O lásce a zamilovanosti

Každý, kdo se v životě alespoň jedenkrát zamiloval, poznal, jak dokáže láska paralyzovat, proměnit, změnit životní směr a prožívání reality. V přítomnosti milované osoby se vám může zatočit hlava, podlomit kolena, ztratíte řeč a vše, co vás kdy trápilo, se stane nevýznamným a vzdáleným. Je to druh jisté euforie spojené s touhou být v přítomnosti milované osoby, sdílet s ní život a vše ostatní a také dýchat stejný vzduch. Tomu se říká lidská láska. Podlehnutí iluzi o druhém člověku, protějšku, ve kterém vidíte ideální doplněk, a lék na všechna zranění při cestě ke štěstí. Ve chvíli, kdy se vám přihodilo něco tak krásného, jste jako omámení, rozum jde stranou a řídí vás jen záplava vřelého citu k objektu vaší lásky. To, co prožíváte je velmi skutečné omračující a dokonalé, ale partner, do kterého jste se zamilovali je přirozeně nedokonalý a má spoustu chyb, které v tu chvíli nevidíte, anebo je ignorujete. To je úděl lidské zamilovanosti, že je založena na iluzi. Pokud ulpěla ve vnějším náhledu, pak budete jednoho dne zklamaní a city ochladnou. Vystřízliví ze své představy a najednou uvidíte partnera, vaši lásku, v úplně jiném světle. Budete mít dojem, že láska tu byla, ale vypařila se v nenávratnu, anebo budete obviňovat partnera, že už ho nemůžete milovat, protože se změnil a lásku vám přestal dávat. Váš partner však zůstal stejný, jen vaše životní optika se proměnila a vy to vnímáte jako změnu na straně partnera. To je zcela zákonitý důsledek vnějšího, tělesného životního náhledu, ve kterém se vám jeví, že lásku vám musí někdo přinášet a přirozeně to očekáváte od svého milovaného. Iluze vnějšího, tělesného náhledu je v tom, že lásku hledá kdekoliv mimo své nitro a proto tento druh vnímání neustále selhává. Nakonec může dospět k závěru, že to, co nazýváme láskou je iluze, nerealistické opojení, zdroj trápení, anebo že je nepolapitelná a krutá. Přichází a odchází kdy chce, a než být její obětí je lépe, když se jí člověk vyhne, jako přeludu.

Vnější náhled je tělesný, nedokonalý a pomíjivý a proto je iluzí. Jeho ideál se vám může splnit jen v případě, že vám bylo v tomto životě určeno, abyste potkali svého duála. Vašeho ideálního partnera duše. Tyto situace jsou však vzácné jako šafrán a spíše bývá pravidlem opak. Pak je partnerský vztah v tělesném náhledu spíše zdrojem životní lekce. A každá lekce je tu proto, aby nás poučila, probudila, zastavila, zpřítomnila a posunula…

Pokud proniknete do vnitřní roviny životního náhledu, přestanete řešit vnější objekty ( to znamená: kdo, co, s kým…) a začnete řešit způsob (  to znamená: jak). Začnete si uvědomovat, že vaše láska nepramenila z někoho, kdo vám ji nějakým způsobem někdy, někde a nějak projevoval. Spíše uvidíte, že vaše prožívání lásky vyvěralo ze způsobu, jakým jste se dívali. Z optiky, přes kterou jste tehdy viděli svět a objekt svého zamilování. Uvidíte, že je to volba vašeho vědomí, jak se díváte a váš osobní prožitek nezáleží na nikom a na ničem zvnějšku. Jak se díváte, si můžete okamžitě, tady a teď, zvolit uvnitř sebe, a zjistíte, že od mučivých následků zamilovanosti se můžete stejně tak rychle osvobodit. Zjistíte, že trpět lidskou láskou je osobní volba a důsledek tělesnosti a nikoliv úděl. A když to pochopíte do morku kostí, můžete ihned přestat trpět pro lásku.

