Podmíněná láska člověka

Skutečná, bezpodmínečná láska spočívá v těch nejskromnějších věcech. To nejdůležitější v duchovním pokroku je tím, čím nejvíc tento svět opovrhuje, a to nejzářivější zlato osvícení je tím, co je dnes přecházeno jako bezcenné. Svět se na lásku dívá jako na emoci, která je nepolapitelná. Přichází a odchází kdy se jí zachce - nekontrolovaně, a za sebou časem zanechává nešťastné zoufalce a zkázu. A je pravdou, že láska mezi mužem a ženou vzniká často jako důsledek iluze, která se rozplývá. Ale tato láska podobající se zlaté mušce, která brzo odlétá je podmíněná a lpící. Váže se na druhého člověka, protože v něm spatřuje odlesk božství a mylně se domnívá, že jedině tento jediný člověk je zdrojem dokonalého štěstí. Podmíněná láska stojí na iluzi a proměňuje se brzo v hluboké zoufalství, když není opětována a pokud je opětována, proměňuje se v zoufalství později, když iluze pomíjí. Podmíněná lidská láska očekává a vyžaduje od druhého, dávání lásky a nedokonalý protějšek je spoután očekáváním a podmínkami. Vztah lpění na jedné straně a pocitu závazku na straně druhé, lásku postupně dusí, dokud se nevytratí. Odchází zákonitě v důsledku nesvobody a ztráty růžových brýlí. A neutěšenost tohoto začarovaného kruhu zraňuje, což může vést i ke strachu z lásky a nenávisti k dříve milovanému. Lidská láska je pro někoho začarovaným kruhem, do kterého nemá smysl zabředávat a pro jiného je prokletím, když způsobuje traumata, které se stávají prokletím, dokud nejsou vyléčena. Prokletí je deformací energetického pole, vznikající silnými emocemi vzteku, zoufalství, zklamání a křivdy, které nebyly propuštěny pochopením, pokorou, odpuštěním a přijmutím zdánlivě neutěšené reality. A prokletí je samostatně žijící energetická entita – démon. Démon ovládá toho, kdo mu v sobě nabídl útočiště, když nenávidí, neodpustil a nesmířil se, a když nemá odvahu postavit se mu tváří v tvář, jako důsledku svého vlastního tvoření.

Iluze lidské, podmíněné lásky bývá zkázou člověka do té doby, dokud nepochopí, že láska, kterou hledá, není přelétavou emocí, ale je vlastností. Dokud nepochopí, že trvalá Láska je vysoký energetický stupeň duše, pramenící z nitra a nikdy ne zvnějšku. Že pravá láska je mnohem krásnější než ta lidská a nikdy nepomíjí. Je životně důležité pochopit, že pravá Láska je bezpodmínečná. Nikoho nespoutává očekáváním a nekolabuje, když druhý člověk neplní očekávání. Bezpodmínečná Láska je lampou života, která hoří v důsledku vnitřního zdroje a osvěcuje ostatní bez příčiny. Je soucitem a jednotou mezi vším stvořením. Je zdrojovou, životodárnou energií, ze které vše pochází. Je naplňujícím a trvale hořícím zdrojem života, který máme objevit v sobě jako jediné východisko a jediný smysl života. A proto, že Láska je Bůh, když dojde k silnému přichýlení duše k bezpodmínečné Lásce, je to totéž jako když se řekne, že člověk našel Boha a stal se jeho součástí. Splývá s ním, vrátil se k němu domů, jako marnotratný syn. Bůh a naše duše, se stávají jedním tělem. Bůh je veliký a malé duše jsou v něm obsaženy a v tomto smyslu se stávají jedním.

