Na cestě probuzených

Život jako komplexní souhrn vší Existence, je mysteriózní zázrak, pokud jsme poctivými pozorovateli. Jeho závratnou hloubku vnímá jen ten, kdo se zastaví, ztiší a naslouchá. Čím více probuzený skutečně ví, tím více si uvědomuje, že nic neví. A kdo v tento dramatický čas významně zpozorněl, ten se probudil z duchovního spánku, ve kterém je lidstvo denně ukolébáváno duchem chaosu. Pointa je v tom, že neprobuzený se nedokáže zastavit, takže zvnějšku to vypadá, že mu patří celý svět a leckterý spáč je o tom přesvědčen. Myslí, že z života vytěžil vše, co se dalo a svět ho uznává. Ale ve skutečnosti je uvnitř pouhým pozorovatelem krajiny z rychlíku, který stokrát procestoval celý svět, avšak z hlediska vnitřního uvědomění, má v sobě jen rozmazané šmouhy. Turistické známky z celého světa jsou vysvědčením o tom, že podvědomě hledá sám sebe. Všude být, všechno stihnout a všude mít známé, znamená nemít čas na svou duši a na vědění pramenící z nitra. Je to jako házet do sebe celý den překořeněné hamburgery v rychlém občerstvení. Všechny chutě, vůně a koření natlačit do hlavy v jednom ultrabalíčku během minuty a nemít ani čas si opravdově vychutnat jednotlivé chutě, či uvědomit si, jak moc to celé ničí zdraví, deformuje postavu a nakonec i zabíjí.

Probuzený už není konzumentem mainstreamu, neběhá v kolečku krysího závodu, nenechá se manipulovat dogmatismem, ale naslouchá spodním proudům, aby zjistil, co se skrývá pod povrchem živočišného obalu. Povrch, či obal je celý svět forem, který je sám o sobě neuspokojivý. Přináší věčnou touhu, která nemůže být naplněna. Touha je tím větší, čím větší kus světa jsme schopni získat a čím více jsme toho už viděli a zažili. Až dokud jednoho dne nezjistíme, že tím běháním po světě a hledáním vnějšího, ztrácíme svou duši. A to i v tom případě, že běháme za cílem všechny spasit, vyléčit, anebo nakrmit. Vězni krysího závodu ještě nepochopili, že naletěli ďáblově propagandě odevzdávání energie. Není naším cílem ďáblův svět změnit, ani vylepšit, ale zvítězit nad ním, jako Kristus. Jeho svět nabízí cíle, které nemůžete dohonit, léčení které nemůže vyléčit, věčné opravování následků, bez nápravy příčin, či věčné honění za povrchní zábavou a sportovním pokořováním soupeřů. Také můžeme celý život studovat, abychom dosáhli omezeného vědění, které už je překonané, když dostaneme diplom. Anebo celý život spořit, abychom zjistili, že nakonec vše sežrala inflace. Současný systém je vytvořen tak, aby stále upoutával myšlení, zaměstnával, zbavoval duši energie a tím zavřel cestu k božskému vědění.

Probuzení začíná objevováním skrytých zákonitostí, které svět popírá a bagatelizuje, ale jejich platnost se potvrzuje sama. Vyplouvá na povrch tím více, čím více je zřejmé, že současný systém a světonázor je nefunkční a destruktivní. Světová matrice chaosu je přesným protipólem Božské Skutečnosti a toto poznání, když uzraje ve vědomí, je významným projevem probuzených. Nadčasové Pravdy Universa jsou klíčovým kódem života, přinášející věčný mír, dávající smysl tomuto světu a vysvětlující Boha. Zjevují se samy všem hledajícím, kteří k tomu uzráli a nemusí být hlásány na ulicích, ani vnucovány. V životě potkáváme to s čím rezonujeme. Věčné pravdy tu existují věky a čekají speciálně na tuto nejvýznamnější dobu lidských dějin. Byly zaznamenány již ve starověkém Egyptě v době jeho duchovní slávy, na smaragdové desce a říká se jim hermetické zákony, či zákony Kybalionu. Jejich autorem je Hermes Trismagistos, což je řecké jméno pro egyptského boha Thovta. Vyjadřují hlavní principy Egyptské i Atlantské moudrosti. Ať už je nazýváme jakkoliv, pocházejí od Boha a vysvětlují Ho na dimenzionálně vyšší úrovni, než soudobá západní náboženství. Začněme nejprve stvořením projeveného světa forem.

