Život jako drama

Míra životního utrpení přímo závisí na míře ztotožnění se s životním příběhem. Zkušenosti blízké smrti vypráví téměř jednotně o blažené zkušenosti duše, vznášející se vysoko nad jakýmsi tělem, které nezúčastněně pozoruje, dokud nepochopí, že se dívá na své vlastní, hmotné tělo, se kterým již necítí žádné spojení, ačkoliv ještě před několika okamžiky se účastnila silné bolesti zápasu o život. A často právě ta největší bolest nakonec vyústí ve vysvobození z pout životního příběhu. Oč zajímavější je však situace, kdy k takovému vysvobození dojde bez nutnosti, aby duše tělo opustila. A je to vůbec možné? Ano, je to možné za předpokladu, že si velmi hluboce a trvale uvědomíme na svém výstupu po úrovních vědomí, že naše vlastní největší bolest je náš nejlepší přítel. Že si naše duše přišla do nynější 3D reality pro sklizeň vyplývající z bolesti, protože ve Skutečnosti neexistuje žádná příčina bolesti. Co jiného nás skutečně vysvobodí z mučivé úzkosti samoty, ztráty, hanby či zavržení, než to, když svou bolest přijmeme? Náš nešťastný životní příběh, se kterým se ztotožňujeme ve své hmotné identitě – egu, je nástroj umožňující duši, aby poznala opak blaženosti bezpodmínečné Lásky. Jeden lidský život je pro naši kmenovou nebeskou bytost, naše vyšší Já, jako jeden krátký sen. Životní příběh jednoho lidského života je jen krátkým, hraným příběhem, mezi pomíjivými kulisami stvořenými k tomu, aby se dalo hrát divadlo, jehož účel je mnohem vyšší, než samotný jeho děj. Herci přicházejí a odcházejí, ale to co zůstává trvale, je jedinečná zkušenost prožitku herců i publika. Pro herce není důležité, kterou roli přišli hrát, ale důležité je to, jak hráli jakoukoliv svěřenou roli. Přišli jste hrát chudáka, či nevýznamnou postavu v davu, které si většina ani nevšimne? Z hlediska duše v tom není žádný rozdíl. Podstata je v tom, jestli jste hráli ze srdce, anebo jestli jste například celou dobu jen záviděli tomu, kdo hrál hlavní roli příběhu. Byli jste toxičtí a nebo  osvěžující? Příběh tak rychle skončí, jak rychle začal, ale to, co si všichni odnášejí domů, je poučení, které předává herec, pokud je svobodný a nespoutaný. Pro lpícího je život tragédií a pro svobodného je život hrou.

Je pošetilý každý, kdo si myslí, že jednoho dne se na jevišti duálního světa začne hrát drama bez zápletky. Všichni, kdo na to spoléhali, promarnili celý svůj život čekáním, aby nakonec zjistili, že drama je to hlavní, o co v životní hře jde. Každý den se hraje nové představení a čeká se na to, až si uvědomíme rozdíl, mezi divadelním představením a naší skutečnou vyšší realitou duše. Změna nepřichází zvenku, ale zevnitř. Cesta vede skrze utrpení, proměňující naše prožívání. Naše vnímání se musí nejprve zcela vysvobodit ze zaujetí příběhem, a pro každou osvobozenou duši se nakonec i život sám stane poklidným, když vše pochopí. Tím mění své prožívání a také svůj magnetismus. Až teprve, když dokážeme rozlišit mezi dramatem na jevišti a mezi klidem bytí, ve kterém se vše odehrává, si můžeme zvolit jen ten klid a vědomě do něj vstupovat. Podobně jako divák, který si uvědomí, že není povinnen sledovat horor, ale má možnost odejít z kina a být jen sám se sebou.

