Štěstí je cesta srdce

Oblíbenost negativních zpráv vypovídá o tom, že tuto společnost v souhrnu nepotěší nic více, než vědomí, že je na tom někdo ještě hůře, než my. A na druhé straně nic nezarazí více, než upřímné štěstí druhého. Není zvykem, že by někdo byl jen tak upřímně šťastný a proto tím upřímně naštvete každého, kdo není schopen spontánního štěstí.
Pokud štěstí potřebujeme získat, tak ho obvykle hledáme kolem sebe. A čím usilovněji hledáme, tím více se nám vyhýbá, dokud nepochopíme, že štěstí není něčím, co můžeme najít, ale tím, co musíme realizovat. Štěstí je volba postoje, či volba vnitřní cesty duše, ne něco k čemu potřebujeme doputovat. Trvalé štěstí nezávisí na žádném z předmětů světa. Jestliže začneme štěstí realizovat, přestaneme ho postrádat. Svět to nechápe, protože je plný těch, co myslí, že jsou obětí okolností. Probuzení ale vědí, že si neustále volí svou reakci na cokoliv, co se děje. A pokud se rozhodneme, že si budeme volit pozitivně, tak tím budeme vytvářet štěstí. Stane se to ihned, jak to uvnitř v sobě pochopíme a obrátíme. Nejprve budeme jinak prožívat své okolnosti, když se přimějeme myslet jinak a následně se okolnosti změní v důsledku naší volby. Pokud dokážeme, že si na štěstí neústupně trváme, i když se mnohokrát budeme muset vracet a své myšlení opravovat, štěstí nakonec zůstane jako naše trvalá vlastnost. Jako naše volba a cesta, jako způsob myšlení, pro který jsme se vědomě rozhodli a který utváří naše okolnosti. Nakonec cesta štěstí vstoupí do podvědomí a stává se námi samotnými. Konečně prožijeme, že my jsme tou cestou i tím štěstím, když umíme vystoupit z mysli.

Od bolesti duše ke štěstí

Štěstí je stavem mysli a láskyplnou vibrací duše, která posvěcuje vše, s čím přijde do syku. Štěstí není tím, co vás může náhodou potkat, ale je produktem vyššího stavu vědomí. Štěstí, které nepomíjí, je vlastností duchovně probuzených lidí a je nerozlučně spojeno s Láskou. Dokud však duchovně hledající nedosáhne vyššího stavu vědomí, více trpí bolestí duše, než aby byl šťastný, pokud je zralou duší.
Šťastní lidé rozsévají Světlo. Přinášejí nebe na Zemi a to je důvod, proč se na Zemi zrodili, zvláště pokud patří k nebeskému stádu duší, které přišlo pozvednout lidstvo k přechodu, do vyšší oktávy stvoření. Pokud však své štěstí nenašli, v důsledku toho, že zůstali uvězněni v lidských 3D programech, zažívají bolest duše.

Duše bolí, když se bráníme a vzdorujeme proudu života. Světské programy nás učily, že štěstí je třeba si vydobít dosahováním úspěchů, a tak se o to masy lidí snaží, aby na sklonku života konstatovaly, že to byl marný boj, na jehož konci štěstí není. Vítězí jedině ten, kdo zavčas pochopí, že cílem není svět přemoci, ale smířit se s jeho řádem a pochopit jej. Přijmout jeho utrpení a naučit se mu uniknout do hlubin své duše. Najít v sobě nebe. Zavřít se do nejvnitřnějších komnat znamená nalézt východisko, pro jehož krásu se dokážeme smířit se světem, jaký je. Dokážeme se smířit i s bolestí duše a tím přijetím ji nadobro vyléčit.
Přijetí bolesti ji zmenšuje, až dokud nedojde k jejímu úplnému rozpuštění. Bolest je učitel, který vede cestu hledajícího k harmonii. Prověřuje naši míru přijetí toho co JE a prověřuje naši vlastní míru odevzdání zátěže. Bolesti dostaneme pouze tolik, kolik jí můžeme snést. Až když pochopíme, že nás bolest vede, poděkujeme dokonalému Božskému řádu a přijmeme ji. Fyzickou bolest zažívá jen tělo. Když oddělíme vnímání duše od těla, oddělíme bolest od svého prožívání. Cesta z duševní bolesti je skrze směřování naší pozornosti do duše, do nitra, do středu naší bytosti.

