Mezi dvěma světy

Každý někdy zažil úlevu, která přichází při probuzení z těžkého snu. Ten kdo snil, se na chvíli nechal spoutat iluzorním dějem. Byl obětí, či účastníkem scény, nad kterou neměl kontrolu a probudil se vyděšený, a zpocený, ale zároveň šťastný, že šlo jen o sen. Nadechuje se klidu přítomného okamžiku a aspoň pro tu chvíli se ten přítomný moment procitnutí stává slastnou spásou, ve které je bezpečno. Blaženost tohoto probuzení je chvilkovým uvědoměním – prožitím silného kontrastu mezi panickým zoufalstvím snu a bezbřehým klidem bytí v přítomném okamžiku. Jako by ten přítomný moment byl bezpečím, spásou a krásou, kterou dříve neuměl ocenit. Jen být, je v té chvíli slastné a naplňující. Do té doby, než všední starosti neodvrátí probuzeného k všednodennosti, která je ve skutečnosti jen další úrovní snění. Kontrast prožitý v takto dramatickém probuzení je symbolikou toho, k čemu dochází při duchovním osvícení. A opětovné upadnutí do všednosti, je symbolikou nesnadnosti udržet se nad hladinou vod chaosu. Sotva jen na chvíli někdo procitá, je spatřen neviditelným strážcem Matrixu a uveden do „jejich reality“, jako by byl smeten vlnou „programu, co přijala většina.“ Je rychle vyléčen z okamžiku uvědomování. Z okamžiku nulového bodu. Z pobytu mezi dvěma světy, který vyjevuje nesmyslnost a převrácenost toho, co považujeme za skutečnost v realitě 3D matrixu – fantomové reality.
Osvícení je silné osvobozující uvědomění. Přenesení z děsivého snu do silně uspokojující Skutečnosti. A stejně jako při nočním snění je u osvíceného lhostejné, kde se nachází jeho tělo. A jestli se snící probudil z panického snu při chvilkovém zamhouření oka, po polední pauze na pracovišti, a nebo se probudil doma nad ránem a ve své posteli. Vnější rámec není rozhodující pro zkušenost duše. Stejně jako není rozhodující, při které pohádce si uvědomíme léčivou podstatu Lásky. Vnější kulisy jsou pomíjivé a nepodstatné, zatímco vnitřní, plně přijatá zkušenost je osvobozující a transformující.

Políbení nevěsty

Duchovně hledající se probouzí z iluze hmotného světa do reality světa nehmotného. Je to opačný směr, než se děje při procitnutí z nočního spánku. Podstata iluze však nespočívá v neexistenci toho hmotného. Iluze spočívá v nesprávné interpretaci významu viděného. Podle ověřené pravdy, že když dva dělají totéž, není to totéž. Stejně jako když se dva dívají na totéž, nevidí totéž.
Upoutání veškeré pozornosti člověka ve hmotném světě je synonymem pro hluboký spánek nevědomí. Jde o vidění pouhé povrchnosti a pomíjení hloubky. Osvícení je opačným stavem. Je to vidění duchovní hloubky za kulisou povrchnosti. Pokud směřujeme k osvobozujícímu osvícení, pak směřujeme k tomu, že se na svět dokážeme dívat natolik odlišně, že to přináší osvobozující blaženost. Znamená to, že k tomu není potřeba proměny světa, ale je k tomu potřeba proměny způsobu vidění. A nejvíce blaženosti získáme při hlubokém uvědomění, že to co vidí osvícení, je jediná životodárná Skutečnost Lásky, zatím co většina světa je ponořena do temných vod iluze hmotné povrchnosti.
Na cestě k osvícení dochází k zásadní proměně mysli. Na počátku se tělesně zaměřené mysli zdá, že si musí vsugerovat iluzi, aby došla k osvícení. Avšak ten, kdo je veden touhou po Lásce se nevzdává a někde v hloubce duše má zakotvenou touhu po ráji. Nechce se smířit s tím, že povrchní svět, ve kterém vítězí zisk nad Láskou, by mohl být jedinou, konečnou realitou. Vědomí hledá cestu a probíjí se nehostinnou džunglí materiálních dogmat, která se podobá trnitým keřům z pohádky o šípkové Růžence. Dlouho se zdá, že se jedná o marný boj a každý trn zabodnutý do kůže hrdiny, ho znovu a znovu přesvědčuje o nesmyslnosti a marnosti jeho snahy. Za čas se však začnou rýsovat reálné obrysy Skutečnosti a pouze jeden z mnoha vytrvá a probije se až k políbení nevěsty. A polibek z lásky je silná vnitřní skutečnost, kdy trnité ego bylo přemoženo vůlí a touhou po Lásce. Jde o zážitek naplňující vrcholné harmonie duše, která získává dokonale to, po čem toužila. Vnitřní naplnění je neviditelným důkazem i odměnou pro hledajícího. Duše, která splyne se svou opačnou polaritou a nachází svůj dokonalý protějšek sama v sobě, nalézá vnitřní celistvost, blaženost i netušený klid bytí, převyšující všechen dřívější neklid myšlení. To celé je vnitřní cestou k Bohu. Celistvost, bezpodmínečná Láska i vrcholná harmonie, jsou pojmy, či ukazatele k Bohu uvnitř nás samotných. Bůh je prožitá a nevyslovitelná zářící Skutečnost duše, kterou zosobňuje osvícený, jako lampa, jejíž paprsky dopadají na všechny kolem. Bůh je nejvyšší druh Lásky, která rozdává, září a nic nepostrádá. Touží se rozdat a naplňovat, uzdravovat a napravovat. Nic za to nežádá zpět, protože neexistuje nic více, co by mohla získat. Jak obdarujete toho, kdo už vše má? Po čem by měla pátrat Láska, která je zdrojem všeho Jsoucího? Tato Láska nikoho nekárá, nikoho neodsuzuje a nic nepřikazuje. Tato Láska je dokonale nevinná a přitahuje k sobě hledající. Všechny dřívější koncepty trestajícího Boha, které si nedokonalý člověk vytvořil, se ve skutečném Bohu rozplývají jako pára nad hrncem. Všechny pojmenování Boha, přikázání a náboženské koncepty byly bariérami, které člověka dělily od zářivé, nepojmenovatelné Skutečnosti, kterou nelze pochopit jinak, než tím, že se Jí samotnou staneme. Skutečnost prožitku, ve kterém se rozpoznáváme jako totožní s Bohem a Bůh se rozpoznává a prožívá v nás samotných.
Osvícení je tedy uvědoměním si svého Božství v sobě samém. Má různé stupně. Čím většího stupně hledající dosahuje, tím více se ztotožňuje s Nejvyšším Bohem, ze kterého vyšel. Tím více září a tím více, je jeho jedinou odpovědí na život Láska. Cesta k Bohu je tedy vnitřním odbouráním světských bariér myšlení, které postupně padají tím, jak je pochopíme, pojmenujeme a tím v sobě odbouráme zábrany, zastírající světlo našeho vnitřního Slunce. Osvícený nic nevytváří, osvícený boří naučené bariéry a lidské koncepty, aby mohl prožít nevyslovitelnou Skutečnost bezčasového bytí v přítomném, věčném okamžiku. Osvícený v sobě křísí oheň nesmrtelného věčného života a probouzí se do prožívání reality věčnosti. Jaké mýty musíš nejprve zbořit, aby ses k tomu dopracoval? O tom bude úvaha v tomto článku.

