Co znamenají známá slova z evangelia Jana, že na počátku bylo Slovo? Co znamená, že to Slovo bylo Bůh a bylo zároveň u Boha, a co znamená, že bez něj nic nepovstalo? Jakým životem a Světlem je pro člověka? V těchto větách je mnohem více, než bývá běžně pochopeno. Zastavme se v úvaze nad hlubokým obsahem řeckého slova LOGOS, které se překládá jako „Slovo.“

Božský archetyp člověka

LOGOS je archetypem opravdového, dokonalého Člověka v podobě Boha. Proto se Boží syn nazýval synem Člověka. „Tak nikdy jiný člověk nemluvil“ prohlásili vyděšení strážní, připravení ho zatknout a přivést před soud. Hluboce zasáhl upřímné posluchače, ve kterých se ozývala jejich nejvnitřnější Skutečnost. Každý máme v sobě archetyp nebeského Krista, našeho Boha a Otce. Je naším dechem, pulzujícím životem, hlubokou inteligencí a Láskou, která na sebe vzala lidské tělo.

Bůh Kristus je jako jeho Otec, ale menší. Když moudrý Otec spočívá v bytí, dává prostor svému Synu, aby spravoval jeho díla a realizoval jeho záměr v jednom společném Duchu své vlastní domácnosti. Pozemský člověk si to může představit na své vlastní rodině, která pouze nedokonale kopíruje nebeský, božský vzor.

Nejvyšší Bůh se projevuje ve třech nejzákladnějších formách jako Otec, Syn a Duch. Trojjediná podstata Nejvyššího je nebeským archetypem, jež má v sobě každá z živých forem. Fraktálový duchovní vzor božství, který sám Kristus nazval kmenem vinné révy, se opakuje i na ratolestech révy, které jsou podobné, ale menší. Jeho následovníci jsou ratolestmi, do nichž se promítá stejný program – Slovo – LOGOS. Madelbrotova množina, zlatý řez, Fibonacciho posloupnost, či fraktalita, jsou lidmi již objevené univerzální a matematicky přesné zákonitosti, na kterých stojí celé stvoření. Slovo-LOGOS by šlo také vzdáleně a z jednoho omezeného hlediska popsat jako programovací jazyk. Jedná se však o něco nepředstavitelně komplexnějšího. Jde o holografickou, multidimenzionální, energetickou frekvenční Plnost, kterou prožíváme jako Lásku – nejvyšší míru harmonie své duše. A není to ani pouhý energetický Zdroj, ale jde o inteligentní bytost podobnou člověku, ale nepředstavitelně převyšující současnou omezenou verzi člověka. Je neviditelným tělem, dechem a vědomím, které si uvnitř nás, na pozadí forem, vše uvědomuje a prožívá. Zatím co naše hmotná identita je z hlediska ducha něco, jako starověký skafandr, skrze něhož vnímáte realitu pouze několika omezenými kruhovými průzory.
Božství uvnitř nás samotných je tím, co nás s neprojeveným Bohem spojuje a právě tato nebeská složka člověka je tím, co si uvědomuje jakýkoliv obsah. Otec je hlubokou, tichou moudrostí našeho vnitřního ticha. Syn je projevenou moudrostí svého Otce a Duch je láskyplným prostorem bytí, ve kterém vše vzniká. Těžko oddělíte, kde začíná jeden a kde končí druhý. Je to tajemství věčného života, které oživuje člověka, odhalující se postupně všem upřímně hledajícím.

