Co je život věčný?

Písmo slibuje život věčný. Kdybyste se na něj dnes zeptali věřících, pravděpodobně byste zjistili, že si to každý vykládá jinak. Od zastánců tradičních náboženství bychom pravděpodobně slyšeli, že věčnost bude v nebi, kam se dostanou ti, koho Bůh schválil. Jiní zase uvěřili, že jim bude darován věčný život na Zemi za zásluhy, které si vytvořili svým poslušným životem.
Mnohá náboženství dnes vesměs přijímají, že člověk má nesmrtelnou duši, která se opakovaně rodí v různých realitách a nikdy neumírá. A my dnes přinášíme zamyšlení nad tímto tématem obšírněji.
To, co říká většina náboženství o opětovných zrozeních duše je pravda. Ne však plně v tom smyslu, že by duše byla nesmrtelná. Duše, jako nehmotná složka člověka přežívá smrt těla v předkomnatách ráje, pokud přišel vyměřený čas a byla přestřižena stříbrná šňůra, která ji spojuje s tělem. Tak vychází z těla, vrací se domů a opětovně se do těla vrací v jiných životech za účelem duchovního růstu. Dokud však nedosáhne svého vzkříšení, nemá nesmrtelnost. Ta duše, která hřeší nenapravitelným způsobem, čili hřeší proti svatému duchu, bude zničena. „Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ezechiel 18:4). To znamená přeměnění duše zpět na původní energii (Božího ducha), která se vrací zpět k Bohu.
Po čas nesčetných životů v utrpeních a škole života je účelem duše její vědomé znovustvoření, čili vzkříšení ke své Božské podstatě, aby získala nesmrtelnost a novou, vyšší Božskou kvalitu. Cestou k tomuto stavu je dokonalý vzor božství, který jsme dostali v Kristu. A o tom se zmiňuje apoštol Jan v následující pasáži.

Co to znamená, že člověk pozná Boha a Krista? Rozhodně si nepředstavujte nic fyzického. Bůh je duch a stejně tak Kristus. Není tedy absolutně rozhodující, jestli někdo má encyklopedickou znalost písem o Bohu a Kristu, pokud neproměnil svého ducha/vědomí, podle Kristova vzoru. Bůh je inteligentní duch a tedy energie, která je věčně přítomná v bezčasovém a bezkoncepčním všudypřítomném bytí. Je tělem i myslí kosmu, anebo také plátnem, na kterém je namalován svět. Je podstatou, v které vše vzniká a projevuje se v nesčetných úrovních a projevech forem. Je duchem, čili životem uvnitř všeho živého. Pro fyziky je zázračným kvantovým polem. Je oživujícím šémem, nebo-li životním dechem, vdechnutým do chřípí Adama.
Přijímat poznání Boha a Krista znamená sjednotit se s ním v duchu. Tak dával Kristus světu na vědomí Boží jméno. Energie osvícení, která magicky paralyzovala Kristovy posluchače, byla projevem dokonalého božství, a když se s ní setkali otevření, prostí lidé, zachvátila je touha, Krista následovat. Oslovila je nejvyšší Pravda, hluboko v jejích vlastních srdcích a to se bude opakovat, při jeho druhém příchodu.
V každém z nás je vyšší vědomí, vyšší, božské Já. Duch boží. Je jako prostor dokonalé blaženosti a celistvého bytí, ve kterém člověku nic nechybí. Ve kterém je natolik naplněn, že už nic nežádá. Jen zůstat v tom dokonalém stavu naplnění. Je to tajné místo Nejvyššího a dokonalá bezpečná výšina, které zmínil v Žalmech David. Dle doktora Davida Hawkinse se to dá znázornit čistým papírem, na kterém mohou vznikat formy – písmena, obrazy. I když formy jsou pomíjivé, tak to pozadí je věčné. Je to nejvyšší dosažitelná míra vědomí člověka. Nachází se mimo čas a prostor a mimo konceptuální, lineární, či newtonovské pojetí reality. Pokud se soustředíte na pomíjivé formy, trpíte spolu s nimi a jejich příběhem. A nakonec umíráte. Máte však volbu věnovat pozornost tomu prostoru za formami, čili za myšlením. Věčnému prostoru, jasné obloze, čistému papíru na pozadí. Spojovat se vědomě s tím věčným prostorem, znamená hledat věčný život a prožívat jeho stav.
S tímto prostorem božství se spojujeme zvnitřněním, přenesením pozornosti do našeho středu a úplným ztišením. Hledající se má naučit rozpoznat iluzi ega a ignorovat splašenou mysl a lítostivé, výhružné, či ustrašené hlasy svého menšího, iluzorního, egoického já. Pokud se rozhodneme „nemilovat svět“ a vzdát se ho, všechny stresy, shon, napětí a cíle necháme být, podaří se nám přenést vědomí do nepředstavitelného klidu bytí, se kterým se následně můžeme vrátit zpět do světa, konat své obvyklé činnosti. Tentokrát však s jiným vědomí. Proměněným. Nepřipoutaným, svobodným a božským. Změna vědomí každého hledajícího je základem, který každého dovede do života věčného. Nejprve věčné teď začíná prožívat ve svém vědomí. To pak umožní, aby Boží duch Lásky prostoupil člověka a zcela ho uzdravil a povýšil. Časem pak takto proměněné vědomí vede k fyzickým změnám a činí člověka připraveného pro druhý příchod Krista a jeho vzkříšení k věčnému životu.

