Děti, jak obtížné je vstoupit

Vstoupit do Božího království je cílem hledajících křesťanů po staletí. Že to však není snadné, vyjádřil Kristus v biblickém příběhu bohatého muže neschopného vzdát se majetku. Ale šlo v tom příběhu skutečně jen o majetek? Ve skutečnosti Kristus ukazuje bohatému muži, že není dostatečně svobodný od pout, která ho drží v tomto světě a tím se jeho spása stává nedosažitelnou.

Ten příběh není o špatnosti spočívající ve hmotě, či penězích, ale o poutech, které si člověk v duši vytváří k materiálnímu světu obecně. Ta pouta pak neumožňují uvidět, jak prostá a snadná je cesta k Bohu, která vždy ležela každému přímo pod nosem. Ten, kdo je obtížen ruchem světa, není schopen uvidět, že vše potřebné k záchraně už má a nepotřebuje pro ni vůbec nic více získávat ze světa kolem sebe. Hledání samo je pak překážkou, když je hledáno očima hledícími do světa. Tělesnýma očima není možno uvidět záchranu, která plyne ze světa duchovního. Ale jak to vysvětlit tělesnému člověku, který ještě nepochopil pomíjivost a neskutečnost fyzického světa? Proto Ježíš používá výraz „u lidí je to nemožné“. Ve skutečnosti tím říká: „zůstanete-li ukotvení v povrchním uvažování vyplývajícím z tělesnosti, je nemožné, abyste to pochopili…“

Vstoupíš zvnitřněním

Není-li pro tělesnou mysl možné, aby to uchopila, pak to může změnit jedině Bůh, který přivádí na tu správnou myšlenku každého, kdo hledá a klepe. Boží moc pak otevírá jiný náhled, posouvá člověka do vyšších pater vědomí, ve kterých si začíná uvědomovat paradox tělesných pout a dichotomii struktury reality. Ta spočívá ve zdánlivých protikladných zákonitostech, odhalujících, že nemůže najít ten, kdo nepřestane hledat (pomocí tělesné mysli). Nemůže nic získat (duchovního) nikdo, kdo se nejprve všeho nevzdá (tělesného). A když člověk pohrdne světem a přidrží se Boha, odvrhne hmotu, ale získá veškerou blaženost, kterou dříve hledal ve hmotě. Zahodí tím cestu a spočine rovnou v cíli. Jinak řečeno, zjistí, že blaženost cíle je na každém kroku cesty, pokud kráčíš směrem z venku dovnitř. A ta blaženost je božství uvnitř sebe samého. Je to spojení s Bohem, povznášející člověka do vyšších pater vědomí a bohatě naplňující Láskou. Ta vnitřní hojnost je pak zpětně zdrojem hojnosti vnější. Takže každý, kdo uvnitř sebe nalezl silné spojení s Bohem, má v Bohu zdroj veškeré prosperity, Bůh se mu stává vším a o co prosí jeho srdce, to automaticky dostává. (Srovnej následující čtyři biblické překlady jednoho citátu apoštola Jana.)

Bůh, anebo čtení o Bohu?

