Divadelní scéna světa

Nám viditelný svět je projevem neviditelné, živoucí, osobní holografické podstaty vše-prostupujícího Ducha, promítnutý do fraktálově harmonického uspořádání s matematickou přesností a dech beroucí rozmanitostí. Zkráceně by se to dalo také nazvat tak, že vše co vidíme a co jsme, je Boží myslí, která existuje jak vně nás, tak uvnitř nás. Vesmír, který nazýváme makrokosmem je symbolem nám neviditelného mikrokosmu v nás. Na všem, co je pro nás viditelné se promítá vše, co je neviditelnou podstatou Boží mysli a co existovalo dříve, než povstal nám zjevný svět. A svět povstal proto, abychom si to neviditelné mohli uvědomit a ocenit a pochopit Boží velikost, dokonalost a osobitost na nějakém podkladě. Bůh s námi komunikuje a vyučuje nás skrze dokonalost mnohorozměrných obrazů a symbolů.
Hmotný svět jsou divadelní kulisy, které nám oddělují a izolují to, co je v duchu spojité a jednotné. Svět oddělený časem, prostorem, a individuální formou je výukovým střediskem andělských duší, aby pochopili jednotlivé součásti Jednoty a Absolutna, od kterého nikdy nejsou, nebyly a nemohou být odděleny. My jsme ve světě proto, abychom se na chvíli nechali pohltit odděleností a dramatem duality, jejíž prožitkový děj je dramatem pouze tehdy, pokud nevíme, že je to jen hra. Ale je to s námi tak, jako když odcházíme z kina. Bylo krásné a často drásající, abychom se nechali pohltit scénou, ale je to ještě krásnější, když zjistíme, že drsná scéna byla jen krátkým thrillerem a my se můžeme vrátit do láskyplného a pokojného života ve Skutečnosti a odnášíme si s sebou transformační prožitek. To, co nás na chvíli oddělilo od Boží Lásky je myšlení. Na chvíli jsme si neuvědomili, že jsme byli upoutáni umělou scénou a zapomněli jsme, že Skutečnost je Kristus – Láska a nikdy jsme od něj fakticky nemohli být odděleni. Jen jsme na to chvíli zapomněli. A proto je osvícení jen probuzením ze snu. Když mizí omámená mysl, mizí špatný sen. Chcete se probudit a jít domů, anebo chcete ještě trpět? Je to jen otázkou možnosti naší volby a vědomého rozhodnutí.

Máme svobodnou vůli

Eva byla vzata z Adama a muž a žena mají být jedním tělem. Jednota se stala odděleností, aby se vědomě dopracovala zpátky k jednotě. Aby spojili počátek s koncem. Alfa s omegou. Nezávislou vůli máme tím více, čím větší je ta vertikální oddělenost duality mezi námi a Bohem. Čím větší oddělenost, tím větší bolest duality. Každý je na své úrovni vědomí, která je jako frekvenční pásmo. Každý naslouchá tomu, co se objevuje samo, jako myšlenky, přesvědčení a vidění světa, na jeho naladěné frekvenci. A to tak dlouho, dokud se duše nerozhodne vyprostit, pro neuspokojivost situace. Člověk se skrze hru života začíná chovat jinak v každodenních rozhodnutích. Kvůli nejhlubšímu vnuknutí zevnitř, kvůli znechucení dosavadním postupem, kvůli touze po Lásce, po klidu apod. Začíná hledat způsoby, jak přerámovat své vidění světa. Začíná preferovat jiné hodnoty, protože už nemůže dále ignorovat bolest duše, která se ozývá zevnitř. A jiné životní volby znamenají jiné důsledky a uvědomění. V každém okamžiku si volíme, z kterého úhlu budeme pohlížet na naše životní výzvy. V tom je naše svobodná vůle. A silná pozitivní vůle nás přibližuje k Bohu. Skrze ni se vracíme domů, do Absolutna, Plnosti a Jednoty s Bohem. Když vědomě přeladíme na vyšší frekvenci, otevřeme se jiným náhledům na život a realitu. Ocitáme se ve sféře, kdy k nám přicházejí jiné zkušenosti a jiní lidé. To však až poté, co v předchozím levelu – frekvenci, hra života prověřila, jestli skutečně věříme tomu, čemu říkáme, že věříme. Některé výzvy se vrací opakovaně, aby prověřily i poslední zakořeněný zbytek negace, oddělenosti, či iluze… Dokud dřívější náhled neodmítáme absolutně, rezolutně a bez přemýšlení. Dokud neopustíme to, co nám už neslouží s razantní rozhodností.

Co znamená nezávislost?

