I v tomto osmém navazujícím pokračování o mystériu Boží Pravdy se ještě přidržíme knihy Pistis Sophia, jako osnovy vyprávění o uvěznění duše a jejímu postupnému duchovnímu zmoudření, které vede k osvobození. Uvězněná duše Sofie je dlouho držena v poutech trojnásobně silného Autháda a síla se lví hlavou na ni útočí ze všech stran. Kaje se a prosí o vysvobození. Uvědomuje si svou nahotu (ubohost) a sílu iluze (klamu) oblasti, ve které se nachází. To bytostné uvědomění se stává silným hybným momentem ke hledání spásy. Samotná spása však není cesta dopředu, ani nahoru. Je to cesta dovnitř, která se realizuje skrze sílu vědomí. Třináct kajícných modliteb, které popisuje kniha je třináct hlubokých a neotřesitelných náhledů, které musí duše bytostně přijmout za své, aby se osvobodila. Když toho během pobytu v Chaosu dosáhne, neutralizuje sílu pout jejího vězení a dostává se ze sevření dvanácti magnetických sfér do svobody třináctého eónu. Pán přichází, aby ji pozvedl a přivítal ve svobodě třináctého eónu, to je ve stavu vědomí, který je povznesený nad ďáblovu sféru Chaosu a říkáme mu také kristovské vědomí.

Budeme se zabývat tím, co je to za píseň, kterou Sofie pronáší , z jakých vazeb se musí vysvobodit duše a jak by se daly znázornit světelné brány, kterými prochází cestou ke svobodě, cestou ke Světlu.

Duše, jako balónek na dně vod

Naše duše, žijících v eónech Chaosu, se dá přirovnat k balónku uvězněnému na dně řeky, který uvízl v nějaké nepřirozené zábraně, klestí, kamení a nánosu. Zábranami jsou řetězy smrti, které způsobily, že pro eóny Světla, nad vodami Chaosu, je člověk jako mrtvola uvězněná na dně řeky řetězy, dokud neožije. Věčný život se stal pouze latentním zárodkem, který je zapouzdřený a bez života. Hlubina smrti duši uvěznila sevřením, tak, že jí věčný život uniká. Semínko života nedostalo doposud podmínky pro svůj růst. Přírodou smrti zde míníme materiální realitu 3D, jejíž přirozeností je neustálý zrod a zánik. Svět hmotných forem. Fyzikální zákony vyjadřují pomíjivost hmoty a forem života, které se přirozeně rozpadají v důsledku zákonu entropie, pokud nejsou znovu a znovu obnovovány. A právě podstata rozpadu a stálého obnovování je významným rozdílem mezi eóny Světla a eóny Chaosu. V Chaosu se umírá, ve Světle je věčný život.
Eóny Chaosu, jsou přírodou smrti, jsou iluzí, sférami nízkého vědomí, které má neviditelnou moc nás spoutat pouty nevědomí. Pouty, která fyzicky nevidíme, a když jsme v pasti, nevěříme tomu, protože iluze vnímání pouhého povrchu věcí je nadmíru přesvědčivá. Čím více jsme se ocitli uvězněni v blátě, tím méně vidíme a věříme na lehkost bytí. Ztěžkli jsme, klesli na dno a ztratili pohyb v měkkém a hustém blátě na dně vod. Naše vnímání se stalo povrchním a kvůli této ztrátě vědomí, duše ztratila věčný život a dokonalost. Uvědomuje si formy života, jejich vnější projev, ale nevidí už dále nic, co je za tím. Takový život je velmi těžký. Je úmorný. Cítíme se v něm svázáni povinnostmi, bolestmi a neúspěchem. Ale jen do té doby, pokud nerezignujeme vůči tomuto světu. V duchu pro něj zemřeme. To je popis uvěznění duše v zrcadlové sféře. Eóny chaosu, jako zrcadlová sféra eónů Světla, vás naplňují iluzí o tom, že uspějete, budete mít dokonalý život a jednou určitě najdete věčný mír. Reklamy na každý nový výrobek, politické strany či náboženství vám to budou neustále znova slibovat a přesvědčovat vás nezlomnými logickými argumenty, že je nezbytně potřebujete, ke svému vysněnému cíli. Dokud jim všem věříte a následujete je, dovedou vás vždy nakonec k hořkému cíli, anebo k nalezení prázdnoty, místo naplnění. A tak to pokračuje po staletí, dokud si bytostně neuvědomíte, že zrcadlová sféra Chaosu je iluzí a nikdy vám nepřinese to, co vám slibuje. Zatím co vás dostala do nekonečného krysího závodu, tak vás energeticky vysává a mocnosti Chaosu vás chválí a potřebují. Pokud jim sloužíte, mají z vás prospěch a dovolují vám zdání, že jejich svět je v pořádku.
Ale vy podvědomě cítíte, že vám něco chybí. Svoboda, láska, věčný mír, lehkost bytí... Bolest sevření duality se jednoho dne stává pro duši natolik nesnesitelná, že rezignuje na takový život. Prohlásí, tak jako král Šalomoun, že „všechno je marnost“ a touží vysvobodit se z pasti pomíjivého a povrchního života. A to je první krok ke skutečné svobodě. Došla právě k hlubokému uvědomění, čímž udělala duchovní pokrok, její náhled se proměnil a dostal ji do vyšší sféry vědomí. Do vyššího stupínku Pravdy, do další vrstvy obrazné cibule.
Všechny radosti tohoto světa jsou tu vždy jen na chvíli a pak rychle pomíjejí a zůstává prázdnota. Majetek, moc, krása, radovánky, požitky a slasti jsou najednou jen krátkodobou záplatou, chvilkovým zapomněním na vyprahlost prázdnoty duše, která touží po něčem těžko vyslovitelném. Na vnější úrovni bytí si vědomá mysl neuvědomuje, že duše člověka, představující vnitřní rozměr bytí, zpívá kajícnou a srdcervoucí píseň oslavující svůj domov ve Světle s touhou vrátit se tam… Zaznívá tak nářek duší, vedoucí vás vnitřní cestou ke Světlu = k Lásce = k Bohu. Její zosobnění představuje Sofie, když volá:

Člověk bez silného spojení s duší často neumí slovy vyjádřit, že touží po sladkém domově věčné neselhávající Lásky, ze kterého pochází. Veškerý motiv k jednání, má však základ v hledání cesty ke spočinutí v Boží náruči. A to bez ohledu na to, jak se toho snaží dosáhnout. Někdo nevědomě hledá spásu ve vztazích k druhému člověku, jiný hledá peníze, vliv a moc, a chce dobýt svět a zajistit si tu věčnou blaženost, která však pramení jen a jen z bezpodmínečné Lásky. Dokonce i ten, kdo to dotáhne do opačného extrému a stane se třeba masovým vrahem, to mohl učinit ze zoufalství vyprahlosti své duše, která byla důkladně zaslepená a natolik uvězněná v Chaosu, že se pro ni dobré stalo úplně zlým a zlé úplně dobrým. Ve světě duality si taková duše sáhla na totální protipól Lásky a ochutnala jeho hořké plody. Dosáhla niterného uvědomění. A hluboké a bytostné uvědomění je to, o co tu opravdu jde. Jde o stav vědomí, který rozhoduje o všem.

Dvanáct světelných bran

Všechny hořké zkušenosti, jsou smyslem existence duálního světa Chaosu. Sfér smrti. Duální (dialektický) svět nám umožňuje toto uvědomění a vzbuzuje hybný moment vedoucí k našemu nalezení toho, co bylo na počátku uvězněno. Naší skutečné podstaty, na kterou nám byly úplně vymazány vzpomínky. Jen nějaký vnitřní impulz a těžko pojmenovatelná touha nám zůstala a vede nás hledat a klepat. Je to vzpomínka na věčnou Lásku a věčný mír, který je v ní, a to nás pobízí klepat na vrátka poznání. A každý, kdo klepe, tomu bude otevřeno a každý kdo „skutečně“ hledá, nakonec nalézá.
Až se vnitřní nespokojenost člověka stane velmi hlasitým impulzem, začne hledat a budou mu otevírány dveře k poznání, když porozumí své zkoušce a složí ji. Setkáte se postupně s dvanácti strážci světelných bran, kteří prověří, jestli skutečně věříte tomu, čemu si myslíte, že věříte. Máme na mysli dvanáct eónů, čili sfér náhledů, které duše musí důkladně pochopit, zvědomit, a přijmout jejich lekci. Tím dojde k tomu, že neutralizuje jejich sílu vůči sobě samé. Jde o symbolická pouta Chaosu, která když zdolá, získává vstupenku pro průchod branou Světla, do vyššího uvědomění.
Fyzicky však brány neuvidíte, protože se jedná o duchovní rozměr dovnitř-ven. Strážci eónů Světla vás na duchovní cestě postupně propouští svými branami, abyste mohli směřovat výše. A jak už jsme napsali v článku eóny Světla, tak eóny jsou vnitřní rozměry, či sféry duchovna, připomínající vrstvy cibule. Jsou spojeny s růstem ducha. Růst ducha je něco jako zprůchodnění elektromagnetických frekvencí, které byly dříve nefunkční, nebo omezené. Mění a zvětšují jak rozměr vašeho energetického těla, tak jeho zabarvení, či Plnost. Neboli s každou bránou, kterou projdete, se vaše energie stane bohatší a dokonalejší a vy se ocitáte vibračně výše. Mění