Ticho očekávání

Miliony věřících křesťanů očekávají druhý příchod Krista, který je spasí. Věří, že budou Kristem v tento čas uvedeni do království a vyproštěni ze své niterné bídy. Hledají vysvobození z ďáblova světa. Očekávají návod na získání dokonalosti a způsob, jakým nastane jejich vstup do života věčného v Božím království. To vše jsou biblické sliby pro věrné. Hlavní události soudného dne se spustily od roku 2020, akorát že mnozí čekají Krista u jiných bran, než přichází. Náboženství udržují své ovečky v naivních výkladech a spoutaly masy věřících myšlenkovými koncepty, které neodpovídají Skutečnosti. Kristus v dnešní době již rozlomil pečetě svitku z prorocké knihy Janova Zjevení a nastalo předpověděné ticho na půl hodiny.

Božské ticho se rozlévá v hledajících duších právě v tento čas. Nastala totiž „hodina soudu“ a tomu předchází dlouhé zvnitřnění hledajících, kteří se uchylují do chrámů svého nitra, aby ve svých nejvnitřnějších komnatách obětovali na „půl hodinu“ kadidlo na oltáři. Jde o niterný proces každého z nás. Zastavení světa a uvržení hledajících do niterného bytí je to, co charakterizuje okolnosti poloviny týdne let. To je 3,5 roku od podzimu 2020 do jara 2024. Vnitřní ticho je nicotou, do které musí vstoupit především vyvolení, aby se vnitřně spojili s Bohem, aby došlo k jejich přípravě na budoucí práci a k jejich osvícení. Druhá polovina pak bude znamenat příchod Božích dětí (vzkříšení jejich božství) a mnohem větší a viditelnější melu soudného dne - armagedonu. V tichu dochází k procesu ztotožnění a scelení, o kterém budeme dále psát.

Ticho vše odhalí

Skutečné ticho je vnitřním ztišením, ne jen vnějším projevem. Kdo má ticho v sobě, neruší ho příliš vnější hluk a naopak kdo v sobě ticho nemá, ani ticho pustiny ho nevyléčí. Děsí se být sám se svým vnitřním nepokojem, protože v tichu se skrytý nepokoj dere do vědomí. S myšlenkami, které se neustále dokola vracejí a mučí svého hostitele, je život peklem. A mnoho lidí léčí ten vnitřní zmatek vnějšími nástroji. Neustálou prací, neustálým rozptýlením v zábavě, hudbě, nebo sexualitě. Tlumí tu bolest alkoholem, adrenalinovými zážitky, což jsou vnitřní drogy, anebo drogami tradičními… Přesto, že hluboko uvnitř vědí, že to chvilkové opojení vyústí v ještě horší následky, nemají jiné, okamžité řešení. Upadají do bludného kruhu, a pokud se jednou nezastaví, vyžádá si to jejich život.
Skutečné ticho, je schopností zastavit hluk vlastní mysli. Kdo pozoruje svou mysl jakožto záznam na přehrávači, přestává se s ní ztotožňovat a odhaluje její ničivé následky. Pochopit, že nejsme svou myslí, ale jsme něčím více, je cesta ke svobodě. Naše skutečná identita spočívá za myšlením, v oblasti přítomného bytí, zatímco naše neuspokojivá, fantomová identita je identita myšlenková, kterou nazýváme ego. Kdo rozlišuje mezi myšlením a přítomným bytím, uvědomuje si rozpolcenost člověka, pohlceného dualitou. Identifikovat se s myslí je soužením duality, které má svůj opačný protipól v duchu přítomného bytí. Duše získává v tomto světě poznání dobrého a zlého, když zakouší oba protipóly a vzbuzuje tou prožitou zkušeností hybný moment návratu k celistvosti. Touhu vyprostit se, touhu po svobodě, touhu po lásce, touhu po věčném klidu. Zpočátku hledající netuší, že tyto touhy nejsou bláhovými iluzemi, ale Skutečností, ke které se může a má dopracovat každý. Ach, jak osvobozující je být si plně jistý, že soužení je iluzí světa, posedlého ďáblem neovládaného myšlení… A k ověření tohoto faktu vybízí všichni velcí osvícenci. Jejich žitá láska a klid je pozvánkou, pro každého hledajícího. Pozorujte jejich klid a blaženost a věřte jejich slovům o Skutečnosti, kterou je Láska, i když jim zprvu nerozumíte.
Myšlení není špatný sluha, ale je nesmírně špatný pán. Je to pokušitel, trýznitel, či posměvač, když vládne neomezeně. Stává se démonem, který uvrhuje posedlého do pekelného ohně výčitek, viny, zuřivosti, strachu, či lítosti.
V každém okamžiku a na každém místě svého života, však máme možnost rozhodnout se, že už dále nebudeme posedlí démony, ale vědomě vystoupíme z tohoto rychlíku.