Nebude to fyzické povstání mrtvých z hrobů, ale bude to příležitost ke kvantovému skoku v proměně lidského vědomí, která bude nabídnuta všem. Jsi připraven? Vzdal ses světa a lpění na jeho formách? Pokud ano, o nic nepřijdeš. Celý svět se ti promění do krásy a vše čeho se vzdáš, získáš, ale v nádheře slastného prožitku. Svět se tím promění na království Boží, protože připravení lidé tím vstoupí do prožitku sjednocení s Bohem a Kristem a stanou se učiteli a osvícenci. Ostatní zažijí závdavek budoucích požehnání, který je bude motivovat, aby ho jednoho dne dosáhli plně.

Změna gravitace

Vzdát se připoutání ke světu není jednoduchý proces, ale to je naše duchovní práce. Práce ve vědomí. Člověk bude mít zcela jistě pocit, jako by šlapal do prázdna, či vstoupil do stavu bez tíže.
Zemská gravitace, o které tu píšeme, je přitažlivost k tělesnu a egu. Zpočátku je silná, dokud nepřekročíme magickou hranici a neodpoutáme se od „země“. Její překonání vyžaduje zpočátku velkou energii, kterou hledající osobně vynakládá například ve formě manter, manifestací, rituálů, modliteb, kontemplací, meditací a dalo by se říct, že takzvaně „tluče do svého těla“, jak to nazval apoštol Pavel.
Tato činnost je projevem prvotního poznání a uvědomění. Je projevem zřeknutí se „světa“ a pochopení, prvenství ducha nad hmotou. Pochopení, že vše co se nám děje, jak se cítíme a jak vnímáme náš život, je odvozeno od úrovně vědomí, ve které se nacházíme. Úroveň vědomí je mocí, či velikostí ducha v nás, která roste a nabírá na síle, jako když vyrůstá mohutný strom hořčice z velmi nepatrného semínka, jak to popisoval Ježíš.

Gravitace poutající člověka k tělesnu je nevyhnutelností, která se přihodí každému, kdo se narodí jako člověk v „gravitačním poli země.“ Čistý duch, který vstupuje do pozemské inkarnace duše, je obklíčen pouty pozemskosti již od prvních okamžiků, kdy se ocitne v lůně své matky. Je ovlivněn energií společnosti, úrovní vědomí rodičů a genetickou (karmickou) zátěží přenášenou v genech rodu. Účelem hry, kterou nastupuje v hřišti duálního světa je zakusit bolest připoutání ke světu a zahlédnout krásu, která vyplývá z duchovna. Pokročit v tomto kole zrození zase o kousek dále. Tím se rodí nejprve poznání a následně moudrost, podpořená touhou a vůlí duše, uplatnit cestu vedoucí k osvícení (spáse). Tento celý proces je hybným momentem, způsobujícím změnu magnetismu. Kdo se probudí a odpoutá od „země“ došel do bodu odevzdání, kdy hluboce a niterně předává svůj život do rukou Bohu. Tak jej začíná vést nejhlubší přirozenost vyvěrající ze srdce. Snaha ega o řízení a práci na sobě je postupně opuštěna a nahrazována hlubším a hlubším porozuměním, že není třeba nic vytvářet, nic řídit, ani nic vlastnit. To co je třeba je nebránit nejhlubší božské Přirozenosti, která nás začala vést. Umožnit jí, aby její magnetismus v našem životě převážil „zemský = tělesný“ magnetismus. Tak dochází k tomu, že člověk je veden Bohem. Tím, že nechá svou nejopravdovější a nejniternější podstatu zářit, nebrání jí. Nepřekáží živelnému procesu růstu, který se děje sám, jako vegetační proces rostlinstva. Duch Boží je síla, která způsobuje růst rostliny víry. Provází hledajícího z otroctví do svobody Božího království.
Cesta, na které hledající jde za osvícením je postupné pronikání záře Boží skrze mraky duality. Čím méně stíní ego tím to jde snáze. Slunce, které dává energii růstu, nemůžete nikdy nahradit takzvanou „prací na sobě“ ve smyslu duchovních technik. Prací hledajícího je uvědomit si mraky, které plují na čisté obloze. Nechat mraky odejít uvědoměním o jejich iluzornosti a opustit náhled, který neumožňuje skrze mraky vidět slunce. Mraky se rozpouští tím, že se vydáte skrze jejich střed. Zředíte tím jejich hustotu, dokud se úplně nerozplynou a vy nespočinete v kráse, čistotě a jasném náhledu za mraky, kde stále svítí slunce.
Hledající prochází cestou uvědomění, která se spíše než, prací dá nazvat procitáním. Spíše než tvořením je umožněním a spíše než neústupným úsilím je ochotou spolupracovat a vzdát se čehokoliv minulého (postojů), či naslouchat vyššímu vedení srdce.

