Jediná potřebná věc

Mnoho duchovně hledajících se ztrácí na své cestě za spásou a osvícením kvůli tomu, že nabízených cest k Bohu existuje ve světě nespočetně mnoho. Motá se jim hlava a možná už i ztratili vědomí z cest, které nikam nevedou… Ať už člověk bloudil dlouhá léta na kterékoliv z nich, ti nejpoctivější a nejzralejší, nakonec skončí na cestě úzké, kterou skutečně nalézá jen málo kdo, jak řekl Ježíš. Je to popis toho, že za všemi způsoby uctívání, náboženstvími a duchovními technikami existuje hluboká a jednoduchá Pravda, která se upřímným otevře, když k tomu dozrají. Každý kdo hledá, nakonec nalézá a každému, kdo klepe, bude otevřeno. Úzká cesta ústí do jednoho bodu vnitřní singularity. Do vnitřního středu, který lze uchopit pouze vnímáním za tělesnými smysly. Když je všechna složitost vyplývající z nekonečných slov a zákonů překonána pochopením, že to co je hledáno, přesahuje tělesné smysly, zbývá už jen realizace cíle - niterným prožitkem. Z nekonečných pouček a složitostí je třeba nakonec pochopit, že se autoři náboženských textů snažili, každý svým způsobem, popsat cestu k nepopsatelnému. Byly to namířené ukazatele na jedinou potřebnou věc zmiňovanou Kristem. Ta je pro tělo neviditelná a spočívá v lidském duchu.

I všechny naše články, ať už se zdají jakkoliv rozsáhlé a složité jen popisují ze všech stran způsob, jak porozumět, že potřebujeme jednu jedinou věc. Kristus ji nazval také perlou nejvyšší hodnoty. Co je ta perla a jak ji získat je popisováno nesčetně mnoha způsoby a vyjadřovacími styly. Od náboženských, přes mystické, esoterické, až po psychoanalytické. Ať už se vám naše psaní zdá jakkoliv složité, prosím vracejte se a uvědomujte si u toho jen jednu jedinou potřebnou věc, kterou stačí, když pochopíte a získáte a dojdete díky ní k celistvosti a naplnění spočívajícím ve věčném míru osvícení. Všechny složitosti textu jsou jen nesčetné způsoby, jak za pomoci omezeného slovního vyjadřování dojít k jednomu umění – vstoupení do věčného božského bytí.

Když Ježíš hovoří v předešlém textu o nebeském království, dotýká se toho nebeského, co je skryto v duši každého z nás a s Bohem a nebeským světem nás spojuje. Myslí tím semínko ducha, které je zárodkem božství a čeká, jestli ho objevíme a vypěstujeme z něj mohutný strom. To nebeské v nás je tělesnými smysly neuchopitelné a ortodoxní věda to zavrhuje. Přesto se však jedná o to nejdůležitější a veškerý cíl duchovního hledání. Pokud necháme svého ducha nerozvinutého, naše spojení s duchovním světem bude téměř nulové a budeme se podobat Pánovu správci, který zakopal svůj talent, i když ho měl zúročit. Jakými správci budete? Těmi, kteří se zalekli nepřízně světa a náboženských vůdců, zakopali svůj talent a Pán jim nakonec správcovství vezme? Anebo budete těmi, kdo si tu výzvu k nalezení a zúročení pokladu nemohli nechat ujít už z principu? Není snad hřích, ani to nezkusit? Cestu máte v sobě a ona je připravená se vám objevit.
Pokud obrátíme naši pozornost k cíli cesty, kam ukazují všechny ukazatele, vstoupíme do prožitku zvnitřnění a objevíme krásu Božího nebeského království, která se před námi rozvine jako lotosový květ. Pak pochopíme, že díky perle ducha máme v sobě bránu otevírající celý vesmír i nebeský svět. A pochopíme, že si dokonce můžeme vybrat, jestli budeme žít peklo na Zemi, anebo skrze nás přijde na Zemi Boží nebeské království.

