Žár tříbení duší

V inspirovaných duchovních textech se dočítáme o oděvech, kterými se odívají spravedliví. Není zde míněn doslovný šat člověka, ale energetické vyzařování, které je pro Boží oči jako energetický vibrační kód definující každou duši. Aurická záře, obklopující člověka, která je viditelnou pro oči citlivých jedinců, je měřitelná i soudobými přístroji a zobrazuje nejen zralost, duchovní kvality, ale také energetické bloky způsobující nemoc. Kdo je duchovně bdělý, spočívá svou pozorností v duchu a to způsobuje růst ducha. Růst ducha se projevuje čistotou, intenzitou a zabarvením této záře. Takový oděv je duchovním vysvědčením, které nelze oklamat. Nebýt obklopen tímto šatem v duchovním světě, je stejně potupné, jako chodit nahý na veřejnosti.
Prorok Daniel předpovídal o této době, že bude znamenat vybělení a přečištění spravedlivých a na druhé straně zviditelnění a zintenzivnění nespravedlivých. Znamená to viditelné oddělení ovcí a kozlů, které přirozeně rozdělí jejich reakce na narůstající kristovské energie.

Současná zesílená energie je jako žár, tavící zlato. Ten žár způsobuje přirozenou selekci. Kvalitní jádro kovu se zahřívá, taví a tříbí. Struska se sama odděluje. Existuje vnitřní oheň zkoušek, kterými si prochází každý z nás. Pro každého jde o jinou výzvu, či specifikaci. Očima nerozpoznáte, co způsobuje energetický žár v duši jedince. Každý je však očišťován nějakým druhem utrpení, bolesti, nespokojenosti, či soužení. Jde o transformaci vědomí, které v tom soužení nalézá svou hlubokou podstatu a opouští povrchnost.

Uvědomte si ego

Spojení člověka s jeho vlastním, vnitřním pramenem života věčného, je dlouhá cesta, na které musí jít stranou jeho ego. Pro uchopení vyšší, božské identity je nezbytné umět odložit tu nízkou, falešnou identitu, která se identifikuje s hmotným světem a zastiňuje božské jádro. Ego se v tom procesu stává identitou pro tento svět forem. Něco, jako občanský průkaz, který použijete k interakci se systémem a který schováte, když nepotřebujete komunikovat s agenty systému. Ego znamená souhrn přesvědčení o tom, kým jsem, co znamenám, jakou mám hierarchickou, náboženskou, politickou a rasovou příslušnost a všechny ostatní identifikátory - koncepty, kterými si systém označuje své ovečky. Ego žije z životního příběhu jeho nositele, se kterým se ztotožňuje a je na něm životně závislé. Donucuje pak svého nositele, aby se přizpůsobil světu forem, světu konceptů, a hrál smrtelně vážně jeho hru. Jeho moc narůstá tím více, čím více ho kdo krmí. Stává se manipulátorem, který nám vládne. Je biblickým ďáblem. Jde o stinnou, fantomovou identitu, která nabývá vlastní vůli a u člověka, který se této identitě odevzdá, dochází v extrému až k posednutí démonem, nad kterým nemá vědomou kontrolu. Nejednoho člověka donucuje až ke zrůdnostem. Podstatou všeho projeveného i neprojeveného je totiž duch a duch je mocná živoucí inteligence - vědomí.
Z područí ega vycházíme všichni a do jisté míry všichni vyrůstáme pod jeho vlivem. Začíná se to měnit, jakmile se probudíme, přestáváme se ztotožňovat s vnějším světem a nalézáme svůj opravdový a životodárný vnitřní svět. Tím přecházíme na druhý břeh a stáváme se svobodnými uvnitř sebe, i když žijeme v kulisách systému.

Cesta k osvícení znamená cestu k nalezení toho, co je protipólem ega, uvnitř naší duše. Nalezení nesmrtelného, nepomíjejícího, světelného pokladu, kterým je naše vyšší, božské JÁ. Jde o naši nesmrtelnou, věčnou, životodárnou, transcendentní identitu, která nelpí na ničem a nikom ve světě. Je povznesená nad lineární optiku ega. Překračuje ho a rozšiřuje člověku jeho rozhled do transcendentní úrovně božské Jednoty. Reprezentuje vysoký stupeň vědomí, který v nás roste tou měrou, do jaké se odevzdáváme duchu ve svém zvnitřnění. Zárodek ducha uvnitř duše, dostal do vínku každý a každý má ve své moci, jak s tímto svým talentem naloží. Zdali z něj vypěstuje mohutný strom, anebo ho nechá ladem. Není to jednoduchá cesta, ale bolestivá, protože na ní dochází současně k vykořenění vlastního fantomového stromu života. A těch kořínků, které se při tom nevyhnutně musí přetrhat je velmi, velmi mnoho. Ten, kdo je vykořeňován se nevidí z nadhledu a zpočátku nikdy netuší, kolik ještě zbývá vlákének určených k přetržení. Je ponechán v Boží moci, pokud se mu umí odevzdat a přijmout nejen radost, ale i bolest duše, pak projde zkoušami tím nejhladším a nejmírnějším způsobem. Čím více je kdo pročištěný, tím méně energie vynakládá na svůj vzestup a tím více je přitahován magnetismem Světla, dokud lidské vědomí nespočine v bodě Absolutna, kde spočívá v Bohu a je Bohem používáno, zatím co hledající je nesen v Boží náruči a zažívá mír, který převyšuje všechno myšlení.