Zkázou tělesného člověka, pro kterou hledá, ale nenalézá, je ulpívání ve vnější, tělesné rovině. Rovině forem, symbolů, či slov. Velký hlad po poznání vede k hltání návodů, knih, spasitelů a mudrců. Člověk vytvořil nesčetně mnoho teorií, nesčetně mnoho náboženských směrů a technik, které jsou všechny poplatné světu, ve kterém existují. Světu pomíjejících forem. Světu chaosu. A pro náboženství světa chaosu existuje příznačné biblické označení s názvem Velký Babylón. Symbol náboženského a spirituálního zmatku. Přesto však jejich techniky a návody člověku slouží na začátku duchovní cesty, jako potřebný teoretický rozcestník. Jestliže však chce jít dál, musí rozcestník, chtě nechtě minout. Ne se k němu připoutat.
Existuje jistá fáze duchovního vývoje člověka, ve které by si měl bytostně uvědomit svou přílišnou navázanost, spoutání a neautenticitu, která plyne z toho, když jeho vědomí ulpívá na vnějších pomůckách. Když potřebuje berličky. Slova jsou jen nedokonalé převodníky mezi duchovním a fyzickým světem. Každý, kdo uctívá posvátné knihy, předměty, místa a výroky mudrců, povýšil rozcestníky, značky či ukazatele směru, nad krásu živé Existence. Ani Bible není neomylné Boží slovo, ale je lidským převodníkem mezi živým Božím slovem a pomíjejícím, nedokonalých světem forem. Uctívat knihu, jako více než pomůcku, je modlářstvím. Boží slovo je živá Existence = Bůh, která je v neustálém pohybu a žije v nás i kolem nás, zatímco psané slovo, je pouze něco jako 2000 let stará fotografie. A zbožšťovat ji je totéž, jako se klanět neživé modle, která je znázorněním Boha a je urážkou jeho nevyslovitelného Majestátu. Chcete Skutečnost, anebo záznam o Skutečnosti? Chcete živý prožitek anebo popis prožitku? Rozhodněte se už mezi žitím a čtením o životě!
Pro farizee v době Krista bylo nemožné, aby to pochopili. Upnuli se natolik na literu zákona, doslovné definice a nejmodernější encyklopedie, že nebyli schopni uvidět živé, pokorné a prosté Boží slovo – Krista mezi nimi. Ukázali tím, jak je pro „tělesného člověka nemožné, aby pochopil…“ Prosíme, neopakujte stejnou chybu, ještě po dvou tisícich letech lidského vývoje. Mapa, či ukazatel směru má svůj význam na začátku duchovní cesty. Ale když už jste překročili hranice do země zaslíbené, stačí, abyste se zhluboka nadechli, rozhlédli, navnímali atmosféru a prostředí a váš prožitek bude nepopsatelný slovy. Barvy, chutě, vůně, západy slunce ani místní folklór vám žádná značka ani mapa nikdy nesdělí autenticky. Podobně v žádném návodu nezažijete nevyslovitelný mnohorozměrný prožitek přítomného okamžiku. Jeden hluboký dotek Skutečnosti vás pak může inspirovat k tomu, abyste sami napsali třeba knihu o Bohu, převedenou do slov... Živé Boží slovo na vás čeká ve Skutečnosti přítomného okamžiku. Boží otevřená náruč přivítá každého, kdo už nechce být slepý a spící. Skutečnost je živý Kristus, ne záznam o něm. On je tou hvězdou, která vychází ve vašich srdcích, abyste odložili psané návody a probudili se do žité vroucí Lásky. Tím odvrhnete prostředníky a bariéry mezi vámi a Bohem, přiblížíte se Mu a bude vám vším.

Jak velbloud projde?

Pokud hledáte důvod, proč většina neví o současném příchodu Krista, pak vám napoví místní přísloví. „Pro oči nevidí a pro uši neslyší.“ Přikládání přílišného významu tělesným smyslům, člověka poutá v 3D dimenzi. V ďáblově světě pomíjejících forem. Tělesné smysly nás poutají do napodobeniny Skutečnosti a do chaosu duality. Tělesné myšlení, kterému dáváme prioritu, je důvodem existence iluze. Příčinou veškerého utrpení světa je neschopnost vysvobodit se z ní. Iluze je důvodem, proč je tělesný člověk jako velbloud, naložený po stranách i na hřbetu těžkým nákladem, kvůli kterému rozhodně nemůže projít úzkou branou. Vystoupení z iluze si představte, jako sundání veškerého nákladu velblouda, který projde jen výlučně a s obtížemi sám. Cesta je úzká a málokdo ji proto nalézá. Člověku je však líto zahodit před branou všechno, co si po celý život budoval. Stojí před branou a nevěří, že to musí udělat. Přemýšlí a spekuluje, jak najít kompromis. Vnitřně se brání to podstoupit, a tak místo odstrojení velblouda volí cestu s širší branou. Ďábel vám jich nabídne nespočet s dokonalým rozumovým vysvětlením, návodem a zárukou v nablýskaném obalu. Jakákoliv cesta se pak člověku jeví lepší, než ta úzká. Co naplat, že jste vešli branou blízko, když nevede do Boží zahrady, ale do ďáblovy říše? Ten rozdíl je stejně velký jako rozdíl mezi životem a smrtí. Pokud nevejdete do ďáblem zakázané 13. komnaty, nevejdete do věčného života.
Právě probíhá odstrojení. O náklad se nebojte, to je práce supů, kteří se nemohou dočkat, aby uchvátili váš náklad. Jste z jejich pohledu jako velký diamant v obalu z páchnoucí mršiny. Oberou to, co je na vás shnilého a o diamant se nezajímají. To, co je ve vás zdrojem života nemůže být zničeno. To, co je nevábným obalem, musí pryč. Pokud však lekci od supů přijmete.

