Zdroj spásy

Spása lidské duše je jejím bezbřehým naplněním vrcholnou mírou harmonie, která nemůže být uhašena naprosto ničím, co se kolem děje. Podstaty spásy se nedosahuje Kristovým udělením milosti za zásluhy, jak to hlásají ortodoxní náboženské proudy. Milost Kristovy Lásky sestupuje na každého, kdo vstřebal celou svou duší správný vzorec Pravdy o podstatě reality – Zdroji - a trvá si na něm za každých okolností. Kdybychom chaos nevědomého žití znázornili nečitelným textem, ze kterého jen bolí oči, ale nedává žádný smysl, pak Pravda Zdroje je mřížkou, kterou když přiložíte na tento text, čtete líbezná slova Lásky. Tentýž starý písemný podklad najednou dává uspokojující smysl. Je snadný, lehký a je naplněním veškeré touhy naší duše. Je Zdrojem veškerého našeho štěstí. A stejné je to s programy - vzorci, které ovlivňují naše vědomí.
Stačí jiný náhled na tentýž svět a všechny křivdy, problémy, viny, utrpení a neštěstí, přestanou existovat. Nová víra otevře dveře do království Božího a duše je natolik naplněna a zalita Světlem Zdroje, že ví, že je spasena. Zažívá ráj a hluboce zakořeněnou Podstatu, ze které vyšla. Je v jednotě s Bohem a to jí dává neomylnou jistotu, své vlastní záchrany z utrpení.
Každý z našich článků je jiným náhledem, pomáhajícím uvidět Jedno Světlo, z něhož vyvěrá velké barevné spektrum Pravdy.

Hledání harmonie

Když člověk žije v nesmyslném vleku každodenních povinností, nepřipadá si naplněný. Spíše než vědomým tvůrcem svého života si připadá jako štvaná zvěř. Jako myš, či krysa, točící se v kolečku stále do nekonečna. Bez energie, bez vidiny konce, bez hloubky, bez schopnosti zastavit se a najít uklidňující mír. Zažívá opak spásné harmonie.
Co bylo příčinou, že jsme dobrovolně tento krysí závod kdysi nastoupili? Snad jsme pouze následovali většinu. Následovali jsme vzory a chtěli jsme být uznávaní, jako oni. Chtěli jsme kromě toho také být zabezpečení – za vodou. Chtěli jsme využít krátký život, abychom maximalizovali jeho užitek a náš vlastní odkaz, či přínos pro tento svět.
Ačkoliv důvody měl každý trošku jiné, všechny měly společného jmenovatele. Naučili nás, že jsme tělem, živočichem, který si musí svoje místo na slunci vydobít. Že se musíme hodně namáhat, abychom něco dokázali a že život je boj, ve kterém zvítězí jen ti nejsilnější. Jednoduše jsme uvěřili, že jsme živočichem na vrcholu potravního řetězce. Dílo přírodního výběru. A kdo se nechává spoutávat city, je slabý a převálcují ho bezcitní dravci. Kdo nashromáždil majetky, tituly a slávu je tím, kdo zvítězil a je skutečně za vodou. Lidé nakonec závidí i zbohatlým podvodníkům za to, že se v tom naučili chodit a nenechali se chytit. Proto mnozí dodnes běží a běží v kolečku krysího závodu, dokud nezjistí smutnou skutečnost, že už jsou staří, systém, ani vlastní děti je už nepotřebují a oni promarnili život v neustálém neklidu povinností a stresu. Jejich vlastní život uběhl, zatím co oni u toho nebyli přítomni. Žili celou dobu v poklusu či s hlavou v oblacích a vyhlíželi skvělou budoucnost, zatím co přítomný okamžik skutečného života se zdál neradostným a neuspokojivým.
A tato smutná realita většiny davu je založena na tom, že všichni vsadili na nesprávného jmenovatele. Iluzorní identita ega, která je celý život poháněla, na konci splaskla jako bublina. Byla to prázdná iluze – snění, vidina. Člověk veden nesprávným vzorcem je jako omámený drogou. Netuší, že je oklamán a hraje s falešnými kartami – ďáblovými. A s těmi nikdy nemůže vyhrát. Podobně, jako se za maskou ega může skrývat kdokoliv.