Mýtus o smrti

Většina náboženství světa ví, že duše přežívá smrt těla. Přesto se příslušníci těchto náboženství smrti bojí. Ukazuje se totiž, jak silná je víra většiny těch, co věří pouze formálně, tradičně, či to nazývají, že věří „rozumně“. Strach ze smrti, je jednou z nejsilnějších metod, jak je člověk spoután a ukřižován na kříži časoprostoru. Až teprve, když dojde na životní zkoušku – konfrontaci se smrtí, ukáže se, jestli víra člověka se podobá slámě ze strniště, která shoří při prvním zajiskření a nebo jestli se víra toho, kdo tvrdí, že věří, podobá nehořlavým materiálům. Skálopevná víra znamená, že člověk nezaprodá svou duši, ani když mu pohlédne smrt do tváře.
Dnes jsou to snad jen některé přírodní lidské kmeny, které přijímají smrt jako součást této reality a jako bránu do jiné reality ji oslavují. Dokáží oslavit a plně přijmout smrt jako přechod do jiných světů.
Nenechte se nikdy přesvědčit materialistickými argumenty pro vysvětlení spirituálních zážitků blízké smrti. Existují doslova statisíce zdokumentovaných zkušeností duší nevěřících, které vystoupily ze svého těla při traumatické zkušenosti nebo na operačním stole a setkali se se zářící postavou, která je přivítala a nabídla jim možnost zůstat, anebo se vrátit. Tyto duše viděly své tělo z výše, popsaly všechny události na operačním sále, ale i mimo něj, v jiných místnostech a dokonce na jiných místech Země, kde je pojilo pouto s jejich příbuznými.
Prozkoumejte knihy a dokumenty, které pravdivě vyvrací materialistické dogma. Pokud to učiníte, osvobodíte se a vaše víra se stane vaší skutečností. Bez vědomí své věčnosti, nikdy nedojdete osvícení.

Mýtus o vnějším světě

Nejen lidské lpění na materiálním životě, ale také lpění na materiálním vnějším světě je doslova vězením duše. Symbolika kříže je symbolikou os časoprostorové reality, která vykresluje vnější svět jako konečnou realitu. To ovšem uvězňuje božství člověka, podobně, jako byl Kristus přibit na kříži. Je to vězení neprobuzené, lpící a oklamané mysli. Spánek neprobuzených, vedoucí k neutěšeným a krutým snům, dokud se neprobudí skrze prožitek přítomného okamžiku.

