Máš pozvánku?

Tento článek je založen na Ježíšových slovech předložených v Tomášově evangeliu. Nastal věk, kdy se probouzí mnozí křesťané, kteří byli doposud spoutáni náboženskými dogmaty a zkreslenou verzí Ježíšova učení, jež se nalézá v oficiální Bibli. My vám nabízíme úvahu nad tím, co se církevním otcům do Bible nevešlo a proč se jim nehodilo nejen Tomášovo evangelium.
Slovo samojediný, které je použito v úvodním textu, jež je mottem článku, není běžně používané a podle slovníku spisovného jazyka českého, znamená: „úplně, docela sám; osamělý, sám a sám; jen jeden jediný.“ Popisuje jedince, kteří dosahují schopnosti vstoupit do mystéria svatební komnaty zcela a jedině sami, zatím co dav stojící přede dveřmi nemůže vstoupit. Jsou totiž mnozí příslušníci křesťanských církví, kteří toho nebudou schopni. Nevejdou, protože svou spásu odevzdali do rukou představených. Vzdali se své vlastní vůle a moci a dali ji prostředníkům stavícím se mezi člověka a Boha. Mají dojem, že jejich duchovní vůdci spásy dosahují a kdo se bude řídit jejich pravidly, bude spasen také. Zpochybňovat neomylnost náboženských písmo-znalců, svatých otců a pomazaných kazatelů je zapovězeno pod trestem exkomunikace. Jak by se církevním představitelům líbilo, kdyby jejich ovečky věděli, že svou spásu mají jen a jen výlučně ve svých rukou? Jak by se líbilo těm, co ovládají dav, kdyby ztratili zcela svůj vliv a prokázali se jako nadbyteční prostředníci? Kdo by jen chtěl mít na své svatbě a v průběhu celého manželství mediátora, či sekundanta určujícího pravidla vztahu? Kam by se jen poděla důvěrnost, či potřebná intimita vztahu, kdyby byl neustále přítomen tak zvaný „velký bratr“, který intimní vztah permanentně koučuje, rozsuzuje i trestá?
Církevním otcům a samozvaným pomazaným se nemůže hodit ani samotná instituce svatební komnaty, ve které nemá nikdo třetí co dělat. Proto oficiální verze křesťanského náboženství předkládá v Bibli Ježíše jako ženicha, který pozývá své věrné na svatební hostinu, ale zcela vypustila osobu jeho nevěsty a také místo svatební komnaty. Oficiální křesťanství tedy myslí, že jsou pozvanými na svatbu, ale přitom mají pozvánku, na které není ani zmínka o nevěstě a ani zmínka o tom, kde se svatba koná? Jak by jen mohli dorazit? A jak se mohou pasovat na přítele ženicha, když jsou sami plagiátory jeho pozvánky, či synové těchto plagiátorů? Posuďte následující pasáže z oficiálních evangelií:

Náboženské dogma vězní duši

Náboženství určuje pravidla víry, nastavuje hranice pravdy a nepravdy, omezuje osobní zkušenost věřících. Drží své ovečky ve své ohradě, pod záminkou ochrany proti vlkům. S pastýři ovšem vlk manipuluje způsobem, kterého si většinou nejsou vědomi. Svazují ovečky vinou a samozvaně si osobují právo zprostředkovávat Boží pohled na svět. Udržují své ovečky důrazem na poslušnost pravidel, kterou staví nad Lásku v srdcích. Touha, vnuknutí, napojení na Boha, či poslání duše, nemá v náboženstvích prioritu. Pravda v srdcích je zakázaná. Je pro pastýře ohrožením jejich postavení a mystickým přesahem, který odsuzují z důvodu: „nejděte nad to, co je psáno !“… Jako by snad celé mystérium života a duchovního světa mohla obsáhnout jakákoliv kniha, či zákon a jako by snad život i Bůh zamrzli před dvěma tisíci let... Bible byla sestavena právě z těch duchovních textů, které umožňovaly tuto filosofii propagovat a po staletí držet dav v novém oficiálním náboženství, jež důsledně vymítilo alespoň polovinu inspirovaných duchovních textů, představujících nebezpečí pro nově nastolená pravidla otců. Nálezy uchovaných sbírek soudobých textů V Kumránu a Nag Hamádí, z poloviny minulého století, však jednoznačně svědčí o jiném obrazu Kristova učení, než jak ho předkládá takzvaně „oficiální, kanonická- biblická verze“. Oficiální verze utváří mantinely nového náboženství, ale kdo chce znát životodárnou pravdu, přinášející věčný život, nesmí se nechat spoutat čímkoliv. Nechtějte uctívat příručku – Bibli – která má udržet dav v poslušnosti. Chtějte znát Pravdu za všemi slovy a všemi inspirovanými texty. I tu, kterou nechtěli tvůrci Bible slyšet.
Skupinově udržovaná víra spolků a náboženství nezachraňuje! Prostředníci mezi člověkem a Bohem jsou od jisté úrovně vědomí již překážkou spásy. Nikdo nemůže být spasen proto, že celý život žil ve vymezených mantinelech náboženství, i když náboženství sloužilo k odkojení jeho začínající víry. Nikdo nebude spasen jen proto, že se vystříhal nestřídmosti, nemravnosti, či neposlušnosti. Spasení není věcí dokonalé poslušnosti, ale dokonalé Lásky. Udržet se v ohrádce pravidel je zjevná vnější cesta, která nestojí výlučně na kvalitě vědomí. Vysoká míra sebeovládání může být znakem pevné vůle, ale není zárukou ohně Lásky, který přináší věčný život.