Sofie a znovustvoření

Existuje však nespočet iluzorních scénářů a únikových strategií, ke kterým sahá ego člověka, aby ho odvedlo z pravé cesty. Fantomový svět vytváří fantomové identity všech, kteří se v takovém světě nachází. Fantomový svět je uměle vytvořený jev, či iluzorní skutečnost, která deformuje vše, co je v něm namočeno. Ego vzniká jako potřeba identity jedince ve fantomovém světě a proto je fantomovou – uměle vytvořenou identitou. Jedinou skutečností je bezpodmínečná Láska a vše co jí není, je umělé a je přeludem. Přelud v podobě tohoto systému uspořádání světa uvěznil duše v iluzorní realitě – výcvikovém táboře duší – v reality show, které se právě účastníme za účelem našeho poznání a znovuvytvoření sebe sama. Je to hra na život a na smrt a proto nám v cestě za pravou Láskou stojí opravdu věrohodné příšery a opravdu věrohodná krutost mocností a démonů. A tak nemůžeme nikdy opravdu zvítězit jinými prostředky, než je čisté Světlo bezpodmínečné Lásky, které se rozhořelo v našem srdci. Představuje perlu nejvyšší hodnoty, o které mluvil Kristus. To že máme Lásku a Boha v srdci se zdá zprvu nesrozumitelné, neuchopitelné a nereálné. Ale pokud v nás existuje opravdová touha po Lásce, pak se to budeme tak dlouho pokoušet nalézt, dokud to co hledáme, nenalezne nás. Toužili jsme po svém vlastním stvoření dříve, než jsme se začali rodit v tomto světě. Vzpomeňte na gnostický příběh Sofie, o kterém jsme psali v minulých článcích. Sofie představuje duši, která chtěla tvořit samostatně – vytvořit svůj vlastní božský výtvor. Dostala tedy příležitost v této 3D realitě, aby se narodila v zapomnění a stvořila boha, ze sebe samé na pustině duálního rozdělení. Had ji nalákal do svého světa, když říká: „Budete jako Bůh a budete znát dobré a špatné.“ A had měl pravdu, ale neřekl ji celou… Člověk se na své duchovní cestě vývoje stává bohem. Nicméně prokletí, které s tím souviselo, se dalo jen stěží pochopit jinak, než osobní zkušeností. Známe to jako biblický příběh Adama a Evy. Eva, jakožto symbol duše vzatá z Adama je symbol duálního rozdělení celistvého člověka na dvě polarity. Z jednoho božského Adama vznikají dvě duše, dvě polarity, které se cítí v duálně rozděleném světě neceliství a hledají svou celistvost ve spojení s Láskou. Než ovšem získají potřebné zkušenosti, podléhají fantomové iluzi duality a ta je vede k utrpení. V důsledku toho, není jejich výtvorem božství, ale archonti – démoni v kozlí podobě. Jejich ulpívání na iluzi posiluje moc démonů a ti jsou prokletím a začarovaným kruhem. V začarovaném kruhu sklízejí důsledky mnoha a mnoha iluzí a tak kumulují svou zkušenost duše, propojenou po stovky vlastních inkarnací. Tím se naplňuje kletba stvořitelů 3D reality matrixu. A kdo jsou ti stvořitelé? Andělé – Boží synové. Božské bytosti z vyšších realit, než je ta naše, kteří vyvinuli člověka genetickou manipulací, spojenou s evolučním vývojem. (Více o tomto tématu najdeš v článcích: Eony chaosu, Mocnosti chaosu, Kajícná píseň Sofie a Vejdi do 13.eonu )
Duální rozdělení je sestupný vývoj člověka. Rozdělení, které duším umožňuje poznat „dobré a zlé“. Zajatci duality to mají pochopit a překonat za pomoci síly Lásky, kterou objeví sami v sobě. Tak přejdou z rozděleného světa do jednotné Boží Lásky a stávají se jako Bůh, když na nepřátelské a nehostinné pustině světa volí Lásku duše, jako jedinou odpověď. Tím překonávají své prokletí, které znělo: „Adame, bude ti růst trní a bodláčí a v potu své tváře budeš dobývat svůj chléb…žena bude v porodních bolestech rodit děti, bude svázána žádostivostí a muž nad ní bude despoticky panovat…“ Čím více je člověk oklamán fantomovou iluzí duality, tím více je spoután bolestmi a tím více místo božství tvoří archonty, uvězňující duši v tísnivém koloběhu utrpení a smrti.