Každý z nás se v duchovním vývoji posouvá pomalu nahoru, po úrovních vědomí. Skrze detaily v našem životě. Skrze vztahy a rozhodnutí v rodině, v kariéře, v zábavě, ve volbě přátel. Čím níže jsme byli ve vědomí, tím jsme byli domněle nezávislejší a tím jsme více trpěli v důsledku svázanosti nesprávným přesvědčením a lpěním na světě. Čím více stoupáme, tím více jsme odevzdanější Bohu a tím méně trpíme v důsledku vztahů, ztrát, či zisků, protože se stáváme nezávislými a odpoutanými od vnějšího. Přelaďujeme naši pozornost od vnějšího světa k vnitřnímu a tím odkládáme touhu po nezávislosti a realizujeme vědomé odevzdání se Bohu. O odkládání lpění na světě – divadelní scéně - je i následující biblický text:

A čím plněji to děláme, tím více odkládáme své předchozí, malé, egoické já a odevzdáváme se svému vyššímu, božskému Já. Duchovní cesta je proces, který nás skrze běžné, každodenní životní lekce přivádí k vědomému zjištění o potřebnosti, prospěšnosti a nejvyšším dobru našeho absolutního odevzdání se Bohu. Stejně jako je pro ratolest vinné révy nejvyšším dobrem, pokud vyrůstá z kmene a není nezávisle oddělena. Jednoduše neexistuje možnost, že by to nejvyšší dobro pro ratolest nebylo zároveň stejným požehnáním i pro kmen a není možné, aby to co prospívá kmeni neprospívalo stejnou měrou i ratolesti. To jen pomýlení scény chaosu vytváří v mysli iluzi toužící po nezávislosti. To je hra ega vedoucí k sebedestrukci.

Pro ego, je cesta odevzdání nepřitažlivá, protože je v domnění, že tím člověk ztratí svou autenticitu. Přesto je však cesta ega pouze domněnkou o své vlastní autentičnosti. V důsledku prožívání strachu, lpění a negativních projevů svazuje egoické já většinu potencionality božství-ducha, uvnitř nás samotných. Vytváří zábranu duchu. Domnělá nezávislost, či svoboda, realizovaná nezávisle na Bohu, je tedy pouhou iluzí svobody. Je to ve skutečnosti past myšlení. Ten, kdo odkládá ego a přibíjí ho na kříž, ten se oprošťuje od jeho diktátu, od mučivých myšlenek, bolestí, přesvědčení, selhání apod… Kdo přibíjí ego na kříž, odevzdává se do rukou Božích a je mu odkryt jeho božský potenciál. Hledající se stává Kristem a Kristus jím v dokonalé synergii ducha. Teprve až v božské úrovni vědomí, která splývá s Kristem, je neohraničená svoboda autentického projevu, neohraničená svoboda realizace svého potenciálu. Hledající se vrací ke Kristu, ze kterého vyšel. Uzavírá tím kruh a alfa se tím stává omegou.

Alfa i omega

Spojení počátku a konce je nejen vysvobozením z utrpení. Je odložením živočišnosti a vědomým zvolením božství. Člověka odděluje od zvířete jeho svobodná volba tvoření a tím je podobný Bohu. Zatím co zvíře je prostě v Bohu automaticky, člověk vystupující z duality je v Bohu vědomě. Zatím co nevědomí a spící lidé jsou prachem a do prachu se navrací, ti kdo zvítězili nad světem, jako Kristus, jsou bohové, jejichž božství prošlo zkouškou ohně. Proto je o nich psáno, že se stávají spolukráli a kněžími Krista. Vracejí se totiž do jednoty s Ním a obohacují Krále, Krista o kvalitu své osobní, lidské zkušenosti. To On se pro nás stal zároveň Bohem i ďáblem, abyste získali i vy svoji větší plnost, když jste po tom jako duše toužili.

Kolečko života jsme mohli absolvovat jedině kvůli uvěznění v mysli, která vytvořila koncept oddělenosti. Vytvořila iluzi, která neexistuje a není v souladu s matematicky přesnou dokonalou Skutečností, která vytvořila svět. Kolečko života je zblouděním mysli, díky kterému jsme mohli okusit odvrácenou stranu Skutečnosti. Ďábel představuje všechno zlo, utrpení a odvrácenou stranu Boha, která však neexistuje, ale byla uměle vytvořena konceptem myšlení a slouží jako referenční  – srovnávací bod. Duše žijící v Božím ráji neví co je zlo a neví co je strach, dokud nemají srovnání s něčím. To srovnání  bytostného prožitku poskytuje tento svět. Duše opravdu ví, co je odvrácený pól Lásky, když prožijí strach = strachem se stanou. Sféra ďábla je jen zrcadlovou napodobeninou pod správou Krista, která mizí, když přestaneme na zrcadlových odrazech ulpívat a spočineme v sobě. Pokud se probudíte, Láska se stává jediným řešením, jedinou Skutečností.

Jen díky poznání toho, co není Láska, dokážeme přesně definovat a ocenit Lásku Boží, Skutečnou. A jen díky naší pozemské zkušenosti objevujeme s jistotou Lásku, která vyvěrá z božského ducha v nitru každého z nás. A tak objevíme nerozlučné vnitřní spojení mezi námi a Bohem. Kdo se vymaní z konceptu zrcadel, ten vstoupí do blaženosti Skutečnosti. Pamatujte, že všechno utrpení je uměle vytvořené a vystoupíte z něj pouze tím, že si to naplno uvědomíte a budete v duchu, ne v mysli. Duch je tím kdo jste a mysl je nástroj ducha, pokud je ovládaná vědomě. Tak jednoduché to je. Kdo si to naplno uvědomí, a bude na tom trvat, ten se vymanil ze zajetí kolečka utrpení a zakotvil se v Lásce. Proto se osvícenými můžeme stát v jediném okamžiku prozření a tím zvítězíme nad světem. Jeho magnetismus tím zcela zneutralizujeme.