Bez oddělení by nebylo poznání

Neprojevený Bůh – Pra Nejvyšší, je jako bílý kruh, plátno nebo podklad. Jako bílý list papíru, který se zdá být světu ničím. Zdá se ničím jen proto, že svět v globále nepochopil ani svůj účel a ani svou podstatu a hrubý, tělesný přístup, neumožňuje uchopit to nejjemnější, jež je Zdrojem. Zdánlivé nic na papíře je Vším, protože je prostorem uvědomění všech forem. Je to zároveň neprojevený potenciál tak obrovského obsahu, že nemůže být celý najednou ani sdělen, ani nikým pochopen. Člověku může být vyjevován po jednotlivých snímcích, jako probíhající film a následně zvědomován v prožitku. Nelze promítnout všechny snímky filmu v jednom obraze. Bůh ve své neprojevené formě, je prostorem uvědomění, či bílým plátnem, na jehož podkladě se promítá celý svět forem. Bílé plátno umožňuje zobrazit cokoliv, co skrývá jeho nekonečný potenciál. A v podstatě zobrazuje cokoliv, co si dokážeme představit a co nosíme ve své mysli. Neexistuje nic, co bychom mohli mít v mysli, a nemohlo by se uskutečnit. Bůh je neprojevené, inteligentní Jsoucno, které odkrývá svou mysl skrze veškeré stvoření. Vytahuje na povrch aspekty, či jednotlivosti své mysli, aby skrze ně mohla být pochopena Jeho komplexnost a dokonalost, skrze prožití jednotlivostí. Nikdy nemůžeme nic hodnotit, ani dokonale ocenit, pokud neexistuje žádné srovnání. Všechno prožívání ducha je tedy nerozlučně spojeno se dvěma póly, které udávají referenční rámec poznání i prožitku. Pokud by ve vesmíru nebyly žádné objekty, astronaut by těžko mohl vědět, jestli pluje vesmírem hlavou dolů anebo nahoru. Těžko byste slepci vysvětlovali rozdíl mezi barvami, když nikdy žádnou neviděl a neví tudíž, co je to barva. Nemohl by o tom nic říct. Těžko byste ocenili mistrovství vynálezce, pokud by vše nosil jen v mysli a nikdy by se ani nezmínil, co nosí v hlavě. Pokud by však například svůj vynález televize představil starověkému člověku, manifestoval by ho z neprojeveného světa mysli do světa zjevného. Pozorovatel oddělený od vynálezce, by to považoval za magický zázrak a byl by asi uchvácen. Vznikl by mu tím hluboký prožitek. Vznikla by tím hloubka prožívání. A jelikož všechna Existence, prožívající i prožívané, jsou viditelné projevy jedné, prvotní neprojevené podstaty – inteligentního Ducha, pak Bůh prožívá sám sebe skrze projevené jednotlivosti, či aspekty, které oddělil od sebe sama - od své Plnosti. Svou neomezenou velikost učinil skrze člověka omezenou a svou plnost a jednotu všeho ve všem učinil oddělenou mnohostí forem. Svět oddělených forem, je tedy způsobem, jak si Bůh uvědomuje a prožívá sám sebe z pohledu vnějšího pozorovatele. A my sami si můžeme na cestě duchovního rozvoje uvědomit, že jsme jím samotným, skrze prožitek JÁ JSEM. Náš prožitek je do té míry silný, jak dalece jsme došli ve svém oddělení od Jednoty a v následném zpětném návratu k Němu. A také je do té míry silný, kolik nových střípků či plošek Pravdy o Něm jsme na té cestě v úžasu objevili. Naše poznání se odehrává v procesu oddělení a zpětného ztotožnění. Není to o myšlení, protože kdo o Bohu musí JEN přemýšlet, ten ho nezná. Není možné Ho poznat žádnou jinou cestou, než se Jím STÁT skrze zvnitřnění. Známe ho do té míry, do jaké míry jsme s Ním ztotožněni. Každý jsme Božím jednotlivým aspektem, či buňkou, která si uvědomuje velikost a dokonalost Boha, skrze srovnání s tím, co Bůh není. Čili skrze tělesnou existenci nedokonalého člověka, který se vnímá odděleně a vnímá se pomíjivě, a jako list ve větru. A toto srovnání prožíváme ve světě odděleném od Boha, s kterým jsou spojeny prožitky oddělenosti. Skrze vnímání oddělenosti své identity od Zdroje svého života, jsme prosyceni vším utrpením a vybrali jsme si to proto, abychom opravdově a v rámci svých největších možností prožili Boha a zároveň On prožil sám sebe v nás, na cestě návratu od utrpení k Lásce.

V Bibli je psáno, že náš svět byl dán do správy ďáblu. Ďábel je synonymum pro životní realitu oddělenou od Boha. Ačkoliv cesta k Bohu je v tomto světě otevřená pro všechny, tak ďábel ho ovládá skrze elity, skrze manipulaci, skrze ducha světa, skrze duševní realitu podsvětí... a proto je cesta ven nesnadná. Je to Bohem připuštěno za účelem poznání protipólu. Vymanit se z moci ďábla znamená vymanit se vlastní vůlí z falešné identity ega, vymanit se z živočišného vědomí, vymanit se z povrchního nazírání na realitu a tím se vymaníme z neklidu, z manipulace, z nenávisti, z boje, z nevědomosti, a z oddělenosti. Země je aktuálně na nejnižším dně rozpadu lidského vědomí, od kterého se odráží do vzestupného období. Další rozklad a další mez oddělenosti, již není pro člověka únosná. Proto je nezbytné začít skládat střípky vlastního rozpadu tím, že hluboce pochopíme nejzákladnější zákonitosti Universa. Začneme zákonem polarity.

Zákon polarity

Jednota neprojeveného Boha spočívá v dokonalé harmonii. Všechny síly jsou v Něm v dokonale rovnovážném stavu. Skrze veškerý projevený svět nastala oddělenost dvou polarit. Základní úrovní této polarity je, že všechno projevené má svou opačnou polaritu v neprojeveném. Důvod, proč se projevené nesjednotí s neprojeveným je ten, že by všechny formy světa musely změnit hustotu své vibrace a tím by byly vtáhnuty do neprojevenosti. Vibrační hustota všeho je určena energetickým kódem a člověk je malým pánem aby zasahoval Bohu – architektu, či Původci do jeho nastavení. Dokud se člověk vibračně neposune do sedmé, Božské oktávy osobní vibrace, nemůže projevovat božské zázraky jako například Ježíš.
Jednota a oddělenost jsou dvě strany téže mince. To lze zakusit ve vědomí, které je schopno učinit cestu z vnímání oddělenosti do vnímání absolutní Jednoty. Při zvyšování úrovně vědomí se hledající dostává do uvědomění ztotožnění s Bohem a poznává, že existuje jen jedna Skutečnost, kterou je Bůh. Poznává se v Bohu a Bůh se poznává v něm.
Stejné je to například s hranicí mezi dobrem a zlem, která je vždy relativní a je vždy ovlivněna osobním hlediskem, kulturou, výchovou, stupněm vědomí a poznání. U osvícené duše se postupně úplně stírá tato hranice, když si uvědomí, že prožitek zla byl užitečným nástrojem na cestě k jediné existující realitě, kterou je Láska. Na této cestě se Láskou stává. Pak dokáže celý svět obejmout Láskou a milovat zdánlivě nemilovatelné, které vidí jako ztracené a ne nenáviděné.
Stejně tak neexistuje objektivní hranice mezi teplem a chladem, světlem a tmou, či Bohem a ďáblem. Vše jmenované je jedním jediným, které je vnímáno skrze subjektivní optiku zvoleného, či dohodnutého referenčního rámce.