Jen svobodní pochopí

Kdo směřuje k osvícení, směřuje z iluze k Pravdě. Směřuje ze tmy do Světla. Směřuje z omezenosti a konečnosti, k neomezenosti, moci a jednotě se vším. Životní paradigma spojené s 3D realitou se na cestě k osvícení podstatně mění. Jen ten kdo otevřeně naslouchá životnímu proudu pochopí co se děje a jak se to děje. Svět se neustále vyvíjí jako živý organismus a kdo setrvává na místě, je lapen mimo realitu a mimo život. Každý, kdo zakazuje, či přikazuje hledajícímu, kam se má dívat, co má vidět a jak to má vidět, je manipulátor, připoutávající k sobě nevinné a naivní hledající duše (ovečky). Tím horší je to, když se ďábel halí do role největšího a nejpoctivějšího zastánce jediné svaté pravdy a ovečky vězní pod pláštíkem úzkostlivé ochrany před světem, ďáblem i jeho vlivy a ohání se svatým písmem. I kdyby jakýkoliv guru, či reformátor, či náboženství měli logickou pravdu, ale nevedli by své ovečky samé k sobě, pak by to byla past nesvobody, ve které není možné najít osobní spásu. Přesně takoví byli farizeové za dob Ježíše. Ohromovali svou sečtělostí, dokonalým svatouškovstvím, ohromovali velikostí zástupu, který jim naslouchal, impozantním chrámem, který byl dědictvím praotců, ale ve skutečnosti tím vytvořili ohradu, ve které věznili své ovečky. Kdo z ní vykukoval, byl potrestán, či vyloučen z komunity. Jedině dokonalá svoboda, odpoutání a nezávislost na čemkoliv vnějším, mimo nitro, může duši pomoct nalézt jedinou úzkou cestu do ducha. Cestu ke slunci, svobodě, osvícení a věčnému životu.
Cesta ďáblovy léčky je jakýmkoliv projevem narcistických prvků světa, osob, organizací, či náboženství, po vlastnění, ovládání a manipulacím s myšlením a názory. Vždy připravují jedince o autenticitu, svobodu, o bytí a i o energii. I kdyby tyto vlivy byly „seberozumnější“ a ohromovaly by vás svými vědomostmi a silou, jsou vždy nebezpečnou pastí nesvobody, vydíráním a odvedením oveček od božství do zajetí. Nikdo nezíská osvícení a nebude zachráněn kvůli příslušnosti k nějakému náboženství, skupině či spasiteli. Nerozhoduje stranická legitimace, ani veřejné vyznání víry. Rozhoduje jen a jen vnitřní kvalita a spojení s duchem, které kdo osobně má.
Manipulátorské vlivy ďábla působí mnoho dimenzionálně. Mají mnoho vrstev a pyramidální strukturu. V oblasti neprojevené – v astrální rovině - jsou to archonti, či démoni a v oblasti projevené pak celá hierarchie lidské společnosti, od dominantních jedinců, přes organizace, státní útvary, odvětví průmyslu, obchodu a vzdělávání, až po skryté mocnosti a mimozemské reptyloidní parazity na vrcholu, tahající za nitky. Zkráceně a biblicky nazváno – drak či prahad ovládá lidstvo a zaslepil je natolik, že nejsou schopni ve své sféře vědomí uvidět Pravdu. Bylo mu to dovoleno.

Pouta iluze

Svět jak ho vnímáme v 3D je napodobeninou Skutečnosti a je vlastněn ďáblem. Jinými slovy řečeno, spadli jsme hned po narození do bláta, ale protože nic jiného v tomto životě neznáme, považujeme to za přirozené a normální. Přesto si však po celý život zažijeme tolik životních ran, zklamání a krachů, že by nás to mělo dovést k úvaze, jestli žijeme v dokonalém světě Božím, anebo jestli se nejedná spíše o úděl „trní, bodláčí a bolestí“ ovládaný ďáblem, po sestupu z ráje. To, co nás opravdu bolí a kvůli čemu stále trpíme, je naše připoutání ke „světu“. A to je role ďábla, aby nás poutal k jeho vlastní realitě, mistrovstvím ve vynalézání omylu, a aby zesměšňoval, či odstranil každého, kdo se staví mimo systém a jeho dogma.

Křesťanství vyplývající z písma, vyzývá k boji proti tělu a nenávisti ke světu. A tím propaguje ďáblovu polopravdu, která se stala pro mnohé spíše pastí, než osvobozením. To, co mělo probíhat striktně na úrovni ducha = vnitřní cesta, bylo církevními otci prezentováno na úrovni těla = vnější cesta. Zatím co vnitřní cestu není možné uchopit jinak, než duchem a probíhá striktně v srdci jednotlivce, vnější cesta umožňuje triviální, polopatistický, materiální výklad a ovládání davu vnějšími prostředky. A tak domnělí následovníci Krista po staletí propagovali svaté války, mučednictví, asketismus, sebemrskačství, hon na čarodějnice, a pronásledování mystiků. Pravdu církevní otcové už významně zkreslili nedlouho po Ježíšově odchodu, když asi padesát procent inspirovaných spisů pojednávajících o Ježíšově životě a učení zakázali, a všechny, kteří propagovali mystické Pravdy, přesahující jejich úroveň vědomí, pronásledovali, zabíjeli a zesměšňovali. Čímž otupili nástroj Pravdy – Bibli - natolik, že se stal pro ně neškodným a pro záchranu neúčinným. Nejúčinnější taktikou ďábla se následně stalo, že i ty, co mají ty nejvznešenější pohnutky, zaslepil tak, že je zbavil osobní moci, odklání jejich vědomí mimo sebe samé, do rukou Spasitele a jeho vyvolených zástupců. A tak se pod záštitou nejvznešenějších pohnutek o evangelizaci celého světa a překladů písma do všech světových jazyků stává nástroj, jak zbavit ovečky své osobní odpovědnosti, moci a energie, a to vše je horentně zastíněno pověřením Krista kázat celému světu, svatými písmy a sebeobětováním. Z mnoha následovníků Krista udělal vychytralý ďábel otroky a nasadil jim brýle, zakazující vidět cokoliv jiného, než jeho pravdu. A to pod pohrůžkou zavržení a odsouzení připravení o slibovanou odměnu věčného života.

