Dům na skále

Ježíš přirovnal úspěšného věřícího k rozvážnému staviteli. Mottem tohoto článku jsou jeho slova o hlubokém založení domu na skále. Zakládat dům hluboko, znamená vyvarovat se povrchnosti. Znamená to také najít pevné, stabilní místo v sobě samém, které nám poskytne vnitřní jistotu záchrany a spojení s Bohem. Ten kdo jde tak hluboko, aby založil dům na skále, získá neotřesitelnou jistotu víry o které nepochybuje. Skálu, o které tu Ježíš hovoří, nazýváme v tomto článku Absolutno. Níže uvádíme celé Ježíšovo podobenství.

Zakládat dům na písku je znázornění pro povrchní, či prvoplánový přístup. Navenek nelze příliš rozeznat, který dům má jaké základy. Ale silný liják, kdy se hrnou na dům proudy vody, odhalí každou ledabylost jeho stavitele. A věřte, že takové lijáky právě zaplavují celý svět a tím nemáme na mysli jen deště, ale především energetickou sprchu lidstva. Energetický boj, který probíhá na planetě, můžete pocítit vnitřní bolestí, napětím, úzkostmi, nicotou, samotou, trvalou únavou, fyzickými příznaky či neodůvodněnými duševními stavy marnosti.
Není třeba se s nikým přít, jaké má mít dům základy. Kdo duchovně uzrál, s jistotou pozná, že Ježíšovo učení má mnohem hlubší přesah, než běžně vyučují církve. Hluboká pravda v sobě obsahuje universální princip, podle kterého se řídí celý vesmír a všechno stvoření. Kdo ho pochopí, staví na absolutní jistotě – Absolutnu. Absolutno má každý z nás hluboce zakotveno v srdci a oslovuje každého, kdo se mu vnitřně otevře. Je to živé spojení s Bohem – Universem. Zatím co ve světě je běžné spíše relativní náboženské nazírání, založené na věroukách lidí, kteří si přisvojili právo být zprostředkovateli mezi Bohem a lidmi. Relativní náboženské nazírání spočívá v jejich myšlení o pravdě, ne v jejich živém energetickém spojení. A v tomto omylu jsou chyceny především křesťanské církve. Pravda, kterou hlásají zastánci relativního náboženského nazírání, je jen jistým náhledem lidí z pozice jejich současné úrovně vědomí. Je to jakýsi rozumový kompromis, nikoliv živý kořen Pravdy. Neobsahuje nadhled Universa. Nezahrnuje nejhlubší jádro Skutečnosti, z kterého vše pramení, a proto je tato pravda nestabilní jako základy na písku.
Ovšem v Kocourkově mají vše naopak a neví o tom, protože to tak má každý. Nejen že nestaví na skále, ale místo základů začínají střechou. Tam, kde by dům měl začínat, tam končí a tam kde končí, měl by začínat. Stalo se běžným, že relativní nahlížení na víru je v církvích předkládáno jako absolutní a rozumné, zatím co napojení na Absolutno je nepochopeno, vysmíváno a dokonce démonizováno. A to celé je účel fantomové reality chaosu, která byla dána do správy ďáblu. Sami posuďte, jaký přístup je skálou a jaký je pískem. Pravda se sama obhájí tím, že vytrvá a přináší hluboký mír. Nepravda je obtížná, nepohodlná a nefunkční právě v době ,kdy má přinést záchranu.

