Dualita – hledisko pozorovatele

Když paprsek světla projde trojbokým hranolem, rozloží se na barevné spektrum. Podobně také jediná Božská síla – Světlo, je v základu trojjediná, složená ze trojitého spektra, které je v podstatě Jedním, ale může se projevovat jako tři. Když toto Světlo prostupuje čtyřmi zemskými živly, vytváří dvanáctkovou soustavu. Dvanáct kvantových stavů = měsíců, kmenů, eonů, uhlíků C-12, znamení zvěrokruhu, atd.. Čtyři zemské živly se dále dělí na dvě základní polarity, obsažené ve všem existujícím na této planetě. JIN a JANG. JIN je ženství projevené ve vodě a zemi. JANG je mužství projevené v ohni a vzduchu. Materiálně vnímající člověk běžně vnímá ve všem dva protipóly, které považuje za opak. Pohlcen tímto hlediskem vidí chaos a náhodu. Pokud by však hledisko pozorovatele mělo božský nadhled, uvědomilo by si dokonalou spojitost a neoddělitelnost obou protipólů. Tvoří dvě složky jediné síly, které se neustále proměňují jedna v druhou a přizpůsobují se hledisku pozorovatele. Jedna nemůže existovat bez druhé. Jedna druhou vyvažuje a jedna vyniká díky druhé. V ničem není náhoda, ale dokonalá vyváženost. To pouze Božská prozřetelnost umožnila andělům, aby jako duše sestoupili z ráje Jednoty do duálního rozdělení, aby porozuměli, co je dělení na dobré-špatné a pochopili hlouběji podstatu Boha. Na základě veškerého projeveného materiálního světa prožívají symboly duality ve všem. Čím silnější pohlcení hmotou, tím hlubší emoční zážitek proměňující ducha do hlubší kvality. Cílem nás lidí, sestoupených andělů, je porozumět, přijmout a vrátit se zpět k Bohu, obnovení jako Bohové. Výstup z duality čeká všechny, kteří dokončili všech dvanáct tříd = prošli dvanácti eóny vývoje – rozměry ducha - a při hromadném vzkříšení duší se spojují s Kristem. Kristus jako třináctý nad svými učedníky je kvalitou třináctého eónu. Je Duchem, který stojí nad dualitou a otevírá bránu těm, co v tomto světě dosáhnou kvality třináctého kvantového stavu a zneutralizují v sobě elektromagnetickou sílu, které je poutala ke všemu vnějšímu. Kdo v sobě nalezne božství – ducha a dokáže v něm spočinout, mimo mysl, ten vystupuje z duality, přijímá kristovské vědomí a hledisko Jednoty a také vyšší božské schopnosti. Ten končí svůj cyklus pozemských inkarnací a přesouvá se do světa vyššího. Ostatní, kteří pozemskou cestu ještě nedokončili, budou pokračovat po tisíc let v pozemské realitě osvobozené od parazitických entit draka - prahada a bude jim pomoženo, aby to co nejdříve dokázali také.

Trojjediný člověk

Vše co JE se řídí jedním zákonem projevujícím se na všech úrovních existence. Bůh je vším co JE a v něm existují úrovně nižší, vnořené, které kopírují vlastnosti celku. Podstata Božího ducha je holografická a do nekonečna dělitelná. Dělí se tak, že i ta nejmenší část nese potenciál Celku, od něhož nemůže být nikdy oddělená, protože existuje v Něm a jen díky Němu. Existuje jako vnořená úroveň, která obsahuje božství, ale menší.
Na naší nejvyšší úrovni jsme Duchem, který je neohraničeným a je Bohem. Je to takzvaně nelokální, energetická úroveň propojená se vším co JE. Tato světelná úroveň se dále dělí trojným způsobem. Podobně, jako se láme světlo na trojbokém hranolu, dělí se i ona v trojnosti. Jen si uvědomte, že i bohové většiny náboženství jsou zobrazování ve trojicích.
I podstata člověka obsahuje tři hlavní úrovně. Je trojjediná, obsahující tři paralelní světy. Duch, mysl a tělo. Tři úrovně, které se zároveň projevují jako jedna bytost. To umožňuje člověku, alespoň částečně si představit trojjedinost Boží, která byla křesťanskými církvemi v minulosti prezentována jako nevysvětlitelné tajemství. Boží jednotný zákon a slovo je však vepsáno do vší projevené existence, která je živá a vydává svědectví o Bohu.