Maléry malé princezny

Duše člověka má jinovou polaritu. Je ženská a dětská. Je jako malá princezna, která chce být milována a vyžaduje pozornost. Pokud si jí nevšímají, snaží se na sebe upozornit. Třeba tím, že způsobí nemoc svému tělu, protože ví, že o nemocnou princeznu se více starají a dostává více lásky a pozornosti, než jindy. Když je toho duchovního úhoru příliš, může vymyslet i jinou strategii. Lásce se uzavře, protože neumí jinak čelit zranění způsobované nedostatkem lásky. Říká si, že když bude lásce nepřístupná, nic ji nezraní. Tak sesílá kletbu sama na sebe, když rezolutně prohlašuje: „ Lásku si nemůžu dovolit!“ To čeho se bojí, zametá pod koberec, aby se to nenašlo a nemusela čelit následkům. Je to však dětinský únik. Příčina zůstává a působí vskrytu, nepoznaně. Její následky vyplouvají na povrch mnohem později, když dochází k bezcitnému zrazování, chladnému přístupu a neschopnosti otevřít srdce v okamžicích, kdy je třeba intimního sblížení. I když by se lásce ráda odevzdala, nedokáže milovat a to, po čem nejvíce touží, podvědomě zahání. Mechanismus už pracuje sám, automaticky. Přešel do podvědomí a nemá nad ním žádnou moc. Ubližuje těm, kdo si její lásku nejvíce zaslouží a nikdy by ji nezranili. Je zakletá a na svou dětskou kletbu si již nevzpomíná. Ani nevěděla, že to byla kletba. Jen taková dětská obrana…
Největší traumata jsou nejlépe uklizená. Už jen náznak situace, která připomíná trauma dušičky, vede k bleskurychlé, podvědomé reakci a vědomí nechápe, proč se duše chová v určitých situacích tak nestandardně. Proč určité situace způsobují nervozitu, jiné křik a ještě jiné paniku. Malá princezna se obává těžké konfrontace a realitu, kterou si spojuje s problémem, podvědomě popírá. Svou iracionalitu nevidí a kritiku odmítá. Tak si pěstuje své skryté démony, o kterých nemá tušení, že ji vězní. Je v začarovaném kruhu svého vězení, dokud se jí její vědomí –jangová, mužská polarita, nepokusí vysvobodit. Vědomí, které se otevře bolesti, prozkoumá příčinu. Zasvítí jako slunce na černého bubáka. Když dochází k pochopení, energie věznitele opouští svého zajatce. Proto princezna potřebuje k vysvobození prince. Ženství potřebuje nalézt mužství, aby došlo k vyléčení duše a odehrálo se vysvobození princezny.