Jsme stvořeni k Boží podobě

Člověk byl stvořen k Boží podobě. Co tím bylo myšleno? Architektura stvoření byla odhalena ve fraktálové struktuře, odhalující jednotný vzorec stvoření, do kterého když dosadíte různé hodnoty proměnných, dostáváte nepřebernou směsici a rozmanitost přírodních tvarů, či životních forem, které jsou náhle popsatelné matematicky. Fraktály odhalily tak zvanou sebe-podobnost stvoření, ale zároveň také matematicky přesnou dokonalost a neomylnost Božího stvoření. V jednom jediném zrnku písku je stejný vzorec jako v celém vesmíru a když ho zvětšíte, objevíte další, vnořené vesmíry do toho našeho. Pokud v tom vnořeném vesmíru najdete zrnko písku na pláži a zvětšíte ho, rozkryje se vám vnořená úroveň obsahující v sobě opět celý vesmír…nekonečno. Je Bůh nekonečno, anebo koloběhem, či kruhem života? Je kulatý, jako naše planeta a po čase vnořování se objevíte zpět na stejném místě. A fraktálová struktura je vizuálním symbolem holografické podstaty Božího ducha. Pochopíte-li dokonalost a matematickou přesnost stvoření skrze fraktály, pochopíte i holografickou podstatu, která odhaluje celé stvoření i v té nejmenší buňce stvoření. To znamená, že i sami v sobě máte nejen obraz, ale i spojení s celým vesmírem, tudíž s Bohem. Kdo to pochopí, už nikdy nebude věřit ani na náhodu.

Boží trojjedinost se propsala do všeho stvořeného a do všech směrů větvení fraktálové struktury. Muž, žena a dítě jsou tělem duší a duchem každého jedince. Každý z jedinců, muž, žena i dítě jsou samostatnou bytostí a mají v sobě své mužství, ženství i vnitřní dítě. A kdybychom zoomovali náš pohled dále, nenalezli bychom nic jiného, než stejnou sebe-podobnost v každém detailu. Bůh se dělí na Otce Syna a Ducha a tak to pokračuje na mnoha úrovních. Tak jako z kmenu vinné révy vyrůstají ratolesti zdaleka ne náhodně a chaoticky, ale dle vzorce stvoření vepsaného do každé buňky rostliny.
Zde doporučujeme každému našemu poctivému čtenáři, aby se seznámil se zákonem fraktálů, které nás obklopují ve všem přírodním stvoření a vypadají velmi složitě s nepřebernými tvary, avšak jsou založeny na jednoduchém vzorci, do kterého se dosazuje číselná posloupnost vytvářející nekonečně větvící se a sebe-podobný tvar v tvaru. Existuje spousta volně dostupných a názorných YouTube videí včetně definic v encyklopediích. Můžete hledat také pojem zvaný Mandelbrotova množina, abyste mimo jiné porozuměli úvodnímu obrázku našeho článku.
Zkuste například toto názorné a jednoduché vysvětlení o tajném kódu stvoření. ( Dr.Jason Lisle) : Tajný kód stvoření

Fraktály jako symbol spojení

Fraktálová podstata všeho jsoucího je doslovným zobrazením, jak si představit své vlastní spojení s Bohem. Jsme jako, On, ale menší a existujeme pouze v Něm a díky spojení s Ním. Jsme Jeho živoucí, okrajovou úrovní, která je vnořená v Něm a čím méně opouštíme své vědomí oddělenosti, tím více jsme s Ním ve spojení. Čím hlubší pohnutí, touhy a pravdy objevíme sami v sobě, tím více se naše osobní vůle shoduje s tou Jeho. Pokud se z oddělení vrátíme zpět k němu, jsme jedním jeho Já, které zmoudřelo zkušeností a má velmi cenný poradní hlas. Z toho můžeme odvodit, že neexistuje něco jako rozplynutí se v Něm. Tento osud potkává ty, kteří zcela a zatvrzele odmítli návrat domů, zpět k Bohu. Osvícená duše, navracející se zpět do Boží náruče tím realizuje nejhlubší touhu své duše a svou nejpravdivější podstatu. Je nejvíce sama sebou, jak je to jen možné, podobně jako lev o kterém jsme psali v minulém článku. Osvícený hledající je širokým korytem Božího Ducha a proudí skrze něj božství do světa. A kdo z těch, kdo právě čtou tento článek, by nechtěl být více božský? Ve vědomí vyššího Já, ke kterému směřujeme, se smazává rozhraní mezi námi a Bohem do té míry, jak je toho člověk v rámci své genetiky schopen a do té míry jak zralou duší jsme.
A z výše uvedeného plyne, proč máme všechny odpovědi sami v sobě. To není jen esoterické klišé, či dogma bez smysluplného vysvětlení. Čím hlouběji totiž umíme jít do sebe, tím vyšší úroveň božství se nám odkrývá. V zaměření do nitra se přibližujeme našemu kořeni, či kdo by chtěl, může to nazvat i kvantovou podstatou. Ta je napojená na vyšší kvantové vědomí Boží. A jak hluboko chcete dále jít do králičí nory? Dostanete se tam, kam budete vpuštěni.
Některým se stalo, že například pod vlivem halucinogenní látky, byli krátce vymrštěni ve vědomí výše, než je běžné anebo žádoucí. Za hranice vlastního Já. Na okamžik prožili bezobsažný stav jednoty a nekonečnosti Boží, která vše propojuje a to je přivedlo k myšlence, že jejich individualita neexistuje a neexistuje tudíž ani jejich svobodná vůle. Poznání, na které nebyli připraveni, je uvedlo do omylu, který nejsou schopni prohlédnout ze své současné úrovně vědomí. Ale dobrou zprávou je, že ve skutečnosti na svém životě s Bohem spolupracujeme. Když děláme nejběžnější každodenní rozhodnutí, volíme tím ve skutečnosti to, kým chceme být. A to, jaký je náš život je odrazem toho, kým jsme se stali.