Rodové kletby duší

Bolest duše zažívají bytosti světla, zrozené do temné reality hustoty 3D. Čím méně předchozích inkarnací, tím větší šok je to pro duši, která ještě nepřivykla a tím méně má množností obrany proti účinkům temného ďáblova světa. Bezpodmínečná láska všemu věří, ve vše doufá, vše snáší a tak čím čistější bytost lásky, tím snadnější kořistí je pro svět, kde vládne manipulace, vykořisťování, přetvářka, soupeření, útisk. Bezpodmínečná Láska je jako důvěřivé dítě, které se dá snadno oklamat a zdá se naivní a bezbranné. Je jako gnostická Sofie, která sestoupila do temnoty, byla okradena o Světlo, ztěžkla a nemůže bez něj zpět. Duše, která je láskou a hluboce touží po svém domově, se nechce přizpůsobit přetechnizovanému světu bez lásky, který se podobá vyprahlé pustině. Spíše, než by taková duše Lásku odložila a přizpůsobila se, raději volí odchod z tohoto světa. Duše, která křičí ze zoufalství a která nechce takto žít, nakonec způsobuje tělu vážné fyzické problémy. Je jako dítě, které chce lásku a nikdo si ho nevšímá. Její energie vzdoru uvrhuje tělo do křečí, a ztuhlost těla je příčinou jeho selhávání. Ztuhlost brání volnému proudu energie ducha a organismus přestává správně pracovat. Duše, asi jako dítě vypozoruje, že pokud onemocní, vzbudí to aspoň nějakou pozornost a vidí v onemocnění těla jediný únik. Dokud ovšem zkušeností nedozraje a nepochopí, že bolest je učitel, pro jehož lekce, se do této reality zrodila. Bolest duše se překonává stejně jako ta fyzická. Je možné projít jejím středem tak, že ji přijmeme. Ale tuto myšlenku není snadné uplatnit, pokud nás vězní kolektivní naprogramování. Opuštěním veškerého vzdoru dochází k neutralizaci bolesti. Když to duše pochopí a dokáže, přijímá odevzdání Boží vůli. Když v tom vytrvá na neurčito, postupně zažívá nekonečné přijetí všeho, co jest a otevírá brány do výstupu z duální reality. Dualita se pro ni stává Jednotou tím, že proměnila své vnímání. Ačkoliv Jednota tu vždy byla, uvězněná duše, je jako rostlina posetá parazity, která je ráda, že vůbec dýchá. Škůdci se na ni nalepí automaticky a tak duše, jako ta rostlinka je zaměstnána a vyčerpána bojem s vysávajícími démony a ze své perspektivy nevidí Jednotu, ale rozdělený svět na tábor dobra a tábor zla. Dva tábory, které mezi sebou věčně válčí za vynaložení nesmírného a nekonečného úsilí. Bojuje za dobro až do padnutí těla. Bojem a úsilím nikdy nelze vyhrát – to musí nejprve pochopit. Čím více úsilí a odhodlání dáváte do spravedlivého boje za nápravu světa, tím více jste zklamaní z neúspěchu, anebo z částečného úspěchu, který se stal velmi rychle pomíjivým. Duše to tolikrát zkouší a tolikrát musí tělo umřít a odejít s nepořízenou, dokud nepochopí, že jediná cesta vysvobození spočívá v přijetí. Stovky inkarnací vedly zástupy duší k tomu, že místo, aby nalezly cestu k přijetí a bránu ke svobodě, ve svém boji se čím dál více ukotvily v karmickém vězení a propadají se do čím dál většího bahna ve svém bludném kruhu. Když se duše znova rodí, pokračuje tam, kde minule přestala. Dokud nezvládne své rozpracované lekce. Stav světa je dokonalým obrazem zakletých duší, které propadly rodovým kletbám, jež seslaly samy na sebe. Mnozí se pohybují po sestupné spirále a v tomto čase doufají ve velkou kosmickou událost a šanci pro celý svůj rod – vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. Jde o energetický záblesk prozření, který buď oživí duši k návratu, anebo ji uvrhne do velkého zoufalství.

Spravedliví jsou hledající, kteří naslouchají své duší a usilují o duchovní pokrok. Ty vzkříšení popostrčí kupředu a budou se radovat. Naopak ti, kteří popírají svou duši, a o duchovnost se nezajímají, si uvědomí svou vlastní bídu a nahotu a to jim způsobí trýzeň…