Člověk - úroveň ducha 

Nejvyšší energetická úroveň je nelokální, neohraničená a všudypřítomná, tak jako je kvantové pole alternativním výrazem pro Ducha. Je to tedy duchovní úroveň, která v sobě zahrnuje další dvě podstatné a vnořené úrovně. Duchovní úroveň je energetická, ale zároveň i osobní, protože na ní existuje duchovní myšlení, vnímání a osobní identita. Má totiž dvojnost projevů v duálním světě, stejně jako víme o světle, že je zároveň vlněním a zároveň tokem částic. I Bůh se tedy projevuje v duální charakteristice, jako všudypřítomný a vše-prostupující Duch a zároveň je i osobou v podobě Otce a Syna. Tvoří na třech úrovních Otec – myšlenka. Syn – slovo a Duch – čin.
Na kvantové úrovni ducha platí zákony pravděpodobnosti, kvantové provázanosti a bezčasovosti. Je ovlivňována stavem vědomí pozorovatele, který mění stav částic hmoty svým očekáváním/záměrem a to i zpětně v čase. Zároveň není od ničeho oddělený. Pro hmotného člověka je to obtížně pochopitelný svět zázraků, ze kterého vzniká svět projevený. Svět forem, který nazýváme fyzickým, či hrubo-hmotným.

Člověk - úroveň mysli

V duchovní úrovni člověka existuje vnořená úroveň myšlení. Tato úroveň omezuje neohraničenost ducha na svět ohraničený úrovní a způsobem myšlení, snění a záměrů. Způsob myšlení buď významně omezuje ducha, anebo mu dává větší rozlet, než je běžné. Podle toho pak má člověk k dispozici různou míru životní energie. Duch a mysl jsou společně souborem nehmotných složek osobnosti a nazýváme je duší.

Člověk - úroveň tělesná

Do duševního rámce je vnořena úroveň fyzické existence. Tu lze chápat jako nejvíce ohraničenou a nejvíce omezující. Je úrovní lineární, konečnou a popsatelnou newtonovskými zákony. Materialistické vnímání reality ignoruje nadřazené úrovně bytosti, které jsou podstatnější a mocnější, než úroveň hmotná. Degraduje tím božský původ člověka na úroveň živočišnou, a proto vzbuzuje silnou vnitřní nespokojenost duše.

 

Symboly o kterých tu Ježíš mluvil, jsou právě výše popsanými trojjedinými částmi, ze kterých se skládá člověk. Úkolem duše je porozumět jim, pochopit jejich spojení, či pravidla fungování. Pochopení odstraňuje vnitřní konflikt a otevírá člověka k přijetí plnosti ducha. Kdo pochopí symboly v sobě, pochopí celý vesmír. Ve všem je jedna opakující se Pravda a zákonitost.

Rozladěnost úrovní

Příčinou nedokonalého fungování člověka je nekoherence jeho jednotlivých částí. Jako by každá z úrovní člověka byla vlněním o jiné frekvenci. Fázový posun mezi frekvencemi způsobuje, že různé části naší bytosti se vzájemně ruší, nespolupracují a výsledkem je ztráta energie, nemoci, oslabení moci. Nedokonalost uvrhla člověka do hlubokého spánku nevědomí, ve kterém je snadno ovladatelný a bezmocný. A přesně to je cílem ďáblova světa iluzí. 3D realita je ovládána parazitickými entitami, které cíleně vytvářejí iluzi, zbavující člověka sil, moci i nadhledu. Ztráta energie, kterou to vyvolává, je potravou těchto entit. Jejich souhrn je v Bibli nazýván drakem a prahadem, podle jejich představitelů, mimozemských ras drakoniánců, reptiliánů, šediváků a řady dalších dévických a hybridních ras, ovládajících lidskou rasu skrytým způsobem. Ale v této době nastal konec minulých věků zotročení. Neviditelní paraziti byli zajati a odstraněni a naše planeta se otevřela silnému transformačnímu přechodu do vyšší sféry vědomí, ve kterém přichází Boží svoboda a návrat k božskému původu člověka. Příchodu Božího království na Zemi však budou ještě nějakou dobu vzdorovat vestavěné mechanismy lidských systémů a inkarnace ďábelských entit v lidských tělech. Ti se právě pouští do závěrečné agónie, které budeme muset čelit v následujících letech.