Fraktálová struktura rodiny

Nejvyšší Pravdou je, že vše je jen Nejvyšší Bůh a existuje jen Jeho svrchovaná vůle. To je Pravdou makrokosmu. Ale jak Jeho Já, tak jeho vůle se štěpí do vnořených úrovní mikrokosmu. Proto existuje nespočet menších Já, podobných Bohu, žijících na nižších úrovních, které prožívají své dílčí vědomí, aby nakonec dospěli k celkové harmonii a naplnili tím jednu vůli jednoho Nejvyššího Boha a zároveň při tom zůstali jedinečnými individualitami. Nejlépe to vidíme na rozdělení muže, na muže a ženu a dále pak rozdělení ženy, na ženu a dítě. Nejvyšším dobrem dílčích vědomí je naprostý soulad s vědomím Nejvyšším, protože Pravda a Láska je zákonem stvoření a má ji každý kdo je se zákonem stvoření ve vědomém souladu. Fraktálové větvení vykresluje názorně božský vzor rodiny, existující jak v Boží rodině, tak v té lidské. Vertikální rozvětvování rodinné, Boží struktury je následující. Zastřešující úrovní je muž, který existuje v Kristu a Kristus existuje ve svém Otci. V horizontálním směru je muž, v kterém existuje žena a v ženě existuje dítě a jakmile dítě dospěje, horizontální větvení pokračuje dále, do nekonečna. Tak vzniká pyramida stvoření, na jejímž vrcholu je Nejvyšší Bůh, který nejprve vytvořil svého Syna, Krista, a skrze něj se pak rozvětvuje rodina lidských-andělských duší v úrovni vertikální i horizontální. Na fraktálech můžeme hlouběji pochopit níže uvedené biblické verše. Syn je jako jeho Otec. Je menším a vyrůstá z jeho kmene. Všechno ostatní pak vyrůstá ze Syna.

Celé stvoření může žít v neskonalé harmonii, jako jeden celek, který propojuje Boží duch Lásky. Táhnou za jeden provaz a naplňují jednu nejvyšší vůli. Jsou jednou bytostí, jako například rostlina… Ale zároveň jsou také individualitami, které prožívají svou vlastní jedinečnou zkušenost. Pokud aktuálně nežijí v dokonalé shodě a cítí se naprosto oddělenými, je to jen proto, že se rozhodli jít do světa na zkušenou, aby poznali dualitu - odloučení a nehostinné kraje mimo Otcův dům. Ale jen do té doby, dokud nepřijmou zásadní zkušenost, která je poučí. Nakonec je všechny zkušenosti dovedou do Otcova domu proměněné, vděčné, moudré a hluboké. V životě kmenové nebeské bytosti je jeden lidský život něco jako krátký sen. My ho však prožíváme zcela jinak, jako velmi dlouhý život.
Se svobodou individualit v rámci celku je to podobné jako v lidské rodině. Pokud ji nestmeluje láska, pak je rodinný život utrpením, bojem o moc, panování muže nad ženou a to vše postrádá naplnění. Pokud však Láska – Bůh je základem rodiny, pak se muž stává jejím ochráncem - hlavou a má lásku ke své ženě. Žena se ráda odevzdává láskyplnému vedení muže, ke kterému pociťuje úctu a přenechává mu rozhodování, aby sama mohla být raději teplem rodinného krbu a opatřovatelkou dětí a tím dokonale doplňuje muže. A v takovém rodinném uspořádání je harmonie a zároveň každý naplňuje touhu své duše. V tomto smyslu je třeba vidět biblický zákon o hierarchii v rodině.