se tím váš bod přitažlivosti a vy se zároveň stáváte energeticky lehčí. Jako by ten uvězněný balónek na dně začal pomalu stoupat, protože postupně odpadají zábrany, které ho držely na dně. Každý žije v energetické sféře, která odpovídá jeho úrovni vyzařování. Nízké vibrace jsou těmi pouty, která vás uvěznila v blátě iluze. Když se postupně uvolňují vaše zablokované frekvenční pásma, vaše energie je čistší a proměňuje vás. Vyšší vibrace vás exportuje do méně hmotnějších vrstev reality a vy se stáváte lehčími. Zvyšující se lehkost bytí je to správné pojmenování pro stav, který duši provází.
Energetické vyzařování duše (duch), je Pánem postupně, část po části, obnovován na základě vašeho pronikání do ducha. Zatímco vaše energie nabývá, čistí se a zvětšuje, vy se zvnitřňujete. Tedy vaše vědomí se zvnitřňuje, dokud nespočine v jednom bodě, vašem ideálním středu. Postupujete od nejvnějšnějšího z vnějších, po nejvnitřnější z vnitřních. Je to cesta přes dvanáct strážců světelných bran, neboli skrze dvanáct úrovní vnitřního rozměru ducha. Je to cesta osvobození duše k dokonalé Svobodě, na jejímž konci je krásná lehkost bytí. Svoboda jediného dokonalého zákona, zákona Lásky. Láska je Život, Svoboda, Lehkost a energetická Vitalita.

Moudrost dvanácti životních náhledů je dvanáct pramenů lana spojujících nás s naším Pánem. Je to dvanáct podstatných uvědomění, ze kterých se skládá vaše Svoboda. Můžete si je představit jako schody do nebe, jako sféry dokonalé koule, či jako vrstvy cibule. Postupně je budeme popisovat různými metodami.

Eony jako schody 

Následující popis se zaměřuje na eóny jako na postupné kroky vnitřního růstu hledajících, které jsou podporovány Bohem  :

(a) Dvanácti světelnými bránami, které reprezentují dvanáct vnitřních náhledů, procházíme nabýváním moudrosti vycházející z ducha.
(b) Na této cestě nás provází rozšiřování našeho vlastního náhledu do vyšší pravdy, které podporuje Bůh, Otec-Matka, Barbeló.(Bó)
(i) Výsledkem je přijmutí nového životního kódu, který je zdrojem proměny člověka, až na úrovni genetické změny. Ta ho posouvá do vyšší vrstvy vědomí.

0. Start, práh - tady a teď

(a)  Já- myšlenka- uvědomění „Já jsem“- kdo, proč, odkud, kam…?
(b)  „Bo“- pošle myšlenku - silnou touhu po Lásce s uvědoměním, že Láska žije v přítomném okamžiku
(i)  Vnitřní nepopsatelné uvědomění, že Láska je živé vědomí, které je stále se mnou a ví o mě; už nikdy nebudu sám v přítomném bytí

1. Já věřím

(a)  Já - nebráním se působení Lásky, která mě chce vést životem
(b)  „Bo“- v každodenních situacích posílá uvědomění, že vždy si mohu vybrat a na vše reagovat láskou
(i)  Postupné ukotvování se v Lásce – získávání důkazů pro důvěru v to, že vždy pracuje pro mé nejvyšší dobro a koná za mě nejlépe, když se jí jen odevzdávám