Náboženská pouta mění motiv konání. Je zcela jiné, vyvarovat se pokušení proto, že „nesmím“ kvůli odsouzení, či vyloučení z církve, anebo se vyvarovat pokušení z důvodu silné vnitřní vůle. Svoboda „konat cokoliv“, je základem k tomu, aby vznikla silná, nezlomná vůle ukotvit se v bezbřehé Lásce.
Vnitřní pohnutky a osobní zralost nelze měřit zdáním očí. Tradiční náboženství kontrolují skutky, posuzují duchovnost očima a Boží slovo pro ně představuje text knihy. To však ke spáse nestačí. To je milník, který musíme na cestě k věčnému životu bezpodmínečně překročit. Církevní vůdci se podobají náboženským vůdcům za dob Ježíše Krista. Ti chtěli Ježíše zabít, protože hlásal svobodu, Lásku a milosrdenství jako nejvyšší a jediný zákon. Narušoval jim jejich autoritu, postavení a moc nad ovečkami. Láska pro něj byla naplněním a překročením jejich zákona, ale oni to považovali za porušení zákona. Náboženští vůdci chtěli kontrolu, pravidla a poslušnost. Ježíš hlásal živé slovo Boží v přítomném napojení a oni se drželi mrtvých textů a právnických výkladů. Viděl chudé, nemocné a obyčejné lidi jako vydírané otroky, žíznivé po Lásce, zatím co pro židovské představené byli opovrhovanou spodinou, se kterou se nesměli ani bavit, ani přátelit.

Slepota dogmatismu

Ježíš byl středem svého království, které v jeho době shlédlo na Zemi. Zosobňoval Boží Plnost jakožto logos – archetyp dokonalého nebeského rodu člověka, jehož zárodek má každý ve své duši. I když stál uprostřed davu náboženských vůdců, nebyli schopni to uvidět kvůli zábranám mysli, kvůli náboženským předsudkům, kvůli kastovním a třídním rozdílům… Spasitel přece nemohl pocházet z Nazaretu. Král židů se přece nemůže bavit a nechat hostit lůzou. A co víc, mesiáš by přece nikdy neporušil sabat, aby v něm léčil. Náboženská pravidla zavrhla kámen, který byl úhelným rohovým kamenem. Láska nebyla vrcholem jejich učení, ani úhelným kamenem jejich chrámu. Kamenujte ho, protože řekl, že zboří tento chrám a ve třech  dnech jej postaví! Vůbec netušili, že nejde o kameny jejich synagogy, ale že skutečný chrám se nalézá v těle člověka, zatím co synagoga je jen symbolem = napodobeninou Skutečnosti.
A stejné je to dnes. Moderní farizeové dnes dokonce cestu srdce zakazují. Učí, že srdce je zrádné a nejdůležitější je poslušnost. Proto nepochopili tu nejdůležitější podstatu a nechali se zotročit rozumovými výklady písem. Ten kdo oficiálně vyučuje, že nejvyšší druh lásky se zakládá na zásadách, ten už nemusí učit vůbec nic... Nepochopili to nejzákladnější a proto se to ostatní stává zbytečným - neúčinným. Kdo o lásce musí přemýšlet, ten ji nežije a kdo se ji pokouší vzbudit dodržováním zásad, ten ji dokonce vězní!
Náboženské podhoubí vede k tomu, že jeho představitelé cedí komára, ale polykají velblouda. Zatím co obyčejní a zmítaní lidé si byli jistí, že mezi nimi stojí mesiáš, náboženští vůdci nebyli schopni to vidět. Jejich myšlenkové programy, uvěznily jejich ducha. Obyčejní lidé neuměli učeně mluvit, neznali detaily zákona a byli opovrhovaní. Jediné vlastnictví, které jim nikdo nemohl vzít, bylo vlastnictví jejich ducha. Jejich lidská ubohost byla v té době požehnáním, protože věděli, že Kristus je mesiáš. Věděli to vnitřním zrakem a vnitřním pohnutím. Jejich nejniternější vlastnictví ducha, bylo jejich chrámem a jejich jediným útočištěm. A tato duchovní příslušnost byla tou nejcennější perlou, kterou v sobě objevili. To nejniternější v člověku je božstvím, které se silně hlásí ke slovu, když uzří svého Pána. Svou podstatu.