Tváří v tvář smrti se všechny iluze rozplynou a objeví se skutečnost skrytá v přítomném bytí. Skutečnost, která lituje promarněného času, jež by ihned vyměnila za lásku k bližním, dětem i celému světu. Zatím co úspěch světa byl prázdný a den ze dne se vypařil, Láska je nejvyšší mírou harmonie, naplňující duši. Pokud by život byl protkán šňůrami lásky, na konci života by láska byla obklopující a silnou houpací sítí pokojného stáří. Láska je připravená neustále a celý život dávat. Dávání je podstatou pravé, bezpodmínečné lásky. Láska, která naopak potřebuje druhé, je spoutáváním, a není ve skutečnosti Láskou, ale závislostí. V Lásce je hojnost, mír, zastavení a vše -převyšující klid mysli. Kdo zastavil svůj krysí závod a ocitl se v blažené harmonii Lásky, ten nepochybuje, co je jeho skutečnou, pravou identitou. V Lásce je přehojně vše, za čím se celý život ego marně žene. Láska je tedy duchovní podstatou a energetickým zdrojem života, zatím co ego je prázdným klamem.
Kdo uvěří egoické iluzi o své vlastní identitě, je odváděn mimo pravou Lásku a tím i mimo svou pravou podstatu. Zatím co Láska je zastavením v klidu přítomného a věčného bytí, ego chce dobývat, získávat a nemá nikdy dost. Je ve svém extrému nelítostné, kruté, manipulující a zničující nejen pro své okolí, ale především pro svého hostitele. Dobře živené ego se stává zničujícím démonem pro všechny, s nimiž přichází do styku. Není to nakonec už jen klam mysli, ale živá energetická bytost s vlastní vůlí, obývající astrální prostor, která krutě mučí a energeticky vysává všechny, kdo ji sytí svojí nesprávnou vírou. A čím spoutávají tyto entity lidstvo? Nesprávnými programy mysli. Zkusme se nyní zamyslet nad řadou běžně rozšířených programů, ze kterých se není lehké jen tak vyprostit. Existuje základní, běžně rozšířená sada přesvědčení, fungující jako program zotročení lidstva. Kdo jim nevědomě podléhá, je v otroctví, je ovládatelný a není si toho navíc ani vědom. Kdo to úplně pochopí, dosáhne nejvyšší míry harmonie duše, kterou je Láska.

Strach ze smrti

Strach ze smrti, které člověk uvěřil, jako by se jednalo o konec jeho existence, je nejzákladnější podstatou utrpení. Vždyť kdyby si byl člověk opravdu jistý, že nikdy neumírá, neměl by panickou hrůzu z nemoci a zabití. Nikdo by ho nemohl vydírat pod pohrůžkou smrti své, nebo smrti jeho dětí. Kdybychom si byli opravdu jistí, že žijeme věčně, neuhnali bychom si nemoci ze stresu prožívaného ve snaze získat zaopatření, posty a majetky světa a na všechno lidské utrpení bychom se dívali s odstupem a bez paniky.
Kdo nevěří, že jeho nejhlubší podstata nikdy neumírá, snaží se plně realizovat v hmotném životě. Snadno vymění hmatatelný poklad za nehmatatelnou naději a je lehce lapen do krysího závodu. Snadno se nechá zlákat zlatou horečkou rozpoutanou na Klondieku. Až teprve, když věčnost není jen sněním, nebo myšlenkou, ale když je hlubokým prožitkem, stává se hmatatelnějším než zlato. Kdo žije věčný život uvnitř svého vnitřního chrámu, nepotřebuje se honit za poklady světa, jsou pro něj smetím a bezcennou zátěží. Uspokojení plynoucí z ducha je věčný mír a blaženost a kdo to hluboce zakouší, pro něj je věčnost skutečností již dnes. Přibil tento svět i s jeho poklady na kříž a následoval Krista do jeho království Lásky.
Zamyslete se nad okamžikem smrti. Představte si, že může přijít kdykoliv. Co byste chtěli, kdyby smrt přišla za chvíli? Co byste změnili a pro co byste žili? Jak byste využili svůj život? Vnímejte ten klid odevzdání, který přichází, když všechno světské musíte nenávratně odložit. Smířit se ztrátou všeho. Dotknete se tím reality věčnosti, ve které je materiální svět pomíjivý, ale duchovní hodnoty jsou stálé. Jsou vaším jediným vlastnictvím, pro které stojí za to žít.