Kristova zkušenost na kříži je příkladem v tom, že On byl ochoten to tělesné obětovat s neochvějnou vírou, že skutečný život existuje až teprve mimo tuto 3D realitu ovládanou ďáblem. Kristus zvítězil nad ďáblem tím, že zvítězil nad svým vlastním strachem a lpěním. Jeho dokonalost se projevila dokonalým splynutím s Láskou. A Dokonalá Láska odhazuje strach. Kdo odhazuje svůj strach, ten se probouzí z těžkého snu 3D reality. Přestává být vibrační příčinou těžkých životních zkušeností. Až teprve ten, kdo uchopí lásku svého srdce a prožívá ji jako největší perlu svého života, dokonale mění bod své vibrační přitažlivosti a jeho život se významně proměňuje. Na vlastní kůži zažívá proměnu dramatu života v klid bytí a negativní zkušenosti postupně odchází do té míry, do jaké uchopil to nehmotné vlastnictví bezpodmínečné Lásky v sobě samém. A tehdy čím dále více přijímáme, že vše vnější – světské, je pomíjivé a je symbolem, či napodobeninou naší vnitřní skutečnosti. Události, které nás potkávají, v sobě nesou hlubokou symboliku stavu naší duše. Když pochopíme, že vnější svět není to, co bychom měli ovládnout, ale je zrcadlovou síní, která odráží nás samotné. Nikdy nemůžeme změnit obraz v zrcadle. Jediná změna se odehrává uvnitř nás samotných, aby se zákonitost zrcadlení projevila jinak. Nestěžujme si proto, že nám obraz v zrcadle nepřeje. Změňme sebe samé a proměníme obraz, který uvidíme. Pokud tuto změnu učiní velká skupina, promění celý svět a po současné armagedonské tísni nastane Boží království na Zemi.

Mýtus o konání

Léčka neprobuzených spočívá také v přesvědčení, že se musí namáhat ve smyslu skutků, či konání, aby se dopracovali k vítězství. Světské autority, mocnosti i náboženství nenechávají své ovečky v klidu bytí, ale svazují je mnoha povinnostmi, které nejprve musí vykonat, aby se dopracovaly kýženého životního štěstí. Svět předkládá vzory světského vzdělání, úspěchů, majetků, postavení a inovací, které nám prý přinášejí šťastný život a zaručují budoucí prosperitu Země skrze technologie a vědecké poznání. Náboženství nabádá k sebeobětování, k pokání, k nekonečnému úsilí překonávání lidských nectností. Nabádá ke slepé poslušnosti církevních autorit a k očekávání spasení zvenčí, kterého sami nejsme schopni, kvůli své hříšnosti.
Souhrnně však celý světský systém, včetně všech náboženství, vytváří bariéru v myšlení člověka tím, že mu předkládají různé způsoby KONÁNÍ jako cestu ke spasení. Ve skutečnosti se však jedná o odevzdávání energie a otročení zájmům skrytých manipulátorů. Všechny cesty světské spásy jsou skrytým vězením duše, pokud pod pláštíkem vznešených slov a myšlenek, nedovolují prosté BYTÍ. A právě prosté bytí, které je pro svět mrháním času, je jedinou cestou k Bohu. Zatím co bůh pokroku a bůh náboženství vybízí k akci a hledání ve vnějším světě a očekávání v budoucnosti, Nejvyšší Bůh se nachází v bezčasovém bytí, uvnitř nás, mimo čas a prostor.
Institut viny, je ďábelským nástrojem, který nás deformuje přesvědčením, že nejsme hodni Boží přízně, ani světské hojnosti, dokud jsme se důkladně nenamáhali v konání. Jejich systém je však nápodobou, která pouze vypadá vznešeně, ale uvnitř skrývá krutou pravdu o trýznění duše, která nemá prostor na splynutí s Duchem = Bohem. Rozpoznáte ten zásadní rozdíl mezi bytím a konáním? Ke konání vybízí ďábel a vinu předkládá také on. Pravý Bůh je věčná a nepodmíněná Láska a žádná vina, ani trest.

Až pochopíte, že k Nejvyššímu Bohu získáte přístup pouze skrze přítomné bytí a schopnost uzavřít se před tímto světem do nejvnitřnějších komnat duše, pak se vám otevře cesta k osvícení a vlastní spáse. Kristus nemůže spasit nikoho, kdo se sám drží oddělen od Boha, v paradigmatu vnějšího světa. Kristus splývá s duší, která si k němu našla cestu skrze vnitřní svobodu, skrze odhození vnějších pout vnějšího náhledu a tím jí přináší spásu. Nečekejte Krista přicházet zvenku na bílém koni. Nikdy se nedočkáte a propásnete své vzkříšení a soudný den.
Cesta ke spáse nevede skrze námahu, ale skrze vzdání se konání ve prospěch přítomného bytí. Nemyslete si, že zastavit se a nic nekonat je ďábelské pokušení. Je to právě naopak. To ďábel chce, abyste si mysleli, že se nemůžete zastavit. Vy se naopak musíte zastavit, nebo vás zastaví něco zvenku a nebude to příjemné. Probuďte se do postupného uvědomění, že vše stojí a padá na tom, kým se stáváte uvnitř své duše. Veškeré konání je marné, pokud vaše duše trpí. Upřednostněte klid své duše a vše vnější za vámi přijde bez námahy v důsledku harmonické vibrační přitažlivosti vaší duše. Buďte se svou duší na každém kroku vaší cesty. Naslouchejte jí v tichu přítomného okamžiku. Skutečnost naleznete jedině v přítomném okamžiku, a čím více spěcháte a honíte se v kolečku krysího závodu, tím více ztrácíte kontakt se Skutečností. Nic ve svém životě opravdu nevyřešíte, pokud budete mimo Skutečnost. Jedině Skutečnost = přítomnost, přináší a koncentruje sílu ducha. Vzbuzuje moc i vědění a překonává každou životní okolnost.

