Z našeho vyššího Já, je to vždy jen kousek, který byl vyslán „na zkušenou“ do 3D reality materiálního světa. V podvědomí má zakódované kdo je, odkud přišel a nese s sebou také dříve nabyté poznání z minulých inkarnací. Náš nesmrtelný duch, je vlastně energie vyšší bytosti v nebi, získávající touto cestou zkušenosti, které v nebi může vnímat jen zprostředkovaně. Jako když dítěti řekneš, aby nesahalo na plotnu, že se spálí. A ono neví, co to je „spálit se“, dokud to nepocítí na vlastní kůži. Takže ti, co si vyzkoušeli, že zapnutá plotna pálí, jsou bohatší o tu zkušenost. Kdežto ti, co poslechli rodiče, prostě se nikdy nespálili, si můžou jen představovat, jak to musí bolet. Ale zkušenost jim chybí. A není nad osobní zkušenost. Proto nebeské bytosti dobrovolně posílají část svého Já, část své energie na Zem, aby se spálili, aby věděli co to je bolest, mráz, hlad a tak. A čím těžší úděl, tím lépe. Jejich energie, Duch, přišel získat kompletní poznání o existenci dobra a zla. Říká se tomu poznání duality. V nebi totiž žil v jiné realitě. Je to realita bezpodmínečné lásky, kde neexistuje zlo. Bůh je ta nejčistší Láska a samotná naše podstata je tedy také nejčistší láskou. Vše co existuje, je Božím stvořením, jehož podstatou je Láska.

Ta energie na sebe nabalí zkušenosti a nakonec se vrátí k vyššímu Já. Jako bumerang by měla na sebe nabalit to, co vysílá s cílem přetransformovat vše na lásku. Jenže ten kousek, co se rozhodne zažít si život ve smrtelném těle, přijde na chvíli o všechny nadlidské schopnosti, ba dokonce zapomene i kým byl, odkud přišel. Je v úplné nevědomosti, tedy pokud se příliš ztotožní se svou nynější lidskou podobou, a spíše než na duchovno, začne svou energii zaměřovat na své tělo a hmotný svět. A s takto vyplýtvanou energií nemá po smrti šanci dolétnout zpět domů a čeká jako ostatní, co jsou na tom podobně, až přijde čistič a posbírá je. Ano, všichni se jednou dostanou domů. Ale někteří prostě mají navíc i zkušenosti, o které zřejmě moc nestáli. 

Čím osvícenější energie je, tím je lehčí a míří do vyšších nebeských sfér. Naopak platí, že čím zatíženější je svědomí, tím těžší tato energie je a po své smrti prochází očistcem, jakoby školením a uzdravením. Kdo se vzpírá a nesouhlasí, zůstává v Hádu a čeká na budoucí vzkříšení. Proces očištění a Hádu budeme rozebírat v jiném článku. Nyní se zaměřme na pozemské zrození a cestu duše.

Sestoupení člověka do nižší reality

Biblická zpráva o stvoření světa popisuje člověka stvořeného k obrazu Božímu, který zdědil nedokonalost. Úroveň reality, ve které se nacházíme, označíme pracovně jako 3D realitu. Ve srovnání s jinými světy je to „prales“. Existuje nespočet Božích světů, které prochází postupným vývojem duše. Země není nejnižší úroveň reality, ale většina světů dospěla již k vyšší a jemnější úrovni než té, na které se nacházíme my. Některé světy jsou ale i níže ve vývoji. Označujeme je jako mimozemšťany a jejich podoba je různorodá. Prozatím označme Zemi jako hrubohmotnou realitu. Svět, ve kterém je zemská půda prokleta, její chléb se jí v útrapách a potu tváře, roste na ní trní a bodláčí, žena rodí v porodních bolestech a muž nad ní panuje. (1.Mojšíšova 3:16-19)

Realita, ve které žijeme je často neutěšenou realitou. Není to ten dokonalý ráj, který ztratili Adam s Evou. Ten se nacházel v blízkosti země, chápat to můžeme jako paralelní, jemnohmotnější realitu, ve které neexistovala dualita, ale pouze láska a vše stvořené bylo dokonalé. Návrat do ráje je účelem postupného vývoje lidstva z nedokonalosti k dokonalosti. Je to celé o zrání lidské duše. Lidstvo se má postupně probudit z vědomí ovládaného egem, do reality řízené láskou. Cesta duše je cestou zrání, postupného vývoje k dokonalosti.

