Tělesný náhled zotročuje

Svět se nám jeví jako ryze hmotný a plný oddělených forem, dokud jej vnímáme pouze tělesnou myslí – mozkem. Duchovní cesta je cestou vystoupení z mysli, aby byla odhalena iluzornost a prázdnost světa forem, který se nám pomalu odhaluje jako velmi sofistikovaná a velmi obtížně odhalitelná iluze. Je to stejné jako pronikání poctivé vědy do podstaty hmotné reality. Čím hlouběji fyzika proniká do neviditelného subatomárního světa mikročástic hmoty, tím více zjišťuje, že se nejedná o částice, ale energii. A to až do té míry, že hmota se rovná energii. A hmotný svět je velmi malou částí celé Jednoty, celé Plnosti. My z té Plnosti prožíváme pouze velmi omezenou vibrační část, která je vibrací o vysoké hustotě. Pokud se vnímáme ryze tělesně. Tímto vnímáním, které je v podstatě naprogramováním, jsme nastaveni ke specifickému náhledu na realitu a celé naše okolí nám naši vlastní pravdu donekonečna potvrzuje. To je podstatou světa zrcadel, který upoutává pozorovatele tím více, čím více je do tak zvané povrchní reality zahleděn. Prohlédnutí podstaty Matrixu není v úsilí, ale v zastavení fyzického úsilí. Je v zastavení vnější, fyzické a povrchní cesty a opuštění naivní, zjevné pravdy. Až ten, kdo se dokáže velmi a velmi zastavit, zpřítomnit a ztišit tak, že vystoupí ze své mysli a objeví ticho a bdělost v prostoru za myslí, ten začíná postupně vidět vše jinak. Klíčem je naše pozornost. Když se ptáme, kde je naše pozornost každou minutu a každou vteřinu. Je v příběhu vnějšího dění? Bloudí v minulosti, anebo sní o budoucnosti? Pokud je vláčena myslí, potom je lapená v iluzi, kterou jí mysl nekontrolovaně a neustále přehrává pořád dokola a člověk není pánem svého bytí, ani pánem své energie, ale je obětí splašeného démona, který s ním vymetá kdejakou louži a neustále ho připravuje o energii. Pokud mysl vládne, sama vytváří snový svět a specifické prožívání, které zažívá pouze daný jedinec – každý má svůj vlastní svět. Tak každý, kdo je ovládán tělesnem a tělesnou myslí, je uzavřen do bubliny svého specifického světa prožívání a je lapen v přesvědčení, že prožívá realitu, ale ve skutečnosti je nekontrolovaně vláčen iluzí, ze které se neumí vyprostit.

Krása nebe je v nás

Své zajetí iluzí ve světě chaosu si nejlépe uvědomíme skrze kontrastní prožitek. Třeba, když se zamilujeme do partnera, dítěte, či přírodní krásy. Když se nám přihodí to, že chceme danou chvíli zachovat věčnou. Když ztratíme pojem o čase a jsme unášeni krásou a blažeností přítomné chvíle. Když nás na okamžik vytrhne ze všednodennosti pocit krásy, svatosti, vznešenosti, či nadpřirozenosti.
Na chvíli jsme prožili nebeské království uvnitř své vlastní duše prostě jen tím, že splašená mysl šla na okamžik stranou. V takových chvílích zakoušíme Skutečnost bez konceptů, bez hodnocení, bez rámců, bez kritiky, bez pojmenování. Na chvíli jsme zažili – takovost okamžiku, který jsme ničím nespoutali. Prožili jsme nepopsatelnou, nehmatatelnou a obtížně definovatelnou polaritu své vlastní bytosti, ale zpravidla to hodnotíme tak, že nás navštívilo něco krásného zvenčí. Připisujeme ten zázrak vnějšímu spouštěči a nemáme ve zvyku uvažovat tak, že jsme si díky něčemu právě sáhli na nebeskou nádheru, která už je v nás a čeká uvězněná konceptuálním myšlením do doby, než objevíme, jak ji nechat v sobě žít natrvalo. Čeká, až si rozvzpomeneme na svůj nebeský původ a naučíme se, jak to nebeské sloučit s pozemským a přivést Ho na tento svět. A je naivní hledat duchovní nebe nad hlavou. To je třeba hledat ve směru zvenčí dovnitř – do nitra. Není o přenesení na jiné místo, ale o zvětšení míry Ducha v naší duši, čehož se dosahuje zvnitřněním. Na co zaměříme svou pozornost, to roste. A pokud se zaměřujeme na nitro - duši, je to, jako když sluneční paprsky způsobí vzklíčení semínka ducha a to se stane pomalu, postupně, stromem života. Je to jako když kvas proroste těstem.