Pomíjející zamilovanost ve vnější rovině bytí a její ohromující extáze, je však pouze závdavkem, či derivátem Lásky bezpodmínečné. Je neselhávající, a už ve vás existuje jako život, energie a vědomí. Pokud vás nezaplavuje blažeností, je to jen proto, že jste k ní ještě plně nenalezli vrátka. Ve vnější životní rovině jste od pomíjející a nestálé tělesné reality očekávali dokonalost a proto vás zákonitě zklame. Ve vnitřním životním náhledu však čerpáte ze zdroje, který prýští z vašeho nitra a nikdy neselhává. Je Světlem z nebe. Je to bezpodmínečná Boží Láska v podobě vnitřního životodárného principu vaší bytosti. Čeká uvnitř vás, až objevíte svou vnitřní dimenzi a naučíte se do ní vstupovat jako do chrámu a svého útočiště. Tato Láska je Bůh uvnitř vás, který vás volá a touží vás obejmout v milující náruči. Je neselhávající a naplní vás ohromující čistotou, svatostí a extází, která dalece převyšuje zkušenost lidské lásky. Dokonale naplňuje všechny naše potřeby. Její vnímání a hloubka prožitku roste s tím, jak se postupně učíte otvírat si k ní vrátka. Ona je pravý Bůh vítající vás s otevřenou náručí na vaší cestě z vnějšku dovnitř. Je vaší vyšší identitou, inteligencí, vyšším vědomím a vyšší myslí. Dotknete se jí, pokud se vnitřně zcela ztišíte a Ona vás promění v bohy. Pokud už jste zralí na vyšší úroveň vnímání reality, objevíte bohatství a naplňující vnitřní svět. Pokud se naučíte každý den vstupovat do svého nitra, do své nejniternější podstaty, do své nejhlubší úrovně, dotýkáte se pravého Boha. Extáze, která vás pak zaplaví, bohatě převýší lidskou lásku. Je svatební komnatou, ve které se spojuje vaše duše s Bohem. Ale abychom to blíže vysvětlili, nejprve začněme z jiného konce.

Řeč ticha

Dnes existují mnozí duchovní průvodci, kteří se prezentují mystickými zážitky, astrálním cestováním, zázračným léčením, spojením s mimozemskými civilizacemi, či poselstvím od Stvořitele, Krista, matky Marie, či archandělů. To může být značně matoucí pro všechny, kdo chtějí nalézt Pravdu a hledající to uvádí do vyčerpání a zmatku.
Pro člověka není normálním stavem, aby cestoval astrálním prostorem, znal všechny mimozemské civilizace, byl na jejich planetách a nechal si něco diktovat od průvodců. A pokud to dělá, je víceméně v moci archontů, jako jejich nástroj. Na Zem jde člověk být člověkem, chodit nohama po Zemi a měl by se naučit nalézt svůj vnitřní chrám. Naučit se v něm přebývat. Tam se naslouchá řeči ticha a je to jediné místo, na kterém si můžete být jistí, že nejste v moci nečistých duchů. Je to něco jako chráněná linka (spojení) na Boha.

Když někdo opustí hlučný život a hlučný osobní projev, teprve tehdy může své smysly obrátit dovnitř. Tím se vzdá vnějšího, ve prospěch vnitřního. Každý by měl pochopit, že ticho je nejdůležitější řečí Božského světa. Vždyť my, běžní pozemšťané, jsme ještě dostatečně do hloubky nepochopili, že, myšlenka, vnuknutí, intuice, či porozumění přicházející k nám ve stavu úplného ztišení a přebývání v duchu, jsou Boží řečí, jsou Božím tančením s námi. Ještě jsme dostatečně neuchopili, že Bůh k nám promlouvá tehdy, když ho pustíme ke slovu. Ještě jsme si dostatečně neosvojili, že vzdát se své vůle a jen být, není rezignace či slabost, ale je to duchovní moudrost a víra. Víra a důvěra znamená odevzdání se Lásce.
Člověk stojící nohama na zemi by měl umět ocenit posvátný přítomný okamžik, jako to nejdůležitější a nejsvětější, co má. Měl by začít umět vnímat, že vstupovat do něj znamená přibližovat se k Bohu. Měl by se vymanit z pocitu viny, že mrhá časem, když jen je a v tichu vnímá přítomný život. Měl by přestat cítit vinu, když neprodukuje standardní produkty v matérii, očekávané systémem. Měl by začít bytostně vnímat, že svůj chleba, lásku i uznání si zaslouží více tím, když vejde do svého vnitřního chrámu, než tím, že něco produkuje, či v něčem dobývá svět.