Ať jsou jedním tělem

Rozdělení muže na individuální a oddělené jednotky – pár, s sebou nese nejen jejich osobní poučení, ale také vizuální symboliku, o které jsme toho už napsali hodně. Ačkoliv je například muž sám o sobě úplný a existuje v něm jak ženství, tak i vnitřní dítě uvnitř jeho ženství, přece jen je muž všeobecně symbolem rozumové stránky člověka a těla - tělesnosti. Až když je v úplné jednotě i se svým ženstvím - symbolem lásky a dítětem - symbolem ducha, pak realizoval osobní celistvost. Jinými slovy, plnosti, která náleží Kristu, se dosahuje úplným přijetím. Pak se z živočicha-samce stává proměnou Bůh Otec, Syn i Duch Svatý a to v malém, lidském provedení. Ve verzi andělské, určené pro Boží světy. Žena má v sobě totéž, co muž a má stejně jako muž, sama dospět ke své celistvosti, úplným přijetím vnitřního muže a dítěte. Žena je jemnějším stvořením, jako je duše jemno-hmotnějším lidským tělem. Žena symbolizuje duši a Lásku. Manželství v Bohu je pak spojení rozumu a lásky v jeden harmonický celek, který dokonale spolupracuje a dokonale přijímá jeden druhého. Takové spojení více iniciuje muže i ženu, aby se stali vyššími, celistvými bytostmi. Mají se stát jedním tělem, které Bůh spojil a pokud se podporují, pak jí dosahují snadno. Podúrovní ženství je pak dítě, které vzniká z harmonického spojení těla a duše. Dítě je symbolem čistoty a napojení na ducha, který je uvnitř milující duše. Nejvnitřnější část – střed člověka. A právě čistota, nevinnost a spojení s Bohem je to čím je náš duch a to co je vlastní dítěti, dokud do něj společnost nezaseje naprogramování. Dítěti je vlastní prožívání bez posuzování, bez kritické mysli. Jeho naivita je sice bezbranností, ale vede ke schopnosti vidět vyšší nepojmenovatelnou pravdu – pravdu vyšších světů - a držet se jí, i když neví, jak se tomu říká a co to znamená. Dítě si na nic nehraje – nepřekáží mu ego a tak je pro něj svět jednoduchý a pro nás je symbolem spojení člověka a Boha skrze to nejčistší v nás samých. Je symbolem místa, kam směřujeme na duchovní cestě. Do ducha - maximální niternosti. K jednoduchosti, čistotě a vnímání přítomného okamžiku bez posuzování. Je to schopnost dovolit si být dítětem. Schopnost jen být a nemyslet a důvěřovat přitom v Otce - Matku, že se postarají. Schopnost hrát si a dělat jen to co nás baví. Schopnost řídit se jen nejhlubším smyslem a intuicí. Schopnost žít tady a teď a ne o životě jen přemýšlet.

Muž žena a dítě v jednotné harmonii jsou symbolem rodiny duší, která je v nejvyšším smyslu jedním Bohem. Rodina je rozvětvením božské fraktálové struktury v horizontálním směru. Člověk je stvořen k obrazu Božímu a realizuje v sobě mnohost prožívanou v jednotě a jednotu, prožívanou v mnohosti. Celistvý člověk, Adam, menší Kristus je jeden a přece je mnohostí. Jeho mužství, ženství i dětství jsou jedním člověkem a dostávají se ke slovu tehdy, kdy je jich právě zapotřebí. Vzájemně se podporují a milují a realizují vůli toho, v kom existují jako milující rodina. Tak jako je to s Adamem, tak je to i s Bohem. Adam je viditelným obrazem neviditelného Krista a my jej známe lépe z viditelné inkarnace v podobě Ježíše, který byl také viditelným obrazem neviditelného Krista. Kristus je obrazem svého Otce a každý muž je ve výsledku potomkem a obrazem Adama. Tak je lidstvo obrazem Božím, jako jsou i ratolesti, obrazem kmene.

Je Bůh energií nebo osobou?

Spiritualita dnešní doby plodí esoteriky, jogíny, buddhisty, astrology či probuzené, kteří pod pojmem Bůh vidí jednoznačně pouze všudypřítomnou energii. Tito vycházejí ze svého vlastního prožitku a Bůh je pro ně vysokou vibrací, kterou nazývají spíše Vesmír, Absolutno, Existence, Bytí apod. A je dobře, že tyto skupiny jsou otevřené prožitku, protože ten je vždy pravdivý a může je dovést později ještě k vyšší Pravdě. Tato skupina nalézá Pravdu Boží v tom, co bývá většinovou společností potíráno, či přehlíženo. Máme na mysli Pravdu plynoucí zevnitř duše.
Na druhé straně pak stojí tradičně smýšlející věřící, pro nějž je Bůh výlučně osobou a svoji představu osobního Boha si zpravidla nedokáže spojit s neosobní energií. A rozhodně je pravdou, že zázrak stvoření vysoce inteligentního života a duší může stěží být produktem neosobní energie. Inteligence tvořící živé, osobité duše, se stěží dá očekávat od neosobní síly. Tito jsou však upoutáváni svatými texty a dogmaty církevních otců a náboženských skupin. Za nejvyšší Boží Pravdu považují psaný text a ten je spoutává-uvězňuje. Mrtvý text je pro ně více než živý vjem. Uplatňují právnický výklad pojmu Slovo Boží, založený na hmatatelném papíře, smlouvě, důkazech. Nejsou schopni se přenést přes fakt, že každé psané slovo je nedokonalým omezením živého Božího slova. Lidské slovo je lidskou ohradou. Bůh je však živý a sděluje své slovo každému osobně skrze vjem, obraz, uvědomění. Kdo je však připoután svou pozorností k vnějšímu textu, či lidem, kteří si činí nároky na rozhodování o Pravdě, ten nevnímá svůj vnitřní vjem, a když už ho má, pak ho zavrhuje z rozumových důvodů a nahrazuje ho literou zákona. A proto by Kristus opět vytáhl bič na „svaté otce a pomazané“ křesťanských církví, kteří kupčí s „mrtvým textem - Biblí“ a současně znesvěcují živý, posvátný chrám srdce, ze kterého Bůh promlouvá a řekl by jim: „ Pryč ode mne! Neznám vás!“

Co působí jako zábrana?