Věčný život v Božím království nespadne nikomu do klína za zásluhy, i když je dle písma „darem“. Do věčného života v Božím království se vstupuje vnitřním osvícením. Změnou úrovně vědomí = růstem ducha. Planeta Země prochází přechodem do vyšší vibrace, jak je patrné z úrovně Schummanovy rezonance, která aktuálně vystoupala z dlouhodobé úrovně 7,83 Hz na hodnoty kolem 40 Hz. To jde ruku v ruce s čištěním planety od všech vlivů a parazitů, kteří nejsou schopni synchronního vzestupu do vyšší kvalitativní hladiny bytí. Do nižší frekvenční hustoty. Rozbouřené živly všude po světě svědčí o písmem předpověděných kataklyzmatech. Lidstvo sklízí velice rychle následky svých negativních vlivů, ale na druhé straně to probouzí mnohé spáče. S vyššími vibracemi se zrychlila karma a dochází k velkému odhalování všech druhů klamu a zajetí, ve kterých se lidstvo ocitlo. Svět už nikdy nebude jako dříve a nemůže být. Vyšší vibrace znamená vyšší jasnost vědomí, které už se nedá zotročit parazitickými entitami a nebude možné skrývání duchovní podstaty jedince. Dobří se stávají čím dále lepšími a zlí se stávají zlejšími. Vše se právě odhaluje a vyplouvá na povrch. Lidstvo prochází důležitou maturitou a zahájilo nový karmický cyklus. Pro účel současné maturity byla dřívější karma = (nádoba hříchů) lidem odpuštěna. Byla sejmuta zátěž, která umožnila všem, aby se postavili na stejnou startovní čáru.

Proč se musíme zbavovat iluze?

Podstata, ze které je vytvořeno vše, včetně člověka, je věčná, nezničitelná a dokonalá. Tou podstatou je to, co náboženství nazývá Bohem a moderní mystika vědomím. Bůh umožnil částem sebe sama, aby se stali individualitami – dušemi. Duše se ocitli v duálně rozděleném, či omezeném světě právě proto, že chtěly dobrovolně pojíst z ovoce „poznání dobrého a špatného“. Chtěli být jako Bůh a to jim bylo láskyplně umožněno ve hře naší reality. Byla jim vymazána paměť, aby to prožívali vskutku reálně. Na život a na smrt. Ďáblovým světem byli spoutáni omezením vědomí, vnímání, moci i nadhledu. Jediné záchranné lano je velmi, velmi tenký hlásek uvnitř srdce, který hovoří o nebeské Lásce a kráse a přirozenosti domova, u Otce. Očekává se, že poté, co duše vyzkouší všechny nefungující cesty, které jsou jí předkládané světovým systémem, tělem a rozumem, rezignují na svět, padnou na kolena a bytostně pochopí, že vše po čem touží, najdou ve svém středu, v náručí svého Otce. Jak jinak byste vysvětlili dítěti, které se odmala topí ve zděděném blahobytu, co je to horoucí příchylnost k Otci. Nebývají právě děti bohatých lidí zhýralé, nevděčné a nenaplněné? Ne, že by Bůh snad měl samé takové děti, ale protože je moudrý, dává jim láskyplně možnost zážitku znovustvoření. Otec dává svým dětem zažít neopakovatelnou krásu, vyplývající z toho, že něco sami dokážou, poznají a porostou. Lidé byli stvořeni nejprve jako andělské bytosti, které si užívají blahobyt v Otcově domě. Vše je tam snadné, o vše je postaráno. Chybí jim snad jen osobní zkušenost, jak to vše funguje v podstatě a proto se dobrovolně hlásí do zkušenosti pozemského života. Jak potom chutná odměna z dobře vykonané práce? Jaké to je, něco sám vybudovat, potrápit se s mnohými úskalími? Díky úsilí porozumět nějakému problému tak, znáte každou součástku, kterou jste museli objevit a složit. Jaké to je vyhrabat se z bláta a dopracovat se k zaslouženému bohatství? Ty děti, které to zažily na své kůži, již nikdy nemohou pohrdat svými rodiči. Nebudou nevděční ani nenaplnění. Naopak, budou nadmíru zocelení, poučení a vděční, jako marnotratný syn. Jejich láska je nakonec jako ocelové, nepřetržitelné lano. Jako pramen vděčnosti, prýštící z nitra. Jsou to skály a bohové, když v tom boji zvítězí. A takový je každý, kdo tu na zemi trpí. Je jako marnotratný syn směřující ke znovustvoření. Bude postaven na piedestal a zaujme postavení nad anděly a všemi světy, spolu s Kristem, pokud dokončí celou inkarnační cestu. To znamená opětovné nalezení Otce a cesty do Jeho náruče, aby to pouto posílené shledáním bylo dokonalé.
V této souvislosti pak dává traumatická životní zkušenost, hluboký smysl. Nacházíme se právě v nejzazší úvrati odchýlení duše od Boha. Běh světa se právě obrátil a pomalu začíná cestu ke vzestupu, což napomáhá vzkříšení duše ze spánku. Směřujeme k předpověděnému vzkříšení všech duší a je třeba, abyste byli připraveni, jako družičky vítající ženicha s nevěstou. Jak zajistíme, aby naše lampy byly hořící a bedra opásaná při příchodu Pána? To jsou biblické výjevy a Ježíšova slova, popisující událost, před kterou právě stojíme. Událost, kdy všichni, bez výjimky zažijí příchod svého Pána, který přicestoval z ciziny, aby sklidil svou úrodu a vybral svěřené talenty i s úroky. Je to událost, kdy všichni spící na chvíli procitnou do plné Skutečnosti a uvidí tak Krista při svém druhém příchodu. Uvědomí si realitu a zažijí slastný zážitek plného naplnění, zpřítomnění a celistvosti, který spočívá ve sjednocení se s Bohem. Jinak řečeno, každý bude na okamžik přenesen do Božího království a zakusí věčný život.