Kocourkovský absolutismus

Realita časoprostoru je relativní, což vidí pouze ten, kdo se limitně přibližuje k absolutní Pravdě. Čím více totiž stoupáte do výšin, tím více se oprošťujete od dojmu ploché Země. Čím více se vibrační frekvence duše přibližuje k rychlosti světla, tím méně jí ubíhá čas a tím více je schopna vnímat nekonečnou propojenost všeho, co jest. Jinak řečeno, čas se pro ni postupně stává věčným a dojem oddělenosti v prostoru se proměňuje v propojenost na duchovní úrovni. Duše se na duchovní cestě oprošťuje od dojmu absolutna zjevného světa a přijímá jeho relativitu tím více, čím více v sobě ukotvuje náhled duchovního Absolutna. Právě totiž definujeme realitu Kocourkova ze známé pohádky. Žijeme ve světě zvaném Kocourkov, který je zrcadlově obrácený. Svět, kde je vše naopak, dokud to v sobě samém nepochopíme a neobrátíme své vidění do absolutního nazírání, které vidí jednu Pravdu za všemi lidskými vírami. Tento proces se děje v každém z hledajících samovolně a v míře, která odpovídá touze duše po konci utrpení. Škola života je demokratickou. Je to škola, kde si sám žák určuje to, co ho zajímá a v čem se chce rozvíjet. Demokratické vzdělávání však Kocourkov neuznává, protože je pro něj silným ohrožením.
Absolutistický náhled Kocourkovského školství totiž nutí žáky k uniformitě vidění světa. Od mala se učí odpovědi, které každý musí znát. Kdo tyto odpovědi nezopakuje zpaměti, ale myslí si něco jiného, je zostuzen, je nepochopen a neuživí se tu. Kdo neodříká odpovědi, které chce učitel slyšet, ten nesplňuje potřebný standard a propadá. Kocourkov žije z faktu, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tím prosadil svou relativní pravdu jako pravdu absolutní. A přiznejme si, že kocourkovská pravda je prosazována i vyvoláváním strachu. Kdo se jako dítě ve školním systému nebál zkoušek a slepého hodnocení? Všichni obyvatelé Kocourkova jsou jako okurky v láku. Nasáklé prostředím, kterému se nemohou vyhnout a tak jim vlastně nelze ani nic vyčítat. Musí to tak každý mít, dokud v sobě nevzbudí silnou touhu po něčem lepším. Vše je v pořádku tak, jak to je.

Omyly Kocourkova

Dějiny vzdělání Kocourkova jsou dějinami nepřetržitého omylu. Jak historie, tak fyzika, filosofie i náboženství se permanentně mýlí, dokud jejich současný omyl není přehodnocen na omyl jiného typu. Jejich náhled je však zcela obrácen a nemůže být nikdy zcela napraven, dokud budou hned v počátcích vylučovat hypotézu láskyplného Boha jako mýtus. Neúspěch toho podstatného nevidí pro opojení z úspěchů v tom nepodstatném. Celý jejich svět je zaplaven technologií a umělou inteligencí, a přesto neznají odpověď na základní otázku smyslu a původu života.
Jejich medicína a farmacie léčí nekonečné následky nemocí vyplývajících z utrpení duše, nekonečnou kombinací chemie, ale příčiny onemocnění nevyučuje, nebo je nezná. Jednoduché a levné přírodní metody léčby považuje za šarlatánství. Přirozená léčba je ohrožením jejich umělého systému a lékaři upozorňující na duchovní příčiny všech onemocnění jsou zralí na odebrání licence a veřejné zostuzení.
Téma volné energie je ve vědě zapovězené, protože nevyhovuje zájmům prodejců drahé energie. Regionům je odebírána soběstačnost v zemědělském a průmyslovém hospodaření, aby se podpořil zisk nadnárodních obchodních korporací. Přirozená lidská svoboda a soběstačnost je potlačována ve prospěch závislosti na zájmech samozvaných „chlebodárců“, skrytých za systémem.
Evidentní historická fakta o vyspělých civilizacích starých desetitisíce let, jsou potlačována uměle vnucenou teorií evoluce člověka. Kosterní pozůstatky starověkých obrů a mimozemských civilizací jsou zabavovány a ututlávány. Dokonalé technologie starověkých staveb, které přečkaly potopu, postavené z kamenných kvádrů o desítkách a stovkách tun, opracovaných tak dokonale, že mezi jejich spárami neprostrčíte dodnes ani žiletku, jsou připisovány primitivním civilizacím, tahajícím megality na provazích a odvalujícími bloky na kulatinách z dřevěných klád. Mnohé z kamenných bloků egyptských staveb by neuzvedl ani nejmodernější současný autojeřáb a přesnosti geometrie pyramid by nedocílilo ani nejmodernější stavitelství s veškerou současnou technikou.
Tisíce důkazních materiálů o mimozemských plavidlech, o programech spolupráce vlád s UFO, o jejich ovlivnění naší historie a o jejich vzkazech v kruzích obilí jsou zatajovány, překrucovány a popírány. Stačí jen zapátrat, důkazů je nepřeberné množství.