Láska vše uzdraví

Pro svobodné lidi bylo setkání s Ježíšem podobné, jako žár Lásky. Jako když duši zalije žár harmonie a způsobí vnitřní požár. K tomu nepotřebujete ani vzdělání, ani moudrost z knih, ani postavení, ani uznání. Když vás zaplaví žár Lásky, jde celý svět stranou a vy prostě víte, co cítíte. Oslovuje vás Bůh a potkává se ve vás nebe se zemí. Přijímáte vnitřní nepřenositelné vědění – gnósi. Pán jako Ženich a duše jako jeho Nevěsta, se cítí spolu celiství, naplnění a přeneseni do jiného světa – Božího království v srdcích. Ve svém harmonickém spojení boří všechny zákony a zůstává jim jen jeden, jediný. Zákon Lásky. Marně budete zamilované upomínat pravidly, vnucovat jim třídní rozdíly, apelovat na jejich poslušnost a přesvědčovat je výklady písem. Oni písma ani pravidla nepotřebují, protože uchopili jejich živelnou podstatu, silně prožívají jejich smysl a to je nadále řídí. Přirozeně, živelně, přírodně. Díky Lásce jsou čistí a nevinní, i když jsou pořád jen chybující lidé. V Božích očích jsou svatí a dokonalí pro čistotu svých pohnutek a nevinnost svého srdce.

Na druhou stranu jsou i ti nejdokonalejší písmo-znalci odsouzeni a nenalézají Kristovo království. Jejich vnější dokonalost je jejich prokletím, kvůli pýše a nadřazenosti, kterou cítí, se vidí jako vyvolení vůdci a vlastníci svých oveček. Myslí, že musí být pomazaní. Ale jejich rozumové znalosti a strojová poslušnost pravidel, jim neumožňují odložit zábrany a nechat se unášet duchem. Cíl své cesty nedosahují, protože myslí, že vše ví, ale netuší, že to, kam by měli mířit, je nevyslovitelné, nehmatatelné a nepojmenovatelné. Jejich znalosti jsou koncepčním myšlením, ale cíl je dosahován až ve stavu bezkoncepčního vnímání přítomného bytí. To, co uniká znalcům písem, ať se namáhají, jak chtějí, je přirozeným vlastnictvím dětí, které dosahují cíle bez námahy.

Svatební komnata duše

Nenechte se spoutávat pravidly, samozvanými pomazanými, ani písmy. Vše, co je zjevné, je napodobeninou neviditelné Skutečnosti. Každý text je zneužitelný a každý rituál je jen návodem, každá ikona je jen lidská interpretace. Neexistuje ani jedno náboženství, ani jeden náboženský text a ani jeden náboženský vůdce v tomto světě, kteří odráží zcela neskreslenou, čistou Boží Pravdu. Tento svět byl dán ďáblu a týká se to i náboženství. Ve vodách chaosu se odráží rozmazaná a rozvlněná zrcadlově obrácená napodobenina pravé Skutečnosti. To jediné, co nebylo dotčeno deformací fantomového matrixu, je vaše nejvnitřnější Skutečnost prožitku za myšlením. Ta je neposkvrněná a napojená na Nejvyššího. To je jediné útočiště člověka, jediný zdroj, chrám Pravdy a svatební komnata. Po té, co odhalíte nedostatečnost a nápodobu lidských náboženství, je třeba je překročit a tím naplnit smysl jejich zákona. Tak jako Kristus tu nejste proto, abyste náboženské pravidla odsoudili, ale naplnili, pochopili jejich hluboký význam, který se postupně vepíše do duše jako řídící program. Vejde do podvědomí a stává se vaší automatickou součástí. Promění vás niterně zápisem Pravdy věčného života. Utváří vás pak nadále Skutečnost – Láska - Bůh, ne pravidla. Tím zákon učiníte nadbytečným. Vyjde nejprve vaše Jitřní hvězda a následně se stane sluncem ve vaší duši.