Vše začíná pozorováním mysli

Pozorovat svou neustále těkající mysl je odhalením klamu, kterým spoutala svou oběť. Uvědomovat si, že to její neustálé vytahování minulosti, posuzování všeho a všech a snění, či strach z budoucnosti je podléhání jejímu diktátu. Koho má mysl ve své moci, toho má v moci ďábel. A posedlý se cítí velmi obtížen. Je myslí připravován o energii a vláčen všemi duchovními úhory. A stupně, či úrovně uvěznění mají různou míru. Uvědomovat si to, je počátek vítězství. A k tomu dochází v tichu. Proto ticho odhaluje nejen trýzeň duše, ale na dně té trýzně také naši cestu ke spáse.
Samotné myšlení o spáse, myšlení o lásce, myšlení o klidu, není ani spásou, ani láskou, ani tím klidem. Myšlení způsobuje vytvoření konceptů, filosofií, návodů a postojů, vytvářejících filtr, přes který pak uvězněný pozoruje svět. Všechny tyto koncepty však nejsou Skutečností, ale osobním náhledem, či filtrem, přes který pozorujeme Jsoucno. Co je dobré a co zlé, pak hodnotíme výlučně konceptuálně a budeme se v tom zásadně lišit, národ od národa a jedinec od jedince. Protože každý máme jiný úhel pohledu a uvědomujeme si jiné okolnosti, zatím co mnohé zůstává skryto. Zastavením se v tichu, se učíme nahlédnout za iluzi, za zrcadlo. Vystoupit z krysího závodu. Každá chvíle dosažení vnitřního ticha, je oddělením zkreslujícího filtru-konceptu, od Skutečnosti přítomného okamžiku, ve kterém je blažený mír a klid.

Každé náboženství, každé politické přesvědčení i světonázor jsou vždy konceptem mysli, který se liší kultura od kultury, národ od národa a jedinec od jedince. Všechna nenávist, neporozumění, konflikty i války, jsou vždy vyvolány střetem různých konceptů mysli, která o Skutečnosti jen uvažovala, ale neumí ji žít, proto si o ní vytvořila jen představu a tím ji omezila. Z toho důvodu není schopna obejmout celý svět láskou, ale rozlišuje mezi tím, co odpovídá její představě a tím, co představě neodpovídá. Duše pak trpí, když se děje to, co sama nechtěla, a stejně tak trpí, když si uvědomila, že to, co chtěla, přišlo, ale nezpůsobilo to naplnění, které si představovala. Konceptuální myšlení rozděluje lidi na dobré a špatné, rozděluje realitu na dobro a zlo, rozděluje zkušenosti na chtěné a nechtěné. Jaké je tedy východisko? Přijmout správnou představu o světě? To nelze, svět se mění v každém okamžiku a každá představa o správném, přejde dříve, či později ve zklamání.
Jedinou cestou, jak se vysvobodit z utrpení, je opustit myšlení o ideálech, opustit představy o chtěném a nechtěném a uvědomit si svazující povahu jakéhokoliv myšlení, které je autonomní a nedokážeme z něj vědomě vystoupit.

Potřebujeme se naučit schopnosti vůbec nemyslet, pokud k tomu není důvod. Využít tu energii myšlení, k prožitku svého vyššího JÁ, ocitajícího se v přítomném JSEM. Pokud je naše energie soustředěná uvnitř těla, dokážeme myslet vědomě a kontrolovaně. Potřebujeme používat mysl jako nástroj, jen když je potřeba. Používat myšlení jako sluhu a ne pána. Cestou je vzdálit se od nutkavého myšlení, a najít stav bytí za myšlením, který se stane výchozím stavem klidu. Takový život nás nevysiluje, ale právě naopak. Občerstvuje. Je naplněn osobní mocí, bystrostí mysli a převažujícím klidem.
Odložení konceptuální mysli, se však nedá docílit bez odevzdání. Až když je naše zkušenost s vnějšími koncepty silná, vzbuzuje silnou touhu, již dále jim nepodléhat, ale stát se zcela svobodnými. Zažívat Skutečnost bez zkreslujícího filtru. Potřebujeme silnou zkušenost a uvědomění o svazující povaze světa myšlení, abychom rozuměli sami sobě, to znamená, abychom se poznali ve své vyšší identitě - vyšším JÁ.