2. Já potřebuji

(a)  Já - modlitby typu: „Bože, pomoz mi, ať… já potřebuji…“ ztrácí smysl, neboť přichází uvědomění, že Bůh („Bo“, Láska) zná každou mou myšlenku dříve, než ji vyslovím, zná všechny moje stezky a přání
(b)  „Bo“- začne mi stavět do cesty lidi a situace, které mi umožní splnit si touhy, které jsem si netroufal ani vyslovit - dává drobná znamení Jeho Lásky vůči nám
(i)  V Bohu mám víc, než mohu kdy potřebovat, když mu nepřekáží má vůle

3. Já musím

(a)  Já - „já musím“ se přetavuje na uvědomění svobodné volby – já nic nemusím, „já mohu“
(b)  „Bo“- dává pocítit vnitřního klidu a svobodu ducha, ať se nacházíme kdekoli
(i)  Já mohu, jsem svobodný. Ke všemu co je třeba, mě láska pobídne ze stavu bytí bez myšlení

4. Co dělat?

(a)  Já - mít se rád, dělat si drobné radosti, zaměřovat se na činnosti, které vzbuzují vášeň
(b)  „Bo“- učí nás skloňovat Lásku ve všech pádech
(i)  Buduji v sobě Lásce chrám - stávám se příbytkem pro Lásku, která mě ráda navštěvuje

5. Všechno má řešení

(a)  Já – Nikdy nevystoupit z Lásky, je universální řešení všeho
(b)  „Bo“- při mém ukotvení v klidu, mi nabízí jednoduchá řešení, která bych ve stresu nevnímal
(i)  Nebojovat, nechat plout, nikdy neživit strach, odvracet negativní myšlení, řešení se dostaví

6. Žebříček hodnot

(a)  Já – okamžité setrvání v Lásce a vnitřním míru je důležitější, než momentální zdánlivý výsledek na povrchu
(b)  „Bo“- posílá myšlenku na akt odevzdání se Lásce a slib věrnosti - v okamžiku, kdy cítí, že jsem připraven, že jsem pochopil zákon Lásky
(i)  Odpoutání se od lpění na čemkoliv z tohoto světa a zasvěcení se Lásce => (přijímání všeho) „staň se vůle Tvá“

7. Stávám se nástrojem Lásky

(a)  Já- vnitřní hlas, co mě vede, je silnější a srozumitelnější 
(b)  „Bo“- sdílení vědomí, komunikace přenosem myšlenek, odkrývání skrytých pravd- pronikání do hloubky
(i)  Je se mnou tančeno , když se nebráním, Láska skrze mě promlouvá, jedná…

8. Jsem součástí jednoho živého organismu

(a)  Já - Uvědomění, že vše souvisí se vším; že bílá je pro někoho černá a vše je jednou stranou téže mince
(b)  „Bo“- posiluje, čistí a obnovuje (oživuje) mého ducha - průběžně, jak poznávám a přijímám jednotlivé Pravdy „Bo“.
(i)  Stávám se členem jediné Skutečné Boží nebeské církve ; Láska maže všechny moje dosavadní přestupky proti Ní

9. Cestování duchem na vlně vědomí

(a)  Já - jsem lístek ve větru, loďka na klidné hladině
(b)  „Bo“- je vánkem, větrem i bezvětřím. Dech „Bo“ udává směr, rychlost i cíl
(i)  Chodím do duchovní školy, když je mé tělo ponořeno do spánku

10. Poslání všeho živého

(a)  Já - žiji tady a teď, štěstí, v Lásce se všemi
(b)  „Bo“- dává mi Lásku, kterou dávám dál - všemu a všem
(i)  Energie strachu se postupně mění na energii Lásky; poznání dobra a zla se mění na „zralé a nezralé“…

11. Měním minulost

(a)  Já - pochopením co a proč se stalo, smířením a přijetím všeho, se všechny vzpomínky mění na láskyplnou náruč
(b)  „Bo“- posílá myšlenky k rozjímání, které vedou k pochopení příčiny a následku, hladí, tiší, objímá
(i)  Vše se děje pro mé nevyšší dobro

12. Obnova slibu věrnosti

(a)  Já - procházím drobnými zkouškami a stavím se vždy na stranu Lásky
(b)  „Bo“- drobné zkoušky víry a věrnosti končí objetím Lásky
(i)  Nemusím hned všemu rozumět; ale „věřit a nechat se vést“ hlasem Lásky