Bolest je důsledkem vzdoru

Prožívání bolesti graduje do té míry, dokud jí věříme a dokud ji odmítáme. A naší duši je jedno, z čeho naše bolest pramení. Příčina je podružná. To, o co tu skutečně jde, je náš osobní vzdor, se kterým se jí bráníme. Vše čeká na jeden zásadní okamžik proměny vnímání. Pochopení, že bolest tu bude do té doby, dokud jí vzdorujeme. Dokud nepochopíme, že jsme se tu narodili, kvůli bolesti kterou způsobuje lpění na iluzi. Na čem tu lpíme, to se stává příčinou naší bolesti, když to nedostáváme, anebo když jen pomyslíme na to, že bychom o to mohli přijít. Celá hmotná realita je iluze a jako iluze také pomíjí. Nic pevného a stabilního v ní neexistuje, protože je jen manifestací energie s vysokou hustotou. Poskytuje referenční rámec, který nám umožňuje srovnat mezi utrpením oddělenosti od Ducha Lásky a mezi výlučným žitím v Lásce. A to je totéž, jako když srovnáte prázdný život bez Boha s pevným ukotvením se v Boží Lásce, jako životní skále. Je to realita domu na písku, versus realita domu postaveného na skále. 

Trpíme, dokud hmotě příliš věříme a jsme svobodní, když se nad ni povzneseme ve vědomí.
Vysokým stupněm vědomí je umění odložit příběh našeho života jako nedůležitý a zaměřit se na výsledek, ke kterému příběh vedl – utrpení. Vždy, když se ztotožňujeme s životním příběhem, účastníme se lpění našeho ega na lidech, věcech či hodnotách lidské společnosti. I kdyby nám šlo o spásu světa a uzdravení všech nemocných, zastavení všech válek a odčinění všech křivd, i tehdy lpíme, propadneme nakonec beznaději a prožijeme si bolest marnosti našeho snažení. Proto je tento systém nazván jako chaos a svět ďábla. Žádné potěšení tu netrvá příliš dlouho a chtít to změnit vlastním úsilím, je jako přelévat oceán kávovou lžičkou.

Dostanete vše, po čem toužíte

Člověk je lákán předkládanými vzory, aby si nevšímal utrpení a vytvořil si ideální život – ráj na Zemi. A je to ten symbolický ďábel, kdo vám nabízí získání celého světa. Cokoliv si jen vyberete, můžete mít, pokud se náležitě snažíte. Vše v tomto světě je přece jeho. Dává vám na dlani svět neomezených možností, slávu, uznání, zázemí, zabezpečení, tak jako to nabízel Kristu. Má to jen jeden nevyřčený dovětek, který je nečitelným písmem v záznamu pod čarou. Stojí tam „něco za něco“:

Až časem zjistíte, že jste zaprodali svou duši, protože získat všechno co chcete, vyzkoušet všechny možnosti, stojí čas a energii. A i když duše vskrytu trpí, nikdo ji neslyší a nikdo na ni nevěří, pokud nechcete ve světě úspěchu sklidit posměch. Na potřeby duše není čas, když je tu tolik lákavých nabídek, co nelze odmítnout. A tak máme celý život plné ruce práce s odkládáním utrpení duše na jindy. A máte pravdu, že nežijeme náš život, abychom se stali oběťmi. Ano, náš život můžeme zásadně proměnit a prožít ho v pozici oběti je tragédie a mrhání životem. Měli bychom být už vyspělejší, než abychom takto naložili se životem. Mnohem lépe je být vědomým tvůrcem. Ale pozor na to, abychom neskončili jen u tvorby ideálu. Brzy bychom zjistili, že se naší pastí stává předmět našeho tvoření, protože na něm lpíme. A časem se stává pastí tvůrce to, že je celá řada věcí, které si vytvořit nedokáže, anebo ty věci nepřicházejí, byť je tvoří sebevíce. To pak zpětně způsobuje ztrátu víry potřebné pro tvoření a vše jde sestupnou spirálou zpět.
Pokud se chceme posunout po úrovních vědomí, musíme v dalším levelu našeho vývoje pochopit to, že současný život nežijeme proto, abychom ho proměnili v idylický ráj na zemi, ale proto, abychom se naučili porozumět příčině utrpení a zcela ho přijmout jako učitele. Pokud se žák základní školy, celý život vyhýbá matematice i českému jazyku, pak nemůže současně pomýšlet na to, že složí maturitu anebo vystuduje vysokou školu.