Poznání osvobozuje

Duše složí svoji zkoušku a projde do Božího království, když v husté realitě zapomnění na svůj nebeský původ, nalezne východisko sama v sobě. Pochopí, že vše je jen energie, vše je Bůh a Bůh je součástí nás samotných na úrovni transcendentní. Nejvyšší Bůh, tak jako my má však také svou podobu imanentní – částicovou – osobní – projevenou. Není jen transcendentní energií a inteligencí všeho stvoření, ale zároveň je také osobou. A my, lidé, jsme jeho malé já – jeho děti – stvořeni k jeho podobě. Jako v lidské rodině na Zemi. Přišli jsme se učit do světa forem s nízkými vibracemi, která je referenční soustavou poznání. V časoprostoru 3D reality se učíme skrze odloučení, zklamání, bídu, nestálost, zradu, zánik, či utrpení, ocenit dokonalost Lásky a harmonie Všemohoucího. Skrze poznání protipólu chápeme vysokou hodnotu Boha. Pokud si duše projde všemi stavy opaku Božství, vzbudí v sobě silnou příchylnost k Lásce - Božství, jako jedinému řešení a jedinému životnímu východisku, jediné dokonalé nápravě a jedinému skutečnému a trvalému štěstí. Tím východiskem je nalézt Boha v sobě samém a umět se mu cele odevzdat – spojit se s Ním. Nalézt to jediné a trvalé východisko v chrámu své duše, je tím, o co tu jde. Kdo Ho nalézá, nalézá nepomíjející štěstí a celý svět se mu promění v krásu. Přijme všechnu nedokonalost světa pro vše převyšující krásu a nadsmyslový klid štěstí, který je nadosah pouhým dokonalým zvnitřněním a přenesením pozornosti do duše. Je to ta jediná potřebná věc a vše převyšující cesta, když se marnotratný syn vrátí s hlubokými city zpět do Otcovy otevřené náruče. Ta krása návratu, která byla osobním znovustvořením své Lásky, prosazeným v pustině utrpení, navzdory všemu a všem, se nedá srovnávat s láskou zděděnou, kterou mají dědicové, jež nikdy neopustili Otcův dům.
Po návratu domů, pak duše zjišťuje, že se účastnila dramatického snu své vyšší kmenové bytosti, jako hrdina. A kdo pochopil Matrix, ten ví, že z této hry se dá probudit ještě za života a stát se učitelem, či duchovním průvodcem a naplnit tím poslání nebeských duší – světelných pracovníků z vyšších světů – pomazaných.
Být šťastným je nechat své Světlo zářit na cestu ostatním. Pouhá přítomnost silné a probuzené zralé duše s vysokou vibrací, léčí svět. Není k tomu potřeba slov. Osvícený je zosobněnou spojnicí mezi světy – mezi dimenzemi. Vytváří portál pro ostatní. To je žité kristovství, které máme dosáhnout, či znovustvořit.

Zpozorujte život z nadhledu

Plné uvědomění, že žijeme v Matrixu, pomáhá duši v lidském těle – egu – tělesnému vědomí, aby nebralo materiální svět tak vážně. Aby poodstoupilo od reaktivního přístupu na vnější podněty a snažilo se o co největší oproštění od pout s vnějším děním. Snad každý člověk za život zjistí, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří a zachování klidu ve vypjatých situacích častokrát zázračně mění situace. Horké hlavy vychladnou a v nastalém tichu, které přichází s nereaktivním přístupem, působí vliv moci ducha – moc Boží. V té chvíli promlouvá ticho hlubin duše. To je hlas Boží uvnitř nás.

Matrix je virtuální realita, navozující dojem objektivního světa s neměnnými kauzálními zákonitostmi. Účast naší duše v Matrixu se podobá počítačové hře, ve které figurka- avatar, vyfasuje skafandr s velmi omezenými možnostmi vnímání a je poslán do neznámého prostředí zcela mimo uvědomění, o co v této hře skutečně jde a co ho čeká. Hraje různě se měnící děj svého osobního příběhu, který ho uvrhává do každodenních nepříjemností. Neustále se snaží vše vyřešit, ale čím zaujatěji a ochotněji to dělá, tím rychleji přichází nové problémy, tím rychleji se rojí noví nepřátelé a tím rychleji se neustále dokola vše kazí a selhává. Je to tím větší boj, čím více se kdo snaží o harmonii a soulad ve vnějším světě, alespoň v kontextu svého vlastního života. Když už snad člověk dosahuje dojmu, že má vše podstatné v životě vyřešeno, přichází nečekaná událost a začíná se s krysím závodem na jiném místě a o jinou cenu. Vytoužená životní harmonie nepřichází nikdy na stálo. Přichází spíše jako host, nečekaně a na chvíli, ale většinu času je životní závod bojem toho, kdo je v něm pohroužen svou plnou pozorností. Je to stav, ve kterém člověk z pohledu světa pracuje jako šroubek a bojuje, ale z pohledu duše hluboce spí. Dokud se v něm zcela neobrátí vnímání reality, bude jen obětí chaosu a ten ho připraví o síly, o zdraví a nakonec i o život. Rozpadne se v prach a zdědí jeho úděl.
Jediným řešením je uvědomění, o co v této životní hře skutečně jde. Uvědomění, že svým vlastním úsilím nemůžeme nikdy vyhrát nad systémem světa zrcadel, ovládaným temnými silami. Nemůžeme vyhrát, pokud se nepodíváme za zrcadlo – z nadhledu. Do té doby je hledající jako pes, který štěká, děsí se a pak zase pro změnu útočí na svůj vlastní obraz v zrcadle. Všem je jasné, že pes nikdy nezvítězí a přesto nevidíme, že takoví jsme také, než se probudíme.