Vykořenění iluze

Vlákna iluze, jsou bránami chaosu. Drží nás pevně v sevření a zapříčiňují veškeré soužení, nemoci, ztrátu energie, ztrátu naděje, malomyslnost a především strach. Podvědomě se bráníme svému vlastnímu vykořeňování a velmi často si ho interpretujeme jako neštěstí a jako neúspěch. Pravda je ovšem opačná. Neboť vše se děje výhradně pro naše nejvyšší dobro. Když tělesná identita trpí, probouzí se ta vyšší, nehmotná. Když prožíváme samotu, nicotu, či ztrátu, uvrhá nás to do hlubin ticha své vlastní duše, kde přebývá Bůh. V tomto procesu se nejvíce napojujeme na ducha božství, což znamená obrovskou svobodu ducha a žár Lásky. Nalézáme jedinou cestu k prameni života věčného a domnělé, prožívané ztráty, představují vlákna lpění, kterých jsme si nebyli vědomi, dokud jsme nevystoupali po úrovních vědomí do nadhledu. Bůh nám zprostředkovává tuto hru života, abychom na ní provedli své proměnění vlastní vůlí a vlastním objevením souvislostí. A bez toho, abychom občas v životě prožili silné drama, ztráty, neštěstí, či bolest, bychom nikdy neobjevili cestu ke skrytému pokladu, který v sobě všichni nosíme. Existuje však široká škála stavů vědomí, od objevení ducha, po plné ztotožnění. Bůh je na té cestě pro nás ďáblem i Světlem zároveň. Poskytuje nám oba póly své energie Jednoty. A my činíme každodenní volby, jaký zaujmeme postoj ke všemu, co dennodenně prožíváme. Dar této 3D reality je v možnosti zažít silné transformační otřesy, které ovšem vidíme v okamžitém náhledu, zpravidla jako tragédie, když jsme do nich po krk namočeni, když nás ovládá ego a my jeho vnuknutí považujeme za své rozhodnutí…

Náš strom života vyrůstá z černého, zemitého kompostu. Kdo však více vyroste, začíná si uvědomovat svou vzdušnou, svěží a svobodnou identitu - korunu, do které se vstupuje ve vědomí. Ve svobodném duchu. Ze svých trápení se vyprošťujeme, když se díváme na náš vlastní strom života z mužné, jangové, vzdušné perspektivy. Ale máme i druhou volbu, vidět všude kolem jen samé černé bahno, ze kterého nevidíme cestu ven. Jaký náhled si vybereš, to je čistě tvá každodenní volba. Kdo roste jako strom, do své vzdušné výše, ten překračuje bahnité počátky a dennodenně si volí vzdušný nadhled. Kdo se ztotožňuje s korunou ve výši, ten zásadně mění svůj život a duchovně roste. V jedné fázi vývoje si uvědomí, že je již přesazen a to, co bylo dříve kořeny, je nyní zářící korunou uprostřed temného světa a to, po čem jsme se napřahovali, v tom jsme již zakořeněni, tím jsme se stali. Zakořenili jsme v nebi a nechali za sebou stín chaosu. Strom jsme obrátili vzhůru nohama mocí svého uvědomění. Strom však zůstává tentýž. To jen hledající překročil bahnité počátky a rozšířil své vědomí, které nyní obsáhne nebe i zemi v jednom harmonickém celku, který se doplňuje. A tak na naší cestě k osvícení dochází k naprostému převrácení a uzření, že svět forem, který jsme nechali za sebou je reverzní realita, sestupný proud, strhávající vědomí do všech nízkých sfér bolestí a strachu. Výstup z duality znamená vstup do Jednoty, obsahující obě polarity, které doplňují v harmonický celek a už spolu nesoupeří. Apoštol Pavel to měl na mysli, když hovořil o poznání šířky délky i hloubky, které přináší vše-převyšující pokoj plnosti ducha.

Zakořenění v nebi znamená plné přijmutí Krista, překročení tohoto světa, a zažívání Kristovy plnosti. Je to schopnost žít kristovskou energii neustále, po čas naší pozemské pouti, nedotčeni utrpením světa a plně schopni obejmout celý svět láskou, milovat nepřátele a zabydlet se v Božím království. Jde o vysokou míru vědomí, na které jsme s Kristem ztotožněni, a proto jsme chráněni jako v pevnosti. Tím vcházíme za hradby starého světa a vstupujeme oficiálními branami do světa nového. Jsme představiteli nového světa, který se rodí uvnitř nás a manifestuje se uprostřed temna. Jsme v bezpečí svých nejvnitřnějších komnat a procházíme armagedonem chráněni a nedotčení.