Cvičení: Zvnitřněte se dotazováním

Přeneste pozornost na vědomí samé. Na podklad, který si uvědomuje, že si uvědomuje. Je čisté, nevinné a stále přítomné. Je to místo očištění, které stojí mimo jakékoliv posuzování. Naše základní esence bytí. Náš duch, či nevinné božství. Je svaté, nic si nevynucuje, nikoho neobtěžuje. Je svaté ve své nevinnosti a přebývá ve věčné blaženosti. Poskytuje odpočinek, úlevu, bystrost, energii. Koherenci mozkových vln. Ostrost vnímání a myšlení. Přebývá ve věčném TEĎ, kde není strach, ani úzkost, ani bolest. Jen zářící Boží energie, pro kterou neexistuje problém. Stojí mimo formu a obsah. Nedotýká se jí žádné drama duality. Je nad ní. Máte to v sobě a můžete to objevit. Nepřestávejte hledat. Dotazujte se a nasměrujete svou pozornost do svého nejniternějšího středu na toho, kdo si uvědomuje, že si uvědomuje:

Kdo jsem Já?
Kým skutečně jsem?
Jak vůbec vím, že existuji?
Kdo si uvědomuje mé bytí?
Jaké to je žít věčný život?
Jak by se proměnilo mé vnímání, kdybych žil věčně?
Co by se ve mně změnilo, kdybych měl zítra zemřít?
Co bych hluboce prožíval, kdybych se měl do zítra rozloučit s tímto světem?

Tyto otázky vás směřují mimo iluzi ega, do věčné Skutečnosti za jeho iluzí. Je možné si je klást v duchu kdykoliv. Navazují spojení a vyzývají k odezvě vašeho ducha. Vnímejte, co se ve vás ozývá. Je možné si je klást i při nějaké činnosti, kdy se část vašeho vědomí soustředí na činnost a druhá část se dotazuje a směřuje ke středu. Cílem je prožívat svůj střed v přítomném okamžiku, kdykoliv je to jen možné.
Pokud můžete, najděte si denně chvíli na maximální relaxaci. Vědomě propusťte napětí ze všech částí svého těla a směřujte pozornost do svého těla a na maximální míru uvolnění. V křesle, vleže, v meditaci v soukromí, bez rozptylování. Pak bude vaše cvičení mnohem účinnější. A pamatujte, že vaším cílem je ukotvit se vnímáním vašeho ducha. To je navázání vědomého spojení s vaším vyšším Já.