Nejvyšší Bůh je Dechem života, vdechnutým do plic Adamovi. Zatím co stvořitelé formy – archonti vytvořili tělo - formu člověka, dle Božího vzoru – vnuknutí, Bůh dal živoucí obsah - LOGOS. To nebeské v člověku, má trojjedinou podstatu, která oživuje duální prostor forem. Tak jako je 2D prostor orientován ve směru nahoře a dole, vpravo a vlevo, to jsou dvakrát dva směry, tak existují dva zemské živly a dva vzdušné. Země a voda, jež mají jinovou polaritu a vzduch a oheň mají jangovou polaritu. V 3D prostoru však musíme ještě přidat hloubku, to znamená směr, dopředu a dozadu. V trojrozměrném prostoru, který se podobá krabici, existují vždy tři souřadnice, určující polohu bodu vůči středu v kombinaci s dvakrát dvěma rozměry, charakterizujícími formu. Když se duální -zemské spojuje s trojjediným - nebeským, vzniká dvanáctková soustava 3x4. Dvanáct základních kvantových stavů, vyjadřujících svět projevených forem ve formě dvanácticípé hvězdy. Každý kdo nalezne cestu skrze dvanáct kvantových bran - eonů, nalézá střed hvězdy, který je sám třináctým cípem, společným s vyšší oktávou stvoření. Vytváří spojnici do vyšší reality. A takovou spojnicí je Kristus, jako třináctý mezi svými dvanácti apoštoly. Podstatou nalezení spojnice do vyšší oktávy je dokonalé spočinutí – vystředění. Toho se dosahuje neutralizací dvanácti energetických bran – kvantových úrovní – uvnitř duše každého hledajícího. Jednoduše řečeno, právě to je cílem všech poctivých duchovních metod a přístupů, když si odmyslíte nálepky, ceremonie, nepřeberné názvosloví a dogmata, kterými obalila přímé směry k cíli lidská, koncepční mysl. Když to vše dáte stranou a zůstane jen vnímání nejhlubšího obsahu za všemi slovy, či nejvyšší míry opravdovosti za všemi maskami, nalézáte své bytí bez formy, které si vše uvědomuje. To je Bůh - LOGOS ve vašem srdci. Představuje nejvyšší míru Plnosti ducha, zvanou též jako kristovství. Hlas Lásky či nejvyšší míra lidskosti v naší duši. Podstata řádu přírody a sjednocující princip stvoření.

Myšlenkový koncept

Lidské pojmy, přístupy, techniky, ceremonie, či dogmata jsou koncepty, vytvořené myslí, které LOGOS uvězňují. Mysl má sklon vše definovat, pojmenovávat, seřazovat a hodnotit. Tím vytváří program – koncept, který ohraničí mnohorozměrný vjem – cítění ducha všech věcí. Skrze nánosy myšlenkových konceptů si mysl vytvořila svoje vlastní, individuální pojetí reality, které vychází se sdílených definic společnosti – naučených konceptů. Bez odložení hradby konceptů však nikdo nenalezne cíl. Neobjeví LOGOS.

Pře náboženství o jména, nauky, přístupy a definice je spolehlivou bariérou, skrze kterou se nikdy nedostanete ke skryté Pravdě za myšlenkovými koncepty. A stejně tak lesk věcí a pozemská sláva je lákadlem, které omámí duchovní smysly. Duše pak vnímá pouze zjevnou pravdu, která je zrcadlově obrácená k pravdě skryté. Lne ke zvířeckosti a opovrhuje duchovností. Ta zjevná pravda je kocourkovská realita, vysmívající se Pravdě s velkým P. Kdo chce v sobě obrátit realitu, aby viděl tu duchovní jako pravou, musí projít dlouhým územím prázdnoty, nicoty a nevědění, dokud nezačne svítat.