Vytržení do JÁ JSEM

Když jsme důslední a přistupujeme s láskou k soustředění se na přítomný okamžik, můžeme zažít stav vytržení. Tento stav extrémní bdělosti, kdy je v popředí pouze prožitek JÁ JSEM, dosáhneme tehdy, když je naším jediným úkolem JEN BÝT. Bloudící mysl nepouštíme ke slovu, za jedním jediným účelem - JEN BÝT. A to zdaleka nemusí znamenat jen nečinnost. Důsledné soustředění na cokoliv, co právě teď konáme, vyprázdňuje mysl a díky prázdné mysli dáváme prostor Duchu a Duch je ve spojení s Bohem. Je božstvím v nás. Dáváte tím prostor svému vyššímu Já - Nadjá, aby zářilo jako božství. Uvědomovat si své bytí u všeho, co konáme, je permanentní meditace, i když třeba jen vaříme, zahradničíme, anebo něco opravujeme. Striktní soustředění na JÁ JSEM koncentruje veškerou sílu ducha uvnitř, a to může mít takovou sílu, že činnost, kterou konáme silně přítomně, je vykonávána s lehkostí a maximální efektivitou. Kdo to praktikuje úspěšně a vytrvale, ten může zažít vytržení do bytí v podobě žáru bdělého vědomí, podobajícího se záři slunce. Svým teplem a světlem zaplavuje okolí, díky čisté obloze bez mráčků. Ví, že prožívá realitu za mraky, která tam vždycky byla, jen byla na chvíli zastřena neprostupnými mračny. Vše se náhle rozjasní a vyřeší snadno, problémy se rozplynou jak pára nad hrncem. Je to chvíle tak čistého bdění, že veškerá nízká, ustrašená a negativní myšlenka nepřežije, ani se neobjeví. Všechna negativita hoří jako cár papíru vystaveného plameni. Prožíváte blažený stav nekonečné lásky, bez problému, bez času a bez obav. Síla vědomí je natolik božsky ostrá a pronikavá, že najednou víte, že problémy neexistují. Vidíte je jako mračno, které vytvořily nízké vibrace, ale které je jen pomíjivou iluzí. Vidíte průzračnost oblohy bdělého vědomí, které nedá šanci jakékoliv bezmoci. Jste v té chvíli neohrožení, láskyplní, radostní a věční a beze slov víte, co je to Boží království, věčný život a přítomné, bezčasové bytí. Žijete tím ve jménu Kristově, ať už jste jogín, buddhista, či jakýkoliv náboženský mystik. Objevili jste kristovství - božství, jako jméno živoucí podstaty v nás, jako Logos – svatý grál života – sjednocující duchovní princip všeho živého, jejímž zosobněním byl člověk Ježíš Kristus.

V bdělé přítomnosti prožíváte vše najednou jako svou závratnou zkušenost, i když je pak velmi obtížné dát ji do slov. Slova jsou omezující náhražkou, která kostrbatě hledá nejlépe výstižné výrazy. Slova jsou jakýmsi obalem zkušenosti, který nikdy nezprostředkuje prožitek sladkého obsahu pro toho, kdo naslouchá jen slovům a návodům a nedostal se k osobní prožité zkušenosti. Kdo chce opravdu a naplno porozumět, ať vždy míří k osobní zkušenosti a silnému prožitku. Když už jste se nasytili návodů v podobě slov, praktikujte bytí, zvnitřnění a bdělost při všem co děláte. Buďte tiší, abyste uslyšeli hlas duše. Pak už nebudete potřebovat žádné slova a budete vědět beze slov. Zažijete osobní – gnózi, která vás zasvětí do tajemství království nebeského. Budete prostě vědět, co je nebeský ráj skrze prožitek – zkušenost. Uchopíte věčnost nebeského ráje v sobě samém a pochopíte, k čemu skutečně směřovalo tolik návodů, tolik svatých textů, tolik rozličných technik a tolik náboženských ceremonií všech světových náboženství. Byly to vše ukazatele, návody a techniky, které už zřídka budete potřebovat, když víte, co znamená cíl a když se pro vás stal hmatatelným pouze tím, že k němu obrátíte svou pozornost. Čím více je vychozená cestička ve vědomí, tím snazší je neztratit cíl a tím méně pomůcek potřebujeme. A proč bychom se měli zdržovat s návody, když si umíme užívat cíl pouhým přenesením pozornosti na něj…

Pohádkový příběh poutníka

Na prvním místě je osvobodit se z role oběti vlastní mysli, i světa zrcadel, abychom uviděli Skutečnost objektivně. A když rozum neví jak, pak srdce napoví, jak to známe z pohádek. Pokud chce probuzený hledající najít Lásku-energii-bdělost-bytí-přítomnost = Boha, pak musí být veden srdcem, které ví, že není žádného trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Když pochopíme, jak nás omezuje a svazuje to, když jsme svou pozorností připoutáni k dění světa – vnějšímu dění, pak začneme vyhledávat cestu do nitra duše – za svou nevěstou tak, že se odpoutáváme od lpění. Odpoutáváme svou pozornost z vnějšku a pozorujeme svůj střed, dokud se nenaučíme ovládnutí své pozornosti natolik, že spočívá v klidu a nehnutosti uvnitř sebe sama, neobtěžována tělesnou myslí – stav bytí za myslí. Naše bdělá pozornost překoná mysl, či překročí její dominanci a odsune ji na vedlejší kolej. Bdělý pozorovatel je pánem své mysli a umí ji odložit a zase vzít zpět, jako svůj nástroj. Osvobozuje se tak z diktátu utrpení, existujícího jen díky mysli upoutané ve vnějším dění. Mysl je bytostně přesvědčená, že její pojetí světa je jediná existující realita. Neví, že je pouhým přehrávačem programů. Neví, že je lapena iluzí svého vlastního příběhu a vytvořila duševní, neexistující postavu - ego, jako zdroj všeho soužení. Ego lpí na vnějších kulisách dění, na osobním příběhu, na světské roli a osobní identitě a k tomu potřebuje kulisy světa forem. Díky egu jsme „někdo“ pro tento svět a hrajeme s ním jeho hru. Ego však žije jen díky lpění na všem, co rezaví a na všem, co žere mol a rez. Řešením není nevlastnit. I naprosto chudý člověk může být spoután chorobnou chtivostí. Řešením je opustit chtíč – nepoutat se na majetek, nelpět na ničem, bez ohledu na to, jak je kdo bohatý. Žít nepřipoutaně, bez lpění k tomu, co kdo vlastní, radil svým způsobem i apoštol Pavel, když napsal:

Kvůli připoutanosti ke světu ega-ďábla, jsme jeho otroky a posloucháme ze strachu, že něco ztratíme…Je to pokušitel, který nás provokuje, dokud ho plně neprohlédneme. Štěstí jsou v realitě dominujícího ega jen pomíjivé okamžiky, kdy šlo ego na chvíli stranou. Pokud je ego pánem, vždy trpíme, stejně jako když největší podvodník dostane za úkol střežit kasu. Platí na něj pouze ignorace a rentgenový zrak Světla. Silný duch osvíceného má ego pod kontrolou, protože mu vidí plně do karet. Nedovolí mu panovat, ale pouze vykonat každodenní úkoly a ztratit se z očí. V přítomnosti Světla není prostor pro žádnou tmu. Ego hraje v pohádkách roli podvodníků, vychytralých zbohatlíků, do sebe zahleděných princů, pyšných princezen, čertů v mysliveckých kamizolách atd…V Ježíšově příběhu hrálo ego roli ďábla – démona, který ho pokoušel. Ego je tedy démonem – pokušitelem a mučitelem, který ožívá skrze kohokoliv, jakoukoliv entitu, která mu naslouchá. Je nízkou vibrační entitou, která ožívá skrze své nevědomé přívržence a pokouší se o každého z nás.

Osvícené vědomí je poutníkem, hledajícím zakletou princeznu – oklamanou duši, neschopnou samu sebe vyprostit.
Srdce hledajícího hledá celistvost - touží po princezně – nevěstě - duši, se kterou bude žít navždy. Ta je však uvězněna v zakletém zámku podvědomých programů ega a poutník se musí vydat na nelehkou cestu, plnou přízraků, nástrah, našeptávačů, posměváčků, marných nadějí a zklamání. Zvítězí pouze ten, kdo to nevzdá, kdo jde zdánlivě na konec světa, do neznáma, přes pustinu a krajinu bez živáčka, přes nekonečný žár a nekonečnou poušť, dokud se uvnitř duše nevybouří vše, co poroučelo vzdát ten marný boj = programy ega. Vše co se ježilo nespokojeností a nudou = netrpělivost ega. Vše, co protestovalo proti tomu nelehkému údělu = strach ega. Až poté, co hledající přijme vše naprosto takové, jaké to je, až se smíří se vší svou slabostí, hříšností a bídou, až mu nezůstane nic, než vnímání vlastního dechu a prožitek přítomného bytí, pak se zbavuje obtěžujícího démona - ďábla, kterému se tu říká ego. Jako by supi obrali na hledajícím vše zkažené a nechali pouze živé jádro. Pak poutník opouští nadvládu ega skrze cestu meditativního zvnitřnění. Žije svou ryzí podstatu zcela bez falše, povstává jako Fénix z popela a role se obrací. Hledající se stává vědomým pánem svého bytí a ego je sluhou. Duch zvítězil nad hmotou či Kristus nad ďáblem – vyberte si.

Tím vstupuje poutník do prostoru bytí, bez konání, ve kterém se setkává s Absolutnem Božího království a uchopuje natrvalo to, co mu dříve unikalo. To ticho a prázdnota, která dříve naháněla hrůzu, je najednou nejlepším přítelem a rádcem, odhalujícím skrytou Pravdu. Svět hledajícího se tím obrací vzhůru nohama, protože najednou vidí svět z pozice svého vyššího Já. Je to životní náhled z prožitkového světa Ducha, ve kterém je vše, co bylo dříve odděleno, najedenou jedním harmonickým Celkem, prožívajícím blaženost. Princ vysvobodil svou princeznu ze zakletí a Láska ožila, vše se projasnilo a žijí spolu navždy v Božím království. To je pohádkový příběh naší duše, který máme tu čest prožít každý sám v sobě a prokázat se být hrdinou, ať jsme mužem či ženou, příběh je stále stejný. Má pokaždé jen trochu jiné kulisy.

