Nevěřte v neštěstí

Lidé jsou dnes vychováváni k povrchnímu, materialistickému náhledu na život. Systém produkuje konzumní způsob života oproštěný od pochopení podstaty bytí. Když člověk nerozumí sám sobě, svým vlastním pocitům a považuje se jen za tělesný produkt náhody, ztotožňuje se s programy vštípenými okolím, nemůže tušit, proč je stále nespokojený a celý život více trpí, než skutečně žije. Ocitá se ve vleku všeobecně rozšířeného paradigmatu, které ztotožňuje vlastní identitu s myšlenkovými programy ega. Pokud věříme, že jsme tím, co nám automaticky předkládá mysl ovlivněná programem západní společnosti, nevyhnutelně musíme trpět a nenacházíme klid. Neustálý neklid, či nervozita vyplývají z neschopnosti vystoupit z tělesné mysli. To nás odděluje od Lásky a míru, který je v Bohu. Jsme šílení ve své neutěšenosti, pokud jen přijímáme, co je nám předkládáno. Bez prožitku hlubokého naplnění z koncentrace ducha, je naše víra marná a naše srdce je funkčně oddělené od Boha. Nezbytně potřebujeme všichni nalézt pokoj Boží náruče, který je smířením s Bohem a prostředkem záchrany.

Nevíte o svém otroctví

Většina světové populace se nedokáže skutečně a trvale zastavit, aby přijali vše, po čem celý život touží. Myslí, že pokoj, blaženost, lásku a trvalé štěstí musí najít někde vně sebe. Byli tak naprogramováni světovým řádem a jeho loutkovodiči, kteří prahnou po životní energii věčně hledajících a nikdy nenalézajících otroků. Otroci si myslí, že život je boj, že si štěstí musí zasloužit, že potřebují, aby jim někdo panoval, že nemají žádnou moc něco změnit a musí poslouchat ty, kteří se nad nimi ujali vedení.
Kdyby však otrokáři – ďáblův svět - připustili, aby se jejich otroci skutečně hluboce zastavili, pak by jistě někteří pochopili nesmyslnost svého krysího závodu, který projektuje jejich vědomí a tudíž i jejich energii, mimo sebe sama. Vně sebe, ven. Stačilo by přece jen ponechat si svou vlastní energii a nerozptylovat ji, koncentrovat ji. Ponechat si ji a plně ji prožít, bez ohledu na jakékoliv energetické parazity, kteří nás napadají s cílem, abychom z toho prožívání hloubky nitra duše, vystoupili do povrchního vnímání a energii tím odevzdali. Stačilo by objevit, že energie božství přebývající v naší duši je nejvzácnější perlou skrývající posvátný grál života a byli bychom dokonale mocní, svobodní a božští.
Lidé jsou bohy a jsou mocnějšími, než všichni jejich vykořisťovatelé. Otroky jsou však proto, že to sami dopustili na sestupné cestě vědomí z rajské zahrady do prokletí systému nedostatku, utrpení a nouze. Duše se vydaly na tuto sestupnou cestu dobrovolně, aby jejich celistvost byla rozložena na více úrovních. Aby se z jednoho stali dva. Aby zažili co je dobré a zlé. Aby prožili to, co nazýváme dualita. Vše však došlo na nejzazší konec a obrátilo již směr k vzestupu. Avšak probudit nyní lidstvo, aby si rozvzpomnělo na své božství a na účel svého bytí v systému chaosu, je velmi těžké. Většina tvrdě spí, a proto nevěří, že chaos, chudoba, nedostatek i válka jsou uměle vytvořené iluze jejich vykořisťovatelů. Ne, že by to vše kolem nás neexistovalo, ale nejde o neměnnou realitu, od které jsme odděleni. Lidstvo si současné kataklyzma samo vytváří, svým energetickým vyzařováním. Negativní osobní vibrací, ve které byli lapeni bez vědomí o božském zákonu příčiny a následku. Bez vědomí, že vše je na energetické bázi propojeno v jeden celek. Spolkli tak ďáblovu doktrínu dokonale, i s navijákem a honí se za větrem, když si myslí, že změní svět, prosadí dobro a potlačí zlo, najdou návod na spasení... Bojují proti zlu a prosazují dobro, čímž posilují energetický náboj duality a ten se zpětně vybíjí v řádících živlech. Vždyť co je přece špatného na tom, když vynakládáme celou svou energii, abychom prosadili dobro a potlačili zlo? Zdánlivě nic. Ale jakýkoliv boj je odevzdáváním energie. A boj, plodí zase jen boj. Platíme za něj energií a ďábel si mne ruce. Když diktátor ukradne zemi, životy i potraviny, koho by to nezvedlo ze židle, aby se nebránil a nechtěl sjednat nápravu silou? Nic se však neděje bezdůvodně a žádné náhody neexistují. To celé je bludný kruh duality. Pokud by v lidstvu převládlo osvícené myšlení a začalo by si být vědomé moci svého energetického vyzařování, nedopustilo by, aby je jakýkoliv agresor, či parazit ovládl a ovlivnil jejich energii. Zůstali by pevně zakotvení v Bohu, to znamená ve svém srdci. Zůstali by v Lásce. Taková duchovní vyzrálost by pak způsobila, že náboj agresora by se zpětně obrátil proti němu samotnému a veškerý boj by byl velmi záhy ukončen. Je však lidstvo schopno takové energetické neutrality? Ti, kdo pochopili Boží zákon Jednoty a Lásky, jsou největšími bojovníky za svobodu, i když jsou zdánlivě mimo dění na veřejnosti a zdánlivě navenek nečinní. Jsou to pracovníci světla, pomazaní, osvícení. Osvícení lidé dnešní doby již svým vyzařováním vytvořili energetickou ochranu - novou zemi - do které mohou vstoupit všichni hledající. Zatím se jedná o vnitřní paralelní svět – dimenzi. Stačí přijmout myšlenku smíření se s Bohem a odevzdat se nové energetické realitě, Božímu království, které sestoupilo na Zemi. Boží království je tu pro všechny, propuštěné z otroctví, kteří našli úzkou cestu skrze ducha. Ve vědomí planety je již tato cesta připravená zdarma a dostupná všem probuzeným lidem. Ti, kdo jsou ve vědomí Bohu odcizeni, však tuto božskou realitu nikdy nemohou objevit, pokud nevstoupí hluboko do svého nitra.