Prakticky ke zkušenosti

Myšlení lze pozorovat ve stavu zvnitřnění. A stavu zvnitřnění dosahujeme tím, že vědomě relaxujeme tak, že uvolňujeme napětí skrze své tělo, kterému věnujeme veškerou pozornost, a současně odpoutáváme mysl od světa kolem. Tím postupně přecházíme do meditativního přenesení pozornosti dovnitř. Čím déle se nám daří zcela ignorovat mysl a přenášet svou pozornost do přítomného bytí svého těla a dechu, tím hlubších stavů klidu můžeme dosahovat. K jakémukoliv konání během dne dostačuje jen kousek z bohaté energie přítomného bytí. Prožitek stavu TADY a TEĎ je prožitkem vyššího JÁ v přítomném bytí – JSEM. Je bohatý a přetéká energií. Představuje přechod od myšlení o svobodě, k zažívání osvobození. Když prožijeme ten nebetyčný rozdíl mezi přemýšlením o Lásce a mezi stavem zažívání Lásky, která se rozlévá po zcela uvolněném těle, chceme mít svou mysl zcela klidnou a bez konceptů. Chceme nadále osvobození a úplné zastavení mysli, které jsme dříve chvilkově prožili jen při ojedinělých okamžicích. Nyní již víme, že to krásno, které se v nás rozlévalo, bylo způsobeno chvilkovým ustoupením myšlení, které dalo stranou koncepty a prožili jsme naplňující energii přítomného bytí, 

Mnozí hledající, se v dobré víře snaží cokoliv vytvářet. Vytváří si afirmace hojnosti, dostatku, klidu, či úspěchu. Jiní pracují na lásce, pokoře, či sebeovládání, jak je to naučila křesťanská náboženství. Ale žádná práce a žádné vytváření nemůže vést k plnému prožití Jsoucna. Pracovat se dá leda na nových konceptech a vytvářet se dá jen nový sen. Jděte dále a překročte tyto počáteční snahy, které jsou klepáním na bránu. Posuňte duševní úsilí do úsilí ryze duchovního. Osvícení, znamená odložit koncepty a probudit se ze sna. Vše, po čem toužíte, a co jste kdy hledali, vyvěrá z Absolutna nulového bodu ve své přírodní podobě, jako pramen živé vody. To, co hledáte, je pramen věčného života, který nabízel Ježíš Samaritánce, když mu dávala napít vodu ze studny. Nejde o nic, co lze vytvořit. Je to pramen božství, z kterého jsme všichni vytvořeni. Nelze vytvářet způsob, jakým proudí naše životní síla do svého projeveného stavu. Lze se tomu pouze otevřít, když utišíme mysl a uvolníme napětí ztuhlosti těla.
Ticho, vám cestu ukáže, pokud se nezaleknete vnitřních démonů a přízraků, které vás na té cestě čekají. Je třeba projít skrze ně. Nevšímat si jich, protože jsou iluzí. Pokud s nimi nehrajete jejich hru, odchází. Rozplynou se, pokud se nenecháte vystrašit. Nekrmíte je svou energii, ale koncentrujete ji ve svém středu, na cestě k prožitku Absolutna. Když se zpřítomňujete a vyhledáváte cestu do ducha, bude vám pomoženo shůry. Vy uděláte jeden krok a Bůh jich učiní deset směrem k vám, dokud se nepotkáte v nulovém bodě nicoty, jež v sobě obsahuje celý svět.
Po takové zkušenosti už nemůžete nevidět rozdíl, mezi přemýšlením o životě a mezi žitím života. Už nemůžete nevidět rozdíl mezi prací na lásce a mezi stáváním se Láskou samotnou. Nikdy nic skutečně nepoznáte, pokud se tím nestanete. Odložte snění o prožitku a vstupte do něj odložením myšlení. Myšlenkový svět je světem představ, iluzí a snění a vy se přesouváte od snění do zažívání Skutečnosti bez konceptů, bez snění i bez iluzí. Skutečnost je Láska a Láska je Bůh. Je Absolutnem, vaší energií i ivyšší identitou. Je vším, co hledáte.

Skutečnost je v přítomném okamžiku

Abychom však dosáhli trvale toho, co hledáme a o čem jsme dříve jen přemýšleli, musíme pochopit pomíjivost a převrácenost celého světa forem. Pokud svou identitu, budoucnost i ideály budeme vidět především v materiálním světě, budeme k němu připoutáni a nikdo nás nezbaví strachu ze smrti, z neúspěchu, z nepřijetí atd.
Prožitek přítomného bytí nám dává schopnost uchopit svého ducha jako svou nepomíjející, věčnou a pravou identitu, od které jsme se nejprve vzdálili a kterou máme v sobě znovu vědomě najít, uchopit a již nikdy neopustit. Království ducha je královstvím Božím. Je nejvzácnější perlou. Nemít nic, než ducha je schopností nelnout ke světu, ale identifikovat se pouze s Ním. To je smysl Kristovy věty „ Blaze chudým duchem, neboť jim patří království nebeské.“ (Matouš 5:3; CEP)
Stav prožívání přítomného bytí, je spočíváním v Bohu. Je prožíváním Lásky a nevyslovitelného klidu. Je to cíl, ke kterému všichni směřujeme, když odkládáme přemýšlení o Bohu. Tím odkládáme ukazatele a užíváme si cíl. Zažíváme svou nepomíjivost – věčnost a nesmrtelnost. Zažíváme prožitek bezčasového bytí a v tomto stavu přijímáme vše ve světě právě takové, jaké to je. Ve světě již nehledáme naplnění, ale vystoupili jsme z jeho soužení. Zneutralizovali jsme energetická pouta, která nás se světem pojila a ocitáme se mimo karmu. Dokážeme milovat nemilovatelné a přijmout cokoliv se stane, právě tak, jak se to stane. S láskou a důvěrou v Boží vůli, která je neomylná a dokonalá.
A to vše provází schopnost používat své myšlení vědomě a vést běžný život bez soužení. Jsme plně odevzdáni Bohu. Rozpoznáváme se v Bohu a On se rozpoznává v nás.