Děti, které ještě nebyly spoutány světskými koncepty, jsou na chrám ducha přirozeně napojeny. I když nevědí, jak se tomu říká, nepotřebují žádná pravidla, ani žádné návody, aby byly řízeny duchem. Spojte se s dítětem uvnitř sebe sama. Proto Ježíš řekl o náboženských vůdcích, abyste poslouchali, co říkají, ale neřídili se jejich konáním. Musíme spatřit duchovní podstatu za jejich slovy a smysl jejich přikázání, abychom získali cíl. Jak se chcete naučit splynutí s duchem? Toho nelze dosáhnout skrze myšlení. Toho lze dosáhnout pouze utišením a zkrocením myšlenek a nutkavého proudu myšlení. Ducha se dotýkáme skrze vyprázdněné myšlení. Dokud stojí myšlení o spáse mezi námi a duchem, spásy nedosahujeme. Až ve chvíli, kdy překročíme myšlení a dokážeme v sobě realizovat jen pouhé bytí v přítomném okamžiku, dosahujeme mimosmyslového klidu a vnitřního vědění. Prožitkem stavu JÁ JSEM, se spojujeme s Nejvyšším Bohem, který o sobě říká v knize Mojžíšově: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

Cesta samojediných

Dosažení spásy nemá nic společného se skutky poslušnosti, jež předepisují církve. Spása je stav splynutí s Božským živlem vrcholné harmonie duše, jemuž říkáme bezpodmínečná Láska. Spásy nemůžeme dosáhnout příslušností k náboženskému směru. Cesta ke spáse je schopností jedince prožít v sobě samém splynutí s tím nejniternějším a nejnevinnějším, co v sobě nalézá. K tomu musíme být zcela klidní, zcela svobodní, zcela uvolnění a zcela smíření. K tomu musíme umět odkládat celý svět a uzavírat se do svých nejniternějších komnat. Směr k cíli vytyčuje kontemplace, relaxace a meditace. Bez ohledu na čas a bez ohledu na okolí. Bez ohledu na protestující fantomovou realitu ega. Skrze to vše musí projít naše vědomí – naše pozornost, jako skrze začarovanou krajinu klamu. Celý okolní svět iluze a chaosu musíme umět „nechat být“ jako bezcenný a jako podružný. Hlas nespokojeného ega, které se identifikuje s konáním, lidským příběhem a dosahováním cílů ve hmotě, musíme umět nechat bez odezvy. Nalézt v sobě prostor, ve kterém veškerá hra vzniká. To je prostor ducha – uvědomění všech objektů. Už dále nehrát hru ega a prohlédnout krajinu přízraků, krajinu zrcadel, děsivých strašidel a krajinu temného strachu. Ego nám na cestě spásy nahání hrůzu, žadoní o smilování, nebo opakovaně útočí. A jak už to bývá vykresleno v pohádkách, pouze ten, kdo se nebojí, kdo se nenechá zastrašit, kdo se neohlédne a pokračuje ve své pouti do neznáma, zvítězí. Kdo vstupuje do vzduchoprázdna znovu a znovu, až do zemdlení, ten jediný je hoden Nevěsty. Kdo pokračuje i přes to, že už se téměř vzdal naděje. Kdo nevidí jinou cestu, než zvítězit nebo zemřít, ten je vítěz a dochází spásy. Vstoupit do ducha v meditaci, znamená zastavit divadlo dění a podívat se na svůj příběh z nadhledu. Je to vystoupení z povrchu a ponoření se do svého nejhlubšího středu. A to je definice jak přemoci ego = ďábla. Být mimo jeho vliv. Učinit z něj sluhu a ne pána.

Ať již jsou kulisy našeho světského příběhu jakékoliv, cestu duchovního rytíře můžeme projít v jakékoliv světské roli. Je tu připravená jak pro sluhu, tak pro krále. Je to možnost ducha a příležitost duše. Čeká se na to, co v nás zvítězí. Čeká se na to, jestli dokážeme odložit vnější role, ve prospěch vnitřní cesty spásy. Rytíř zůstává na své cestě zcela sám - samojediný. Opouštějí ho i ti nejbližší, protože do jeho nitra s ním nemohou a protože nemohou pochopit úskalí a nástrahy jeho cesty. Nemohou uchopit jeho vnitřní prožitky a jeho vnitřní volby. Snad jen občas napoví vědma, možná, že poutník zaslechne slova, či uvidí scénu, která je mu individuální odpovědí na hluboké otázky a modlitby duše. Tady není jiné možnosti, než všechny a všechno uvnitř sebe propustit a zůstat zcela sám. Naslouchat vnitřnímu vnuknutí, kudy vede cesta dál. Jedině víra vyzkoušená ve všech druzích utrpení, pokoření a vnitřního neštěstí se stává obroušeným a lesknoucím diamantem. Perlou a spásou. Božím královstvím, které otevírá své brány, aby Otec přijal svého marnotratného syna, či dceru se slzami štěstí. Pochopení a vyproštění se z duality je biblickým poznáním „dobrého i zlého.“ Proto Otec připravuje velkou hostinu pro toho, kdo poznal zlé a bytostně si tím uvědomil hloubku toho dobrého. Niterný a zocelený syn, už není tím lehkovážným marnotratníkem. Po nekonečném čase utrpení je hluboký a proměněný. Není již lehkovážným dědicem, ale své vnitřní bohatsví si vydobil sám, v boji na život a na smrt. V zápase dobra a zla, nebe a země, těla a ducha… Proto je nyní hluboce pokorný, vděčný a nevýslovně oddaný. Každý vstupuje bránou království jen sám za sebe a získává tím jiskřivý šat ducha, plný aurické záře. A tento vstup je skrytý zrakům těla. Není okázalou ceremonií, a není ani nezaslouženým darem spasitele. Kristus přinesl vzor a jeho bratři ho následují v cestě smrti na mučednickém kůlu. Obětovali světskou roli identitu i světské vlastnictví a možná se slzami, ale přesto věrně procházejí niternou cestu, až do úplného konce. A dosahují ji vždy až ve chvíli, kdy už přestali doufat a kdy už se přestali upínat k budoucímu spasení. Dosahují ji ve chvíli dokonalého odevzdání a smíření se vším co jest. Ať se stane i vaše individuální cesta rytíře ducha jedině úspěšnou.