Vzestup duší

Smíření s Bohem je návrat k Němu. Znamená vstup do celistvosti, ze které jsme všichni vzešli. Vědomé nalezení cesty domů, ze strany marnotratného syna. Ten na chvíli uvěřil skutečnosti duality, ale už byl vyléčen z této iluze. Prohlédněte prosím klam současného systému a nevěřte boji, který se v něm odehrává. Účelem boje duálního světa je vaše stržení proudem, vaše oslabení strachem a bezmocí. Pozorujte napětí duality a neúčastněte se ho. Staňte se neutrálními kolemjdoucími. Proud, který směřuje z mínus do plus je zákonitostí, kterou nezměníte, a která nikdy nebude ani na chvíli stejná. Stále plyne, vymílá břehy a bere s sebou vše, co je v cestě. Kdo se snaží ten proud změnit, dostane vždy ránu. Výboj si vždy najde svou živelnou cestu, protože je nezastavitelný. Hučí jako vodopád vodní elektrárny a semele vás jako zrnko prachu, pokud to nepochopíte a necháte se jím strhnout k reaktivitě na vnější podněty.
Dosažení celistvosti je místem ve vědomí člověka, kde není napětí a rozdělení na dobro a zlo. Je to bezpečná výšina, nejvnitřnější místnost naší duše, občerstvující stín Nejvyššího. Kristovská energie je věčná naplňující Láska převyšující dualitu, ve které naleznete spočinutí a věčně trvající mír. Je to krása přesahující tento svět.
Když se spojí opravdový muž a opravdová žena v láskyplném sexuálním aktu, a dojdou k vyvrcholení vzájemné lásky, zaplaví je společná závrať, uvolnění a hluboký vnitřní prožitek opojení. Jedná se tak o fyzické spojení toho, co bylo kdysi rozděleno a nyní to žádostivě touží po vzájemném splynutí. Je to přirozená touha po neutralizaci náboje, či vybití potenciálu mezi opačnými polaritami. A když k němu dochází, milenci si na krátký okamžik prožijí závrať, plynoucí z návratu do celistvosti. Je to závdavek, pomáhající vězňům duality, aby si dokázali představit krásu plynoucí z návratu k Bohu. Kdo by nechtěl zůstat v tom krásném pocitu naplnění navždy? Ale kdo tomu věří, že je to možné? Málokdo. Proto také málokdo zažívá blaženost a závrať plynoucí z osvíceného výstupu z duality…
Závrať Lásky je nejen návratem do harmonického splynutí mužství a ženství, ale také do harmonie duše a těla a do spojení nebe se zemí, tedy člověka s Bohem. Jedině v sobě máme ducha, který je Bohem a jedině v sobě samém lze najít osvobození z utrpení. Pokud člověk žije v představě, že kdokoliv a cokoliv vně jeho vlastní duše ho spasí, neshromažďuje, ale rozptyluje. Jedině uvnitř nás samotných je místo trvalé změny, která přepisuje obraz celého vesmíru. Pokud nepochopíme, že Kristus je Láskou a božstvím v nás, nikdy se s Ním nepotkáme a On nás jinak nemůže spasit.
Vše co se nám odehrává v našem vlastním životě je divadelním představením světa duality, který nám zrcadlí to nehmatatelné a nejdůležitější v nás. Stav našeho energetického vyzařování je tím nejpodstatnějším o co tu jde. Vnější hra forem je pouze názorným důsledkem vnitřní změny vědomí. Jsme na Zemi proto, abychom tu hru pochopili. Abychom si uvědomili pomíjivost a neskutečnost všeho, co je vně nás samotných. Máme v té hře pochopit, že vše vně je bezcenné, pokud míjíme to nejdůležitější, na čem vše stojí. Máme pochopit, že vše vně oplývá krásou a nádherou, pokud stojíme v tom jediném Skutečném a nepomíjivém bodu. V Božím duchu, v našem středu, v Lásce, v Bohu, v bytí, v přítomném okamžiku... Je jedno jak tomu chcete říkat, ale jedná se o nejcennější perlu, která je schopna proměnit váš život v nádheru žáru vnitřní energie věčné lásky. To je Bůh a náš Otec, z kterého vše vychází a vše se k Němu zpátky navrací. Všechna krása a žár Lásky je jen a jen díky zážitku splynutí s Bohem. A pokud to silně prožíváme, pak je celý náš život krásou, nádherou a závratí Lásky a to bez ohledu na cokoliv vně. Zároveň však cokoliv, co nás obklopuje, proměňujeme v nádheru a jakékoliv místo a podmínky, kde se nacházíme, se stávají hluboce uspokojující.