Láska v zorném poli

Jedině božství uvnitř člověka má moc zpřetrhat chapadla chaosu. Jas Světla, který latentně spočívá ve vaší duši a je doposud uvězněn lidskými myšlenkovými programy. Jedině, když porozumíte škole života, okovy mysli ztratí svou sílu. Světlo božství ve vás začne čím dále více svítit a začne spontánně řešit jakoukoliv temnotu, která vás dosud obklopuje, jako když postupně vychází slunce. Vše temné se rozplyne, jako pára nad hrncem, život se stane čím dále více jednodušším, až dokud nezískáte korunu života.
Jas Světla je duchem Božím ve vaší duši. Svítí tím více, čím větší pozornost mu dáváte. V čím větší míře je ve vašem zorném poli Láska = duch Boží, tím méně prostoru zbývá pro realitu chaosu. Pozornosti vůči božství dosahujete tím více, čím více jste pozorovatelem svého nitra – svého středu – života v sobě samém, udržovaného dýcháním. Buďte často v důvěrném meditativním bytí pouze se svým dýcháním a tím prožívejte Boha v sobě. Odeberte pozornost tělesnému myšlení a věnujte ji věčnému bytí v sobě. Jako byste zavřeli okenice ven a rozsvítili pozorností uvnitř. Vaše síla a moc se zmnohonásobí a problémy se začnou řešit spontánně, samy, v důsledku změny vaší vibrační úrovně.
Odeberte pozornost obsahům mysli a věnujte ji věčně přítomnému prostoru, kterým jste na duchovní úrovni. Prostoru, jenž si uvědomuje všechny obsahy. Ucítíte změnu vaší energie, zažijete horkost života, jež ve vás pulzuje. Budete tím v náruči Boží.

Nejste tu proto, abyste vyřešili všechny problémy, které přináší chaos světa. Naučte se na ně nereagovat ihned, ale s odstupem. Naučte se vnímat jen dnešní, okamžité životní výzvy a řešit je s vědomím vyššího poslání své duše. Naučte se, že důležitější je převažující pocit, se kterým žijete, než cokoliv, co byste mohli vykonat v tomto světě. Upozaďte konání a preferujte bytí. Každé konání vykonávejte vědomě. To znamená, že část vaší pozornosti spočívá na předmětu konání a část je vždy ukotvená v bytí. A pokud ustalo vaše konání, vystupte z mysli úplně a ukotvěte se ve věčném bytí. Tak se zcela zklidní váš pozemský život. Z vlnobití bude klidná hladina. Budete mít energii a budete šťastní a uvolnění. Budete vnímat svou vlastní hodnotu a to, že JSTE Láskou ve své nejhlubší podstatě. A vše, co vás od tohoto stavu odvádí, nemilosrdně odstraňte, ze svého života. Nevyhledávejte společnost negativních lidí, odmítněte zakázky a zaměstnání, ze kterých nemáte dobrý pocit. Nevyplňujte nikdy svůj život tím, co vás nebaví, jen kvůli druhým, jen kvůli dětem, jen kvůli rodičům, jen kvůli strachu o přežití, jen kvůli očekávání druhých, neuváženým slibům, či závazků, kterých litujete. Vesmírný zákon přitažlivosti k vám totiž vždy přivádí zkušenost, kterou přitahujete svou vibrací a svou vibraci si uvědomíte skrze to, jak se cítíte. Trvejte si na tom, že budete žít pouze to, v čem je vám dobře. To není sobectví, to je zákon Lásky.