Vše je Duch

Husté formy vibrace Ducha si interpretujeme jako hmotu. Naše vnitřní receptory jsou nakódované tak, abychom prožívali hustý materiální svět se všemi jeho zákonitostmi i přes to, že podstatu všeho tvoří Duch Boží = Universum. Vše existující je druhem inteligentní, vědomé energie Původce, která se vzájemně liší svou vibrační hustotou a tu si interpretujeme jako změnu skupenství. Z toho také vyplývá, že vše existující, i zdánlivě neživá hmota, má jistou úroveň vědomí. Člověk má nejvyšší úroveň vědomí. Dokud Božské síly tento kód nezmění, je svět forem manifestován vnějším projevem, zatím co opačná, vnitřní polarita spočívá ve středu manifestované formy, ve vnitřním bodu nekonečna. Ten bod tvoří portál - bránu do ducha. Z tohoto vnitřního středu každé elementární částice světa a každého objektu se promítá holografická projekce našeho třírozměrného světa s jeho naprogramovanými zákonitostmi. Časoprostor se všemi jeho formami je energetickou holografickou sférou vyvěrající zevnitř. Mezi vnějším holografickým projevem elektromagnetické vibrace a vnitřním singulárním bodem nekonečna existuje přitažlivost. Tomuto vztahu dimenzionálně odlišných polarit říkáme nebe a země a elektromagnetická sféra, kterou to vytváří, nazývá dnešní fyzika toroidální pole. Toto téma jsme přiblížili už v článku Co by udělala Láska, a Geometrie nekonečna….. kde najdete obrázky i animaci. Duální toroidální sféru, nekonečno uvnitř středu, i mnoho jiných fyzikálních zákonitostí, popsal švýcarský fyzik Nassim Haramein a zájemcům o metafyziku doporučujeme, aby prozkoumali jeho výzkum.

Vibrace hmoty

Mezi nekonečným bodem středu a hologramem 3D reality existuje velmi rychlá pulzace. Je to vibrování veškeré hmoty v odpovídající frekvenční hustotě mezi singulárním středem a hologramem - formou. Každým pulzem dochází ke kontaktu božského jádra – středu, s napětím uvnitř hologramu a to tvoří vibraci tak rychlou, že ji vnímáme jako stacionární objekty – formy. Vyšší dimenze naopak tvoří vibraci tak odlišnou, že jsou mimo rozsah našich vnitřních receptorů a mimo rozsah frekvencí našeho časoprostoru. Vrstvy energie však mohou existovat v jednom místě, podobně jako rádiové vlny, ale v jiných rozsazích, takže i dimenzionální reality se prostorově překrývají. A každý si naladí svůj svět podle frekvence svého vnitřního přijímače.
Každý živý i neživý objekt neustále pulzuje ve specifické vibrační výšce a hustotě, která je pro Boha zároveň obrazem, tónem i detailní charakteristikou jedince. Vibrujeme podobně, jako kmitá každý zobrazovaný pixel na digitální obrazovce našeho počítače. Dle zabarvení našeho osobního vyzařování - aury, dokáže už i naše moderní bioelektrografie minimálně zjistit emoční stav jedince a stav průchodnosti jeho energetických čakrových center.

Mužsko - ženský princip

Elektromagnetický náboj však existuje také na horizontální úrovni, uvnitř jedné dimenze, kterému říkáme mužská a ženská polarita. Jing a jang. Vše projevené, musí mít zákonitě tyto dva protichůdné směry síly, jejichž míra je individuální a vždy hledající svůj dokonalý protiklad. Tyto dva póly jedné energie tvoří náš osobní referenční rámec v 3D hledisku, zatím co dříve popsané póly mezi nebem a zemí jsou naší další skrytou dimenzí zvnitřňování. Zvnitřňování a odhmotňování, je dostředivá polarita ženství, zatímco tuhost, expanze a povrch forem je polarita mužská, protichůdná. Jedná se o dva póly téže energie, které by měly mít vždy stejnou míru a opačné směřování, aby existovala harmonie. Tak jako proud elektrické energie, představující napětí mezi mínus a plus. Jedině skrze bezpodmínečnou Lásku je možné dojít k této harmonii mezi dušemi, ale také uvnitř nich samotných. Jedině Božská bezpodmínečná Láska usmiřuje a tím neutralizuje napětí a přináší její třetí kvalitu – kristovskou.
Pokud existuje převaha mužského aspektu, mužství směřuje k extrému , jehož projev je projev náchylný k dobyvačné, necitelné manipulaci, přivlasťování, exhibicionismu, rozdělování, ponižování, či vyvyšování.
Převaha ženského aspektu směřuje k extrémnímu ženství, jehož projev je v introverzi, poddajnosti, emoční nestabilitě, neschopnosti se prosadit, obhájit, či rozhodnout.
Aspekt mužství a ženství mají osoby, věci, události, místa i děje. Ideální duální protipól jakéhokoliv projevu je vždy skryt v neprojeveném duchu všech osob, věcí, míst, i dějů. V neprojeveném existuje vždy a pro každého ideální duální partner. A pro člověka z toho vyplývá to nejzásadnější poznání, aby svůj ideální protějšek hledal vždy nejprve ve spojení se svou duší, potažmo duchem. Pak neutralizuje svou vnější nevyváženost a stane se ideálně stabilním. Vyváženost osobního elektromagnetismu je vnitřní neutralizací, vede k supravodivosti těla, přijímající božskou energii a k povýšení úrovně lásky od té lidské, hledající vyváženost, po tu Božskou rozdávající Světlo bez podmínek. Na cestě k osvícení nikdo nic hodnotného neztrácí. Realizuje proces transmutace tím, že překračuje omezenost lidské neuspokojivé lásky a přeměňuje ji v lásku Božskou, dimenzionálně vyšší, krásnější a silnější. Láska, která dříve marně hledala své naplnění a byla nevědomá, se stává naplňující a vědomou.