 

I sup má v přírodě své místo. Je nástrojem rovnováhy. Pokud do vás zaťal drápy, zažili jste životní bolesti, ztráty a pády. Lidé možná chodí kolem, litují vás a kondolují vám. Zdá se jim, že se vám zhroutil život, když nic nemáte, zůstali jste opuštění a vyvázli jen s holým životem, i když i ten snad visí na vlásku. A i když zpočátku trpíte a bojujete, pokud jste vědomí, neutečete, ale budete čelit bolesti až do konce. Budete hrdinou, který prošel peklem bolesti, zvítězil a byl pozdvižen na úroveň krále. Z této úrovně pak uvidíte duální svět z nadhledu. To, co se vám totiž dříve jevilo jako největší krach, je teď najednou obrovským ziskem z pozice vyššího vědomí. Stojíte nad dualitou, očištění jako diamant a chápete, že v ní má smysl černá i bílá. Chápete, že dobro a zlo jsou relativním pojmem a proměňují se podle toho, jak to vy osobně vnímáte. Pravda je tedy pravdou subjektivní, protože vy jste ten, kdo dává situacím znaménko plus anebo mínus. Stejná situace je jinou v očích jiného pozorovatele. Mimo vaše individuální vědomí se označování neděje. Situace jen prostě jsou takové, jaké jsou. Neutrální. A svět, ve kterém žijeme, je celý relativní. Je pro každého z nás tím, co z něj osobně uděláme ve svém světě myšlení.
To, co hodnotí realitu, je svět našich vlastních myšlenek, podobající se páchnoucí mršině. Čím více v něm ulpíváte a věříte mu jako světu skutečnému, tím více to páchne a tím více potřebujete zdravotníky v podobě supů. Čím více se line zápach, tím více se supi automaticky slétají a čím více s nimi bojujete, tím větší vyčerpání ze života pociťujete. Pokud utíkáte před supy, nejste svobodní, protože se musíte stále ukrývat v tmavých skrýších a to co žijete, se nedá nazvat životem. Jste stále pronásledováni myšlenkami, které se vždy pojí s adekvátními pocity. Člověk uvězněn ve světě tělesného myšlení, je štvanou zvěří, až se jednoho dne stane, že ho v jeho skrýši uštkne had a on umírá. Tak uboze končí život mnohých, kteří netušili, že jsou uvnitř zářivými diamanty. Prožili život jako štvanci a zemřeli na svůj vlastní strach a úprk před tím, co je mohlo očistit, kdyby se k životu postavili z jiného hlediska. Stačil jiný přístup. Předefinovat si pojmy pro dobré a zlé, a vše by dopadlo úplně jinak. Postavit se svému strachu a bolesti čelem. Projít skrze ně a vyjít noví, očištění a silnější. To by vedlo k vítězství nad chapadly duality a výstupu ve vědomí do 13. eonu. . Viz. článek Nikdy nemějte strach.
A jak poznám, že se mi něco takového podařilo? Je třeba si poctivě zodpovědět otázku: O čem svědčí můj život? Podobá se rozbouřeným vlnám oceánu, anebo spíše tichu a míru podvodní hlubiny? Jsem tedy na povrchní cestě, anebo už vím, co je to cesta zvnějšku/dovnitř? Umím se otevřít bolesti a čelit strachu? Anebo před nimi utíkám a jsem štvancem. Co v mém životě kraluje? Hluboký mír lásky, anebo strach? Miluji se a jsem rád sám/sama v tichu se sebou, anebo pořád musím něco dělat, aby z nitra nevyplavaly do vědomí mé vnitřní bolesti a nářek duše? Umím rozeznat, jestli jsem v přítomném okamžiku, anebo jestli můj život řídí autopilot? Úzkostlivě řídím vše ve svém životě, anebo dokážu nechat vše takové, jaké je a jen se účastnit života jako pozorovatel?