Rub a líc jednoho kabátu

Odhalení mystické podstaty reality je nelehký úkol, který dosahují zralé duše, toužící se vyprostit z nesmyslného koloběhu iluze. Ve zralé duši je silná touha po Lásce, která je neodbytná a vede k hledání způsobu, jak se vyprostit ze zajetí, do nekonečné svobody Božích dětí. Kdo neustále klepe, tomu je otevřeno, a kdo neustále hledá, ten nalézá. Cesta každého jedince je naprosto jedinečná stejně, jako je jedinečná osobní bublina iluze, ve které se kdo dříve nalézal.
Mystika cesty, spočívá v odhalení dichotomie reality. Jde o odhalování falešných masek a neustálé objevování, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Pravda zjevná nikdy není Pravdou celou, ale pouhým mámením. Pravda skrytá je Pravdou podstatnou. Celý svět forem je založen na zdánlivých protikladech, které však nejsou tím, čím se zdály být na počátku, ale na konec se projeví jako převrácené hodnoty sebe sama. Jako by šlo o obrácení téhož kabátu z rubu na líc a z líce na rub. Ačkoliv dva líce, přece se jedná o Jednotu, ve které se polarity proměňují jedna v druhou. Samá šalba a mámení – přízraky, které lákají poutníka, aby ho svedly z cesty za jakoukoliv cenu. Do cíle dojdou jen ti nejvytrvalejší.
Na počátku je pýcha nad věděním, která se postupně proměňuje v uctivou pokoru, když se dřívější zdánlivé vědění proměňuje v prožitou zkušenost, která odhalí to dřívější vědění jako nevědění. Dřívější ústa plná slov, která omílala naučené fráze bez osobní zkušenosti, se postupně proměňují na ticho bytí, které je omráčeno nevyslovitelnou zkušeností prožitku.

Kauzální přístup ega, viděl dříve všude příčiny nespravedlnosti a viníky, kteří ji způsobovali a žádal si potrestání a nápravu. Kauzalita vnímání, je však na duchovní cestě postupně proměněna v nekauzální bytí, když hledající čím dál více chápe, že to, co se mu děje v životě – co mu život zrcadlí, je výlučně odrazem jeho vnitřního stavu bytí. Už nehledí kolem sebe, ale pouze do sebe, aby našel prvotní příčinu, podle které se mu odehrává drama jeho života. Už neexistují ani viníci, ani vina, ani hřích, ale pouze vnitřní příčiny způsobující vnější události. V životě osvíceného už neexistuje nespravedlnost světa plného hříšníků, ale existuje pouze dokonalá Božská zákonitost, která zrcadlí spícím duším jejich vlastní příběh, aby se probudily a nabyly povznášející zkušenost, aby znovustvořily svou božskost, která byla vytěsněna pozapomněním.
Z pozice tělesného vidění je svět plný hříšníků, ale z pozice ducha, je hřích světa hybatelem mocné transformace duší. Hřích je minutím se cíle a tak všichni kdo žijí mimo přítomné vědomí Skutečnosti, trpí deformací. Ačkoliv z pozice tělesného vidění je na světě plno bolesti, tak z pozice ducha je bolest nejsilnějším transformačním prožitkem vzbuzujícím touhu duše po vzestupu. Jing se přelévá v Jang a naopak, podle toho, jak se díváte. Pořád se však jedná o jednu a tutéž realitu, jednu polévku. Duše se v realitě ráje rozhodly podstoupit tuto bolest, ale z pozice člověka žijícího v zapomnění, proklínají Boha a kamenují proroky, aniž vědí, co činí… Řešením není náprava světa, ale změna úhlu pohledu. Každý, kdo neumí uvidět vše z nadhledu pozorovatele a přijmout božskou hru, ten tu bolestivou zkušenost stále ještě potřebuje pro svou vlastní transformaci. A čím je transformace hlubší, tím větší zapomnění duše prožívá, a tím větší Lásku vzbuzuje návrat. Čím silnější zážitek s osobními útrapami žití = útrapy hledání ztracené ovce, tím větší zisk to duši přináší.

Duchovní svět zázraků

Růstem osobního poznání se ztrácí iluze oddělenosti světa forem a přichází zkušenost dokonalé Jednoty, propojující všechny formy na úrovni Ducha. Hledající zachází stále s jedním kabátem, ale uvědomuje si, že rub je líc a líc je rub. Zatímco tělesné oči zprostředkovávají iluzi oddělenosti, tak vnitřní oči, duchovní senzor – šišinka mozková- překládá realitu skrytou očím do, zcela jiných souvislostí. Doslova obrácených na rub.
Na počátku bylo vědomí uvězněno hranicemi časoprostoru, vnímající život lineárně a mysl nechápala věčnost, bezčasovost, ani nesmrtelnost ducha. Pro osvíceného jsou hranice časoprostoru hranicemi Matrixu, které ho na čas uvěznily, aby následně prolomil jeho velmi dokonalou iluzi a vstoupil do světa skutečného, nazvaného Boží království. Tak se na duchovní cestě zjevný a hmatatelný svět, prokazuje postupně čím dál více jako prázdný obal bez obsahu, jako chaos a utrpení pro ty, co podlehli jeho lákadlům. To, že uvnitř atomů hmoty není nic hmotného, víte i bez fyziky. Cítíte prázdnotu hmotných - světských cílů ve své duši. Tím prolamujete iluzi hmoty a to hrubo-hmotné se pro vás stává prázdnou iluzí, zatím co to nejjemnější, neviditelné a nehmatatelné, se stává jedinou nevadnoucí a trvalou realitou. Zatím co viděné je klam, to cítěné je Pravda. Když tento svět pohrdá cítěním a vyvyšuje viděné a hmatatelné, obrací to skutečné v neskutečnost a neskutečné ve skutečnost.

