Formální víra nezachraňuje

Věřící křesťanských církví jsou udržováni v nepřesném chápání způsobu, jakým Boží Syn spasí tento svět. Formální víra mnohých je udržováním křesťanů v přesvědčení, že spása lidstva se již odehrála obětováním Kristova těla a jeho vzkříšením v nebeské slávě. V duchu. Ale skutečnost je taková, že Kristus se před dvěma tisíci lety, stejně jako dnes, stává cestou, bránou a věčným životem hledajícím, ale ne tím, že by přenášel bezmocné ovečky ze spárů vlka, do svého království. Vytvoření cesty, kterou je Kristus, je vytvořením portálu pro připravené, aby mohli sami hromadně vejít, aby mohli sami objevit cestu v duchu tam, kde nepřítel vytvořil neprostupnou hradbu temnoty. Obětováním svého těla a vzkříšením z mrtvých vytvořil Kristus návod pro to, jak se spojit s duchem a vzbudit v sobě život věčný, kterým je On sám uvnitř nás. A je již nejvyšší čas pochopit, co to znamená skutečně věřit v Krista. Toto křesťanské vyjádření zní mnohým jako klišé, protože je předkládáno bez porozumění. Všeobecně je přijímáno jako víra v historickou postavu vtěleného Božího Syna, která přinesla vzor chování a morálních hodnot, které máme následovat. Ano, ale to není celá pravda. Mnozí Krista uctívají a modlí se k němu, ale věřte, že samotné zbožné skutky, ani ústy prohlašovaná slova víry nikoho nespasí. To na čem skutečně záleží je mystická schopnost spojit se s Kristem uvnitř chrámu svojí duše. Je to umění vstoupit do prožitku a zkušenosti splynutí duší. Kristus je duchovní podstatou všech hledajících, a ta se nenalézá skrze slova a pojmenování, ale skrze nejniternější vjem ducha. Dovolte nám to vysvětlit blíže, při blížící se příležitosti oslavy Kristova vzkříšení, která letos připadá na 4.dubna.

Tři základní roviny

Existují tři nejzákladnější úrovně bytí člověka, které vešly do jazyka národa, ale mnohem obtížnější to bývá s plným uvědoměním jejich hodnoty pro náš život. Jejich hodnota je odstupňovaná, stejně jako jejich viditelnost, hmatatelnost, či schopnost uvědomění. Existuje pro ně mnoho pojmenování. Nejzákladnější výrazy, které budeme používat, jsou tělo, duše a duch. Synonyma těchto výrazů jsou vědomí, podvědomí a nadvědomí. A jejich názornost je zjevná, skrytá a nejskrytější (tajemství). Ovšem s jejich hodnotou je to přesně obráceně. Co je zjevné, tělesné a má formu, to je zároveň pomíjivé a samo o sobě prázdné a klamné. Zatím co to, co není vidět a z čeho forma vychází, je naplněním, po kterém všichni pátrají. Aby tělesný člověk objevil tajemství ducha, musí obrátit své vidění. Musí ujít značný kus duchovní cesty, na které se mu svět obrátí vzhůru nohama, a přiznejme si, že to chce značný kus odvahy a odhodlání. Nerozhodní nedojdou do cíle a polovičatost nepřináší výsledky, ale zklamání.
Proč si jen myslíte, že mnozí podstupují tak populární pobyt ve tmě? Rozkřiklo se totiž, že je to cesta k netradičnímu prožitku a vnímání toho skrytého. Pokud utlumíte světlo a ruch světa, pak si ve fyzické tmě můžete uvědomit duchovní Světlo a prožít částečně jeho svět. Ale začněme od začátku, popisem úrovně tělesné.

Poučení shromažďovatele

Tělo, hmota, či matérie je fyzično. Hrubo-hmotný svět, který se dá vnímat pěti hmotnými smysly. Pro většinu, je hmota to jediné, co je skutečné a věda, politika, či sdělovací prostředky nás v tom dennodenně cíleně ukotvují. Když někdo dobude svět a topí se v penězích, může dojít do bodu, kdy vytvoří obrovský nadbytek, který nikdy nemůže spotřebovat. Dospěje do fáze těch, kteří zpravidla rozumem ví, že peníze nepřinášejí štěstí, ale chtějí si to za každou cenu ověřit na sobě samém a když už jsou v tom, tak ne a ne s tím přestat. Nadbytek se stává stihomamem, který je zdrojem neklidného spánku. Je to přítěž, která si vybírá svou daň na pozadí příběhu zbohatlíka. Rozum totiž velí shromažďovat do nekonečna, ale něco skrytého uvnitř si uvědomuje, že čím je majetek větší, tím je větší také starost o jeho údržbu, zhodnocení a jeho ochranu. Před očima totiž hmotu rozežírá mol a rez, či inflace a starost nikdy nekončí. Kýžený klid nepřichází ani na exotické dovolené, ani v nepřeberných formách zážitků, ani doma v obývacím pokoji. Připoutanost k osobnímu vlastnictví vytváří strach, prožívaný na pozadí a čím je vlastnictví větší, tím je větší strach z jeho ztráty. Člověku, který je vyspělejší než živočich, začíná docházet marnost a nekonečnost krysího závodu za získáním majetku. Dojde mu, že pokud chce zažít skutečné naplnění, musí zastavit ten nekonečný závod motivovaný hmotou a zbavit se jejích pout. Tak, jako to docházelo králi Šalomounovi v níže citovaném textu.