Tělesná identifikace mysli

Úroveň, na které je člověk neviditelně ovlivňován, je úroveň myšlení. Myšlení je jako program řídící lidstvo. Stačí jen podsunout myšlenku, že reálně existuje pouze hmotná úroveň, z čehož vyplývá, že člověk má život krátký a po smrti nic neexistuje. A základ všech strachů o smrti je důkladně podložen tzv. vědou, školstvím, zdravotnictvím apod. V důsledku identifikace s tělem člověk lpí na fyzické existenci a skrze strach, že o ni přijde, přijímá roli otroka, který odevzdává svou energii systému. Čím více je člověk obelhán, tím více lpí na životě a fyzické existenci. Jeho lpění způsobuje emoční odezvu a tato energie živí energetické entity, které si znova a znova chodí pro svou dávku energie. Člověk je lapen do závislosti na přílivu emocí, které mu dávají falešný pocit, že díky emocím je více živ.
Falešné myšlenkové programy jsou jako mrak zastiňující všudypřítomný jas slunce. Neohraničená energie vědomí neprozáří tělo, které je zajato v křečích způsobených emočními přílivy, strachem, hrůzou, panikou z událostí a z očekávaných pohrom apod…

A to je mechanismus zajetí, který nazýváme ego. Ego je souborem vsugerovaných programů mysli, které jsou všudypřítomnou sugescí společnosti. Jsou ďábelským duchem, prosycující tento svět. Kvůli iluzornímu a neexistujícímu základu, na kterém je ego postavenu, musí být živeno energií emocí. Ta je získávána skrze lpění člověka na vnějším světě a tělesném životě. Člověk neví, že je připoután k iluzi, kterou mu připravil iluzionista ďábel. Ztotožňuje se se svou vnější existencí a myšlenkovým konceptem, který si o ní vytvořil. Tím vzniká malé, omezené, lpící já, zmítané vnitřním bojem a neustále hledající naplnění a celistvost. Malé já je definováno svým životním příběhem, se kterým se ztotožňuje. Jeho příběh je naplněn celou plejádou zaujatých pozic mysli a představ o sobě. Protože se ztotožňuje pouze s tělesnou identitou, jeho příběh je o tom, co se mu přihodilo v minulosti, ohledně zisků i ztrát, čím je právě nyní, a co ho čeká v budoucnosti. Kvůli svému příběhu, odehrávajícímu se v pomíjivé tělesné rovině, většinu času trpí a okamžiky štěstí jsou krátké a prchavé.
Ego je samostatně žijící entitou, která i bez našeho vědomí neustále posuzuje, rozděluje a hodnotí vše vnější. Je jako rozladěné rádio. Pokud jí věříme a žijeme na úrovni tělesné, pak nás ovládá a mučí. Odděluje člověka od vědomí, klidu a energie božství a hluboký, neohraničený rozměr ducha zplošťuje do lineární a kauzální roviny existence.

Ego připoutané k tělesnu je jako vědec, věřící pouze newtonovskému paradigmatu. Tělesné ego považuje za skutečnou pouze realitu ověřitelnou tělesnými smysly, podobně jako ortodoxní vědec přijímá pouze vypočitatelné zákony o pohybu těles a znevažuje kvantové zákonitosti mikrosvěta, založené na pravděpodobnosti. Podobně jako tělesné ego nevěří, že něco tak uchopitelné, jako fyzická identita může být podřízeno něčemu tak nepolapitelnému jako je duch či vědomí, stejně tak ani materiálně založený vědec nepřijímá poznání, že je makrosvět založen na neuchopitelném, a až strašidelném světě zázraků mikrosvěta.

Posuzování mysli

Mysl připoutaná k vnějšímu světu iluzí je v chaosu a je dokonale oklamaná, protože hodnotí pouze následky a ne skutečné, hluboké příčiny jevů. Taková mysl vidí pouze povrch věcí a podstata jí uniká. A to je popis duálního vnímání reality. Mysl je zaujatá viděním dvou protipólů, které mezi sebou vytvářejí náboj elektromagnetické síly. Rozděluje existenci na světlo a tmu, černou a bílou, nahoře a dole, uvnitř a vně, ženství a mužství. Definuje dobro a zlo, oběti a viníky, zisky a ztráty. V souladu se způsobem naprogramování zaujímá mysl subjektivní pozice mezi oběma opačnými tábory. Subjektivita takového vnímání vychází z naučeného způsobu vidění světa, ke kterému byla naprogramována. Rozdílnost pohledu na jeden a tentýž jev pak vyvolává silný náboj duálního světa. Tak například zcela jiný pohled na počítač bude mít člověk západní civilizace oproti příslušníku přírodního národa. Západní člověk ho bude považovat za životní nezbytnost a přínos, zatím co pro přírodního člověka to bude kořen zla, bezcennost, či zbytečnost. Stejně tak obě strany válečného konfliktu mají zcela opačný názor na právo, a považují druhou stranu za hrozbu. Jedni vidí tutéž realitu přesně opačně, než ti druzí a jsou schopni za to položit i život.