Vystupte ze své bídy

Církevní otcové špatně vykládají myšlenku o tom, že sám Kristus spasil všechny naše hříchy. Realizují svůj podvědomý program o zbavení oveček jejich moci. Ale to je ďábelské pokroucení významu Kristovy oběti. Uvrhuje věřící do trpného očekávání spásy v budoucnosti, která je získávána ne vlastním úsilím, ale jako odměna za poslušnost. Ovečky = laici, či řadoví členové nejsou hodni mít své vlastní napojení na Boha a nejsou schopni dosáhnout své vlastní spásy. To je trestuhodné a ďábelské znetvoření Kristova učení i odkazu. Ačkoliv Kristus otevírá cestu spásy – prošlapává cestu jak v minulosti, tak dnes, spásy nedosáhne nikdo, kdo se v duchu nestane Jím a neučiní to vědomě a spolu s Ním. Mystérium svatební komnaty představuje Krista jako ženicha a duši člověka, jako nevěstu. Ti dva se musí stát jedním jediným, spoutáni trojitou šňůrou, kterou nemá žádný člověk oddělovat. Duše mají dokonale následovat svého pastýře. Nikdo nevchází dveřmi ovčince, pokud nepije Kristovu krev a nejí jeho tělo v symbolice svatého přijímání. A to vše jsou symboly duchovního ztotožnění. Jsou to symboly osobního splynutí s duchem Krista, které vyžaduje silné uchopení vlastního zvnitřnění v dennodenním prožitku. Celý jeho odkaz je návodem pro probuzené, aby obětovali vše světské na kříži časoprostoru a vzkřísili tím v sobě archetyp dokonalého člověka – Krista. Kristus je božskou Skutečností přítomného okamžiku a kdo Ho očekává v budoucnosti, ten se nikdy nedočká. Vstupte do dokonalého prožitku přítomného okamžiku a ztotožníte se se Skutečností, kterou je Kristus. Vstoupíte do jeho království a budete naplněni kristovským duchem. Stanete se Jím a On vámi. Musíte to však učinit jen vy sami. Kristus z nikoho zázračně nesejme břímě jeho vlastní cesty osvobození ducha. Kdo nenásleduje Kristovu cestu k osvícení, zůstává mu jeho vlastní bída tělesnosti - živočišnosti.

Nebeský Jeruzalém tím sestoupí na Zemi a vykoná cestu záchrany. Povede hledající k pramenům vod života. Již brzy nastane to, co nazýváme druhý příchod Krista, jeho soudný den a vzkříšení spravedlivých a nespravedlivých. Jeho přítomnost je již dnes zřejmá. Kdo ho očekává ve Skutečnosti přítomného okamžiku, ten se s ním přivítá a bude vzkříšen k životu věčnému. Bude to pro něj znamenat vzkříšení spravedlivých. Kdo bude v okamžiku vzkříšení mimo pravou bránu, kterou je Kristus, toho jeho vlastní svědomí odsoudí. Kristův příchod pro něj bude vnitřním soudem. V jednom okamžiku uzří celou Pravdu, uzří sám sebe z Božského nadhledu a pocítí duševní trýzeň. Znásobené energie kristovství dají všem prožitek Pravdy. Pro jedny to bude znamenat osvícení a pro druhé velmi studenou sprchu, podobnou vyhození ze svatební hostiny. Jedni budou vzati do Božího království uvnitř svého srdce a druzí budou zanecháni odsouzenému svědomí a těžkým bojům armagedonu.

Máš svatební oděv?

Historie se opakuje. Židé nepřijali mesiáše a očekávají ho dodnes. Tak jako křesťanstvo dnešní doby, nebude schopné uvidět Kristův druhý příchod. Nebude jim dáno to vidět, podobně jako Kristus neukázal Herodovi žádný zázrak. Zaslepenost a předpojatost židovských představených jim neumožnila poznat mesiáše, ani kdyby před nimi seslal oheň z nebe. Byli pozváni na svatební hostinu, ale nebyli toho hodni. A mnozí se tlačí do předních řad, ale chybí jim svatební oděv, znamenající duchovní zářivý šat čistoty aurické záře.

