Dýcháme tak, jak žijeme

V našich článcích často zmiňujeme, že lidský život je plný symbolů, ukazatelů a nápověd, přivádějících nás k pochopení podstaty a smyslu žití. Nejinak je to i s naším dýcháním. Čím lépe dýcháme, tím lépe žijeme. Proto mnoho terapeutických a duchovních cvičení začíná hlubokým dýcháním a soustředěním se na svůj dech. Kolikrát už jste slyšeli, že ve chvílích vysokého vypětí, či nervozity, je někdo upozorňován, aby hluboce dýchal a nedošlo tak k zalknutí. Způsob dýchání je ukazatelem stavu lidského vědomí. Ale co to znamená? Jak s dýcháním souvisí naše vědomí a energie? Co o dýchání prozrazují písma? Jak je dýchání spojením mezi námi a Bohem? A jak můžeme naše dýchání zlepšit?

Podstata dechu

Slovo dech je v hebrejských písmech překládáno z hebrejského výrazu ru´ach a v Ježíšově rodném aramejském jazyce pak ze slova rucha. V obou jazycích znamená tento výraz hned několik věcí najednou. Kromě slova dech, znamená také vítr, vzduch i duch. Jedná se tedy o hybnou a nepolapitelnou sílu, která se nachází jak uvnitř, tak vně člověka. Aramejština Ježíšovy doby, nerozlišuje významy slova, kterými dělí výraz rucha západní jazyky, a to by v nás mělo přinejmenším vzbudit myšlenku, jestli duch, dech, vítr a vzduch, nemají tutéž podstatu a nejsou v zásadě tím samým. Čím více duchovně vyspíváme, tím více chápeme, že to tak je. Pouze západní jazyky a myšlení oddělují významy tohoto výrazu. Ale jazykové limity nejsou limitem pro Skutečnost. Bůh je Skutečnost a žádný nástroj komunikace nemůže vskutku Boha omezit. Můžeme pouze pochopit, že podstata života je mnohem více záhadnější a dokonalejší, než si lidská mysl a jazyková komunikace vůbec, dokáže připustit. To, že naše mysl nechápe, jak může být vzduch, svatý duch a lidský dech, tím samým, neznamená, že to tak není a my vás v tomto článku chceme pozvat, abyste zkusili na chvíli odložit brýle přímočarého a zaběhnutého náhledu a zkusili připustit jednotnou neviditelnou podstatu za tím, co pro nás bylo v mysli doposud odděleno. Oddělenost je typická pro lidské a materiální vnímání světa forem. Ale čím více lidské vědomí ulpívá na povrchu věcí, tím více se vnímá jako oddělené od ostatních, od přírody, i od Boha, a tím méně chápe podstatu a hloubku Existence. V okamžiku, kdy si je člověk ochoten připustit propojenost všeho co jest, je schopen pochopit Boha. Fyzika používá pojem kvantová provázanost a v okamžicích, kdy to experimentálně prokázala, jí dali mnozí vědci přívlastek „strašidelná, či tajemná provázanost.“ Experimentálně již vědci prokázali existenci jednotné propojenosti všeho, vědomou silou, kterou neumí člověk doposud definovat. Prokázali také, že interaguje s lidským vědomím a je všudypřítomná a nelokální. Tak vědci již objevili Boha, ale jen mizivé procento z nich, to dokáže otevřeně přiznat, a vymanit se tím z dikce ďáblova světa.

Svatá Jednota - Alaha

Aramejský výraz Alaha označuje Boha a tímto výrazem označoval také Ježíš svého Otce. Význam Alaha je svatá Jednota, Jednotnost, Vše, Nekonečná moc, Nekonečný potenciál, Jediné bez protikladu. Arabsky mluvící lidé používají pro božství výraz Alláh. V obou případech však je tímto výrazem míněna Jednota, bez bližšího určení, či vymezení. Jednotná inteligentní, vědomá propojenost na pozadí hmotných forem, je Jednotou božství, která přesahuje všechny představy a je pro člověka nepojmenovatelná. V článku Eóny světla jsme tuto Jednotu představili jako Pra Nejvyššího Boha, který nemůže být nikým pojmenován, protože neexistuje nikdo větší, kdo by to udělal. Když si nejsme schopni naší myslí ani představit, ani obsáhnout velikost, či míru Jednoty Existence, nejsme schopni ji ani nazvat pravým jménem. Jsme však schopni pochopit, že je inteligentní podstatou a prvotní příčinou všeho, co vyvstalo ve světě forem a tvoří nepolapitelný základ života. Je také životní silou, duchem a myšlenkou, ve všem projeveném.
S Jednotou života je úzce spojen dech, kterým je životní síla udržována v živých, hmotných tvorech. Dechem se tedy naplňujeme inteligentním Svatým duchem. V knize Genesis čteme například o oživení Adama, vdechnutím dechu života do jeho chřípí. Následující biblický citát, popisuje smetení života z povrchu Země celosvětovou potopou za dnů Noema, a nazývá dech v chřípích tvorů, „dechem životní síly“.