Silný náboj polarit vytváří silné drama a hluboké pohnutí mysli. Duálně rozdělené vnímání je školou života, do které jsme vstoupili skrze Adama a Evu, což znamenalo postupný sestup vědomí nebeského stáda duší za současného pozvednutí vědomí pozemského stáda duší na planetě. Životní lekce, ze které si vezmeme hluboké poučení, je často krutá, ale iniciuje nevratnou proměnu ducha do vyššího porozumění a kvality. Z duality vede cesta ven skrze hluboké pochopení jejího významu a plné přijetí jejích důsledků. To vede k odložení ega a s ním i jakéhokoliv boje, jež ego podněcuje. Vědomí člověka se odpoutá od povrchu věcí prožitkem své duchovní stránky, to je nalezením vyššího, božského, neohraničeného JÁ a ukotvením se v něm. Náboj duality se tím postupně zcela zneutralizuje a smysl duálního světa se vytratí. Tak v dnešních dnech zaniká 3D realita ďáblova světa a současně je tvořena vyšší 4D realita Božího království na Zemi. Nebeské stádo vyspělých duší, které uspělo ve svém poslání, v těchto dnech povstane a bude Kristem vzato ze Země i s tělem. Budou králi a kněžími Krista. Dostanou na výběr, kde chtějí dále působit. Pozemské stádo bude pokračovat ve vývoji po dalších tisíc let na očištěné Zemi, zbavené vlivu ďábla.
Další zamyšlení článku bude věnováno různým aspektům duality – zdánlivým protipólům - a způsobům jejich překročení.

Bůh – ďábel

Duální vnímání neumožňovalo většině, aby pochopili, že jak Světlo, tak Tma jsou projevem jediné síly. Tma je pouze menším množstvím Světla. Světlo bylo zastíněno filtrem a zdeformováno a jeho zbylý projev je větší či menší tmou, která v sobě vždy obsahuje také trochu světla. Záleží na hledisku pozorovatele.
Neexistuje ďábel křesťanských náboženství, který by se Nejvyššímu Bohu vymkl kontrole a proti němuž by muselo být nebesy bojováno. Biblické výjevy jsou symbolické a mají zobrazovat náboj duality spatřovaný lidským zrakem jako boj. Nemají popisovat Nejvyššího Boha, jako toho, který by potřeboval někoho trestat. Vše je Bůh, vše se děje v Něm a díky Němu. Bůh má nad vším absolutní moc a jako hrnčíř může svůj nepovedený výrobek zahodit a proměnit v něco nového.
Bůh pouze umožnil, aby na některých jeho zahrádkách (světech) vyrostl plevel a hemžilo se to tam parazity. A tak dal prostor, aby vzniklo duální napětí (boj) mezi skupinou zahradníků a skupinou parazitů. Vše však bylo Bohem připuštěno k nejvyššímu dobru všech zůčastněných.
Na to poukazoval Kristus, když řekl Pilátovi, že by nad ním nikdy neměl moc, kdyby mu nebyla propůjčena shora. Kristovo království není z duálně rozděleného světa. Přišel jako Světlo světa, které má posvítit na cestu ven ze světa, který patří ďáblu.

Co prakticky znamená fakt, že Země patří ďáblu? Bůh umožnil mimozemským dévickým a reptyloidním rasám - vetřelcům, aby ovládali člověka a vytvořili ďábelského ducha světa, ve kterém se daří negativním astrálním entitám, útočícím a vysávajícím energii lidí. Ti tahají za neviditelné nitky loutek - mocností světa. Je to podobné, jako zahrada, na které se množí škůdci, plevel a bodláčí a člověk platí velkou energií, aby na ní něco vypěstoval. Tato éra však právě končí. Země vstupuje do vyššího levelu, který již bude královstvím Božím, nikoliv ďáblovým.