Když vyšla betlémská hvězda, rozpoznali to astrologové z dalekých krajin, ale nerozpoznali to židovští náboženští vůdci. Když vyšla současná, Jitřní hvězda v roce 2020, opět to období rozpoznali především astrologové, ale ne křesťanské církve. Kdo z nich si skutečně všiml konjunkce Saturna a Jupitera v roce 2020, která vytváří Betlémskou hvězdu a předznamenala Kristův návrat? Záleží totiž, jak se kdo dívá. Kdo je zahleděný do svých dogmat, není schopen uvidět Skutečnost. Kdo očekává Krista sestupovat z nebe, nevšimne si, že klepe na dveře jeho srdce. Kdo odsuzuje srdce, jako zrádné, ten nikdy nemůže přijmout, že má nebe sám v sobě, natož aby přijal Jitřní hvězdu svého srdce. Neuvidí to, co je zřejmé na každém kroku. Co je nepřehlédnutelné, jako když blesk ozařuje krajinu.

Všudypřítomná znamení

Naivní výklad Kristových slov svádí k hledání Krista na fyzické obloze. Kdo se umí dívat pouze tělesným zrakem, nepřijímá vidění duchovní. Kdo si neuvědomuje příběh své duše, která je v současné době zmítána dramatickými proměnami energií, ten nemůže uvidět ani Kristův druhý příchod. Z pohledu duše je však Kristova přítomnost zjevná a nepřehlédnutelná v podobě změny prožitku, změny paradigmatu, či něčeho, co visí ve vzduchu a silně proměňuje společnost. Kdo si nevšiml proměny světa od roku 2020 a to ve všech směrech? Kdo si nevšiml, že dobří se postupně stávají lepšími a zlí se stávají horšími? Schumannova rezonance planety se znásobuje, ledovce tají, vedra jsou nesnesitelné, záplavy bleskové a epidemie narůstající. Duchovní energie změny je všude. Nelze jí nikam uniknout, stejně jako nemůžete neuvidět blesk na noční obloze. Energie stále zesiluje a stává se naléhavější a naléhavější, dokud v jedné chvíli nedospěje do svého vrcholu, aby způsobila vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých – kvantový skok. A vzkříšení je svatební hostinou duše. Nepropásněte ji, času je již velmi málo...zbývá poslední půlrok.
Kdokoliv myslí, že za Kristem se musí honit, ještě se neprobudil. Kdokoliv uvěří samozvaným Kristům v lidské formě, honí se za mrtvolou, a krouží kolem, jako to dělá orel. Skutečný Kristus dnes vstupuje do všech srdcí a k tomu je potřeba se zastavit a ne nahánět. Stejně jako spravedlnosti Boží nikdo neunikne, protože je Bohem zkoumána zevnitř duše, nikoliv zvenčí. Jde o vibrační kvalitu.

Otřesení světa

Kristova přítomnost začala pomalu rozebírat starý systém. Ekonomika se hroutí, živly nabírají na síle, vyhlídky na úspěch jsou nejisté, svět zastavuje epidemie a proto už nic dnes lidem nechutná tak, jako dříve. Svět se proměňuje natolik, že jeho dravcům pohasíná slunce a padá jim měsíc, jako symboly hroucení jistot. Obrazné hvězdy tohoto světa – mocní, padají jedna po druhé k zemi, podobně jako filmové hvězdy přicházejí o práci kvůli umělé inteligenci. Svět je otřesen čím dále více, dokud nebude všem duším zcela zřejmé, že se jedná o viditelné znamení Kristovy přítomnosti. Obrovsky mocná energie transformuje svět a není před ní úniku. Mužsky orientovaný svět podporující ego se drolí na kousky a ženská energie Kristovy Lásky přináší novou kvalitu, nová prozření a nové přístupy. Je na čase, aby svět přijal Krista i s jeho Nevěstou. Nebe se tím potkává se zemí, a vyvolení v sobě vzkřišují celistvost. Probouzí se ze zimního spánku a rozpoznávají se jakožto Boží děti, aby se již brzy stali učiteli lidstva. Všechny průvodní znaky transformace se projevují na každém kroku. Jsou stejně zřejmé, jako fíkovník, který v zimě úplně opadal, ale přichází léto a vyrašily na něm zelené výhonky.