Konání ve hmotě není podstatou úspěchu. Podstatou je stav niterného bytí, který vybízí vnitřním vnuknutím ke správnému skutku v ten správný čas, snadno, lehce a téměř bez úsilí. Snaha o usilovné konaní, je naopak tlačením formy do kýženého stavu, pro který nenastaly ty správné energetické předpoklady. Je to jako tahat rostlinku z půdy, aby vyrostla, bez ohledu na to, že je teprve sazeničkou. Stojí to velmi mnoho úsilí a nadělá se při tom velmi mnoho škody. Výsledky jsou špatné. Kdo ví co je to bytí, ten se nechává unášet Duchem a zasahuje cíl napoprvé, bez úsilí, jako by si jen hrál. Je tanečníkem, pro kterého je Bůh Tancem života.

Mýtus o zisku

Jakákoliv vidina zisku, který přináší vnější svět, zaslepuje a odsouvá skutečné potřeby duše. Svět nám každodenně nabízí příležitosti k zaprodání své duše. Stačí přijmout více práce a více námahy a odsunout tím kvalitní čas na spojení se svou duší. Větší materiální zisk pak převálcuje duchovnost, ze které žije duše. Podobně jako žena trpí, pokud její manžel upřednostnil kariéru a výši výdělku na úkor společně stráveného času ve vzájemném splynutí. Pozorný muž je naopak vzácné afrodisiakum pro každou ženu. Pozornost je spojena s vědomím přítomnosti a přítomnost s mírou probuzení.
Čím větších zisků chcete dosahovat, tím méně můžete být tolerantní k lidským slabostem a nedokonalostem. Dokonalost světského manažera je vykoupená ztrátou láskyplného plynutí. Čím více chcete vlastnit, tím méně se můžete rozplývat nad krásou přítomného okamžiku. Čas se stává bičem otrokáře a je vyjádřený v lidské měně úslovím, že čas jsou peníze. Zatím, co láska se v tom krysím závodě stává nepříjemným břemenem.
Kdo však dá Lásku na první místo, ten nezaprodá svou duši a zároveň na vlastní kůži okusí míru Božské kompenzace. Bůh = Láska na prvním místě, znamená pozitivní synchronicity, které přinášejí prosperitu, důležitá setkání, dostatek zaopatření i vnitřní naplnění v životě.

Mýtus o pravém náboženství

Institucializovaná náboženství tohoto světa jsou vždy zkreslením Pravdy. Jsou lidskou interpretací nevyslovitelné a nepojmenovatelné Skutečnosti za slovy. Přinášejí rozbroje o jediné pravdě, kterou jsou přesvědčeni, že mají a nepřipouštějí, že skutečná Pravda je jako cibule. Má mnoho vrstev, které se nám odhalují s úrovní vědomí, které na duchovní cestě dosahujeme. Pravda JE bez ohledu na interpretace. Avšak interpretace nepřipouštějí relativnost lidské pravdy. A proto do vyšší pravdy vstupují jen jednotlivci, kteří jsou ochotni odložit lidské interpretace a samotnou Pravdou se stát. Stát se Pravdou znamená ztotožnit se duchem, s jejími principy a uzřít ji ve všem. Pravda tu je a vždy byla, ale lidskými koncepty – interpretacemi je vždy více či méně deformovaná. Lidé se hádají, jestli má pravdu teorie evoluce a nebo stvoření, ale málo kdo si v tom zápase uvědomí, že obě teorie jsou pravdou, která se nevylučuje. Ačkoliv Bůh je stvořitelem základní koncepce a Původce života, neznamená to, že neexistuje evoluce vědomí a evoluce druhů. Ačkoliv On dává myšlenku, vizi a pochopení všemu svému stvoření, neznamená to, že ji nerealizuje skrze jednotlivé formy svého stvoření – pro nás mimozemšťany. A tak myšlenka osobního Boha – Původce mimozemských civilizací jakožto šlechtitele lidského druhu, není rozporem. Avšak tato pravda dokonale boří mýty zkostnatělých nauk církví, které nerozlišují, že Nejvyšší Bůh je Původce a stvořiteli mnoha druhů jsou nižší formy jeho projevů – mýtičtí bohové – civilizaci vysoce převyšující poznání a rozvoj dnešního člověka.
Náboženství se přou o pojmenování Boha. Přou se o původ nauk a jejich interpretaci. Náboženství rozpoutalo nejvíce válek v historii. A proč? Protože dokud je lidské vědomí na nízké úrovni, není schopno rozlišit „nápodobu“ od Skutečnosti. Myslí si, že existuje rozpor mezi indickými védami, egyptskými školami mystérií, buddhistickými košy, muslimským koránem a nebo křesťanskou biblí.
Každý kdo však vyroste v úrovni svého vědomí a Pravdou samou se stává, tomu mizí bariéry i rozpory. Osvícený nazírá z nadhledu na podstatu všech náboženství, kterou náboženství tak směšně deformují ve svých naukách a svatých textech. Vytvářejí si modly ze svých vůdců, ze svých tradic, ze svých ceremonií, ze svých obřadů a technik a vytvářejí si modly v podobě pojmenování svých božstev. Za formami jejich uctívání však existuje osvobozující stav bytí LOGOS – Kristus, kterým je třeba se stát. Nelze to pochopit rozumem, ale pouze duchem a duch chápe jen to, čím se sám stává. Proto je dokonalé prožití stavu JÁ JSEM zážitkem osvobozující božské podstaty. A ta nepojmenovatelná podstata života a dokonalého člověka se projevila, či prosákla do tohoto světa skrze lidskou formu – Krista. Byl na Zemi již v mnoha formách, více či méně významných lidských inkarnací. Avšak jediný způsob, jak ho poznat je STÁT SE JÍM.