13. Nultý stupeň ráje - práh skutečného života

(a)  Já - Boží Království mám v sobě
(b)  „Bo“- otevírá dveře a dovoluje nahlédnout dál a hlouběji, do dalších rovin bytí…
(i)  Rozhodnutí je na mě - život v Lásce nebo Chaosu - živý duch obejme tělo a učiní jej nesmrtelným; anebo zvítězí tělesnost nad duchem a mé štěstí se stane chvilkovým jednorázovým prožitkem, který má začátek a konec…

Eóny jako vrstvy vědomí

Koule je tvar dokonalý ze všech úhlů. Na obrázku je znázornění dokonalé koule v řezu, jako znázornění Boží Plnosti, božského Pléroma. Zlatý povrch koule je realizace dokonalého božství. Díváme se na ni z pohledu duše, která sestoupila do hmoty ze Světla. Je rozdělená na sféry znázorňující vrstvy vědomí. Jsou to eóny bytí, vyjadřující měnící se stav vědomí hledající duše.

V nejnižší, tmavé úrovni je pět eonů podvědomí znázorňujících duši, spoutanou v dolních oblastech Chaosu. Je svázaná, nenaplněná, vnitřně hladová, trpí a nevědomě přejímá vzorce myšlení, které jí nabízí okolí. Přejímá iluzi světa Chaosu, jako jedinou skutečnou a jedná reaktivně. Je chycená v náhledu, že její okolí může za to, jak trpí. Obviňuje tedy okolnosti, lidi a osud. Nechá se vyprovokovat a vrací všem stejnou mincí. Zasévá vítr a sklízí vichřici. Tím je chycená do sestupné spirály krysího závodu, který ji strhává do hlubších oblastí Chaosu, kde ještě více trpí. Vnímá svět, jako svět rozdělený na dva tábory. Na dobro a zlo a k některému z nich se přiklání, když se snaží usilovně změnit své okolí. V něm totiž vidí veškerou příčinu svého utrpení. Je to těžká oblast, způsobená ulpíváním v hmotě a jejím náhledu. Člověk svůj život vnímá jako peklo. Je to v podstatě pohlcující žár utrpení, který na sebe sama duše přivolala. Kdo klesne ještě níže, než je modrá oblast, ztrácí svou duši a duch se vrací zpět do žluté obklopující oblasti. K Bohu, který jej dal. Duše, která neuspěla v Chaosu je se svým myšlením a osobností přetavena na čisté Světlo Nejvyššího.
Celá spodní polokoule je oblastí, kde v různé míře ovládá motiv lidského konání strach. Vstoupí-li však duše do vědomí, začíná se dotýkat oblasti vědomého vnímání ducha. Začíná se postupně vnímat jako vědomý tvůrce a vymaňuje se z paradigmatu bezbranné oběti okolností. Začíná pomalu objevovat své přítomné bytí a také objevuje výlučnou spojitost a neomylnost jednoty Universa, které zrcadlí člověku vždy pouze to, co sám vyzařuje.
Pět oranžových eónů nazvaných „proč, kdy, jak s kým, čím, v kom a kde“, jsou znázorněním prolínání eonů Světla a Chaosu. Těchto pět vrstev, jsou vrstvy smíšené. S rostoucím podílem vnímání ducha, začíná duše vstupovat do spojení s duchem a do stále hlubšího vnímání JÁ JSEM a odpoutávání se od nevědomého uvěznění a podvědomých reaktivních vzorců. Stává se postupně vědomým tvůrcem a snaží se zorientovat ve světě, definovat svou pozici a svůj cíl. Mísí se tu vědomí orientované na výsledky ve hmotě (Kam směřuji ve hmotě = co dělám) a způsob jak dělám to, co dělám a jaké vztahy při tom buduji (Kdo, čím?). Takže v této části osobního růstu člověk balancuje mezi zaměřením na ducha a zaměřením na hmotu. V těchto pěti eónech, duše přetrhává vazby se světem iluze, rozšiřuje vědomí Světla a dostává pomocnou ruku z oblastí Světla. V této oblasti dochází ke křtu Svatým duchem. Přetrháváním vazeb se světem se duše stává lehčí. Stále více realizuje lehkost bytí, dokud nevystoupá jako uvolněný balonek do oblasti prostřední, neutrální. To je třináctý eón, který je nad dvanácti eóny Chaosu a představuje výstup z duality do kristovského vědomí. Je to rozcestí, kde si duše může vybrat, kam chce patřit. Pokud její zmoudření je již úplné, vybere si vyšší oblasti, to je vstup do pěti horních eonů Božího království. Je to oblast, kde čekají věrní na vzkříšení duší, ale je to zároveň také oblast, kde přebývají nevtělené duše, připravující se na své příští inkarnace, či na soud. V některých z minulých článků jsme nazvali tuto oblast také předkomnatami ráje.
V pěti horních eónech Světla je duše již v Božím království a je zcela zbavena pout strachu a je řízena Láskou. Vstoupila do věčného života v přítomném okamžiku. Odevzdala se Lásce, nechává se jí postupně vést a postupně zcela prostoupit. Tím se stala dokonalou, nemá hřích a realizuje vyšší kvality bytí v oblastech Božího království. Od třináctého eonu se svět duše již nedělí na dobro a zlo. Je odpoutaná od tohoto náhledu i od veškerého vnitřního spoutání s hmotou. Nic si nevynucuje, proti ničemu neprotestuje, nic netouží vlastnit. Realizuje nekonečné přijetí všeho, co jest. Je součástí vyšší jednoty Lásky, z níž vše pochází, která je ve všem a se kterou je vše spojeno. Duše se odevzdala a je o ni dokonale postaráno. Vše, co odchází z jejího života, vnímá jako vytvoření prostoru pro nové věci, které přicházejí a byly jí určeny. Je v náruči Lásky a jediný její úkol je z Lásky nikdy nevystoupit. Láska se dokonale stará o vše. Takže duše má dokonale vše, po čem touží a co potřebuje.