Na prvním místě v životě je vaše osobní štěstí, protože to znamená vaši vysokou vibraci, která jako jediná přivádí dobro na vše, s čím přichází do styku. Dobro pro vaše rodiče, partnery i vaše děti. Dobro pro vaše zaměstnavatele, vaše zaměstnance i vaše zákazníky. Vaše osobní Světlo je lapmou pro všechny hledající. Je cestou ve sdíleném vědomí lidstva, kterou následují i ostatní. Vtahuje je jako vír. A proto všichni musí pochopit, že odmítnutí, odchod, rozchod, změna životního směru a náplně, či omezení společnosti v zájmu žité Lásky uvnitř vaší duše, je univerzálním dobrem vůči celému lidstvu i vesmíru. Vůbec se netrapte z trpkých odmítnutí, samoty, či pádů na dno, které jsou ozdravným řezem stromu a předpokladem propuknutí nových a zdravých výhonků lásky. Vaše žitá láska uzdravuje svět, a proto musíte být šťastní a nenechat si to nikým vzít. Láska vám vše mnohonásobně vrátí.
Smyslem našeho života, je být šťastným. Zahodit tmu a nikdy se už nevracet k ničemu, co se pokouší vtáhnout ji zpět, do našeho života. Největším nástrojem ega je velká snůška rozumových důvodů, proč byste si to měli důkladně rozmyslet a proč nemáte jednat unáhleně a raději myslet na zadní vrátka. To promlouvá ego – věčný pokušitel a ďábel. Nenaslouchejte, nenaslouchejte, nenaslouchejte, pokud se cokoliv zase snaží znásilnit vaši duši, aby se nechala vysát, připravit o chuť do života a aby se nechala využívat. Nikdy to už nedovolte. Svět chaosu k vám ještě mnohokrát přivede svoji nabídku na zaprodání duše. Buďte, ale od této chvíle už moudřejší. Není to nabídka, ale ďáblův úpis, ve kterém přicházíte o duši výměnou za světské jistoty. Vyzkoušejte raději Boha, svého Otce, že dává do vašeho života nejen Lásku jako dokonalou harmonii, ale také vše po čem vaše duše touží a světské zaopatření jako bonus - jako druhotný produkt vašeho odevzdání se Lásce.
Izraelský národ měl vyzkoušet Boha a pochopit, že nevěrnost Lásce – Bohu, znamená uvržení kletby na sebe samého a celý národ. Na druhou stranu ten, pro něhož je Láska odpovědí na život, je zahrnut požehnáním. Nejde o nic jiného, než o zákon přitažlivosti. Vrací se k nám vždy jen převažující energie, kterou jsme sami rozsévali. Podobné energie se přitahují. A svět není nic jiného, než energie s různou mírou hustoty a polarity.
Starozákonní prorok Malachiáš zaznamenal v té souvislosti Boží výrok ke starověkému Izraeli.

Desátky ve smyslu přinášených obětí do chrámu, již dnes nejsou podmínkou pro Boží požehnání. Zákon o obětních desátcích, vycházející z Mojžíšova zákoníku, byl předobrazem pro desátky duševní. A ty pro dnešního člověka znamenají „věnování pozornosti duši = spojení s Bohem“. Kdo pozoruje svou duši, naslouchá a obětuje svět, aby získal Lásku, po které duše touží. Kdo provozuje zvnitřnění, ten obětuje skutečné desátky skutečnému, živému Bohu a sklízí bohatou odměnu v podobě štěstí.

Kde je tvá pozornost?

Zásadní je, nenechat se upoutávat tolik světem. Naučit se hledět skrze něj, ale nebýt reaktivním. Odvracet svou pozornost od rozptýlení, která svět nabízí nepřebernými způsoby a ušetřenou energii přinášet do svého chrámu duše a obětovat ji Bohu na oltáři. Už ten samotný akt je osvěžením, uvolněním a odměnou. Synchronicity, které pak doprovázejí naši lidskou pouť, na sebe nenechají dlouho čekat. Zdánlivé problémy se řeší jako by samy a klid, který to přináší je čím dál hlubší.

Svět jsou všechny obsahy. To znamená předměty, role, funkce, výsady, tituly, majetky a osobní identita. Když od nich odvrátíte pozornost do prostoru vaší duše, ve které dochází k uvědomění obsahů, soustředíte se na věčné bytí a Lásku na úkor věnování pozornosti obsahům světa.
Prostor bytí je vaše vyšší identita. Jste Světlem, ve svém nejhlubším bytí a to má duální charakter, stejně jako světlo našeho viditelného spektra. Má charakter částicový i vlnový a to máte i vy. Jste jak všudypřítomnou specifickou (transcendentní) energií, která proniká vším, tak jste částicovým (imanentním) projevem vaší podstaty = formou. Máte na výběr, s čím se více ztotožníte. Buď to bude tělo, anebo duch a to představuje buď živočišnost, anebo božství. Uvědom si, kde se právě nalézáš na této škále? Zkoumej to často.
Kdo zaměří pozornost více na své božství, než na formu, ten získá vše, po čem touží a bude šťastný. Štěstí objeví v ziscích duše a zisky duše promítnou štěstí do všech oblastí života.
Kdo zůstává nadále reaktivním tělem, je vláčen zákonem džungle – živočišností. Odsoudil se k prázdnotě, aby časem Zdroj svého štěstí nakonec nalezl na dně svého utrpení, když se umíněná mysl vzdá své utkvělé iluze o světě.