Věhlasný král Šalomoun se nazývá shromažďovatelem. V historii Izraelského národa shromáždil největší bohatství a poznal jeho prázdnotu, když samotná obhlídka jeho impéria nebyla tím konečným naplněním. Zatím co sluha, který nic nemá, klidně spí a užívá si nerušeného klidu, nadbytek si vyžaduje starost, odpovědnost, údržbu a ochranu. Navíc se ukazuje, že koloběh krysího závodu strhává člověka do tvrdého, nelidského přístupu a majetek získaný na úkor druhých si žádá svou daň v podobě viny.

Čím větší touha po majetku, tím větší pokušení k podvodům, krádežím a zneužití moci. Ale to není třeba příliš rozebírat. Vždyť politika je lidu zářným příkladem tohoto faktu...

Rovina duševní

Když člověk hovoří o morálním, či nemorálním přístupu, popisuje skrytou rovinu života. Tu duševní. Na této rovině si uvědomuje, že lidskost se projevuje v dodržování humánních hodnot, zatím co ryzí hmotařství uvrhuje člověka do bezohlednosti, či živočišnosti. I úspěšní světoví podnikatelé chápou, že nemohou dosáhnout skutečného úspěchu ztrátou lidskosti, a že podnikání na úkor druhých je jen krátkozraké drancování, končící pádem. Zatímco dlouhodobě udržitelný přístup je podmíněný prospěchem všech zúčastněných. Duševní rovina člověku velí, aby zamezil bezohlednému hmotařství, drancujícímu přírodní zdroje, otravujícímu vodu a zamořující planetu horami odpadků nemyslících konzumentů. Důvod, proč se tolik lidí bouří proti bezohlednému systému, je zjevný duševní úpadek a nesvoboda plynoucí z konzumního života. Lidstvo přece ví, že to, co sami dáváme, se nám vrací zpět a tím, čím kdo zachází, tím také schází.
Duševní rovina si uvědomuje hodnoty morální, jako nadřazené hodnotám materiálním. Materiální úspěch, dosažený na úkor pošlapání práv, svobod a štěstí jakékoliv jiné formy života, není skutečným úspěchem, ale prohrou lidství v zápase s bezohlednou živočišností. Duševní rovina života člověku velí být laskavějším, ohleduplnějším a přejícím. Objevuje krásu spočívající v harmonii soužití, důvěry a sdílení. Vede ke spiritualitě a vyznávání hodnot náboženství v podobě odpouštění místo nenávisti, dávání namísto braní, či skromnosti namísto nenasytnosti. Ten, kdo skutečně pochopil duševní rovinu žití, ví, že její principy jsou základem dlouhodobé prosperity na úrovni hmotné. Na duševní úrovni člověk vytváří dobro například charitou, či dobrovolnickou službou. Nesobecky se zajímá o druhé.

Rovina duchovní

Duševní rovina si uvědomuje prostředky, či způsoby, kterými člověk dosahuje úspěchu v rovině materiální. Tato rovina neviditelně doprovází lidské konání a povznáší ho, či oduševňuje. Není však rovinou konečnou, ale přechodnou. Cíl, kam člověk míří ve svém rozvoji je plné uvědomění roviny duchovní. Je to rovina prožitku, která je hlubší než rovina duševní. Zatím co rovina duševní může dosahovat svých cílů za použití útrpného snášení, sebemrskačství, obětování, odříkání či zapírání sebe sama, rovina duchovní míří k nejhlubší míře opravdovosti, skutečnosti, či osobní identity. Snaha duševní může sklouznout k popírání sebe sama a odmítání svých stinných stránek, rovina duchovní odkrývá bez obalu jádro, podstatu, světlo božství, skryté za nánosem přesvědčení. Rovina duševní je prožívána přesvědčením, či vzorci a snahou o dokonalost. Rovina duchovní odkládá jakékoliv výtvory lidské mysli, nic nevytváří, nic neodhání ani nic neprosazuje. Dokonalost vidí v jednoduché přirozenosti.