Symbol ukřižování

Ukřižování Krista je vnějším symbolem výše popsaných zákonitostí. Božský LOGOS sestupuje do světa lidí, aby se narodil v chlévě – symbolu zvířeckosti. Tak se odděluje každá duše od Boha ve svém vědomí, když se rodí na tento svět, aby ukřižovala své božství. Nejprve je spoutána zvířeckostí a pak se skrze životní zkušenosti duševně probouzí a znovu-rozpoznává své božství pramenící z nitra. Skrze každodenní volby se denně rozhoduje, jestli zaprodá svou duši ďáblu a vystačí si s živočišným přístupem, anebo jestli bude naslouchat vnitřnímu vedení a povznese se postupně nad svou tělesnost procesem zvnitřnění. Její volby budou čím dále více povznášející, dokud nezvýší své vyzařování do sedmé vibrační úrovně a nenaplní tím sedm oktáv svého duševního vývoje. Pak tělesnost umírá na kříži reality časoprostoru, čímž opouští své vězeňské spoutání a probouzí své nesmrtelné Božství k životu věčnému. V procesu vzkříšení, se z mrtvého stává živý. Z prachu povstává jako bájný fénix. A živý je vzkříšeným synem Božím, kterého Kristus přijímá do svého království. Zažívá sjednocení s Bohem na vyšší dimenzionální úrovni, přijímá vysokou míru energie a probouzí se z omezení času a prostoru. Omezení dvou trámů kříže, na kterých trpěl oddělen od svého Božství. Hmota těla se produchovní, biologicky a fyzikálně se na vzestupu promění – transmutuje, a neurální síť těla se upraví pro příjem dimenzionálně vyšších energií. Vědomí překračuje pojem času a setrvává v bezčasovém bytí. Prostor nehraje již pro oživeného ducha omezení, protože je v interakci s Universem skrze myšlenku, zaměření pozornosti, jasnovidění, jasnoslyšení, telepatii, přenos energií, cestování v čase a náhled do minulosti i budoucnosti, setkání se svou nebeskou rodinou a propojení se svými bratry skupinové duše. Ze smrtelného, nedokonalého člověka se procesem vzkříšení stává nesmrtelný a dokonalý Boží syn, pokud jeho duše dozrála k přijmutí božské - nebeské kvality. V procesu návratu ke Zdroji se rodí Boží děti a stávají se z nich učitelé vedoucí pozemské stádo duší k Bohu.

Vzkříšení živých i mrtvých

Svět projevených forem nemůže existovat jinak, než tím, že je udržován ve svém zhmotnění oddělením opačných polarit. Člověk, jakožto humanoidní, či androgynní bytost je jedinou formou života na planetě, která je schopna dosáhnout božské formy vědomí na sedmé vibrační oktávě. A to je velmi významné privilegium vzkříšených - živých duší – pomazaných. Skrze vnitřní sjednocení opačných polarit dochází u pomazaných k transmutaci těl a vytvoření živého portálu spojujícího duální - oddělenou realitu s Božskou Jednotou. Následují tím Krista. Nelze toho dosáhnout jinak, než cestou Lásky, skrze ztotožnění s Láskou-Bohem. Božského vědomí člověk dosahuje v procesu vlastního znovustvoření. Nebeské duše se dobrovolně účastní procesu reinkarnace a vyvíjí se tím, že sestoupili na Zem procesem zvaným „vyhnání z ráje“. Pozemské duše se vyvíjely naopak, řízenou cestou evolučního vývoje z primitivních živočišných kmenů, či lidoopů po stovky tisíc let na Zemi. Nižší bohové z dimenzionálně vyšších světů zasahovali do stvoření pozemského člověka řízenými genetickými úpravami – poskytnutím svých genů, dokud se nevyvinuly pozemské rasy schopné přijmout zárodek nebeského vědomí do své duše. Ten zárodek byl předán skrze Izraelský dvanáctikmenný národ, který se promísil s pozemským lidstvem. V Izraeli se ve starověku inkarnovaly nebeské duše, které však zůstaly na Zemi v reinkarnačním procesu uvězněné. Své nebeské vědomí ztratily, uvízly v tělesnosti, jejich vibrace se snížily a nebyly tak schopny většinou vzestoupit zpět, až do současného vzestupného období. Nyní nastalo otevřené okno příležitosti, umožňující hromadný návrat nebeských duší skrze nápomocné energie vesmíru. Ze dvou stád je již jen jedno, souhrnné stádo, a nastává maturita lidstva prorokovaná jako konec světa. Otevřená příležitost v reality show zvané čas konce, Harmagedon, či druhý příchod Krista. Jde o souběžné procesy a náhledy na totéž.
Podstata o kterou tu jde, je přírodní niterné proměnění duše, ke kterému dostanou všichni připravení silný energetický impulz od Krista. To je stav biblicky popsaný jako zjevení Krista na nebi. Toto nebe však máme ve svém středu, jak jsme si již výše popsali a kdo v tomto období neobjevil ani Jitřní hvězdu ve svém srdci, nemůže očekávat, že zažije kvantový skok do jiné dimenze – nového světa. Kvantový skok vědomí je způsob, jak Kristus bere své vyvolené – převážně nebeské stádo duší, do nebe. Do vnitřní božské reality ducha, která se odehraje na Zemi, před zraky všech. Bude to viditelné proměnění těch, co se zdáli být poslední a viditelné zoufalství těch, co byli dříve první a uvědomili si svoji slepou nevědomost a propásnutí největší kosmické příležitosti, které se kdy mohli účastnit, kdyby bývali byli připravení. To představuje biblicky předpověděné vzkříšení živých i mrtvých.