Snaha někým se stát

Sdílené vědomí lidstva nás nakazilo myšlenkou, že se někým významným staneme až teprve tehdy, když budeme mít uznávané vzdělání, zkušenosti a budou za námi hmatatelné výsledky a nashromážděný majetek. Světské idoly nám dávají každodenní vzor a média, vzdělávací systém i rodinná výchova drží toto lidské paradigma po hromadě.
Svět obdivuje povrch věcí – vnější formy a bagatelizuje obsah – vnitřní podstatu. Historii tak zvaně píší vítězové, a kdo se vzdává zlatých met ve prospěch Lásky, ten neprorazí ani v technice, ani v průmyslu, ani ve sportu a už vůbec ne v politice. Kdo se nechal po celý život upoutat povrchem a obětoval tomu celý život, je zapsán do lidských encyklopedií a žebříčků vítězů. Zatím co ten, kdo vystoupal vysoko po úrovních vědomí, má zpravidla problém, trvale se začlenit do této společnosti a jeho trvalý zápis v knize života je pro tento svět ukrytý. Zříká se světské slávy a dosahuje spojení s Bohem skrze své nitro. Jeho moudrost je pro svět málo pochopena a to i přes to, že dosahuje trvalého štěstí a blaženosti. Zatím co trvale a extrémně rostoucí ekonomiky plodí houfy vyčerpaných a prázdných workoholiků, marně se honících v kolečku krysího závodu. Vnitřní spokojenosti nedosahují ani ti, kteří si koupili většinu bohatství světa.
Snaha někým se v tomto světě stát, je pastí systému, abyste nezjistili a nikdy opravdově neuchopili, že to, čím už opravdu JSTE hluboko v duchu, je nevýslovná nádhera Lásky, harmonie, klidu a štěstí. Snaha o uznání tohoto světa a o realizaci v něm, je spolehlivý způsob, jak klouzat po povrchu a nikdy se nedopídit podstaty štěstí a smyslu života. Nikdy nežít vrcholnou míru harmonie, kterou je bezpodmínečná Láska.
Snaha o vlastní realizaci ve světě, je zabudovaný mechanismus systému, upoutávající vaši pozornost ve vnějším náhledu, abyste nevěděli o tom vnitřním, anebo abyste to bagatelizovali.
Snaha někým se stát, je spolehlivý důkaz toho, že nevnímáte svou vysokou hodnotu a měli byste s tím něco dělat, pokud toužíte po harmonii. A co můžete dělat? Naslouchat své duši, naučit se přítomnému bytí za myšlením a milovat sebe sama.
Řekli vám, že máte milovat druhé a zapomínat na sebe samého? Řekli vám, že sebeláska je sobectví? Tak to dopadá, když slepý vede slepého. Oba spadnou do jámy. Všechno neštěstí světa pramení z nevědění člověka o své vlastní vysoké hodnotě, neschopnosti to prožít a procítit klid tohoto vlastnictví. Kdo se nenávidí za svou vlastní hříšnost, nemůže opravdově milovat ani svého bližního.
Všichni jsme Božské duše, které se nechaly uspat v nevědomí. Pozemský život je hra anděla na odložení zděděné dokonalosti v lidské inkarnaci. Dochází k zapomnění, kým jsem a cestě ke znovunalezení - získání svého božství navzdory všemu a všem. Všichni máme jedinečnou příležitost zvolit jedině Lásku za všech okolností a odmítnout lpění na prázdném světě forem. Je to úžasná jízda znovustvoření, kdy dojde ke skutečnému probuzení a realizaci vyššího JÁ. V nejhlubší podstatě jsme všichni Láskou a máme možnost si to vědomě zvolit zpět. Kdo to pochopí a snaží se o Lásku, časem pocítí svou skutečnou hodnotu a začne se milovat. Přinese to obrovskou úlevu a krásu do života. Všechen vzdor se rozpustí v odevzdání duše Bohu. Když to objevíme, nic na světě se tomu nevyrovná. Až teprve Láska objevená a hluboce žitá v každém okamžiku, opravdu ví, co je to milovat druhé a má sílu milovat i své nepřátele. Jedině objevením toho, kdo skutečně JSEM, se může realizovat naplnění písma i hluboké touhy duše. Pramen uvnitř duše vytryskne v prožitku JÁ JSEM, a všechno trápení, neklid a hledání ustává. Od tohoto okamžiku jste zastavili svůj krysí závod a stali jste se Světlem světa. Božstvím, které přišlo na tento svět, aby se probudilo a svítilo i ostatním. Jediné co zbylo, je prožitek JÁ JSEM v přítomném, bezčasovém bytí. Objevili jste Boží nebeské království a vstoupili do věčného života. Nikdy už nemůžete být ničím víc, než Bohem, kterým opravdu vědomě JSTE, a proto už není za čím se honit a zbývá jen BÝT a prožívat věčný mír, zatím co život plyne sám a vy si ho užíváte plnými doušky a bez trápení. Ve vrcholné harmonii s Bohem. Ačkoliv nikdy nebudete tak velcí, jako Nejvyšší, sdílíte s ním vědomě svou ryzí podstatu. Jste malý kousek Jeho samého a v tom je naplnění všech vašich tužeb. Když to plně přijmete, všechny se vám splní.