Rovina duchovní zakouší vše takové, jaké to je. Jde o vnímání ducha všech věcí i situací a transformaci ducha za pomocí prožitku. Duševní úroveň se snaží lásku, pokoru, či sebeovládání vytvářet, jako by šlo o produkt myšlení. Zatím co duchovní rovina se stává duchem všech věcí i vztahových situací, a tím přijímá zkušenost na vibrační úrovni, kterou bychom mohli nazvat chuťovým ocasem života. Duševní rovina se váže na rovinu myšlení a mysl využívá k vytváření cílů. Neoprostila se totiž ještě od iluze, že naplnění vycházející z božství může vytvořit. Vytváří tedy to, co náleží božství, jako svou nástavbu, aniž si uvědomuje, že božství není třeba vytvářet, ale znovuobjevit, nechat zářit, či propustit ze sevření. Naproti tomu duchovní rovina je rovinou prožívání bytí za myšlením a konáním. Aby byla duchovní rovina objevena, je třeba umět zcela zastavit konání a zcela ztišit myšlení. Duchovní rovina je rovinou zakoušení bytí v přítomném TEĎ. Je zážitkem osobní identity JÁ JSEM bez konceptů, které vytváří mysl. Duchovní rovina bývá nazývána také jako vyšší JÁ, či NADJÁ.

Na duchovní úrovni si uvědomujeme energie, které v nás vzbuzuje cokoliv, s čím se setkáme, či na co pomyslíme. Pro materiálně orientované myšlení je to neuchopitelné, ale pro duši toužící po naplnění je to tím jediným, čím může být skutečně naplněna. Je to jako s duší jízdního kola. Ta je obalem pro vzduch, jímž má být naplněna.

Úroveň NADJÁ

Na duchovní úrovni prohlédneme iluzi hmoty, která je sama o sobě prázdná. Vlastnictví hmoty bez ducha je mlácením prázdné slámy. Na duchovní úrovni si uvědomujeme, že to co si slibuje materialista od hmoty, získává duchovní člověk i bez jakéhokoliv vlastnictví tím, že zakouší svou nejhlubší podstatu. Naše nejniternější úroveň je naším naplněním, které nemá formu, stejně jako vzduch nemá formu, pokud mu ji nezajistí duše. A toto naše nejniternější vlastnictví je naším božstvím sdíleným v jednotě s Bohem. Je to nelokalizovaná úroveň nás samých, která však je osobní. A osobní znamená, že veškerá naše osobní identita vychází z ducha a má v něm svou nejvyšší a božskou podobu. Bůh je Duch a ve své nejvyšší podstatě nemá formu, stejně jako je to u nás. A na druhé straně platí, že Bůh je tak jako my projevený i neprojevený zároveň. Proto platí, že Bůh je osobou a zároveň ví vše a je vším. A člověk je jedním z mnoha projevů božství ve hmotě. Pokud se však ztotožňuje s tím hmotným, je prach a do prachu se vrací. Zatím co pokud v sobě objeví a nechá žít rovinu duchovní, zažije vzkříšení věčného života v sobě samém a z mrtvého se stává živý. A to je účel duchovní cesty každého z nás. Vědomě objevit tajemství ducha v nás. Zakusit prožitkem to, co je pro mysl nepochopitelné a z omezené hmoty se stát neomezeným bohem v lidském těle. Samozřejmě, že nikdy nebudeme Bohem Nejvyšším, ale každý z nás je jedním z jeho já. Na sobě samém a na všech svých rovinách a svých vnitřních já, můžeme zakusit, kdo je Bůh. Z pozice materiálního myšlení to nikdy nezjistíme, pokud nepochopíme, že máme rovinu prožitkovou. Až na této bezkoncepční rovině zakoušení zažijeme Boha bez pojmenovávání a pochopíme to, co bylo nevyzrálým duším v naší historii, slovy nesdělitelné, a tak to pro ně zůstávalo dlouhé věky tajemstvím.