Vykročte z komfortní zóny

Stejně tak se musíme všichni z nás podřídit pravidlům a všem lekcím školy života. Jak to máte v této škole celoživotního vzdělávání? Stále máte hrůzu z matematiky a vyhýbáte se jí, jak jen se dá? A přitom tušíte, že vás to jednou dostihne. Tak to máme, všichni, pokud celý život utíkáme před nářkem naší duše. Pokud se bojíme postavit se své vnitřní bolesti, stává se naším pronásledovatelem. Pokud přebíjíme oprávněné důvody ke smutku, stálým vytvářením „amerického snu“, jednou nás to dostihne s mnohem větší razancí, než si chceme připustit. Nepomohou ani ženy, ani víno, ani zpěv, když bolí srdce. Naše bolesti jsou naší vnitřní, emoční nahromaděnou energií vzdoru a odmítání a my se jim bojíme otevřít, aby nás neovládly. Proto se stávají naším vnitřním démonem.

Je výzvou, abychom si přiznali, že celý život hledáme okliky, abychom nemuseli vstoupit do bláta. A je paradoxem, že naše duše žije v nebeském domově tisíckrát krásnější život, než je lidský americký sen, a proto se rozhodla, že vyzkouší bláto. A teď je na nás, jestli budeme celý život v neshodě se svou duší, anebo jí umožníme do dna si vychutnat pachuť bláta tím, že skrze něj projdeme. Ano, máte pravdu. Je to nechutné téma a kdo se v tom chce skutečně pitvat... Kdybychom raději psali o Lásce. Ale vězte, že jedině skrze to bláto si můžeme dojít právě pro tu celoživotní a vše převyšující Lásku, o které celý život sníme. Je to úzká a stísněná cesta a málo kdo ji nalézá, jak pravil Kristus.
Zkusme pojmout život pro jednou trochu z netradiční stránky a vykročit tím ze své osobní komfortní zóny. A komfortní zónou zde zdaleka nemyslíme idylický život. Komfortní zónou je myšlena sféra zaběhnutých vzorců, vyzkoušených jistot a ověřených kompromisů. Sice smrádeček, ale teploučko, je důvodem, proč se některý člověk celý život nepodívá za hranice svého města či státu. A život doma za pecí, je pak důvodem, proč se z něj stává maloměšťák a není si toho sám vědom. Vidí to jen všichni okolo a je jim přinejmenším pro smích. Nestaňme se takovými v duchovním ohledu.
Vykročení z komfortní zóny znamená zcela se zastavit a být jen sám se svým strachem a bolestí. Pojmenovat to a zjistit příčiny. Nenechat se tím už dále sžírat, ale postavit se tomu čelem, i když taková bolest vypadá jako překážka štěstí. Je to přesně naopak. Kdo projde skrze vnitřní bolest, najde na jejím dně skutečnou příčinu. Bolest odradí všechny slabé, protože za jejím prahem se skrývá naše osvícení. Otevřete jí dveře a řekněte: „Pojď dále, když má duše po tobě tolik toužila. Jsi největším darem od mého nebeského Otce.“

Polibte tu žábu

Až se přestaneme rozptylovat detaily našeho životního příběhu a odložíme ho jako nepodstatný, uvidíme jasně, proč naše duše toužila po blátě. Přijmeme ho jako léčivou bahenní koupel a ta nás zcela vyléčí od duálního rozdělení - necelistvosti. Uvidíme, že jsme se celý život styděli být umazaní kvůli lidem. Uvidíme, že jsme si možná ustavičně hráli na to, jak jsme čistí a ignorovali jsme bláto všude kolem. Ale náš životní příběh je předstírání, stejně jako to dělají herci na jevišti. Odložit svůj životní příběh znamená přestat brát svou životní roli jako tu nejdůležitější a dát ji na vedlejší kolej. Životní příběh je jako role v divadle. Je tu jen proto, aby zprostředkovala zážitek a role, která není prostředníkem prožitku, je zbytečná.
Jaká by to byla pohádka, kdyby princ nakonec odmítl políbit žábu a spokojil se se svými dosavadními jistotami komfortní zóny? Příliš rozumný princ, který kalkuluje mezi zisky a ztrátami by se možná hodil leda jako spekulant na finančních trzích, ale jistě není hoden srdce princezny. Asi byste takovou pohádkou byli znechuceni a vícekrát byste ji dětem nepustili. Celý náš život je plný takových princů a nepřijde nám to divné. Od pohádky očekáváme, že nás z té ubohé rozumové reality povznese na duchu. Ale zastavme se a přemýšlejme o tom, že to my sami jsme ti herci – princové co vidí jen povrch věcí a často vůbec nechápou podstatu. A tak každý, kdo si hraje na dokonalý život a odmítá bolest jako nechutnou žábu, zůstává na místě ve svých rozumových kompromisech a nikdy nezažije tu krásnou pohádku, ve které se žába stane krásnou princeznou. Nikdy neprožije ten úžasný zázrak proměny utrpení ve věčně trvající Lásku.
Člověk probuzený vystupuje ze svého fiktivního příběhu do Skutečnosti. I když se musí po zbytek života vracet ke své roli, už se jí nikdy nechce nechat unést ani na minutu, aby nezapomněl na skutečnost a zbytečně netrpěl. Ze stejných očí se najednou dívá někdo jiný. Malé já se rozplynulo ve prospěch vyššího Já. Ze lpícího, nešťastného a vláčeného „životního příběhu“, se stává žitá Skutečnost přítomného okamžiku.
To, čeho se nejvíce bojíme je to, co potřebujeme nejvíce přijmout, a nesnesitelná bolest žití je užitečná stejně, jako operace srdce. Dokud ji odmítáme, chřadneme a používáme náplast v domnění, že to přejde. Náplast stále dokola odpadává a bolest nemizí, až se stane nad slunce jasnějším, že už si dlouho něco nalháváme, abychom se vyhnuli operaci. Přijměte svou bolest jako to, co jste si vybrali na úrovni duše a bude to mít stejné účinky, jako úspěšná operace. V nebi to nemáte, tak před tím na zemi neutíkejte. Když vás už nebude mít co pronásledovat, stanete se vrcholně svobodnými a blaženými. Zvítězíte nad ďáblem, stejně jako Kristus zvítězil a přijímá vás do svého ovčince.

