes přijmeš svou ztrátu. Čím více utrpení přijmeš, tím více toho vyléčíš. Tvé každodenní životní okolnosti jsou tvůj ášram. Čím vnímavějším budeš žákem, tím méně bolesti postačí k tvému vyléčení. Až pro tebe nebude svět mít už žádnou bolest, zjistíš, že žiješ Skutečnost, iluze ega se rozplynuly, a že jsi v dokonalé shodě s přítomným okamžikem. Tvůj přítomný prožitek JÁ JSEM, tě korunuje slávou osvícení Božího syna, či dcery. Nikdo nemá moc spoutat někoho, kdo se stal volným a svobodným jako vítr. Nic nesrazí na kolena svědka všeho dění, který prožívá nepopsatelný klid za myšlením. Lidé v tobě rozpoznají znamení tvého Otce, v podobě pohybu a klidu.

Kristova přítomnost

Písmoznalci a křesťanští kazatelé se přou o to, jestli máme v této době očekávat Kristovu neviditelnou přítomnost, dle překladů biblického slova z řečtiny pa·rou·siʹa, anebo jestli se jedná o druhý příchod, řecky eʹleu·sis, latinsky ad·venʹt. Slovo pa·rou·siʹa vyjadřuje KLID, a slovo eʹleu·sis vyjadřuje POHYB. Údělem moderních farizeů, je jejich připoutanost k textům, či konceptům mysli, které analyzují do posledního písmene. A to je důvod, proč nemohou pochopit celou hloubku Pravdy, ať se snaží jak chtějí. Vynikají na intelektuální rovině. Rovina duše a ducha jsou však tím více opomíjeny, či zcela vyřazeny. Komu chybí porozumění živoucí podstaty, nemůže nikdy dojít k Pravdě zkoumáním mrtvého textu. Příchod i přítomnost jsou dvě charakteristiky stejného děje. Podobně jako osvícení pomalu rozsvěcuje člověka a podobně jako cesta orla na obloze, se Kristův příchod vyznačuje jak pohybem, tak klidem. Cesta k osvícení totiž znamená cestu do přítomného okamžiku, jež vyjadřuje klid. A zpřítomnění osvíceného jej osvobozuje z pout sevření konceptů, z pout strachu i z pout nemocí a lidské povrchnosti. Čím více kdo vstupuje do klidu, tím se postupně stává více a více svobodným, jako transcendentní duch. A ten se projevuje jako nespoutaný vítr na obloze.
Podobně je Kristus čím dále více klidem a pohybem zároveň, když trhá provazy nedokonalosti, jimiž se nechal dobrovolně spoutat na Zemi. Je však zároveň multidimenzionální bytostí, která je člověkem, duší, Duchem i Bohem zároveň. A nejen to. Je zároveň mužem i ženou stojícími před Pánem celé Země, jako dva svícny a dva olivovníky, jak je popisuje obraz z biblické knihy Zjevení Janovo, v kapitole 11. Jeho dvě polarity jsou jeho dva svědkové, muž a žena. Nebeský Adam a Eva, Kristovy Děti. Nebeský Adam je silný anděl, s otevřeným svitkem, jež provolává slova o tom, že již nebude odklad a Nevěsta ženicha je žena oděná Sluncem. (viz. naše články: Již nebude odklad a Vysvobození princezny ). Ti dva se na své cestě za osvícením, stávají dvěma Božími svědky, dvěma polaritami Krista, které se pro tento svět stávají kolemjdoucími a pro Boha nezaujatými pozorovateli. Zatím co Kristův anděl je lidskou inkarnací, která probouzí křesťanské sbory, Nevěsta je jeho ženskou inkarnací, s kvalitami duchovního nadsmyslového napojení.