Jak zůstat bdělí - přítomní?

Věčný život je vědomí Skutečnosti, do kterého se může a má každý, bez výjimky, dobrat sám. Začíná to pochopením, že jsme nejprve skrz naskrz lapeni iluzí a kvůli ní trpíme. Člověk prožívá iluzorní, egoické já, které je mu světem podsunuto a ztotožňuje se s ním, dokud se neprobudí. Iluzorní malé já je myšlenkovou představou o tom, kdo jsme. Není to produkt Skutečnosti, ale tělesné mysli. Je to soubor definic, které nám byly vštípeny program o identitě sebe sama, kterému jsme uvěřili. Vzniká tak samostatně žijící duchovní bytost, která je umělá, vykonstruovaná a má vlastní vůli. Její identitu jí vštípila mysl, která sama o sobě je autonomním přehrávačem programů, které do ní byly vloženy a které vyplývají z minulých zkušeností. Jako CD-ROM. Autoři programů jsou rodiče, společnost, televize i vlastní DNA… Zkráceně duch světa. Je to totožné, jako byste žili celý život v masce, za kterou se skrýváte. Ego je zdrojem veškeré lidské malosti, strachu, sobectví, přetvářky, lpění a utrpení z toho plynoucích. Ego je založeno na programech tělesné mysli, která je jako přehrávač, či rozladěné rádio a nekontrolovaně přehrává různé záznamy a vytváří příběhy z hořkých zážitků minulosti a kombinuje je se strachy a hypotézami o nástrahách, či snech přicházejících v budoucnosti. Pokud je program ega ve vás silný, hravě přehluší tichý hlas duše a vláčí vás od jednoho trápení k druhému. Jinými slovy je to démon, ovládající spícího a má takovou sílu, v jaké vibrační rovině se nacházíte. Pokud jste dospěli již ve vědomí výše, dokážete sami již rozeznat, kdy vás ovládá ego. Pokaždé, když se litujete, když vyčítáte, když máte strach, když závidíte a když se obviňujete, má s tím vaše ego co do činění. Jste obětí iluze a ne nástrojem Skutečnosti. Pokud to zpozorujete, můžete se svobodně rozhodnout a egu nenaslouchat. A tím nad ním zvítězíte. Ale dokud zcela neztichne, je třeba vyhrávat znova a znova. Velmi, velmi radostná a utěšující zpráva je, že Skutečnost je Kristus, je to bezpodmínečná Láska, klid a pokoj a vše po čem jste kdy toužili. Zatímco všechny druhy nepokoje, bolesti a strachu jsou produktem vykonstruovaného ega. Někdo je musel vytvořit a živí je ti, co se jimi nechají ovládat a odevzdávají mu svou energii. Stačí, když budete hluboce sami sebou, hluboce přítomní a tiší a nenecháte se egem zcela ovládnout. Život v tomto světě však znamená stále se zbavovat nástrojů ega a stále se od něj osvobozovat, dokud vám nebude projevena milost vyššího osvícení a vaše zkoušky nebudou ukončeny.