Cvičení: Najděte vnitřní chrám

Změňte směr směřování pozornosti z okolí, do svého těla. Buďte zcela odvráceni od veškerého dění a namířeni pozorností do jediného bodu vnitřní singularity. Do bezčasového bytí, do místa, kde vzniká váš dech. Buďte zcela se svým dechem a neopouštějte ho. Myšlenky i okolí zcela ignorujte. Jako by se člověk díval skrze svět, bez jakéhokoliv ulpívání a místo toho neustálé vnímá svůj nejniternější střed. To zpočátku stojí úsilí, jako by se člověk musel stále znovu a znovu prodírat skrze houští nekoherentních myšlenkových vln, které ignorujte a směřujte pozornost za jediným cílem. Snažte se zvnitřněním zprostit jakékoliv malosti, špíny, lpění a negace světa. Najděte v sobě svatý chrám čistoty a v něm obětujte celý svět. Odevzdejte vše Bohu. Nejprve celý svět a pak i sami sebe. Kdo skutečně vytrvá v úsilí, spočine v osobním duchovním středu. Nalezne nejcennější perlu. Pokud se vám to podaří, nedá se to nepostřehnout. Stejně jako byste si všimli, že jste přijali drogu s názvem extáze blaženosti. Myšlení vystoupí z roztěkanosti do čisté bdělosti. Napětí v těle se zcela rozpustí. Po těle se rozlije blaženost a mír, jako by v žilách kolovala extáze Lásky. Přichází Láska, radost, bdělost a jednota, která se vás zmocní. Obejme vás jako milenka. Prožíváte bytostnou koherenci všech energetických vln v těle. Všechny rozptýlené proudy energie se spojí do jediné vlny, která se tímto sjednocením velmi posílí. Stáváte se mocnějšími, bystřejšími a bdělejšími. Pro jeden silný proud energie vědomí, který proudí skrze člověka, není najednou nic problém. V okamžiku pochopíte, že problémy neexistují. Jsou iluzí vnímání rozptýleného vědomí. V radikální přítomnosti, která je nyní prožívána, problémy neexistují a radost a Láska jsou trvalým stavem, jako svit slunce na čisté obloze.
Jste si v tom okamžiku plně vnitřně jistí, že stojíte mimo karmické zákony a že vše po čem, jste kdy toužili, je již vaše. Je to však stav, kdy už po ničem více netoužíte, protože tím, že vlastníte nejvzácnější perlu božství v sobě, jste se stali celistvými, blaženými a věčnými a neexistuje nic vně, co by převýšilo extázi splynutí s Bohem. Vstoupili jste do Jeho věčného, nebeského království a byli jste jím objati, jako marnotratní synové, kteří našli cestu zpět. Získáváte věčný život a nemáte již hřích. Ten nejkrásnější milostný zážitek, který jste kdy zažili, je jen drobným závdavkem tohoto stavu, který můžete zažít zprvu jen po krátkou chvíli, ale později, když vytrváte, se může stát trvalým stavem vašeho vědomí. S potěšením pak prodáte všechny své ostatní perly, protože zdaleka nemohou nahradit tu jedinou a nejkrásnější. Vše ostatní se oproti ní stává bezcenným smetím.

Oč jste prosili, to dostáváte

Získáním perly jste v dokonalém bodu přitažlivosti pro vše, po čem jste kdy toužili. V tomto stavu bdělosti totiž plně prožíváte blaženost, kterou jste si dříve slibovali od jakéhokoliv cíle ve světě. Díky tomu, že jste začali energie cíle plně prožívat, dali jste volný průchod všem synchronicitám sil Stvoření, aby k vám přivedli cokoliv, po čem jste kdy toužili. Cesta k realizaci je zcela volná. Vaše přání jsou zapsány v Bohu (byť Ho nazýváte třeba kvantovým polem), a On se stal vaším Otcem, který tato přání plní.
K čemu však splněná světská přání, když už po nich netoužíte? Je to zdánlivý protimluv. Ve skutečnosti je to tak, že už po nich netoužíte připoutaně. Už v jejich získání nevidíte spásu. A nevytváříte tím stíny svých přání. To znamená, že ve vašem přání už není podprahový strach z toho, že se vaše přání nesplní.
Svá přání dostáváte ve chvíli, kdy si je vychutnáte zcela jinak. Plně, do dna a vědomě. Nepřipoutaně a bez pocitu marnosti, pomíjivosti a nenaplnění, který časem přichází s každým vnějším cílem, když nemáte perlu. Všechna splněná přání jsou už jen třešničkou na dortu, která mile potěší, protože nasycení už jste. Teď už neprosíte. Jen děkujete. A nakonec už neděkujete ani slovy, ale váš duch vibruje energií oslavné písně za vás, beze slov.
Nalezení svého vědomí, které si uvědomuje, lze nazvat radikální subjektivitou. Jedině ta vede k jediné možné objektivitě. To znamená nezkreslenému a nezaujatému vnímání Skutečnosti. Nazvali jsme to v našich článcích jako Skutečnost, kristovské vědomí, tajemství 13.eónu, plné přijetí Krista, či výstup z duality - neutralita. Je to jediná potřebná věc, za kterou míří upřímně hledající žák, který se v cíli stává Bohem, či Kristem (ve smyslu sjednocení) a hledí na svět okem Božím. Stav kdy Stvoření a Stvořitel (Zdroj) jsou jedno a totéž.