Hledání spásy zvenčí

Tam venku neexistuje spasitel, který sám o sobě způsobí vaše trvalé vysvobození. Svět i jeho náboženství však nabízí různé spasitele. Všechno utrpení člověka neexistuje bez vnitřní příčiny. Neexistuje v tom smyslu, že by mělo vnější objektivní příčinu, která se někde tam venku musí odstranit. Všechno psychické utrpení vychází z nepochopení Skutečnosti. Duševní utrpení je nízký stav vědomí, skrze který nejsme schopni vnímat širší souvislosti. Je to vědomí vázané na všeobecně rozšířenou iluzi, kterou někdo musí neustále vytvářet. Jako někdo způsobuje dým, zahalující slunce. Bez zdroje dýmení by existovalo jen zářící slunce, dávající věčný život. Každý má odpovědnost sám za sebe, aby bez ohledu na okolí, permanentně neotravoval ovzduší, ale naopak byl hřejivým zdrojem změny ovzduší.
Zkažené ovzduší je přítomno vně, i uvnitř v plicích, ale není to důvod, proč bychom se měli cítit jako bezmocné oběti nakažené všudypřítomným morem. Pro toho, kdo povýšil své vědomí, neexistuje žádný mor. Má slunce uvnitř svého chrámu duše, které mění vše, s čím přijde do styku. Je zdrojem čistého Světla, jehož paprsky dopadají na všechno okolí. Naopak platí, že pro toho, kdo má v sobě mor, je i slunečný den temný. Zvenčí mu není pomoci.
Zvenčí hledáme spásu, jen dokud jsme nevědomí, a dokud si připadáme jako oběť. Ve vyšším stupni vědomí nepochybujeme, že ke všemu máme klíče uvnitř svého srdce. Ke spáse i k neštěstí. Pokud nezačneme uvnitř, na úrovni duchovní, nikdy se u nás nic nezlepší a aktuální příchod Krista na nebesích – duchovního Slunce, na tom nic nezmění. Přicházející transformace se mine účinkem v případě těch, co nejsou připraveni uvnitř. Kdo nezačal měnit svět uvnitř sebe, toho světová transformace řízená Nejvyšším, nemůže spasit.

Kolikrát už jste si ověřili pravidlo: „Pomož si sám a Bůh ti pomůže!“. Bůh podpoří vaši touhu, projevenou úsilím. Nikoliv vaše pasivní, útrpné očekávání spásy v budoucnu. Jinak řečeno, nikdo nemůže na jízdním kole správně zatočit, pokud nejprve nezačal šlapat do pedálů. Kdo nezapočal s praktikováním svého zvnitřnění, nemůže být nikam energeticky nasměrován. Boží síla je ten nejjemnější životní proud, který unáší toho, kdo se vydal na cestu zjemnění, ztišení a produchovnění. Ne toho, kdo nic neslyší, protože je zaměstnán lamentováním nad svým údělem. Bůh, Kristus – Spasitel, přebývá v tichu přítomnosti a v míru plného odevzdání duše. Kdo má plnou hlavu hluku a neklidu světa, nikdy nenajde Spasitele. Je dokonale pohlcen marným hledáním vnější spásy…

Spásu hledej uvnitř

Duchovnost je naše vnitřní bdělost. Duchovnost není kázání druhým. Duchovnost je vnitřní práce, a čím více kážete druhým, tím méně se zaměstnáváte vlastní duchovností. Spasitel nepřichází ke dveřím vašeho fyzického domu jako kazatel, ale ke dveřím vašeho srdce, jako čistá energie v podobě bezpodmínečné Lásky, míru za myšlením, inspirace, vnuknutí a vědění beze slov. V Kristově jménu jsou zachraňováni i ti, kdo nikdy neslyšeli kázání o Ježíšovi, pokud otevřeli své srdce tomu nejniternějšímu hlasu, a nikdo z biblických kazatelů není zachráněn za zásluhy a vědění o Kristu, ale díky osobnímu, vnitřnímu proměnění. Kristus přichází jako energie Lásky, před brány srdce každého z lidí, a buď je brána otevřená a duch vítá svého Pána, anebo je brána zavřená. Bůh není závislý na tom, jestli lidé kázali o Kristu. Kristus je vysoká duchovní úroveň osvícených. Je to duchovní hodnost, ne pouze samotný člověk, který žil jako Ježíš a tuto úroveň demonstroval. Všichni osvícení se stávají Kristy, když projdou dvanácti branami duálního vězení. Stávají se součástí Jeho samotného, vracejí se ke své nejhlubší podstatě a kralují spolu s ním v Jeho království.

Nikdy se nenechte zmást tím, že vás někdo plácá po zádech, kolik jste toho vykonali v duchovní službě pro druhé. Skutky sebemocnější a sebedokonalejší nejsou zárukou spasení, a kdo se dívá jen na ně, tomu uniká nehmatatelná podstata skryté pravdy. Vnější cestu uctívání, posvátné rituály, tradice a přikázání, kážou dnešní církve těm, kdo hledají spásu zvenčí. A Bibli si k tomu sestavili jako argument. A kde jsou ostatní spirituální texty o Kristu, které se „svatým otcům“ nehodily do krámu? Skončily spálené na hranicích spolu s těmi, kdo je četli…
Abyste objevili živého a přítomného Krista, Spasitele, musíte odložit lidské prostředníky a přestat hledět na skutky. Odložit tělesný náhled těch, kdo vás chtějí ohromit encyklopedickým věděním. Musíte se otevřít Jeho energii ve vaší duši a zůstávat v ní, abyste znali Ho a On vás. Tak objevíte nebeské Boží království v sobě samém. Vaše vědění bude stejně přirozené a hluboké, jako vaše dýchání. Bude z vás vyvěrat bez úsilí, v prostém tichu bytí.