Staňte se svědkem

Prožívaná bolest, či neštěstí duše je důsledkem zajetí elektromagnetických sil chaosu. A z tohoto vězení se všichni vyprošťujeme. Vychází z jediné existující síly Světla – Božího Ducha – proudu tachyonových částic, který se v duální realitě štěpí na dvě provázané složky. Elektrickou a magnetickou sílu. Ty se vzájemně proměňují jedna v druhou a vzájemně se podporují. To je podstatou stále se měnícího proudu světa duálních polarit. Síla JIN je ženství a představuje magnetismus a emoce, zatímco JANG je mužství a představuje elektricitu a rozum. Čím více lpíme na duální realitě, tím více jsme v zajetí víru myšlenek a emocí. Ano, je to doslova tak, že elektromagnetismus je příčinou točivého pole vytvářejícího vír. Žádná nepříjemná emoce nevznikne bez negativní myšlenky a žádné negativní myšlenky nejsou vytvářeny bez negativní emoce. Čím silnější je jedna složka, tím více narůstá druhá složka a opačně. V neutrálním stavu dochází k osvobození od mučivých myšlenek i emocí. Tyto vzájemně se podporující složky lidské duše jsou tím silnější a bolestnější, čím více se jim bráníme. Bránění se a odmítání negativních myšlenek a pocitů způsobuje jejich posílení. Čemu věnujeme pozornost, tomu odevzdáváme energii.
Na nízké – běžné úrovni vědomí se duše ztotožňuje se svým životním příběhem. Svou identitu spatřuje pouze v rámci hmotného světa a s tím souvisí její tužby, očekávání budoucího vývoje, očekávání chování druhých a také odmítání všeho, co nezapadá do ideálního vysněného scénáře. To je zkráceně řečeno lpěním duše na světě, lidech a věcech, které si myslí, že vlastní atd. To způsobuje koloběh utrpení, držený při životě nahromaděnými emocemi a negativními myšlenkami. Celý svět je v pohybu a tím méně probíhá podle našeho ideálu, čím více lpíme. Jedinou cestou k zastavení utrpení je umožnění, aby se stalo cokoliv, či dovolení si prožitku i těch nejtěžších emocí. Připuštění i těch nejhorších scénářů naší mysli bez vzdoru s důvěrou v Boha, který nedopustí, abychom byli zkoušeni nad to, co jsme schopni snést.