Cesta trním a bodláčím

Možná si říkáte, proč už dnes všichni nejsou v cíli? Proč prostě nestojí v Bohu a nejsou bezpodmínečně šťastní? Vždyť k tomu člověk nic nepotřebuje. Pouze být svým vědomím ukotven ve svých nejvnitřnějších místnostech a zažívat Boží ochranu a bezpečí.
Je to kvůli neklidu světa, falešné identitě, falešným programům a sdílenému vědomí chaosu, které lidstvo ovládají. Je to ďáblova doktrína, která se zdá být jedinou skutečnou, pro člověka neprobuzeného. Ďáblova doktrína způsobila, že duše pak vytvořila démony. Žijící entity, které parazitují na energii božství a stále člověka vysávají, jako obtěžující hmyz.
Než jsme se probudili, tak jsme byli podráždění učení mnohých spirituálních učitelů. Říkali nám třeba, že vše máme v sobě, jen to nevidíme, že všichni jsme Jedno, že všechno existující je Bůh, že máme vše přijmout a všeho se vzdát, že si vše vytváříme v životě sami atd… Znělo to jako prázdná klišé, která jsou daleko od reality, námi pozorované a zažívané. Vše se jevilo právě naopak, než tvrdili probuzení a tak jsme byli možná i alergičtí na „ezokecy“, které pro nás představovaly jen prázdné věty, bez obsahu. Bez osobní schopnosti prožitku. Nebyli jsme schopni uvidět, protože jsme byli spoutáni programy, které jsme si neuvědomovali. Jako oslíci přivázaní ke kůlu jsme se točili stále dokola ve stejných životních lekcích a nebyli jsme schopni pochopit. Brýle, které nám nasadil systém, byly opravdu velkou iluzí, ale to, že tu iluzi většina považovala za pravdu, nás drtilo ještě více.