Štěstím je poznat sebe sama

Každý prožil tragické chvíle ve svém životě, kdy najednou, zničehonic, došlo k opravdu velké ztrátě. Nečekanému úmrtí blízkého, či uniknutí sebe sama jisté smrti jen o vlásek. Možná stačila ztráta přízně, či odmítnutí ze strany naší nejmilovanější bytosti, kvůli které se nám rozpadl celý náš dosavadní svět. Zůstali jsme stát opaření a záplava emocí byla natolik silná, že působila jako totální paralýza. Všechno lpění, všechny masky a přetvářky, všechny duševní zátěže byly ty tam. Rozhostilo se v nás přehlušující ticho, nicota a nepopsatelně hluboký klid, vyplňující celý prostor našeho nitra. Prožili jsme záplavu energie v každé buňce těla a pro tu vnitřní bouři jsme nějakou dobu nebyli schopni vnímat svět kolem. Zastavili jsme se v jednom věčném přítomném okamžiku, který se zdál být nekonečným.
To jsou situace, kdy život sám rozhodl něco zásadního za nás a my jsme aspoň na chvíli prožili sebe sama bez zátěže, bez lpění, bez očekávání, bez role a bez masek. Situace to vše z nás dokonale strhla, ale paradoxně to přineslo nesmírnou úlevu a netušeně hluboký mír duše. Prožili jsme sami sebe na chvíli bez tíže světa. Prožili jsme v té chvíli své vyšší Já, které je Bohem, anebo chcete-li, byli jsme v té chvíli v Božím objetí. Prožili jsme hluboké uvědomění své nejhlubší duchovní úrovně, jejího klidu, její Lásky a její Moudrosti. Prožili jsme na chvíli hlubokou Pravdu o sobě, a proto je dobré nečekat až na tragédii a po vzoru mnohých osvícenců meditovat nad otázkou: „Kdo jsem skutečně JÁ?“. V osobní meditaci a kontemplaci se dopátráme k hlubokému prožitku, že za všemi rolemi, maskami, lpěním a životním příběhem jsme hlubokou moudrostí, láskou, klidem a uvědoměním. Jsme moudrou, pokojnou a láskyplnou věčností, která na sebe chvíli vzala nějakou osobu s nějakým příběhem a nějakou rolí. Ale my nejsme tou osobní identitou s příběhem. Jsme více. Jsme moudrým vědomím a inteligencí, která dává té osobě schopnost prožívat různé energie a uvědomovat si sebe sama, své bytí. Čím více si to uvědomujeme, tím více jsme šťastní a duchovní.

Pochopte otázku a pochopíte odpověď

Škola života je jako reality show, o které netušíte, že ji hrajete. Máme se dopátrat k odpovědím, ale netušíme, jaká je otázka. Pochopení samotné otázky je vyřešením odpovědi. Otázka je zřejmá, pokud se díváme do světa zrcadel, ale nedíváme se na to, co se tam objevuje, ale na prostor, ve kterém se to objevuje. Otázku najdeme, když se nedíváme na slova, ale na to, co je mezi řádky.

Problémy a nedokonalost světa jsou naší zkouškou. Pochopíme to, když si uvědomujeme, co nás denně znepokojuje. Stále chceme něčeho dosáhnout a stále se neděje to, co bychom chtěli. Výsledek pořád není dokonalý, a když už máme dojem, že jeden problém je vyřešený, přichází místo něj dva další a my jsme opět znepokojeni, že to co jsme chtěli, není podle našich představ a vyhlídky, které jsme si malovali, nevypadají dobře. Každý den přináší spoustu nových problémů, které si žádají naši pozornost, pokud chceme dosáhnout už konečně svého. Ale neuvědomujeme si, že podstata, proč jsou nám servírovány každý den nějaké problémy, není, abychom je vyřešili, ale abychom se vzdali připoutání k jakýmkoliv očekáváním. Očekávání je připoutání k výsledku a připoutanost brání svobodě. Samotné chtění je problém. Skutečnou svobodu nalézáme pouze v chrámu své duše, odpoutaní od světa, bez chtění a očekávání. Chceme-li znát odpovědi, musíme zjistit, v čem nás škola života prověřuje. A zjistíme, že otázkou je, co všechno nás vyvede z rovnováhy, co všechno nám dokáže zkazit den, a jak rychle si uvědomíme své lpění a jak rychle se z vyrušení dokážeme vrátit zpět do posvátného chrámu své duše?