Jíst tělo Krista a pít jeho krev

Skutečné pochopení tohoto stavu je možné pouze uskutečněním. Ztotožněním se. Vcítěním se do stavu vyššího Božství, se vyššími bohy také stáváme. Odkládáme všechny příručky tím, že nám stačilo vstoupit do Ducha Pravdy, který nás prosvítí, prozáří, uzdraví a vyučuje. Neřídíme už náš život z pozice mysli, která potřebuje pravidla, ale z pozice Ducha, který je sám Podstatou. Zatím co nesčetné myšlenkové pravidla a zákony mysli byly únavné a nebylo možné je nikdy dokonale plnit, prostoupení Božím Duchem je prostoupením Podstatou všech zákonů. Stáváme se tak Podstatou a Duchem zákona, pravidel a metod…. Veškerý návod již postrádá své opodstatnění. Ztotožňujeme se tak čím dál více s Bohem, odevzdali jsme mu svůj život a On se skrze nás manifestuje. Zanikla naše oddělenost, slepota a malost a tudíž i hříšnost. Dále provádíme stejné světské odpovědnosti, či povinnosti, dále máme i tělesné touhy, které si žádají své naplnění, ale nejsou již naším řídícím principem. Jsou na druhé koleji. Do popředí našich životů vystoupila Láska, Mír, Pokoj, Klid či Harmonie, které v naší vyšší, duchovní úrovni vždy existovaly. Teď však vládnou a myšlenkový svět ega je v pozadí pozornosti. Láska se stala vším a svět forem, svět myšlení a ega se stal provozním prostředím fyzické existence, druhořadým prostorem, od kterého jsme odpoutáni. Zmizelo lpění na formách a převážil silný magnetismus bezpodmínečné Lásky. Ačkoliv příběh malého „já“ nikam nezmizel, prožíváme odosobnění od jeho příběhu. Nedotýkají se nás již jeho dramata, která dříve způsobovala silné emocionální výkyvy.
Tato změna vnímání je nezbytností na duchovní cestě. Je přechodem od setrvávání v myšlení, do vyšší úrovně bytí, spočívající v niterném uvědomování (mimosmyslovém). Uvězněnost v tělesné mysli, je omezeností vědomí a je totožná s uvězněním v egu. Pokud vládne ego, je nemožné vyprostit vědomí ze zaujatých pozic myšlenkových forem a sdílených programů. Ego je samo o sobě iluzí a všechny jeho programy jsou příběhem, udržujícím iluzi při životě. Svou iluzi není ego schopno prohlédnout, ze své pozice a co více, aktivně se brání odhalení své iluzorní podstaty. Ví, že odhalení je jeho smrtí a proto se odhalení bojí. A tak hlasitě křičí, bojí se a nebo panikaří, aby prosadilo svou pravdu. Tento silný gravitační magnetismus ega, lnoucí k iluzi, překonáváme tím, že ego pozorujeme, pochopíme a ignorujeme. Naše uvědomění jeho iluzornosti a dětinskosti, ho oslabuje a postupně umlčuje, když praktikujeme současně také své odevzdání. Přecházíme tak od myšlení do niterného uvědomování. Obětujeme na kříži to, co nás trápilo a svazovalo s tělesnem a míříme do vzkříšení života v nesmrtelné, stabilní a věčné podstatě, která je naším vyšším Já. Je to naše spojení s Bohem, naše osobní Božství, kterému se zcela odevzdáváme v naší vnitřní svatební komnatě.