Dovol si nic nevědět

Myšlení vytvořilo ego, čili to, kým jsme se stali ve světě forem. Jak jsme mysleli, to vyformovalo naši duši. A duše je jakýmsi obalem pro ducha. Duše ho ohraničuje nevědomými i naučenými programy. Proto je dalším krokem na duchovní cestě, povznést se nad obsah lineární mysli a spočinout v nelineárním duchu, který otevírá dveře k vyšším nadsmyslovým schopnostem a uvědoměním. Zpočátku je to spíše intuitivní spočinutí ve vlastní opravdovosti. V tom nejpravdivějším a nejhlubším, co lze v sobě nalézt. Dovolit si nic nevědět a nad ničím nepřemýšlet. Dovolit si jen uvědomování hlubokého klidu své duše a následně procítit horkost rozlévající se energie, která zaplavuje tělo jako elixír mládí, jako uklidňující lék, jako žár ohně. Je to nalézání harmonie uvnitř sebe, které se odevzdáváme, dokud se to nestane naším trvalým útočištěm ve chvílích samoty, ve chvílích pociťované ztráty, ve chvílích kdy potřebujeme duševní hygienu, nebo provozujeme řízenou relaxaci a meditaci. Něco jako duševní sprcha, která smývá lepkavý sliz podlosti a zloby světa.
Dovolit si nic nevědět, na nic si nehrát a nic nehledat, je spočinutím v duchu. Pokud chceme zažít svět ducha, musíme projít bolestivým procesem, kdy se oddělují všechny světské obsahy duše od čistého Světla bezčasového bytí. Aby došlo k osvícení, nezřídka to znamená podobně bolestivý proces, jako je operace. Oblastí nevědění je třeba projít jako přechodným stavem, kdy se hledající odpoutává od závislosti na diktátu myšlení a vstupuje do svobody ducha. Egoické vědomí stále nevzdává svůj boj a pokouší se panikařit ze zbytku svých sil, protestovat, či ztěžovat si, protože tuší, že se blíží jeho definitivní konec moci, či nadvlády. Hledající to v jisté fázi své duchovní školy prožívá v procesu Jobovy zkoušky, či temné noci duše. Staré paradigma se bortí a rodí se nové. Růst ducha je provázen katastrofami na úrovni duševní - myšlenkové. Tehdy je třeba zůstat v bytí a pozorovat všechna pohnutí, kterými duše prochází. Proud vědomí způsobí uvědomění a chirurgické rozpuštění bolesti laserem, pokud přijímáme vše, co přišlo a pozorujeme to bez vzdoru.

Důležité pro každého hledajícího je dovolit si časté meditativní chvíle, kdy necháme vše být, takové, jaké to je. Odložíme svět na vedlejší kolej a prožíváme jen věčné bytí – ducha. Při všem co děláme, spočíváme mimo koncept času Chronos. Jsou to chvíle úniku z dramatu a vnějšího dění do vnitřního bezčasového prostoru plynutí. Do prostoru Lásky. A v těch chvílích se podobáme dětem, které se nestydí za svou bezbrannost, za své nevědění a za svou upřímnou opravdovost i hravost a fantazii. Nemají co ztratit, nic než žitou opravdovost nepotřebují. Kdo se vrátí celý do světa dětí, znovu pro sebe objeví ztracený ráj duše a pochopí, co měl Ježíš na mysli, když řekl, že království nebeské patří dětem.

Prožívání věčnosti

Konat pro konání samo více, než pro dosažení cíle. Pokud je sama cesta cílem, je konání vědomé. Čím více konáme pro konání a méně pro cíl samotný, tím více jsme vědomí. Čím více jsme vědomí, tím větší pozornost věnujeme svému konání a to se stává účinnějším a více posvěceným. Jako když naostříme nástroj. Když se cesta stala samotným cílem, dosáhli jsme uvědomění, že žádný cíl ve hmotě nás nemůže obohatit ničím více, než už vlastníme. Dosáhli jsme odevzdání a přijetí. Neulpíváme ve světě. Ve věčném přítomném okamžiku se opájíme nejcennější perlou, která dalece převyšuje všechny poklady světa. Ona je božstvím, Absolutnem, věčným životem a Láskou. My sami jsme tou perlou, životem, láskou i božstvím v bezčasové chvíli. Když naše pozornost je celá tady a teď, je přítomno naše věčné Já. Koncentrovali jsme všechnu sílu našeho ducha do přítomného okamžiku a tím jsme shromáždili své talenty. Jak řekl Ježíš:

V žitém přítomném okamžiku jsme zosobnělou bdělostí, pozorností, věčným životem, láskou i radostí. Svět se promění do krásy a problémy neexistují.
Do věčnosti však vede křížová cesta, na které postupně umírá naše egoické já. Ego je třeba chápat jako nadvládu světské identity prožívanou myslí. Na křížové cestě se zbavujeme obsahu - vyprazdňujeme mysl, která sice ví o všem, ale nic úzkostlivě nesvírá v sevření. Nelpí na ničem, co vidí a vnímá. Jen tím proplouvá bez sebemenšího odporu. Jako byste se jen dívali na proud života, který se míjí za okny rychlíku, zatímco vy si uvědomujete svůj klid a nehybnost ve vyhřátém kupé.
Zbavit mysl připoutanosti k rychle se míjejícímu proudu života, je nezbytností k tomu, abychom se nezbláznili. Kdo je hypnotizován okolím a chce všechno stihnout, ten je v pasti nevědomosti, svou pozornost upírá všude kolem a tím svého ducha rozptyluje. Mysl není doma, je neustále někde mimo střed duše. Pobíhá po okolí, po minulosti a budoucnosti. Očekává, že něco nalezne venku, mimo sebe, anebo v budoucnosti a trápí se promarněnou minulostí. Taková mysl je tyranem, kterému říkáme panující ego – podstata ďábla.