Skrze bariéru mysli

Pokud slova o velbloudu a uchu jehly chápete jako nutnost být chudí, pak je to jen povrchní porozumění, kvůli kterému mnozí rozdali vše, co měli, a pak toho litovali. Pokud si uvědomíte, že význam je mnohem hlubší, chápete, že se nemůžete zbavovat majetku, pokud jste nejprve zcela neopustili lpění na něm. Pokud opustíte to lpění, pak zjistíte, že se nepotřebujete zbavovat jakýchkoliv věcí, které vám slouží, a přesto jimi nejste spoutaní. Tělesná mysl je totiž dobrým sluhou, ale špatným pánem. Vytváří naši nabubřelost a dojem důležitosti z toho, kým jsme se stali, co jsme dosáhli, jaký máme majetek a koho známe. Ta nabubřelost je velikostí v očích světa, která je stejně relativní a virtuální, jako je svět sám. Je to náš kabát pro tento svět a někteří ho nazývají egem. Aby bublina ega nesplaskla, musí být živena vědomím světa. Pokud ducha světa bezděčně přejímáme, vytvoříme si falešnou identitu, o kterou se opíráme. Stává se naším útočištěm. Skrze tento kabát světa nevidíme, kým skutečně jsme, a dokud kabát nesvlékneme a neuvidíme se nazí, žijeme v beznadějné iluzi a spíme spánkem světa.

Mysl vytvořila naši falešnou konstrukci a vsugerovala nám, že to jsme my. Pokud se neprobudíme, tak věříme, že jsme tím, co tvrdí naše ego, a že realita je tím, co probíhá naší myslí. Ani jedno z toho však není Skutečnost, ale virtuální, subjektivní realita. Tělesná mysl, podporovaná duchem ďáblova světa, tedy vytvořila naši zátěž a je zdrojem našeho boje a vší naší úzkosti. Tento myšlenkový program řídí naše kroky, dokud se nenaučíme z něj vystoupit. Programy zakořeněné v naší mysli jsou důvodem, proč se nejsme ochotni smířit s čímkoliv, co k nám v životě přijde. Ty programy totiž definují, co je správné a co špatné a pokud mysl vyhodnotí danou situaci za špatnou, bojuje proti ní. To, že bojujeme a nechceme se smířit s tím co je, tak jak to je, je příčnou našeho utrpení. A opakuje se to pořád dokola, dokud hluboce vnitřně nepřijdeme na to, že trpíme jen kvůli našim představám a programům, ale samotná Skutečnost je neutrální. Ve chvíli kdy jste ochotni čelit bolesti a otevřít se utrpení, stává se ono nesnesitelným až do doby, dokud se bojující mysl nevzdá. V okamžiku, kdy se mysl vzdá, jste prolomili bariéru utrpení, prošli jste skrze ni a skrze tělesnou mysl a přichází slastný okamžik prozření. Shodili jste svou zátěž, která vám bránila vejít. Za bariérou z mysli, se totiž nachází prostor bytí v duchu. Pokud jste v tom prostoru, jste pánem své mysli a začínáte vnímat svou nehmotnou podstatu. Mysl se tím postupně stává naším nástrojem, který už nám nevládne. Umíme se na ni podívat z nadhledu a vyhodnotit, že je prostým přehrávačem toho, co do ní vložíte. Ovládnete umění ignorovat film, který mysl přehrává proto, že prožitek své vnitřní energie ducha se stává postupem času silnějším a hmatatelnějším.