Náboženství v Kocourkově

Realitu současného Kocourkova mocně podporují systémy náboženství. Co jsou platné jejich monstrózní stavby, ohromné církevní hierarchie, nedozírné encyklopedické informace, když jejich ovečky nedosahují blaženosti? Pro ohromující velikost lodi, pasažéři nevidí, že ta loď se jmenuje Titanic. Systémy náboženství v Kocourkově, totiž v lidech podporují přesný opak toho, co je potřebné ke skutečné duchovnosti. Na duchovní si hrají, ale podstata jim uniká. Tyto systémy zbavují své oddané podporovatele naděje, že by své vlastní spiritualitě mohli rozumět v důsledku hlasu své vlastní duše, bez monstrózního vzdělání. Systémy víry vyčleňují malou svrchovanou skupinu těch, co mají patent na pravdu a velký dav laiků, kteří jejich výklad mají pouze přijímat a ne o něm pochybovat, či diskutovat. O hlas duše jedince se vůdci nezajímají, když není v souladu s jejich hlasem. Tak náboženství odebírají vlastní svobodu i vlastní moc všem, co jim uvěřili. Potlačují duchovnost ve jménu poslušnosti. Dokonale tím pokračují v tradici farizeů, ať už to vidí, či ne. A náboženští vůdci Kocourkova vydávají své relativní náboženské nazírání za absolutní, i přes zjevnou skutečnost, že jejich náhled nevede ke svobodě a věčné blaženosti jejich podporovatelů. Místo, co by úsilí věřících v Kocourkově vedlo k blaženosti přítomného okamžiku a osvícení, vede k nepřítomnému očekávání budoucího spasení zvenčí. Místo, co by věřící hledali božskou podstatu v sobě samém a snažili se s ní spojit, odsuzují se jako hříšníci, kteří čekají na své spasení Spasitelem, jako odměnu za věrnou a často i slepou poslušnost. Místo, co by se v tichu pohroužili do vnitřního chrámu a setrvali přímo v Boží náruči, rozptylují se ikonami, svátky, tradicemi a rituály. Nechápou, že chrám, do kterého chodí, je napodobeninou toho, co mají realizovat v sobě samém. Mají to důkladně naopak a netuší podstatu toho, co napodobují. A to se tu vůbec nebavíme o místech, kde věřící dodnes praktikují krvavé oběti. Farizeové v Kocourkově obrátili i Pravdu o milosrdném Bohu za pravdu o spravedlivém Bohu. Vidíš v tom ty osobně nějaký rozdíl, čtenáři? Na následující pasáži z Bible si všimněte Kristova milosrdenství na pozadí farizeovy spravedlnosti.

Farizeové Ježíšovy doby neučinili nic nesprávného, když dodržovali tehdy platný Mojžíšský zákona a byli velmi důslední i v desátcích z nevýznamných bylin. Jejich lineární nazírání na duchovnost jim však neumožňovalo připustit nelineární hledisko Lásky. Kdo se dívá na duchovnost s cílem ji měřit, vážit a posuzovat, bude naprosto stejný jako farizeové. Duchovnost není měřitelná absolutistickým náhledem. Pokud posuzuji druhého jen podle skutků, vůbec nemám objektivní obrázek o jeho duchovnosti. A pokud chci druhého posuzovat podle míry Lásky, která je v něm, vůbec nemám objektivní měřítko, kterým bych to měřil. Proto je veškeré lidské souzení proti Bohu.