Vykročení do prázdnoty

Cesta z hmoty do ducha může být pro člověka stejně obtížná, jako kdyby si měl odřezat část svého vlastního těla. Stejně obtížná, jako by se měl nechat ukřižovat, či jako by měl prostě zemřít. Je nezbytné udělat krok do neznáma, který se jeví jako krok na neviditelný most nad propastí. Tělu se jeví duch jako nicota, či prázdnota a ticho, ve kterém ho lze nalézt, jako nesnesitelná nuda. Kdo se odvážně nevydá na tuto cestu, jako nebojácný princ, nikdy nenalezne svou zakletou princeznu v podobě bezpodmínečné a věčné Lásky božství. Až teprve hrdina, odhodlaný trpět, nevzdat se za žádnou cenu a bojovat až do konce, to může dokázat. Na cestě za zakletou princeznou obrazně obětujeme vše tím, že odstřihneme veškeré lpění, které nás poutá zjevně, i skrytě. Musíme se pohroužit do sebe, odevzdat Bohu vše ve světě, a ve vnitřní meditaci mířit k nejhlubšímu zvnitřnění. Každému hrdinovi, který se vydává odvážně na cestu, pomáhají andělé, víly, skřítkové i jiní duchovní průvodci, aby dosáhl své Lásky. Není totiž nic krásnějšího, než hrdinství a odhodlání zemřít pro tu nejvznešenější věc. A to, za čím se duchovně hledající vydává, není fyzický odchod z tohoto světa, ale opuštění všech vnitřních vazeb ke hmotnému a nalezení pramene života v tom neviditelném, neuchopitelném a nejvnitřnějším, co lze nalézt v sobě samém. Cílem není nic menšího, než zář božství, než nalezení svého Boha a nikdy nekončící Lásky, vyvěrající jako zřídlo ze středu srdce a oživující duši k životu věčnému.
Ve smyslu tohoto odstavce je nutné chápat i příběh bohatého člověka, který se nedokázal odpoutat od majetku. Neměl již dále lpět na hmotném, ale nebylo třeba se vzdávat střechy nad hlavou fyzicky…

To, co nejvíce poutá bloudící duši, je způsob myšlení a způsob vidění vsugerovaný všudypřítomným ďáblovým duchem tohoto světa. Na své cestě za Láskou procházíme nepřátelským územím a mnoha magickými iluzemi. Ďábel je kouzelníkem a mistrem magie. Jásání a lesk jeho světa oslepuje duchovní vidění. Honění se za zážitky vnějšími, potlačuje uvědomění prožitků vnitřních, nezávislých na formě, získávaných ve skromnosti, prostotě, klidu a bezbřehém odevzdání. V přírodě, hudbě, kráse umění a v duchovním společenství.

Tajemství za symboly

Tajemství spočívá v pochopení rozdílu mezi symboly a skutečností, kterou zastupují. Není naším cílem uvíznout v symbolice, ale pochopit podstatu, kterou symboly vyjadřují. Tak třeba číslice 12 je tucet a je symbolem zastupujícím nějaké množství. Číslice dvanáct nemá svou samostatnou existenci, ale je zástupným symbolem, kterým vyjadřujeme počet měsíců v roce, počet znamení zvěrokruhu, polovinu dne – jeden cyklus na hodinkách, počet hran pravidelného osmistěnu i krychle, počet protonů v jádře hořčíku, počet palců v jedné stopě, počet párů žeber, či počet párů hlavových nervů. Lidé dříve počítali v tuctech, když naslouchali, čemu je vyučuje sama podstata stvoření. Šlo o dvanáctkovou soustavu, jež vyjádřena v prvočíslech znamená 12= 3¹. 2². Je dobře dělitelná na třetiny i na poloviny a nejlépe vyjadřuje vzorec, či symetrii stvoření. Symbol dvanáctky je vyjádřením počtu, úplnosti mnoha stavů, či rozdělení kvantových úrovní reality. Je vyjádřením součinu koexistence trojjediného božství a duálního světa forem hmoty. A náš výčet ještě zdaleka neskončil, protože slova nestačí a bylo by jich potřeba bezpočtu. Dříve bychom se vyčerpali, než bychom se dobrali jejich konce.
Kdo však dnes běžně uvažuje tak, že dvanáctka jakožto samostatný objekt neexistuje? Kdo si běžně uvědomuje, že je zástupným symbolem vyjadřujícím úplnost Božího stvoření, či vztah mezi duchem a hmotou? Ve skutečnosti by se správně mělo říct, že dvanáctka zastupuje, či reprezentuje mnohorozměrnou podstatu, či pravdu o tisíci úhlech pohledu. Ve světě forem se dvanáctka zdá být obyčejným a jednoduchým symbolem, ale ve světě ducha je vibrační energetickou hodnotou, reprezentující specifickou hloubku. Jenže tento úhel pohledu, toto nazírání na podstatu reality nám nikdo neukázal. V tomto světě se prosazuje povrchní nazírání, které vidí dvanáctku jako číslici, ale ne jako vše ostatní, co reprezentuje. A pohled ducha je přesně opačný. Vnímá vše, co reprezentuje a i z toho, co se zdá tělesnému zraku obyčejné, či nudné, čerpá nesmírnou hloubku a význam propojení souvislostí. Duch splyne s energií dvanáctky, pocítí její vibraci a neumí jednoduše vyjádřit vše, čím vskutku je. Je to totiž tak komplexní, že se nedostává slov a jednoduchých výrazů. Dítě ví, co je to dvanáct, i když neumí ještě do pěti napočítat a ani neví co je to počítání. Duchem však rozumí a přirozeně souzní. Proto dětem patří království nebeské.