Hledejte ponížené věci

Každý kdo jednou prošel skrze bariéru mysli, to s jistotou pozná. Je to okamžik obrovského zpřítomnění, přílivu energie a pokoje. Pokud jste to již prožili, budete toužit se do toho stavu vracet. Touha znova to zažít, která ve vás od té doby existuje, je vaší stálou vnitřní modlitbou. Jako byste stále klepali a prosili, dokud vám znova a znova nebude otevřeno a dokud to jednoho dne nenaleznete trvale. A co pro to dělat? Vydejte se do své 13. komnaty. Dalo by se to nazvat cesta do chrámu duše, či cesta do nejvnitřnějších komnat. Tomuto tématu se věnujeme téměř v každém článku. Technika je natolik prostá, že pro svou jednoduchost ji většina míjí bez povšimnutí. Bývá nenalezena zpravidla skrze svou potřebu hledat velké návody a skrze úsilí vyvíjené nesprávným směrem. To proto, že pojem duchovní cesta je matoucí. Hledající myslí, že má jít po té cestě dopředu, a přitom správný směr je zvnějšku/dovnitř. Není to cesta úsilí, ale cesta vzdání se úsilí. A navíc to není ani technika, ale proces uvědomění…Budete ji míjet tak dlouho, dokud se zcela nezastavíte a neodhodíte svou zátěž. Takže na této cestě nepřijímáte nic nového z vnějšku, ale zbavujete se dříve přijatého. Člověk je tvor společenský, ale technikou, která vede k cíli, je naučit se odstřihnutí od všech a od všeho a vstupovat do svého nitra a prožívat ho vstupem do vědomé relaxace, meditace a kontemplace. Člověk potřebuje věci a zaměstnání a nějaký majetek k současnému životu, ale musí se naučit ho odložit tak důkladně, jako by neměl vůbec nic. Alespoň pro tento vyhrazený okamžik. A to vyžaduje, aby své odpoutání přijal a prožil a zacházel se vším co má, jako by to bylo propůjčené. Zcela odpoutaně. Vstup do vnitřních komnat je tedy o schopnosti a ochotě a touze všeho se vzdát. Alespoň pro současný okamžik. A to je přímo proti tomu, co chce vaše ego. To by chtělo růst a vy ho musíte natolik umenšit, aby se stalo ničím. Opusťte ve vědomí vše natolik důkladně, jako byste měli zítra zemřít. Zemře tím vaše ego, falešná identita, aby božství, vaše pravá identita, mohlo ožít. Kontemplace (rozjímání) o smrti a o věčnosti může být třeba právě pro tebe silným nástrojem odpoutání.
Mnoho zájmů, hýření, povyk a hlučná zábava, je to, co vás bude od toho vzdalovat. Ponížené věci, zastavení, samota a tiché spočinutí sama se sebou, je tím, co vás k tomu bude přibližovat. Říkejme tomu třeba zvnitřnění. Svou mysl musíte nechat být. Ne s ní bojovat, pokud není klidná. Ignorovat ji je mnohem lepší. Bojem totiž probouzíte hru a ignorací dáváte najevo, že tu hru nehrajete.

Podstatné je uvěřit, že skutečná moudrost přichází jako dar Boží z nitra. Pochopit, že nás od moudrosti a vyššího vědomí odděluje umělý závoj iluze tvořený odcizeným vědomím a ten je třeba poodkrýt. Dosahuje se toho ponořením do hlubin své vlastní duše a vstoupením za mysl, do prostoru bytí. Vstoupíte do prožitku Skutečnosti, která je plná Lásky. Uvidíte slunce v duši, které svítí za mraky mysli. Ve stavu bytí se stává každý okamžik posvátným. Dech mysl i srdce vibrují v jednotném rytmu a spojují své síly v jeden proud. Demonstrují, co znamená celistvost jednoty. Mysl nehodnotí a nerozděluje realitu na dva tábory duality. Spočívá ve slastné Skutečnosti, která je nad oběma tábory. Je klidná a koncentrovaná do jednoho bodu. Zabývá se jen tím, co si žádá přítomný okamžik. A tento stav je vysvobozením ze spárů světa iluze, chaosu. Tak může každý z nás zvítězit nad ďáblem a projít úzkou branou do věčného života.