V dechu je tajemný, neviditelný počátek existence živých tvorů a jejich inteligentního vědomí. Jde o inteligentní živoucí podstatu za tělesnou formou. Nazýváme ji duchem, oživujícím duši člověka. Je také myšlením, za myšlením tělesným a bytím, za tělesnou existencí. Jde o naši podstatu, která nemá projevenou formu, ale je živou, nehmotnou bytostí. To je jednotné božství, které se projevuje v mnohosti. Naše individualita, je tak jedním projevem mnohosti jedné Jednoty, se kterou jsme nerozlučně spojeni. Ačkoliv Alaha je pouze jeden, projevuje se v božství všech duší, které jsou jako plošky jednoho broušeného diamantu.

Duchovní energie, která je pro vědu prozatím neměřitelná a neuchopitelná, je energií působící v znameních zvěrokruhu. Teprve přijmutím neviditelné duchovní síly, můžeme brát soukolí zvěrokruhu jako skutečně působící energetické vlivy, na duši procházející vývojem. A můžeme pochopit, že za fyzikálně měřitelnou energií nebeských těles je stejná energie, jako za živým tvorem. Energie duchovní, lidsky neměřitelná. Planety a nebeská tělesa mají proto své specifické vědomí a inteligenci, a jsou v duchovní rovině živými tvory. Současné dny mají extra důležitý vliv na přechod lidské bytosti současně s planetou, do nového, vyššího slunečního cyklu. Na vyšší úroveň života, první úroveň ráje.

Co indikuje plytký dech

Vraťme se však nyní k lidskému dechu. Úroveň a způsob, kterým člověk dýchá, je ukazatelem úrovně duchovní roviny, ve které žije. Dech, který je plytký, je spojen s povrchním životním náhledem. Lidé pohlcení životní hrou, kteří si připadají jako oběť nelítostného světa, jsou vyčerpaní a zmítáni sem a tam. Mají plytký dech, vyplývající z jejich spoutání životními stresy. V povrchním životním náhledu se člověk nedokáže vyprostit z ulpívání na dění, věcech a lidech vně sebe samého. Životní energie je v takovém stavu denně utrácena a rozptylována do okolí a duše jen velmi těžce sbírá novou energii na další dny takového života. Jedinou útěchou je osobní sugesce v iluzi, že jednou bude líp a jednou se skutečně zastavím... Je to projekce mysli do budoucnosti, mimo Skutečnost. Člověk si v tomto stavu připadá prázdný, bezduchý a není sám sebou. Snaží se životní energii získávat z vnějšího prostředí, ale takový život je bezútěšný a je jako droga. V tomto povrchním životním náhledu potřebujete uznání druhých, potřebujete lásku druhých, potřebujete vzrušení, potřebujete cíle, potřebujete majetek, potřebujete společnost…. zkrátka jste v bezútěšném kruhu nekonečných potřeb, které nikdy nekončí a pro pocit, že jste živí, potřebujete stále zesilovat účinky vnějších podnětů. Jako drogově závislý, potřebuje čím dál tím větší dávku. Podobně jako mnozí lidé stále potřebují nové Like na facebookovém profilu a když jednoho dne Facebook nefunguje, způsobí jim to neuvěřitelné duševní trauma… Tímto vnějším náhledem se životní energie člověka, rozptyluje, protože energie proudí směrem, kterým je zaměřena pozornost. Tímto vědomím tedy denně duše přichází o životní sílu. Člověk uvnitř cítí nářek své duše, ale přebíjí ho neustálým životním ruchem, protože zastavit se, pro něj znamená čelit nepříjemným pocitům vynořujícím se z nitra. Povrchní životní náhled s sebou nese to, že člověk neshromažďuje, ale rozptyluje a dalo by se to také nazvat stavem „nejsem doma“. V povrchní životní rovině si člověk neuvědomuje své bytí každou buňkou těla. Neprožívá „Já jsem“ a není mu tudíž dobře samému se sebou. Nevnímá božství uvnitř sebe a zpravidla se nemá moc rád. Povrchní, plytké dýchání, jako by se dotýkalo pouze horní úrovně plic a životní energie je v takovém vědomí pomálu. Z takto orientovaného člověka vnímáte povrchnost, plytkost, nespokojenost a nesoustředěnost. Je jako prázdný měch. Neumí se zastavit, neumí relaxovat. Povrchní náhled je oddělenost nejen od sebe samého, nejen od hlubokého dechu, ale především od své nejhlubší podstaty, kterou je Bůh.