Past hledání

Pozorujte ten neklid, který je ve vás, když se stále snažíte najít absolutní Pravdu. V jednom, druhém, třetím náboženství. U jednoho, či dalšího gurua. Hltáte jejich návody a formy uctívání. Klepete na různé dveře a máte dokonalý zmatek v tom, co je vlastně pravda. Tak zpravidla prožijete mnoho let svého života. Čeká se, až se unavíte a přijdete na to, že samotné hledání je pastí. Všichni, od kterých jste slyšeli návod na osvícení, vám předepisují vnější formu uctívání. A v tom samotném je ta past. Až pochopíte a rezignujete na návody, zůstanete jen sami se sebou a přejdete od soustředění se na formu k praktikování obsahu. Rezignovat na pravidla znamená spočinout hluboko sám, v sobě. A to je místo, kde se setkáte se svou nejhlubší přirozeností - Láskou. S božstvím ve vás samých. Neustálé nutkání hledat vně, vás od dokonalého prožitku bytí vždy oddělovalo. Láska hluboko ve vás, je podstatou reality, podstatou veškeré Existence. Odložte hledání a smiřte se s tím, že jste přesně tam, kde máte právě být. Že jste součástí dokonalého Božího organismu, který je neomylný, vždy jedná ve prospěch vašeho nejvyššího dobra a čeká, až Ho přijmete se vším všudy, jako dokonalou a spolupracující Jednotu. Čeká, až se vymaníte z ďábelského programu chudoby, nedostatku a neštěstí. Dokud byl ve vás neklid a hledání, sklízeli jste ovoce svého vyzařování. Nejistotu, nestabilitu, pochybnosti. Jakmile zastavíte hledání a přijmete to, že jste od Boha – Jednoty a Lásky nikdy nebyli odděleni, hluboce se zvnitřníte a uklidníte. Pochopíte, že Bůh je vším, co vás obklopuje. A tehdy dokážete vše milovat a nic nevyžadovat a po ničem nepátrat. Projevíte nejvyšší druh nepodmíněné Lásky, kterou je Nejvyšší Bůh. Zastavíte se ve věčném životě. Čeká se, až učiníte tento důležitý krok k Bohu, aby On pak učinil tři další kroky k vám. Začnete žasnout, jak se celý vesmír spojí, aby vám splnil každé, i nevyslovené přání srdce. Bůh ví lépe než vy sami, po čem opravdu toužíte a použije lidi, systémy a tzv. náhody, aby vám přáli a dávali a zahrnuli vás vší hojností, kterou Vesmír oplývá. A to je tím dokonalým smířením s Bohem.

Nicota je Vším

Bůh je pro tento svět ničím. Nicota. Zdánlivě prázdné Jsoucno. Pokud směřujeme k Bohu, pak to znamená vejít mnohem hlouběji do ticha, prázdnoty, nicoty a samoty, než si dokážeme zprvu vůbec představit. To, co se našemu egu, připoutanému ke světu forem jeví jako nicota, je tím největším bohatstvím, které můžeme získat. Kdo se odevzdá Nicotě, propouští vnější svět forem, aby objevil, že dosud žil v dokonale zrcadlové iluzi. V nicotě, či tichu mezi slovy se nalézá majestátní naplnění, krása a celistvost, zatím co všechna hmota je prázdný prostor, jak je již fyzikou objevené a majetnými zažívané. Staňte se králi a královnami tím, že bytostně pochopíte, že tento svět je zrcadlem Skutečnosti. Realitou obrácenou naruby a inspirovanými písmy nazývanou - ďáblův svět. Abyste se dokázali z iluze vymanit, musíte se vzdát jakéhokoli lpění na iluzi a jít zcela proti proudu. Vzdejte se světa. Zatím co lidstvo je zmítáno proudem, vy vystupte mimo chaos a bouře, zcela odděleni a neutralizováni. Pevně svírejte jednu nejcennější perlu, kvůli které jste se vzdali všech ostatních. Buďte v klidu a Lásce, zatímco kolem vás pobíhají všude kolem lidé ve zmatku, strachu a děsu z věcí, které se řítí na tento svět. Jednoho dne si lidstvo uvědomí, jak byli zcela slepí a spící a již je to velmi blízko… Viz úryvek z Janova Zjevení.

Děsivé okolnosti a události člověka osobně potkávají, aby ho probudily, či vyškolily. Kdo se dobrovolně sám nezastaví, ten bude zastaven. Začíná to četnými nepříjemnými okolnostmi, úrazy, poruchami, nemocemi a končí to ránou palicí, pokud člověk stále nenaslouchá životu. Pak člověk upadá do prázdna nicoty, to je do Boží náruče. Kdo to i tak nepochopí, bude muset opustit tento svět. Všímejte si, jak to už probíhá a kolik lidí opouští tuto Zemi, protože nejsou schopni se vyrovnat s jejími vyššími vibracemi.