Generace dospěla k maturitě

Stejné duše, které zažily Kristův první příchod, jsou inkarnovány na Zemi i v dnešní době. Jsou generací, která dodnes nepominula, dokud neprojdou aktuální maturitou lidstva a vzkříšením. I když neví den ani hodinu posledního soudu, prověří se naprosto důsledně, jak reagovali na ten nejsilnější možný duchovní impulz k probuzení a vzestupu. Je to souhrnná zkouška, která na chvíli zobrazí duchovní realitu lidstva v celé své kráse. Mnozí očekávali konec světa, a když skutečně nastal, nerozpoznávají to. Jak je to vůbec možné? Asi podobně jako v době Noemově. Neuzráli vnitřně natolik, aby byli schopni vnímání vnitřního zraku. Aby si uvědomili svou neviditelnou paralelní rovinu. Jsou zahleděni do hmoty a jsou zaměstnáni světským životem natolik, že na „blbosti“ nemají čas. Fantomová identita člověka, které se říká ego, je spoutává do sestupné spirály reverzního matrixu – ďáblova světa. Naléhavost proměny světa zesiluje, ale to vše je přece pro ně vědecky prokázané oteplování planety v důsledku znečištění. A epidemie, záplavy či zemětřesení tu byly a budou, takže nic nového pod sluncem… Kdo nechce vidět, nevidí, že již probíhá armagedonské soužení ve verzi, která se nezdá tak černá, jak vykresluje text Janovy apokalypsy. A že se planeta vylidňuje? To je přece v důsledku fyzikálních zákonitostí. Kde v tom vidíte něco nadpřirozeného? Říkají mnozí.
Armagedon představuje energetický střet dvou protipólů. Apokalyptické scénáře jsou denní náplní zpravodajství z celého světa. Třetina světa hoří, třetina světa je zaplavena, či třetina světa podléhá zemětřesením. A ptáte se, která je to třetina? Pak se nedívejte na rozlohu kontinentů, ale na nejspodnější dimenzionální vrstvu 3D světa, která je pohlcena fantomovým reverzním matrixem soupeřů. Tato energetická úroveň se bortí a odpadá, stejně jako odpadá struska z taveného železa. Svět, ve kterém žijeme, je světem symbolů. Odráží neviditelnou duchovní realitu na materiálních symbolech. Vaše zoufalá duše se vám bude manifestovat v zoufalém životě, který vás pronásleduje. Stejně tak odstraňování vrstvy s nejnižší vibrační hustotou, je nám vizualizováno na materiálních armagedonských pohromách. Vrstvy reality se prostorově prolínají jako fólie. Jsou přítomny na každém místě prostoru v celé své paletě (barev – elektromagnetických vibrací). Jak Boží království, tak peklo máte kdykoliv a kdekoliv k dispozici jakožto celé spektrum elektromagnetického vlnění = tón, barva i obraz. Záleží, co máte naladěno na svém přijímači.

Noe musel strpět, že se mu většina posmívala, nebo si ťukala na čelo. Ale stálo mu to rozhodně za to. Proč bychom si měli myslet, že se neodehraje podobný scénář, jako tehdy? Ne potopa celého světa, ale specifické kataklyzma planety. To, co se bude odlišovat je snad míra, či rozsah katastrofy, ale ne princip. Ten se opakuje v mírnější podobě. Je zcela v Boží kompetenci zrealizovat dimenzionální přechod k nejvyššímu užitku všech zúčastněných i přihlížejících…

Kdo bude vzat a kdo zanechán?

V probuzených probíhá vnitřní proces, vedoucí k hromadnému osvícení – vzkříšení spravedlivých. Možná, že zrovna váš soused si tím prochází, ale vy ho znáte pouze z běžného života. Nesvěřuje se vám s vnitřním bojem a možná to ani neumí z nadhledu vyjádřit. Ale jednoho dne se stane, že se viditelně promění. Bude krásnější, mladší, zářivější a božsky moudrý. Jeho vnitřní životní realita se viditelně promění do prožitku rajské blaženosti. Stane se telepatem, léčitelem, či dokáže něco specifického, nadpřirozeného. Takový člověk byl totiž „vzat“ Kristem do jeho království. Vystoupil z duální reality a prožívá Skutečnost Boží Lásky, ať je přítomen kdekoliv. Je to stav jeho srdce, nikoliv fyzické nanebevzetí. Neodešel z tohoto světa, ale byl přenesen do jiné hustoty dimenzionální reality. Vzdaluje se ďáblovu světu postupně a pomalu, dokud se životní dimenzionální roviny neoddělí natolik, že se vzestoupení stanou neviditelnými pro ty, co zůstali. Vzestup zažije připravený a zralý, aby kristovské energie způsobily kvantový skok vědomí. A ten se stane mnohým. Zatím co jiní „zůstanou“ v tom smyslu, že nebudou schopni okamžitého vzestupu ani z pohledu proměny vědomí, ani z pohledu proměny neurální soustavy lidského těla, ani z pohledu odstranění genetických pečetí v kódu DNA. Tyto interní procesy musely být spuštěny dlouho před tím, než přijde vzkříšení.