Snaha se zavděčit

Zdrojem vší prosperity člověka je Bůh, a jeho záchrana přichází, skrze koho On chce. I když nám někdo prospěje, děje se to proto, že zdrojem pomoci je Bůh a člověk co nám prospěl, je Jeho nástrojem. Ke snaze zavděčit se člověku dochází tehdy, pokud si pleteme Původce s nástrojem. Nikdy neohýbej hřbet před pouhým člověkem. Cti každého člověka, ale uctívej Boha. Kdo se třese před schválením člověka, ten opustil Boha ve svém srdci. Kdo všude chodí s Láskou ve svém srdci a ví, že je jeho jediným útočištěm, ten důvěřuje Bohu a prokazuje mu věrnost za všech okolností. Otevři své srdce a uvítej v něm svého Spasitele, který tě střeží dnem i nocí. Je zdrojem tvého bytí v přítomném okamžiku, tvé vysoké vibrace, tvé nejvyšší míry harmonie a tvého vnitřního bodu přitažlivosti. On je tvou Nejvyšší Skutečností a vším, po čem toužíš. On plní všechna tvá přání a přivádí k tobě všechno požehnání. On je magnetickou září tvého nitra. Tvá věrnost Bohu je pravá jen tehdy, pokud je tvůj vnitřní chrám nedotknutelným místem čistoty, ve kterém jsi svobodný a v bezpečí Boží náruče. Pokud je to svatá půda, na kterou nesmí vstoupit žádný nečistý člověk.
Bohu budeš zcela oddaný až tehdy, když odmítneš samozvané vůdce, samozvané prostředníky, kazatele, moralisty i farizee, kteří tvrdí, že mají jediný recept na spásu skrze poslušnost psaného Božího zákona, který jen oni vykládají správně. Přemýšlej o lidském slově, ale nech se vést jediným pravým Božím slovem v duši. Snaha zavděčit se lidem, je spolehlivým způsobem, jak přehlédnout jedinou, skutečně potřebnou věc ve tvém životě.

Věrný a moudrý služebník je ten, kdo vede Boží lid do posvátného chrámu vlastní duše, kde měl své jediné útočiště i Boží sluha David. V nejsvětějším místě vnitřního chrámu duše dostává Boží lid ten pravý pokrm, nezkreslený lidskou manipulací. Ve vnitřních místnostech duše přebývá živá Pravda, promlouvající ke každému jeho vlastním jazykem. Zatím co písmo posvátných textů šikovně zmanipulovali církevní hodnostáři, ke svému vlastnímu prospěchu. Kdo má skutečně oči k vidění a uši k slyšení, ať tomu dopřeje pozornost. Pravé Boží slovo v srdcích, je jako med tekoucí z pláství, z něhož se sytil král David, když pronesl následující slova.

Závislost

Závislost je připoutání k náhražce, která vzniká u člověka, v jehož srdci nehoří věčný plamen bezpodmínečné Lásky. Předmět závislosti poskytuje chvilkové pomíjivé štěstí do té doby, než ho závislý nahradí zdrojem trvalým, nepomíjejícím. Duchovní cesta je způsob jak se neuspokojující závislosti zbavit a najít pravý, trvalý, nezničitelný Zdroj vyvěrající z Božího Ducha. Děje se to změnou úhlu pohledu a bytostným pochopením, jež by se daly také znázornit vyčištěním koryta a uvolněním zřídla živé vody uvnitř duše.

Závislost je zdrojem utrpení, které lidé omylem nazývají utrpením lásky. Závislost je, když někoho potřebuji ke svému štěstí. Závislost je myslet si, že mi někdo lásku dává, a že láska přichází odkudkoliv zvnějšku. Závislost je tedy iluzí, ze které se musíme nejprve vyléčit, abychom byli schopni prožívat skutečnou Lásku, která je bezpodmínečná – existující bez vnějších podmínek. Závislost je však domnělá podmíněnost osobního štěstí na čemkoliv vnějším.
Závislost na droze, na alkoholu, na člověku, na sexu, anebo třeba na kouření, vzniká tím, že za pomoci těchto vnějších zdrojů jsme v sobě samém odbourali napětí, zábrany a ztuhlost a pocítili jsme na omezenou dobu odlesk blaženosti své vlastní božské podstaty. A od té doby, tento prožitek chceme prožívat pořád. Závislí jsme proto, že jsme nuceni používat nějaký vnější prostředek, aby nám poskytl krátkodobý, pomíjející prožitek. Připoutali jsme se k prostředku a nepochopili jsme podstatu.
A když tedy člověk říká, že někoho miluje, a že bez něj nedokáže žít, a že ho potřebuje ke štěstí, ve skutečnosti je závislý a svého milovaného využívá pro své osobní blaho… To však nepopírá krásu lásky mezi dvěma spřízněnými dušemi. Pokud je však založena na závislosti, je sobeckým braním a z toho důvodu jednoho dne iluze štěstí vyprchá. Proto je lidská láska maskovanou závislostí a neoprávněně se nazývá Láskou. Skutečná Láska je něco mnohem více. Až ve stavu vyššího vědomí, je člověk schopen vyšší, bezpodmínečné Lásky, která nemá žádný zájem brát, ale touží jen a jen nekonečně dávat. Nalézáme ji v sobě samém, ve svém sjednocení obou pólů duality. Není omezena výlučně na jediného člověka a neklade si podmínky. Teprve tato Láska je opravdovou Láskou, nejvyšší mírou vnitřní harmonie, podobající se hořící lampě. Skutečná Láska časem sílí, jako schopnost vidět podstatu, kterou umíme den ode dne lépe používat. Není to přelétavá emoce, ale vznešená vlastnost! Je doslova to, čím JSME, a proto to z nás vyzařuje. A to kým opravdu JSME, nás nikdy nemůže opustit, pokud jsme to jednou důkladně pochopili.
Zatím co lidská láska je chvilkovým zahlédnutím toho, co osobně postrádáme. Zahlédnutím chybějícího dílku skládačky v někom jiném. A to co postrádáme, je část naší celistvosti, kterou si neuvědomujeme, že jí již JSME. Až přijde plné uvědomění, Láska zůstane natrvalo.