To co trpí, je ego

Naše tělesná identita (ego) je role v tomto světě. Je to stejně falešná identita, jako je falešný fyzický svět sám. Ego je žijící entitou uvnitř nás samotných. Entitou, která je zprvu oddělena od ducha. Naším životním úkolem je vnitřně se sjednotit tím, že ego uvedeme do souladu s duchem. Kdy duch je řídící složkou osobnosti a ego je mu podřízeno. Ale to není snadná vnitřní práce. Není možné zažít slast celistvosti, když je v nás rozdělení. Doslova to znamená vystavit se prožitku utrpení, když v tichu přítomnosti pozorujeme, jak duch roste zatím co se ego bouří. Mnozí lidé pochopili přínos takové duchovní práce a navštěvují například týdenní pobyty ve tmě, kde ego nemá práci, nemá činnost a musí jít stranou.
Ovšem mnohem trvalejší a hlubší je projít si životní scénou, která vám bude ve správný čas připravena, abyste vše odložili, všeho se ve světě vzdali, zažili prázdnotu, a zůstali jen sami se sebou. A k tomu je třeba odvaha a odhodlání. Někdy to znamená doslovný největší životní krach, po kterém přichází největší duchovní osvícení, tedy vzkříšení skutečného, věčného života a smíření se s Bohem. Pro vaše ego to znamená, že nemá kam jít, nemá moc co dělat, vše se mu zdá prázdné a nenaplňující. Vnější podněty ztratily smysl a není v nich prožitek božství. Jako byste své ego uvěznili a ono bije o mříže, dokud se nevyčerpá a nepadne únavou. Pokud vydržíte a zvnitřníte se, zvítězíte nad egem. Pravda tím zvítězí nad iluzí. Věčný život zvítězí nad pomíjivostí. Tělesný člověk bude hodnotit takovou situaci jako životní krach, či pád na dno. Na tom dně však spočívá Nicota, ze které vše povstalo. Moudrost ticha bytí, prožitek JÁ JSEM. Moudrost, kterou poskytuje Nejvyšší Bůh. Spočinete v Něm a On ve vás a vyjdete noví, proměnění, osvícení a zářící. Budete mít na to odvahu? Dokážete uvidět nesmírný duchovní přínos utrpení, vzdát se mu, projít jeho středem a postoupit na nový level? Máte odvahu na ledovou sprchu? Netruchlete, pokud vás potká. Je to přesně opačně, než si vaše ego myslí.
Předešlé měsíce byly velmi silným transformačním obdobím, ve kterém jsme spočívali ve zdánlivém vzduchoprázdnu, bez inspirace, zmítáni silnými energetickými výkyvy, a nebyli jsme schopni psát články. Jako ta ledová sprcha. Pro ego utrpení a pro duši Boží náruč. Pohlcení Bohem znamená, že živý spolkne živé a ti se stávají pro svět „neviditelní.“ Jsou energeticky chráněni před přicházejícími bouřemi.

Čiré bytí

Prožitek bytí - JÁ JSEM - je bezkoncepčním vnímáním všeho, co jest. Vnímání Skutečnosti bez myšlenkových konceptů, které hodnotí „jaké to je“. Je to pouze zažívání přítomného bytí v tichu za myslí. Je to prostor bytí, který prožíváme, když se všechny myšlenkové vzorce ztiší natolik, že přestanou to ticho Jsoucna vyrušovat. Je to způsob zažívání sebe sama, který je bližší kočce domácí, než člověku žijícímu v současném světovém systému... Všimněte si kočky vyhřívající se na slunci, jak si dokáže slastně vychutnat každý přítomný moment a vnímá každý paprsek slunce, který dopadl na její kožich. Nepokrytě si to užívá a nic ji při tom neruší zevnitř. Kočka, jako mistr meditace, zakouší teplo slunce v každém okamžiku svého bytí. Převaluje se z boku na bok, protahuje se, vrní u toho a mhouří oči. Jen prostě je a všechny myšlenky na problém jsou jí cizí. Ani ji nenapadne, aby si vyčítala, že včera neměla být tak dotěrná, až ji vykopli z domu, a ani není rozzlobená na psa, který dnes ráno sežral celou její denní porci dobrot. Není jako člověk, aby žila ve své mysli. Ona žije přítomným okamžikem, ve kterém je neustále velmi ostražitá. Velmi bystrá, hbitá, uvolněná, napojená na Stvořitele. Když viděla psa, který si pochutnává na její celodenní porci žrádla, jistě prskala, ježila se a možná zkoušela psovi nahnat strach, ale nic nezmohla…Uběhlo pár minut a už byste na ní nepoznali, že se jí dnes něco stalo, protože se vyhřívá a je jí dobře. Zlobila se oprávněně, ale nehřeší… A tak je člověku příkladem v tom, co to znamená, zlobit se a přece nehřešit.