Na našem webu spojujeme oba spirituální tábory, abychom ukázali pravdivou stránku obou přístupů. Osvícený psychiatr Dr. David Hawkins pojmenoval dvojí podstatu Boží jako imanentní a transcendentní. Tradiční náboženství uctívají jak osobu Otce a Syna, tak Ducha a tím míří nejen na dvě úrovně projevu, ale i na trojjedinost. Fyzika dokazuje podstatu světla jako vlnění i proud částic a dokazuje zároveň, že o tom, v jakém projevu jsou subatomární částice světla, rozhoduje vědomí pozorovatele. Pokud se vědomí dívá-pozoruje, vlnění se zhmotní do částic. Pokud není přítomen pozorovatel, pak je Světlo vše prostupující vlnou-potencionalitou, která umožňuje zhmotnění kdekoliv, s různou mírou pravděpodobnosti, a dokonce i na více místech najednou. To, co nás obklopuje a prostupuje je tedy živá podstata, která si uvědomuje všechna dílčí vědomí, reaguje na ně a je s nimi propojena kdekoliv ve vesmíru a to bez časové prodlevy reakce. To jsou projevy a vlastnosti živého Ducha Božího.
Pokud by se tradiční věřící inspirovali od spirituálních jedinců dneška a odpoutali se od rigidních církevních dogmat, pak by si přestali Boha představovat a začali by jej zakoušet. Přešli by tím od snění do živého prožitku. Každý, kdo pocítil objetí Lásky v přítomném okamžiku bytí za myšlením, by zakusil energii Božího Ducha, která by se jej zmocnila, a neodsuzoval by to, co zažil na vlastní kůži. Nemohl by už dále popírat všudy přítomnost Božího ducha, která by jej přenesla do jiného vědomí a spojila jej s jeho vyšší podstatou. Zkázou tradičních křesťanských náboženství je, že zdeformovaly pohled na sebe sama tvrzením, že „já jsem nedokonalý“ a proto můj vlastní prožitek neberu v potaz, zatím co Boží psané slovo je dokonalé a ti co ho vysvětlují, jsou Bohem povolané autority. Těmito deformacemi lidského myšlení si církevní otcové po staletí udržovali pořádek a podřízenost svých oveček, ale dnes už nastala doba, kdy je tento přístup neudržitelný, probouzení je nezastavitelné a vnitřní Pravda – Jitřní hvězda v srdci věřících jim nedá spát. To, že jsme nedokonalí, je sice Pravda, ale to by mělo vést k hledání dokonalé svatosti na jediném místě, kde se nachází, a to je v Božím Duchu, který proudí skrze nejskrytější hlubiny našeho srdce. To, že to církve obrátily a dokonce už i za dob života Kristových apoštolů Pravdu zdeformovaly, je dílo ďábla, kterého si byli sami apoštolové dobře vědomi. Viz. citát níže. Ďábelský duch, prostupující lidskou společnost, směr výkladu lehce odvrátil tak, aby zachoval zdání dokonalosti dodržováním písem, jež byla tak vlastní farizeům. A tak po staletí masy věřících odevzdávají svou pozornost = energii ikonám, svatým, pastorům, rituálům, vyvoleným a nástupcům apoštolů a jiným. Za těchto okolností je jedno, kam je odkloněn směr pozornosti oveček, pokud nemíří k vnitřním komnatám lidské duše. Je jim jedno, jakým omylem nedosahujete cíle, hlavně, že nenasloucháte živému Božímu hlasu ve vaší intuici, snech, pohnutích, nejniternějších tužbách, atd…

Církve a samozvaní spasitelé, kteří oddělili své ovečky od jejich živé božské podstaty a doporučují jim sebe a své bohy, místo, aby vedli pokorné do jejich vlastních srdcí a vlastního napojení, jsou zábranou osvícení, která bude odstraněna. Nemůže přežít ve vysokých energiích v období Vodnáře, a ve vyšším levelu hry, zvaném Boží království. Tam přežije pouze vnitřní, živá duchovní cesta. Pouze ten, kdo se odevzdal přírodnímu živelnému proměnění může ožít věčným životem. Věčný život proměněných, se stává přírodní dokonalou zákonitostí transformace.
Kristus oddělil v duchovní rovině lidské duše na dva tábory. Na ovce a na kozly. Zatím co ovce jsou odevzdané a mírné, kozlové jsou vzdorovití a svéhlaví. Ovce přijímají aktuální změnu energií s lehkostí a otevřeností, kozlové jsou ztuhlí, bojovní, odmítaví a popírající. Každý sám se svým přístupem zařazuje tam, kam patří. A ačkoliv mnohé duše již byly probuzeny, jejich mysl to ještě nevstřebala, neuchopila, či nepojmenovala. V následujícím období bude vidět čím dále větší rozestup mezi táborem probuzených a táborem neprobuzených, jak se uvědomění z hlubin duše bude drát na povrch, do tělesné mysli a fyzického světa.