Rovnováha, neutralizace a supravodivost

Rozdělenost duálně polarizovaného světa se sjednocuje na cestě návratu k Bohu skrze neutralizaci napětí, nastolení rovnováhy mezi póly a proměněním duše i těla v supravodič, nebránící vyšší formě energie Lásky. Božský proud bezpodmínečné Lásky je takzvaná tachyonová energie, vznikajících v prostoru absolutní rovnováhy pólů. To je třetí vlákno, které se připojuje ke dvěma ostatním, aby vznikla trojitá šňůra božské energie. Elektrické energetické vlákno nalézá rovnováhu s magnetickým vláknem ve stejném bodě těla. V energetické čakře. Tento projev vnitřních sil, bývá v náboženstvích symbolizován dvěma hady proplétajícími se kolem páteře. Probuzená hadí síla znamená probuzení energie ducha v duši, která vzestupuje při svém produchovnění po sedmi oktávách sedmi čaker. Když Mojžíš vyrobil měděného hada na poušti a vztyčil ho na holi, byl to symbol této probuzené energie, která má Božskou moc k uzdravení a osvícení. Čakra, jako průsečík dvou energetických proudů se tímto sjednocením pólů roztáčí jako vír a vír strhává, či nasává proud třetí energie. Jde o svislý proud kristovské-tachyonové energie a transformuje ji na božské, aurické - stacionární pole ducha, obklopující člověka. Čím vyšší je míra sjednocení pólů ve vědomí člověka, tím vyšší je míra zralosti duše a tím vyšší je také úroveň vibrační energie. Sedm hlavních oktáv vibrace je promítáno do sedmi hlavních čaker aurického těla duše. Barva a plnost energetického vyzařování je energetickým štítkem, který je neomylným kódem duše, či světelným šatem, vypovídajícím o duchovnosti. Dosažení šesté úrovně, je předpokladem kvantového skoku vzkříšení Božství, do stavu sedmé úrovně vibrací. Vnitřní neurální síť člověka, je schopna pružného navýšení pouze v rámci jedné oktávy. To znamená, že dosažení úrovně rozmezí mezi šestou a sedmou, je předpokladem probuzení Božích dětí. Energetický šat obklopující člověka, je jeho vysvědčením nádherou a jediným smysluplným bohatstvím, na které upozorňoval Pán své následovníky v knize Zjevení Janovo.

Duše, která ještě plně neporozuměla svým životním lekcím, je spoutána strachem, výčitkami, vinou, negativním uvažováním či podléhá manipulaci. Nesprávný způsob myšlení je jako řídící program, který působí vnitřní konflikt - napětí, odrážející se i ve všech životních okolnostech jedince. Ať už je konflikt vyvolán jakýmkoliv životním stavem, jakýmikoliv okolnostmi a jakýmkoliv domnělým viníkem, či jakýmkoliv druhem stresu, jedná se vždy a bez výjimky o okolnost, které jsme umožnili existovat nejprve uvnitř nás samotných. Vnější okolnosti nám pak neustále zrcadlí naše vyzařování, kterého si nejsme vědomi. Jsme v konfliktu mezi tím, co se nám děje a mezi tím, co si přejeme, aby se dělo. A podstata toho konfliktu, je vždy zakořeněná v nějaké formě strachu. Stává se hříchem v tom smyslu, že brání volnému působení Lásky. Je to skrytý démon, kterého nevědomě krmíme. A vyřešení našeho vnitřního konfliktu mezi Láskou a strachem je tím hlavním, co jsme přišli dokázat ve svém lidském vtělení a také nejmocnějším nástrojem transformace celého světa. Konflikt způsobuje vnitřní ztuhlost, napětí, či neprůchodnost v nějakém ohledu, která zavírá Bohu dveře, aby v nás volně působil a vedl vnitřní energetickou proměnu duše. Hřích je stav, ve kterém se rodíme, dědíme jej a přenáší se na nás jak geneticky, tak z okolí. Člověk je však jedinečná božská bytost, která se na rozdíl od zvířat umí vyprostit z pout hříchu bdělým uvědoměním, přijímáním poznání a propuštěním strachů, a tím dosáhnout dokonalosti Božství v nedokonalém těle. Tento stav osvobození je doprovázen blažeností, vyzařováním neobvyklého klidu a láskou, která odhazuje veškerý strach.

Jakýkoliv život na jakémkoliv místě a v jakémkoliv čase poskytuje každodenní příležitost uvědomit si svůj skrytý a často podvědomý strach a rozhodnout se z něj vystoupit. Divadlo života nám neustále sehrává životní scény a vlastní duše na nás přivádí okolnosti, s cílem probudit v nás sílu silného uvědomění a odvahu. A když k němu dojde, pak už nezbývá, než rezolutně změnit to, co změnit můžeme a odevzdat Bohu v modlitbě vše, co změnit nemůžeme. Projevit tak plnou důvěru v Boha, aby Láska zvítězila na plné čáře, zmocnila se každé naší buňky jako záplava žáru Ducha a přinesla rezolutní obrat a cestu návratu duše. Bezpodmínečná Láska je nejmocnější živel, který o sobě dá znát stejně, jako vnitřní požár. Avšak je plachá jako laň a nevstoupí trvale nikam, kde visí potenciální hrozba či neuvědomělé napětí.

Osobní zkušenost je nepřenositelná. Slova osvícenců, pomazaných a apoštolů můžeme znát i zpaměti, ale pokud se nestanou naší prožitou zkušeností, pak jsme jim ještě neporozuměli na úrovni osvojení, která způsobuje proměnu. Láska se nedá naučit, nedá se vytvářet, ani se nedá pochopit. Jedinou možnost jak získat Lásku je STÁT SE Jí. Jedinou možnost jak přijmout Krista je STÁT SE Jím a jediným způsobem, jak získat pravé poznání je prožít jeho smysl. Skutečná transformace spočívá v prožitku bytí JÁ JSEM. Proto máme pít Kristovu krev a jíst jeho tělo v symbolice přijímání chleba a vína. Jsou to symboly vedoucí k prožitku stavu sjednocení v duchu a svaté přijímání je projev naší vůle, že to duchovní sjednocení opravdu chceme.