Probuzení do věčnosti

Cesta k věčnému životu v osvícení vede přes prožitek vyššího vědomí, kdy se ztotožníte s průzračně čistou oblohou, na které není nic než slunce. I kdyby se někde objevil mráček, vidíte ho plout kolem, ale nijak se vás nedotýká a neovlivňuje vás. Pouze si uvědomujete, že jde kolem…. Tím prožíváte svou hlubší podstatu, která je vaší nesmrtelnou a věčnou podstatou. Je nepomíjivá a představuje trvalé bezpečí nejvnitřnějších komnat. Není nijak ovlivněna okolním děním, podobně, jako oko neovlivní to, že vidělo špatnost a optiku kamery nijak nezměnilo to, že natáčela zvrhlosti. Jedná se o úroveň, na které jsme každý z nás krásní, šťastní, naplnění, věční a nesmrtelní. Nestáváte se tím někým jiným. Jste to prostě vy sami, oproštění od iluze determinismu, kauzality, linearity a omezenosti. Jste to vy ve vyšší realitě, nacházející se mimo omezenost času a prostoru. Jste to vy, kteří vystoupali v energii ducha/vědomí do vyšší úrovně bytosti, vyššího, božského Já.
Mnohokrát jsme už na našich stránkách připodobnili duchovní cestu k cestě do duchovního středu. K posunu vědomí, ke zvnitřnění, zastavení, úplnému ztišení a zpřítomnění. To je náplň našeho duchovního života, která způsobuje, že se nás Láska zmocní. Bůh přebírá naši štafetu a tím převáží magnetismus Lásky nad gravitací „země“. Zároveň se jedná o posun ve frekvenční hustotě. Čím vyšší jsou naše osobní vibrace, tím nižší hustotu reprezezentujeme a v moři Existence stoupáme vzhůru, k Bohu. Je to stejné jako s tělesem ponořeným do kapaliny. Nižší frekvenční hustoty naopak zvyšují zemskou tíži a klesají níže do hmoty a nakonec dědí její úděl zániku.
Hledejte všechny možné způsoby meditace, kontemplace, modlitby a relaxace, které vám osobně vyhovují, aby ve vás odeznělo všechno napětí, všechny tlaky, zotročení, manipulace a nesvoboda. Uvědomte si prosím, že nikdy nedojdete ke kýženému naplnění, pokud se necháte využívat, manipulovat, či ovládat. Máte na výběr pouze dvě cesty. Širokou cestu nesčetných způsobů nesvobody, anebo úzkou cestu k osvícení, skrze totální svobodu a zpřetrhání všech vazeb, která vede k úplnému odevzdání a ztotožnění se s Bohem. Každý kdo hledá, nalezne a každému kdo klepe, bude otevřeno...

Iluze času

Do věčného života vstupujete ruku v ruce s rozpouštěním iluze o reálnosti času. Na cestě vzestupu vědomí je nezbytné, abyste se úplně a zcela zastavili a tím se ocitli mimo čas. Navnímáte relativitu a neskutečnost času. Čím více jste totiž přítomní, tím méně pro vás existuje čas. Každý někdy zažil extázi flow, kdy se pro něj čas na chvíli zastavil. S přibývající schopností hledajícího, plně prožívat přítomný okamžik, se rozpouští lineární prožívání času a také kauzalita. Nebo-li stav vnímání příčin a následků. Vše se proměňuje ve stabilní, klidné, věčné teď. Tak zároveň také dochází k prolínání a sjednocování člověka s Bohem. Od oddělenosti k Jednotě.
Cesta k věčnému životu v Bohu vede přes plné uvědomění, že nic nemusíme a jsme plně svobodní od čehokoliv, včetně tlaku času. Ďáblova past je naopak sevřením tlakem času, ve kterém nemůžeme svobodně dýchat, přemýšlet, a také být zdraví. To sevření je přiškrcením životní energie. Jak jste na tom s časem vy?

Vstupte do prožitku

Nikdy nepochopíte slova osvícenců o věčnosti, nekonečnosti, blaženosti a božství, pokud nevykročíte z omezeného vědomí a to vám neumožní, či neotevře nové obzory. Vykročit můžete jedině niterným prožitkem zpřítomnění. Prožitím přítomného okamžiku, který je zážitkem věčného TEĎ, a definicí JÁ JSEM. Nikdy se nesetkáte s Kristem, pokud se s ním nedostanete na stejnou vlnu vědomí a on vám neotevře dveře ovčince. Nikdy nenavážete přímý kontakt s Bohem, pokud se Jím nestanete.

K tomu je třeba odvrátit svou pozornost od projeveného k neprojevenému. Od vnímání kauzality, k nekauzálnímu vnímání. Odvrátit se od světa a těla jednoduše znamená, nechat být splašené a negativní myšlenkové vzorce, nechat být dobývání světských met a vytyčování cílů. Nechat být veškerou snahu změnit svět. Neprovozovat žádný boj, ale jednoduše soustředit své vnímání do ducha, středu bytosti, do věčného, neprojeveného a úplně tichého bytí za myšlením. Překročit snažení o dokonalost a místo toho dovolit dokonalosti, která ve vás již je, aby vás pohltila. Otevřít se zcela všemu. Nebránit nijak životnímu proudu, aby plynul podle svých zákonitostí a přirozeností. Odložit strach ze samoty, nicoty, neexistence a smrti. Projděte skrze tyto pocity, které se vás snaží ovládnout. Nejsou realitou, ale umělou iluzí. Programem, který někdo musel vytvořit. Rozlište, že se jedná o ego, které potřebuje drama hry, potřebuje se zviditelňovat, potřebuje ruch okolností, potřebuje zisky a truchlí nad ztrátami, potřebuje se upínat k budoucím okolnostem, jako ke spáse. Ego je motorem krysího závodu.
Vy však překročte všechny tyto vyvstávající pocity tím, že je pozorujete a uvědomujete si, že jsou jen iluzí. Umělým programem, který je omezený. Nevidí Skutečnost, Lásku, Věčnost a Jednotu a tak panikaří, bojí se, omezuje, straší atd. Vy však zůstávejte stále v tichu bytí a předejte vládu nad životem Božímu duchu. Láska se vás zmocní a bude s vámi tančit svůj tanec života. Stanete se Božím nástrojem skrze který se Boží království bude manifestovat na Zemi. Budete tím reprezentanty vysokých frekvencí, skrze které se uskutečňuje proměna světa do podoby zemského ráje.
Nepotřebujete se k tomu stát asketou, ani opouštět zaměstnání, či bydliště. Potřebujete jen změnit úhel pohledu na místě, kde se právě nacházíte. Je to proměna zevnitř, která vyvěrá ven a ovlivňuje podstatu všeho.