Jak hluboký může být dech?

Úroveň dýchání má mnoho různých stavů, podobně, jako je mnoho různých úrovní vědomí. Zpravidla si nedokážeme představit, jak velmi hluboký může být náš dech. Už jsme se však setkali s různě hlubokými lidmi. A s dýcháním je to podobně. Naše duchovní hloubka je indikována hloubkou našeho dýchání. Hluboké dýchání je spojené s mírou zvnitřnění, zklidnění, zastavení, relaxace a tudíž odpovídá tomu, jak dalece jsme pány své vlastní mysli. Mysl, která je klidná, nenarušuje proud vědomí. Pokud se odpoutáte od své tělesné mysli, je to, jako byste nevěnovali pozornost dění v televizi, která je puštěná ve vašem pokoji. Když si uvědomíme, že tělesná mysl je jako audio-video přehrávač, který přehrává záznam dokumentu z historie, anebo filmovou fantazii složenou ze střípků reálného života, přestaneme ji brát tolik vážně. Její ruch, totiž nemá nic společného s aktuální Skutečností, která se odehrává v přítomném okamžiku. Pokud se necháte strnout myslí k tomu, abyste prožívali a ztotožňovali se se vším, co vám přehrává, podobáte se náruživému televiznímu diváku, kterému reálný život naprosto uniká tím, že musí pořád koukat na TV, protože pořád něco vysílají. Nepozornému a línému člověku se může stát, že mu tak uběhne celý život, na jehož konci si uvědomí, že nebyl přítomen u toho, když jeho život probíhal. A nikdo skutečně nechce, aby mu život protekl mezi prsty.
Pokud chceme žít ve Skutečnosti a zažít nedozírnou hloubku bytí, musíme se umět postavit mimo svou vlastní mysl. To znamená nežít v hlavě, ale v duchu. A tady si všimněte, že protipólem života v mysli je život v „dechu“ = v duchu.

Odpoutáním své pozornosti od ruchu mysli a od vnějších podnětů, můžete pozornost zaměřit do svého středu, kde se odehrává jen dýchání. Můžete tak třeba ležet v místnosti na pohovce, kde běží televize, ale i přes to tam můžete být jen sami, se svým dechem, pokud o to stojíte. Propusťte veškeré napětí ze svého těla, část po části. Uvědomte si všechno napětí ve svalech, kloubech v kůži na každém místě těla a velmi vás to uvolní. Tak se dostanete do stavu relaxace a vaše vědomí se tím dostane do buněk těla, kterým to dělá nesmírně dobře. Pookřejí a začnou být plné energie. Pak se soustřeďte výlučně na svůj dech a zůstaňte s ním úplně sami. Buďte uvnitř sebe. Pokud to cvičíte, můžete v podstatě ihned pozorovat změnu. Dosáhnete tím zklidnění a prohloubení vašeho dechu. Dosáhnete tím také podstatného navýšení energie a přítomného vědomí. Stanete se více bystrými, přítomnými a plnými síly zvládat životní zkoušky. To proto, že jste se přenesli z povrchu do hloubky. Ze stavu oddělenosti od Boha do spojení s Ním. Pokud jste předtím dokázali vyčistit zcela svoji mysl od viny, strachu, lpění a odložit to, pokud jste dokázali propustit spoutání tělesným napětím, můžete zažít následně také významné prohloubení dechu. Sestoupili jste s tím do hlubin vašeho nitra, kde je čistota, radost, láska, svatost a přítomnost, čili Bůh, se svou otevřenou náručí.
Pokud to cvičíte a naučíte se vstupovat do tohoto bytí v Boží náruči, můžete pozorovat, že váš dech sestoupil do břicha a jako by se zastavil v jednom místě vašeho středu. Tento střed můžete vnímat v břiše, podbřišku anebo z části i v ledvinách. Dýchání najednou probíhá jinak. Probíhá uvnitř vašeho břicha a jako by ani nezasahovalo plíce. Tímto způsobem můžete prožívat sama sebe, své -Já jsem-, svůj střed. V prožívání tohoto stavu vědomí, se každý stává hlubokým, čistým, svatým, přítomným, vědomým a plným energie, pro kterou není nic překážkou.