Zákon příčiny a následku

Zákon příčiny a následku – zákon přitažlivosti, je přírodní energetická zákonitost vnějšího zrcadlení všeho, co máme v duši, aniž si to uvědomujeme tělesnými smysly. Energetická skutečnost duše se nám zrcadlí ve světě forem jako symbolika událostí dějů a tak zvaných náhod. Náhody jsou však nerozpoznané zákonitosti toho, co jsme sami nevědomě zaseli v tomto i v minulých životech. Náhodně se neděje naprosto nic. Dokud nenastane bytostná změna našeho nitra, zákonitě a opakovaně dojde k symbolickým událostem, odzrcadlujícím náš vnitřní odkaz v našem tělesném životě. Říká se tomu i karma. Každý kdo páchne hnojem, bude obklopen mouchami, to je zákonité. Kde je mrtvola, tam se zákonitě shromáždí supi, cítí totiž mršinu. A stav světa je neklamným zrcadlením sdíleného vědomí lidstva a proto se nádoba hříchů již naplnila až po okraj a vylévá se zpět na jejich hlavu, a to speciálně v tomto období zesílení energií lidstvo sklízí zesílenou odezvu. Maturita prověřuje neomylnou pravdu na všech úrovních dění.

Na druhé straně však také všechno, co přijímáme pozitivně, čemu se nebráníme a dovolíme tomu vejít, očišťujeme a posvěcujeme. Neutralizujeme každý útok proti nám, když ho přijmeme, pochopíme své přičinění a propustíme ho bez oplácení. Když se na celý svět díváme optikou svého nitra, pak nezkoumáme viníky a neoplácíme útok stejnou mincí, ale zkoumáme své nitro, ve kterém je skrytá odpověď, proč na nás taková zkouška přišla. A i kdybychom nerozuměli příčině, vždy máme volbu, jestli oplácením stejnou mincí rozhoupáme kyvadlo osudu, anebo jestli ho ztlumíme svým absolutním přijetím všeho dění. Vše, co vstupuje do našeho života, má nějakou příčinnost vzhledem k naší duši. Jestli je náš pohled obrácený vždy do našeho nitra, pak dokážeme milovat své nepřátele a nastavit druhou tvář každému, kdo nás políčkuje. Energie útočníka vstoupí do naší duše, a když ji přijmeme, přemění se na naši osobní energii. Duch povyroste a získáváme energetickou výhodu, kterou podvědomě útočník vnímá. Útočník se zpravidla zarazí, že s ním nehrajeme jeho hru, ke které nás chtěl vyprovokovat. Tímto způsobem shromažďujeme spolu s Kristem, zatím co ten co oplácí, rozptyluje svou energii a tím znásobuje zpětnou reakci.

Využívání zákona přitažlivosti k získání čehokoliv světského nefunguje spolehlivě. Vždy, když něco od světa potřebujeme a usilujeme o získání, pak v nás vždy existuje podvědomý strach, že to nedostaneme, který je energetickou bariérou působící proti přání. Nemůžeme mít nic, na čem lpíme a čeho se předem nedokážeme vzdát. Pokud ovšem nezaprodáme duši ďáblu tím způsobem, že všechny duševní signály odstavíme ve prospěch zisku. To je temná strana zákona přitažlivosti. Pak dostáváme vše, o co žádáme, ale ne od Nejvyššího...
Všechny žádoucí věci k nám však přijdou samy, pokud nekonáme a neusilujeme, ale STÁVÁME SE tím, o co žádáme. Kdo chce lásku, nechť je Láskou samou. Kdo touží mít více čehokoliv, nechť je nejprve bohatý v duchu a srdečně dává. Kdo chce dojít naplnění a smyslu života, nechť se obrátí do sebe a naplňuje se duchem.

Ten, kdo je Zdrojem všeho obdarování je Bůh v nás. Kdo chce jakékoliv obdarování od Boha, nechť je s Bohem ve svém srdci, nechť přebývá v jeho chrámu přítomného bytí při všem, co dělá. A dočká se jakékoliv životní odměny, či zmnohonásobené kompenzace. Cokoliv chceme od Boha obdržet, je podmíněno tím, že od něj cokoliv přijmeme, ať se nám to zdá zlé či dobré. Pokud nepřijímáme i to zdánlivě zlé, pak nechceme jeho vedení, ale svou vlastní spravedlnost. Kdokoliv pokorně přijímá i zlé, ten se dočká vyvýšení a desetinásobné odměny. Jako Job. Kdo dává jen těm, co dávají jemu, neodlišuje se od nevěřících. To je zákon přitažlivosti a Boží kompenzace.