Duchovní ego

Odmítněte snahu ega pracovat na vašem osvícení. Nepracujte na lásce ani jiných vlastnostech. Vaše ego se snaží nacpat prostě tam, kde nemá co dělat. Ego neví, co je to bezpodmínečná Láska, ani jiná ctnost, kterou byste chtěli oplývat. Snad se jedině tak naučilo definici Lásky a podle ní se snaží Lásku vyrobit rozumem, ale nikdy není zrdojem živoucí podstaty. Ego je umělé a umí vytvářet napodobeniny. Dělá masky, které vytváří povrchní dojem. Ať se však neplete do živlu, kterým je božství. Účelem ega - mysli, v procesu osvícení je jedině tak nepřekážet a umožnit, aby se živel božství mohl dostat ke slovu a stát se řídící přirozeností růstu vědomí. Duch je přirozenost organického růstu, zatím co ego- tělesná mysl je umělá snaha nahradit přírodu, byť upřímně míněná. Ego nacpané mezi ducha a naši cestu k osvícení, je „duchovní ego“ a to plodí lži-mesiáše, falešné kristy, spasitele dnešní doby, směsici různých náboženství a hyperaktivní YouTubery. A s tím vším se dnes doslova roztrhl pytel…
Duchovní ego způsobilo, že jsou hledající křesťané zastrašováni pocitem viny z hříchu, ze kterého je může vyprostit jedině Kristus. Tato slova písma, jsou obdobně, jako jiná vyjádření v kruzích křesťanů podávána jako polopravda. Jsou vytržena ze správného kontextu. Jediným hříchem člověka je totiž jeho nevědomost. Lidé prostě a jednoduše nevědí, co skutečně činí… Iluze hříšníka, je omylem, který není ze své úrovně vědomí schopen prohlédnout, a proto všechny jeho přečiny vycházejí z omylného vnímání reality, které způsobuje slabost a chyby. Stačí se otevřít živlu Božího ducha/vědomí, nebránit duchu v působení a tím nastává zázrak přírodního proměnění. To je celé tajemství důležitosti důvěry a odevzdání.
Vina je nízká vibrace, která nikdy nemá na cestě vzestupu co dělat. Hřích je odděleností od Boha, Pravdy a bezpodmínečné Lásky, které jsou jedním a tím samým. Druhotným výsledkem oddělenosti je nedostatečná síla ducha, která nemá moc, aby prohlédla vychytralé a nízké popudy ega a nemá moc nad touhami těla. Hříšný člověk = otrok iluze. Člověk/duše se pak druhotně dostává do vleku těla a mysli, které s ním vymetají každý kout a v důsledku toho trpí a obviňuje se. Ale místo obviňování se má zaměřit dovnitř, na ducha, který když roste, zastíní všechny viny. Vytěsní je pryč ze života.

S Kristem je hledající ve spojení tehdy, když se ve své meditativní kontemplaci, relaxaci či modlitbě úplně odevzdá a projeví tím svou osobní vůli, být řízen Bohem, čili vyšším vědomím. Člověk setrvávající na této cestě pak při vzkříšení bude pozvednut na duchu do té míry, že překročí padlé žádosti ega a těla a silou ducha zazáří jeho božskost. Postaví se na vyšší úroveň a božské v něm zvítězí nad světem.
Jako byl Kristus vzkříšen, tak budou za nedlouho vzkříšeni i jeho praví následovníci a bude to nepřehlédnutelné.
Naproti tomu aktivní křesťan, který spočívá v mysli a odmítá cestu srdce, se podobá farizeům, kteří sami nevcházejí a těm, kteří jsou na cestě do něj, brání vejít. Zákoníci a falešní mesiáši se poznají zastrašováním, omezováním, vnucováním rituálů, technik a zaručených postupů. Zkráceně odebírají osobní moc svým ovečkám, které mají cítit vinu, bezvýhradně přijímat jejich vedení, kát se ze své hříšnosti a poslouchat jejich libozvučná kázání, aby se něco poučili a hlavně, aby jim nenarostla křidélka a nezačali samostatně myslet. Sami se rozhodněte milovaní, jestli jste otroci, anebo svobodné bytosti, které mají právo na svou volbu a názor. Bůh má totiž zalíbení v těch nejmenších a nejprostějších věcech světa a v těch nejobyčejnějších a nejchudších lidech. Miluje a ochraňuje utlačované a ponížené. Čím níže se cítíte být, tím jste blíže Bohu a jeho vedení.