Vše je přítomno teď

Potenciál k naší spáse je tady a teď a čeká jen na to, než to pochopíme. Nenachází se v budoucnu a nemáme na něj čekat. Naše spása nezávisí na jakémkoliv čase a jakékoliv konstelaci. Závisí pouze a jedině na míře zvnitřnění, kterého jsme doposud dosáhli. Pokud dozrála tvá úroveň vědomí, pak již nepotřebuješ žádný čas. Potřebuješ vědomé ztotožnění duálních polarit. Tvého vnitřního nebe a země, či duše a ducha, jin a jang, elektřiny a magnetismu, vnitřního muže a vnitřní ženy. Vše už máš, jen to spoj do harmonie svým hlubokým uvědomělým vnitřním přijetím. Pravdou celistvé Jednoty, která s tebou srostla v jeden celek. Píšeme o ní stále na těchto stránkách a její duch je přítomen, když to čteš, i když třeba plně všemu nerozumíš.

Vše končí ztotožněním

Ztotožnění je odstraněním vzdálenosti mezi námi a tím, po čem toužíme. Ne fyzicky, ale v oblasti prožitku. Ztotožnění je dokonalým zpřítomněním. Na cestě k dokonalosti směřujeme pozorností do svého nitra, a nepřestáváme s tím tak dlouho, dokud neucítíme, vytrysknout pramen celistvosti z místa našeho středu. Dokud se sami neproměníme v cíl našeho směřování. Už neputujeme za světýlkem, ale našli jsme jej a stali jsme se samotným sluncem. A dokonalost není lidská bezchybnost. Ani neznamená nezaškobrtnutí ve slově či skutku. Dokonalost je dokonalým, či maximálním ztotožněním člověka a Boha uvnitř něj. Dokonalost je dokonalým splynutí s Láskou Jsoucna. Dokonalost není v napodobení Krista, ale v žitém kristovství. Křesťanské ztotožnění je odložením iluze symbolů chleba a vína, ve prospěch skutečného pití Kristovy krve a jedení jeho těla. Skutečný význam těchto symbolů je uvědomit si potřebu zvnitřnění. Symboly vytyčují směr cesty hledajícího vědomí. Nehledat Krista na fyzické obloze, ani  jeho inkarnaci ve fyzickém těle, ale hledat uvnitř svého vlastního těla, uvnitř svých srdcí a tepen a uvnitř svého břicha. Dokud nepocítíte blaženou celistvost splynutí s Kristem, či lépe řečeno, procitnutí do Jeho podstaty uvnitř sebe samého. Kdo nepřestává hledat, ten nakonec prožijete stav smíření, kdy už není kam jít, není co vytvářet, a není co dále chtít. Stav blaženosti uvnitř každé buňky, která přijímá vděčně vše takové, jaké to je. Nepotřebuje měnit svět a nepotřebuje cokoliv hledat. Je vrcholně vděčná a přetékající láskou, právě tak, jak je a právě na tom místě, kde je. Vše, co by osvícený mohl získat, či prožít ve světě, je již jen nepovinný bonus, či přidaná hodnota k jeho prožívané celistvosti. Nic není třeba již dále hledat. Vše přichází zvnějšku, v důsledku magnetické přitažlivosti duše. Osvícený spočívá v tichu, míru a vnitřní nepohnutelnosti, nevyrušován chaosem dění světa. Učinil se neutrálním, vůči jakékoliv připoutanosti ke světu. Zmizela vnitřní rozdělenost mezi duší a tělem a nastala oddělenost mezi chaosem dění a dokonalým člověkem. Hojnost a splněná přání v materiálním  světě jsou pak druhotným produktem vnitřního dosažení cíle, který se manifestuje ve světě zrcadel. Nezbývá pak již žádné jiné břímě života, než zářit, a pozorovat jak ta vlasatní záře mění svět okolo beze slova, bez námahy a bez hledání. Vše, co je třeba přichází samo, k prameni světla, v důsledku jeho magnetismu.