Dvě Kristovy polarity svědčí Bohu v míře osvícení, kterého již dosáhly. Tyto dva symboly, duše a těla, se sjednocují v duchu a vstupují postupně do neduality. Zosobňují nejvyšší vibrační úroveň a po jejich mystické smrti a vzkříšení, dojde ke kvantovému skoku lidstva – zjevení Krista na duchovním nebi a to bude znamenat poslední soud i vzkříšení spravedlivých a nespravedlivých, jak už jsme o tom psali v mnoha předchozích článcích.
V dnešní době je Kristus PŘÍTOMEN jako muž, žena i jako Duch, jež splétají společně trojitou šňůru. A zároveň realizuje svůj PŘÍCHOD tím, že úroveň osvobození jejich ducha, odpovídá míře energetického posunu planety ve vibrační rezonanci. V jednom okamžiku, dosáhne Kristus plnosti svého ducha uprostřed morfogenetického pole lidstva. To představuje biblické zjevení Krista na (duchovním) nebi. Přijde jako Ženich pro svou nevěstu – pro duši člověka. A uvidí to každé oko v tom smyslu, že maximální možné energie probudí na okamžik všechny lidi na Zemi. Ty duchovně živé i ty duchovně mrtvé. Všichni spatří v duchu svou vnitřní Skutečnost, kterou je Kristus – praotec lidstva. Ti, kdo plně ožijí v duchu, budou v té době vzkříšeni. Získají zpět svůj věčný život, nesmrtelnost, i duchovní dary, kterých dosáhli v jiných světech, již před svou záchrannou misí na planetě Zemi. Jakožto nebeské stádo duší se promění v Boží děti – pomazané učitele lidstva. Budou vzati Kristem do bezpečí svých nejvnitřnějších komnat duše. Ti kdo jsou v duchu mrtví, ale na cestě k Bohu, budou nasměrováni ke Kristu, jako jeho pozemské stádo duší. A ti kdo nejsou dodnes připravení, pochopí, že nesložili svou maturitu, na konci tohoto uspořádání světa. Pocítí silnou hanbu a duševní trýzeň, a tím nastane jejich soudný den. Energie Světla i temnoty se v tom čase dostanou do velmi intenzivního střetu. Rozbřesk Světla způsobí zpětnou reakci temnoty, protože je zákonité, že Božská harmonie vždy směřuje k rovnováze polarit. Příliv tolika Světla způsobí na druhé straně, že démoni vylezou ze svých úkrytů v lidských tělech. Už se nebudou skrývat a nastane otevřená energetická bitva. Boží děti – pomazaní, budou pronásledovány ze strany systému ovládaného drakem. Ale budou se radovat jako svědkové těchto událostí, jichž se panika a soužení světa osobně nedotýká. Ti, kdo se doposud ztotožňují s tělem a jeho myslí, však zažijí armagedon uvnitř i vně sebe. Ty největší prožité hrůzy, budou jejich největší příležitostí duše ke klíčovému vzestupu.

Tanec dokonalosti

Dokonalý tanečník má dokonalou svobodu. Jako baletka roztáčí piruety obrovskou rychlostí a kdykoliv se náhle zastaví. Vytváří pauzu, podtrhující krásu svobody a nespoutanosti toho, kdo se po čas svého tančení stal tancem samotným. Každá buňka osvíceného s ním tančí jeho tanec svobody, ve kterém se již stěží rozeznává oddělenost mezi hudbou, pohybem, myšlením či intuicí. Všechny tři hlavní složky člověka splynuly v hudbu nebeských sfér a to co vzniklo, je tím co jsme hledali a co nás vedlo a přitahovalo, až dokud jsme nerozpoznali, že už JSME tím, co jsme hledali. Cesta osvíceného je cestou dokonalé vnitřní proměny od oddělenosti ke ztotožnění v Jednotě. Cestou znovustvoření toho, co bylo zapomenuto a ztratilo se v husté mlze. Je to tedy proměna hlediska, či jasnosti vidění, po čas, kdy dochází k vnitřní změně identity hledajícího. Ten se nejprve cítí být hledajícím, když ho neuspokojuje jeho lidská identita (ego) spojená s tělem a myšlením. Na cestě se hledající proměňuje v odevzdaného, když si uvědomí, že je s ním hledáno a tudíž to, co sám hledá, hledá jeho. Až nakonec ustává i hledání samotné, když se odevzdaný rozpoznává být tím, co na počátku hledal. Tanečník se přerodil nejprve v toho, kdo je veden a následně v samotný Tanec života. Jinými slovy, tělo odložilo ego a dalo přednost duši, až nakonec skrze toto spojení vznikla trojitá šňůra, když Duch dal své požehnání a povýšil duální svazek do neduálního vědomí. Celý proces je cestou duše, odehrávající se ve vědomí probuzeného jedince, jemuž dala cesta samotná proud potřebného transformačního prožitku. Osvícený se dívá zpět, aby uviděl, že cesta je cíl. A všechno minulé utrpení, je z jeho perspektivy věčnosti, jen krátkodobé a pomíjivé. S blažeností cíle nesrovnatelné.