Multidimenzionální prorůstání

Kristovské lidstvo je jako strom, který má dvanáct hlavních ratolestí. Kristus je kmenem toho stromu. Sám by se dal považovat za ratolest třináctou, ale ve skutečnosti představuje přesah mezi dvanáctikmenným lidstvem a Nejvyšším Bohem. Kristus je kmen, který je zakořeněný v Nejvyšším Bohu.
Z perspektivy Nejvyššího je právě On ratolestí, na které vyrůstá dvanáct hlavních výhonků a tento proces se do nekonečna opakuje na všech dalších úrovních větví stromu. Lidský strom života se rozvětvuje jako fraktál, na kterém se opakuje sebe-podobnost, dle stejného vzorce, mezi jednotlivými úrovněmi výhonků. Dvanáctikmenné dělení platí na úrovni dvanácti hlavních větví, stejně jako na úrovni větviček rostoucích na každé z dvanácti větví a tak dále. V rámci stromu života můžeme spatřit související cyklus květu života. Květ života roste v rámci hlavní hierarchie ratolestí dle svých vlastních vnořených cyklů. Díky květům může strom poskytovat plody a plody v sobě obsahují semínka dalších stromů, jako záruka nepřetržitého, věčného života. Plody, které obsahují semínka, jsou symbolem přesahu, mezi původními a nově vznikajícími rostlinami, stejně, jako kmen Kristus je zosobněním přesahu mezi semínkem Nejvyšším a dvanáctikmenným lidstvem. Podle této zákonitosti zjevné v přírodě, existuje vždy přesah mezi dimenzemi, jak v úrovni vertikální, tak v úrovni horizontální. Někdo ji vždy zosobňuje tak, že je součástí obou sousedních dimenzí. Ve vertikální rovině roste strom ze semínka nahoru a v rovině horizontální se množí do čtyřech světových stran rozséváním semen. Zdaleka se však nejedná o jediný přesah, který existuje a který si dokážeme představit. Minimálně ještě existuje další hledisko rozvoje, které je zřejmé a to je hledisko vývoje v čase. Když si představíme nadhled v pohybu, který vykonává planeta, tak rotujeme kolem zemské osy jedenkrát za 24 hodin, současně planeta rotuje kolem slunce jedenkrát za rok a sluneční soustava rotuje v precesním pohybu kolem nebeské ekliptiky jedenkrát za asi 25920 let. Řítíme se tedy obrovskou rychlostí nepředstavitelným prostorem ve fraktálové struktuře spirálovitých rotací a totéž dělají také ostatní nebeská tělesa ve svých vlastních rotacích. Jedná se o rotační cykly odehrávající se uvnitř rotačních cyklů s nedozírnou propleteností, která nás dalece převyšuje a přesahuje. Ale proto, že čas existuje pouze jako pomocná veličina, definující posun planety ve spirálovité rotaci, zasazené do kontextu rotací nebeských těles, můžeme časové cykly označit jako pohyb po časoprostorové energetické mřížce, která je energeticky proměnlivá v každém místě a to v důsledku součinnosti vlivu rotace všech nebeských objektů.
Všechny doposud jmenované vlivy prostorového růstu, množení a rotací spolu nedílně souvisí a přesahují do další, vyšší dimenze vývoje, kde jsou součástí podobných aspektů vývoje, ovšem v trojnásobně větším rozsahu a významu.
Názornou ukázkou cyklické popletenosti úrovní, je trajektorie planety Venuše – Jitřní hvězdy, která při svém pohybu na obloze vykresluje růži se sedmi řadami okvětních lístků. Tento vzor vykreslí Venuše za osm let putování po obloze. Vůči pohybující se planetě Zemi se však ta nejzjevnější úroveň téže rotace jeví jako pěticípá hvězda a vzhledem ke slunci udělá tatáž trajektorie Venuše třináct oběhů. A to vše je nejen ukázkou dokonalé propojenosti, či provázanosti cyklů nebeských těles, ale zároveň je také ukázkou matematické souvislosti sedmiúrovňového rozvoje duše, která je květem vyrůstajícím z pěticípé hvězdy – semeništěm Země a je zasazena do nadřazené dvanáctiúrovňové hierarchie vrstev ducha, ohraničených třinácti oběhy Venuše kolem Slunce. Tato dechberoucí symbolika pohybů duše, včetně obrázků a videa, byla podrobněji rozebrána v předchozím článku s názvem Už nebude odklad!
Venuše doslova názorně vyjevuje skutečnost, že každé stvoření má svou zjevnou, skrytou a nejskrytější úroveň, vyjevenou skrze odlišné a přece vzájemně související charakteristiky.

Symbióza člověka a jeho planety

Existují rotující hřiště vývoje, nejen Země, ale stovky jiných planet, a na těch hřištích se za pomoci energetického vlivu cyklických rotačních spirál odehrává růst životních forem od semínka, přes kmen, po větvení, kvetení, plod a množení. Kdyby nebylo zahrádky, nebylo by ani rostliny. Jinová země potřebuje jangové lidstvo. Kdyby nebylo rostliny, zahrádka by postrádala hlubší smysl. Chyběl by jí důležitý duchovní přesah, nezbytný k vývoji. Můžeme tedy říct, že všechny živé formy na planetě rostou za pomocí nezbytného energeticky-cyklického planetárního vlivu a energetické vlivy ovlivňují strom života k různým fázím vývoje, v závislosti na jeho vyspělosti/dospělosti. Jakmile dozrají plody vývoje do té míry, že stromy dosáhly svého maximálního prostorového potenciálu, prostorově došlo k zaplnění vymezeného místa a dozrají plody, planetární hřiště získá svůj přesah do další dimenze vývoje v podobě semínek obsažených v plodech. Naplnění vývoje je maximalizací úrody. Je to jako s polem plným zlatých klasů pšenice. Když dozraje, dojde k naplnění oktávy vývoje, jež je symbolizována osmičkou, nebo-li nekonečnem. Věčným rozvojem. Jakmile dojde k přesahu do vyšší dimenze, tak to, co bylo ve spodní dimenzi celým polem úrody, tvoří ve vyšší dimenzi pouze jednu rostlinu a to co je ve vyšší dimenzi jednou rostlinou, tvoří v nadřazené úrovni pouhý jeden květ života a to co je v této úrovni květem života, je v nadřazené úrovni jen semínkem života, až nakonec dojde ke zjištění, že existuje pouze kód DNA uvnitř semínka, jež je myšlenkou Nejvyššího. A Universum není v podstatě nic jiného než myšlenka, či sen Boží, a ten se fraktálově množí jako sen ve snu a vytváří všechnu Existenci…. Matrix v Matrixu.
Všechna existence je multidimenzionální a vše je cyklické a fraktálově hierarchicky uspořádané. Vše je propojené vlákny až k jednomu jedinému výchozímu bodu. Ta vlákna spojená v nekonečném bodu se podobají Božím vlasům, v nichž kvetou květy života. A to je smysl prohlášení zákona souladu, že co jest nahoře je jako to, co jest dole a co jest dole, je jako to, co jest nahoře.