Egoická mysl

Leckterému člověku na místě kočky, by však taková situace zkazila celý den. Jeho mysl by možná dlouho vymýšlela, jak se pomstí psovi… Pak by přeskočila na výčitky, typu: „Proč jsem jen dnes nebyl moudřejší a nepřišel k misce včas? Proč vždycky musím být všude poslední? Proč se to vždycky stává jen mě? Komu jsem co udělal?“ No a následně by se mysl přesunula z minulých výčitek, přes lítost, do budoucích obav typu: „Co teď budu dělat bez jídla? Kam ta situace spěje? Jestli to tak půjde dál, už se v této domácnosti nikdy nenajím! Nikdo se o mě nezajímá! Každému je jedno, jestli pojdu hladem!“ (Zapomíná na každodenní mazlení s dětmi. :-) Zapomíná na zásadní prospěšnost občasného půstu. Zapomíná na Lásku, která jej nese v náručí a kterou si ani neuvědomuje.)

Démoni v kozlí podobě

Kdo zůstává v myšlenkových konceptech, hřeší. Jak to popsal apoštol Pavel v biblickém dopise Efezanům. Člověk je schopen ještě léta prožívat svou křivdu, nebo strach o budoucnost a tím dává k dispozici svůj vnitřní chrám s cennými poklady ďáblu. Místo, co by žil přítomným momentem, ve kterém žádný problém neexistuje, není přítomen duchem a tím otevřel dveře svého obrazného domu mysli, nezvané návštěvě. Jedna negativní entita po druhé si tam podávají kliku, a vyjídají zásoby energie ducha. Vztek si odnesl svou porci a hned po něm ho střídá našeptávač. Po té co se oba řádně nasytí, přichází beznaděj a ta drancuje, co se jen dá. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, strach završí nezvanou návštěvu a zůstává uvnitř, usíná unaven přežráním... Strach s beznadějí jsou nezvaní parťáci, co se řádně nasytili, dokud nedostanou zase hlad a nezačnou řádit a dožadovat se denní dávky šťavnatých emocí.
To jsou démoni, či archonti. Energetické žijící entity, kterým duše dala život a sytí je svou energií na úkor hostitele. Ožívají a mají svou vlastní vůli, aby sužovaly, užíraly a vysávaly život člověka, který netuší, že nežije doma. Je stále v cizině a myslí si, že je doma. Jeho mysl ho provází po všech vyprahlých koutech světa, zatím co v jeho domě hodují paraziti. Život vypadá jako boj, utrpení, nemoc, zoufalství a jedna katastrofa střídá druhou. A to je místo, kde se vzali v lidských legendách čerti, bubáci a démoni. Entity ve zvířecích podobách. To duše člověka, Sofie, jim dala život a nevědomě je hostí. Oklamaná a nevědomá sestoupila do propasti a ztratila se v temnotě své beznaděje…

Tělesná mysl odvádí pozornost od přítomného bytí, ve kterém problém neexistuje. Člověka západní civilizace učinila šíleným, protože se ztotožňuje s falešnou egoickou identitou. Oklamala ho příběhem o prospěšnosti bohatství, technologického pokroku a ekonomického růstu, až se z božského duchovního člověka stal tělesný otrok a pokrm parazitů. Na úrovni mysli nás vězní archonti, na fyzické úrovni dévické (zvířecí) mimozemské rasy, žijící ve svých peklech podzemních úkrytů a ovládajících člověka bez jeho vědomí. Člověk si tak přitáhl do své reality přesně to, čemu dal prostor k žití. Čemu umožnil existenci. Vrána k vráně sedá a démoni mysli přitahují další, sobě podobné…

Děti jsou v Boží náruči

Nechme děti, aby nás naučily tajemství života. Umí žít přítomným okamžikem a jejich pláč nikdy netrvá dlouho. Kristus je bral do náručí, žehnal jim a učil přihlížející, aby si uvědomili, že takovým, jako jsou děti, patří Boží království. Máme být jako děti. Ne naivní, či nezodpovědní, ale bezelstní, důvěřiví vůči rodičům a hltající všechno dostupné poznání. Vlastnící rozlišovací schopnost jako dar. Jako dítě, které neomylně pozná svého rodiče od jakýchkoliv náhražek. Dítě, kterému srdce říká, kdo je jeho rodič a kdo představuje nebezpečí. Jako ovce mezi vlky, které je otevřené všemu poznání, ale velmi obezřetné k tomu, co přijme za své a co propustí ze svého vědomí.