Najděte svou přirozenost

Celé naše tělo je nástrojem, či užitečným kabátkem duše, který nám umožňuje jedinečné zážitky. Probíhají v něm emoce a pochody, které nám odrážejí úroveň našeho vlastního vyzařování a zpětných reakcí okolí. Hloubka prožívaných emocí s námi hýbe a ty znamenají pro nás uchopitelné ukazatele na duchovní cestě. Jsou to naše detektory správného a nesprávného. Nikdy, nikdy, nikdy je nemáme potlačovat. Vždy máme být vůči pocitům plně otevření. Zastavit se, procítit je a odnést si jejich úplný a pravdivý odkaz. Stačí, když ten odkaz pochopíme a rozluštíme. Tím, ho deaktivujeme a vyčistíme se skrze uvědomění a slzy. Kdo potlačuje tyto tělesné projevy emocí, dočká se pak jejich kumulace v podobě nemoci a úrazů. Duše pak přitvrdí, aby nás zastavila a přiměla k uvědomění a dopřeje nám vážnější katastrofy k zamyšlení.
V žádném případě se nemáme za tělo stydět, odsuzovat ho, ani ho nenávidět. Duchovní ego se snaží projevy těla potlačovat a označovat ho za padlé a hříšné. Tělo samotné nemůže za to, že jsme duchovně slabí a nemáme ho pod kontrolou. Je indikátorem našeho duchovního stavu a jen prostě odráží stav naší mysli a ducha. Reaguje v souladu s přírodními zákony a podléhá našemu egu. Cesta není v tom nenávidět tělo ale uvést ho do souladu s duchem. Cílem není potlačovat tělo, ale všechny jeho projevy přijmout a smířit se s jejich božskou zákonitostí. Máme směřovat k celistvosti ducha, duše i těla a ocenit tělo jako dokonalý nástroj uvědomění.
Veškeré potlačování vzbuzuje opačnou reakci. Čím více si budete zakazovat a popírat svou vlastní tělesnou přirozenost, tím více budete posilovat naléhavost tělesných žádostí. Stejně jako čím více omezujete své děti, tím větší vzdor v nich vzbudíte. Cesta není v potlačování, ale v překročení stavu otroctví tělesnosti, tím, že upřednostníme přínos ducha. Uspokojování tělesných žádostí však není tou správnou cestou. Uspokojovaná žádost plodí jen stále více a více žádostivosti. Cílem je stále se upínat k duchu a setrvávat v něm jako v pevnosti. To člověka naplní a povýší. Vede to k nerušenému prožitku celistvosti, míru, harmonie a blaženosti. Stav, který nic nežádá a  postupně a pomalu nabírá na síle. Zažívání prosté radosti z bytí, mimo jakýkoliv diktát mysli. A tak směřujeme každý den k věčnému životu.
Kdo se upíná pouze na zjevnou pravdu, jako by viděl objekty a ignoroval celek-prostředí. Vidí pouze povrch, ale nevidí celkový kontext. Je to jako vidět pod hladinou pouze ryby a neuvědomovat si, že je tam také stabilní hlubina oceánu.Pokud se budete cítit být rybou, budete ignorovat hlubinu a budete pomíjiví, a prázdní. Budete rybou, která má žízeň, protože to tak mají všichni kolem vás a proto jste si mysleli, že to musí být pravda. Proto vedete hektický a náročný život a do smrti hledáte vodu, která by uhasila vaši žízeň. A jednoduše, pro oči nevidíte, že ve vodě plavete celý život a faktickou žízeň mít nikdy nemůžete…Kdo si to uvědomí, ten se uklidní, zamyslí a pohrouží do hlubiny míru a klidu. Žádná myšlenka o nedostatku už vás nikdy neoklame. Probuďte se už! Těch pár osvícenců, kteří jsou považováni za blázny mají pravdu, zatím co většina davu je oklamána iluzí.

Zůstávejte v Kristu

Kdo se však vydá úzkou cestou ducha, je tím, kdo se zaměřuje na nekonečný prostor oceánu a nechává být pomíjivost objektů, které se v něm ocitají. Netrápí se smrtí, ani životními příběhy, ani nespravedlností ani strachem. Ztotožnění se s všudypřítomnou hlubinou oceánu je prožitkem věčnosti své nejhlubší podstaty, která nikdy nezaniká, vším proniká a spojuje vše v harmonii a klidu. Je v ní bohatě vše co potřebujeme a poskytuje úplné naplnění. Je plynutím mimo čas a prostor. Bezpečnou a neměnnou výšinou Nejvyššího. Vyplývá z ní všechno vědění a všechno naplnění. Z pohledu vyšší úrovně vědomí probuzený přirozeně chápe, že není jen rybou, ale hlavně obklopujícím oceánem, který je všude a ve všem. Nikdy nemůže propadnout zoufalství iluze, že umře žízní. Ticho a zdánlivá prázdnota hlubin je přesným opakem toho, z čeho má ego strach. Není nicotou, ani prázdnotou, ale hlubokou naplněností a mírem, který všichni hledají. Spočiňte prosím v hlubině věčného života, když se vydáte na vnitřní cestu srdce. Tak vkročíte do Kristova ovčince jeho branami a On vás přivítá s otevřenou náručí. Stanete se Jím a On Vámi a tak se získává dar věčného života.

Pozn: *Aurum lutiny, znamená latinsky „Zlato a bláto“ a je dílem českého alchymisty Jana z Lazu . Ve známost vešlo jako nejzáhadnější a dosud nerozluštěný rukopis zvaný jako Voynichův. Byla nám dopřána milost ho přeložit. Na našich stránkách postupně citujeme toto dílo, jako Boží dílo. Inspirovaný text, který znamená prorokované otevření nových svitků.