Umí to každý

Svět ducha je tajemstvím pro povrchní a běžný náhled tohoto světa. Přesto každý z nás informace z ducha čerpá, aniž si to uvědomuje. Ve chvílích zklidnění, když se nám podaří vypnout splašenou mysl, na nás doléhá tíže života v podobě energetické pachuti, kterou cítíme třeba z atmosféry ve svém zaměstnání, z atmosféry vyzařující z člověka, ze svého převažujícího pocitu v manželství, či třeba z postoje hádajících se politiků. Doléhá na nás však také energetické osvěžení, iniciované vůní přírody, smíchem dětí, teplem slunce, či projevenou láskou bližního. Na břehu moře, s nohama zabořenýma v chladivém písku, při rudém slunci nad obzorem a vlažném vánku ve vlasech, nám dochází, že veškerá krása a hluboké poučení života jsou skryty v takových chvílích, zakoušení přítomného bytí, hluboko za myšlením. Ne kvůli exotické dovolené, kterou si můžeme dovolit, ale kvůli čemukoliv, co v nás vzbuzuje blažené, přítomné bytí, prožitek JÁ JSEM. Právě v takových okamžicích přichází odpovědi na naše otázky, inspirace pro naši práci a vnuknutí řešení nesnadných úloh. V takových chvílích vznikaly ty největší objevy vědců a vynálezců. Byly to chvíle spojení nebe se zemí, čili ducha a myšlení, ducha a hmoty. Lidé to nazývají náhodami, ale jde vskutku o pronikání božství do hmotného světa. Sdílení nejkrásnějších okamžiků v životě přátel, či zamilovaných, je ve skutečnosti vzájemným splýváním duchovních podstat. Dotýkání se toho nejkrásnějšího, uvnitř každé duše, co na chvíli dostalo zelenou, aby se projevilo a dýchalo bez sevření a žilo bez hranic. Chvíle hlubokého prozření, které způsobují klíčová životní poznání. Třeba jako následující uvědomění.
Proč marním čas něčím, co mě nenaplňuje? Proč se točím stále dokola v kolečku stejných problémů? Co jsem ještě nepochopil, nepochopila? Proč se nechávám omezovat, zotročovat, či vykořisťovat? Proč nenechám zářit krásu svého božství svobodně, bez spoutání, bez kritiky, bez zábran? Proč nedám Boha na první místo ve svém životě? Vždyť Bůh je zároveň tím nejkrásnějším, co je ve mně a všemi mými nejúžasnějšími tužbami? Copak může někdo zabránit Bohu, aby vykonal svou vůli a tudíž, aby člověk nežil pro to, pro co byl Bohem stvořen? Bůh chce naši nejhlubší přirozenost a vyjádření krásy našeho individuálního ztvárnění božství v projeveném světě. A v tom všem nás bude podporovat, pokud mu to dovolíme. Kdo se rozhodne pustit Ho ke slovu, toho povede, toho ochrání, s tím se ztotožní, skrze toho bude mluvit a konat. A kdo by to nechtěl? Kdo by nechtěl naplnit svůj nejhlubší potenciál? Snad jen blázen či slepý otrok, který začal považovat svého vykořisťovatele za svého chlebodárce. Nebuďte otroky lidí, ale dětmi Božími! A život začne být hrou, ne utrpením.