Ego – ďábel, mučí člověka tak dlouze a tak intenzivně, dokud vlastní naivní víru duše. Nestát se její obětí znamená zastavit šílenství. Znamená to umění ignorovat obsah mysli, jako nahrávku, běžící někde v pozadí. Jako stále běžící televizor ve vedlejším pokoji, jako míhající krajinu za okny rychlíku, která se vás netýká, pokud prožíváte svou přítomnost skrze pozornost upřenou do svého těla. Obraťte běžně zaběhnuté vnímání priorit. Učiňte prioritou váš dech a upozaďte ruch života. Zaměřením se na dech se zaměřujete na ducha ve vás, jež touto pozorností nabývá na síle a hloubce. Koncentrujete ho v sobě a tak jste lidově řečeno více doma, než jindy. Tím shromaždujete, namísto abyste rozptylovali.

Mysl je obsah, který běží jako program v televizi. My jsme však prostorem-scénou, ve které se to vše odehrává. Kdo chce vědět, jak se zbavit šílenství ega, musí se naučit poodstoupit a uvědomit si dva odlišné světy. Obsah prostoru a prostor samotný. Obsah = svět hmotných forem + svět myšlenkových forem. Jako kulisy v divadle. Prostor = to, co si obsahy uvědomuje = vnímání + bdělost + pozornost + věčné bytí na pozadí. Prostor je objektem divadla + naplněným hledištěm plným různých náhledů na jedno a totéž viděné. Obsahem jsou hmotní herci + nehmotné role, které hrají.
Poodstoupení znamená sedět v hledišti a uvědomovat si sebe sama, prostor divadla, i různé náhledy diváků. Poodstoupení je nadhled, který prožívá děj na scéně nepřipoutaně. Dává ději na jevišti to správné místo. Uvědomuje si děj zasazený do prostoru divadla, i do prostoru světa a uvědomuje si relativitu lidského náhledu na viděné. Ať už je scéna sebekrutější, či sebebláznivější, ten kdo poodstoupil, prožívá především klid. Scénu nebere tak vážně, jako ten, kdo se nechal pohltit dějem. K poodstoupení je třeba zapřít sama sebe, což není tím, co byste zřejmě na první zdání mysleli.

Co znamená zapřít sám sebe?

Náboženské autority to často popisují jako odříkání, zdrženlivost, asketismus, a tak dále. Nic však není dále od pravdy. Zdrženlivost vůči životu je snahou řešit následky a opomíjet příčiny. Asketismem, či bojem s tělesným hříchem, se můžeme trápit celý život, a čím více to budeme dělat, tím více to v sobě budeme podporovat. Čím více svou mysl nutíte na něco nemyslet, tím více jí vštěpujete myšlenku na onu věc – hřích, který nechcete. Zapřít sám sebe znamená zapřít falešné, světské, pyšné a chtivé ego, vytěsnit jeho dominanci tím, že na jeho dřívější místo dáme něco opravdového, nepomíjivého a ryzího. Zatím co se soustředíme na ducha = dech, ego musí automaticky na vedlejší kolej. Pokud se hlásí o slovo, tak jej ignorujeme jako autonomně běžící nahrávku. Má být nástrojem a ne pánem. Soustředit se na to co nechcete, znamená ego posilovat. Soustředit se na moc a sílu ducha v sobě, je jako vykopávat hluboko ukrytý poklad – perlu. Pro její nebeskou záři ihned pohrdnete všemi ostatními poklady. Nic na Zemi se nedá srovnat se září tohoto nebeského pokladu. Moc ducha v nás postupně roste, jako když kvas prorůstá těsto a je to spojeno se zážitky, kdy se vás Duch zmocní. Láska vás obejme – prostoupí vámi a dává vám závdavek toho, co jednou můžete mít natrvalo. To Bůh vás vzal do své náruče, a říká vám, vydrž synu/dcero, miluji tě.
Cesta k pokladu, k vítězství, k věčnému životu v království se svou princeznou, je však cestou křížovou. Kdo si myslí, že smyslem života na Zemi je mít se královsky a vytvořit si zde dokonalý světský život, ten byl chycen do pasti ega a teprve ho čeká procitnutí. Naopak, všechen vysněný krásný život čeká na člověka, který byl ochoten nejprve obětovat vše světské na oltář Bohu a to včetně své duše. Až teprve ten, kdo je připraven i zemřít – přijít o duši, obrazně ztrácí duši kvůli Kristu, ten ji ve skutečnosti nalézá.