Když se probudíte a jdete za osvícením, převracíte postupně Kocourkovskou realitu zpět, do správné pozice. Byli jste velmi dlouho oklamání iluzí, abyste nakonec zjistili, že to co se vám jevilo jako celý dlouhý život, bylo jen krátkým snem duše… I ta nekonečnost plynutí času byla jen iluzí vnímání. To bloudění v iluzi se však mělo stát proto, aby odvážný princ a hrdina – naše bdělé vědomí – dostalo příležitost prokázat se jako hrdina v pohádce. A každý poutník na tomto světě, byl duší, která to chtěla dokázat a rozhodla se pro různou míru zapomnění ve světě chaosu. Poutník je postaven před úkol získat svou lásku navzdory všem protivenstvím – a k tomu musí zažít probuzení, i kdyby to mělo znamenat ránu palicí. Hledající se nesmí vzdát navzdory nepochopení, navzdory klamu, navzdory iluzím, navzdory utrpení, navzdory podlým léčkám. Hrdina, který jde za touhou duše, zatím co je nepochopen a většině pro smích, objevuje nakonec svět zázraků. Alenčinu říši divů – svět Ducha, který se pečlivě ukrývá před nevědomými. Svět Ducha je svět neomezených kouzel vytvářejícími snovou realitu časoprostoru – jako napodobeninu. Svět ducha je skutečným světem, ve kterém je vše, po čem toužíme věčné, ale nalézá ho pouze odvážný hrdina, který se nebojí nahlédnout za zrcadlo a je rozhodnut, že získá svou lásku. Na konci hledání objevuje hrdina nelineární svět Ducha Lásky – Boží království, kde je vše možné. Je to ráj, ve kterém jsou vítány duše po smrti jejich těla. A jsou vítány nejčastěji svými zemřelými blízkými. Neexistuje tam omezení časem ani prostorem, protože vše existuje současně, nic neumírá a pouhá myšlenka stačí k překonání vzdálenosti, anebo k návštěvě jakékoliv postavy z historie, se kterou právě chcete hovořit. Ihned se děje to, na co upřete svou pozornost. Všichni jsou živí současně, ve světě Božího království. Když Ježíšovi posluchači vedli spor o vzkříšení, řekl jim v této souvislosti:

Nelinearita bytí, kterému říkáme Boží království, představuje i skutečnost, že pro vstup do něj nikam nemusíte. Vstoupíte do něj proměnou svého vidění, vnímání a myšlení právě na místě, kde se teď nalézáte. Pouze hledíte na projevený svět skrze jinou polaritu vaší osobnosti – skrze vaši nebeskou část, skrytou hluboko uvnitř. To je váš úkol, který musíte zvládnout a schopnost, které se musíte naučit, pokud chcete „vejít.“ To je vaše Absolutno. Naše nebeská část, je tou nejvzácnější perlou a skrytým diamantem, které když kupec jednou objeví, prodá všechny své ostatní poklady. Blaženost a věčný mír osvíceného pak přichází ne skrze globální proměnu světa, ale skrze globální proměnu osobního prožívání světa. Každý si můžeme vybrat a to zvláště dnes, při příležitosti hromadné sklizně duší – při druhém příchodu Pána, jestli chceme žít to nebeské, anebo tím pohrdneme a zůstaneme u toho pozemského. Vyberte si, jestli chcete být vzati, anebo chcete být zanecháni ve světě, jaký tu byl doposud. Na úrovni duše jste již zvolili a čeká se, až to pochopíte na úrovni světa forem, v mysli tělesné.

Získej nebeské vědomí

Cesta duchovní proměny je cestou změny převažujícího zaměření vnímání – pozornosti - z mysli, ovládané egem, do duše naplněné duchem. Jedná se o přechod ze smrti, do života, čili o vzkříšení duše k životu věčnému. Ego na duchovní cestě nejprve pracuje na lásce a chce ji vytvořit, stejně jako ono samo je výtvorem iluzorní představy žijící v iluzorním světě. Neuvědomuje si ten rozdíl, a proto jedná nesmyslně. Při pokročilejším stavu si hledající uvědomuje, že má Lásku bez úsilí, anebo jinak řečeno, prožívá, jako by se ho Láska zmocňovala právě ve chvílích, kdy se vzdává úsilí a odevzdává se Jí. Nakonec se hledající přestane vnímat, jako by byl od Lásky kdykoliv oddělený a prožívá mnohem přesnější uvědomění, že Láskou JE. Dřívější pocit oddělenosti, byl hrou ega a to postupně předává svou nadvládu Duchu – vyššímu JÁ, jak duše objevuje život sama v sobě.
Blízkovýchodní pojetí slova duch, ovlivnilo prvotní křesťanské texty psané v Ježíšově aramejštině. Aramejština nerozlišuje mezi slovem dech a duch. To ukazuje k podstatě, že náš vlastní dech, je částí Božího Ducha, jak velmi dobře vysvětluje doktor Neil Douglas-Klotz v knize Skryté evangelium. (Viz. aramejské alternativní čtení Bible níže.)
Kdo se naučí oprostit se od připoutanosti ke světu a současně si uvědomovat svůj dech při všem, co dělá – vstupuje do ducha a praktikuje trvalou meditaci, zaměřenou na vnímání svého věčného bytí, aniž k tomu musí sedět v meditační pozici s nohama v preclíku, či odívat se do mnišských rouch. Koncentrací na dech se stáváme „chudými duchem“ v pojetí, které měl Ježíš skutečně na mysli v biblickém textu u Matouše 5:3 a takový také chodí s Bohem, neboť „Bůh je Duch“, jak čteme v textu Jan 4:24.
Být chudý duchem chápejme ve smyslu oproštěnosti od světa. Je to vnímání dechu, udržujícího naše JÁ při životě, zatím co zbytek světa je obětován na kříži. JÁ = život, JSEM = vnímání. JÁ JSEM je vnímání života, kterým je Bůh - Láska. Jedná se o změnu pozornosti, ne o vstup do kláštera, nebo pohrdnutí světským životem. Je naší volbou, čemu věnujeme svůj zájem – pozornost, byť žijeme zcela obyčejný život. Věnování pozornosti duchu-dechu – podstatě života, se člověk oddává Bohu – velkému Duchu - Lásce. A tím se vstupuje do království nebeského, které je královstvím Ducha.