Nahoře – dole

Existuje pouze jeden Bůh a jeden zákon, který prostupuje vším. Tato jednota však není spatřována z nízkého hlediska materiálního vnímání. K tomu je potřeba nadhled kristovského vědomí. Až hledající vstoupí do ráje Božího království, který má uvnitř sebe, pochopí, že to, co existuje nahoře, v nebesích, existuje také uvnitř něj. Nejprve se vstupuje do království ve svém osobním chrámu – nejvnitřnějších komnatách duše. To způsobí postupnou proměnu světa na Boží království na Zemi, když ti co drží pozitivní frekvence nové země vytrvají dokud nepomine vzdor starého systému a jeho podporovatelů. A ti z malého stáda pomazaných učitelů, kteří plně zvítězí, uvidí také krásu vyšších nebeských světů, když se vrátí se slávou domů, jako vítězové. To je skutečné obnovení nebeského Jeruzaléma očekávané věřícími.
Vnitřním sjednocením – proměnou vědomí člověka, dochází ke spojení nebe a země. Mizí oddělení mezi nebeskou částí duše a tou pozemskou - fyzickou. Člověk vstupuje do jednoty s Duchem a lidstvo vstupuje do jednoty s Bohem.

Hledající – hledaný

V prostředí duality je vnímán hledající, který se snaží nalézt své vyšší JÁ, od kterého je zdánlivě oddělený. Ve skutečnosti oddělený není, ale nízký stav vědomí tuto oddělenost prožívá a touží se z ní vyprostit. Pokud existuje uvnitř člověka takové hledání, pak se vědomí ještě zcela nevyprostilo z duality. Nalezení znamená plné zhroucení rozdílu mezi hledajícím a hledaným. Nastává koherence dříve nekoherentních částí a všechny tři části člověka se prožívají jako Jedno věčné bytí. Bývá časté, že stavy sjednocení v bytí se dostavují jen omezeně a pak zase ustupují, dokud nebude překročen práh, či brána, kdy sjednocení mezi hledaným a hledajícím zůstane natrvalo a z hledajícího se stává mistr, celistvý, naplněný a spočívající v klidu, mimo myšlení.
Sjednocení hledajícího a hledaného je zároveň totéž, co dokonalé upuštění od nutkavého konání a přechod do neustálého vnímání bezčasového bytí na pozadí všeho dění. Sjednocení je také ideálním zpřítomněním, kdy mistr přítomného okamžiku vědomě prožívá hluboce svou přítomnost, své bytí, a každý kousek svého těla a to dokonce i při vykonávání nějaké činnosti. Ne jen při meditativním ponoření do sebe v tichu. Tím se otevírá plnosti ducha, který ho prostupuje jako žár uvnitř těla.
Takový prožitek koherence a celistvosti je možný pouze vystoupením z rušící mysli a spočinutím v duchu, který je božstvím uvnitř nás. Jedná se o stabilní místo odpočinku, nejvnitřnějších místností, do kterých lze vstoupit pouze prožitkem. Zatím co vnější svět je pomíjivý a iluzorní, strhává pozornost do myšlení, vnitřní svět ducha je pevné stabilní místo, kde nalézáme věčný život, odpočinek od konání, uvolnění, bezčasovost a klid převyšující všechno myšlení. Je místem vstupu do Božího království.

Uvnitř – vně

Duální vnímání důsledně rozlišuje mezi vnitřním a vnějším světem. Rozlišuje mezi láskou k sobě a láskou k ostatním lidem. Mezi přijetím, nepřijetím, či odsouzením sebe a někoho vně sebe. Ve vyšším vědomí se však toto domnělé rozdělení zcela vytrácí. Dochází k uvědomění, že vnější svět je dokonalým světem zrcadel, které neomylně zobrazují to, kým se kdo na své cestě stal. Energetický otisk každého jedince k němu denně přivádí situace, osoby, věci, scény i nemoci či havárie, které mu ukazují, čím se na své duchovní cestě právě stal a jaká je jeho aktuální lekce k pokroku. Životní scéna obklopující jedince je v každém okamžiku superpozicí všech ostatních existujících vědomí. Náhoda neexistuje. Duchovní realita se mnohem spíše dá připodobnit ke kvantovému neomylnému počítači, než k souhře náhod.
Kdo neumí milovat a přijímat sám sebe, neumí totéž ani vůči ostatním. Pokud se kdo snaží ostatní milovat a sebe nenávidí, je v něm neslučitelný rozpor a ve skutečnosti provozuje umělou lásku ega, která je maskou a nemá transformační sílu. Taková láska je napodobeninou. Naopak láska k sobě uzdravuje duši a přivádí k celistvosti celou bytost. Ta pak přirozeně lásku dává a překypuje soucitem, protože je jí prostoupena. Kdo ji má, je světlem světa.
Všechen duchovní pokrok a změnu činíme výlučně sami v sobě a projevuje se následně ve všem, co nás obklopuje, což koresponduje s prastarými hermetickými zákony a samozřejmě také s holografickou podstatou ducha. V sobě měníme přítomnost, minulost i současnost a nový stav vědomí se propisuje do všeprostupujícího Ducha – kvantového pole.