Cesta proměny

Pod vlivem materialismu člověk usiluje o věci, aby ho učinily šťastnými. Duševní rovina ho však později nasměruje k hlubší pravdě, že člověka nečiní šťastnými pouhé věci, pokud jsou získávány na úkor jakékoliv jiné živé formy, a že právě naopak v dávání je více štěstí než v přijímání. Člověk, který objevil duševní rovinu, začíná postupně tvořit svůj život změnou a kontrolou svého myšlení a pozoruje, jak se duševní rovina zpětně zrcadlí v rovině materiální. Učiní velký pokrok a osobní proměnu, když na vlastní oči uvidí propojení a prvenství ducha nad hmotou. Od touhy po věcech se přesouvá do touhy, po naplňujícím prožitku. Hledající je postupně provázen životem, aby načerpal uvědomění, že Láska je vším co hledá, že je naplněním života, protože reprezentuje všechny duchovní hodnoty a vznešené cíle, pro které stojí za to žít. Kdo totiž neví, kam míří, pro toho není žádný vítr příznivý. Proto probuzený Honza už nespí za pecí, ale míří k vysvobození princezny, kterou je Láska uvnitř jeho duše. A Láska je Bůh. Duchovní cesta je přibližování se Bohu vlastním otevíráním, odevzdáváním a zvnitřňováním. Kdo postupně dosahuje osvícení, stává se majákem pro ostatní vším, co reprezentuje a co z něj sálá, jako z Krista. Jeho nejvyšší míra autenticity je zároveň nejjasnějším Světlem všem hledajícím.

Vše je naopak

Až v jisté fázi své cesty hledající zjišťuje, že se jeho nazírání na život otočilo o 180° od té doby co byl pohlcen hmotou. Vše je opačně, než myslela tělesná mysl. Zjišťuje, že ta nejúčinnější metoda změny myšlení je umět být v prostoru za myšlením. Konečným cílem není dokonale vytvářet životní harmonii svou myslí, ale mysl natolik utišit, že ta harmonie vytryskne zevnitř jako slunce, které se prodralo skrze mraky. Duch září ve vědomí z hlubšího prostoru, než je myšlení. Místo naplňování mysli poučkami a technikami, či snad přikázáními, je nyní potřeba duševní úsilí odložit a vstoupit do ticha, úplného zastavení konání i myšlení. Nejpřednější je pochopit přínos uvolnění, úplné, vědomé relaxace těla i mysli, až po meditativní bytí. Je třeba se zcela od všeho oprostit, abychom si uvědomili svou duchovní rovinu, na které jsme božští a věční.

Skrze techniky se dotýkáme té nejhlubší úrovně v nás a samo zakoušení ducha, nám dává jistotu správné cesty. Energie, která se rozlévá v uvolněném těle a relaxované mysli, je žárem Lásky zaplavujícím tělo. Duch dostává prostor, aby rostl a zvyšoval své účinky na omlazení těla a stává se pulzující vitální energií každé buňky a hlubokým naplňujícím prožitkem. Duch ožívá a přináší život věčný do fyzické roviny. Skrze ducha prostupujícího tělo, se děje přirozeně to, co se hledající dříve duševně snažil vytvářet všemožným úsilím, technikami a myšlením. Nyní techniky odkládá. Veškeré úsilí je rušením toho, co duch vytváří spontánně, pokud jsme se mu otevřeli odevzdáním. Osvícený postupně zažívá čím dál větší extatické prožitky zaplavující jeho tělo a z technik zůstává pouze vědomé přenesení pozornosti do svého středu duše, bez úsilí. Pouhým nasměrováním toku pozornosti. Vnímání nehmotného, je tím snadnější, čím více roste schopnost těla zůstávat v uvolnění i po čas všeho konání, a to je spojeno také s myslí, která se otevírá vyššímu vědění a poznání o smyslu života a o Bohu. Když neexistuje v člověku odpor, vůči čemukoliv co jest, dostává se ke slovu duch, který koná automaticky, jako by se zmocnil těla. Ale ne násilím. Stejně krásně, jako se milovaná zmocňuje svého milého a roztopí všechny zbytky jeho ztuhlosti. Zaplaví ho extází něhy. Postupně je pro duchovního člověka jeho vnitřní chrám doslova hmatatelným a přestává z něj vystupovat. Cokoliv koná, činí to s vědomím JÁ JSEM a od všeho, s čím přichází do styku, je odpoutaný. Egoické já, které dříve hrálo hlavní roli v divadle života jedince, se čím dále více vytěsňuje ze své vlastní role, ve prospěch celého divadla dění. Rozbouřené emoce herce se proměňují v čím dál větší klid prostoru celého divadelního prostoru a od hraní role se přechází k odevzdání se hluboké skutečnosti, bez hraní. Bez uměle režírované scény a bez přestrojení. Osvíceného více definuje prostor divadla než maska herce. Osvícený ví, že je celým divadlem a že může být i tím hercem v jakékoliv roli, stejně jako divákem na jakémkoliv sedadle, ale nikdy se už nenechává strhnout hrou. Při všem dění v divadle je tím hlavním co vnímá, všeobsažný klid prostoru, který vše obklopuje a zaplavuje mírem. Jednoduše řečeno, se při osvícení duch stává tím hlavním prožitkem, a jakékoliv dění, jen vedlejším produktem divadla.