Nízký stav vědomí je nerozlučně spojený s relativním náboženským nazíráním. Náboženští vůdci, kteří sami v sobě nerealizují Absolutno, se nejsou schopni zbavit farizejských metod, i když mají ty nejlepší úmysly. Snaha o organizaci oveček je k tomu automaticky přivede. Nejsou schopni vyššího, sjednocujícího náhledu a svou relativní pravdu vyhlašují celému světu jako Pravdu absolutní. Je třeba se otočit a nejít stejným směrem jako dnešní církve. Otočit se dovnitř sebe samého a hledat ve svém středu.

Absolutno v Kocourkově

Absolutno je soulad všeho existujícího v projeveném světě v Jednotu. Jde o pochopení přírodního řádu a vzorce stvoření, který je přítomný ve všem. Absolutno je schopnost vidět za vším jeden dokonalý zákon Lásky a nebýt naprosto s ničím v konfliktu. Absolutno je nekonečné přijímání, které odmítá odmítání. Vědomí Absolutna v sobě samém je prožívání Jednoty se vším a Lásky ke všemu, co jest. Člověk, který v sobě nalezl Absolutno, nalezl celistvost, věčný mír a Lásku. Nalezl tím Boha a realizoval v sobě kristovství. Viditelně se proměnil do krásy, mládí a zdraví. Žije ve věčném míru mimo myšlení. Stojí uvnitř svého středu, neohrožený a nevychýlený. Vnitřní Skutečnost je pro něj vším a vnější realita je pro něj iluzí. Stojí ve své plné síle – energii, uvnitř svého srdce a nerozptyluje se pomíjivostí světa. Spojení s Absolutnem je opuštěním náhledu ega ve prospěch vyššího životodárného principu. Člověk v něm odevzdává svou vůli Bohu a Bůh v něm probouzí tu nejlepší verzi jeho samého. Vyšší Já je božskou podstatou člověka, která řídí jeho samotného v souladu s jeho nejvyšším dobrem. Hledající tím zajednou realizuje nejvyšší blaženost všech svých tužeb spolu s vůlí Boží. Kdo žije svou nejvyšší blaženost v sobě samém, ten se stává pravým svědkem Božím. Svědkem Absolutna.

Absolutno v Kocourkově je nařízením, či směrnicí o pravdě, kterou jsou všichni povinni dodržovat. Nepřináší svobodu, ale břímě povinností. Není přirozené, ale je uměle naučené a vynucované všeobecným očekáváním. Jde o relativní náhled, který je vydáván za absolutní Pravdu, pod pohrůžkou sankcí a vyloučení z obce kocourkovské komunity. Absolutno v Kocourkově je skrývaným relativnem, které se projevuje nekonečným odmítáním jiného hlediska než toho, které je všeobecně nastoleno. Nepřináší pokoj, ale neustálý vnitřní neklid a vyčerpání z krysího závodu. Je uměle udržováno neustálou propagandou. Jde neustále proti přirozenosti, a proto ho samotné žití stojí velmi mnoho energie. Neshromažďuje, ale rozptyluje.