Několik otázek

Dokážeme odložit starosti a vstoupit do svých nejniternějších komnat duše? Dokážeme nechat pro jednou vše být a důvěřovat Bohu, že vstupem do Lásky přebírá Láska vedení našeho života? Bůh Láska se ujímá našeho života, když si žitou Lásku nenecháme vzít, ani kdyby trakaře padaly na naši vzkvétající zahrádku, ani když by to vypadalo, že zítra už nebudeme mít na chleba, ani když bychom se museli dočasně vzdát všech svých přání. Kolik toho dokážeme obětovat pro Lásku? Jak rychle se necháme úplně vykolejit a ztratit víru a klid? Co upřednostníme, když je kolem rozruch? Energii nedostatku, energii zloby, energii výčitek, či paniku…? Kam se uchýlíme, když nám přerůstají starosti přes hlavu? Naše reakce jsou odpovědí na životní zkoušky, které prověří, jestli jsme si vědomí otázek.
Problémy tu budou neustále a naším úkolem není denně je všechny vyřešit. Naším úkolem je přesunout se vědomím tam, kde problémy neexistují, když jsme v rozumné míře udělali vše, co jsme mohli. V plném odevzdání života Bohu měníme průběh zkoušek a nalézáme otázky, které v sobě skrývají odpověď. V modlitbě odevzdáváme Bohu vše do rukou, a tím se osvobozujeme a měníme své energetické vyzařování. To, co nás zachraňuje je únik do vyšší vibrace a vyššího náhledu, který nám dává hluboký klid mimo myšlení a dokonalé smíření se vším, co jest. Kdo nalezne východ z chaosu, dostane jako bonus i vše ostatní.

Dokonalost je jen v Lásce

Dokonalosti konečně dosáhneme, když pochopíme, že dokonalost nespočívá v životě bez chyb, ani v dokonalé symetrii, ani v dokonalém sladění barev a stylů, ani v dokonalém životě s dokonalým partnerem a dokonalými dětmi v dokonalém domě s dokonalým psem a dokonalým trávníkem…
Dokonalosti dosáhneme, když jsme dokonale přilnuli k Lásce a ta se stala odpovědí na celý náš život. Odevzdali jsme Jí dokonale vše. Dokonalost je nikdy neztratit Lásku v duši ze svého zorného pole, ať už se ve světě chaosu pokazí cokoliv. A ta Láska, které se tak držíme je současně i věčným životem naší duše, je základním stavebním kamenem vesmíru a alfou i omegou všeho stvoření. Bez Lásky vše hyne a s Láskou vše ožívá.
Nalézt Boží království a jeho spravedlnost znamená dát Lásce to pravé místo v našem životě, které jí právem náleží. Je naším Původcem, naším dechem Života i naším Štěstím, a když se duše vdá z Lásky, získá s tím vše ostatní. Ochranu, zaopatření, vedení i životní oporu. Jediné, co Ženich žádá je, aby jeho nastávající věděla, kdo je jejím Pánem, aby ho náležitě ctila, byla mu věrná za všech okolností a milovala Ho. Aby spěchala do své svatební komnaty, kde si ji její Ženich vyzvedne a ponese v náručí po zbytek jejího života. Odevzdaná duše je odbřemeněná a otevřená. Láska se jí lehce a závratně zmocňuje a to je spravedlností království. Co dáváš, to dostáváš zpět. Jeden krok duše k Bohu, znamená deset Jeho kroků s otevřenou náručí vůči duši.

Kristus se vzdal světa i své duše pro Lásku, která byla tou jedinou potřebnou věcí, kterou učil. Přijal veškeré utrpení a prošel skrz něj do svého království. Nechal se přibít na kříž, aby bylo všem jasné, že přijetí a dokonalé odevzdání je cestou smíření a cestou výstupu z duality. Aby bylo všem jasné, že jeho cesta Lásky je mocnější, než cesta těch, co zabíjejí tělo, ale nemohou zahubit duši. Aby bylo všem jasné, že nad ďáblem se vyhrává tak, že se vzdáte boje a tím obětujete svět a vzkřísíte věčný život ve své duši, jako byl i On vzkříšen. Aby bylo všem jasné, že Láska je tou nejvzácnější perlou, pro kterou se vzdáváme těch ostatních. V tom nám dal dokonalý vzor dokonalého člověka. Dokonalé člověčenství je dokonalým archetypem božství a v tom je spravedlnost Božího království. Když se vzdáváte bezcenného světa a třeba i své duše v této hře Matrixu pro Lásku, získáte život věčný a procitnutí do opravdového života a skutečného ráje. Neutralizujete pouta vězení, kterými vás svět spoutal.