Sjednotit se dokonale s duchem Pravdy a Lásky odhozením všech model, všech technik a všech jmen. Jediné, na čem záleží, když se vydáte na cestu, je CÍL. Ukazatele na cestě jsou techniky, či náboženské koncepty, ale pokud je všechny neminete, cíle se nedočkáte. Až se pro vás ukazatele stanou minulostí, pak už pravděpodobně spočíváte jistou mírou v cíli a už nepotřebujete žádný popis ani návod, ani pojmenování. Jak chcete někomu popsat med, rozplývající se na vašem jazyku? Ani tisíci slovy se dokonale netrefíte a posluchač to nikdy dokonale nepochopí, dokud neprožije chuť medu sám, každým chuťovým pohárkem svého jazyka.

Ne nadarmo Bible popisuje náboženství jako starověký Babylón – symbol roztříštěnosti a náboženského zmatku. Kdokoliv prosazuje náboženství, kdokoliv prosazuje pojmenovatelného boha, kdokoliv vytváří třídu duchovenstva, či jediných zprostředkovatelů jediné Pravdy, ten uctívá ďábla v některé z jeho tisíce podob. Opusťte náboženství dříve, než ho Duch Pravdy dokonale vysvleče do naha a roztříští. Nastala doba proměny světa a objevení Boha ve svatebních komnatách našich srdcí.

Mýtus o nápravě světa

Opusťte mýtus, že musíte změnit svět svým usilovným horečným konáním. Cesta do Božího království nevede skrze opravení ďáblova světa, ale skrze jeho opuštění ve vědomí. Svět nikdy nezměníte svýma rukama, ani svým myšlením. Jediná náprava světa spočívá ve změně ducha, který se musí odpoutat od celého systému - matrixu. Jedině růst vašeho vědomí způsobí vaše osvobození navzdory systému a vaše osobní osvobození, ve spojení s jinými a ve spojení s vesmírnými kristovskými energiemi přináší zcela nový svět. Novou matrici Země, která se odděluje od té současné a již existuje v paralelní rovině. Cesta vede skrze niterné odpoutání se. Skrze nelpění na ničem, co tento svět reprezentuje.

Kristův příchod znamená kvantový skok lidského vědomí. Jde o silný příval osvobozujících energií, které vedou k tomu, že my, jako částice kristovského vědomí dosáhneme takové vibrační úrovně, že podobně jako elektron v atomovém obalu přeskočí na jinou dráhu, procitneme do nové paralelní roviny světa, osvobozené od ďábla. Být vzat Kristem při jeho příchodu, znamená být vzkříšen do jiné paralelní roviny žití v lidském těle. Je na čase uvědomit si důležitost niterné připravenosti a nesnažit se o spasení cestami vnějšími – světskými, ani náboženskými skutky. Skutky nás nespasí samy o sobě, ale duch ano. Odmítněte naivní chápání náboženských tradic, které čekají na zázrak ze skutečného nebe. Hledejte duchovní nebe, jež je ve vás, ne na obloze. Uvědomte si, že jediné místo, kde můžete naplnit své duchovní poslání, je střed vaší duše – chrám ducha. Máte spočívat ve svém duchu a očekávat jeho vzkříšení v blízké budoucnosti. Držet pevně svou nejvzácnější perlu. Nevěřte ve vzkříšení, jakožto povstání mrtvol z hrobů. Vzkříšení je probuzení vaší nesmrtelné božské postaty v lidském těle. Ani charita, ani tištění Biblí, ani kázání dobré zprávy po celém světě, ani žádný symbol nespasí věřícího, který neví, co je to Skutečnost přítomného okamžiku. Už dále neběhejte po světě, nenechte se manipulovat a neupínejte se k budoucnosti, ale objevte Skutečnost Krista v bezčasovém přítomném okamžiku. Zmlkněte, zastavte se, zpřítomněte se, vyčistěte se od emočních bloků a závislostí a upněte se k žité niternosti a božskosti své nevinné podstaty. Svět je jen zrcadlo, odrážející to, co máte vykonat uvnitř sebe. Nehoňte se za obrazem v zrcadle, ale změňte zdroj zrcadlení.