To, co je na křížové cestě skutečně ztraceno, je ustrašené ego, které panikaří, protestuje, bojí se o život a spoutává svého hostitele v duševním vězení strachu. Ego je příčinou podlosti, potupného jednání, lidského selhání a malosti. Ego se děsí nicoty, prázdnoty, ticha a samoty. Když se čelně setkáte se svými nejhoršími strachy a neustoupíte – díváte se jim do očí – pozorujete svůj strach a nudu či nespokojenost , rozplynou se jako pára nad hrncem. Spadne z vás břemeno, povolí vám smyčka na krku, odhodíte pouta a stanete se nevýslovně svobodnými. Pochopíte, že vše, čeho jste se děsili, byl přelud. Věznil vás přízrak – pokřivené vědomí lidstva. Pochopíte, že žádná smrt ve skutečnosti neexistuje a jediné co jste ztratili, bylo vaše falešné já. Ztratili jste tak svou bývalou malou duši pro Krista, abyste tu skutečnou, neomezenou a božskou získali. Získáváte nový, nebeský šat ducha. Nově nalezenému pokladu se nic nemůže vyrovnat. Nepochází z tohoto světa a jednou provždy vás uspokojí, naplní a vrcholně uklidní.
Když se misky vah jednoho dne převáží a zvítězí ve vás to nebeské, vejdete do oblasti klidu, který dalece převažuje jakoukoliv schopnost to myšlenkově pochopit. Mír a klid se stávají nadřazenými jakékoliv bolesti a jakékoliv radosti. Máte více než radost, máte naplnění, celistvost, nadhled, blaženost a nevýslovný pokoj. To vše je obsaženo v Lásce, kterou vskutku jste. Bytostně prožijete, že jste tou Láskou, životem a klidem, které nemohou žádné lidské definice vyjádřit. Ba právě naopak, každý kdo spoléhá na definice, je vězněm lidského omezeného slova. Zapřeli jste malé, falešné já a žijete opravdovou verzi sebe samého. Žijete své božské Nadjá. Díky tomu je pro vás možné milovat i své nepřátele, dávat chleba tomu, kdo kamenuje a nastavit druhou tvář tomu, kdo vás fackuje. Díky svému božství jste svatí, podobně jako Bůh.

LOGOS je nadjá

Naše nejniternější přirozenost je LOGOS – semínko „opravdového, božského člověka“. On je Kristem a zároveň talentem, který máme zúročit. Nejprve je však třeba kopat velmi hluboko, aby byl nalezen. Odhodit hluboké nánosy, prokletí, deformace a iluze celého našeho rodu duší. To nás stahuje dolů a tíží. Říká se tomu karmická zátěž. Máme si však proklestit cestu a mířit nejhlouběji do své duše, jak jsme jen schopni. Abychom nakonec zjistili, že sami již jsme tím, co celý život hledáme. Celý život hledáme sami sebe, ale ve skutečnosti se nakonec stane to, že prožijeme TO, čím už JSME a zjistíme, že hledající je hledaným. To co se stane je dokonalé smíření a zastavení hledání a ztotožnění se s tím, že jsme tím, co vše poznává. Jsme vědomím, které prožívá samo sebe tím, že JE. Pak pochopíte, co řekl Bůh Mojžíšovi z hořícího keře. JÁ JSEM, KTERÝ JSEM…
JÁ JSEM je bdělé, radostné a obrovsky ostré vědomí, které tu prostě JE, když se rozpustí iluze Matrixu v bdělém vědomí. Tehdy se stává Bůh skutečným, živoucím a věčně přítomným pro hledajícího. Bůh se stává člověkem a člověk se stává bohem. Pak teprve můžeme pochopit Ježíše, když řekl JÁ JSEM a když řekl, že kdo viděl ho, viděl také Otce.