Bezpečí neohroženosti

Život osvíceného je neohrožený. Svět mu nemůže ublížit, protože se napojil na pramen života uvnitř svého srdce a ten je věčný a životodárný. Znamená to zakotvení, či zakořenění v osvobozující Pravdě za myšlením. Znamená to vrcholné, žité osvobození. Znamená to dýchat život z plných plic a žít nevýslovný, autentický pokoj, bez ohledu na to, jestli se svět zmítá v kataklyzmatech a neprobuzení lidé šílí z toho hroucení vnějšího světa kolem. A bez ohledu na to, jestli se v lidském příběhu osvíceného odehrály ztráty, či zisky. Osvobozené vědomí si to uvědomuje, ale netrpí tím. Jde o bezpečí skalního útesu, které tak často zmiňoval David, viz. výše citovaný žalm. Prožíval Boha jako svůj niterný úkryt a vysvobození.
Osvícený je blažený i tehdy, když zažívá hmotné ztráty, je v pokoji i tehdy, když je sám a opuštěný od minulých přátel. Je ve vrcholném klidu, i když se svět děsí z války, strachu o život a strachu z ekonomické, či potravinové krize. I tehdy se osvícený neděsí, protože v jeho osobní realitě to sice vidí, ale nijak zásadně se ho to vnitřně nedotýká. Neprožívá žal nad okolnostmi, ale soucit s trpícími. Božský pramen věčného života proudí zevnitř a zaplavuje tělo světlem aurické záře. Zářivý šat ducha přináší veškeré životní naplnění v přítomném okamžiku. Je to dokonalé obdarování, ke kterému svět už nic nemůže nic více přidat. Obsahuje vše, jako perla nejvyšší hodnoty. Vytváří oděv, kterým je zahalen spravedlivý. Je to naplňující stav, se kterým můžete vstoupit i do pekla, vyvrátit jeho brány a zůstat nedotčeni, tak jak to udělal i Kristus. Nic nemůže ublížit tomu, kdo vlastní pramen věčného života v sobě samém. Nikdo nespoutá toho, kdo vlastní nejcennější perlu života. Svět to nemůže uchopit, ale jde o nejmocnější svatý grál, který vítězí nad sevřením hádovy říše.
Následovat Krista spočívá v umění „zapření sebe sama a obětování světa“, jak to vyjádřil v následujícím textu.

Ztratit svou duši kvůli Kristu, znamená ztratit svou uvězněnou, malou a trpící duši. Svou nízkou egoickou identitu, vytvořenou pro tento svět. Kdo objeví, že ta identita je stínová, neskutečná a omezující, ten je na cestě ji ztratit. A když k tomu dojde, je to, jako by se potápěč z románu Julese Vernea, vysvlékl ze starého, železného potápěčského skafandru, který byl jako kovová omezující schránka, skrze kterou se téměř nemohl hýbat a viděl pouze malými kruhovými průzory. Je však přirozené, že v nízkém stavu vědomí na tomto skafandru lpíme a snažíme se ho zachránit, ze strachu o život. Ale ani získání celého světa nezmění nic na svazujícím a těžkém údělu, který je jako mlýnský kámen na krku. Je to balvan lpění na světě forem. S takovou zátěží, které se podvědomě zuby, nehty držíme, přicházíme o svou duši a musíme se rodit znovu a znovu, dokud to nepochopíme a tu zátěž sami a vědomě neodhodíme. Nikdo to nemůže učinit za nás, pokud jsme sami nezjistili, jak jsme uvězněni. Najít cestu mezi uvězněním a svobodou je účel všech našich životů a vítěz je ten, kdo tu cestu ujde a naplní, navzdory hřebům, kterými byl přibit na kříž časoprostorové reality. A vysvobození lze nalézt až na dně té největší bolesti, která přijde. Smíření s bolestí hřebu, který probíjí naše tělo, znamená přijmout to, nevyhýbat se tomu, neutíkat před tím. Spočinout nehybně ve svém údělu. Stejně jako Kristus, kterého mohli vysvobodit andělé, kdykoliv by si přál.
Ježíšovi následovníci uviděli Krista vzkříšeného, zářícího a zcela svobodného po té, co prošel svou smrtí. A měli ho následovat, pokud chtěli zažívat jeho blaženost. Při druhém příchodu Krista, kterého jsme dnes svědky, dojde k tomu, že připravení budou odměněni kvantovým skokem svého vědomí. Nepředstavujte si pod tím ovšem zázračnou spásu za věrnost, kterou učí církve. Ježíšova odměna spočívá v popostrčení těch, kteří to pochopili, prošli dobrovolně bolestným odpoutáváním od ega a stali se svobodnými. Kristus nepřesekává naše osobní pouta, ale otevírá bránu – stává se bránou samotnou, a vytyčuje znovu cestu osvobozeným zajatcům. Ti kdo osvobodili svá pouta hádu, jsou otevření k přijmutí své proměny do božské slávy. K přijetí Boží milosti. A ta nastane díky rostoucím kristovským energiím jeho příchodu. Osvobození zavrhli svět, odevzdali se Kristu, představujícího božství ve svém srdci a žijí napojeni na vnitřní pramen života věčného. Proč však mnozí bloudí okolo pramene a nenalézají pramen samotný?