Řád a entropie hmoty

Kocourkov je v duchovních náboženských textech označován za temné vody chaosu. Také je označen za ďáblův svět, očistec, či svět zrcadel, udržovaných pod sevřením dvanácti okovů bran duality. Kocourkov je umělým a obráceným napodobením Skutečnosti stejně, jako je umělým a obráceným odraz na hladině vod. Zvlněná hladina vod obraz nejen obrací, ale také ho rozmazává, až se stává nečitelným. Pro některého účastníka hry je chaos peklem, či očistcem. Pro osvíceného je realitou rozkladu, ve kterém se rodí nový život. Ve všem, co se jeví být zlé, se nachází zárodek dobra. Absolutní hledisko Boha je zřejmé v přírodních procesech. Semínko nové srostliny nejprve musí zemřít v tlejícím kompostu, aby vyklíčilo a nabralo hybný moment k síle růstu. To se zrcadlí v symbolu křtu ponořením pod vodu a následným vynořením se k novému, věčnému žití. To, co bylo nejprve pohlceno zemskými dostředivými živly, je následně unášeno vzdušnými, ohnivými proudy k růstu.
Fyzika používá pojem entropie systému k vyjádření míry nevratného rozkladu. Tím popisuje fyzikální zákon rozkladu hmoty, který říká, že když necháme například dům mnoho set let bez vnějšího zásahu vlastníka, nalezneme z něj pouze hromadu suti. To je nám všem dobře známo. Fyzikální zákonitosti entropie potvrzují, že entropie vzrůstá s klesající mírou informace a se vzrůstající mírou informace entropie klesá.

Entropie je mírou uspořádanosti hmoty. Bez vnitřní informace, podporující řád, symetrii a organizovanost hmoty dochází k jejímu rozkladu. Totéž se děje v realitě chaosu s člověkem. Rodí se v něm bez přístupu k informacím o svém původu, rodokmenu i smyslu života. Člověk v chaosu Kocourkova má pouze základní míru informací umožňující přežití a uvnitř srdce touhu po domově, po Lásce, po věčnosti, po kráse a věčném míru. Je to vzpomínka duše na Boha, na svého Původce a vlastníka. Prostředí chaosu je jako vhození semínka do kompostu a čekání, co z něj vzejde. Spousta rostlin sice vyroste, ale neplodí nic užitečného - duchovního. Odbude si svůj pozemský pobyt podobně, jako zvířátko. Celý život jen papá a vylučuje, shání potravu a zvelebuje pelíšek. Zplodí potomstvo, které vychová a pustí ho do světa na zkušenou, ale o vyšší smysl života se nestará. Nakonec duše odchází a s ní také základní informační vybavení, které drželo hmotu pohromadě. Duch – energie, ve které je zapsán základní program přestává tvořit dále tělo, které tím podléhá nezvratné entropii. Duše člověka obsahuje ducha a ostatní složky programů, myšlení, inteligence a zkušeností, které dohromady tvoří nehmotnou informační podstatu člověka. Člověk bez spojení se svou duší, se obrací v pouhý prach. A prach je hmota s totálně minimálním množstvím organizace. Anděl – duše, se znovu a znovu proměňuje v hmotného člověka v Kocourkově, aby nakonec sám, ze své silné vůle, byl schopen něco změnit a ochoten uvědomit si relativitu světa a Absolutnost ducha v sobě. Tím pohrdne světem a Bůh se pro něj stává Vším. Dokud to konečně nepochopí a nezrealizuje v sobě samém, je na této pouti jen prachem a v prach se obrací.

V Kocourkově jsou natolik obrácení, že oficiálně neuznávají prvenství ducha nad hmotou. Hmotu shromažďují, honí se za ní, uctívají ji jako samostvořitele a proto trpí a zanikají. Je to natolik bezútěšné životní hledisko, jako je bezútěšné být jen prachem. Ztotožňují se s rozkladem hmoty, dědí její úděl. Ale ne všichni jsou takoví. Systém už má mnoho narušitelů, mezi které patříte i vy, co právě čtete tyto řádky. Právě dochází k silné celoplanetární reorganizaci veškeré organizované hmoty. Přesněji řečeno, je to reorganizace hmoty těch, kdo se novým energiím otevřeli.