Léčivý paprsek vědomí

Zastavte se třeba ve svém křesle, či na lůžku, v tichu a osamění a pozorujte své přítomné bytí. Uvědomujte si své dýchání i své tělo a buďte se svým dechem, dokud nevstoupí do koherentního (jednotícího) vztahu s vaší myslí a vaším srdcem. Pozorujte svůj dech tak dlouho, dokud se dokonale nezpřítomníte a nezklidníte. Pokud vás něco uvnitř bolí, anebo zneklidňuje, pozorujte to a snažte se přesně definovat, o co jde. Nikdy s tím nebojujete, ani se nepřete ani neobhajujte. Nezapomeňte, že vaším nástrojem není úsilí ale síla vědomí. A vědomí léčí tím, že si něco uvědomujete. Co si uvědomujete, to jste vystavili léčivému světlu Skutečnosti. Co si uvědomujete, na to jste namířili paprsek vědomí. Je to léčivý paprsek a namířili jste ho proti své vnitřní rakovině, která vás sžírá. I když to bolí, nepřestávejte tak dlouho, dokud to nepřestane bolet. Dělejte to tak dlouho, jako byste chodili na pravidelné ozařování na onkologii. Jde o terapii, na které čistíte svůj vnitřní prostor metodou pozorování. Čím více pozornosti věnujete tomuto naslouchání duši, tím více roste váš duch. Duch je energií vaší duše. Vaše pozornost odstraňuje místa v těle, neprůchodná pro životní, božskou energii. Východní spirituální techniky Tai-chi, Čchi-kung a nebo jóga jsou praktikováním téhož, ale v dynamické podobě. Princip je podobný, ale sdružený spolu s vědomým pohybem a uvolňováním těla. Tím nejdůležitějším a zásadním však není pohyb, ale síla vědomí namířená a koncentrovaná do nitra duše, vedoucí k úplnému zpřítomnění, koncentraci dechu a propuštění čehokoliv co je zátěží.

Nemilujte svět

To, čemu porozumíte, to vyléčíte. Prozáříte to inteligentním božstvím, silou dokonalé Skutečnosti. Uvědomujte si proto podstatu iluze světa. Všechen hluk civilizace nás hypnotizuje a nedá nám spočinut v bytí. Televize, mobilní telefony, počítačové, hry, zpravodajství, ječící reklamy, přeplněné regály v obchodech a dokonce i přemíra spirituálních aktivit, odpoutávají naši pozornost a tím směřujeme svou životní sílu mimo tělo. Nejsme doma a duch je oslabený, odvahy po málu a před námi hora nevyřešených problémů, které nemáme sílu vyřešit. Ďáblův svět plní svou roli protivníka duchovního rozvoje za pomocí lesku, slávy, zábavy, hýření, veselí, či přetechnizování společnosti. Vaše duchovní úsilí musí směřovat přesně opačným směrem.
Jen si uvědomte, kolik lidí jde po ulici a nevnímají okolí ani sebe, protože jsou hypnotizování telefonem. Jejich pozornost je zcela upoutaná civilizací. Kolik lidí spolu sedí u jednoho stolu a každý mačká ovladače svého vlastního telefonu, beroucí jejich pozornost, sílu i vědomí. A když nejde telefon právě držet v rukách, pak si ho implantují přímo do mozku, pomocí sluchátek. Kdo vítězí v těchto scénách? Síla božství uvnitř člověka, anebo ďábel, krmící se na energii svého „domácího, hospodářského zvířátka?“ 

Když se řekne „nemilujte svět,“ bude si pod tím představovat každý něco jiného. Jsou lidé, kteří milují zábavu, večírky, oslavy a všechny druhy požitků na které si vzpomenete. Milují tedy povrchní svět forem a odevzdávají mu svou vnitřní energii. Sami se stávají často povrchními. Podléhají touze těla, očí i touze po obdivu světa a pomíjejí spolu se světem. Ale ve smyslu úcty k přírodě, ochrany života a jeho udržitelnosti na planetě mohou být a bývají lhostejní. Duchovní lidé nemilují svět v tom smyslu, že kvůli vnějšímu ruchu nezapomínají prožívat aktuální, přítomný stav bytí. Svou energii koncentrují uvnitř sebe a tím posilují své božství. Tak činí Boží vůli, která způsobuje jejich klid, vyrovnanost a lásku. Jejich energie se promítá do okolí, přírody, společnosti a sdíleného vědomí. Láskyplní lidé jsou díky svému odlišnému prožívání, spokojení, ochraňující a soucítící s každým stvořením. Svět prožívají mnohem hlubším a uspokojivějším prožitkem, přestože se za ním nehoní. Tito lidé se stávají Božími dětmi a pilířem nového světa, ve kterém budou žít svůj život věčný.