Matrix je božská hra duší uvržených do nevědomosti, které se buď nechají strhnout do živočišnosti a tím pohrdnou svým talentem, anebo svůj talent zúročí. Buď se jejich avatar - inkarnace v lidském těle v prach obrátí, anebo v sobě vzkřísí život věčný a vrátí se k Bohu. K věčnému, nesmírnému a neomezenému vědomí a Božské inteligenci, které tu JE. Tak se člověk vrátí ke své Božské podobě, ve které začal existovat. Člověk je pánem svého osudu, protože rozhoduje o tom, jestli se stane mršinou, kterou rozsápají supi, anebo bohem s korunou slávy.
 

Ženich duše

LOGOS se překládá jako slovo, avšak to může být velmi zkreslující představa o tom, co LOGOS skutečně je. Je „slovem“ ve smyslu nejhlubšího hlasu a nejhlubší přirozenosti v nás, která se ozývá ve chvílích nejvyššího zvnitřnění jako uvědomění, intuice, prozření, či moudrost. Je tedy slovem ukrytým hluboko v duši, ale představuje mnohem více než jen slovo. LOGOS je osobní božství, nejvyšší moudrost a živoucí inteligence. LOGOS je jako semínko stromu života, či svatý grál. LOGOS je naším spojením s Absolutnem. LOGOS je bránou k Bohu a skrze LOGOS jsme s ním nerozlučně spjati. Ve výše uvedeném citátu je „slovo - logos“ Kristem a ženichem duše. A tento ženich dává duši moudrost, rozvzpomenutí na svůj původ, léčí její oči, aby uviděla Pravdu, a umožňuje jí, aby se chytila životodárného pramene uvnitř sebe samé a poznala, že patří k Němu a On je jejím kořenem.

Jméno, které zachraňuje

LOGOS je Kristus v našich srdcích. Je Jitřní hvězdou, která již v této době vyšla v tom smyslu, že se stala mnohem viditelnější pro všechny hledající. Každý, kdo opravdově hledá, ji nalézá skrze uvědomění, intuici, prozření atd. Každý, kdo neustále klepe na brány Božího království v podobě pozornosti namířené do nitra, nakonec prochází bránou, kterou je LOGOS. Kristus Ježíš byl zosobněným LOGEM, a proto mohl prohlásit:

Kristova podstata je Otcova podstata. Kristus, jako Syn je menším Otcem. V tom nás učí sama příroda, která opakuje stejný vzor do nekonečna. Navnímání Kristova ducha je cestou, pravdou a věčným životem, který přivádí jeho následovníky k jeho Otci. Kdo viděl Krista, viděl menšího Otce, avšak Ježíš vždy prohlašoval, že Otec je větší než On a sám od sebe nemůže dělat nic, leda to, co dělá skrze něj jeho Otec.

V jeho jménu máme být všichni zachráněni. Měl snad na mysli své lidské pojmenování? Tento naivní výklad uplatňovali církve horlivě až do dnešní doby a proto po staletí plenily berberské a přírodní národy a vedli svaté války a inkvizice za pokřesťanštění kacířů. Proudy prolité krve a temné křížové výpravy nade vše jasně prokázaly, že křesťanství se horlivě chopil ďábel – lidské ego, když obrátili učení lásky Beránka Božího v masakr domnělých kacířů.
Stejně naivní je však i myšlenka, že kdo nepoznal učení o Kristu, nemůže být zachráněn. Ani celosvětová evangelizace, každodenní čtení Bible, či teologické semináře, nezaručují ovečkám církví, že znají Kristovo jméno. Velmi mnoho těch, kdo Krista horlivě hlásají, budou muset pochopit, že neznají jeho opravdové jméno. To se totiž vymyká lidským slovům. Je duchovním grálem a LOGEM, životem věčným v duši, který má být oživen a rozvinut. Bůh je Duch a Ten nehodnotí slova, ale stav mysli a ducha. Vidí nás skrze naše energetické vyzařování a fyzické oči mu propůjčujeme my sami.
Kristus byl mystik, hlásající cestu Lásky, ne zakladatel křesťanství. Křesťanství je lidské, vychýlené pojetí Kristova učení, které vzniklo až tři století po Kristu. A proto se budou mnozí velmi divit, když budou zachráněni spíše přírodní národy, žijící ve spojení s Velkým Duchem, než znalci zákona a duchovní otcové církví, ověnčení tituly a vysokými posty, hrdí na své znalosti písem. Do Božího království je předejde dítě.