Fantomová iluze

Veškerou podstatou lidského utrpení je upoutání k fantomové iluzi světa. Pokud věříme v reálnost projeveného světa forem, očekáváme od něj životní naplnění. Naše pozornost je tedy upřená k nějakému předmětu světa, a kde je naše pozornost, tam je i naše energie. Pokud je pozornost vně nás samotných, tak nejsme doma svým duchem. Jsme vychýlení mimo svůj střed a v důsledku toho nemáme dostatek energie. Energii rozptylujeme. Každý, kdo opustí svůj dům, riskuje, že se do jeho domu nastěhují nezvaní hosté – démoni. Rozptýlená energie mimo náš střed se stává potravou parazitických entit.
Vysvobozujeme se z utrpení, když postupně odhalíme všechny skryté způsoby, svého připoutání. A to zdaleka neznamená, opuštění světa a uchýlení se do asketismu. Uprostřed všech pozlátek musíme zneutralizovat veškerou přitažlivost ke světu a tím se pro svět stáváme kolemjdoucími. Nesloužíme už světu kolem sebe, ale on slouží nám, když vzrůstá síla koncentrace ducha uvnitř našeho magnetického středu. Tak shromažďujeme spolu s Kristem. Stáváme se tím více svobodnými, šťastnými a láskyplnými. Světlo z nás září a lásku nepotřebujeme od nikoho zvenčí. Nikoho nezotročujeme svými potřebami, ale oplýváme dáváním. To je bezpodmínečná Láska, která v nás zvítězila a Bůh se kterým jsme v těsném spojení.
Kristus – Bůh, se vloupal do ďáblova domu – do tohoto Bohu odcizeného světa. Ďábel nad ním neměl moc proto, že stál ve své neohrožené síle božství. A tím nám poskytl vzor.

Iluze snění

Pokud se často uchylujeme ke snění o pozitivních věcech, jsme stále chyceni do iluze, i kdyby naše snění bylo sebekrásnější. Sebepozitivnější snění, nikdy nebude Skutečností, ale výplodem naší fantazie. Kristus je však překrásnou Skutečností Lásky přítomného okamžiku, bez snění. Věřící, kteří sní o tom, že je přicházející spasitel vysvobodí z utrpení a uvede je do ráje, jsou spoutáni sněním a polopravdou. Nenalézají Spasitele uvnitř svého středu, ale očekávají ho z úplně jiné strany, než jsou dveře jeho ovčince. Myslí, že přijde někde z venku, že sestoupí z nebe, a myslí, že budoucí vnější okolnosti je učiní šťastnými. Ale to je iluze nad iluzi. Jsou spoutáni polopravdami ďábla. Ačkoliv Kristus dle proroctví přichází s nebeskými oblaky, přichází jako transcendentní Duch v duchovní sféře. Jako Láska, kterou je potřeba umět vnímat uvnitř sebe a spojit se s Ní. A právě tu schopnost prožitku, či zakoušení Boha, tradiční církve neučí. A tím nesou svou vinu jako farizeové. Ovečky, které by se uměly ve svém srdci spojit přímo s Kristem – Jitřní hvězdou, by více už nepotřebovali prostředníky. A to nevyhovuje ďáblu, který vám dá vše, kromě té hvězdy. Vše, kromě podstaty samé a tak jsou dnešní křesťanská náboženství zajatci velmi věrohodné iluze, předkládané výmluvným řečněním. Nikdo totiž nemůže být trvale šťastným v důsledku vnějších okolností, pokud nenalezl svůj vnitřní pramen božství v srdci – nejcennější perlu. A nikdo zároveň nemůže být trvale nešťastným v důsledku vnějších okolností, pokud je Láska v jeho srdci, jeho skalním útesem. A stejné je to s tím, kdo sní o dokonalém životě se svým vytouženým partnerem. Projektování svých tužeb na někoho a do budoucnosti, člověka zbavuje osobní moci prožívat bezpodmínečnou Lásku v každém přítomném okamžiku. A přítomný okamžik je jediným portálem k trvalé Lásce, štěstí a vnitřní síle. A proud bezpodmínečné Lásky vyvěrající ze srdce duálních partnerů, je jediným způsobem, jak věčně obdarovávat jeden druhého a nespoutávat ho lpěním. Je to jediná cesta k trvalému štěstí, ať už je realizována v jedinci samém, anebo v páru. Naproti tomu je snění jen jednou z forem úniku.
Mnozí sní o slávě, penězích, či úspěchu. Za vznešenými ideály se často skrývá chtivost, kterou nelze nikdy nasytit a ta je nejčastějším způsobem, jak nás světské sny uvězňují v zakletí krysího závodu. Viz. Ježíšovo podobenství.