Strom poznání dobrého a zlého, byl žádoucí na pohled, ale jako jediný strom v ráji nesl otrávené ovoce.(1.Mojžíšova 2:16,17) Můžeme si to představit tak, že pojedením zakázaného ovoce se v organismu dokonalých lidí něco otrávilo, změnilo. Najednou rozpoznávali, že jsou nazí, začali se stydět. Jako by degradovali na nižší úroveň, do nižšího světa, hrubohmotného. Brána do ráje, vyšší reality, se jim zavřela a oni poprvé okusili, co znamená dualita. Co znamená zažít vědomí, které vnímá a rozlišuje svět v polaritě dobra a zla. Nové hřiště pro tříbení duše tak bylo připraveno.

Kdo hledá, najde

Prvním krokem vývoje duše na Zemi je dopracovat se k víře, bez ní to nejde.. A jak se dopracovat k víře? To je dobrá otázka. Přece, kdo hledá, najde. A kdo nic nemá, tomu bude vzato i to, co má. Na každou otázku , která vzniká v naší mysli, je poskytována odpověď. Nemusí to být hlas z nebe. Ale častokrát jde o uvědomění, nebo o takzvanou náhodu. Dokud si člověk neuvědomí, že náhody neexistují.

Na počátku všeho je myšlenka. Stačí pomyslet na důležité životní otázky a tím aktivizujeme našeho anděla, který udělá vše co je v jeho silách, aby člověk získal odpověď. To oni rádi. Takže prostě stačí chtít. Hledáš, kde je Pravda? Odpověď se ti nabídne. Ale jestli to přijmeš, jestli si odpovědi, co se ti nabízí, vůbec všimneš, nebo jestli to budeš považovat za náhodu, to už je na tobě.

A když si všimneš a řekneš si, že to je třeba zvláštní náhoda, že právě na tohle ses ptal, Duch Pravdy zasel semínko, které by mohlo vzklíčit…A víra se klube. Pár takových „náhod“ a všímavý člověk si uvědomí, že něco mezi Nebem a Zemí existuje a ví o něm. A to je důležité poznání, první vědomý kontakt s Božstvím, s Duchem Pravdy. A jak semínko klíčí, nabalují se další poznání, štít víry roste a Duch Pravdy má čím dál větší pole působnosti. Záleží na každém jedinci, kam Ho pustí, nebo kde se zabrzdí, kde tzv. „zamrzne“. Na počátku všeho je myšlenka. A s naší myslí Duch Pravdy pracuje. S tvým poznáním, s tvou pravdou, s tvým přesvědčením, s tvými zkušenostmi a na základě toho ti podsouvá další možné myšlenky, možné směry vývoje událostí. A záleží na tobě, co připustíš, že je možné.

Růst ducha

Když poznáme pravdu, pravda nás osvobodí. To znamená, že když pochopíme a uvědomíme si iluze skryté v duši, v jejím nástroji, kterým je mysl a propustíme bloky v energetickém těle, pak uvolníme okovy, které nás spoutali, rozbijeme klec, zpřetrháme provazy, vytvoříme koryto pro ducha. Světlo našeho vědomí, uvědomění si iluzorní materiální reality. To světlo posvítí na svazující temnotu a ta se rozplyne. Duch má větší prostor a my vnímáme nárůst energie, lehkosti a životního štěstí.