Jedině, pokud nahromaděnou bolest emocí necháme být, neposilujeme ji svým vzdorem. Jedině pokud si dovolíme prožít naplno všechny své bolestné emoce, vybijeme tím všechny jejich mučivé účinky a jejich náboj neutralizujeme. Síla odevzdání je jediným dokonalým řešením, jak vystoupit z mučivého koloběhu utrpení. Pokud to pochopíme, nesmírně se duchovně posuneme, zažijeme klid za myšlením a Láska se nás postupně zmocní.
Musíme si beze zbytku naplno uvědomit, že máme plné právo nereagovat, nechat vše být takové, jaké to je. A máme plné právo a nutnost, prožít všechnu nahromaděnou emoční bolest a tím propustit její sevření. V důsledku toho se stáváme uvolnění, lehcí, obnovení na duchu a čím dále zdravější. Veškerá příčina nemocí a bolesti skrze nás projde bez zadržování.

Naše odevzdání Bohu, je naším vzdáním se lpění na světě forem. Přesouvá naše vědomí do vyšších pater, dokud se neztotožníme se svým vyšším Já. To je jediná opravdová cesta z utrpení, na které naše ego ustupuje do pozadí, jako náš sluha a ne pán. Neidentifikujeme se už dále se svým životním příběhem. Začínáme prožívat, že nejsme ani tělem, ani našimi myšlenkami, ani našimi emocemi, ale jsme nesmírným klidem, mírem a tichem na pozadí všeho dění. Tím se stáváme tichým svědkem chaosu duality, stejně jako je Bůh svědkem našich životů. Prožívání JÁ JSEM vystoupilo do popředí a stalo se svědkem dění, na kterém se podílí na této realitě jako pozorovatel, nezaujatě. Nesoudí nikoho a nic. Umožňuje všechnu naši zkušenost. Jen JE, který JE. Je láskyplnou, tichou přítomností věčného bytí. A teprve prožívání tohoto vysokého stavu vědomí nás spojuje s Bohem, umožňuje přijetí celého světa a všech příčin k neštěstí s Láskou, pochopením a bez vzdoru.

Utrpení je ovocem zajetí iluze

Do získání jisté úrovně vědomí, nelze zcela přijmout bolest světa. Všechny řeči o přijmutí dobrého i zlého v podobě objetí celého světa vám připadají jako nesmyslné, když je slyšíte z úst osvícenců. Dokud člověk nezdolá všech dvanáct bran vězení chaosu, existuje pořád něco, co ho má ve své moci a pro co nemůže vystoupit z duality. Snad jen nakukuje ven, ale nezůstává ve svobodě, dokud neprojde skrze veškerou bolest svého srdce. To nejnepatrnější, co materiální vnímání považuje za nic, je nejmocnější bránou vězení. Zaujaté pozice mysli, jsou tak silným vězením duality, že tomu nikdo plně neuvěří, dokud se na to nepodívá zpětně, shora. Dokud to nemá za sebou, nemyslí si, že ho něco vězní. Ale pokud prožíváte jakékoliv trápení duše, pak jste ještě vězni duality. Tento systém považuje trápení za běžné a bolest za součást života, ale osvícení lidé vám předvedou, že je možné se probrat do úplné blaženosti, kterou neruší žádné trápení.
Problémy totiž neexistují v tom smyslu, že by byly sami o sobě životaschopné. Nemají svou vlastní suverenitu. Pokud je někdo uměle neživí, neexistují. Na druhé straně si uvědomme, že všechno utrpení je nesprávné naprogramování, ne Skutečnost. Je to jako když vystoupáte hřebenovým výstupem na vysokou horu a celé město pod vámi se vám vejde do dlaně. Celý životní boj je nevýznamný a ruch civilizace je jen vzdálené šumění. Na vrcholu hory nic z toho není. Je tam jen teplý vánek, co vás víská ve vlasech, vy sami s tlukotem vašeho srdce a váš hluboký dech. V dané chvíli jste unikli chaosu civilizace a uvědomujete si jeho nesmyslnost. Zatoužíte zůstat na vrcholu, abyste unikli křeči takzvaně civilizovaného světa. Dokud se vás ovšem někdo nebude snažit zachránit, třeba i za pomoci vrtulníku.