Znamenitý pastýř

Když se LOGOS stává pro hledajícího skutečným vlastnictvím, začíná si uvědomovat svou hlubokou hodnotu pokladu, který s sebou stále nosí v duši. Může se o něj doslova opřít a důvěra v Boha se pro něj stává hluboce prožívanou každodenní realitou. Vstoupí do svého chrámu duše a odkládá lidské návody, slova, svatá písma atd. Setkává se s Kristem ve svatební komnatě. Našel své spojení s Nejvyšším, tak proč by měl dále číst lidské přepisy, když může naslouchat originálu. Proč by měl bloudit v nedokonalosti slov a v omylech, kterých se dopouští každé psané slovo a každé náboženství bez výjimky, když k němu promlouvá přímé Boží slovo vyvěrající z ducha? Všechny rozličné duchovní cesty, které jsou praktikovány s upřímností, nakonec vedou poctivé hledající, aby je odložili a uchopili Krista ve svém srdci v podobě grálu života. Tak vychází Jitřní hvězda jedincům, co se osvobodili a vstupují do království Božího. A proto právě čtete web Jitřní hvězdy.

Všichni, kdo prosazují lidské učitele jako cíl, všichni, kdo se prohlašují za spasitele, Kristovy apoštoly a nové Kristy, všichni, kdo spoutávají lidské duše naukami, církevními pravidly, povinnými ceremoniemi, uctíváním symbolů a svatých, ti jsou zloději a lupiči. Dopustili se svatokrádeže, i když často v nejhorlivější upřímnosti pro Krista. Ukradli nebohým duším svatý grál a nahradili ho neúčinnou vnější napodobeninou. Sami ho nemají a těm, co hledají, ho zakázali. Spoutávají hledající, více, než kdyby nikdy nepoznali jejich věrouku. Každý, kdo se odvrátí od charisma vůdců a od pout jejich pravidel, bývá zatracován, proklínán a je strašen Božím hněvem a zavržením. Takový má těžší úděl než ten, kdo nikdy nikam nepatřil. Avšak nikdo nezadrží sílu Ducha. Jejich falešný ovčinec se jim rozpadne pod náporem vážných zkoušek a ovce se rozprchnou. Upřímní jednotlivci budou svobodní a zachránění. Poznají svého pravého pastýře.
Žádný nádeník nemůže konkurovat v ochraně svých ovcí pravému pastýři. Síla jeho přirozeného vyzařování hluboce rezonuje s nejpravdivější podstatou člověka. Je to síla bezpodmínečné Lásky, energie nejvyšší míry harmonie, která ohromí jako paralýza ohnivým plamenem. Ovce přirozeně poznají živého pastýře od neživých napodobenin. Poznají živoucí Lásku od lásky našprtané…
Ježíš Kristus je prvním ovocem z úrody planety, jež prošla sestupem do nízkých vibrací a vystoupila do nebeského království. Každý kdo následuje jeho cestu na Golgotu a vzdává se svého ega i své malé duše, obléká Krista a stává se jeho spolukrálem a spolukněžím. Kristus, jako LOGOS, jež energeticky působí uprostřed osvícených, vyvede tuto planetu z pekla podsvětí. Zvítězil nad ďáblem tím, že obětoval všechno své spoutání a zpřetrhal provazy dvanácti bran vězení duality. V dnešní době se děje něco podobného, co v prvním století. Kristova Láska – Nevěsta, spolu se svým Pánem zvítězili nad drakem a osvobozují tím ženský princip. Vstupují do spojení a do harmonické rovnováhy, kterou pomalu objevuje i svět lidí. Otevírají bránu do Božího království. Nevěsta drží klíč a otevírá bránu, kterou je Kristus. Nastává svatba Beránkova. Vstupuje obnovené nebeské stádo duší, které ukazuje cestu a pomáhá ostatním, kdo jsou teprve na cestě. A je jen na tobě, kam budeš patřit ty a jestli víš, jak najít svatební komnatu.