Abychom získali perlu netušené hodnoty, musíme jako obchodníci prodat všechno své zboží = prodat všechny světské krámy. Dříve, než vstoupíme do nebeského království Krista. A to není lehké ani populární. Patří do toho i světské vazby k lidem, cílům i organizacím. Nemáme prodávat majetek. To obrazné prodání znamená dokonalé odpoutání vědomí od světa, jeho cílů a jeho smyslu. Ztrátu lpění. A i ti, kdo si myslí, že to už úplně udělali, zjišťují až pod žárem osobních zkoušek, že pořád ještě existuje něco, co má nad nimi moc a je schopno je uvrhnout do neštěstí. Jen vy sami máte moc nad osvobozením svého ducha. Až nebude existovat naprosto žádný člověk, ani naprosto žádná situace, která by měla moc hledajícího spoutat, snad jen zarmoutit, pak se dá říci, že žár zkoušek, živelně prověřil toho, kdo věří, jestli skutečně věří tomu, čemu říká, že věří. A tímto peklem nejhlubších niterných zkoušek je proveden každý, kdo touží zvítězit. A tím více ten, komu je mnoho dáno a od koho je mnoho vyžadováno. V další části článku budeme psát o příběhu očištění Izraelitů na pustině, o Jobovi, či Kristu. Je to příběh očištění duchovního poutníka skrze vnitřní oheň zkoušek. Zamysleme se nad slovy apoštola Pavla, kterými tento proces popsal.

Přečišťující oheň

Nepředstavujte si, že člověku musí shořet dům, nebo musí přijít o všechny členy své rodiny, či zažít smrtelnou nemoc, aby Bůh prověřil ryzost jeho víry. Nikdo neprochází větší zkouškou, než tou, kterou je sám schopen unést a která je v daném okamžiku žádoucí. V tom je Boží záruka a dokonalost Jeho vedení. Na druhou stranu, někdo reaguje citlivě na niterné duševní procesy tak, že nepotřebuje, aby se mu to manifestovalo ve hmotě. Někdo jiný naopak potřebuje takovou zjevnou manifestaci, aby pochopil svou zkoušku, či zažil své niterné odpoutání. Důležitý je jen a pouze výsledek, nikoliv průběh procesu. Pamatujme, že hmotný svět jsou pouze viditelné kulisy, které tu dnes jsou a zítra shoří a postaví se jiné, aby duše prožila skutečný prožitek a skutečné drama na prknech divadla svět. Drama vedoucí k jejímu porozumění, prozření a znovustvoření vzkříšením. Snahou je zužitkovat každou vzácnou příležitost vtělení duše, ne ji zahubit. Snahou každé inkarnace je získat svou duši, ve smyslu vědomého objevení své nezničitelné, božské podstaty. Vede k pochopení, že my sami jsme celým divadlem dění a prožívané drama bylo způsobeno jen naším spoutaným vědomím.
Vše co je hořlavé, je smetí a to musí shořet z hlediska ztráty významu ve vědomí hledajícího. Dokud nezůstane jen nesmrtelná a nehořlavá podstata božského dokonalého člověka, kterého v sobě máme. Svatý grál – logos – Kristus, jsou tím nehořlavým chrámem ducha v nás. Naší nehořlavou podstatou je božství v nás, spojující nás s Kristem. Člověk je individualitou, která přináší svůj autentický projev dokonalé podstaty, skrze filtr svého vlastního vědomí. Obklopující energie vesmíru, energie narození, rodové dispozice, zkušenosti duše a zralost, jsou filtry, skrze které se manifestuje božství jako nedokonalý člověk v 3D realitě. A účelem každé inkarnace individuálního vědomí je objevit svou opačnou, nehmotnou a dokonalou polaritu v Duchu – v Bohu. Čím více se s ní ztotožňujeme, tím větší míry dokonalosti dosahujeme. A aby bylo naší převažující identitou Božské JÁ, musí to tělesné, egoické já, nejprve obrazně shořet ve víru zkoušek. A kdo pochopil očišťující význam ohně, dokáže ho zcela přijmout.

Mystická smrt

Apoštol Pavel detailně popisuje proces své duchovní cesty k osvícení, když se pro něj všechny jeho dřívější role, římské občanství, právnické vzdělání, či domnělá spravedlnost vyplývající z židovského zákona, staly v určité fázi života bezvýznamnými a zbytečnými, jako hromada smetí. Jediné, co má trvalý a hluboký smysl pro osvíceného, je uchopení vnitřního Krista uvnitř své duše. Neznamená to však pohrdání světem, znamená to ztrátu připoutanosti ke světu, a s tím spojené nevýslovné svobody a žité Lásky. To přináší uspokojení duši, prožitek naplnění a celistvost.