Otočit směr Chaosu

Lásku člověk pocítí v duši, když se sám stane láskyplným, ne uhoněným, jak to od něj žádá systém Chaosu. Zkrátka cesta k Bohu znamená obrátit vše, co nás světový systém i jeho náboženství od mládí učily. Obrátit vše zcela naruby. Znamená to změnit otáčení světa, otočit v sobě jeho směr. Znamená to skutečně bytostně uvěřit, že získávat duchovní moudrost zvnějšku dovnitř je unavující a neúčinné. Uvěřit, že vše přicházející z vnějšku je dotčené archontským systémem. Vše, co k nám takto proudí je přiotrávené, pozměněné. Je to vnější genetická změna, která mění životodárné světlo na placebo. Archontský rukopis je všude, kam se v tomto světě podíváš. Všechno léčivé Světlo přicházející do tohoto světa, geneticky upravili na neúčinnou iluzi světla. Vypadá to jako Světlo, ale je to pozměněný odraz, jako světlo měsíce, které nás mučí, když je v úplňku. Jako odraz Skutečnosti ve zvlněné hladině vod Chaosu.
Všechny duše zlákané tímto pozlátkem trpí a bloudí, dokud nepochopí, jak to ve skutečnosti je. Dveře k pravému Světlu mají celou dobu v sobě a neumí je otevřít. A tak se všechno filosofování o duchovních cestách zužuje na jedno jediné a nejdůležitější poznání. Ve své největší hloubce, ve své nejupřímnější ryzosti, ve svém nejhlubším odevzdání a opravdovosti je brána k Bohu. Všichni trpící, hladovějící, hledající a žíznící, budou nasyceni, utěšeni, naleznou svobodu, pokoj, smíření a uvidí Boha, když vejdou dovnitř. Vejděte prosím všichni těmito jedinými dveřmi, touto úzkou a stísněnou cestou. Vejděte do svých nejvnitřnějších místností a zavřete za sebou dveře. Jen na okamžik, než přejde otevřené odsouzení. To je způsob, jak skutečně komunikujete s Bohem, jak mu projevujete skutečnou důvěru a jak vás může a chce nést v láskyplné náruči.

Odložit roli

V tichu se dostáváme k tomu, kým skutečně jsme. Můžeme pocítit, že jsme přítomným bytím a samotným prostorem uvědomění. Vše co je více, než hluboký naslouchající prostor vnímání, je jen naše role, kterou hrajeme ve vnějším životě. Pochopit, kým jsem, je vstoupit do ducha. Duch je vědomím, které umožňuje prožívat roli, ale samotná role se jej nedotýká. Nemá s ním nic společného. Ztotožňovat se s rolí znamená být pohlcen krátkozrakým náhledem. Ztotožňovat se s duchem, znamená být nad věcí. Prožívat svou roli úplně jinak. Mít stálou hojnost, svobodu a mír bez ohledu na roli, do které musíme občas vstoupit. Jde o to, umět svou roli odložit, jako kostým po divadelním představení. Vrátit se domů, do ducha, znamená být v Bohu, v jeho objetí.