Světlo lidí

Příběh Ježíše Krista je cestou člověka, narozeného ve chlévě, pro zvířátka, který v sobě objevuje Boha, stává se Jím, vítězí nad ďáblem, vzdává se světa i tělesné zvířeckosti, když to vše dobrovolně obětuje na kříži a svým vzkříšením k životu věčnému demonstruje to, co mají dosáhnout jeho pomazaní bratři na konci věků, či konci světa. Ježíš se narodil jako člověk a procitl do své vyšší identity stejnou cestou, jako to má udělat každý z jeho následovníků. Byl přímou inkarnací Boha Syna, ale musel si prošlapat celou cestu od lidské rozpolcenosti v dualitě, do Božské celistvosti. Díky tomu vytvořil portál do Božího království, jež lze uchopit duchem. Zosobnil cestu, se kterou se můžeme ztotožnit ve vědomí, když ho přijímáme duchem. A přijetí Krista neznamená jen hlásit se k němu veřejně. Jsou mnozí takoví, kteří to vykřikují, ale On jim bude muset říct: „neznám vás…!“

Konec věků je završením kosmického kalendáře. Tak zvaného Platónova kosmického roku trvajícího asi 25 920 let. A k tomu právě došlo. Pojem konec světa, znamená konec ďáblova světa. Konec života člověka v nejnižší úrovni lidského nevědomí, jež je vláčeno světem myšlenek, iluzí, snění a s tím spojeného násilí, neštěstí a smrti. Bible hovoří o spoutání ďábla na tisíc let, ke kterému dnes dochází. Obecně to reprezentuje vymícení nejnižší, nevědomé úrovně nejspodnějších pěti eonů ducha. Nejprve z morfogenetického pole planety, k čemuž už došlo a následně také ze skrytého projevu působení uvnitř lidských těl. V postupoujícm armagedonském střetu energií, dojde k odhalení skrytého ďábla v lidských vtěleních. Jak jen zareagují přítomné duše na zvyšování energií spojeného s Kristovou přítomností a na kvantový skok v podobě jeho zjevení na nebi? To je biblické vzkříšení živých i mrtvých, které buď vezme duše do jejich vnitřního nebeského království, anebo je ponechá jejich osudu a bídě, které si tím okamžikem procitnutí naplno uvědomí. Bez okamžité schopnosti dosáhnout změny. Kristus je Světlo, které odhalí každý temný kout.

Věčný život

Věčný život je božská oživující energie, která prostupuje tělo. Je to životodárná síla, která má tím větší účinek, čím více je tělo připraveno. A tou přípravou je odstranění negativních vzorců myšlení – pečetí ducha. I v tomto čase Kristus prošlapává cestu a rozlamuje omezující pečetě vědomí, svazující ducha jeho Božství. Tím znovu prochází cestu a znovu vytváří novou spojnici mezi Zemí a nebem. Tentokrát však není sám, ale se svou nevěstou. Přinášejí cestu výstupu z duálního rozdělení. Cestu dokonalého, božského člověka, jež má v sobě obě polarity harmonicky sloučené. Jde o cestu nebeského člověka, který je celistvý jako anděl.

A vzkříšením z mrtvých se zde nemyslí povstání z hrobů, ani život v nebi. Jde o vzkříšení vnitřního božství, návrat k Bohu v sobě, jež oživuje a přináší člověku věčnou nepomíjivost. Kdo nechá talent svého ducha nezúročený, je v podstatě mrtvým. Žije pouze s velmi omezenou mírou základní energie, která je omezená současným věkem. Musí být znovu a znovu posílán do svých lidských vtělení, aby se pokoušel vzbudit v sobě život věčný, skrze rozvíjení své duchovnosti. Úkolem hledajících je vystoupit z života „v hlavě“ a najít život v duchu. Kdo uchopí svého ducha, tak že do něj přesouvá svou pozornost, v tom roste nebeské království jako velký strom z nejnepatrnějšího zárodku – hořčičného semínka. Takový strom je pak útočištěm pro velkou bohatost a délku života. Kde je naše pozornost, tam je naše energie.
Čím větší duchovnosti a pročištěnosti svého vědomí bude člověk dosahovat, tím delší bude postupně délka jeho života. Navrátí se do věčného života, ze kterého vyšel. Vyšel z Boha-Krista a navrací se k Němu.

Poselství Jitřenky

Kristus je božský logos – svatý grál, který je ukryt v nejniternější komnatě každého z nás. Když jako beránek Boží láme pečetě svých vlastních pout, ve svém vlastním genetickém záznamu – svitku, nechává ve světě postupně zářit své Světlo čím dále více, po čas své přítomnosti v čase konce. Tím zároveň činí přístupnou cestu do sedmého nebe. Nejvyšší vibrační úroveň, dosažitelnou pro člověka, činí přístupnou v morfogenetickém poli naší planety. Sedmé nebe máme v sobě, vyjadřuje dosažení sedmi stupňů sedmi-úrovňových oktáv vibrace, jež stírá oddělenost mezi člověkem a Bohem. Je to dosažení spojnice, zosobnění cesty k Bohu.