Smrt, podobná té Kristově je nezbytností toho, kdo míří nejvýše, jako Pavel. Jedná se však o smrt ega, o smrt vůči tomuto světu a následné narození se vzkříšením ducha. Jednoduše platí, že ti, kdo mají být vzkříšeni, musí být nejprve zabiti, aby následně ožili životem věčným.
Kdo zemře tomuto světu dříve, než ho dostihne smrt těla, již nikdy nezemře, když zemře. Získá totiž věčnost a nesmrtelnost.
Existuje však dvojí smrt. Ta první, mystická smrt, je spojena se vkříšením ducha. Když v sobě hledající vzkřísí ducha božství, umírá v něm postupně nízká egoická identita, ovládaná temnotou a ztotožňuje se čím dále více s Bohem, dokud nedojde k trvalé a úplné smrti nadvlády ega. To se stalo Kristu před nástupem jeho veřejné služby. Když se nejprve ocitl na pustině, pokoušen ďáblem a následně byl pokřtěn Janem, sestoupil na něj Duch v podobě holubice. Stal se Božím Synem, učitelem, léčitelem a spasitelem lidstva. Když umíral na kříži, byla to jeho druhá smrt, jež demonstrovala svou neúčinnost vůči síle božství, když byl třetího dne vzkříšen v nebeské slávě.

Znovu ukřižování Krista

Mystickou smrtí umírají také dva Boží svědkové, dvě polarity nebeského Krista – nebeský Adam a nebeská Eva, jež se podobají dvěma svícnům a dvěma olivovníkům a stojí před Pánem Země.

V těchto verších se Bible zmiňuje o jejich smrti a následném vzkříšení. Tím vykonávají podobnou cestu jako Ježíš Nazaretský v prvním století n.l. Cestu lidské transformace z hlubin nevědomí – říše hádu, do vzkříšení nebeského, Božského vědomí, v pozemských tělech. Stejně jako v prvním století to otevírá cestu připraveným do nejvyšší úrovně vědomí. Láme se tím sedm pečetí svitku, následně zaznívá sedm trubek a následně sedm andělů provolává prohlášení a své bědy. Tím je symbolizován proces otevírání cesty do nebe v temném morfogenetickém poli planety. Dva živí, kteří pocházejí z nejvyšší úrovně vědomí, jsou Kristus a jeho Nevěsta. Nevěsta pochází z Krista, stejně, jako Eva z Adama. V nebeském Kristu, jsou tedy oba tyto póly zahrnuty. Přinášejí kristovskou energii výstupu z duality tím, že nejprve vstoupili do pekla-hádu, pohlceni lidským spoutáním nedokonalostí a postupně se probouzejí po 1260 dnů svého prorokování v pytlovině. Otevírají cestu skrze kompletní škálu vibračních úrovní směrem odspoda nahoru.

Sedm vibračních úrovní - nebí

Co znamená obraz lámání pečetí nebeského svitku z knihy Janovo Zjevení, kapitoly páté? Rozlomení pečetí svitku, které bylo svěřeno Kristu, je odstraňováním genetických pečetí v záznamu DNA, vykonávané v procesu probouzení. Tento proces postupuje shora dolů a odhalují to další kapitoly, celkem 5 -16 z knihy Zjevení. Sedm trubek je sedm základních vibračních úrovní čaker lidského těla, jež se tím postupně rozeznívají na úrovni duše, s fázovým zpožděním v hodnotě zlatého řezu. Sedm andělských prohlášení, které následují, představují postupné rozvázání úst svědků na úrovni těla v duálním světě a stále silněji znějící dobrou zprávu pro připravené. To jsou účinky světelné polarity. Sedm andělských běd je sedm úrovní hroucení fantomového matrixu, v opačné polaritě temnoty nevědomí. Čili borcení dimenze podsvětí – hádovy říše.
Když se řekne, že svět natolik hřešil, že znovu potřebuje Spasitele, pak je tím myšleno, že účinky spoutání lidského vědomí jsou natolik silné, že bez druhého příchodu Krista, který je schopen rozlomit pečeti spoutání lidské genetiky a během svého lidského života se z pekla nevědomí, probudit do nejvyšší úrovně vědomí sedmého nebe, není vzestup lidstva jinak možný.
Proces vidění Janových sedmi pečetí, sedmi trubek, a sedmi andělů, rozdělených na prohlášení a bědy, je fraktálově uspořádaným procesem tří, do sebe vnořených úrovní dějové reality, na kterých probíhá osvobození. Je to nejprve rovina Ducha, pak duše a nakonec těla. V duchu, který objevuje Boha v sobě samém, dochází u člověka nejprve k přijetí osvobození = rozlomení genetických svazujících omezení spirálovitě stočených molekul DNA = svitek. Ztotožnění s duchem postupně přijímá duše, která postupně vibračně rozeznívá sedm čaker lidského těla = trubky a následně se v hmotné, duálně polarizované realitě dochází k porozumění a vyslovení vznešených pravd a ke kataklyzmatickým bořením temnoty ďáblova světa = andělské prohlášení a vylévání misek. Tímto procesem se probouzejí dvě inkarnované kristovské polarity a následují je nebeské duše, připravené pro roli vzkříšených učitelů lidstva.
O třech hlavních úrovních lidské identity a fázovém vibračním posunu mezi nimi, jsme více napsali v článku Vzkříšení života věčného.
Ježíš sám vysvětluje v následujících citátech Janova Zjevení, že byl prvním člověkem, který byl vzkříšen do Božské podstaty, čímž vytvořil a spojil cestu hledajícího od počátku do konce, jako první a poslední. Alfa i omega. A dnes dochází opět k podobnému procesu, v podobě obou jeho polarit.
Je vnitřním svědkem, každé lidské zkušenosti, jako niterný pozorovatel – duch – logos – nejhlubší a svatá božská podstata člověka, která spojuje vědomého člověka s Bohem. Viz. následující citáty Kristova prohlášení.