Dítě pozná své vlastní rodiče. Lne k nim. Bezmezně jim věří, napodobuje je a poslouchá. Tak se chová i ovečka. Slyší hlas svého pastýře a na ten reaguje, tomu věří. Je chráněná jen ve spojení se svým pastýřem. Pokud ho nezná, lehce ji vlci roztrhají. Otázkou je tedy, jak ovečka bezpečně pozná svého pastýře? Tím, že slyší silný hlas svého srdce! Hluboko uvnitř své duše ví, že ji miluje, sytí ji a neopustí ji. On je chlebem jejího života, ochráncem a průvodcem.
Pokud je tedy Kristus naším pastýřem, jak ho poznáme? Tím, že s ním vejdeme do spojení svým prožíváním života v srdci. To je tatáž cesta, začínající nasloucháním své vlastní duši. Krista nenajdete tam, kde panuje ďábel, ale přesně na opačném konci reality. Kristus je slastná Skutečnost bytí v Lásce, zatím co ďábel představuje iluzi, klam, neskutečnost a podvod myšlenkových vzorců. Zatím co ďábel využívá připoutání člověka k rozumovému myšlení, Krista najdete ve stavu bytí, mimo umělé myšlenkové konstrukce. Ďáblův svět je iluzorní, chaotický, neklidný, bolestivý a bezútěšný. Protože vládne široké škále cest – životních filozofií – které jsou umělé, vytvořené myslí, neskutečné. Spoutávají člověka v trápení, beznaději, ve falešné naději, přinášejí falešné Kristy a velmi zdatně napodobují Pravdu. Kristův svět je naopak bezpečným místem odpočinku, slastnou Skutečností, naplněním, Láskou, chlebem života, celistvostí a smířením se vším co jest.

Svoboda smíření

Pro duše vůbec není jednoduché rozlišit Pravdu. Byli v tomto světě dokonale obklíčeni iluzí a spoutání energetickými parazity. Myslí si, že „myslí a proto jsou.“ To jim bylo systémem neustále vštěpováno. Ale to je grandiózní filozofický omyl člověka, kvůli kterému se stal otrokem. Děti často nemyslí koncepčně, ale rovnou zakoušejí. Děti nejsou svázáni představami ani kritickou myslí o čemkoliv ve světě, a proto vidí více než dospělí. Slyší vše, i když si myslíte, že si hrají a nevnímají vás. Oni plynou v lásce přítomného okamžiku, a tím se ztotožňují s plynoucím JSEM. Praktikují to. Jsou svobodné a nespoutané. Dokud jim nikdo neřekne, že to nejde, tak prostě jdou a udělají to. Všímají si detailů, vůči kterým jsou dospělí slepí a hluší. Jsou tím napojení na Přírodu a celá Existence je vyučuje. Proto se snadno učí. Jsou otevření a hltají informace bez předsudků, bez zábran, bez domněnek. Proto jim patří Království Boží, mají od něj klíče, které dospělí většinou ztratili. Děti umí prostě jen být, zatímco dospělí se upnuli k „myšlení o životě“ a tím ztratili schopnost prožívat hloubku a krásu bytí. Mají dojem, že musí být svázáni povinnostmi, odpovědností, úkoly, závazky, termíny a posloucháním velmi složitých pravidel zákona a nesčetným množstvím zaručených návodů na úspěch. A proto je pro ně cesta dokonalé Přirozenosti = cesta k osvícení, k nenalezení. Připadá jim triviální, překonaná a naivně jednoduchá, než aby to mohla být Pravda. Dospělí většinou ztratili to, co jim bylo vlastní, když byli děti a zakoušejí to jen výjimečně v okamžicích „flow“, ve chvílích dokonalého pohlcení vášní. Pokud chtějí vejít do Království Božího, musí vše, čím je svět svázal s důvěrou zase odložit a přijmout životní vášeň a bezmyšlenkovité přebývání v přítomném okamžiku za klíč ke skutečnému životu. A to vskutku většina nedokáže… Jsou tak oddělení od Boha bariérou své mysli a jejich život je proto bojem.