Tajemství ducha je tím nejpřirozenějším vlastnictvím malých dětí, co se dospělí potřebují znova naučit, aby dosáhli cíle všech svých snah a všeho svého konání. V Bohu je dokonale vše, čím kdy můžeme být a být v duchu je více, než získat celý svět. Kdo žije v duchu – v Kristu, tomu patří celý svět a žádné starosti. Kdo žije ve své hlavě, ten má především starosti a o vše co si myslí, že má, jednou přijde.

Když přestaneš tvořit

Člověk může uvíznout v představě, že cokoliv by v životě chtěl, měl by si vytvořit. Tak sahá k duševnímu úsilí, přáním, afirmacím, modlitbám, či vizualizacím, aby nasměroval tok život ve svůj prospěch, a v nejedené oblasti skutečně dostává právě to, co si touto snahou do života přitahuje. Pro školu života není nic snazšího, než nás školit právě v oblastech, o které usilujeme. Kterým jsme se otevřeli. Ale tvoření reality, není celou a absolutní pravdou, stejně jako setrvat v duševní úrovni, je něco jako uvíznutí v prostoru mezi začátkem a cílem. Celou pravdou a důležitým dovětkem zákona přitažlivosti je, že nedostaneme vše, o co žádáme, protože kdykoliv existuje úsilí o dosažení konkrétního cíle, existuje zároveň také podvědomý strach z jeho nedosažení. A z toho vyplývá, že nás naše nedosažené přání a cíle školí v uvědomění, že lpíme na něčem z předmětů tohoto světa. Jsme k nim tedy připoutaní, a proto se zákonitě podvědomě obáváme, že jich nedosáhneme. A děje se to právě u těch nejdůležitějších z našich přání. Zároveň to souvisí s plánem duše, která se zrodila v tomto světě, s cílem posunout se dále a zbavit se svých největších strachů, či nedostatků. A proto každá duše dostává v každém z životů právě to, co je jí určeno a s čím souhlasila, že podstoupí…
Až pochopíme, že právě vynucování si jakýchkoliv přání je tím, co nás od nich vzdaluje, pak nastoupíme cestu plného odevzdání a nekonečného přijetí. Připustit, aby se stalo cokoliv a smířit se s čímkoliv, co život přináší, je úplné odevzdání, které může nejrychleji dokončit naši duchovní transformaci. Na této cestě nekonečně přijímáme školu života, která před námi sama otevírá směr, kterým potřebujeme jít. V důsledku toho, kým jsme ve svém nitru, a co vyzařujeme energeticky, přitahujeme své lekce. Jdeme tím nejpřímějším směrem k cíli, když si nevynucujeme sami, kudy jít a neříkáme tím Bohu, co by měl dělat. Na cestě zvnitřnění se zastavujeme a nasloucháme, abychom viděli, kam nás Bůh vede. A často zjistíme, že je to směr, který bychom si sami dobrovolně nevybrali. Vždyť čí vědomí je na začátku cesty natolik uvědomělé, aby vidělo, že naše nejhorší pády skýtají potenciál největšího pokroku. Kdo by si dobrovolně uřezal část svého těla, pokud ho k tomu život nedonutí? (Chápej, že toto se plní většinou obrazně...)