Magie čísla 40

Čtyřicet let putování Izraelského národa pustinou, či 40 dní Ježíšova hladovění na poušti, 40 dní deště trvala potopa světa za dob Noema a dalších čtyřicet dnů po přistání archy Noe vypouštěl holubici, která se vracela a neměla kam přistát. Čtyřicet dnů byl Mojžíš na hoře Choréb, což se stalo pokušením pro Izraelský národ, který mezi tím zavrhl svého boha Jahveho a začal uctívat zlaté tele.
Všechny tyto události, měly společného jmenovatele. Číslo čtyřicet předznamenávalo dlouhou, pokořující zkoušku věrných, která předcházela jejich chystanému obdarování.
Duše se vydává do tohoto světa pokořit svou živočišnost a zažít osvícení – vzkříšení ducha v sobě k věčnému životu. Ovšem za podmínky zapomnění všech okolností a smyslu zrození, které má sama, vědomě zvolit. Dostává obrazných čtyřicet let zkoušek, kdy v zapomnění zdolává horu s cílem ji pokořit, avšak hora pokořuje na té cestě člověka. Aspekt lidského mužství je zdolávání výzev a překonání sebe sama. Ale střet s drsnou realitou bývá překvapivý a ne každý ji zvládne. Situace si žádá vyváženost, či nalezení rovnováhy, mezi mužským a ženským niterným aspektem. A často dochází u člověka k nalezení rovnováhy, až po dosažení věku čtyřiceti let.

Zdolávání velmi strmé hory, v podobě dramat lidského života, si žádá maximální soustředění na každý učiněný krok, kdy člověk visí za jednu ruku nad propastí. Nezbývá, než vědomě činit jeden krok za druhým, vnímat svůj dech a být ponořen plně do sebe sama. Nezbývá, než projít skrze pekelné vedro do nitra sebe sama a setrvávat v klidu. Každé vzpírání se mučivým okolnostem je bolestivé. Úhor nehostinné pustiny, vedro, permanentní únava, bolesti kloubů, bolesti hlavy, svědivé vyrážky a střet s vlastní slabostí a ubohostí, nechuť k životu a vstávání s pocitem nesmyslnosti žití, jsou průvodci na této cestě očistění u zralých duší, jež mají vysoké duchovní předpoklady. Nekončící nicota ducha, nekončící prázdnota nenaplněného života, nekončící samota bez naplňujících vztahů, je každodenní výzvou, abychom nehledali vně sebe, ale výlučně uvnitř sebe samých, pokud jsme v tom najednou namočeni. Dlouhé období ponížení, kdy proklínáme svůj vlastní život, jako Job a raději bychom nežili, než se protloukat takovou vlastní bídou je transformační. Činí nás hlubokými a dovoluje nám poznat sebe sama do maximální hloubky. Teprve pochopení důvodu, proč se nám děje právě to, co se děje, přináší vytrvalost a nadhled. Teprve když se přestaneme litovat a přestaneme obviňovat Boha, že nás opustil, můžeme navnímat, že tu jde o víc, než o naše ubohé lidské, stěžující si ego. Jde tu o realitu za touto fantomovou identitou, kterou neobjevíme jinak, než tím, že nad ní zvítězíme svým zvnitřněním. Svým průchodem skrze utrpení. Dostáváme se do pravdivého náhledu na sebe sama a objevujeme prožitek JÁ JSEM. Nemůžeme prožít své vyšší JÁ, dokud nepřestane vládnout naše nízké, živočišné já. Vědomí toho, co se děje a proč se to děje, přináší alespoň smíření a přijetí, když už ne okamžitou radost.

Pobyt ve tmě

Někdy se životní okolnosti podobají obrovské, skalnaté hoře, která se nedá zdolat a když stagnujeme na jejím úpatí, tak se na nás sesune lavina kamení. Jsme uvězněni v dutině pod převisem, nemůžeme se hnout a víme, že budeme muset dlouho čekat, než se nad námi Bůh smiluje a přijde vysvobození.
Neexistuje žádné jiné řešení, než vydržet tady a teď a nalézt východisko na dně vnímání přítomného okamžiku. Ve svém znehybnění a pokoření, než přijde Boží záchrana – Jeho milost.
Vědomí, že vše je výzva, jak se zachovám a vše je cesta, jak osvobodit božství od spoutání tělesným lpěním, umožňuje vše trpělivě snášet. A na dně toho spoutání se nakonec objevuje trvalá radost, která není závislá na žádném člověku a na žádných okolnostech. Je to radost, která pramení z prožívání božského vědomí přítomného JÁ JSEM. To je naše vysvobození a zároveň brána, kterou máme projít. Je to tak úzká brána, že se do ní nevejde nikdo jiný a nic jiného. Jen poutník s sebou bere sebe sama, pokořeného a nahého, s jediným vlastnictvím ducha a se záchranou vlastní duše. Když supi obírají po cestě všechny masité části člověka, tak to bolí. A dlouho. Ale výsledkem je perla života a vybroušený diamant božství, který znamená neohroženost, nesmrtelnost a nezranitelnost… Škola života nám někdy zprostředkovává autentičtější a důkladnější zážitek hlubokého zvnitřnění, než mohou zažít účastníci moderních pobytů ve tmě.