Mýtus o vědění

Spásu nepřináší našprtání se velké míry náboženských nauk. Spásu přináší porozumění několika základním principů uvěznění duše, které osvobozují duši od spoutání. Samotné porozumění je vysvobozením. Není třeba mít zvláštní nadání. V nevýhodě jsou ti, kdo moc vědí a nedokážou kvůli tomu překročit hranice tělesné mysli. Světské poznání může být překážka. Koho spoutává tělesná mysl, ten je uvězněn v krabici světských konceptů. Koho svazuje tíže světského nákladu, ten se nedokáže zastavit a zpřítomnit. Duch musí vyrůst z malého zárodku a vystoupat po úrovních vědomí. Získá rozhled a vědění jen tím, že ho lidské vědomí zalévá svou pozorností, jako rostlinku, která roste ze semínka. Je to proces manifestace informací zevnitř, z nekonečného, singulárního bodu středu.
Kdo je však nemístně zaměstnán řečněním, vystavováním sama sebe na odiv skrze sociální sítě a nebo běháním po celém světě, ten se rozptyluje a nemůže učinit duchovní pokrok, jenž je závislý na dokonalém zastavení a zpřítomnění. Pokroku se dosahuje koncentrací ducha do nitra. Spása je ve shromažďování s Kristem, nikoliv v rozptylování se celým světem. Máme být doma a ne vybílit své vnitřní místnosti a opouštět je. Kdo není doma, ten riskuje, že se v jeho vnitřních místnostech usídlí nezvaná návštěva. Kdo není doma, ale jeho proud vědomí směřuje ven, ten si toho nevšimne a nemůže to ovlivnit. Kam směřuje proud našeho vědomí, tam směřuje naše síla. Dlouho trvá člověku, než překlopí světské paradigma o vědění a dá více pozornosti vnitřnímu prameni poznání, před tím vnějším. To vnější poznání naplňuje mysl a vyprchává z ní. Vnitřní poznání je důležitější, protože je zakořeněním Pravdy, Života a Lásky a je nejniternější proměnou. Poskytuje obrovskou sílu a způsobuje, že člověk reprezentuje to, co skutečně pochopil. U osvíceného dochází k syntéze mezi dvěma zdroji poznání. Zatím co vnější zdroje, jako jsou knihy, videa, či přednášky, přinášejí schopnost pojmenování, či definice, reprezentují poznání, vnitřní zdroj vědění přináší moudrost. A moudrost je schopnost integrace poznání. Je to schopnost poznání uplatnit a rozvinout do osobní zkušenosti. Zatím, co vnější poznání může být pomocníkem, či startovním impulzem, vnitřní vědění, jakožto uplatněné poznání, otevírá zdroj života do větší míry a přináší netušené, mimosmyslové vědění. Otevírá pramen vědění sestupující z nebe na zem. Je gnozí – vnitřním věděním.

Vnitřní vědění nabývá na síle s uvědoměním duše, že už JE TÍM CO SAMA HLEDÁ. Až teprve s bytostným přijmutím této skutečnosti přichází velký duchovní pokrok. Čím více jsme pochopili a prožili, že jsme bohové, tím méně hledáme v knihách. Nemáme problém, že bychom nevěděli, máme  ten problém, že nejsme ve spojení se svým vyšším Já – svým věděním a božským stavem.

Mýtus lidské lásky

Pohádka o zakleté princezně nás nemá dovést k hledání světské nevěsty. Je to příběh o vědomí člověka, které hledá spojení s duší. Vědomí je Honza za pecí, který se probouzí a podstupuje strastiplnou cestu k zakletému zámku, dokud nedojde k cíli – nalezení princezny - osvícení. A svatbou není nic jiného, než nalezení jednoty celistvosti. Když světská – pozemská polarita objeví svou duchovní – nebeskou polaritu ve své duši, zažívá blaženost převyšující lidské chápání. Dokonalost je spojením mužství a ženství uvnitř duše jedince, v jeden celek. Elektřina a magnetismus tím nalézají společný bod neutrality uvnitř hlavních energetických uzlů energetického vrstvy těla. Říká se jim čakry a podobají se toroidálním vírům. Harmonie obou polarit způsobuje jejich maximální vibraci a způsobuje příjem třetí – božské, tachyonové energie. S Bohem se ztotožňujeme skrze harmonické přijetí obou polarit. Skrze nesoupeření protipólů. Skrze rovnováhu.
Naivní světské a náboženské výklady nevidí dále, než za fyzickou podobu a proto si nevěstu a ženicha nedokážou představit jinak, než v lidské, materiální podobě. Ale jejich hlavní, nejdůležitější odkaz je v energetické rovině. Kdo je vázán na naivní lidský výklad, nenachází uspokojení, a osvícení pro něj zůstává pouze v rovině teoretického pojmu. Ani intelektuální řečnění o náboženských pravdách nepomůže tomu, kdo nepochopí jejich mystickou rovinu.
Muž a žena jsou dokonalým symbolem těla a duše. Jejich vztah je symbolikou spojení těla a duše. Sexuální uspokojení je symbolem duchovního uspokojení. Ale kdo nepřekonal nápodobu symbolů a neuzřel Skutečnost uvnitř sebe sama, pro toho budou všechny lásky pomíjivé a všechno uspokojení neukojitelné. Lidská láska si plete Lásku se závislostí. Bude se Pravdy občas dotýkat, ale nikdy se pravdou nestane.

Vyšší, bezpodmínečná Láska je založena na sjednocení duality v srdcích. Je živelnou září uvnitř nás, jež oslovuje nitro přihlížejících, a ti nemohou jinak, než uslyšet v sobě samém to nejkrásnější volání. Je plamenem, který nikdo z lidí nezkrotí.