Království patří dětem

Další z dichotomií je pochopení, že duchovní práce znamená přestat s úsilím. Na počátku, kdy má ještě ego silnou nadvládu a kontrola nad myslí se zdá nemožná, se změny vlastní vibrace dosahuje „tlučením do svého těla“ za pomocí mnohých technik, vizualizací, afirmací, dechových cvičení, meditací, kontemplací, či modliteb a pozorování všeho, co se v nás odehrává. Porozumění sobě samému ve ztišení, je nejúčinnější metodou transformace. Pokud mysl pochopí, co se z nitra ozývá a věnuje tím pozornost své duši, postupně pochopí problém a dojde k opuštění sevření, uvolnění bolestí a emočních bloků, ke změně vzorců pro život… Není potřeba ničeho více, než dokonale pochopit a o zbytek je postaráno. Mysl, která pochopila, spustí sama podvědomý proces nápravy – léčby. Pochopení vyléčí omyly ega a opustí jeho šílenství a deformaci, která vedla k duchovní i tělesné nemoci. Mnohem později, kdy vedení Duchem již podstatně převažuje nad silou mysli, se hledající přesvědčuje, že musí přejít od konání k bytí a od přejímání technik, k uchopení podstaty, ke které ho měly techniky dovést. Až teprve plné odevzdání se Duchu a plné přijetí všeho co je takové, jaké to je, v prostém bezčasovém spočinutí, znamená, že osobní transformaci již plně řídí vyšší Já – Božství. Mysl se v této fázi stává překážkou a techniky odvádějí od podstaty. Mysl je třeba vyprázdnit a techniky odložit, aby se Podstata (Logos) stala zřejmou - uchopitelnou. Nejvyššího pokroku se dosahuje odevzdáním vedení do rukou Božích a všechno úsilí spočívá v nekonečném přijímání všech lekcí, výzev a plynutí života. Mysl musí zcela převrátit své přesvědčení, že nic nedělání, je mrháním časem a uchopit to přesně naopak. Přestat s panikou, přestat s vytvářením scénářů, přestat obtěžovat. Největšího pokroku, uvědomění, intuice i vibrace, dosahujeme ve chvílích nejdokonalejšího ztišení všeho konání, i myšlení. Mysl ignorujeme. Obavy o budoucnost se musí rozplynout v důvěře, že vše, co potřebujeme, k nám ve vibraci ztišení přichází samo, bez úsilí a v tom nejlepším načasování. A vše, co máme vykonat, bude skrze nás vykonáno tak, že nás Bůh duchem přiměje k tomu správnému činu v ten správný čas. Pokud však žijeme ve vleku povinností a myšlenka „musím“ je motivem proč konáme, pak nás neřídí Bůh, ale svět ega – ďábla. Pokud nás řídí naše „já mohu“ na místo musím, pak realizujeme nejhlubší touhu naší duše, která je od Boha.
Na duchovní cestě vysypáváme světské obsahy, role, scénáře i představy o tom, co by se mělo, jako pytel mouky, než dojde k vyprázdnění programů mysli. Zbavujeme se světských programů, které na nás ulpěly, abychom odložili světské utrpení, a tím automaticky zazáří to nebeské.

Pokud spočíváme v bytí, už to nejsme my, kdo koná, ale konání se děje skrze nás. Život přechází od potřeby nutkavého úsilí, vyvolávající permanentní stres, do klidu a bezpečí Božího dítěte, které se jen drží svého Otce za ruku a ví, že On se o vše postará. Přesun do nebeského vědomí znamená uvědomění, či spíše rozvzpomenutí, že jsme všichni kousky Boha samotného, jeho malé Já, jeho děti.