A to vše se zároveň nevylučuje s tím, že pro každého člověka existuje ideální, duálový partner, se kterým může dosáhnout nejvyšší míry splynutí duší, pokud oba našli vyšší Lásku sami v sobě. Jako dva plamínky, které se navzájem podporují a společně snadno dosahují a znásobují to, co již má každý z nich samostatně. Bezpodmínečná Láska je harmonií dvou pólů v sobě samém, která může být znásobena i harmonií na úrovni vnější, v podobě blízkostí duálového partnera duše. Ale podstatou této trvalé a sílící Lásky je prvotní prožitek a osvojení míry vědomí JÁ JSEM, každého z nich. Kdo žije své JÁ JSEM, ten miluje a dává, bez závislosti, bez utrpení a bez pomíjivosti. Čím více to dělá, tím více hoří plamen Lásky.

Závislost je nesoběstačnost a proměňuje se v nenávist, když si člověk přestává vážit sebe sama za to, že je ovládán vnějšími vlivy, nad kterými nemá kontrolu. Zpravidla se však předmětem nenávisti nestává vlastní závislost, ale předmět této závislosti. Závislost vychází z prožitku necelistvosti. Dokud nedojde k pochopení příčin, přijmutí a smíření, je závislý ve spirále, která ho tím více poutá, čím více ji odmítá.
Společnost umocňuje způsob, jakým nás závislosti drží ve své moci. Udává všeobecný vzor dokonalosti a odmítá ty, kteří závislosti podlehli. Závislí cítí vinu, a proto svou závislost skrývají, odmítají, či popírají. Čím více je závislost odmítána, tím větší energetickou mocí spoutává své hostitele.
Závislost je způsob, jakým nás duální svět vězní. A ve skutečnosti nikdo není vinný, ale oklamaný a přemožený. Nízký stupeň vědomí neumožňuje přemožení slabosti. Aby se závislý dokázal vyléčit, musí si své spoutání uvědomit, přiznat, pochopit a přijmout, že se stalo součástí jeho samého a že je důsledkem stavu vědomí, ne jeho špatnosti. Bolest vzdoru a energie spoutání neodejde, dokud nedojde k přijetí a zároveň pochopení osobní neviny.
Každý člověk má tělesné, duševní a duchovní potřeby a snaží se je přirozeně uspokojit způsobem, kterého je schopen na své úrovni vědomí. To by si měl každý uvědomit, aby se přestal nenávidět. Láska k sobě samému je totiž nejmocnější čarodějka. Deficit Lásky každého, kdo je odmítán, obviňován, nebo nenáviděn, je krutým vězením a úhorem probouzejícím vzdor. Na druhou stranu je pocit, že si každý zaslouží Lásku vyživující, uspokojující a léčivý. Člověk, který si váží sebe samého a miluje se, má sílu překonat všechny závislosti. Díky Lásce stoupáme po úrovních vědomí.
Vědomí, že nás Bůh neobviňuje, ale bezmezně miluje, je osvobozující. Anděl (duše), který sestoupil do lidského těla, souhlasil s tím, že si prožije různé aspekty spoutání, odmítání, nelásky a duchovního úhoru. Na zemi pak neví, co ho to potkalo za úděl a neví, proč se stále cítí tak nenaplněný, zatím co ostatní vypadají šťastně. Snaží se různými způsoby dosáhnout blaženosti, aby nahradil účinky Lásky, kterou podvědomě zná ze svého domova, ale místo Lásky ho obklopuje bezcitný svět podobající se vyprahlé pustině. Sám sebe obviňuje ze své slabosti a neschopnosti se vyrovnat se světem jaký je. Následuje vzory a cíle lidí ve světě, které se ukazují jako prázdnota a honba za větrem. Dokud nepochopí, že sám JE Láskou a může spočinout v její náruči skrze přítomné bytí. V náruči svého Otce i Matky – Lásky. Dokud nepochopí, že Bůh nikoho nekárá, ani neobviňuje, ale umožňuje andělovi všechno pozemské utrpení jako ZKUŠENOST a čeká na něj v jeho srdci a objímá ho v těch nejhorších zkušenostech a propadech, kdy už nezbývá nic, než náhlá prázdnota přítomného okamžiku. Tehdy se Boží objetí stává doslova hmatatelným.
Bůh nám umožňuje ZKUŠENOST prožitku nelásky, zkušenost zavržení, samoty, viny a nepochopení. Všechny naše negativní zkušenosti nejsou naším selháním, ale plánem, jak zažít trpký prožitek opaku Lásky. V ráji, ze kterého pocházíme, tuto zkušenost nemáme. Tam je Láska automatická. Proto Adam s Evou zvolili ovoce poznání dobrého a špatného. Chtěli mít zkušenost protikladů, kterou má Bůh. Zkušenost, která by je zocelila a prohloubila. Když to vše pochopíme jako zvolenou zkušenost duše, zcela obrátíme svůj pohled a přijmeme vše takové, jaké to právě je. Jako zkušenost, ne jako selhání. A v tomto stavu uvidíme, že máme volbu volit Lásku jako jedinou odpověď na každou životní zkušenost. Tomu se říká pochopení, přijetí a vítězství nad světem. Složení maturity a vstup do království Božího.