Mýtus o utrpení

Pohádka o Kocourkově popisuje obyvatele vsi, kteří dělají vše naopak. A právě takový je člověk, který neprocitne z materiálního vidění. Zaměňuje si nebe a zemi. Obdivuje obraz a opovrhuje neviditelnou a nepomíjivou duchovní Skutečností. Dívá se na povrchnost a přehlíží jádro věci. Je otrokem Matrixu. Napodobuje duchovnost tím, že se snaží pracovat na osvíceném jednání, aniž by pochopil, že osvícené jednání je automatický PRODUKT osvíceného BYTÍ. V konání hledá naplnění a bytí odsuzuje jakožto mrhání časem. Dokud v sobě neobrátí pohled, nemůže dojít k osvícení a odevzdává svoji sílu manipulátorům. Opět jako v legendárním ztvárnění filmu Matrix.
Vody chaosu tohoto světa zobrazují dokonale převrácený obraz. Aby poté, co neprobuzená duše zažila nejprve utrpení nevědomí, mohla pochopit, jak obrovský a milosrdný je dar Božství. Není naším cílem setrvat v odvrácené polaritě božství a už vůbec není naším cílem tu odvrácenou polaritu předělávat. Cílem je pochopit, že Jednota má dvě polarity, umožňující prožitek. Umožňující prožít definici Lásky a ocenění jejího významu. Láska může být definována teprve na podkladě toho, co láska není. Není tedy důvod bojovat proti odvrácené polaritě božství. Je třeba ji přijmout jako učitele a tím zneutralizovat její sílu. Všechna špína světa, všechna jeho nenávist a utrpení jsou nevyhnutelným důsledkem lpění duše na reverzní fantomové realitě. Kdo opouští veškeré lpění, ten se osvobozuje.
Osvícený proto neodsuzuje ani Kocourkov, ani nikoho, kdo v něm doposud bloudí. Objímá oba póly Láskou, protože byl pokřtěn – zasvěcen úplným ponořením se do vod chaosu a svým opětovným vynořením získává nadhled a nepřenositelnou zkušenost duše. Osvícený je zasvěcencem úplného poznání. Z role nedokonalého člověka vstupuje do božské role Krista.

Snění i bdění jsou dvěma polaritami lidského prožitku. Zatím co duše je ve dne ponořena do iluze snění a v noci se odchází občerstvit do světa duchovního, světa skutečného, tělo to má přesně naopak. Tělesné myšlení je přesvědčeno, že ve dne bdí a v noci spí. Ale pro svou zaslepenost neví, že je tomu přesně naopak. Teprve až tělo přijme duši a dokáže beze zbytku přijmout její realitu v tělesném světě, dojde ke spojení nebe se zemí a tím se vytvoří portál mezi světy a Božství se stává třetí šňůrou nepřetržitelného lana mezi nebem a zemí, odehrávající se uvnitř duše jedince.

Mýtus časoprostoru

Jsme mikrokosmem uvnitř makrokosmu. Jsme buď synchronní vůči vnějšímu vlivu a nebo asynchronní. Čas a prostor je způsob vnímání energetických vlivů působících v rotačních cyklech. Asynchronní nastavení duše – mikrokosmu, je cizorodý vliv v duchu makrokosmu, který si žádá odezvu. Systém nám odráží naše vlastní vychýlení, jako by se jednalo o pohyb kyvadel. Být synchronním znamená nechat se dokonale unášet – dokonale přijímat vše vnější. Přijmout, že vnější působí na to vnitřní dokonalým způsobem zrcadlení. Vědomí se duchovním vývojem přenáší z nastavení konání do nastavení bytí. Bytí je prožívání věčného přítomného okamžiku. Jinými slovy, jde o prožitek JÁ JSEM. Uvědomování si sebe sama jakožto hologramu – energetického otisku věčného života, ovlivňovaného energiemi makrokosmu a paradigmatem společnosti.
Nejsme obětí vnějších vlivů, ale jsme obětí svého vlastního nastavení mysli a potažmo úrovně vědomí, která je s tím spojena. Jsme multidimenzionální, protože existujeme v každé z energetických úrovní nazývané časoprostor současně. Pohyb v čase je iluzí vnímání 3D světa. Změna času je ve skutečnosti pohybem energetických cyklů. Plynutí času je pohyb v energetických úrovních reprezentovaných energetickým kódem. Naše duchovní proměna reprezentuje tak zvanou časovou osu, jíž je možno také nazvat portálem mezi dimenzemi. Náš život představuje cyklus rozvzpomínání na to, čím už jsme. Naše životní cesta představuje nejprve vychýlení od toho, kým skutečně jsme a následný návrat, pokud se probudíme. Svou časovou osu si tedy volíme tou měrou, do jaké jsme schopni dosáhnout neutrality. A neutralita je současně synchronicita. Pokud prožíváme synchronicity, život se nám jeví přátelský a máme dojem, že se nám plní naše přání. To se děje jednoduše proto, že dokonale zapadáme do soukolí proudu života. Naše touhy jsou dokonalou součástí tohoto proudu. Čím více synchronní je náš život, tím snadněji se nám manifestují naše splněné touhy. Proplouváme mezi kyvadly hladce a cítíme se dokonalou součástí přírody. To, po čem hluboce touží duchovní člověk, je tím, co mu Bůh chce skutečně dát. Vše je vytvořeno k dokonalé harmonii Lásky. Vše z této dokonalé harmonie pochází. Duchovní cesta je návratem k Bohu – vrcholné míře harmonie všeho stvoření. Duchovní cesta je zvnitřněním, které nalézá dokonalou propojenost s Bohem skrze svůj vlastní střed a které nalézá fraktální podobnost vnitřního mikrokosmu duše s makrokosmem Božím. Makrokosmos fyzický je zrcadlově obrácený k tomu Božímu. Tělo se dívá na nebe a vesmír hmotný, ale duše se koncentruje do svého středu, aby nalezla makrokosmos Boží – vyšší fraktální úroveň duše. Všímejte si, že mezi viděním duše a těla je vše zrcadlově obráceno…