Formy úniku

Kdo neovládl způsob, jak se zpřítomnit a prožívat hluboce světlo Lásky v sobě, ten ulpívá automaticky na vnějších prostředcích. Zpravidla si neuvědomuje, kolik různých a záludných forem může takové lpění mít. Tak například gambler uniká z neutěšené reality za pomocí závislosti na vzrušení. A gamblerství se podobá adrenalinovým sportům. Závislost na vzrušení dává pocit živosti, která nepramení z nitra v přítomném teď. Vnější prostředky jsou berličkou, jak dosáhnout aspoň na krátký moment úniku a prožitku slasti v bytí mimo neklidnou mysl. Často je však taková forma úniku draze zaplacená penězi, zdravím, anebo závislostí. A závislosti typu alkohol, sex, či přejídání jsou často nevědomou formou úniku z přítomnosti, ve které neumíme prožívat své božství a jsme otroky nutkavého myšlení a zakořeněných nevědomých návyků.
Fantomový svět je plný umělých berliček, které umožňují pomíjivé záblesky blaženosti a trvalé štěstí staví člověku před oči jako sýr na provázku, za kterým se honí krysa ve svém kole štěstí. Nikdy jej nedosahuje, i kdyby rozdala všechnu svou energii. Spíše na to umírá, než by toho dosáhla.
Speciálním případem je hraní videoher, silná aktivita na sociálních sítích, či náruživé youtuberství. Náruživý hráč videoher uniká přítomnému žití za pomocí virtuální reality. A tak se chytá do dvojnásobného zakletí. Z fantomového světa uniká do virtuální reality a úzká cesta do svého nitra je tím zcela vytěsněná. Následkem takového počínání je zvyšující se vyprahlost duše a jedině hluboké pochopení vnitřního úhoru, mrhání životem a neužitečnosti svého bytí, může znamenat obrat. I youtuber se může chytit do vlastní pasti, když se stane závislým na počtu sledujících, a množství sdílených lajků, je pro něj to samé, jako adrenalin pro gamblera. Nezřídka se to stává i těm, co se staví do role duchovních vůdců a učitelů. Fantomový svět chaosu nabídl dnešním lidem a speciálně mládeži, únik v sociálních sítích. Množství nepodstatných a nekonečných příspěvků stovek přátel, které mnohdy nikdy nepoznali osobně, zaplavuje jejich mysl a poutá jejich pozornost tím více, čím více si myslí, že toto je skutečný život a toto jsou skuteční přátelé. Netuší, že jsou lapeni do ďáblových sítí, když každý okamžik sahají po telefonu a ten se stává jejich pánem. Pozorovat setkání takových závislých duší je někdy až tragikomické. Jsou sice spolu, ale sami. Všichni hledí do telefonu…Virtuální sítě nabízí virtuální život, kterému chybí svoboda bytí v přítomném okamžiku. Ve zotročení technikou nelze realizovat odpoutání, zpřítomnění a nelze se setkat s Láskou v srdci, která se podobá princezně, zakleté kletbou ve trojnásobném vězení chaosu.