Na počátku bylo Slovo

Fenomén ducha a vědomí je pro většinu neuchopitelnou záhadou a pro vědu je neakceptovatelnou hypotézou. Ale ti kdo jsou tiší a přítomní, mají hlubokou touhu po Lásce a Pravdě, ti se nenechají už dále klamat a opájet rohlíkem mudrců Kocourkova. Duch je vibrační úroveň naší neviditelné podstaty a míra ducha určuje míru uspořádanosti hmoty. Na následujících videích si prohlédněte, co dělají různé harmonické vibrace s mírou uspořádanosti prachu. Doslova a do písmene uvidíte, jak vibrace slov, hudby či tónu naší energie mají moc přeskupovat organizaci hmoty. Vše co se dostává do spojení s naší osobní vibrací, se proměňuje.

Vibrace tónu, slova, či frekvence hudby, mění neuspořádanou hmotu v středově symetrické obrazce. Důvodem, proč obrazce vytvářejí středově symetrické vzory, souvisí s uspořádáním mřížky časoprostoru, což vám postupně v následném textu a následných článcích vysvětlíme. A to je podstata mandal, merkaby, či květu života, jakožto spirituálních symbolů. Ještě se budeme mnohokrát blíže zabývat vzorcem organizace hmoty, který se odkrývá v přírodě i posvátné geometrii. Rozmanité přírodní vzory nalézáme ve stvoření přírody a můžeme říct, že všechny vzory jsou reprezentanty vibrace. Slovo je energetická vibrace a skrze SLOVO – LOGOS byl stvořen svět.

Ty jsi skála

Skála, na které Kristus vybudoval svou církev, nespočívá ve hmotě. Vždyť samotný apoštol Petr, kterého Kristus nazýval Kéfas = Petr = skála, byl v lidském těle pouze omylným člověkem. Třikrát zapřel Krista, či nebyl schopen přijmout Marii Magdalénu jako velkou mystičku, která nejvíce rozuměla Kristu. Kristus však vnímal Petrova horlivého a silného ducha, který převážně splýval s duchem kristovským. Zatím co skutečná skála je velmi málo organizovanou hmotou, skála ducha je dokonale symetrický útvar nebeského Jeruzaléma. Podobá se drahým kamenům. Jejich záři a krystalické čistotě. Taková byla i Petrova duchovní podstata, která se s ním spojila. Jeho ukotvení v duchu, bylo jako ukotvení domu na skále, kterou je Kristus.

Slovní hříčka mezi skálou, Kristem a Petrem, poukazovala na blízké propojení Krista s jeho nejbližším učedníkem. Vedení duchem, který Petrovi vyjevoval Pravdu o Kristu, vedlo Krista k ustanovení Petra po jeho tělesné smrti, nad bránou do Božího království. Ti, kdo jsou duchem prostoupeni jako Petr, jsou schopni Božského náhledu, který splývá s jejich lidstvím. Stěží jsou tedy Petrovými nástupci papežové, kteří nestoudně kolaborovali se světskou mocí, byli posedlí tituly, úřady a majetkem a historie svědčí i o tom, že vraždili skutečné proroky. Jejich církev hanebně selhala, zatím co nebeská církev je otevřená pouze těm, co proměnili svou vibraci tím, že se spojili se svým vyšším Já – s Absolutnem. A síla takového spojení je nepřehlédnutelná. Pohrdá majetky světa, politikou i náboženskými úřady. Spočívá v metafyzické realitě ducha, která odkrývá iluzi světa. Je to spojení s tvořivým Božským živlem, ne s politikou a majetky.
V následující části článku se zamyslíme nad dvěma polaritami času. Nad časem relativním a časem Absolutním.

Relativní Chronos

Čas se dá rozdělit na dvě polární hlediska. Na čas absolutní a čas relativní. Ve starověkém Řecku se různá hlediska času promítala do dvou božstev. Byli to Chronos a Kairos. Chronos symbolizoval pojetí, které známe z Kocourkova. Den má prostě dvacet čtyři hodin, které máme k dispozici. V sedm ráno musíme vstávat, v devět jsme v zaměstnání v sedmnáct se z něj vracíme a začíná kolečko domácích prací. Víkend, který má jen 48 hodin je naplněn rozvrhem domácích prací a někdy i pár hodinami relaxace a nebo výletem. V pondělí v osm ráno už máme dohodnutou schůzku atd… Z tohoto hlediska mají všichni času stejně a není na tom co k přemýšlení. Kocourkovu vládne pouze Chronos. Všichni si však podvědomě uvědomují také kvalitativní hledisko času, na které nemají pojmenování. Zdá se to jako iluze snění a je to bráno jako filosofování, na něž v Kocourkově už nezbývá čas. Až v důchodu možná, říkají. A tak to nejpodstatnější na čase je tu přehlíženo a vytěsněno jako neexistující.