Černá – bílá

Koncept jin jang je principem dvou doplňujících se sil v přírodě, jejichž vzájemný poměr je relativní, neustále se měnící a navzájem se doplňující. Každá černá v sobě obsahuje trochu bílé a každá bílá v sobě obsahuje trošku černé. Vzájemný poměr je relativní a záleží plně na úhlu, ze kterého se právě díváme. Pozice pozorovatele mění černou v bílou a bílou v černou. Každé množství je dále nekonečně dělitelné. Na bílém papíře někdo vidí černou tečku a jiný vidí bílou plochu. Záleží na tom, jak se kdo chce dívat. Jak si osobně nastavil svou pozorovatelnu. V souladu s tím, každý známe mnoho lidí, kteří na každé situaci dokáží vidět něco zlého a dožadovat se nápravy, zatím co jiný člověk dokáže i z jakkoliv nepříjemné situace vždy vyvodit pozitivní závěr. Z toho je pak patrné, že štěstí i radost lze zakoušet kdykoliv, pokud se rozhodneme pro pozitivní hledisko pozorovatele. Relativní svět umožňuje jakékoliv prožívání, které si zvolíme, a zrcadlí nám výlučně pravdu našeho osobního hlediska. Negativní i pozitivní prožívání jakékoliv životní situace je výlučně naší osobní volbou. Při výstupu z duality dokážeme tuto skutečnost povahy reality bez výhrad přijmout a nebojujeme s ní. Necháme události, či děje, ať se prostě stanou. Uvědomujeme si plný přínos obou stránek reality pro duchovní růst a tak se povznášíme ve vědomí nad oba zdánlivé extrémy. Pochopili jsme, že díky noci víme co je den a díky dnu víme co je noc. Ani den ani noc nejsou špatné, ale mají svou nezastupitelnou úlohu a všechny jejich projevy jsou zákonité a neomylné. Naše plné porozumění úplně neutralizovalo náboj  duality, my jsme opustili reaktivitu a vstoupili do plného smíření se vším co jest.

Dokonalost – nedokonalost

Chyba duálního posuzování je dělením na dokonalé a nedokonalé. Na jedné straně některý typ věřících svádí k rezignaci na vlastní úsilí o božskost, jako cíl pro člověka nedosažitelný. Na druhé straně snaha o dokonalost je úsilím ega, které bojuje s tím co je a podvědomě či otevřeně odmítá přijetí vlastní nedokonalosti. Ego uvězňuje člověka v boji proti nedokonalosti tím, že se nesmiřuje se svou hříšností a snaží se na ní pracovat vnějšími prostředky, náležejícími  mysli a tělu. Posuzuje také sebe i ostatní na duchovní a neduchovní. Cílem není vypracování se k dokonalosti, ale opuštění posuzování a obviňování sebe i druhých. Odmítání a boj proti vlastní nedokonalosti je pastí hledajících, kteří se pak obviňují, že stále nedosahují předkládaných, ideálních vzorů. Cesta z nedokonalosti je v přijetí sebe, zastavení vzdoru a odmítání a odevzdání se do vyšší, transformační moci Božího ducha. Jedině Boží milostí dochází k dokonalé a trvalé proměně.
Do stavu hříšnosti a nedokonalosti jsme všichni vstoupili dobrovolně s cílem porozumět, co to je a jaké to má důsledky. Tím, když tomu plně porozumíme, dokážeme si zvolit svatost a nevinnost svým upřímným a hlubokým rozhodnutím a díky Boží milosti je nám pomoženo toho dosáhnout. Proti hříšnosti nemůžeme nikdy bojovat ani se vysvobodit. Bojem by se magnetismus duality jen posiloval. Ego by totiž bojovalo samo proti sobě s úsilím se vyhladit a uvrhlo by nakonec hledajícího do pasti, kterou není s to prohlédnout. Zvítězí až ten, kdo rezignuje na veškerý boj a přijme všechnu nedokonalost světa, která se latentně ukrývá v každém z nás. Tím neutralizuje náboj duality. Nedokonalost se překračuje uvědoměním a hlubokým pochopením její podstaty. Nikdy ne bojem. Jsme v této pozemské realitě jako žáci, kteří mají nade vší pochybnost pochopit, kde vznikla chyba. Samotné pochopení mění vše a pochopením se posouváme do vyššího vědomí, k budoucí zkoušce ze složitější látky.
Pochopit musíme i to, že v každém z nás je potenciál všeho zla, které kolem sebe vidíme. Je otázkou jen okolností, genetiky, dědičnosti a míry probuzení, co za zlo v sobě každý z nás dokážeme probudit. Je v nás totožná holografická duchovní podstata, jako ve všech ostatních. Pro toto uvědomění jsme si přišli do pozemské reality. Uvědomit si každé zákoutí zla a nedokonalosti, které vidíme kolem sebe a je latentně přítomno i v nás samotných. Pokud se s tím smíříme, dokážeme to překročit a obejmout Láskou.
Uvědoměním porozumíme, že vše je důsledkem dokonalého zákona právě takové, jaké to je a smíříme se s Bohem. Svět není bojištěm a utrpením proto, že by se to Bohu vymklo z rukou, ale proto, že tuto virtuální ďábelskou realitu umožnil, pro lidský vývoj. Ďábelské entity existují s Jeho připuštěním a k našemu nejvyššímu dobru. Jedině na podkladě projeveného zla a nedokonalosti se dokonale naučíme, proč vzniká. Všechny lidské snahy ega se míjí účinkem a tímto pochopením vstupujeme na úzkou cestu do ducha, která spočívá v pochopení, že jedině Boží milost vyproštuje, dokonale mění a transformuje. 