Postoj hrdiny

Svět 3D je již sám o sobě kletbou duality. Pokud v něm upadáme do technologické virtuální reality, Láska v našem srdci je již dvojnásobně zakletá. A když k tomu všemu přičteme snění, jsme v kletbě trojnásobného sevření Autháda, pána této reality.
Šípková Růženka ze známé pohádky je dítě, které sotva dosáhlo plnoletosti. Je jednoduchá, nekomplikovaná, prostá, šťastná sama o sobě a má dokonale vše co potřebuje, uvnitř svého království. Žije v království Lásky a ona sama je dítětem Lásky. Byla zakletá zlou mocí a v důsledku toho usnulo celé její království. Zarostlo trním a bodláčím. Věky už čeká na hrdinu, který bude mít tolik odvahy a touhy po lásce, aby prolomil kletbu. Musí najít vchod, který je nesnadné najít. Musí mít odvahu, nechat se poškrábat trním a musí být neúnavný. Na dlouhou dobu přichází o uznání světa a zdánlivou urozenost. Moc kouzel je velmi přesvědčivá, nahání strach a její záludnosti nejsou na první pohled zřejmé. Hrdina se neváhá nechat pro lásku ponížit, nesmí se bát roztrhaných šatů. Princeznu, kterou dříve jen letmo poznal, miluje a chce ji za ženu, navždy.
Hrdinou je vědomí pátrající po spasení. Člověk, který se probudil a dosáhl takové míry uvědomění, že pochopil iluzi světa, pochopil moc kouzel a pochopil cíl své cesty. Vydává se vědomě za Láskou jako jediným smyslem života. Všechna kouzla - iluze iluzionistů - na cestě, musí minout bez povšimnutí. Pokud hledající nevěnuje pozornost snění, chamtivosti, závislostem, materiálnímu úspěchu či sítím podvodu, tito démoni ztrácejí svou sílu a odcházejí někam, kde mají potravu. Není to lehké a jediné co pomáhá vytrvat je narůstající blízkost Lásky v srdci, která je čím dále blíže a vysvobození se tím stává čím dál reálnějším a to povzbuzuje odhodlání.

Trní šípkového keře

Husté trní šípkových keřů je symbolem vnitřních bolestí duše. Jedině ten, kdo se jim vystaví, vítězí. Nahromaděné emoční bloky jsou propuštěny pochopením a přijmutím v čelní a neohrožené konfrontaci. Kdo nepokračuje, ale utíká od bolesti, prohrává. Na konci hustého porostu je Světlo Lásky a to prosvítá čím dál více. Je nesmysl to vzdát. Bez Lásky život nemá cenu. Jediný neohrožený hrdina, který se inkarnoval do zakletého rodu duší, může celý rod osvobodit z hlubokého spánku. Silné emoční bloky a zakořeněné naprogramování, posilované po staletí jsou velmi hustou houštinou, přes kterou už neprosvítá téměř žádné světlo. Když se najde jen jeden hrdina dosahující osvícení, prosvítí celý rod a osvobozuje ho z kletby vytrvalých archontů. Minulé temné programy jsou zlomeny, bez ohledu na to, jak daleko do minulosti sahají propojující vlákna rodu.
Příběh šípkové Růženky je smutným příběhem o tom, jak se provinění otců dědí na syny. Představuje duši narozenou v pokrevní linii těch rodičů, kteří nenáviděli, neodpustili a nemilovali. Tím podali pomocnou ruku démonům, které sami vytvořili a ti způsobují tragický osud a přivádějí si ještě na pomoc kamarády, sobě podobné. Genetická onemocnění v rodu a především hluboký spánek nevědomí, či silné ukotvení v iluzi, je toho důsledkem. Růžence proto stačí jen jediný trn - jedno emoční trauma, které by pro jednoho nic neznamenalo, ale pro ni je spouštěcím mechanismem tragédie, která ji nečekaně postihuje. Ona nic neudělala, ale pouto – linka pokrevní příbuznosti v rodu způsobuje, že zpětná odezva na hřích je silnější než u jiných. Sklízí negativní karmu svých příbuzných – rodu jedné vyšší kmenové bytosti duší. U někoho může znamenat propuknutí onemocnění, u jiného zase nevysvětlitelnou tíseň, či tragické události.
Růženku jsme tu tedy představili v podobě transcendentní i imanentní. Transcendentní znamená přesahující materiální formu a imanentní myslíme projevenou v ohraničené formě duše. Trancendetní povaha Světla, je projev jeho vlnové funkce, prostupující vším a imanentní je jeho částicový charakter. Transcendentní Růženka je bezpodmínečná Božská Láska v srdci všech hledajících a imanentní Růženka je dětsky nevinnou duší, v koloběhu inkarnací.