Uctívání duchem a pravdou

Zapomeňte na naivní představu povrchního náhledu západního myšlení, že Bůh je od člověka oddělen, protože je osobou. Přijměte mnohem pravdivější a úplnější náhled, že Bůh je vším, co jest. Je vše-prostupujícím Duchem = dechem, ale je také osobou, pokud je to třeba. Je obojím najednou a pro nás se stává tím, co je právě třeba. Tak, jako kvantová provázanost je spojena s vědomím. Bůh se projevuje ve všech vědomích celého stvoření a nejvyšším projevem je pak Nejvyšší Bůh, který je třemi osobami v jedné. Otec, Syn a Duch. A Nejvyšší se pak dále dělí na dalších mnoha a mnoha úrovních v pyramidálním systému a vlákna stvoření pak sahají jako Boží vlasy, ke každému z nás. Je čas probudit se z iluze oddělenosti a pochopit Jednotu, kterou je vše spojeno. Je čas pochopit, že Bůh nesídlí v lidských chrámech, nesídlí výlučně na jistých místech, ani na Zemi, ani v nebi, a není ani v jediném náboženském systému. To je skutečný význam sdělení, kterým Ježíš promluvil k jisté ženě ze Samaří.

Uctívat Otce duchem a pravdou je přímý ukazatel na místo, kde se můžeme s Bohem setkat. Vstoupit do ducha je totéž, jako vstoupit vědomím do hlubokého dechu a být jen s ním. V písmech se to místo také nazývá jako komnata, či vnitřní chrám. Vstoupit se do něj však nedá, pokud je člověk obtížen vinami. Ty nejprve musí odložit. K tomu slouží modlitba, abychom otevřeli své srdce v Pravdě a vyjevili jsme Bohu všechny své viny, a odevzdali mu všechnu svoji duševní zátěž.

Protože Bůh nebydlí v lidských chrámech, pak se tato slova týkají chrámu naší duše. Cestu k tomuto chrámu nenalezneme nikdy ve stavu obtížení vinami, výčitkami, strachem, či lpěním. Odevzdejte tedy Bohu všechnu svoji zátěž v modlitbě. Nic nezamlčujte, protože i bez toho, je vše otevřeně vystavené očím Božím. Ale jste to vy, který se jako Kain schovává před Boží tváří, pokud propadl čemukoliv, co ho od Boží láskyplné přítomnosti odděluje. Modlitbu potřebujete právě proto, aby vás odbřemenila a plně otevřela vůči Bohu. Nikdy nemůžete udělat hřích, který by nemohl být odpuštěn. Ani kdybyste zabili druhého člověka. Být v dualitě materiálního světa znamená být ponořen do hříchu a plně se s ním seznámit. To Bůh dobře ví, a proto vám nevyčítá žádnou vaši slabost, žádné vaše chyby, ať byly jakkoliv závážné. Jediné, co vám nemůže být odpuštěno je hřích proti svatému duchu. Jedná se o hřích, na kterém trváte, kterého nelitujete. Jedná se o neschopnost odevzdání se Bohu, která vás od Něj odděluje. Pokud obhajujete jakýkoliv životní postoj, oddělující vás od nevinnosti a čistoty, která pramení z úplného odevzdání vin, pak váš hřích trvá. Nemůže být odpuštěn. Je hříchem proti svatému duchu a to znamená, že kvůli tomuto vašemu trvalému pokřivení se nemůžete vaším dechem sjednotit s Bohem, protože se k hlubokému dechu bytí v přítomnosti nedostanete. Takový hřích je stálou bariérou mezi vámi a Bohem a nepustí vás do osvíceného stavu Božích dětí. Je to setrvávání ve vibraci, která je neslučitelná s Boží svatostí a odporuje vnitřní opravdovosti, kterou najdete hluboko uvnitř sebe.