Oběť – viník

Vychází z lineárně-kauzálního přístupu, který není schopen vidět skryté příčiny dějů a všímá si pouze forem, ne pozadí ze kterého vycházejí. Souvislosti, či duch jsou tělesným smyslům skryté a proto je tělesný člověk ignoruje. Pro pochopení Skutečnosti jsou však klíčovými. Jevy v hmotné realitě jsou jen konečné důsledky stavu, který vytvořilo vědomí. Ego spojené s povrchním náhledem vidí jen formy. Ne prostor a souvislosti, které byly v pozadí. Proto ego neustále hledá viníky a oběti, protože není schopno vidět domnělé oběti a viníky jako důsledky vlastního vědomí, které se objevily v hmotné realitě v důsledku vlastní energetické vibrace. Až samotným uvědoměním, že neexistují náhody a vše, co nás v životě potká je jen a jen to, co jsme si sami vytvořili, objevíme Alenčin svět zrcadel a nahlédneme do světa zázraků za zrcadly. Do kvantové subatomární reality ducha, která je u základu všeho, co lze povrchním náhledem popsat newtonovským paradigmatem a lineárně-kauzálním přístupem. Pak teprve pochopíme, že celá hmotná realita je iluze. Skutečné jsou pouze subjektivní přínosy vnějšího dění a žádní viníci a oběti neexistují. Vše propojuje dokonalá a bezchybná zákonitost a jediná Jednota a Pravda Božího Ducha.

Dobro – zlo

Je dělením světa na dva tábory. Je čistě subjektivní, protože každá kultura, národ a příslušnost má jiné brýle vidění reality. Každý člověk vidí hranici mezi dobrem a zlem jinde v závislosti na zaujatých pozicích mysli. Objektivní tábory dobra a zla neexistují, jsou vždy subjektivními. Z pozice Božího je dobro a zlo viděno zcela subjektivně a vychází ze zaujatého hlediska a pozic daného jedince. Každý člověk se stává dobrým či zlým v závislosti na tom, jak jedná ve vztahu k tomu, co přijal výchovou, dědictvím a prostředím, jako definici dobrého a špatného.
Svět vstoupil do duálního rozdělení Božím prohlášením o dobru a zlu. Stanovením zákona o zakázaném ovoci svět vystoupil z jediného zákona Lásky a ubíral se cestou transformačního rozdělení na dobré a zlé, aby se po dosažení cíle zase vrátil do Jednoty ráje, beze strachu a určování co se smí a co se nesmí.