Není ticho, jako ticho

Ve fázi psychika se hledající člověk snaží o vnější ticho tak, že udržuje zdání tichosti navenek, i když uvnitř něj to silně vře, pokud se navenek děje jakákoliv domnělá křivda. Je to snaha dosáhnutí duchovnosti vnějšími prostředky, která je nekonečná a neustále selhávající. V této fázi vývoje žije v člověku přesvědčení, že vnějším udržováním formy, vykonává duchovní práci. Myslí si, že se může duchovnosti naučit, když bude ovládat svůj vnější projev, bez ohledu na bouři nitra. Má však pravdu jen částečnou. Může tím dojít ke změně návyků, ale nemůže tím dojít k vnitřní přeměně. Mysl, duch i tělo jsou ještě spoutané nízkým vědomím a to způsobuje neustálý vnitřní neklid, vlivem vnějšího dění.
Skutečné ztišení je vnitřní ticho. Zastavení jakéhokoliv vnitřního neklidu dosáhnutím meditativního stavu těla i mysli. Takové ticho je hlubokým vnitřním mírem, díky němuž se vůči vnějším podnětům stáváte kolemjdoucími. Dosáhnutí této skutečné vnitřní hluboké proměny, je svázané s pozorností, kterou upíráte do nitra. Jedná se o naslouchání svému nitru. Naslouchání hlasu své duše a porozumění jejímu neklidu a napětí, které je v ní. Uvědomění si svého lpění a bolesti, která z ulpívání na čemkoliv vnějším vychází. Uvědomění si svého vnitřního boje a stresu, způsobeného naučenými vzorci chování. Upínání pozornosti do svého středu je účel meditace. Správná meditace aktivuje sílu vašeho ducha. Ten přestává být rozptýlený a jeho síla se koncentruje v duši. To je váš střed. Veškerým uvědoměním a porozuměním vaší spoutanosti dochází k pochopení nesmyslnosti života v napětí. Pokud to mysl pochopí, sama najde cestu, jak odhodit zátěž. Vnitřní neklid vychází z omezeného náhledu a omezený náhled se dá překonat povznesením ducha. Veškerá úzkost a každý problém a vnitřní boj vyřešíte na vyšší úrovni duchovního vědomí, která se dá aktivovat jeho soustředěním. To je směrováním pozornosti, ne jakýmkoliv úsilím. Směrování pozornosti do vnitřního středu je posilováním ducha v meditaci.

Relaxace a meditace

Ke zvládnutí meditace musíte nejprve zvládnout techniku relaxace. Pokud se zaměříte na své tělo a nikdy jste vědomou relaxaci neprováděli, pochopíte, že je uvnitř vás neustálé napětí, které si neuvědomujete, pokud to nezkoumáte. Nejprve se tedy naučte důkladně uvolnit každé napětí v každém svalu, šlaše i třeba v pokožce vaší hlavy. Stačí si to napětí uvědomit a vědomě propustit. Tuto činnost můžete dělat důkladně, v leže na lůžku, ale i při chůzi, při jízdě autem, či při umývání nádobí.
Postupně vás může dovést k hlubšímu stavu, kterým je meditace. Ani k meditaci nepotřebujete roucha, speciální polohu, či jiné techniky. Meditace je, jednoduše řečeno, technika zpřítomnění se, odpoutání se od ruchu mysli a vstoupení do vnitřního míru vyvěrajícího z ducha. Je to spočívání v duchu, ve věčném vědomí, kterým jste ve své nejzákladnější úrovni. Je to inteligentní úroveň, za tělesnou myslí, ve které je vaše vyšší mysl a vaše nesmrtelné vyšší já. Jste vnímající duch, v jehož vědomí dochází k prožívání reality. Vy jste tím vědomím a to, co je prožíváno, je interpretace vjemů, které k vám přicházejí. Zatímco vědomí je stálé a skutečné, prožívání se velmi proměňuje s mírou, v jaké umíme spočívat v duchu. Vědomí je něco jako pozadí, na kterém se vykresluje obraz reality. Se změnou úrovně vědomí dochází ke změně projekce reality. Meditace je způsob jak můžete denně měnit svou úroveň vědomí a vstupovat do jiného náhledu. Meditace je způsob, jakým můžete odložit vnější život a plně vstoupit do vnitřního světa. Na vrcholu, kterého v tomto světě můžete dosáhnout je úplné odpoutání se, ze zajetí duality. Meditací vstupujete do vzestupné spirály objevování a prožívání vašeho božství. To je cesta vedoucí ke vzkříšení k nesmrtelnému životu. Touto jedinou cestou můžete uniknout utrpení světa a dosáhnout blaženosti Světla. Tato jediná vnitřní cesta je onou úzkou cestou a znamená úplné přijmutí Krista. Je to jediná cesta do Božího království, k věčnému životu, dokonalosti a nesmrtelnosti.