Spatřete bolest jako přítele

V životě hledajícího nepotřebujete nic získávat, kromě osvobození od zajetí. Stačí se zcela oprostit od dogmat a naučených vzorců takzvané civilizace. To co zůstane, je věčný mír, láska a přítomná bdělost. Ty jsou ryzí Skutečností, bez vlivu parazitického škůdce - manipulátora.
Tak jako hřebenový výstup na vysokou horu je namáhavý, může být bolestný a vyčerpávající, takový je výstup po úrovních vědomí, když se musíte postavit svým nejhlouběji ukrytým strachům. Často netušeným. Podnikli jste ten výstup dobrovolně a nezbývá, než projít skrze bolest. Výstup na vrchol sice může bolet a sáhnete si přitom na okraj svých sil, ale nic přitom nezískáváte. Naopak. Namáháte se, abyste se zbavili zatěžujících myšlenek - programů světa. Usilujete o prázdnou mysl a prožitek přítomné bdělosti. A bolest výstupu a vyčerpání je tak intenzivní, že vás donutí vše ostatní zcela pustit z hlavy. Na vrcholu vás prostoupí blaženost a vy najednou prožijete Pravdu Skutečnosti tak hluboce, že už nikdy nechcete sejít dolů a ti co se vás snaží zachránit, jsou vlastně pomatenými blázny, naprogramovanými civilizací. Mají s vámi ty nejlepší úmysly a chtějí vám zachránit život, ale netuší, že skutečný život je svoboda, kterou jste nalezli v samotě a utrpení výstupu a to je prožitek, který nelze zapomenout.
A tak vlastně zjišťujeme, že život vrcholového turistu, sám o sobě přináší symboliku, že i člověk často vyhledává bolest, kvůli prožitku který následuje ihned poté. Při zdolávání kvantových úrovní vědomí však duše nalézá nové a vyšší energetické úrovně, ve kterých je automaticky čím dál více přitahována magnetismem Skutečnosti svého středu, zatím co neskutečnost povrchu je utrpením a odděluje se a odpadává jako struska od taveného zlata. Zářící Skutečnost zůstává trvalou, pokud jí bylo dosaženo osobním hlubokým uvědoměním. Je to prožitek, který vám již nikdo nevezme. Nelze ho darovat, nelze ho zdědit, nelze ho obejít. Lze jen kráčet mnoha a mnoha cestami, přičemž některé jsou velmi dlouhé a komplikované a jiné jsou krátké a přímé.

V našem článku Perla nejvyšší hodnoty jsme zmiňovali příběh biblického Joba, jako příklad iniciace, ke které dochází u velmi vyspělé duše. Orientálec Job přichází o všechen svůj majetek, děti, postavení ve společnosti, zdraví, a dokonce je svými přáteli obviňován z pokrytectví ve skrývání nějakého vážného provinění. Jinak si to vysvětlit neuměli, a proto Jobovi ještě přidali na těžkém nákladu. Ale Job reaguje tak, že odmítá obvinit Boha z nespravedlnosti a prohlašuje, že člověk má přijímat od Boha dobré i zlé a nic z životních okolností nelze hodnotit jako Boží nespravedlnost. Svým osobním příkladem Job dokázal, že v jeho případě je to právě naopak, než vyhodnotily lidské soudy. Jako velmi vyspělá duše byl schopen projít nejtěžší zkouškou ryzosti charakteru a zužitkovat svou pozemskou inkarnaci k velké slávě. Jobova temná noc duše vedla k jeho výstupu do vyšších pater vědomí a vše, co po hmotné stránce na chvíli ztratil, získal ještě za života zpět ve větší míře než předtím. Jaký si můžeme vzít z Jobova příběhu příklad o božské iniciaci duší? Rozhodně vězte, že životní utrpení tu není proto, abychom ho odmítali, ale přijali jako duchovní školu. A také je poučením o smyslu ďáblova světa. Vždyť celý příběh vypráví právě o tom, že Job byl ďáblu trnem v oku a čím větším byl Job světcem, tím větší zkoušku od ďábla obdržel. Job byl ochoten vzdát se svého celoživotního příběhu bez vzdoru, protože nade vše důvěřoval Bohu. Z pozice boháče padl opuštěný do prachu, kde si škrábal své boláky hliněným střepem a odmítl Boha proklít, jak mu radila manželka. Přijal zcela svou školu života a z popela vstal větším, než býval předtím. V jeho případě se víra prokázala jako živá, protože přežila i velký žár zkoušek.