Zápas s hříchem, o kterém Pavel píše, se dá nazvat zápasem s vlastní nevědomostí, kterým prochází naprosto každý z nás. Hřích je na prvním místě spoutáním božské duše nevědomostí a proto hříšníci nevědí, co činí. Ocitají se mimo správný směr, vykolejeni a neschopni prožít své božství a neschopni vyznat se sami v sobě. Jsou vydáni na pospas účinkům své nevědomosti o své hodnotě o své uspokojující, božské podstatě, kterou v sobě neumí nalézt. Podléhají zmatku a manipulaci bezbožného okolí. Jsou odděleni od Boha proto, že jsou namočeni v morfogenetickém poli ďábla, jehož programy zdědili a hřích spočívá v pomateném jednání, jež ubližuje a nejsou schopni nalézt spočinutí. Ten osobní zmatek ubližuje hříšníku i jeho okolí a roztáčí sestupnou spirálu upoutání vědomí, ve hmotě reverzního fantomového matrixu – Hádovy říše. Proto náboženské koncepty spoutávají své ovečky vinou. Kdo však touží po vzestupu, hledá a klepe, nemá vinu, i když chybuje. Vina je nástrojem manipulátorů, kteří ji používají jako bič své kontroly nad ovcemi.

Odstranění nevědomosti

Jsme spoutání kořeny zla do té doby, než to pochopíme a naše soužení v těle je indikátorem, který nám pomáhá uvidět to skryté. Jsme-li důslední, pozorujeme se, co nás činí nesvobodnými a trpícími otroky a přesekáváme skryté kořeny zla ve své duši. Stačí, když tyto kořeny postupně podrobíme světlu vědomí a dostaneme se až k mystické smrti. To, co je vytaženo na Světlo, umírá. Mystická smrt je smrtí zakořeněných pout, které si plně uvědomujeme světlem svého vědomí. Kdo proklíná svůj úděl, ten si většinou neuvědomuje to, že to nejhorší utrpení spočívá ve vykořenění toho nejskrytějšího. A pokud to nejsme schopni sami pochopit svým usilovným kopáním, bude nám to obnaženo. Kdo kope, bude nasměrován, kdo přestal kopat, bude nakopnut…

Kdo se vyprošťuje z nevědomosti, vyprošťuje se z hříchu a tím se pročišťuje. Kdo je pročištěn, stává se svatým Božím synem a podobá se Bohu. Na počátku hledající silně zápasí s tím, že chce napodobovat Krista, ale dennodenně selhává. To způsobuje zakořeněná nevědomost, skryté podvědomé programy, silně vžité a autonomní procesy duše. Silné úsilí na počátku vede k postupným uvědoměním o podstatě spoutání. Skrze slzy, utrpení a pády, dochází k vyrvání skrytých kořenů zla, a proto ty slzy vítejte, pokud vás přepadly. Jsou největším dobrodiním duše, která se může zase o něco svobodněji nadechnout a zažít to, co skutečně hledá. Svobodu ducha. Na konci procesu čištění duchovních oděvů je spočívání v bytí, kde již není třeba námahy, klepání a hledání, ale naopak totálního spočinutí v přítomném okamžiku. Kristus objímá osvobozenou duši, ozdobenou vybělenými oděvy a odnáší ji v radosti do svého království ducha. Vstupují do společného manželského svazku, spoutáni trojitou šňůrou Jednoty Boží. V nové vyšší kvalitě, vyzkoušené ohněm zkoušek.

Období velkého soužení

Velké soužení je situace světa na všech jeho úrovních. Děje se jak v makrokosmu lidstva, tak v mikrokosmu jedince. Každý kdo to pochopí, zjistí, že makroúroveň je zrcadlením mikroúrovně – vibrační reality duší. Tak jako se v roce 2020 zastavil a změnil svět, který nevychází z problémů, balancuje na pokraji ekonomické a potravinové krize, je zasažen smrští kataklyzmat a politických převratů, tak se stejný zmatek odehrává v duších a myslích lidí. Tak jako se svět čistí od nevědomé, ďábelské manipulace a provází to i viditelná znamení, tak se čistí duše vystavené svému vnitřnímu soužení, přerodu, změně hodnot a změně vědomí. Velké soužení je doslovným energetickým třesením národy - armagedonem, což způsobuje odchod mnoha duší, které nejsou schopny zvládat vysoké vibrace a na druhé straně to způsobuje čištění a bělení aurického, energetického šatu těch, kdo přijali Krista – logos – kód věčného života v sobě. Tím perou své oděvy v beránkově krvi. V této době se doslova bělí oděvy spravedlivých, skrze osobní zkoušky, osobní armagedony, osobní kataklyzmata v duších, rodinách, vztazích atd.