Proměna nebe a země

Duchovně hledající poutník vědomě proniká do jiné úrovně reality tím, že jeho cesta uvědomění, mění postupně jeho vibraci. Odhaluje postupně nebeskou část sebe sama. Tím se dostává do – „nového nebe.“ Svět zrcadel mu postupně a velmi pomalu zrcadlí jiný - změněný svět, odpovídající míře růstu harmonie jeho duše. Čím více se zastavíme, tím snázeji uvidíme svět jako divadlo dění, které hraje právě tu hru, kterou si přitahujeme osobní vibrací. Když měníme svou vibraci, mění se děj. Ačkoliv faktické události světa se nemění a historie zůstává nezměněna, přesto se vše ihned přepisuje na úrovni ducha, jakmile dojde k naší vnitřní změně. To, co dříve spoutávalo a trýznilo duši, ztrácí postupně nadvládu. Zkoušky byly zvládnuty uvědoměním a pochopením všech souvislostí. Magnetismus hříchu byl neutralizován a lpění na světě forem, postupně zcela odešlo. Svět, do kterého hledí osvícený, je pro něj naprosto jiným světem, než ten, do kterého hleděl, jako neprobuzený – nevědomý. Svět, ačkoliv je stále plný násilí a lidského utrpení, už není problém. Nevědomý totiž potřebuje změnit svět, aby mohl být šťastný, zatím co osvícený je šťastný sám o sobě a proto se pro něj svět zcela změnil. Osvícený je proměněn změnou svého ducha a tím se ocitá „v nebi“, bez ohledu na to, ve které dimenzi se právě nachází. Osvícený pochopí, že svět bude takovým, jakým je, dokud se lidé nestanou osvícenými jako celek a tento svět se bude proměňovat sám, v důsledku hromadné lidské transformace. Tak vznikne „nová země“. Každý z nás osobně nemáme odpovědnost ani za změnu světa ani za nikoho ve světě. Každý má zodpovědnou pouze a jedině sám za sebe. Vše co musíme zvládnout, je objevit naše nitro, naši princeznu – duši, náš vnitřní prožitkový svět a naučit se v něm přebývat jako v ráji. Jít za největší krásou svého nitra a neústupně na ní trvat. To je totiž království nebeské, skryté v duši člověka, které přichází na svět skrze lidskou transformaci. Příchod Božího království znamená, že to nebeské v srdci člověka začíná nabývat na důležitosti a království panuje, jestliže má ty, kdo se stali poddanými Lásky. A jejich poddanost znamená naprostou svobodu a realizaci nejskrytějších tužeb duše. Bůh nám totiž dává toužit po tom, co nám chce dát. Chce pro nás život v nejvyšší míře harmonie se vším živým a autenticitu, kreativitu, lehkost žití a naplnění. Každý mění sám sebe na místě, kde právě je a světlo transformace dopadá na okolí. Někoho silně zasáhnou paprsky a jiný tím pohrdne a neústupně vyžaduje starý svět…

Naše historie se zcela přepíše tím, že začneme psát čistý list, nezatíženi ničím v minulosti, pokud jsme pochopili, o co tu jde. Vše, co minulost obsahuje, bylo vyrovnáno a neutralizováno a stalo se pouhou vzpomínkou na nelehkou cestu, která však vypadá krásně z pozice toho, kdo zvítězil a získal korunu života. Duše, které dokončí v tomto období svůj vzestup a pracovníci světla, kteří splní své poslání a obstojí ve své osobní zkoušce Lásky, získají zlaté vavříny slávy a vyjdou jako vítězové. Budou se smát všem svým minulým utrpením, které byly jen pomíjivým snem, ve srovnání s nekonečnou hojností a naplněním, které prožívají věčně. Vystoupení z iluze času, do věčného bytí a nesmrtelnosti, je totiž další z mystérií, které mysl nedokáže pochopit, ale které dobře zná svět prožitku naší duše.

Nový Jeruzalém jako nevěsta

Jak radostným je zjištění, že tento život byl z pozice nebeské bytosti jen snem, který se duše samy rozhodly prožít a Bůh, jako prostor-život nekonečných možností - Alfa i Omega - to umožnil. Ačkoliv kulisy byly jen iluzí, prožitek, zkušenosti a porozumění souvislostem, bylo skutečné. Neexistuje nic, co by mohlo být odděleno od Boha. Vše se děje v Něm. Probuzený postupně opouští iluzi nápravy světa a zahánění nepřátel a přijímá Skutečnost, že vše je Bůh a Jednota, se kterou musí žít v dokonalém souladu a přijetí. Stačí žít svou nejhlubší přirozenost a uvěřit, že se to může a tím se vše postupně mění. Vše se tím proměňuje v Lásku a Láska je jedinou odpovědí na život. Vědomí hledajícího opouští iluzi časoprostoru a tím vstupuje do prožitku věčného života a vlastní nesmrtelnosti. Průzory hledící do Skutečnosti se rozevírají postupně do široka, a čím více hledající bdí, tím více zří.
Nový Jeruzalém sestupující z nebe jako nevěsta připravená pro svého ženicha, představuje sloučení nebe a země uvnitř každého z nás. Každý máme v sobě svatební komnatu = tu nejvnitřnější místnost. Opusťme naivní představu o Jeruzalému, jako městě vyvoleném a o nebeské vládě vyvolených v počtu 144 tisíc... Nejde o vládu v pojetí lidském. To vše jsou symboly vykreslující v obrazech neviditelnou univerzální Skutečnost Ducha, která je především v nás, ale i kolem nás a lidé ji nevidí. Kdo nepřejde od symbolů, písem a technik k uchopení vnitřní, neviditelné, holografické Skutečnosti - Ducha, ten nikdy nepochopí nebeské království. Na všech úrovních reality dochází ke splynutí nebeské a pozemské části v aktu zasvěcení. Je to stejné, jako když tělesný člověk v sobě nalézá duši, jako když muž začne naslouchat své ženě a chápat její potřeby. Stává se zasvěceným do jejích tajemství, zatím co ona se mu otevírá. Sestoupení Jeruzaléma je symbol aktu splynutí, kdy mužsky orientovaný, pozemský svět, přijímá jinovou, ženskou polaritu, jako by shůry a tím se obrací k duchovnu – k Lásce. Končí období rozdělení Adama a Evy, nebe a země, Boha a duše člověka. Rodí se nová realita návratu zpět k celistvosti na všech úrovních realit. A my u toho můžeme být. Nic většího se v dějinách lidstva ještě nestalo.