Logos – cesta, pravda a život

Z vnitřního ticha povstává logos ,řec. λόγος. Tento výraz je v předmluvě k Janovu evangeliu překládán jako Slovo. Význam tohoto výrazu je však nepoměrně bohatší a jakýkoliv lidský jednotlivý výraz pouze omezuje jeho skutečný význam. Je pojmenováním pro Boha Syna jako samozrozeného Boha, věčného Otce veškerého stvoření a zároveň tvůrčí části z trojjediné podoby Barbeló, jež je lůnem veškerenstva. Je zosobněním živoucího principu všeho stvoření, který promlouvá skrze našeho ducha ve vnitřním hlasu. Logos je Pravda, Plnost, Světlo a Život, povstávajícího z mlčení a promlouvající k člověku pouze z jednoho jediného zdroje. Z ducha člověka. Je Božstvím, které máme v sobě a které k nám promlouvá, když mu to dovolíme. Nejprve si přečtěme známý popis z úvodu Janova evangelia.

Tato známá pasáž osvětluje, že Nejvyšší Bůh skrze Syna vytvořil všechny světy a existující eóny. Veškerý zdroj života pochází z něj. Zdroj život mnohem mocnější, než temnota, zplodil eóny nebeských bytostí a ty jsou pak rodiči bytostí andělských a pozemských. Nebeská sláva je pro pozemského člověka nepředstavitelná a nepojmenovatelná. Člověk omezený ve vědomí a pohlcený chapadly Chaosu, nedokáže plně popsat, ani adekvátně vyjádřit to, co ho vysoko převyšuje. Proto se Bůh zjevil v podobě Syna, aby to neuchopitelné a nepojmenovatelné mohlo být lidmi navnímáno všemi dostupnými smysly. Spatřeno na vlastní oči. Setkání s Kristem proto vzbuzovalo v lidech nepojmenovatelné ohromení, byť chodil v prostých šatech tesaře. Světlo vědomí, které z něj vyzařovalo, svět do té doby nespatřil. Ti, kteří v něj uvěřili, se otevřeli Světlu, které je postupně proměnilo na Boží děti. Další porozumění o Něm můžeme pochopit z gnostického textu Protennoia ve třech tvarech, kde se sám představuje.

Slovy dnešního člověka bychom moli říct, že Kristus je etalonem života. Genem věčného, nesmrtelného života v nás. A my máme možnost s ním vejít ve spojení a nechat se jím aktualizovat na vyšší verzi. Nesmrtelnou, dokonalou a svatou. Pokud by veškerenstvo plně vstoupilo do vnitřního ticha, mohlo by jej poznat a získat od něj věčný život.
Dnešní situace v odcizené společnosti je však taková, jako by Kristus, stál trpící a zubožený, v šatech žebráka, před vrátky našich srdcí, klepal na ně a doufal, že jej pustíme dovnitř. Kdo v sobě nalezne srdce soucitu a bezpodmínečné lásky, zjistí, že nevědomky pohostil Krále a ten ho pak pozve na svoji svatbu, ke svému stolu, ve svém království, a nabídne mu nevadnoucí slávu a podílnictví na své slávě.