Důvod nikoho nesoudit

Veškeré souzení druhého člověka je jen subjektivním dojmem hodnotícího, a proto Ježíš řekl: „Nikoho nikdy nesuďte!“ a poukázal na příběh Lazara a boháče. Životní utrpení Lazara prokázalo a rozmnožilo jeho duchovnost, zatím co boháč, který odháněl chudého Lazara od svého stolu, sklidil hořké ovoce svého vlastního soudu po té, co se probudil ze snu této pozemské inkarnace a vstoupil do skutečného duchovního světa.
Uvažujte o tom, jak můžete ublížit člověku, který chápe vyšší Pravdu o iniciaci utrpení? Nemůžete mu trvale ublížit ničím, protože získal neutralitu vůči veškeré elektromagnetické síle bran chaosu. To co se lidským očím a jejich povrchní pravdě jeví jako pád na dno, je v případě zralých duší zárodkem největších duchovních zisků a zrodu nového života. Kdo překonal dvanáct bran Hádovy říše, ten se stává trvale svobodným. Zcela v sobě obrátil směr chaosu, když utrpení vítá jako příležitost své duše směřující k osvícení. Tím, že utrpení přijímá, plní plán své duše a vše, co v tomto světě osvícený zanechává za sebou, získává zpět z Boží ruky v hojnější míře a ve větší slávě. Právě jako Job.

Z jakých materiálů je tvůj chrám?

Svět je plný myšlenkových konceptů, systémů víry a přesvědčení, která neobstojí v konfrontaci s živlem Skutečnosti. Každý opravdově hledající, musí umět rozlišit, jestli jeho přesvědčení odpovídá hluboké vnitřní zkušenosti. Víra založená na přemýšlení o Bohu, je jako sláma ze strniště. Na pouhém přemýšlení o Bohu nelze vybudovat duchovnost, pokud není následována prožitkem spojení s Bohem. Nejvíce myšlenek o Bohu v Kristově době, měli učení znalci zákona a farizeové, kteří Krista nepřijali a proto jejich chrám v Jeruzalémě vypálili Římané. Rozlišujeme mezi myšlenkou a zkušeností. Zkušenost je zakoušení Boha, které proměňuje duši do krásy a záře. A rozvinutá záře duše je obklopující aurou a zářivým duchovním šatem věrných, i kdyby neznali ani jedinou větu z Bible. Kristus je Láska a chrám je místo uvnitř našeho srdce, kde jsme s ním v důvěrném spojení a toto spojení je pošetilostí pro mudrce světa, ale záchranou pro Kristovy ovečky.

Existuje Božské Světlo naší duše a to je náš duch, naše vyšší Já, naše pravá světelná identita, která je částí samotného Krista. Ve spojení s naším duchem jsme spojeni s Pravdou a tou je Láska. To je základ naší nejhlubší a jediné pravé identity našeho nebeského Otce – Krista. Kdo intenzivně nehledá v sobě svou nejhlubší přirozenost a opravdovost, je zcela jistě v nějakém ohledu klamán iluzí ďáblova světa. Ta iluze je natolik všeobecně rozšířená, že se stala všeobecnou pravdou tohoto světa. Duše, která sdílené iluzi uvěřila, přestala hluboce prožívat svou nejhlubší přirozenost a její pozornost se odvrátila z nitra duše - ducha do tělesného myšlení – přemýšlení. K povrchu, ne k nitru. Zkušenost bezejmenného prožitku nahradilo myšlení o sobě – pojmenovávání místo zakoušení. Myšlení následně vytvořilo naši světskou identitu – ego. Ego je tedy myšlením o tom, za koho se považujeme a toto myšlení nikdy nedokáže vystihnout Pravdu. Pravdu o naší identitě lze pouze prožít v hluboké mystické zkušenosti, podobně jako skutečnou Lásku pozná jen ten, koho se zmocnila v prožitku, nikoliv ten, kdo se o ní naučil definice.
Světský život nás uvádí do zmatku, protože zesměšňuje víru v to, že bychom byli něčím více, než jen vyspělým živočichem na vrcholu potravního řetězce. Ego nás natolik klame, že si většinou neuvědomujeme, že se automaticky považujeme za občana No: 25847562, dle občanského průkazu, který se někde narodil, někde pracuje, někoho si vzal za partnera a má nějaké děti. Myslíme, že tím skutečně jsme, ačkoliv pro naši duši je to jen jedna role, kterou hraje v jednom ze svých snů.
Myslíme, že trpět je normální, protože trpí všichni a netušíme, že trpíme výlučně kvůli tomu, že žijeme ve vědomí, které je v příkrém rozporu s tím, kým skutečně jsme. Ačkoliv jsme každý z nás malým bohem, tak se chováme jako otroci ďábelského systému vykořisťování. Chrám Božího světla jsme zakryli slámou ze strniště a netušíme, co bychom měli udělat jinak, když to tak mají všichni okolo….
V tomto kontextu pak uvažujeme o tom, že utrpení je Božím darem a nápovědou, jak se vysvobodit a jak zažít nádheru velikosti Ducha. Ale naše falešná egoická identita to přijímá jako něco nežádoucího, co nechceme ve svých životech. K americkému snu nepatří utrpení ani smrt a tak je systematicky vytěsňuje ze svého zorného pole, dokud se bolest nebo smrt neprosadí násilím.
Druhý příchod Krista, je především žárem Skutečnosti, která působí jako oheň co pálí Potěmkinovy vesnice z trní a slámy. Kdo se vyhýbá bolesti, vyhýbá se tomuto žáru, zůstává duchovně jako kopka zmoklé slámy a není chrámem ducha, ve kterém by mohl Krista rozpoznat a přivítat. Čím déle se vyhýbáme bolesti vnitřní pravdy duše, tím větší bolest ohně si schraňujeme do budoucna a tím větší osobní veřejnou nahotu jednou budeme muset strpět. Světelný šat ducha nás nehalí, pokud jsme sevření v bolesti strachu.