To duchovní Světlo probouzí – apeluje na Světlo ducha uvnitř každého z nás. Oslovuje nitro, promlouvá k duši každého z nás. Klepe na vrátka našich srdcí, v nichž vychází Jitřní hvězda Jeho přítomnosti.

Jitřní hvězda v srdcích předznamenává posun, ke kterému v dnešní době dochází. Posun od vnějšího pramene poznání v podobě duchovních textů (Bible, Koránu i Védy), do niterného vnitřního vědění, vyvěrajícího z vnitřního, nulového bodu Absolutna lidské duše. Spoléhání na texty svatých písem již dnes nestačí k tomu, abyste zažili Jeho neviditelnou přítomnost ducha, rozprostírající se v morfogenetickém poli lidstva.
Vaše srdce představuje váš střed, ze kterého se napojuje pramen božství. Srdce je spojnicí nebe a země v nás. Srdce je místem sjednocení, znovustvoření a celistvosti. Je to místo odpoutání se od konceptuální mysli a přechodu do bezkoncepčního bytí. Srdce je místem ztotožnění hledajícího s tím, co skutečně hledá. Srdce pumpuje krev do celého těla a duchovní krví je krev Kristova. Jeho krev vykupuje, pokud se jeho duch ztotožní s duchem člověka. Když pijete pohár vína svatého přijímání, symbolizujete skutečnost ztotožnění ducha, ke které vám Kristus dává příležitost. Zosobnil vám ji a poskytl vám nejen symbol, ale také příležitost to ztotožnění vykonat ve svém srdci. Toto období je obdobím opětovné a snadné dostupnosti a maximální možné dosažitelnosti, pro zralé.
Když pochopíme, že nás Jitřní hvězda z nitra vybízí k tomu, abychom nežili upoutáni v mysli, ale přesunuli se do ducha, zjistíme, že to, co jsme celý život hledali, hledá nás. Jde o hlas zdánlivého ticha, který apeluje na hledající v jejich duši.

Zvítězil jsem nad ďáblem

Ticho odhaluje Boží polarity. Kristus je Světlem nebeského duchovního člověka, jež je nejniternější podstatou člověka pozemského. Ďábel reprezentuje zastínění Světla. Nejde o entitu, která by jakkoliv mohla Existovat mimo Boha i Krista. Bůh je jedna Jednota Jsoucna, která se v dualitě vyznačuje dvěma polaritami. K zastínění Světla dochází skrze překážku mysli. Síť přízemních myšlenkových vzorců lidstva, vytváří temný oblak morfogenetického pole planety. Lidstvo propadlo myšlení o smrti, propadlo strachu z neexistence, strachu z neuznání, strachu z nepřijetí, strachu z nedostatku, či strachu z budoucnosti. Nedošlo k tomu ze dne na den, ale plíživým pomalým nahlodáváním mysli. Dokonalý člověk ztratil pozornost, či vědomí živoucího Krista v sobě. Stokrát nic umoří i vola….podle známého přísloví. A právě tak byla umořena nesmrtelnost dokonalého člověka. Duše – gnostická Sofie – odloučená od svého Pána Krista – duchovního vědomí, propadla tělesnému myšlení upoutáním pozornosti ve hmotě. Její výtvor stvořený bez svatého, či božského základu se podobal ošklivému stvoření, jež se vypínalo nad Všemohoucího. Ďábla - Autháda, krále archontů, krále říše mrtvých. A představujte si pod tím energetické deformace čistého Světla. Lidské démony, zosobnělé posedlosti, maniakální šílenost a zlobu, jež nabývají svou vlastní nezávislou, nehmotnou existenci, dokud jsou živeny strachem nevědomí. Ve snaze napravit, to co duše způsobila svým oddělením, byla oloupena o své Světlo, bez kterého se nemohla vrátit domů….A tak byla uvězněna démony v Hádově říši mrtvých, po tisíce inkarnací, otročí svým věznitelům, odevzdává jim energii a nemá schopnost se sama, bez Krista vyprostit. Kristus si přichází pro svou uvězněnou nevěstu - duši, tak, že sestupuje do Hádovy říše mrtvých = do této 3D reality, odloučené od věčného života i od Boha. Vytváří průchod v temnotě – okno příležitosti. Duše ovšem musí být schopna ho rozpoznat. A to tak, že následuje jeho příklad, obrazně pije jeho krev a jí jeho tělo, když si nalézá cestu z mysli do ducha. Když ji osloví přítomnost jejího Pána vnitřním požárem Lásky. Sama se musí nejprve niterně proměnit, aby byla schopná, se energeticky osvobodit- zneutralizovat vůči dvanácti branám svého vězení. To znamená dvanáct energetických eonů ducha, do kterých se dělí tento svět. Nalezení Krista je vstupem do eonu třináctého. Více viz. v článcích Vězení Pistis Sofie, Kajícná píseň Sofie a Vejdi do 13. eonu. Naslouchej co říká Kristus sám:

Pozor na program s názvem „zakázané srdce“! Můžete ho mít, aniž jste si toho vědomi. Existují vsugerované vzorce myšlení, které vás před srdcem důsledně varují. Stačí jim naslouchat a uvěřit, že to s vámi myslí dobře a po čase se zakoření a stanou se autonomním programem. Kvůli tomu nikdy neuslyšíte, že Pán klepe. Někteří si dobrovolně nasadili vatu do uší, aby je nerušil hluk za okny – hluk duše. Strach z vnitřní bolesti duše, která neodbytně upozorňovala, že něco není v pořádku, vyřešili ohluchnutím vůči znepokojivému niternému hlasu. Jako když programátor odstraní antivirový program, aby vás neustále nevyrušovaly vyskakující okna, upozorňující, že váš počítač je napadený. Trojský kůň si vesele žije za hradbami vašeho konceptu a působí skrytou zkázu. Program „nemohu si dovolit ten luxus, jít za hlasem svého srdce“, znamená „vypnout srdce“. A vypnuté srdce neslyší ani hluk duše, natož aby slyšelo klepání Pána na dveře – vnitřní invence té nejjemnější energie v nás. Koncept, či program „vypnuté srdce“ je ustřižením kabelu k červené kontrolce. Jak typické řešení pro ďáblův svět. Jestliže vás něco bolí, nasypte si prosím do hlavy prášky proti bolesti a způsobí-li to vedlejší účinky, máme pro vás další léky, které tlumí bolesti vedlejších účinků… Dalo by se to nazvat neregulerní cestou k vnitřnímu tichu, která se člověku vždy vymstí.
Nevypínat hlas svého srdce s sebou však vždy nese i druhou stránku. Kdo vypne srdce, u toho ego zvítězilo předem. Je jako někdo, kdo se vyhnul boji ze strachu z bolesti… Kdo srdce nevypíná, ten se musí s egem potkat v čelním střetu. Viz následující příklad ze života Ježíše Nazaretského.

Nejen chlebem je člověk živ

Když Ježíše pokoušel na pustině ďábel, bylo to skrze hlas jeho koncepční mysli, která ho sváděla ke světským programům moci, vyvyšování, ovládání, či protekce. Pustina je symbolem dlouhého odloučení člověka od Boží hojivé moci a energie. Čtyřicet dní bez jídla je kódem čísla 40, které symbolizuje zkoušku, jíž byl vystaven, když po velmi dlouhé období nedostával svůj vnitřní duchovní pokrm. V období, před zahájením veřejné služby trpěl a bojoval se svými démony, jimž byl vystaven, aby se vnitřně očistil.

To vše slouží jako příklad pro každého z nás, k čemu dochází u každého, kdo je přijímán za syna. Tímto obdobím právě procházejí všichni vyvolení - duchem pomazaní - hvězdné duše, jež přišli provést připravené lidstvo skrze bránu do nového světa. V období před vyvýšením dochází k Božskému pokoření poutníka a to tím více, čím více se od něj očekává. Je doslova mrskán a vláčen pustinou, duchovním úhorem a nedostatkem vnitřní hojnosti. Zažívá stav pojmenovaný Janem od kříže, jako temná noc duše, na neznámou dobu dní, měsíců i let, dokud nepřijde Boží milost a nedojde k vyvýšení, jež se nazývá také osvícením. Zájemcům o tuto tématiku doporučujeme také osobní příběh a knihy osvíceného psychiatra doktora Davida Hawkinse. A biblickým hledačům připomínáme příběh Joba, jež je příběhem temné noci duše, jíž procházel ten nejspravedlivější člověk na zemi. My jsme se tomuto tématu věnovali v podobných podzimních energiích minulého roku, jaké se odehrávají právě teď. Pokud je toto téma pro vás právě aktuální, nahlédněte do článků od září minulého roku, počínaje článkem Perla nejvyšší hodnoty .

Oprostěte se od naivních výkladů písma, které vyučují, že biblický ďábel je konkrétní jedna bytost, která byla prvním odpadlým Božím synem. Ten, kdo byl skutečně první, už neexistuje. Byl zrecyklován Nejvyšším Bohem = proměněn v Jeho čistou, zdrojovou energii. Ďábel je zástupným pojmem pro božské, kristovské energie, jež existují na samém dně jeho Plnosti. Jsou to nízké vibrace nevědomí, přítomné v každém bodě časoprostoru. Duch Boží je všudypřítomnou energií Světla i stínu. Představuje jak energetické pole, tak jeho částicovou podobu. Vlnově-částicový charakter kvantového pole je jednoduše definice pro vlastnost Ducha Božího.
Tak jako pro každou vrstvu energetické Plnosti Světla existuje duchovní bytost, či anděl, jež ji reprezentuje, stejné je to také s vrstvami temnoty. Ďábelské energie jsou energiemi odloučení, zaslepenosti, malomyslnosti, či nenávisti, tvořící protipól k energetickým vrstvám Světla. Existuje nesčetně mnoho bytostí pohybující se v nesčetně mnoha vrstvách vědomí.
Bůh reprezentuje Světlo, Lásku, harmonii a v naší 3D realitě existuje dostupné nejen spektrum jeho Světla – jeho království, ale také široké spektrum temnoty. To vše existuje současně na každém místě časoprostoru a v každé buňce našeho těla.