Absolutní Kairos

Kairos je bohem kvality času. Kdybychom Chronos označili za formu času, pak by Kairos byl jeho obsahem. Kairos totiž reprezentuje míru prožitku, či posun od jedné skutečnosti ke druhé. Jde si svou vlastní cestou a nenechává se svazovat chronologickými údaji. Kairos je řízen duchem, v němž je skryté vědomí správného času každé události. Kairos řídí váš život tehdy, jestliže se bez budíku vzbudíte právě v ten správný okamžik, abyste vše zvládli v klidu přítomného bytí. Kairos je doslovným setrváváním v klidu přítomnosti ducha, bez jakéhokoliv přílišného spoutávání „musem.“ Duch sám vede člověka, aby byl neustále v klidu přítomného bytí a člověk se pak zpětně ohlíží na to, že vše do jeho života přichází v pravý čas a dokonce i to, co se rozumu zdálo nenávratně ztraceno, či špatně využito, přichází samo v příhodnějším okamžiku a v lepší kvalitě, bez jakéhokoliv nátlaku. Děje se to těm, kdo žijí v plné důvěře v Boha. V setrvávání v klidu přítomného teď, je hluboká kvalita prožitku každého okamžiku. Není tam povinnost, ale pouze možnost a silná intuice, která nás přivádí tam, kde máme být přesně v době, kdy tam máme být, i kdyby se někomu zdálo, že hodinky ukazují jinak. Tak například na schůzku přicházíme podle hodinek (Chronos) o půl hodiny později, ale je to přesně v čas, kdy se dostavuje protistrana a proto nikdo na nikoho nečeká. (Kairos) A nebo v důsledku Kairos přicházíme dříve, než by rozum chtěl, a proto se máme čas uklidnit a naladit a obávaná schůzka probíhá v překvapivě pozitivním duchu.
Jiným příkladem je kniha, kterou nám někdo právě dal a anebo video, které nám právě vyskočilo na mysl v nabídce naší internetové televize. Nic z toho nebyly náhody, ale ovoce kvality ducha přítomného okamžiku, v němž existuje silná přitažlivost víru našeho vlastního středu. Vše, co potřebujeme se děje samo, bez úsilí, bez nahánění a bez stresů v důsledku toho, že žijeme unášeni Božím duchem. Díky tomu duchovně rosteme, získáváme zkušenosti ve škole života a vír našeho středu, se proměňuje v čím dál větší víru. Stává se silným a uklidňujícím proudem Ducha.

Čas tu běží pozpátku

Když uvážíme kvalitativní hledisko času Kairos, tak pochopíme, proč hodiny v Kocourkově jdou pozpátku. Zatím co je svazuje Chronos, běží jako otroci životem, jako krysím závodem, od jednoho termínu k druhému. Přítomný okamžik je pro ně utrpením, které se snaží zahnat sněním o lepší době, o klidném víkendu, o dovolené, či o penzi, kdy konečně přijde chvíle zastavení a spočinutí v blaženém klidu. Klid však nikdy nepřichází, protože Chronos vypěstoval v člověku neklid, strach, neschopnost relaxace a neschopnost prožitku přítomného okamžiku za myšlením. V důsledku stresu přicházejícího od Chronose, uběhne život jako okamžik. Život plynul a člověk u toho nebyl přítomen. Na smrtelné posteli lituje a chtěl by čas vrátit a začít s jiným pojetím času. S Kairem. Ale nemoc, jejímž spouštěčem byl permanentní stres, zastavuje a ukončuje život dříve, než by člověk chtěl. Kairos vede hledajícího k duchovnímu růstu a čím dále většímu prožitku blaženosti přítomného okamžiku, dokud ho nedovede do života věčného. Kairos dává věčnost. Věčný život každé buňce těla. Chronos degraduje každý přítomný okamžik na neradostnou realitu přežívání, kterému se kocourkovští chtějí raději vyhnout. V duchovním ohledu běží Chronos přesně opačně než Kairos. Zatím co Kairos dává věčný život, Chronos degraduje ducha člověka, dokud člověka nezabije a nepromění tělo v pouhý prach.