Logos - potrava duše

Spojení duše s tělesnou realitou, přineslo všechny druhy utrpení, které si tu prožíváme a to v důsledku vědomí oddělenosti od Boha a Jednoty, kterou zosobňuje. Duše samotná, jako ratolest vinné révy, kterou je Kristus, nemůže být nikdy úplně oddělená od duchovního světa. Spojuje ji stále nesmrtelný zárodek, ducha, Logose v sobě samé. V realitě duality je však od něj oddělena ve svém vědomí. Vědomí ulpívající ve vnějším světě, je zlákáno povrchem věcí a na ty se zaměřuje. Pokud pozornost duše směřuje k vnějšímu a tělesnému, pak se spojuje s tím smrtelným a umírá. Kde je tvá pozornost, tam je tvá energie, tvůj duch. Pozornost rozptýlená na vnější úroveň bytí je energií házenou jako potrava archontům. Pokud však duše nalezne útočiště v nejhlubší opravdovosti, ryzosti, čistotě a přirozenosti, odvrací se od klamu světa a spojuje se s Logosem, když se obrací do svého nitra. On je tou největší svatostí, která se ozývá z nitra. On je tišícím hlasem a potravou pro duši, jejím životem, záchranou a energií. Když vězněná Sofie pronáší úpěnlivé prosebné žádosti, obrací se tím na svého druha, Krista a čerpá od něj útěchu a díky tomu přežívá a posiluje na duchu. Její příběh je příběhem duše uvězněné drakem a Kristus je jejím ženichem.

Pobyt duše v dualitě je jako uvržení perly do bláta. Když ji tam hodíte, počítáte s tím, že se ušpiní. Její vnější špína však není to, co se hodnotí. Špína je tu od toho, aby se ukázalo, jaké je nitro. Pokud touží po světle a dere se ven z bláta, její záblesky světla, kterými skrze ni září Logos, vedou k tomu, že bude pozvednuta, omyta a vysoce oceněna. Ta, která si oblíbila bláto, však bude zašlapána a nenalezena. Její hodnota se bude rovnat hodnotě bláta, protože nemá ponětí o své hlubině, své hodnotě a svém lesku. Její vědomí ulpělo na páchnoucím okolí a sama se s ním ztotožňuje. Když však duše porozumí, že svět je jen blátivou louží, do které spadla, a ta špína na ni nemá vliv, odvrátí se od klamu a zvolí si ochotně Pravdu.

Dále již nezáleží na hříších, kterých se dopustila v marasdu světa, a nebo ke kterým jí její tělo svádí. Pokud se v duši rozhořel plamen Lásky, jako nevadnoucí touha a směr, je v Božích očích panenská a bez hříchu. Opouští všechny svazky se světem a volí jen jedinou perlu nejvyšší hodnoty. Vysvléká se ze špinavých šatů a obléká zářivý, svatební šat.