Energetický posun dnešní doby proměňuje současně vědomí připravených, včetně jejich těl, aby byli schopni přesunu do vyšší dimenzionální úrovně života. Ta proměna je předpokladem zjevení Božích dětí a neděje se ze dne na den. Probíhá již po léta a vyžaduje silně pokročilou duši. Zjevení Božích synů je jejich rozvzpomenutím a navrácením k jejich pokročilé duchovní úrovni, kvůli které byli vyvoleni Bohem k záchranné misi pozvednutí úrovně lidstva skrze příchod Božího království. Jsou to nebeské duše, které přišly na pomoc lidstvu, nejprve v podobě vyvoleného, židovského, dvanáctikmenného národa a zůstaly až do dnešní doby uvězněni v reinkarnačním procesu v blízkosti Země. A existuje tu velká škála různě vyspělých duší, převážně pozemské stádo, které dostanou šanci k velkému pokroku. Bude jim pomáháno dosáhnout vzkříšení v druhé vlně, která přijde za tisíc let.
Duše, která vzkřísila ducha sama uvnitř sebe, je jako panna, připravená a čekající na svatbu se svým ženichem. V její lampě je dostatek oleje, aby mohl být zažehnut oheň božství v okamžiku vzkříšení. Olej symbolizuje pomazání duchem, kterého dosahují pokročilí hledající, když se jejich duchovní hledání ubírá do nitra, do prožitku bytí. Zatím co prázdné lampy panen z Ježíšova podobenství níže, symbolizují formy, kterým chybí obsah. Formální věřící a soudobí farizeové, jsou prázdné nádoby, bez ducha. Ačkoliv usilují o vdavky a stojí v první řadě, ve skutečnosti promarnili svou šanci a okno příležitosti se brzy uzavře…

Ženich si přichází pro nevěstu

Kvantový skok Kristova příchodu – zjevení na duchovním nebi, iniciuje hromadně síly Světla. Biblickou symbolikou řečeno, Kristus si přichází pro svou Nevěstu a stávají se „jedním celistvým tělem“. Na nebi (nebe uvnitř nás) je vidět znamení Ženy oděné sluncem, chráněné kristovými křídly. Více v článku Vysvobození princezny Prakticky tím dochází k osvícení vyvolených, kteří se tak stávají Kristovými nástroji – jedním vojskem. Povstávají z popela. Tím vzniká portál vzestupu, umožňující hromadný posun lidstva. Otevře se tím přesah – most, mezi zemí a nebem, mezi tělem a duchem. V mužském světě dochází k harmonickému spojení s ženskou kvalitou a to reprezentuje nové energie vodnářského věku. Věku duchovna. Věku tisíciletého Božího království, které sestoupilo na Zemi.
To si vyžádá zesílenou reakci i na temné straně síly. Je to boj o převahu sil, dokud Světlo plně nezvítězí. Divoké zvíře z knihy Janova Zjevení, povede bitvu s vyvolenými. Představuje celý politický a obchodní systém světa, ovládaný skrytými loutkovodiči, který touží svět vlastnit, ovládat a stojí v opozici proti Bohu. Armagedonská bitva se značně přiostří, dojde k pronásledování vyvolených a k zesílení všech průvodních jevů času „konce světa.“ Nekončí však planeta Země, ale přesouvá se do vyšší paralelní roviny a spolu s ní také probuzené lidstvo. Ztuhlé rigidní struktury reverzního matrixu známé jako ďáblův svět, odpadají v armagedonském střetu. Nepřežijí vyšší energie, které drží na druhé straně barikády vyvolení, v čele s Kristem. Pravda se odhaluje, náboženské omyly vycházejí najevo a pokrytectví církevních představitelů se všem postupně zcela vyjeví. Ve vyšší realitě se přesuneme do vyšší Pravdy. Svět se promění a lidstvo naváže spojení jak s galaktickou radou mimozemských civilizací, tak s Bohem. Na Zemi se obnoví pravý Boží svatostánek. Boží existence bude veřejně známá a přijímaná, jakmile se svět osvobodí od temnoty.

Vzkříšení a Pánův příchod = energetický vrchol, očekáváme na jaře 2024, po jarní rovnodennosti, kdy skončí prvních předpovězených 3,5 roku = 42 měsíců = 1260 dní pošlapávání svatého města (vyvolených) a prorokování dvou svědků v pytlovině. Ženicha a jeho Nevěsty. (Viz kniha Zjevení Janovo, kapitola 11). Od jara příštího roku nastane druhá polovina týdne let (3,5 roku), ve které již nebudou pomazaní zašlapávání do prachu a oblečeni v pytlovině - pokoření, ale dojde k jejich probuzení a k nastoupení intenzivnější etapy armagedonu. Datum Beránkovy svatby a zjevení Božích synů odkrýváme v článku Vysvobození Božího lidu.
Do roku 2028 se na planetě odehraje to nejhorší z energetických bojů transformace, co se musí stát, a co Bůh současně připustí, aby na Zemi zavládlo Boží království. Ale to už je téma na jiný článek… Těšíme se příště.