Kajícnost, odpuštění a odevzdání

Příběh zakleté princezny skrývá mnoho poučení. Odkrývá také zásadní význam kajícné modlitby, pokory, pochopení, odpuštění a odevzdání, realizované skrze niternou modlitbu. Člověk nikdy nemá hledat vinu v ostatních, ale chyby má přikrývat pochopením. Nikdy nemá nenávidět svého bližního, i když k tomu má zdánlivě oprávněný důvod. I když ublížení či křivda přichází od bližního, nemůže se nikdy trvale dotknout toho, kdo se otevřel bezpodmínečné Lásce. Ať je křivda způsobená v tomto světě sebevětší, ublíží jen tomu, kdo to neumí jednoduše nechat být. Vyšší spravedlnost je neomylná a každý kdo páchá zlo, na to doplatí dříve či později. Každému se vrací zpět přesně to, co zasévá. A pokud to brzy v sobě nevyléčí – nevyzná se ze svých hříchů, přenáší svou negativní karmu na děti, příbuzné a na mnoho generací svých potomků. Ten komu bylo ublíženo má již satisfakci jistou v Bohu a může mu být pouze líto těch, kdo ubližují. Ale co je mnohem důležitější než lítost, je upřímná modlitba za nepřátele. Na duchovní úrovni ta modlitba léčí a přerušuje destruktivní negativní propojení mezi dušemi. Energeticky pozvedá obě strany sporu a může znamenat významnou změnu okolností. Projevenou láskou získává nejen obdarovaný, ale také dávající. Láska je univerzální odpovědí svatých.

A pokud se zdá, že hříchy podvodníkům zdánlivě prochází, nikdy neujdou vyšší spravedlnosti, i když proces odplaty se může zdát z lidského hlediska příliš pomalý. Vždy přichází v to nejlepší možné načasování, podléhající nesčetně mnoha spolupůsobícím vlivům. Zdánlivá újma poškozeného je v pomíjivém světě pomíjivá. Těm kdo proměnili nenávist v Lásku, se stokrát Láska odvděčí.
Jednou pravdou je urážka, ztráta, či bolest způsobená v tomto světě někým, komu se zdánlivě nedá odpustit. Druhou pravdou je však skutečnost, že tento svět je pouze virtuální realitou, kterou za nedlouho opouštíme, a pokud se nepokoříme a nepřijmeme zdánlivou ztrátu, zabíjíme tím sami sebe, i své děti a destruktivní energie znečišťuje okolí, ve kterém se nalézáme. Budeme jak rodiče Růženky, kteří kvůli hořké křivdě – sporu, který neusmířili, ale nechali zakořenit, způsobili sobě neštěstí, když jejich dceru postihla tragédie a způsobili zakletí celého rodu, které čeká na to, jestli se někdy najde hrdina, který to udělá za ně. I kdyby Růženčiny rodiče nezpůsobili nikomu křivdu, mohli se stát obětí uřknutí, které na ně seslala negativní duše v silně emotivním rozpoložení. Láskyplná modlitba za toho, kdo nás neoprávněně nenávidí, ruší energetické účinky takového spojení - uřknutí.
Záchrana rodu pak čeká na hrdinu, který dokáže políbit ošklivou žábu, sedící na prameni, ale to už se dostáváme do jiné pohádky s podobným odkazem.

Co znamená políbit žábu?