Váš duch se projevuje v hlubokém dechu a s vnitřní Pravdou tvoří spojené nádoby. Protože pocházíte z Boha, máte hluboko v sobě zakořeněnou vnitřní Pravdu. To je hlas, který vás slabě upozorňuje na správné a nesprávné. Pokud mu věnujete pozornost, nasloucháte své duši a stáváte se čím dále více vnímavější pro přirozenou Pravdu a lidskost, vlastnosti,  které pramení z Lásky. Vaše nejhlubší podstata je Bůh a Bůh je Láska. Boha uctíváte ve skutečnosti tím, když se té přirozené Pravdě nebráníte a načerpáte ji z hlubin nitra. Zcela se odbřemeníte, čili vysvlečete se do naha před Boží tváří a v hlubokém dechu sestoupíte do své hluboké, vnitřní opravdovosti. Buďte opravdoví, jak jen to nejlépe umíte a tak uctíte Boha duchem a v Pravdou. Pokud půjdete tímto směrem dovnitř sebe, vzkřísíte v sobě semínko ducha, které začne růst, dokud se nestane majestátním stromem. Přirozenost se pak stává vaším řídícím principem, Jitřenkou, která začíná zářit a vést vaše životní kroky. To ve vás vzklíčí božství, kristovské vědomí, a stane se tím nejvzácnějším a nejsilnějším impulsem. Živoucím ohněm Lásky v srdci, Kristem, neomylným řídícím principem, nahrazujícím psaný zákon. Tím se Bůh člověku dává poznat a stává se mu vším.

I duchem vedení, pomazaní následovníci Krista, jsou zatím v tomto světě v otroctví hříchu, pod vládou slabostí, omylů a přešlapů, dokud nedojde k jejich duchovnímu plnému vzkříšení. Oproti neprobuzeným lidem se však zásadně odlišují tím, že nesetrvávají v hříchu, i když do něj občas šlápnou. Jejich vnitřní energetický stav, kterým probudili svého ducha, je naplňuje Láskou a trvalým spojením s Bohem. Když zhřeší, je to krátkodobá událost, ze které se rychle vracejí zpět do Lásky, jejich přirozenosti. Magnetismus stavu živé Lásky v srdcích, je činí v Božích očích dokonalé, bez hříchu.

Blahoslavení chudí duchem

Ježíšovo nejslavnější kázání na hoře, začíná pasáží, které se říká blahoslavenství. Ježíš zde popisuje, kdo jsou blahoslavení: 

Zastavme se u výrazu v prvním odstavci „ blaze chudým v duchu“ z verše třetího. Na první pohled totiž tento překlad působí jako přesný opak toho, co bylo původně řečeno. Již překladatelé z aramejského, do řeckého jazyka, byli zřejmě zmateni významem tradičního aramejského idiomu, který znamená pokorný a skromný, jak tvrdí Dr. George Lamsa (1936) a dodává, že kořeny aramejského meskenií a ruch poukazují na myšlenku, že pokud je člověk naladěn dechem na Boha, nemůže jednat nesprávně. Jeho připravenost ke konání spočívá ve věčném tichu Božího jména.
Dr. Neil Douglas-Klotz vysvětluje aramejský výraz meskenií jako slova, nesoucí myšlenku pevného základu pro dům, nebo místa pro odpočinek, plynoucího, oblého, zářícího uzavřeného prostoru, tak oddaného přidržování se něčeho, bez čeho by si člověk připadal chudý.
Ve skutečnosti tedy nesrozumitelný řecký překlad „chudí v duchu“ znamená ti, kteří se pevně drží životodárného dechu, jako základu a zdroje života a jako jediného útočiště. Klotz to překládá také ve významu: „šťastní jsou ti, kdo nalézají své vůdčí principy, ideály a domov v dechu.“ A nebo také: „uzdraveni, kdo se zasvětili spojení v duchu…“
Když se pak na celou pasáž podíváme v kontextu, můžeme navnímat ducha, který vypovídá, co Ježíš chtěl těmito slovy skutečně říct. Smysl celé pasáže je o prostých a zkroušených lidech, kteří milují dobro, touží po lásce, jež ve světě nenalézají. Trápí se pro nespravedlnost a povrchnost, panující všude kolem, jsou pronásledování světem, který v nich vidí podivíny a nemůže je pochopit. Proto nalézají své útočiště v tichu a ve spojení sami se svým dechem, kde se jim uvnitř jejich srdcí, dá Bůh nalézt. Tím uzří Boha, získají Zemi a vstoupí do království nebeského. Jsou nazváni Božími syny a jejich odměna je stejně velká, jako odměna proroků, dojdou milosrdenství a jejich utišení je trvalé a velkolepé.