Spojení ve svatební komnatě

V mlčení, na místě zvnitřnění, ztišení a úplného odevzdání, dochází ke spojení duše a jejího Pána Krista. Ve vnitřních místnostech, zvané také jako svatební komnata, dochází ke spojení ženicha a nevěsty. Když se Sofie, uvězněná duše, plně oddá svému Pánu Kristu, a otočí se zády ke všem lákadlům světa, dochází ke svatbě a to co bývalo pozemské je pozvednuto k nebi v celistvosti. Původně dva, kteří byli na dlouhou dobu od sebe odděleni, se stávají jedním. Duše tak vchází do svazku s Bohem a dochází ke vzkříšení jejího božství.
Je to vyšší úroveň svazku, ke kterému dochází na duchovní cestě hledajícího. Na vnější úrovni bytí dochází ke sloučení mužského a ženského principu v těle. Když tělesný člověk, plně pohlcený materiálním náhledem, začne vnímat a respektovat svou duši, zamiluje se a dojde ke svatbě. Hrubý přístup mužského egoického archetypu, nedbajícího o duši, (otupený Adam) se nejprve zamiluje do krásy své duše, (své Evy) a přestane jí ubližovat. Eva, jako smrtelná část duše, opustí své tělo bolesti, úzkosti, výčitky, emoční výkyvy a přestane proti Adamovi nevědomě poštvávat archonty. Tak dojde na vnější úrovni člověka k harmonickému, milujícímu svazku a uklidnění rozbouřené životní hladiny. Jako by se dřívější rozpory rozplynuly a vyléčily. Ti dva začínají být dohromady skutečně jedním tělem, vyšším a vnímavějším celistvým Adamem.
Kromě té vnější roviny, se však něco podobného odehrává téměř souběžně také na vnitřní úrovni člověka. Duše je lákána do pastí Chaosu pod dvanácti zámky svého vězení. Pokud se úplně odvrátí od psychické části a přidrží se své duchovní složky, vyhraje svůj zápas a její ženich ji přijde vysvobodit. Tak se duše, která se plně odvrátila od lpění na světě, úplně obrátila ke svému Pánovi, zcela se mu otevřela a On jí mohl zcela proniknout. Extáze vnitřního proniknutí ducha se částečně podobá sexuální extázi. Vnitřní extáze ve spojení ducha s duší, je však mnohem krásnější a čistější, než ta tělesná. To tělesné, nám však dává možnost představit si to neviditelné, duchovní. A nakonec ten, kdo se probouzí, začíná na každém kroku objevovat dokonalou symboliku v celém stvoření, jako by to byly ukazatele na cestě do Božího království.

Ve spojení s Logosem je duše spojená s Pravdou, Životem, Útěchou a je nasycená. Její pátrání utichlo a ona spočívá ve věčném bezčasovém přítomném okamžiku. Nalezla věčnost, dokonalost a štěstí.

Trojnásobný svazek

Vnitřní a vnější rovina v duchovním růstu spolupracují. Nelze je oddělit, pokud žijeme v těle. Když se tělesné, spojí s duševním, a duševní s duchovním, dojde k trojnásobnému svazku. Dojde k tělesné harmonii člověka a dojde také k jeho spojení s Kristem, to znamená k jeho výstupu do království Božího. A kdo jednou okusil toto spojení, už opravdu není lehké, aby se opět navrátil k bídnému životu v blátě Chaosu. Trojnásobné spojení v sobě obsahuje silný magnetismus Světla a člověk chápe, že vše, po čem kdy v životě toužil, je obsaženo v tomto jediném, vnitřním spojení s Kristem. Trojjedinost tohoto svazku jej označuje jako nebeský. Zatímco rozdělenost, neúplnost, věčná touha a pocit prázdnoty, je synonymem pro tělesnost v duálním rozdělení.

O svatební komnatě se zmiňuje apoštol Filip, když komentuje důvod, proč se Adam s Evou od sebe oddělili. Dá se říct, že jejich svazek se rozpadl vlivem jejich sestupu. Vstup do svatební komnaty je vědomým aktem vnitřního sjednocení, kterého Adam s Evou nebyli schopni, bez zralosti, kterou získali prožitkem duality. Měli obohatit svého ducha o zkušenost odloučení, na základě které pak mohli objevit potřebu a přínos vědomého sloučení trojitou šňůrou a to do hloubky a nesmazatelně. Kdo vstoupí do vysokého vědomí, ten pochopil životní lekce a zažil opětovný výstup do ráje. Bude pozván na svatbu Beránkovu jako svatebčan a stane se Synem Božím.