V naší společnosti je zvykem přikládat vinu za onemocnění genetice. Vědec a objevitel vědního oboru epigenetiky, Bruce Lipton však prokázal, že vliv genetiky na onemocnění bývá jen do 10 % a prohlašuje, že zbylých 90% závisí na mysli. Ta se podobá přijímači energetických vln, na které je naladěna. Způsob myšlení vytváří chemické složení krve a ta zásobuje armádu buněk celého těla informacemi v krvi. Pokud je velitel armády agresivní, vystresovaný, či malomyslný, všechny buňky dostávají emoce agrese a strachu. A doktor Lipton dokonce prohlašuje, že neexistuje gen, který by způsoboval rakovinu. Vše začíná klidnou či neklidnou myslí.
Karmické zatížení může v celé rodové linii vyléčit osvícený jedinec, který si uvědomuje, že to, co rozsévá, to také sklízí. Pokud by reagoval na bodnutí trnu nekontrolovanou stresovou reakcí, nic by nedokázal změnit a sám by utrpěl újmu. Jedině ten, kdo si uvědomuje, že nezáleží na trnech, ale záleží na energii, kterou sám produkuje, může projít skrze celé houští. Je to schopnost povznést se v duchu nad konflikt, nebýt reaktivní, ale stále si uvědomovat vyšší Pravdu. Ten kdo nepodlehne svodům kauzálního myšlení, hledající viníky a žádající jejich potrestání, spatřuje především to, že neexistuje žádná zkušenost, která by byla náhodná a neodpovídala vnitřní kvalitě přitažlivosti poškozeného. Jedině ten, kdo je nad věcí a uvědomuje si, že jsme denně zkoušeni překážkami, může spasit zakleté království. Jedině ten, kdo snese i nezaviněnou křivdu, či neopodstatněnou nenávist okolí, může zázračně prolomit kletbu čarodějnice. A umět obrátit agresivní útok v lásku, je stejně obtížné, jako políbit ošklivou žábu. Porozumění celému procesu záchrany může způsobit zázraky.

Poníženost Lásky

Kdo hledá velké věci světa, nestane se nikdy takovým hrdinou. Kdo lpí na majetku, na postech, titulech, vlastní urozenosti a vzdělanosti, ten se stěží neušpiní, když se snaží žít svůj vysněný sen v ďáblově světě. V realitě, kde platí pravidlo „něco za něco“ se nemůžete nezaprodat, když chcete prosperovat, či stoupat po žebříčku slávy. U politiků vidíme jasný důkaz, že bez korupce, lži a manipulace nemůžete zvítězit ve hře o slávu, moc, peníze a vliv. Kdo nezaprodá svou duši, nebude v tomto světě na piedestalu.

Bezpodmínečná Láska, o které tu mluvíme je dětsky nevinná jako malá princezna. Je skromná jako dítě a je vděčná. Máme ji v sobě každý z nás. Je pokorná a přející. Chce dávat, ne brát. Spokojí se s málem a její vliv je uklidňující. Vše již má a tak se nemá za čím honit a kvůli čemu být ve stresu. Vše co potřebuje, automaticky dostává v důsledku své magnetické přitažlivosti. Dostává energii přímo ze zřídla Zdroje. Nikdy nespílá, neuráží se a nevyčítá. Raduje se z maličkostí a dění přítomného okamžiku si užívá naplno. Vždy miluje a podporuje veškerý život. Nesoupeří a netouží po ziscích. Uvolňuje sevření tísně, prožívá lehkost a volně a hluboce dýchá. Je bezpečným domovem Otce a konejšivou náručí Matky. Tento svět Jí není hoden. Je Božím královstvím Kristových maličkých. Je posvátným chrámem v srdci nevinných. Proklestěte si do něj cestu všichni dobří lidé. Zavřete se do svých nejvnitřnějších komnat a budete navždy chráněni vyšší prozřetelností. Moudrost je skrytá pouze v chrámu Lásky a přichází tehdy, pokud Lásce důvěřujete a dovolíte si vstoupit do Ní bez vědění a bez podmínek. Vaše nevědění nakonec pokoří všechnu moudrost světa, která nevidí, oč stále klopýtá. Intuice je to, co vás naučí životu a tak se vás Bůh navždy ujme a provede vás skrze nelehké dny Armagedonu.