Čas v Kocourkově běží naopak, než by měl. Odměřuje člověku čas z života do smrti, zatím co Kairos měří od smrti do života. To, co se v Kocourkově jeví jako absolutní a nezpochybnitelný čas je relativní pravdou. Netuší, že absolutní Pravdou o čase je Kairos. Kairos se jim jeví jako pošetilá iluze. Holt svět zrcadel potvrzuje každému jeho vlastní pravdu do té doby, dokud se srdce nevzbouří a netouží po povznesení nad ubohou bídu iluze. A proto je tu paradoxně vše, tak jak má být. I Kocourkov má svůj smysl. Nespravedlnost tohoto světa pramení z naučeného způsobu myšlení v Kocourkově, ne z objektivní reality. Utrpení je dáno způsobem jejich nazírání na chaos a láska není pomíjivá iluze, jak si myslí, ale klíčová vlastnost. Kdo lpí na tomto systému, má vše naopak, jako v Kocourkově. Kdo se vzdává lpění na kocourkovské iluzi, získává Lásku, život věčný i celý svět v jednom. Nikdo to však nezíská bez silné touhy duše, která už nesnese obrácenou realitu. Nikdo to nezíská bez toho, aby silně prosil a klepal… Každý kdo klepe, tomu bude otevřeno a každý, kdo hledá, nakonec nalézá. I když ta cesta k Absolutnu, znamená mnohokrát pochybovat, mnohokrát klopýtnout a mnohokrát znova vstávat a začínat z jiného konce. Stačí vytrvat, k ostatnímu budete přivedeni, pokud toužíte nalézt východisko.

Král Šalomoun pochopil iluzi Kocourkova, když napsal, že člověk se honí za mnoha iluzemi a zaměstnává se zbytečnostmi v domnění, že svou silnou námahou si udělá život lepším (Chronos), ale netuší, že krása života spočívá v tom, když se vše děje samo a v ten pravý čas. Bez námahy, bez stresu. V důsledku silné vnitřní přitažlivosti ducha. (Kairos)

Prostě buďte!

Nejdůležitější na životě je žít ho v duchu přítomného okamžiku. V propuštění všeho „musu“, všeho lpění a všeho chtění, je svoboda osvícení. Není třeba za ničím se honit a není třeba cokoliv popírat a odmítat. Nekonečné smíření provází osvíceného životem. Drží se Absolutna ve svém srdci a vše co není Pravda, se neslučuje s vysokou vibrací Lásky a zcela přirozeně odpadá. Láska je absolutním vzorcem života, do kterého nezapadá nic umělého. Láska je Absolutno. Je širokospektrálním Světlem světa, zahrnujícím všechny vlnové délky viditelné reality. Láska je multidimenzionální Pravdou vysoce organizující hmotu. Díky Lásce se nerozpadnete v prach, ale ožijete životem věčným a zastavíte svůj krysí závod. Láska žije ve víru silného magnetismu duše. Vše po čem duše touží, je přitahováno a vše co je třeba, se děje zcela samo, když je duše v souladu s Láskou. Držte se Lásky a důvěřujte, že Láska je Bůh. Budete svobodní, klidní a zaopatření navždy.