Probudit se do Skutečnosti totiž znamená od všeho se uvnitř sebe odstřihnout. Nechat svět a všechno dění v něm být takovým, jakým je. Opustit veškerou snahu změnit svět, a snahu svět dobýt. Dokázat být vědomě zcela sám, v tichu a propustit vše konání a všechnu zátěž. Prožít plně svou svobodu, ve které nic nemusím, a nikdo nemá nade mnou moc. Ocitnout se ve zdánlivém vzduchoprázdnu, z kterého má ego panickou hrůzu. Podívat se v tom dokonalém zastavení do očí všem strachům, všem křečím, všem nutkáním a všem iluzím a jen je pozorovat, bez reakce a bez léčení a bez výčitek. Stačí si uvědomit, pozorovat jejich útoky a uvědomit si jejich bolestnost. Vše, co si plně uvědomíte, vyléčí síla vašeho božství automaticky, když jste plně pochopili to, co vás mučilo. Nechte zbrklé a nervózní ego svému osudu a nereagujte na jeho stálé podněty a výzvy a den po dni spočívejte hluboko v sobě. Síla vašeho ducha se zvětší a vykoná dokonalou duchovní práci. Pozorujte přitom všechny smrtelné křeče a iluzornost ega s jeho kritikou, protesty a panickými ataky, kterými to zkouší znova a znova vás zaujmout, vystresovat, vystrašit.. Ego je iluzorní já, které převzalo kontrolu nad JÁ skutečným, bytostným. Postupně se rozplývá i se všemi svými strachy a místo něj přichází silné vědomí nejhlubší podstaty nespoutaného a svobodného člověka. Vědomí Božského JÁ JSEM, které čeká, až ego zmlkne, aby se dostalo ke slovu. Božství v nás, které se nevnucuje, protože je svaté, čisté a plné pokoje. A teprve když se ego upozadí a duch se v nás nadechne a zvětší, hledající realizuje tu nejpřirozenější životní cestu. Automatickou aktualizaci na vyšší stupeň života.

Cesta smíření je cestou Božích dětí, které jen jsou, o žití tolik nepřemýšlejí, ale neustále ho zakoušejí. Tím se v nich otevírá Kristova Skutečnost radosti, Lásky a zastavení v jednom přítomném a bezpečném a věčném okamžiku, mimo dosah ďábla. Ano, kdo se plně zastavil v přítomném okamžiku, odložil představy a myšlenky o životě, ten rovnou žije a došel do cíle. Smířil se s Bohem. Je celistvý, láskyplný, harmonický, jednotný, přítomný, bystrý a napojený na vyšší zdroj moudrosti, než je lidská mysl. Učinil v sobě samém více místa pro Boha. Sám je v Bohu a Bůh je v něm. Vše co potřebuje, k němu snadno přichází, jeho život je snadný a bezpečný, protože božství je silným vědomím, které jedná. Je o něj postaráno a je chráněn. Prožívá, že je krásné, snadné a lehké žít, když s sebou nevláčí břímě myšlenkových svazujících programů. Bůh ho vede a automaticky aktualizuje. Co je třeba mu připomene, kam má dojít, tam ho dovede. Prostě a jednoduše, člověk není nikdy na nesprávném místě a v nesprávnou dobu, když ho řídí Bůh. Ví to, co potřebuje vědět a skrze sebe promítá moudrost Přírody, moudrost Boží prozřetelnosti do tohoto světa

Když si dospělí plně uvědomí, že musejí být nejprve jako děti a pochopí smysl svého napojení na Boha, pak uvěří všemocné Lásce a zastaví se v jednom bodě vnitřní božské singularity. Tak se stanou moudřejšími, než svět, mocnějšími než armády, chráněnější než nedobytná pevnost, a vše co potřebují, přijde přímo k nim, místo aby se za čímkoliv honili. To je skutečná důvěra v Boha a skutečné odevzdání a zasvěcení se Nejvyššímu. To je cesta smíření ve šlépějích Krista a obětování světa na pomyslném kříži. Vše, čím vás svět obtížil, obětujte, a vše získáte. Nebuďte jako bohatý kupec z evangelia, který chtěl Krista následovat, ale nedokázal odložit životní zátěž, a proto pro něj bylo nemožné, aby vstoupil do Království Božího. Návrat do lehkosti dětského bytí je pro dospělého vstupem do Boží náruče Skutečnosti. Všichni kdo v současné době nalézají cestu Božích dětí, vytvářejí silný proud vědomí = cestu do Božího království. Vědomí osvícených je protiváhou temnoty a vytváří nový svět - Boží království.

*Aurum luttiny, znamená latinsky „Zlato a bláto“ a je dílem českého alchymisty Jana z Lazu . Ve známost vešlo jako nejzáhadnější a dosud nerozluštěný rukopis zvaný jako Voynichův. Na našich stránkách postupně citujeme toto dílo, jako Boží dílo. Inspirovaný text, který znamená prorokované otevření nových svitků.