Ego je zábranou

Ke spojení s Bohem nelze dojít za pomocí primitivních nástrojů ega. Myslet si to, je to totéž, jako byste se pokoušeli vyletět na měsíc za pomocí žebřiňáku taženého párem volů… (To si neuvědomují farizeové, či náboženští fanatici, a proto jim nikdo jejich pravdu nevymluví.) Až odložíme primitivní nástroj – ego – a dokážeme spočinout v prostoru ticha za myslí, staneme se svobodnými od ďábelského tyrana, který nás zotročil, a budeme připraveni zahájit vyšší komunikaci s Bohem. Duch Lásky nás obejme, utiší a naplní. Moudrost a poznání v tom tichu postupně vytanou ve vědomí. Intuice promluví. Člověk se tím stává naplněným, božským a moudrým. Realizuje božství na Zemi. Přináší moudrost svého vyššího Já do rámce svého každodenního života. Dochází tím k nejhlubší a trvalé proměně osobnosti. Dochází k přírodnímu proměnění housenky v motýla. Housenka už si nehraje na motýla, ale postihla ji přírodní živelná transformace.
Pochopit jakoukoliv vyšší úroveň duchovního vědomí nelze nijak jinak, než s tím vědomím zcela v duchu splynout. Cesta k Bohu tedy vede jen a jen skrze obrácení se do ducha. Pro tělesně ulpívajícího člověka jde totiž o obraznou cestu do vesmíru. A dokud neobjevíte „raketu“, zasekli jste se možná ve dva tisíce let staré, starověké patriarchální kultuře. Pouze na základě Bible, nikdy neporozumíte, podobně jako nerozuměli tehdy Kristu, když říkal:

Většina z jeho posluchačů se nechali urazit domněnkou, že je snad Ježíš nabádá k porušení Mojžíšského zákona jedením lidského masa a pitím lidské krve. Snad jen jeho apoštolové v té chvíli možná nerozuměli, ale duchem věděli, že On má slova vedoucí k věčnému životu, neopustili ho a časem pochopili...
Myšlenkové vzorce tehdejších lidí byly zábranou, aby si uvědomili, že mluví obrazně o něčem větším, než o tělesnu. Že jim Ježíš znázorňuje důležitý proces, který je dovede k Bohu a životu věčnému. Cesta k Bohu totiž vede skrze plné ztotožnění se s Kristem v duchu, aby se tak člověk stal Kristem a Kristus člověkem.
Náboženství, která pochopila Kristova slova pouze jako potřebu pít mešní víno a polykat hostii, se ze starověku přesunula do temného středověku a jsou na tom stejně špatně jako ti, co zamrzli již ve starověku. Je však doba kdy tají ledovce, posouvají se kontinenty, voda zaplavuje rozsáhlá území a sopečnou činností se transformuje pevnina! A proto je nejvyšší čas rozmrznout a dát se do pohybu spáči…!

Jak přijímáme Krista?

Přijmout Krista a mít poznání jeho jména znamená přesunout svou pozornost ze světa do své nejniternější reality a nejhlubší pravdivosti. Kristus je nejen osobou, ale především nejhlubší přirozeností v každém z nás. Naučit se v ní spočívat při čemkoliv, co děláme, je opravdovým přijmutím Krista. Opusťte prázdná slova a hlavu plnou informací.