Universum je Boží myslí

Existuje neprojevený potenciál, informace DNA - projekt, který se nakonec projeví jako strom života a v každém z plodů stromu je další neprojevený potenciál v podobě semen, jež v sobě obsahují další potenciál pro zmnohonásobení stromu života a tento rozvoj je nekonečný a pokračuje až daleko za hranici naší rozlišitelnosti, které říkáme nekonečno. Tento nekonečný růst však zdaleka neznamená nikdy nekončící expanzi bez hranic, ale nekonečný rozvoj uvnitř jednoho celku v rámci cyklického rozpadu a následného scelení. Pohybu po úrovních vědomí tam a zpět. Čili fragmentace a defragmentace vědomí. Nekonečnou pulzaci v podobě zhmotňování a odhmotňování v rámci jednoho celku. Dalo by se to znázornit také jako zvyšování a snižování rozlišitelnosti v podobě množství pixelů na obrazovce. Je to nádechem a výdechem Božím, či produchovňováním hmoty. Jde o nekonečné dělení jednoty, jednoho celku do sobě-podobných vnořených úrovní. Zjemňování hrubých obrysů nekonečným dělením s limitou v nekonečnu. A tuto pozorovatelnou zákonitost popisujeme podrobněji v článku Geometrie nekonečna.
Nekonečným cyklickým vývojem dochází k nekonečné zkušenosti a tudíž nekonečnému zaostřování Boží Universální myšlenky v každém jedinečném, nekonečném detailu stvoření. Bůh jakožto věčný Duch, se rozdělí na miliony menších já - buněk, které prožívají zkušenost bytí odděleně od celku, aby tím prozkoumaly protipól věčné Jednoty Absolutna a tím se v nich zrodí větší hloubka poznání skrze hlubší prožitek a změnu hlediska. Čím více se vzdálí od Jednoty Boha, tím větší oddělenost vědomí a hustotu reality prožijí. A to je cílem duše sídlící v lidském těle. Zažít hlubokou zkušenost rozpadu celistvosti a vrátit se zpět v obnovené formě je adrenalinový zážitek podobný bungee jumpingu. Má to účinek jako restart. Cesta znovuobjevení a předefinování všech fragmentů, které se rozkutálely, a které je třeba nejprve prozkoumat odděleně a pospojovat je znovu, samostatně v jeden souvislý celek. To je proces znovustvoření. Podaří se nám dokonale jedině v tom případě, pokud přijmeme Boží hledisko, či úhel pohledu na Existenci. Pokud se v životě dáme na cestu duchovního rozvoje a nezamrzneme v živočišném vědomí. Můžeme s větší hloubkou moudrosti a oceněním pochopit jednotu, nekonečno, věčnost, definující Absolutno a hlavně Boží Lásku – Boží definici. Poznáme aspekty Boha, jež se projevily v nekonečné mnohosti forem, a přesto jsou jedním jediným, dokonalým Celkem. Vše, co se jeví jako oddělené, má přesah v podobě spojnice, která jej propojuje s Universem.

Vejce a slepice

Všichni, kteří se nemohou domluvit na tom, jestli bylo dříve vejce, anebo slepice, uvízli v kolečku materiálního náhledu a ještě nedozrál jejich plod vědomí, aby si uvědomili nekonečný přesah, který má vše stvořené. Chybí jim pochopení této zjevné zákonitosti rozvoje, podobající se nekonečnému vláknu ústícímu v jeden bod nekonečna. Když byste vysledovali toto nekonečné vlákno (z lidského pohledu) a postupovali jste po vláknu směrem k počátku rodové linie slepice, tak z lidského pohledu byste pouze museli shromáždit informace o miliardách let rodokmenu. Ale ve skutečnosti by se nejednalo o časové vlákno, ale o vlákno energetické. Čas má jen iluzorní existenci. Je to záznam měření energetického vývoje, způsobujícího změnu. Jednoduše byste zjistili, že se pohybujete po úrovních- navrstvení energie, které jsou v materiální úrovni husté, ale směrem k nekonečnu se odhmotňují. Nakonec byste došli k DNA záznamu v podobě projektu slepice, která má vejce sama v sobě, až do té doby, než byste si uvědomili, že jde o myšlenku Původce všech existujících věcí. Myšlenka vznikla na té nejjemnější úrovni ducha, a jak byla vyslána a vzdalovala se od Zdroje, získávala postupně více a více materiální podobu, podle frekvenční hustoty existující v kvantově oddělených pásmech, nebo-li dimenzích reality, či patrech evolučního vývoje. Vlákno vývoje ji propojuje se všemi různě-hmotnými matricemi ve všech vyšších dimenzích, a kdo to pochopí, vymaní se z nekonečného kolečka bloudění materialismu a uvidí multidimenzionální přesah, který má vše existující. Zjistí také, že být věřícím a zároveň přijmout evoluci se nevylučuje. Zjistí, že bloudění v kolečku je krysím závodem těch, kteří zamrzli na nízké úrovni, ve vývoji své duše.
Multidimenzionalita je poznání o přesahu všeho existujícího vůči všemu existujícímu. A ještě jinak řečeno, jde o překročení trojdimenzionálního vidění světa, které si uvědomuje pouze zjevný rozměr na osách (x,y,z), ale musí ve svém vývoji teprve spatřit, že to co nazývá časem je energetickou hloubkou vývoje všeho stvořeného. Člověk svůj přesah do multidimenzionality čím dále méně viděl při sestupné fázi svého vývoje - rozpadu. Při bungee jumpingovém skoku se člověku zatmělo před očima, čím více letěl směrem dolů a ještě ho při tom někdo pořádně zatočil. Při vymrštění směrem nahoru ovšem uvidí vše postupně z nadčasového hlediska života věčného. A právě jsme ve fázi odrážení ode dna. Ti, co se ještě neprobudili, zažijí tvrdý, bolestivý náraz, který jim ještě dá šanci. Vše se vždy děje k nejvyššímu dobru každého z nás.