Pojídači Pravdy

Duše začíná v zapomnění ochutnávat ovoce životní cesty, na kterou byla uvržena osudem. Prochází cestou, na které sbírá bolestné zkušenosti a urovnává si každodenními rozhodnutími své priority, dokud nevznikne silné hledání, volání a klepání na nebeskou bránu. Pak nastává tak zvané pomazání duchem a vedení magnetismem Lásky do jediného místa středu, do chrámu duše, ve kterém přebývá Bůh. Začíná rozpoznávání Skutečnosti, odkládání omylů a s tím spojená podstatná změna hlediska – změna vidění. Zaujatý hledající se proměňuje v odpoutaného svědka hledání, tím více, čím více odkládá své konání z ega, ve prospěch bytí. Střípky poznání Pravdy se usazují v duši skrze porozumění, pojmenování a přijetí nových vzorců, jež přináší přirozená scéna života. Vytvářejí čím dále jasnější mozaiku, která se z pouhého obrazu proměňuje v neoddělitelné součásti duše. Doslova se stáváme tím, co hledáme, protože Pravda je náš pokrm, který se proměňuje v to, co duchem zosobňujeme. Jsme pojídači Pravdy a stáváme se tím, co jíme. Při zpětném pohledu zjišťujeme, že naše znovustvoření bylo jen odložením klamu a návratem k naší nejvyšší přirozenosti, svobodě a božskosti. Duše se tím dostává do stavu vysoké vibrační přitažlivosti a nesmírného klidu, po kterém přirozeně každý touží. Vysoká vibrační úroveň vědomí, je svobodný, nespoutaný pohyb, který způsobuje slastný prožitek klidu mysli. Tento pohyb a klid jsou znamením dětí nebeského Otce. Lpění hledajícího, nahradilo odpoutané bytí svědka, který je nezaujatým pozorovatelem všeho dění. Svědek nevytváří žádnou připoutanost lpění, ani karmu. Svědek přijímá všechno dění odpoutaně, protože si uvědomuje sebe sama, jako příčinu celé scény svého života. Uvědomuje si, že on sám je tím Životem a tím děním, které pozoruje.

Kdo jí Pravdu, proměňuje se v Krista, podobně jako člověk, povyšuje lva, jež ho pozřel, na duchovně vyšší bytost. Jde samozřejmě o metaforu se lvem, která však dokonale vyjadřuje duchovní proces ztotožnění. Duch se stává tím co hledá svou upřenou pozorností podobně, jako se trávená potrava proměňuje a sjednocuje s tělem trávícího. Co jsme jednou již strávili, se stává neviditelným a způsobuje zdánlivou nicotu, či prázdnotu z pozice ega. Spolknuté poznání Skutečnosti pročišťuje tělo a vytváří prostor - koryto, pro Božího Ducha. Kdo pozřel nebeského člověka - Krista, proměnil se v každé buňce svého těla, kterou prostoupil logos - dokonalý archetyp lidství. Zmizel rozdíl mezi objektem a subjektem. Mezi hledajícím a hledaným. A to způsobuje, že utichl hluk a svazující břímě či překážka v podobě ztotožňování se s tělem. Ztuhlost chaosu nahradila vysoká vibrace Ducha, způsobující svobodu a netušený klid. Boží děti – pomazaní duchem, jsou rozpoznatelní volným pohybem vysoké vibrace a současně klidem - uvolněním, převyšujícím všechno myšlení, poté, co pojídali Pravdu. Plně se obnažili a odevzdali své vnitřní pravdivosti, kterou je Kristus, Nejvyšší Bůh i věčný Duch.