Přijmutí Ženicha a Nevěsty

Spojení duše s Logem je získání takové vnitřní duchovní kvality, která odpovídá obrazu svatby Beránka a jeho Nevěsty. Prakticky dochází k úplnému odevzdání duše, vůči svému Pánu. Pánův duch pak úplně zacelí veškeré rány na duši, posílí duši a dovede ji k plnosti ducha. Vše, co bylo rozervané bolestmi, touhami a lpěním se uzdraví, zacelí a naplní. Člověk získává vyšší božskou androgynní kvalitu, ať už vystupuje v rodě mužském, či ženském. Duchovní Plnost je pak zárukou, že člověk už nemůže být hostitelem jakéhokoliv démona, či nečistého ducha. Stává se bohem. Přestává být otrokem, vystupuje nad dualitu a realizuje svoji božskost ve vyšším světě, kde bude pokračovat ve svém dalším vývoji.
Ve svatební komnatě se stává, že duše ženy získává přednosti mužství, které dříve stále neúspěšně hledala v životních partnerech a nevědomě se tak na ně upínala. Povýší se vyzařování jejího aurického těla na vyšší, plnější magnetickou úroveň. Žena se tak nestává mužem, ale božskou, silnou a zářící ženou. A totéž platí o muži. Vyzařování jeho aurického těla se mění do větší intenzity, plnosti a celistvosti. Získané kvality ženství podporují jeho mužství do božské úplnosti. Kloubí v sobě jak mužnou sílu a pronikavost, tak jemnost duše.
Pokud duše nevstoupily do svatební komnaty, stále něco hledaly, nebyly úplné a byly zranitelné a lpící. Zajímavý pohled na tuto skutečnost poskytuje následující pasáž z Filipova evangelia.

Nečistí duchové se dělí na mužské a ženské. Mužští se spojují s dušemi, které sídlí v ženské podobě, ale ženští se spojují s těmi, kteří jsou v mužské podobě skrze Neposlušného. A nikdo jim neunikne, protože se ho zmocní, pokud nepřijme mužskou a ženskou sílu, totiž Ženicha a Nevěstu. Přijímá se totiž obraz svatebního spojení.
Když uvidí bláznivé ženy nějakého muže sedět o samotě, seskočí, aby s ním laškovaly a poskvrnily ho. Právě tak, když spatří blázniví muži sedět samotnou krásnou ženu, přemlouvají ji nebo jí učiní násilí, protože ji touží pošpinit. Když však vidí vedle sebe sedět muže a ženu, nemohou ženy vejít k muži a muži k ženě. A tak, když je navzájem spojen anděl se svým obrazem, nikdo se neodváží vejít k muži nebo k ženě. (Filipovo evangelium log 44)

Proměna, ke které dochází ve svatební komnatě, spočívá ve stále bližším spojení hledající duše s vyšší úrovní své bytosti. Se svojí vyšší kmenovou bytostí, potažmo Logem. To je to spojení anděla se svým tělesným obrazem. Když je to spojení odstřižené, je to, jako by Pán nebyl doma. Když však došlo ke svatbě, pak dochází k získání vyšší moci a moudrosti shora. Pán přichází domů a vyhání nezvané vetřelce. Zrodila se nová vyšší božská bytost, nad kterou již nemá moc žádný nečistý duch. Její vyzařování se podobá moci, jakou měl Kristus, když odzbrojil strážné, kteří jej přišli zatknout.

Vstoupí jen samojediní

V úvodu článku jsme citovali Filipa, který cituje Pánova slova o tom, že pouze samojediní vstoupí do svatební komnaty. Tento výraz označuje, že pouze jednotlivci mohou nalézt tuto cestu, protože je striktně soukromá. Žádná skupina, žádní samozvaní vůdci, ani žádné náboženství nevlastní klíč od svatební komnaty. Obdržíte ho na své soukromé cestě při hledání pravého Boha a spásy. Nad vnitřním tichem, které k tomu potřebujete, máte kontrolu jen vy sami. I meditace, podobně jako modlitba je váš soukromý, vnitřní svět, do kterého vstupujete při životě, který musíte vést na povrchu. Je to činnost proměňující vaše nitro. Jedná se o osobní vnitřní kvalitu. Vaše vnitřní světlo nelze delegovat na jinou osobu a nelze, aby ho kdokoliv zvnějšku posuzoval, či tvrdil, že ho nese za vás. Nikoho v tom nemůžete následovat, pouze Krista, který je tím Světlem samotným. Prosíme, zastavte se, ztište se a vstupte do své vnitřní komnaty, aby se tak stala komnatou svatební.