Zisky - ztráty

Z pozice povrchního vidění světa je dobro spatřováno v ziscích, zabezpečení, jistotách, hojnosti. Z pozice Ducha však zisky spočívají v zažívání emočních dramat, ztrátách, v pádech a vypětích, které vedou k silnému uvědomění. Z pozice Boží je tedy vše viděno zcela obráceně, než z pozice ega. Z duchovního hlediska jsou zisky hmotného světa hromaděním pomíjivé iluze a ztráty hmotného světa jsou silným impulsem k přesunutí pozornosti do ducha. Ve spojení s duchem vždy upřednostňujeme kontext, či souvislosti nad zisky. Jinak řečeno, málo záleží na tom, CO je konáno a výlučně záleží na tom JAK (s jakým duchem) je konáno, cokoliv je konáno.

Mužství – ženství

Duální pohled rozděluje muže a ženu, výlučně do dvou odlišných těl. Dualita však započala, když byla první žena vzata z muže a skončí tím, že bude na vnitřní úrovni plně přijata zpět. Hovoří se tu o opětovném sjednocení ducha, ne těla. Duchovní vnímání dokáže obě duálové složky vnímat v sobě samém. Čerpá totiž původní, nerozdělenou energii Lásky přímo od Zdroje – Boha. Pohlceni dualitou jsme silně elektromagneticky přitahováni k druhému pohlaví. Ženství vyzařuje magnetickou sílu a mužství elektrickou. Dualita je svazujícím vnímáním, které lpí na někom vně sebe samého. Je to pohled spatřující výlučnou možnost získání celistvosti skrze někoho vně. Výstup z duality je opuštění svazujícího lpění na tomto radikálním pohledu, který si neuvědomuje, že fyzický duál (ideální protipól) umožňuje svému duálnímu partnerovi pouze lehčeji otevřít pramen Lásky uvnitř něj samotného. Opuštěním lpění na vnějším partnerovi přestáváme svůj protipól zotročovat a přivlastňovat si na něj právo. Lásku od něj nevyžadujeme, neklademe mu podmínky, za kterých milujeme, ale láskou, která prýští z našeho srdce, ho zahrnujeme. Mizí tím žárlivost a vzniká láska bez podmínek – bezpodmínečná. Výstup ze svazující duality znamená opuštění zoufalé potřeby získávání lásky od partnera a vstoupení dvou dávajících, zralých jedinců do niterného intimního splynutí. Vzájemně se obdarovávají a dávají si svobodu, uznání a přijetí. Čím větší celistvost cítí sami v sobě, tím lepšími partnery jsou si navzájem. Povznesení se nad dělení mužství a ženství vede k ideálnímu manželskému svazku dvou vyzrálých jedinců. Spojení dvou ideálních duálních partnerů je silnou podporou duchovní transformace obou zúčastněných, kteří milují bezpodmínečně a nepřipoutaně. Projitím duality a jejím překročením dochází mez mužstvím a ženstvím k mystériu sjednocení ve svatební komnatě. Dochází k vyššímu druhu netělesného spojení, který je možný až po poznání „dobrého a zlého“ , což je neutralizací svazujícího magnetismu duality a nástupem pravé Svobody.

Světlo – tma

Vystupujeme z duality, když jsme přijali uvědomění, že za světlem i tmou stojí jediná síla. Tma je stejnou energií, jako světlo. Tma není nepřítomností světla, ale pouze jeho menším množstvím, jak to už dávno popisuje čínský princip JIN-JANG.
Totéž platí o Bohu a ďáblu. Ďábelská sféra se všemi entitami, které ji naplňují, mohou existovat pouze díky Bohu, který připouští, aby v ďáblem ovládaných eónech, bylo méně Světla. Díky tomu je svět forem ďábelskou iluzí, dávající duším k dispozici obrovskou škálu transformačních zážitků. Každá duše si má možnost prožít hluboké uvědomění, co je Bůh Láska a jediná všeprostupující síla která JE. Uvědomuje si to na základě světa ďábla, který zahaluje Světlo do nepropustné tmy. Těžký zážitek temnoty, umožňuje duši definovat protipól toho jediného co JE a vzbuzuje v ní silný magnetismus k Lásce a úplné odpoutání od Iluze temnoty.

Ze své vlastní síly se žádný člověk nikdy nevyprostí z utrpení duality. Až však obětuje celý svět a odevzdá se Bohu, zvítězí nad dualitou tím, že Otec mu projeví milost, ujme se jeho vysvobození a postupně ho provede cestou k dokonalé Svobodě. Tak si každá duše plně uvědomí, že jen Bůh je vší Láskou a naplněním, které všichni, bez výjimky hledáme.