Kdo vyznává spojení?

Jak se vyznává spojení s Kristem? Bůh je Duch a jde snad Duchovi o slova a kázání? Ne, to by byl velmi povrchní výklad. Spojení, o kterém se tu mluví, je mystériem spojení srdcí ve Světle dne. Je to energetická záležitost, ne formální. Je to akt odehrávající se ve svatební komnatě a ta je tím nejskrytějším, co v sobě každý máme. Je to Světlo věčného života, které se zažehne, když v sobě spojíte nebe a zemi. Boha a duši člověka. Vstoupíte do Jednoty a zapálíte tím věčný plamen.
Strach z člověka je tím, proč člověk sklání hřbet a tím zapírá svého Otce v sobě samém. Spojení s Otcem je suverenitou, Láskou, štěstím, svobodou a neohrožeností. Strach je nástrojem ďábla k ovládání a manipulaci duší, které lpí na některém z předmětů světa. Pokud se obáváte o věci tohoto světa, má vás ďábel stále ještě nějak ve své moci. Strach je zapřením moci nebeského Otce v nás, která je silnější, než celý svět. Strach je projevená nedůvěra v Boží moc, která proudí skrze nás a urovnává nám cestu, pokud víme, jak se zvnitřněním uchýlit do svatební komnaty, či chrámu své duše. To je totéž.

Nejde pouze o bohatství ve smyslu mamonu. Týká se to všech obsahů, které v tomto světě vlastníme, včetně naší světské identity = toho, kým si myslíme, že jsme, a co znamenáme pro tento svět.

Kdo je skutečně ve spojení?

Náboženství tohoto světa často vyznávají spojení s Bohem jedinou pravdou, kterou se domnívají, že mají a jediným správným způsobem uctívání, který jim byl prý shůry svěřen. Ve skutečnosti však mystiku Pravdy ukrývají za velkolepou formou, která postrádá obsah. Stačilo jim mírné pootočení významu a nekvalifikovaní laici, kteří nemají právo zpochybňovat církevní autority, byli oklamáni. Tím slouží cílům ďábla. Ježíš nazval náboženské vůdce své doby obílenými hroby a totéž platí pro všechny dnešní církve. Bohužel i ti z náboženských vůdců, kteří to myslí upřímně byli oklamáni chytřejšími mocnostmi, tahajícími za provázky a ti značně pokřivili Kristův odkaz. Ale nejde jen o křesťanství, ale i o všechny ostatní světové náboženské směry.
Stačí, když rozlišujete, k čemu vás náboženství vedou. Obdivují osobnosti a staví je do role svatých otců, nebo pomazaných? Směřují vás k Bohu uvnitř vás, anebo k Bohu na obláčku? Preferují cestu Lásky, anebo techniky a ceremonie zastiňující podstatu a sílu Lásky? Poslušnost, kterou vyžadují církevní autority, je stavěna nad niterné vedení jedince duchem a živou Lásku. Boží slovo je pro ně psaný text, který si tajně upravili ve svůj prospěch za cílem ovládání mas. Boží slovo v srdcích nejen neslyší, ale zakazují ho jako heretismus a jsou potomky těch, co upalovali skutečné mystiky a skutečné proroky na hranicích a prohlašovali je za kacíře a čarodějnice. Dnes pouze obílili své hroby na bílo, ale uvnitř zůstalo vše při starém. Když hlasitě káží o vině, hříchu a neposlušnosti, činí ze svých oveček vězně svědomí. To vše nepíšeme s cílem očerňování kteréhokoliv konkrétního náboženství, ale s cílem propuštění zajatců- probuzených jednotlivců, kteří reagují na probíhající transformaci.

Spravedlnost není v puntičkářském zachovávání přikázání a poslušnosti. Spravedlnost je v očištění duše ve vnitřním chrámu. V srdci. Štěstí a skutečného spasení nikdy nedosáhnete, pokud nepůjdete dále, než tito znalci zákona, svatí otcové, samozvaní vyvolení, pomazaní a farizeové. Pokud neproniknete do mystérií ducha a zůstanete připoutáni k liteře zákona, je zbytečné, že jste se velmi namáhali. Zůstanete na startovní linii s našprtanou mapou – Biblí, definicemi, či jinými texty a nikdy nezažijete cíl. Nezažijete hluboký duchovní vjem spojený s Láskou Boží náruče. Nevejdete do prožitku extáze, který se odehrává ve svatební komnatě, o které pod vedením samozvaných „vyvolených“ nic nevíte.

Štěstí není v žádném z předmětů světa, ale je v nebeském království. Přesuňte svou pozornost ze světa do nebe, které máte v sobě a budete už navždy šťastní.