Uzavřený kruh života

Duše lidí, vstupující do pozemských inkarnací, jsou anděly větších, nebeských kmenových bytostí. Tito andělé se ocitnou v těle člověka a to v úplném zapomnění o předešlém životě. Tím jediným, co mají k dispozici je vnitřní nápověda. Hlas svého srdce, který tiše promlouvá a ponouká, či odrazuje od těch, či oněch skutků. A je už na člověku, jestli se nechá pohltit vírem okolního dění a na vnitřní hlas zapomene, anebo jestli bude naslouchat hlasu své duše a nechá se jí vést. Stále a stále se znova rodí, aby se každou z inkarnací posunul někam dále a dokončil tak mnohem větší kruh života, spolu s planetou Zemí a slunečním cyklem Platónského kalendáře. O výletě duše na zkušenou v „blátě“, čteme v pasáži z Voinychova rukopisu, jehož pravý název je Zlato a bláto = Aurum Luttiny.

Koloběh života se může uzavřít jedině tehdy, pokud duše nalezne svůj počátek a spojí ho s koncem. To znamená, že z božské Jednoty vstupuje duše do duality necelistvá, rozdělená a jejím úkolem je vědomě znovustvořit svoji celistvost tím, že porozumí a plně se odevzdá Bohu. Tím vystoupí z vnitřního boje, trápení a strachu do bezpodmínečné Lásky a dostane se opět na počátek do Jednoty s Bohem. Ovšem v jiném, obrozeném, slavnějším stavu. Po překonání dvanácti eonů chaosu. Ve stavu poznání dobrého a zlého, který duše důkladně prozkoumala a osvobodila se z chapadel magnetismu ďáblova systému chaosu, vystoupá nad dualitu, do eonu třináctého, neutrálního, odkud znovu a znovu předtím, podnikala svá menší kolečka jednotlivých životů, dokud vše plně nepochopila a nevystoupala ve svém vědomí nad dualitu, mimo dosah ďábla, do říše Lásky. Pokud jsme již pochopili cestu duše, pak můžeme také chápat hluboký význam Kristových slov v Tomášově evangeliu o spojení počátku a konce a nalezení Světla v sobě.

Principem působení nehmotné duše v realitě Matrixu, je reality show, při které tvrdá realita ukáže, čeho se duše přidrží, když bude postavena téměř sama proti všem. Proti celému zaběhnutému programu chaosu. Dokáže vidět, že se ocitá v systému zrcadel a nahlédnout za zrcadlo? Pozemský život prověří, po čem vskutku duše bytostně touží. Jedna možnost je ta, že se sestoupenému andělovi zalíbí jedna z tisíců nepřeberných nabízených možností, a ulpí tím v lákadlech ďáblova systému. Podobně, jako ďábel nabídl Ježíšovi všechna království světa, výměnou za akt uctívání, který by ho poskvrnil, podobně chce systém poskvrnit vás, abyste se mu upsali. Abyste uvěřili některé z všech vnějších cest. Doslova jako v pohádkách, kdy ďábel nabízí cokoliv, na co si vzpomenete, výměnou za dlužní úpis, který si jednoho dne vybere.
Duše však má na výběr jednu, byť úzkou cestu, která však vede do věčného života. Ta cesta znamená zavrhnout celý ďáblův svět a ukotvit se ve vnitřním středu, ve svaté energii, kde se potkává s Bohem. Je to vnitřní cesta. Náš dech je barometrem tohoto spojení. Čím více se pro člověka stává spočívání v hlubokém vnitřním dechu útočištěm a radostí, tím více je ukotvený na jediné, úzké cestě vysvobození.