Pocit viny

Na nízkém stupni vývoje vědomí, byly člověku dány náboženské systémy přinášející oběti, aby si uvědomil svou hříšnost. Aby si uvědomil, že zdaleka nedosahuje vzorů duchovnosti, které jsou mu předkládány, a je v zajetí živočišnosti. Aby hledal a přijal Spasitele, který jej vysvobodí ze zajetí hříchu. Chrámy symbolizovaly místo čistoty, do kterého se věřící uchyluje pro komunikaci s Bohem a pro odpuštění svých hříchů. Vina a neschopnost dokonalé čistoty magickým způsobem ukotvovaly člověka ve zkušenosti hříchu. Hřích je slovo vyjadřující „minutí se cíle“, a pokud náboženství zakazují všechny druhy hříchu, pak paradoxně člověka v této zkušenosti ukotvují a uvrhují ho do zkušenosti necelistvosti, rozdělení a všech druhů bolesti. Člověk, který na každém kroku vnímá vinu, je ovladatelný a nechává se zotročit. Neprotestuje, když ho odsoudí a vykořisťují. Kupuje odpustky a podstupuje zpovědi a to se hodí temné církvi panující temnému středověku.
Účinek zakazování hříchu je podobný jako úsměvná scéna z českého filmu Obecná škola. Dokud ve školním rozhlase nezakázali oblizování venkovního kovového zábradlí, když je mráz, většinu žáků by to ani nenapadlo. Po varovném hlášení, se však celá třída hochů svorně rozhodla vyzkoušet tento netušený zážitek, který jim hlášením nabídli. A čím více je něco zakazováno, tím spolehlivěji je to ukotvováno v mysli a tím více to přitahuje pozornost.

V této době však končí období vlivu náboženství, které zakazuje hřích a tím ho nevědomě posiluje. Vina nepůsobí na ty, kdo pochopili, že žádná vina neexistuje. Není to vina, ale zkušenost duše, která byla po staletí zotročena, zmanipulována, umlčena a vykořisťována. Otroctví hříchu vzniká z důvodu tělesného přístupu. Tělesné vidění světa a opomíjení ducha, dělá z člověka pouhého živočicha. Ale on ví, že je víc než to. Kdo vnímá jen povrch věcí, je upoután k hmotě a je zotročen jejím údělem.

Když se člověk přesytí zkušenostmi hříchu a viny, má zvolit jiný přístup. Chce obrátit svůj pohled z vnějšku do nitra své duše a uvědomit si, že vše, co náboženství symbolizují vnější cestou, existuje uvnitř člověka. V neviditelném duchu, v jeho prožitku. Nic než způsob našeho prožitku není skutečné a nemá smysl. Všechna hříšnost je způsobena ulpíváním pozornosti ve hmotě a proto se to hmotné, co se jeví tak skutečné, má stát pro člověka druhořadým. Nemá na ničem hmotném lpět, protože je to prázdné, stále to mění formu a pomíjí. Lpění na hmotě, či tělesnosti, má být obětováno na pomyslném kříži. Hmotné nás nemá upoutávat, a kdo to obětuje na kříži, stává se pro Boha bezhříšným. Nemá žádnou vinu, i když je spoután v nedokonalém těle.