Kristus zvítězil na ďáblem, když se sám, uvnitř své vlastní bytosti vyrovnal s atakem nízkých energií. Když je rozpoznal a rezolutně odmítl. A je lhostejné, jestli to vše proběhlo jen v jeho nitru, anebo to bylo manifestováno i fyzickým – částicovým projevem, ve formě nějaké bytosti, jež se pohybuje v nízkých vrstvách. Odmítnete-li podvádět, odmítnete-li nečestný zisk, odmítnete-li nenávist, odmítnete-li pokoření, odmítnete-li vlastní pýchu, ve vlastní rodině, anebo na pracovišti, tak odmítáte ďábla a volíte si Světlo a povznesení na křídlech andělů, stejně jako to udělal Ježíš, na své vlastní pustině duchovního úhoru.

Bůh je ticho a zdánlivá nicota, prostor uvědomění a bytí, ve kterém se zjevuje projevený svět forem. Bůh spočívá ve svobodném, nezatíženém stavu Lásky. Jeho protipólem je hluk a povrchnost materiální reality, točící se v kolečku krysího závodu a toužící hromadit. Jsou to dvě polarity, které nazýváme Bůh a ďábel. Kdo hledá Boha, ať odkládá nánosy myšlenkových konceptů, jež upoutávají pozornost v hlavě a ve hmotě. Jedině schopnost spočinout v bytí za myšlením a vzdání se lpění na světě, je spásou naší duše, jež nám otevírá oči k vidění neviditelné Skutečnosti, Nejvyššího Boha - Lásky.

Utrpení je příležitost

Trpíte-li v tomto období vnitřní duševní trýzní, která nemá vnější, objektivní, ani karmickou příčinu, které byste rozuměli, nepředpokládejte, že jste museli něco provést. Stejně jako nic neprovedl ani Job, ani Ježíš. Tak jako oni byli před svým vyvýšením pokořeni, či zkoušeni, tak můžete i vy dnes být pročišťováni, abyste byli vyběleni. Abyste byli hodni slávy, která je pro vás připravena.
V té největší bolesti duše, je největší příležitost k transformaci. I moderní sdílené příběhy duchovních mistrů, jako je Eckhart Tolle, či David Hawkins, vyprávějí o tom, že se ke svému osvícení dopracovali skrze obrovskou duševní tíseň, jíž museli projít skrz naskrz.

Příběh biblického Joba, barvitě vykresluje princip duchovního vybělení, postihující ty nejnadějnější a nejzralejší duše. Vnitřní úhor, který je s tím spojen symbolizoval příběh Ježíšova hladovění. Tělesné příznaky transformace zase manifestoval Job, když ho trápily svědící boláky, které si škrábal hliněným střepem. Ano, i vyschlá kůže a silně svědivé místa na těle jsou průvodními znaky příběhu duchovní transformace v období temné noci duše. Tělo je v tom období transformováno pro příjem vyšší energetické úrovně.
Když se vám zhroutí vaše naděje, či neuspokojuje vás nic z toho, co vás obklopuje a připadáte si uvěznění sami ve své duševní trýzni, jste jednoduše vedeni k regulérnímu vítěznému boji mezi vaší egoickou identitou, ztotožňující se s myslí a tělem a mezi vaší vyšší, božskou, duchovní identitou. Jediné místo úniku, které naleznete je spočinutí v bytí přítomného okamžiku. A tento boj zdaleka neznamená, že byste u toho museli sedět v prachu jako Job. Ten prach je symbolem vaší vnitřní pustiny, kterou si s sebou všude nosíte, abyste byli prověřeni reálným prožitkem úhoru, ve kterém máte možnost vzdát se, anebo vytrvávat. Útočiště vašich vnitřních komnat duše se stane vaším jediným domovem po dlouhý čas, abyste se co nejdůkladněji „přestěhovali“ z mysli do ducha. Abyste objevili Boha v tichu za myslí a abyste prožili obrovské naplnění v tom, čeho se ego děsí. Nechte se bičovat, nechte se pošlapat a přijměte svůj kříž ve svém vnitřním, osobním tichu, než dojde k vašemu vzkříšení...
Všichni, kteří jdou po cestě k osvícení, se zabydlují v tichu, samotě, nicotě a v bezčasovém bytí, které osvobozuje jejich ducha a odhaluje jej jako tu nejcennější perlu, či zakopaný poklad svého srdce. Bůh, který je pro ego skrytým se v tomto stavu pokoření v pytlovině zjevuje připraveným.