Kristus je Bůh Syn. Je jako jeho Otec, ale menší než On. Kristus je Bůh a je Duch a přijmout ho můžeme jedině nejhlubší pravdivostí a spočíváním v duchu. To se děje postupně a pomalu to zraje v nitru toho, kdo se Bohu zcela odevzdal a nechal svět být. Kdo odvrátil pozornost od světa, jakožto bezcennosti, a nehledá v něm již žádnou spásu, útěchu, ani vzrušení, ten začal Boha uctívat Duchem a Pravdou. Postaví se, obrazně řečeno, nahý a s prázdnýma rukama před Boží tvář. Odloží všechny masky ega, jeho role a nesčetné identity. Otevře se všemu, co vyvěrá z nitra duše, i tomu co přichází z vnějšku. Neuzavírá se tak do obrany a sevření, kterou podporuje ego. To se bojí odhalení Pravdy. Uchyluje se k odmítání Světla Božího a popírání pravdy o Světle. Satan = odpůrce a ďábel = popírač, odmítač. Komu vládne vnitřní odpor a odmítání, ten je v moci ďábla a ďábel ho může i zabít… Každý z nás má v sobě možnost patřit Kristu, nebo ďáblu a to podle toho, jaké motivy v sobě nechá růst a převážit. Co podporuje a co vykoření. Popírání, odmítání a odpor, anebo pravdivost, otevření se všemu a nekonečné přijetí? Co podporuješ ty?
Pravda se otevírá Světlu a naslouchá tím Duchu. Plně přijímá přítomný okamžik se vším, co obsahuje a ten odhaluje nekonečný mír. Bůh-Kristus, člověka přivítá a člověk se dává Bohu k dispozici. Od této chvíle může Kristus tvarovat člověka tím, že pročistí jeho skryté bolesti a zjeví mu vyšší poznání, moudrost i hlubší klid.
Cesta k osvícení – ke Kristu, vede přes hluboké prožívání přítomného okamžiku do splynutí s božským náhledem na život a na svět. Je to niterný výstup do oblasti, kde svítí stále slunce a vše je jasné a stabilní. Dokonalé zpřítomnění vedoucí k věčnému životu. Stav vědomí, kde všemu niterně rozumíme proto, že splýváme s čímkoliv, na co upřeme pozornost. Místo Božské reality, která je základem všeho existujícího. Božství, které je uzdravující energií a zdrojem věčného života získáte jen a pouze dokonalým vžitím se do něj. Jedná se o realizaci mystické svatby. Slova jsou nepřesná a zatemňují význam jasného zářícího prožitku. Žádné myšlenky a naučené vzorce chování nejsou nejvyšší Skutečností, vycházejí z ega. Je třeba ho překročit a začít směřovat k prožitku. Vydat se duchem tam, kam ukazují slova. Odevzdání nás pročistí a otevře všemu, čemu jsme doposud byli uzavření, kvůli zaujatým pozicím mysli. Když mysl (ego) zcela utichne, nastává vnímání, splývání, ztotožňování a bytostné uvědomování celé podstaty vnímaného. Mizí bariéry mezi Bohem a člověkem. To je skutečné „jedení“ Kristova těla a „pití“ jeho krve. A to jsou také jediné možné dveře Kristova ovčince, skrze které máme projít. Kristus je vstupní branou a dveřmi, kterými máme projít svým duchem. Nepropásněte jeho druhý příchod klepáním na jiné dveře. Neklepejte již na dveře světa tělesné mysli. Nejste ani vaším  tělem, ani myšlením. Jste nesmrtelným duchem a své vysvobození z utrpení prožijete, teprve ztotožněním se s touto vaší nejvyšší Pravdou a identitou.

O připoutanosti

Připoutanost je lpěním na jakýchkoliv domnělých vnějších přínosech duše plynoucích skrze naše smysly. Je iluzí, že něco, či někdo vně, včetně našeho těla, jsou zdrojem našeho nejvyššího štěstí. Zaujaté pozice ega předpokládají, že nějaký druh tělesna, či prožitku v hmotném světě je zdrojem naší blaženosti, za kterou se máme hnát. Tím si sami v sobě vytváříme polaritu duality. To dává magnetickou sílu připoutávající nás ke světu a bránící našemu vystoupání ve vědomí k Bohu. Podle míry energie, která takto vznikne, se řídí to, jak vnímáme svět a jak ho prožíváme. Dokud jsme nedosáhli neutralizace této síly, jsme stále jistou mírou připoutáni ke světu a nejsme zcela odevzdaní Bohu, který je jediným a veškerým zdrojem vší Lásky a Blaženosti, po které toužíme.
Naše ego je naše malé „já“ a doslova ho drží při životě jakákoliv míra připoutanosti ke světskému na úkor Božího. Proto vstupujeme do svých nejvnitřnějších místností a vše tam odevzdáváme Bohu. Ego má mnoho hlubokých kořenů, kterých si nejsme vědomi a musí nám být shora pomoženo (vlastně je nám stále pomáháno), abychom je vykořenili, pokud jsme na cestě k vyšším stavům vědomí či osvícení. Pokud jsme propustili všechnu připoutanost k věcem, lidem i světským statusům, či rolím, může nám zbývat poslední, nejhlubší a nejméně viditelný kořen, spočívající ve lpění na své osobní duchovnosti. Duchovní ego. Projevuje se hrdostí na duchovní pokrok, či porozumění, které si ego přisvojilo. Jako by to malé, tělesné „já“ bylo zdrojem osvícení a duchovnosti…