Ježíšova slova o spojení dvou v jedno a spojení mužství s ženstvím, můžeme pochopit tak, že na správné duchovní cestě, dochází k harmonickému sloučení duálního rozdělení. Pokud dechem spočinete ve svém středu, pak se vaše duše sjednotí s vaší myslí a tělem. Vaše ženskost dojde v dokonalém spojení v harmonií s vaší mužskostí. Váš vnitřní život už nebude oddělený od vnějšího, ale budete dokonale přítomní v jednom přítomném a vědomém bytí. Budete si vědomi, každé součásti vašeho těla a vědomě budete prožívat sama sebe v bezčasovém přítomném okamžiku. Vaše vědomí vystoupí z pojetí lidsky chápaného času, do věčného TEĎ. Sjednotíte to, nahoře s tím dole, čili už nebudete odděleni ve vědomí od Boha a jeho království, ale budete v Jeho nebeském království a současně na Zemi, ve svém vlastním hmotném těle. Do Božího království vstupujete tím, že ho začnete naplno prožívat a tak se svým dechem sjednotíte s Bohem, věčností, mužskostí a ženskostí a také smažete rozdíl mezi vaším vnitřním a vnějším světem. Člověk se pak podobá čistému dítěti. Někomu, kdo se znova narodil.
Plné celistvosti se dosahuje vstupem do vnitřní svatební komnaty o které si můžete přečíst v článku Tajemství svatební komnaty. V tomto čase však plné celistvosti dosáhne jen malý zlomek lidstva. Budou to jednotlivci = samojediní. Písmo je nazývá první sklizní ovoce, či pomazaným ostatkem. Těch, co tuto cestu již započali, ale ještě nedokončili, však bude velký zástup ze všech národů.

Narodit se z vody a ducha

Ježíš jednou řekl farizeovi Nikodémovi, který k němu přišel pod pláštíkem noci, slova o znovuzrození člověka. Tomu však Nikodém nerozuměl.

Na cestě probuzení, dochází nejprve u člověka k vnitřnímu sjednocení. Když duše vstoupí do duality, je ovládnuta jejími programy. Postupným odkrýváním iluze systému se člověk osvobozuje od zátěže a spoutání, které mu dříve bránily, aby jej vnitřní světlo božství prozářilo. Jakmile však mysl prohlédne klam světa zrcadel, osvobodí se samotným pochopením. Mysl už dále křečovitě nesvírá svět, ale pouští se svého lpění ve prospěch odevzdání se Bohu. Tento proces je růst a sjednocení všeho, co se v dualitě rozpadlo. A tak jako z manželského svazku se rodí dítě, podobně i ze vstupu do Jednoty se rodí nová božská energie, prostupující tělo i duši člověka. Je to nová, božská, svatá identita, udržovaná hlubokým dýcháním. Objem ducha = dechu v těle se velmi navýší, až prostoupí celým tělem, jako malý kousek kvasu prostupuje těstem a vznikne z něj chléb.
Při křesťanském křtu, dochází k úplnému ponoření a vynoření se z vody. A to je symbol toho, že temná hlubina vod chaosu zrodila v sobě, skrze utrpení duše, skrze realitu pod vodou, kde člověk nemůže dýchat, nové stvoření, které se nad vody chaosu pozvedlo k hlubokému nádechu. Zrodila se tím nová, dětsky čistá bytost, která se spojila s Bohem a je jím zcela a individuálně vedena. Bůh se pro ni stal vším. Božství, které vede duchem pomazaného, je nadále pro svět stejně neuchopitelné, nepojmenovatelné a neřiditelné, jako vítr.
Duchem zrozený jedinec už není světem ovládatelný. Nedá se přivést pod autoritu ničeho, co by ho spoutalo a vzalo mu svobodu. Nic ve světě totiž nemůže přidat ani o píď navíc k hodnotě vnitřní perly, kterou si nosí všude s sebou a prožívá ji každým okamžikem. Proto je jako vítr = dech = duch. Takového člověka neovládnete mocí, penězi ani životními rozkošemi. Nepotřebuje nic z toho, aby se cítil lépe. Bytostně si uvědomuje, že nic z lákadel světa, ho již neobohatí. Přihlížející tomu nerozumí, protože ta síla, která jej řídí, je pro ně nesrozumitelná, nepopsatelná a nepredikovatelná. Chtít mu porozumět, nelze nikomu, kdo to neokusil. Pro tělesné myšlení je to stejné, jako chtít polapit vítr.