Věříme všemu, čemu říkáme, že věříme?

Job nerozuměl, proč ho postihlo tolik ztrát a zkoušek. Přesto neobviňoval, nesoudil, neproklínal. Pouze přijímal vše co je, takové, jaké to je. Stejně jako Kristus.

Cesta k záchraně z utrpení vede jedině skrze opravdově žitou důvěru v Boha. Ďáblův svět nabízí boj, vzdor, rozdělení, chaos, kritiku, povinnosti, zotročení, stres, či úzkost. Setrvávat v těchto stavech vědomí znamená nedostatek důvěry a pochopení, že lze najít uvnitř své duše stabilní místo – Boží chrám, který nepodléhá této vnější tísni. Tím chrámem je Láska a Láska je Bůh v našem srdci. Pokud se naučíme nechat být emoce i nekontrolované myšlení, vstoupíme automaticky do Božího místa odpočinku. Tam máme dokonalou svobodu a ochranu. Pokud se zavíráme do těchto vnitřních místností, otevíráme se Božímu Duchu, který námi prostupuje. Bůh přebírá všechny naše záležitosti a my žijeme svým plným odevzdáním. Bůh se prožívá skrze nás a uplatňuje svůj nadhled jako naši ochranu. Život žitý v Bohu se nesmírně uklidní a přenese nás do vibrační úrovně Lásky. Vše co je třeba, k nám přichází v dokonalé míře, získáváme vnitřního duchovního učitele a touhy naší duše jsou ideálně naplňovány. Lidé, které potkáváme, jsou na naší vyšší úrovni a dřívější zmatek a životní bouře se proměňuje v poklidný život. Bůh je jediným dokonalým zdrojem naší prosperity, která přichází skrze jakékoliv světské zdroje a lidi, jako druhotný produkt toho, že jsme si zvolili Lásku jako jedinou odpověď na život.

Život dokonale prověří to, jestli máme opravdovou důvěru. Na našich každodenních volbách si sami ověříme, jestli skutečně věříme tomu, čemu říkáme, že věříme. Setrvávání v bolesti je známkou lpění na ďáblově světě. Schopnost vše propustit - nechat být vše co nás souží, je schopností odevzdání se Bohu. Volte si raději Boha, než ďábla.
To, jestli se nám podaří uniknout z utrpení, se odvíjí od našeho uvědomění, že máme přijmout vše v našich životech takové, jaké to je s vědomím, že je to vyšší škola života, jejímž účelem je naše závěrečné vysvobození. Naslouchejme bolesti, naslouchejme neštěstí, naslouchejme nepohodlí. Objevme ticho a prosté bytí a objevíme tím Boha. Pochopme jejich odkaz. Poděkujme za jakoukoliv nabízenou lekci. To vše jsou iniciátory našeho vzestupu, abychom nalezli přímou cestu do bezpečí Boží náruče. Tím, že přijímáme cokoliv v našich životech, dokazujeme Bohu, že na světě již nelpíme, ale vybrali jsme si Boží království. A Jeho odpověď bude jednoznačná. Nemůžete ji nezažít.