Příbytky v domě Otce

Nový Jeruzalém je symbolem nebeského svatostánku, který sestupuje na Zemi poté, co byla Země odebrána ďáblu. Země už nadále nebude říší chaosu, ale chaos opouští a postupně se proměňuje v nultý stupeň Božího království. Bůh už nebude představovat pojem, kterému se lidé vysmívají a mystická realita už nebude zesměšňována elitami a vůdci. Bude viditelná a zřejmá přirozeně. Bůh jako Logos, bude do budoucna centrem života, z něhož vše vychází a vše se k němu vrací. Alfou i Omegou všeho života na Zemi. Ti, co byli dodnes prvními, se stanou posledními a poslední, prvními. Realita lži, otroctví a vykořisťování, se rozpadne – nepřežije dobu stále více zářícího Světla Lásky.
Boží děti, které sestoupily z vyšších světů, se zjeví v celé své kráse, ve své jednotě s Kristem. Budou vzkříšeni z běžných lidí, které denně potkáváme. Jsou jeho součástí, jako ratolesti na kmenu vinné révy. V jednotné holografické sféře Ducha, budou králi a kněžími Krista a to znamená, že budou transformovat Zemi spolu s Ním. Oni v Něm a On v nich povedou lidstvo k pramenům vod věčného života. Spolu s těmi, kteří působí z vyšších, nám neviditelných realit a dosáhli již věčnosti = nanebevzatí mistři, tvoří dokonalý nebeský útvar, merkabu, nebeský vůz, či chrám uctívání o 12x12= 144 ploškách pravdy. Jsou třináctým prvkem v řadě Fibonnaciho posloupnosti, stejně jako byl Kristus třináctým mezi svými apoštoly. Se současným koncem Platónského věku dochází k posunu celého stvoření – vývoj poskočí o oktávu výše, a to na všech úrovních realit. Vše dle jednoduchých zákonů, na kterých je postaveno Universum. Každý z nebeských ratolestí – kmenových bytostí, má svých tisíc částí, které se rodí jako andělské duše v různých realitách stvoření. 144 x 1000 = 144 000 příbytků v domě Ježíšova Otce. Tak dojde k návratu nebeského stáda duší, které přišly pozvednout lidstvo od dob Adama, skrze praotce Abrahama, přes dvanáct Izraelských kmenů. Jde o návrat nebešťanů do páté dimenze Božího království, kde obdrží svou korunu slávy.

Adam a Eva jsou dvě Kristovy polarity, jež tvoří prarodiče celého lidstva v duchovním smyslu. Ve smyslu tělesném, na této planetě, již statisíce let před Adamem a Evou, existovalo stádo pozemského člověka, vyšlechtěného nebeskými civilizacemi, které procházelo evolučním procesem. Vše připuštěné a zaštítěné Původcem člověka, Nejvyšším Bohem. Až teprve v období splynutí s nebeským stádem duší, získalo pozemské stádo vyšší jiskru života – zárodek nebe, talent, který tu mělo zúročit. Období, trvající něco více, než šest tisíc let nazpět. Komu se to podařilo z pozemského stáda, ten po čas následujícího jednoho tisíce let, postoupí do čtvrté dimenze pozemského království.
Vznikne příznivé prostředí, které usnadní probuzeným, aby jejich mužství našlo své pravé ženství a aby jejich tělesnost našla soulad s jejich duchovností. Aby došlo k úplnému smíření duší s Bohem formou zasvěcení ve svatební komnatě. Probuzení postupně, po čas následujících tisíc let, přejdou do vyšší, jednotné, bezpodmínečné Lásky = celistvosti, jakou mají andělé v nebi, kde se ani muži nežení, ani ženy nevdávají. Jejich příbytek je v Bohu a Bůh má příbytek v nich, ve věčnosti. Aktuální čas již připravil půdu pro intenzivní lidskou transformaci a doba je již těhotná silnými událostmi času konce starého světa. Jsme na pokraji silného dramatu, které probuzení vyhlíží a mocnosti zuří, protože mají již jen krátký čas své pozemské slávy. Je před námi otevřený střet. Kde v tom boji vidíš ty, sám sebe?