Jde o tvé srdce

Významnou překážkou spasení je srdce obtížené škodlivými věcmi. Člověk není nikým souzen za to, že ho ovládají přirozené touhy. To, co člověka soudí, je jeho vlastní svědomí, které ho samotného odsuzuje, když není schopen vymanit se z otroctví svých tužeb těla a tím se stává jejich otrokem. Samotné touhy těla ještě člověka nešpiní, pokud nejsou ovládány ze slabosti. To, co je hříšné, a tvoří překážku vstupu do Božího království, je milovat touhy těla a to je záležitostí obtíženého srdce. Hříšností je, pokud v naplnění tělesných tužeb spatřujeme větší uspokojení, než v Bohu. Tím se náš vnitřní magnetismus přiklání na stranu světa a tento velbloud ještě není schopen projít uchem jehly…

Ježíš použil silné obrazné vyjádření, když hovořil o vytržení a spálení svých údů, abychom neklopýtali. Měl tím na mysli, abychom se naučili vnímat, kde spočívá naše pozornost, čemu dáváme svou energii. Kam tíhne naše srdce, tam je obrácena naše pozornost a proto je třeba pozornost odvrátit zvenku dovnitř. Energie touhy, která způsobuje naše lpění na něčem ve světě, musí být odhalena vědomím, odstřižena a spálena v procesu uvědomění a propuštěna vědomým prožitím bolesti, kterou způsobuje. Může to bolet, jako byste si rvali úd těla, pokud se nebojíte otevřeně čelit svým vnitřním démonům v pohroužení do sebe. Síla božství očistí srdce a s čistým, živoucím srdcem je u Boha vše čisté. I člověk, který chybuje a tělesně hřeší. V tom spočívá biblická dokonalost člověka. Na druhé straně dali příklad farizeové, kteří čistili vnějšek poháru, ale uvnitř byli plní drancování a ničemnosti. Ti byli Pánem odsouzeni. Člověku nepomůže, že se nedopustil hříchu, pokud je jeho srdce hříšné. Stav osvíceného a čistého srdce je tím, co rozhoduje o spasení. Ne skutky těla. Tak zní jediný Kristův skutečný zákon. Zákon Lásky.

Začněte skutečně tančit

Čím více budete chodit do chrámu své vlastní duše, tím více budete rozumět tomu, co to znamená zemřít tomuto světu a narodit se znova z vody a ducha. Čím více pozornosti jste věnovali své duši, tím bude váš vnitřní energetický otisk a síla větší. Tím silněji jste propojeni s Bohem a tím větší klid ve vás bude narůstat. Budete se k tomu chtít vracet stále. Svou pozornost budete obracet dovnitř i při běžných činnostech a částí svého vědomí budete stále ukotvení ve svém středu. Spolu s hlubokým vnitřním mírem bude ve vás růst i Láska a schopnost být přítomní. Jakékoliv životní obtíže vás čím dál méně vyvedou z rovnováhy. Budete spokojenější, laskavější a moudřejší a to tím, že jste se otevřeli Bohu a odvrátili od světa. Pochopíte svou duchovní cestu jako cestu dovnitř, za závoj iluze do Skutečnosti. Stanete se tanečníkem, se kterým je tančeno. Odložíte příručky o tanci a budete už konečně chtít zažít radost z tance na vlastní kůži. Tančení s příručkou v ruce bylo nepřirozené, kostrbaté a dětské. Teď už jste si sáhli na to, že hudbou se můžete nechat unášet a tanečníkovi se můžete odevzdat. Stačí se do toho položit a cítit se dobře. Čím lépe se u toho uvolníte a zapomenete na okolí, tím krásnější prožitek to bude pro vás i pro okolí. Ano, zvykněte si, že toho nejlepšího výsledku dosáhnete, pokud vyvinete co nejmenší úsilí. Pokud pro vás bude tanec přirozený a pokud pro vás bude radostí. Takže se nesnažte tančit, ale snažte se odevzdat. Bůh je vaším tanečníkem a Skutečnost lásky vaší hudbou. Budete tím bohatší a krásnější a radostnější, čím více si dovolíte radovat se, důvěřovat Bohu a odevzdat se do Jeho náruče. To co jste dříve hledali, už nehledejte, už to máte. Hledejte jak se tomu otevřít a jak to vnímat sám/sama uvnitř sebe.