Stát před Bohem a prokazovat mu službu v jeho chrámu, znamená permanentně spočívat ve spojení se svou duší, v duchu a to zvláště v období soužení. Velký zástup před trůnem jsou lidské duše, převážně pozemské stádo, duše lidí na Zemi, které pochopily, že v nich samotných je Boží chrám a v něm obětují v nejsvětějším zvnitřnění. Bůh je Duchem, který se v nich postupně ujímá vlády. Jsou na cestě bělení a Bůh je ochrání. V nejtěžších obdobích transformace armagedodu budou ukryti, schouleni ve svých nejvnitřnějších komnatách a Bůh jim opatří východisko, energetickou ochranu, jako záchranný stan. Beránek, Syn Boží je povede, aby dokončili svou cestu transformace a načerpaly vodu věčného života z pramene ve svých duších a došly osvícení. Každý, kdo opravdově touží po pravé duchovní cestě, ten ji ve svém životě objeví.
Říjen je obdobím vah, které bilancují mezi chtěným a nechtěným, přivádějí hledajícího k hlubokému zamyšlení a zatmění slunce i měsíce, které v tomto měsíci proběhne, symbolizuje vnitřní zatmění, jež v konečném důsledku bělí oděv duše. A pro Českou republiku je obzvláště významným znamením zatmění měsíce 28. října, v den výročí vzniku samostatného Česlkoslovenska. Uvidíme, jestli právě toto znamení nepředznamená události předpověděné na našich stránkách v oddělení Novinek již od roku 2020. Jen Bůh zná den a hodinu těchto událostí, které zcela jistě nastanou. Listopadové konstelace jsou nadmíru důrazným zápisem osudu ve hvězdách. Čím více vybělené roucha, tím viditelnější označení věrných, podporující ochranu před ničivými účinky armagedonu. Je plně v moci každého jedince, aby všechny přicházející záplavy i ohně zkoušek v sobě převrátil na očišťující oheň ducha. Spravedliví z nich vyjdou osvícení a nespravedliví budou čím dále více ubití.

Pluto - planeta smrti a znovuzrození

Název planety Pluto je latinský a vychází z řecko-římské mytologické postavy Plutóna, pána podsvětí, což je řecky také Hádes. Biblickou terminologií tedy Pluto představuje Autháda – ďábla a pojem Hádova říše označuje dimenzi podsvětí. A to značně odhaluje účinky energie planety Pluto, jehož působení podporuje silné proudy sestupu do temnoty za účelem transformační mystické smrti a očisty vedoucí ke vzkříšení duše.
V tomto tématu není možné nezmínit aktuální silný astrologický vliv transitu planety Pluto, který je znamením nejhlubšího proudu transformace, na pozadí všeho aktuálního dění. Transit Pluta znamená, že se v tomto čase přesouvá ze znamení Kozoroha do znamení Vodnáře. Symbolizuje velké kolektivní změny, provázející nárůst duchovní energie. Obnažuje otázky moci a kontroly, kterými je lidstvo sevřeno. Je planetou smrti a vzkříšení, čili procesů nejhlubšího čištění a restartů. Představuje mocné celospolečenské změny a vlivy, zvláště v období, když se přesouvá mezi různými znameními. Předznamenává přijetí revolučních objevů, jako je třeba utajovaná volná energie. Po 16 letech ve znamení Kozoroha, přestupuje Pluto v roce 2024 definitivně do Vodnáře, na budoucích 20 let, a my jsme si už v letošním roce okusili první nakouknutí Pluta, čili jeho krátké antré, do znamení Vodnáře.
Přesun z Kozoroha do Vodnáře je přesunem z tradicionalistických zemských ztuhlých struktur do revolučního, vzdušného prostoru Vodnáře. Tento transit byl naposledy na naší planetě před 248 lety, v letech 1778-1798, kdy došlo k velké francouzské revoluci, a také došlo k válce za nezávislost v Americe. Vznik USA, americké ústavy a Deklarace svobody. Šlo tedy o zásadní celospolečenské změny směrem ke svobodě.
Kdy jindy bychom měli očekávat předpověděný soudný den, vysvobození duchovních zajatců z náboženství, příchod Krista na nebi, vzkříšení spravedlivých a nespravedlivých, či beránkovu svatbu, než právě v tomto silně přelomovém, revolučním období, které kulminuje přibližně 3,5 roku po té, co nastala velká konjunkce staletí po 397 letech? Konjunkce Saturna a Jupitera kolem 20. prosince 2020, předznamenala druhý příchod Krista, podobně jako tomu bylo u jeho narození před dvěma tisíci lety.
Na jaře 2024, po období jarní rovnodennosti bude oslava Beránkovy smrti a vzkříšení dne 4.4.2024. Následně se Pluto opět přesune do Vodnáře, dne 2.5.2024 a na konci roku již přestoupí definitivně. A ačkoliv nikdo nezdá ten den ani hodinu, ale pouze Otec, je jisté, že období roku 2024 přináší mystickou smrt a vzkříšení nejen dvou kristových svědků, ale také pomazaných Božích dětí - hvězdných duší. Pošlapávání svatého města tím skončí a stanou se zřejmými ti, kdo skutečně vybílili své oděvy v Beránkově krvi a to spustí nový level konečného armagedonského vítězství Světla.