Mystérium nekonečného přijetí

Dostáváme se do fáze cesty, kdy pouze JSME, zatím co život se děje kolem nás a nabízí nám příležitosti, zkušenosti, setkání a uvědomění, která v součtu dávají právě to, co potřebujeme ke svému osvícení. I když zbytky ega protestují a bojí se o svůj život, když se bouří proti „nicnedělání“ a proti zdánlivému „zahálení“, či proti „nezaslouženému utrpení“, na úrovni ducha se právě v těchto stavech vědomí děje to nejdůležitější. Jobovy zkoušky a vnější krachy mohou zvenčí vypadat, že jsme to vzali za špatný konec, protože jinak by náš život musel být naplňující a vše by nám vycházelo, ale pravda skrytá, je zcela opačná. Koho Bůh miluje, toho provede v určité fázi tím největším dnem. I když Bůh miluje každého, ne každý se nechá tak zvaně křížkem navštěvovat, aby to bylo k pokroku duše, a proto mu Bůh nedává takové zkušenosti, které by nedokázal unést. Kdo přijme i to zdánlivě nejhorší, jako zkušenost a neobrátí se ke vzdoru, či k odmítání, ten vychází vybělený z bahna zkoušek, jako by prošel těmi nejdůkladnějšími lázněmi. Z bahna vytahuje čistý diamant, zářící díky tlaku zkoušek. Jednoho dne ho Bůh pozvedá z prachu a nasazuje trpícímu zářící korunu svatých.
Výsledkem je mimo jiné také zkušenost nekonečného přijetí, která je o tom, že to nejhorší fyzické trápení rodí ten nejkrásnější a nejzářivější diamant ducha. Absolutní poznání a smíření se s touto skutečností vede k nekonečnému přijetí všeho co je, právě takové, jaké to je. S vědomím, že smrt neexistuje, ani utrpení neexistuje, protože obě tyto dámy jsou pouze iluzí reality Matrixu, do které jsme vstoupili. Mají nás ve své moci jen do té doby, dokud jim věříme. Skutečný věčný život se odehrává za jeho branami, v Božím království, kam vstupujeme se zářící korunou vítěze.
Bezpodmínečná, nepomíjející Láska projevující se jako extáze osvícení, jsou důsledky vstupu hledajícího do ducha a důsledky pochopení posvátného Božího tajemství. Obejmutí celého světa v Lásce a nekonečné smíření se vší jeho špatností, může přijít výlučně skrze odevzdání své cesty Bohu a přijetí veškeré školy života, která je duši přichystána.
Blíží se velké zkoušky lidstva, které jsou průvodním znakem velké příležitosti pro mnoho duší. Aby se probudily a aby vpustily Krista do svých srdcí. Začíná nová etapa a vyšší úroveň školy života.

Jak bude smrt pohlcena navždy?

Ve velmi brzské době se blíží doba splnění následujícího biblického textu. Pro většinu věřících je tajemstvím, co se skutečně odehraje, i když snad znají tato slova a očekávají konec světa.

Jsou snad vzbuzení mrtví mrtvolami, povstávajícími z hrobů? Tato slova nelze brát doslovně, ale obrazně, jak je nasnadě. Vzkříšení mrtvých znamená zažehnutí jiskry ducha v těch, co doposud objevili pouze rovinu duševní. Z hlediska oživující moci ducha byli doposud mrtví, ale kvantový skok v podobě příchodu Krista, jako ducha, způsobí jejich „pomazání duchem“. Tito objeví Jitřní hvězdu uvnitř svého srdce a tím se setkávají s Kristem při jeho druhém příchodu. V době zatroubení poslední trubky uvidí Krista každé oko, ale protože Kristus je duchem, uvidí ho jejich třetí oko – šišinka, část mozku, schopná zprostředkovat duchovní vjemy jako vidění. Kristovo zjevení na nebi je návštěvou láskyplné energie Krista v duchovní rovině této Země. Ta aktivuje kvantový skok všech připravených o stupínek výše. Tak je Kristus bránou k životu věčnému a jen skrze Něj vstupujeme do jeho ovčince.
Apoštol Pavel zde hovoří nejen o skupině „ oživených mrtvých“, ale také o skupině již živých, kteří mají být přeměněni. Jak je známo, Kristus hovořil o dvou stádech duší. Jedno stádo je nebeské a druhé pozemské. To nebeské stádo jsou duchovně vyspělejší „pomazaní“ - živí. Duše z vyšších úrovní a světů, které přišly převést mrtvé ze smrti do života. Mrtví, jsou skupinou, která bude následovat cestu pomazaných – učitelů.
Přeměnění živých znamená vzbuzení učitelů – hvězdných semínek, v jejich nebeské slávě. Probuzení jejich nadsmyslových schopností ducha, jejich napojení, jejich zkušeností a individuálních darů, kterých již dosáhli ve vyšších realitách stvoření. Jejich těla jsou v současné době transformována do vyšší, jemno-hmotnější úrovně.
Ti, kteří nedosáhnou vzkříšení jiskry ducha, ani přes aktivující moc kvantového záblesku, ti postupně dožijí své životy jako mrtví a nebudou se již dále rodit na planetě živých. Tak se v dnešní době rozdělí lidská rodina na dva světy, žijící vedle sebe. Na ty, co zůstávají a na ty, kdo budou vzati do vyšší úrovně vědomí. Do paralelního světa Božího království, oddělujícího se od světa mrtvých neviditelnou bariérou. Se smrtí posledního z „mrtvých“ z této planety vymizí smrt v podobě nekončícího koloběhu zrození a smrti těch, kdo v sobě nevzbudili věčný život nepomíjivého ducha. Vědomí na planetě se významně promění a délka lidského života se bude prodlužovat k čím dál plnějšímu dosažení života věčného.