Mýtus duality

Kdo není přítomný a neprožívá JÁ JSEM – hluboké vědomí sebe sama – cítí se prázdný, bez energie. Hledá sám sebe ve vnějším světě skrze cestování, skrze vnější potřebu uznání, skrze to, co tvoří a chce po sobě zanechat. To vše by nebylo nutkavou potřebou, pokud by tu existoval prožitek božského JÁ JSEM – božství v sobě. Věčné přítomné bytí, pokud je prožíváno, je plnou mírou harmonie duše, nebo-li bezpodmínečnou Láskou. Je to dotýkání se Boha v nás. Jde o stav sjednocení s Bohem. Čím větší míra je dosažena, tím uspokojivější je prožitek. Je to cesta od egoického, indiviuálního vědomí k vědomí propojujícímu – transcendentnímu. Čím větší míra přítomného bytí, tím větší míra osobní, božské, stvořitelské moci. Mění se prožívání času z pomíjivosti na věčnost. Mění se míra osobní energie z prožitku egoické prázdnoty, do prožitku božské plnosti, celistvosti a dokonalé harmonie. Mění se vidění světa z krutého ubližujícího a nesmiřitelného, v krásný a dokonalý svět. Ačkoliv proměnou vědomí jednoho jednotlivce nedojde k naprosté změně společnosti, dojde k proměně jeho vnímání. Dojde k přijetí dobrého i zlého. Dojde ke smíření obou táborů duality uvnitř vědomí jedince, který začíná tentýž svět vidět z diametrálně jiného úhlu pohledu. Kdo prožívá vrcholnou míru harmonie v sobě samém, pro něj je svět v pořádku. V jeho osobním světě se mu dějí samé synchronicity a cítí se dokonalou součástí láskyplné Jednoty, projevené v mnohosti forem. Kdo chce změnit svět, musí změnit sebe sama. Své vědomí. Jeho život se mu zcela promění před očima.

Mýtus pokroku

Technologický, informační a technický vývoj na planetě prudce zastínil vývoj duchovní. Automatizace, digitalizace, virtuální prostor a umělá inteligence, jsou nástroji a sluhy fantomové reality matrixu. Tím fantomem je ďábel, představující egoické, materialistické a tudíž povrchní vidění světa. Strhává neprobuzené lidstvo na cestu míjející věčný život a nedosahující vzkříšení. Ďábel je vědomím světa, které doslova a do písmene přibíjí božství člověka na kříž časoprostoru. Vědomí člověka, plně upřené do materiálního časoprostoru, ho dokonale odděluje od přirozené, božské inteligence ducha a věčného života uvnitř své duše. Duše tím dokonale ztrácí božské schopnosti a stává se otrokem manipulátorů. Kvůli nedostatku života sama v sobě podstupuje umírání - neustálý cyklus zrození a smrti, dokud se neprobudí a vnitřně neožije. Systém je nastavený k popírání skutečného, mystického duchovna. Kdo se jím nechává strhnout, je odsouzen ke smrti. Je to systém mrtvých, čili tak zvaná Hádova říše. Hrob lidstva. Existuje tu současně s říší živých a ve skutečnosti jde o dvě opačné polarity Božství, které se aktuálně setkávají na dvou stranách barikády, probíhající armagedonské bitvy.
Tak zvaní živí, jsou skupinou hvězdných - nebeských duší. Jsou úrodnými klasy, které se rozvzpomínají na svůj věčný život, kterého již dosáhly. Otevírá se jim cesta, kterou již dříve prošli, pokud spolupracují s Božím Duchem. Vytvářejí vzestupnou spirálu – most v časoprostoru – strhávající s sebou všechny, kteří se alespoň okrajově dotýkají vzestupných energií. K tomuto účelu jsou Bohem vyvolení. Čím více se probouzejí, tím silnější je jejich energetický vliv na jiné. Zosobňují odbočku – výhybku – portál, který směruje hledající do harmonické časové osy vývoje. Zosobňují opačný směr, jdoucí proti destruktivnímu vlivu fantomového matrixu, který strhává společnost do otroctví, manipulace, neštěstí, chudoby, prázdnoty, povrchnosti materialismu a utrpení. Vzestupný vliv živých je mnohonásobně mocnější, než proud sestupný. Jsou to Kristovi bratři a jsou Jím vedeni. Představují totiž životodárný, dravý proud, který si nachází netušené cesty nehostinnou krajinou. Proráží skálu, jako silné kořeny stromů, vyráží na poušti a přežívají požár, jako semena, čekající na svůj čas, na vláhu z nebe. Život věčný se skrze ně stává tím mocnějším, čím dále jsou na své cestě rozvzpomínání. Jejich dimenzionální portál vědomí je zároveň silně magnetickým vírem, přinášejícím moc, ochranu a neohroženost všech živých, žijících uprostřed světa mrtvých.

Probuzení znamená život

To, co nazývají mocnosti novým světovým řádem, je ve skutečnosti technologickou a zotročující náhražkou dokonalého Božského a svobodného řádu věcí. To, co světová náboženství předkládají jako cestu víry, je imitující nápodoba mystické skutečnosti ducha. Obě cesty vedou do pekel. Jak náboženství ateistické, tak náboženství tradiční institucializované.
Probudit se, je synonymem pro objevení věčného, svobodného života v sobě samém. Neprobudit se, je synonymem otroctví a věčného zatracení. Probuďte se prosím z těžkého snu fantomového matrixu a žijte věčně v Božím království.