I samotná vůle, která nás přivedla na cestu hledání, nepochází z ega. Je zábleskem a touhou našeho vyššího, božského Já. Ego vytváří iluzorní a neexistující identitu. Je fikcí a proto nemůže být zdrojem ničeho božského. Zdrojem všeho dokonalého je Bůh. Jedině plné a hluboké uvědomění této Nejvyšší Skutečnosti vykoření poslední zbytky falešné hrdosti a připoutanosti ke světskému vnímání sebe sama. I to je ego, když sebe sami vnímáme jako nezávislou jednotku, která je příčinou duchovnosti, či osvícení. To pak hovoříme o zvláště záludné formě egoismu. O duchovním egu, které spoutalo hledajícího uprostřed duchovní cesty. A tak vznikají falešní kristové, mudrci a on-line spasitelé této doby.
Ego je překážkou plné důvěry, jednoty a odevzdání se Bohu. Je lepkavé a lepí se k jakémukoliv poslednímu zbytku připoutání ke světu – včetně světské nezávislosti a oddělenosti. A kvůli své chytlavé příchylnosti není lehké se od něj odlepit. Nelze nad ním zvítězit, pokud nedostaneme vyšší pomoc – milost. Naší úkolem je projevit svou vůli k odevzdání a Bůh přichází s milostí našeho vysvobození. Úplné zbavení se vlády ega doslova bolí, jako trhání zubu. Zbavit se úplně nadvlády ega znamená, dostat se v jedné etapě svého pokročilejšího duchovního vývoje na úplné dno. Do stavu utrpení, o kterém si ego myslí, že ho nemůže přežít. Děsí se tím své smrti. Ego prožívá nicotu, prázdnotu, samotu, či opuštění a to co se tělesnému člověku jeví jako pád na dno, je pro duši vysvobozením z ega.

Milost Boží

Všechno osvícení, duchovní moudrost a božství je milostí Boží vůči těm, kdo vstoupili do vnitřní svatební komnaty v touze po odevzdání. Duchovní obdarování nepatří nám osobně, ale je nám propůjčeno, když se zcela odevzdáme a splyneme s Bohem a jeho Kristem. Je hodno posvátné úcty a nejvyšší pokory. Při bližším doteku Božím, pocítíme tělesnou hříšnost a nehodnost. Je spojeno s uvědoměním, že je nemožné, aby se pouhé tělo jakkoliv před Bohem chlubilo... (Všimněte si, že stejné pocity se projevovaly u starověkých biblických proroků, když se setkali s Bohem a bylo k nim Bohem promlouváno.) Mezi hříšností těla a svatostí Boží je nesmírná propast, kterou pocítíme, když jsme Bohem pozvednuti z temné noci naší duše. Milost Boží pak vžene slzy a prostoupí celým tělem jako ta nejposvátnější horkost a energie zářící bílým, nejčistším Světlem.

Je lehké klamat sami sebe, protože není snadné odhalit nepokoru a domýšlivost klamu světského ega, které když už nemá být na co pyšné, je pyšné na svou duchovnost a to pak stojí jako poslední zábrana mezi naším splynutím s Bohem. I tvrdé, zářící diamanty vznikají z měkkého uhlí pod dlouho trvajícím tlakem. Stejně tak pravá duchovní cesta v sobě obsahuje utrpení, na jehož dně je skrytá ta nejcennější perla, která opravdu stojí za všechny oběti.