Bůh je osobou i duchem

Pokud by církevní autority dovolily svým ovečkám číst inspirované texty raných křesťanů z doby před Nicejským koncilem, zjistily by, že je s ostatními náboženstvími propojuje společná, živá podstata. Zuřivý odpor církevních autorit vymítil všechny křesťanské rané texty pojednávající mimo jiné také o reinkarnacích duší. Tato nauka se jim nehodila a tak dnes nemohou pochopit, co znamená Ježíšův výrok o tom, že tato generace (Ježíšových současníků) nepomine, dokud nenastane jeho druhý příchod.
Stejně tak by dnes některé církve nepovažovali nauku o trojici za nevysvětlitelné církevní dogma, protože například Tajná kniha Janova, či Petrovo zjevení (texty nalezené v Nag Hamádí) by jim vylíčili trojjediného Ježíše. Stejně tak by se například v knize Postata archontů, či v Tajné knize Janově a jiných, dočetli o eonech nebeských stvoření, které představují nejen frekvenční rozsahy, či kvantové úrovně stvoření, ale zároveň jsou pojmenovány i jako osoby. To jen podtrhuje celkovou Pravdu, kterou nám představují fyzické symboly i fraktálová struktura všeho stvořeného. Tak by vám celé stvoření i každá buňka vašeho těla potvrdily Pravdu, která je i hluboko ve vašich buňkách. Pravdu o tom, že Bůh je jeden a zároveň trojjediný, jako i my jsme trojjediní a tím, že existujeme jako součást Božího vědomí, plaveme v Božím Duchu a zároveň že Bůh je osobou, jako i my jsme osobou, i když v nás žijí naše menší já. Kdo totiž setrvává v názoru, že to, čemu nerozumí jeho mysl, nemůže existovat, ten říká, že Bůh není větší než jeho mysl. Je to přesně naopak. Bůh i jeho stvoření přesahují schopnosti naší mysli. Kdo je chce poznat, musí se otevřít vyšší mysli skrze svého ducha. Pravda o Bohu je tak dokonalá a zarážející, že i jen nahlédnutí do okrajů jeho cest nás odzbrojuje.
Je doba odhalování Pravdy a proto nám byly přeloženy v pravý čas inspirované texty z nalezišť v jeskyních egyptského Nag Hamádí. Ty vypovídají o velké spoustě inspirovaných textů, které se raným dogmatikům křesťanstva nepodařilo zcela spálit. Báli se totiž toho, čemu nerozuměli a co se vymykalo jejich kontrole a oni potřebovali mít stádo pod svojí kontrolou. Stejně jako císař Konstantin, který chtěl mít v říši klid a nabídl tedy církvím kompromis, na kterém se s nimi byl ochoten shodnout a výsledkem tohoto kompromisu je dnešní Bible. Sundejte tedy klapky z očí, dokud je čas a nenechte si zakazovat vlastní zdravý rozum.

Otevři se životu

Dva pomyslné tábory přistupují k poznání z opačných konců. Prožitkový tábor by mohl reprezentovat třeba jogín, který natahuje své šlachy, aby udělal v těle více místa pro Boha. Ztuhlost, kterou nalézá v těle je odrazem ztuhlého lidského myšlení, které se brání něčemu, co existuje. Vnímá bolest šlachy, kterou protahuje a neodmítá ji, ani s ní nebojuje. Prostě ji přijímá a přijímá i bolest protahování a propadá se do ní ve svém vědomí. Tím se s ní smiřuje a bolest mizí. Když se na bolest dívá jako na příležitost k transformaci a na příležitost k otevření se a vnitřnímu úklidu, pak je ochotný konstruktivně trpět bez protestů. Svým smířením dosahuje toho, že svou bolest pomalu rozpouští. Ona totiž vznikla v důsledku nesmíření, odmítání, či přímého boje proti čemukoliv s čím se člověk setkává. Ve svém postoji setrvává a přijímá bolest jako způsob své transformace. Prochází pomalu tou bolestí a šlacha se uvolňuje v důsledku rozpuštění rezistence. Odevzdání se do bolesti znamená uvolnění a netušené protažení ztuhlé tkáně. Myšlení a tělesný prožitek jsou nerozlučně spjaté. Tělesná ztuhlost je vizuálním důsledkem a symbolem ztuhlých vzorců myšlení. Nekonečné přijetí je pak cestou k nekonečnému uvolnění a blaženosti. Jogín se dostává k Bohu cestou prožitku lehkosti a blaženosti. Jogín o Bohu nepřemýšlí, ale zakouší Ho, když propouští ztuhlost těla i mysli.
Fundamentální křesťan je zástupcem druhého tábora. Je posedlý detaily doslovného výkladu Písma, či věrouky církve. Má hlavu plnou definic o Bohu a tělo i mysl plné ztuhlosti, z důvodu odmítání všeho, co by se protivilo přesným definicím jeho věrouky. Musí se vlastně uzavírat do vlastní bubliny myšlení a vidí jako hrozbu cokoliv, co by tu bublinu narušilo. Je přesvědčen o jediné Pravdě, kterou zastává právě on a jeho spoluvěřící. Žije tak za hradbami svého uvěznění v iluzi a pochvaluje si, jak je tam čisto, když své opevnění střeží za každou cenu. Tento farizejský tábor odmítá otevřít dveře svého opevnění vnější zkušenosti, prožitku i ohni nového poznání fyziky, odtajněné historie, odtajněných duchovních textů, psychologie, či exopolitiky – vědy o vlivu mimozemských civilizací na náš svět. Hýčkají si svoji ztuhlost za hradbami z dřevěných kůlů do té doby, dokud se kolem neprožene žár Skutečnosti, a hradby budou spáleny a oni budou stát nazí a v hanbě na odiv veřejnosti.
Nebuďte nikdy extrémisty a nikdy se neuzavírejte před žádnou informací, ani prožitkem ani náboženským poznáním jiného směru. Skutečnost, je totiž živá Podstata, na které stojí celý svět, všechna náboženství i prožitky a to je pevnost co nikdy neshoří. Je to dům postavený na skále, který obstojí. Zatím co ohrada farizeů je slámou ze strniště a domem na písku. Buďte otevření a odevzdaní Bohu, protože vše, co je pravé, to nikdy nepomine. To je žáruvzdorné. Budete uvolnění, blažení a smíření se vším co jest. Nechte shořet vše co není Pravdou. Skálu Pravdy oheň neohrozí. Co nenaleznete v zákoně písma, to naleznete v prožitku, a co nedefinujete prožitkem, to naleznete v inspirovaných písmech nebo slovech osvícených. Vše musí souhlasit a zapadat, jinak to není nejvyšší Pravda. Pravda je skála, která nehoří, co není skutečná Pravda, to se rozpadne. A když něco bolí, tak vězte, že každá bolest v sobě skrývá potenciál osvícení. Odložte rigidní ztuhlost, i když to momentálně bolí. Osvícení jsou ti, kdo prošli každým druhem vnitřní bolesti a přijali ji jako svého učitele. Bolest odešla a zůstala volnost. Bojem a odmítáním se dosahuje ztuhlosti a oddělenosti. Vzdáním se boje a propuštěním všeho odmítání se dosahuje smíření a obratu ve vědomí. Předáváme tím otěže Bohu, který v nás přetaví vše nečisté a vytvoří v nás silné koryto božství, které pak zcela mění naše vnitřní vyzařování – vědomí a obrací náš život do pozitivity, pokoje a lehkosti. Tak svým úplným uvolněním v sobě vytváříme více místa pro Boha, který nás proměňuje zevnitř, když jsme odevzdáni jen Lásce. Ztuhlost se uvolní a živá energie může proudit. Nebuďte už dále mrtví, ale nechte se vzkřísit, abyste pocítili pulzující život ve svém těle a každé buňce. Aby každý okamžik života byl hluboký a živý v důsledku toho, že jen jste, a tím, že jen jste, jste plně otevření životu, věčnému Bytí.