Prakticky to lze dělat tak, že v co největší míře odpoutáme pozornost od okolních vlivů. Nenecháme se rozptylovat ničím, co je mimo naši mysl. I při praktických každodenních činnostech, práce, domácnost, výchova dětí, můžeme být částí své pozornosti stále ukotvení v našem duchu, našem středu. Kam směřuje naše pozornost, tam proudí naše energie, duch. Pokud ho chceme rozvíjet, pokud chceme, aby rostl, pak musíme své vědomí cíleně směrovat na zdroj naší energie, poznání, lásky a štěstí. Do našeho středu. Dá se to popsat také jako vnímání svého těla zevnitř.

V tom procesu přecházíme z pojmenovávání do vnímání. Z označování do neoznačování. Z přežívání do bytí. Člověk spoutaný egem, myslí, je držen svým vlastním myšlením mimo prostor ducha. Jeho život je řízen tím, co má být pouze nástrojem. To neznamená, že má přestat myslet. To znamená, že se nemá nechat ovládat, ale má mysl používat jako nástroj. Člověk Ducha má čekat na Ducha, má mu dát prostor a vyčkávat na jeho pobídnutí. Tak dát prostor Bohu. Pravděpodobně to bude znamenat překonat výčitky a nutkání mysli ze zdánlivého nicnedělání. Takové nicnedělání není hřích, není to lenost, je to přebývání v prostoru Ducha. Zůstávat v bezčasovém přítomném bytí je praktickým způsobem projevená důvěra v Boha. Člověk má přebývat v Lásce. Držet se jí za ruku, být v její náruči a Ona se pak o člověka stará.

Čím více vůle vkládáme do našeho jednání, tím více Ducha omezujeme, aby se projevil sám a zvětšil v nás své působení. Čím méně vlastní vůle a více setrvání v uvolnění a v důvěře, tím větší prostor pro Ducha vytváříme a on nás vede. Láska se nás zmocní, to znamená, že jsme dali prostor Duchu, našemu vědomí a naší vlastní síle a on nás vede. Jeho přítomnost v nás nese ovoce ducha a nepotřebuje už sledovat slova zákona. Stává se samotným zrcadlem Božího zákona.

Narodit se znovu

V jedné rozpravě Ježíše Krista s farizeem Nikodémem vysvětloval Pán obrozující vliv Ducha takto:

Narodit se z vody je křest, ponořením ve vodě. Jde o symbol nového zrození. Tím, že se ponoříme do vody, dáváme veřejně najevo, že jsme zemřeli pro tento svět a naše útočiště je v našem Bohu, Stvořiteli nebe a Země. Vynořením se z vody symbolizujeme nové zrození k životu řízenému Božím vedením. Zasvětili jsme se a odevzdali sama sebe Bohu a konání jeho vůle.

Narodit se z Ducha znamená nechat v sobě převládnout vliv Ducha, který nás přemění až do Kristovského vědomí. Svého Ducha rozvíjíme tak, že mu umožňujeme působit, nebráníme se ničemu co se děje, odstraníme ze svého života boj, vzdor, lpění na čemkoliv a přijmeme vše, co existuje. Umožníme všemu co je kolem nás, aby mělo svou existenci, nesnažíme se to měnit podle svého obrazu. Narodíme se znovu prostým, velmi hlubokým niterným uvědoměním, že vše ve světě je tak, jak má být, že vše ve světě je zrozeno z energie lásky a je vyjádřením Boha. Pochopíme, že i zdánlivě zlé a negativní události jsou nástrojem Boží energie lásky. Byly připuštěny, aby tříbily naši duši a dovedly ji do stavu odevzdání se do Boží náruče. Pokud se do tohoto stavu uvědomění probudíme, postavili jsme se do jiné úrovně vnímání reality. Jde o stav vědomí mimo dualitu. Stav vědomí, ve kterém existuje pouze láska. Po čas mnoha inkarnací duše na Zemi, si duše prošla všemi zákoutími a úskalími dobrého a zlého. Zažila mnoho trápení, které ji dovedly na místo, kde žádné trápení není. Tomuto stavu osvícení se říká Kristovské vědomí.

Pak je člověk řízen něčím tak nepolapitelným, jako je vzduch. Můžeme říct, že vítr nechytíš. Z pohledu materiálního vnímání člověka je to nepochopitelné.