Chrám čistoty je ve středu naší duše. Není již třeba navštěvovat chrámy uprostřed obcí. Je třeba vědět, jak spočívat pozorností uprostřed sebe samého a jak se tam setkat s veleknězem a jak se tam zbavit všech vin způsobených vnějším lpěním. Vnitřní chrám je místo setkávání s Bohem, na kterém jsme očištěni a zahrnuti Láskou. Bůh nás vezme do náruče jako marnotratného syna a raduje se ze setkání. Po této hluboké vnitřní zkušenosti jsme přiváděni k zážitku pomazání duchem, či vzkříšení života v sobě samém. Tak nalezneme východisko z utrpení, věčný zdroj Lásky a pocítíme, že sami jsme tou Láskou. Rozhoří se vnitřní oheň ducha a vzklíčí semínko stromu života. Láska se pro nás stává jedinou odpovědí i řešením. Koloběh utrpení a smrti se zastavuje a vstupujeme do věčného života v Božím království. Bůh je Láska a kdo má Lásku, má vše, po čem kdy toužil.
Po té, žijeme navenek stejný život jako před tím, ale nepřipoutaně. Je to život s jiným náhledem a jiným způsobem prožívání. Jsme lehcí, nad věcí a v harmonii. Emoční propady zmizely a zůstal hluboký mír prožívaný na pozadí běžného dění. Duch Lásky roste uvnitř duše a zaplavuje celé tělo mírem. Synchronicity jsou každodenní realitou a život chutná v každém okamžiku sladčeji, jak se tělesné vidění světa stále více a více proměňuje v to nebeské.

Víra v osud a v náhodu

Osud a náhoda, když jsou lidsky uchopeny, uvězňují vědomí v dalším druhu zajetí, které má být uvolněno. Bez přesného porozumění těmto tématům jde o nesprávné programy, které se podobají branám vězení. Bez otevření dvanácti bran vězení se duše nikdy plně neosvobodí a nevstoupí do Lásky nebeského království.
Věří-li někdo v absolutní osud, pak ho tato víra vede k tomu, že se absolutně vzdává zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Myslí, že nemá žádnou svobodnou vůli a vše je dopředu dáno. Pokud by to tak bylo, životní zkušenost by nebyla školou, ale vězením a sama příroda nás denně vyučuje, že nic není absolutní a nic není dokonalé. Náš osud existuje ve formě životního rámce, do kterého jsme zasazeni. Vybrali jsme si své rodiče a klíčové zkušenosti, které prožijeme, ale cesty, kterými se to stane, jsou naší osobní, každodenní volbou. Dědíme karmickou zátěž rodičů a podléháme energii data svého narození. Sami si však denně volíme okliky, kolečka krysího závodu, ve kterých se dlouho točíme dokola, či nemoci a katastrofy, jakými nás život musí sevřít, abychom se naučili potřebné a splnili si plán duše stanovený mezi námi a Bohem. Osud tedy existuje, ale není absolutní. Na svém osudu spolupracujeme s Bohem a zážitky, které k tomu potřebujeme prožít, jsou volbou naší duše, která se nás snaží dovést do stanoveného cíle. Splnit plán. Čím větší utrpení, tím větší snaha naší vlastní duše o dosažení cíle, kterým je vždy ZKUŠENOST – klíčový a zásadní prožitek vedoucí k uvědomění, jež vede k proměnění – změně kvantového stavu duše.

Z výše uvedeného vyplývá, že život v žádném případě nemůže být souhrou náhod, jak mnoho lidí věří. Ve skutečnosti žádné náhody existovat ani nemohou. Žijeme jako součásti jednoho organismu. Jsme nesčetnými emanancemi jediného Boha, jediné podstaty, která nás spojuje na nejvnitřnější úrovni duše. Plaveme jako ryby v jednom oceánu a nemůžeme existovat odděleně od něj. Jsme jeho děti. Jsme nesčetné projevy Jeho osobnosti, inteligence a plnosti. Nesčetné, malé Já jednoho velkého Já. Oceán Lásky, který je plný nepřeberných forem života. Kombinací je nekonečno, forem bez konce. Každý pohyb, každý kámen, který spadne do moře, každý živočich, který se narodí či zemře, každá vlna, která něco spláchne a zmizí, s sebou přináší důsledky pro celou hlubinu. Některé se ukážou hned, některé až za mnoho let a v kombinaci s mnoha jinými faktory jsou pro nás nevysledovatelné. Jako jedna ryba v oceánu nikdy neuvidíme všechny souvislosti a nejsme oprávněni oceán soudit. Jeho vyváženost a rovnovážnost je zákonitá a dává život a naší cestou je ten živoucí systém pochopit, ne soudit. Čím větší míra pochopení, tím větší harmonie v nás i kolem nás. Vydali jsme se do světa poznat dobré a zlé. Dvě strany duálního rozdělení. Když všechny projevy pochopíme, nezbude už žádný důvod Boha soudit, ale zbude jen oceán Lásky, bez konce.