Temná noc duše

Na duchovní cestě nikdy nejsme sami, ale čím více pokračujeme, tím více je nám pomáháno anděly a nebeským světem. Vzpomeňme si na biblický příklad starověkého Joba. Orientálce, který přišel o své děti, rodinu, majetek i zdraví a byl tím vydán do rukou ďábla, který ho vyzkoušel, zda-li neprokleje Boha. Byl nejctihodnějším mužem své doby, na kterého přišla záplava bezdůvodných pohrom, kdy zůstal jen sám, sedící v prachu, a škrábal své vředy hliněným střepem. Job ve své nelehké situaci nehájil svou vlastní spravedlnost, ale vyšší Boží spravedlnost, i když to navenek vypadalo, že musí být tím nejhorším hříšníkem, kterému se právě vrátilo vše zpět na jeho hlavu. I jeho přátelé, kteří se přišli podívat na jeho ubohost, ve které skončil, mu nezapomněli připomenout svůj názor, že „musel něco spáchat“, protože jinak by ho Bůh netrestal…

Joba, toho nejctihodnějšího muže v orientu, postihlo něco, co vypadalo, jako že ho Bůh zcela opustil. Nebylo to krátké období, které ho uvrhlo zcela na dno a do prachu… (Viz biblickou knihu Job)
Jeho příběh je nejen o ryzosti jednoho muže, ale je výpovědí i o principu utrpení, kterému Bůh vystavuje ty nejvěrnější, aby je pročistil a pozvedl z prachu do plného osvícení. Stejně tak těm, kterým bylo mnoho dáno, od těch je mnoho vyžadováno. Těch nejhorších pádů ve světě se mnohdy dočkají právě ti, od kterých se po duchovní stránce nejvíce očekává. Cesta vzdání se světa a opuštění iluze ega vede k tomu, co ego hodnotí jako tragédii, ale duše to přijímá jako zisk.

Pokročilejší žáci se na cestě k osvícení potkávají se stavem, který poprvé pojmenoval křesťanský mystik a učitel církve, Jan od kříže, jako temnou noc duše. I novodobí mystikové popisují tento stav jako vnitřní utrpení, přicházející nečekaně, bez rozumového důvodu, či vysvětlení. Jedná se o stav propadnutí duchovně hledajícího zpět do tělesnosti, marnosti, pomíjivosti a beznaděje, které již dříve opustil… Jako by vše, co bylo dříve získané, bylo nenávratně ztraceno po dny, měsíce, či roky. Na neurčito.

Nacházíme v tom stejný princip jako u Joba. Nečekaná a zdánlivě bezdůvodná zkouška ohněm, který má přetavit všechno lpění na světě v plné a bezpodmínečné odevzdání Bohu.
V tom stavu je pociťována nicota, temnota, či prázdnota, která je příležitostí pro skryté ego, aby vystrčilo své růžky a bylo tím odhaleno. (Jako falešní těšitelé Joba). Aby začalo šílet v panice, aby rozehrálo hru o konci, beznaději a nespravedlnosti, apod… Zároveň se jedná o příležitost pro duchovního člověka, aby se jeho odevzdání stalo plnějším, aby pochopil skrytou hru ega a jeho skryté lpění. Aby přijal, že jeho nejtemnější a nejprázdnější období, je jeho největší příležitostí k trvalému posunu do vyššího stavu vědomí. Na konci tohoto příběhu je však radostný konec – nečekaný zisk. Podobně jako Job dostal mnohonásobně více po zvé zkoušce než měl dříve, i ten, kdo uspěje, získává nakonec perlu nejvyšší hodnoty a s ní i vše, po čem kdy toužil ve světě, jako vedlejší produkt dosažení cíle.

Za dveřmi svatební komnaty

Pokud i přes své duchovní úsilí právě procházíte temným údolím, vězte, že ty nejhorší pády v sobě obsahují ty největší duchovní zisky. Vydržte ve věrnosti jako Job. Nové svitky – aurum luttiny, které jsou známé jako Voinychův rukopis upozorňují, že i v současné době budou jeho věrní uzavřeni ve svatební komnatě po symbolických 40 dní.