Kristovské vědomí je konec hříchu

Pokud se duše probudila do osvíceného Kristovského vědomí, tak se z nedokonalosti probudila do dokonalosti. I ve světě, kde existuje dualita, se nachází ve stavu bezpodmínečné lásky a nemůže hřešit. Duše tím realizuje slavný návrat domů k Otci, objevila své Božství a zůstává v něm. Získává novou a hlubší kvalitu, získává nesmrtelnost a Otec ji přijímá ve slávě do svého příbytku a ověnčí ji korunou slávy. V tomto stádiu osvícení začíná duše přirozeně pracovat v službě lásky pro Boha a pro své bratry procházející si podobnou cestou. Bezpodmínečná láska se stala její přirozenou kvalitou a domovem.

V citovaných verších dopisu Galaťanům vyjadřuje apoštol Pavel zásadní skutečnost. Ti, kdo jsou plně vedení duchem, nehřeší. Vědomí, ve kterém se nachází osvícený člověk, je stav bez hříchu, jako byl Kristus bez hříchu. Dokonce, je tu řečeno něco zásadního a klíčového. Vedení duchem znamená nebýt pod zákonem. Nebýt pod zákonem znamená nepotřebovat už dále žádné psané zákony, ale přejít k vyššímu vedení, vedení Láskou.

Duch versus tělo

Tělo je materiální schránka duše. Je to materiální projev, vyjadřující stav duše. Promítá se v něm, jakým způsobem jsme uvěznili, nebo nechali žít, našeho Ducha. Duch nás buď oživoval a zaplavoval energií nebo nedostal životní prostor. Nemoci těla jsou důrazným upozorněním naší duše, že žijeme v rozporu s jejím posláním a přáním.

Lidé, kteří se ztotožňují pouze s tělem, se stávají prachem na miskách vah, nemají žádnou přidanou hodnotu. Stávají se otroky tělesných žádostí. Jsou uvěznění v materiálním vnímání světa a neuznávají duchovní potřeby člověka, nemohou nehřešit. Zachází pohrdavě a s neúctou s tím malým dítětem uvnitř. Zárodek ducha, semínko, které v sobě mají, nerozvíjejí. Jejich duše se přikloní na stranu tělesných žádostí, je jimi ovládána a v tomto stádiu člověk ztrácí hodnotu, jako sůl, která ztratila slanost a musí být vyhozena. Duše, která hřeší = neudělá pokrok a nespojí se duchem, umírá.

Člověk těla uvízl v myšlenkách a myšlenkových konceptech. A to se může stát i těm, co jsou přesvědčení, jak jsou duchovní, ale jsou jen chodící encyklopedií, bez srdce naplněného láskou. Duchovnímu životu rozumí svou myslí, ale nežijí ho ve skutečnosti srdcem, ve svém nitru. V Ježíšově době to byli znalci zákona a farizeové. Celá dvacátá třetí kapitola Matoušova evangelia je věnovaná tomuto náboženskému úkazu. Začátek zní takto:

Věčný život

Každý, kdo je opravdu napojený na Boha, získává nesmrtelnou duši, začíná žít nový, věčný život už tu na Zemi a stává se Božím nástrojem. Nikomu, kdo žije v odevzdání se Lásce, Bohu, smrt neublíží. Kdyby tak lidé věděli, jaký kousíček je dělí od věčného života, tedy věčného života v Lásce. V podstatě stačí uvědomit si to a přijmout to. Každý z nás se může stát širokým korytem pro Božího Ducha, který nám přináší potřebnou energii, „dobíjí baterky“, jako vedlejší produkt toho, kým jsme se na své životní cestě stali. Čím více pracuješ na Božím díle, jsi Božím nástrojem, tím více energie máš. V tom spočívá tajemství věčného života a nesmrtelné duše. O našem věčném životu nerozhoduje naprosto nic, čeho jsme dosáhli v materiálním světě. Rozhoduje jediné. Kým jsme se stali, po čas realizace našich rolí v tomto světě. Do jakého stavu vědomí jsme se probudili?