Boží moc vzkříšení

Za Ježíšovy doby se znesvářené tábory písmoznalců přeli o některá témata, kterým jejich nábožensky přijímané texty nedávaly smysl, anebo téměř žádné vysvětlení. Vše opírali o Mojžíšský zákon (starý zákon) a texty proroků. Často tedy přicházeli za Ježíšem, aby ho nachytali, nebo usvědčili ze lži a mohli si tak potvrdit svou předem danou pravdu o tom, že je podvodníkem. Přišli tedy za ním s neřešitelným problémem, kdy tábor saduceů nevěřil ve vzkříšení a tábor farizeů si představoval vzkříšení jako fyzické povstání těl z hrobů.

Ježíš poukazuje na to, jak omezené je jejich připoutání k náboženským textům. Zákoníci tehdejší doby byli pyšní na své znalosti a Ten kdo očividně léčil, křísil mrtvé a pronášel obdivuhodnou moudrost, která uzdravovala duši, Ježíš, byl pro ně nepřítel, který ohrožuje jejich posty a reputaci. Čekali mesiáše a ten, který stál před nimi, neodpovídal jejich vytříbenému vkusu a společenské hodnosti. Kdyby nechtěli jen hájit své předem zaujaté pozice mysli, pak by se doptali na detaily vzkříšení a Ježíš by jim vysvětlil, že vzkříšení není fyzickým povstáním mrtvých z hrobů. Že se jedná o vzkříšení božské podstaty uvnitř každého, kdo byl doposud mrtvý = bez života uvnitř sebe samého. Všichni, kteří v minulosti zemřeli v jiných inkarnacích, se v této aktuální době narodili právě proto, aby byli u toho, když přijde jedinečný okamžik prvního hromadného vzkříšení duší. Aby ho prožili a zvítězili. Vzkříšením člověka se jeho duální rozdělenost sceluje do úplnosti, kterou mají v sobě i andělé, žijící mimo dualitu a také Abraham, Izák i Jákob, kteří jsou žijícími dušemi uvnitř své kmenové nebeské bytosti. Každý, kdo přijal objetím všechny své rozdělené složky sebe samého a je otevřený duchu a osvobozený z magnetismu duality, bude v brzské době Kristem vzkříšen k věčnému životu. Dostane božské, světelné, krystalické tělo a přístup ke svému vyššímu Já, pokud je připraven. Ve světě dojde ke kvantovému skoku ve vědomí lidstva a naplní se tím slova proroka Daniela:

Jak to bude s dnešními farizeji, kteří svou zbožnost založili na myšlení o Bohu a sporech o jména a výklady textů? Jsou spojeni s Bohem v živém prožitku? Anebo jsou od něj odděleni bariérou myšlení a netuší, jaký je rozdíl mezi znalostmi o Bohu a zakoušením Boha ve spojení? Budou mít pokoru, aby zbořili své hradby a otevřeli se novým skutečnostem, které nebudou moci popřít? Anebo budou za každou cenu hájit své předem zaujaté ztuhlé pozice, aby neztratili tvář, a jejich duše zůstane i nadále bez živého obsahu? Nyní se rozhoduje o všem. Je lépe aktuálně ztratit tvář a vstoupit díky tomu do života věčného, kde se všechno minulé brzy rozpustí v kráse prožitku, než se zabarikádovat v omylu a nakonec sklidit hanbu.