Eóny jako světy

Oblasti vědomí duše, které jsme v předchozích odstavcích popsali, se překrývá s oblastmi duchovních nebes, popisovaných v písmu. Pokud byste naši kouli nakreslili na průhlednou fólii a překryli s druhou koulí, znázorněnou níže, tak byste našli úplnou shodu. Mluvili byste o nebeských sférách, ale bylo by to totéž jako sféry vědomí.

Eóny Světla mají sedm úrovní nahoře, to jsou první až sedmé nebe a pět úrovní dole, to je pět podnebí. Celkem 12. Eóny Chaosu mají pět horních vrstev nadsvětí, dva světy a pět úrovní podsvětí. Představují dva protipóly duálního světa, dobrou, Ábel a špatnou Kain.
Třináctý eón je oblast pod předělem mezi světy. Je to neutrální zóna, ve které dochází ke správě dolních světů a z které je otevřená cesta nahoru i dolů. Je to oblast hibernace nevtělených duší čekajících na vzkříšení či na soud. Je to mimo jiné také úřad apoštola Petra, který otevírá, či zavírá brány vstupu do království. Zde také vystoupila Pistis Sofie a čeká na zrození svých synů, vzkříšení duchovního Izraele.
Páté nebe, je nejvyšší úroveň dostupná člověku, ve kterém vládne dvanáct apoštolů (starších) na dvanácti trůnech, s plným počtem duší, které dosáhly vzkříšení. Dle symboliky z písma 144 tisíc duší. To jsou kmenové bytosti nebeského stáda duší. Tito vyvolení, jsou vzkříšené duše, které prošly dualitou a dosáhly božství do doby současného příchodu Pána. Jsou prvním zralým ovocem Země a číslovka 144 tisíc symbolizuje nejvyšší úplnost, které dosáhli. Úroveň králů a kněžích, před Božím trůnem. V páté vrstvě je Boží královský úřad. Šesté nebe je pak soukromou sférou Boží rodiny a sedmé nebe je oblastí nezjeveného a nepojmenovaného Pra-Nejvyššího.
Všechny tyto vrstvy jsou vrstvami Plnosti Božího Pléroma. Jsou naplněny bytostmi, jejichž energetické vyzařování je shodné se sférou, ve které žijí. Každý sám rozhoduje, co z něj bude vyzařovat a tak se každý sám zařazuje přesně tam, kam patří.

Eóny jako osoby

Člověk si může uvědomit, že i jeho osobnost je složena z celé řady složek. V jisté části života je hravým dítětem, v jisté části života je uvědomělým studentem, někdo v něm pak vidí třeba zkušeného profesionála, ale když přijde domů, je z něj třeba vášnivý zahradník, konstruktér, anebo zodpovědný otec. V milujícím a ochraňujícím rodiči, je však také latentní násilník, či vrah, když ublížíte jeho dětem… V neohroženém hrdinovi, však můžete probudit zbabělce, když v něm vyvoláte přílišný strach. Podobně také Kristus, či vaše kmenová bytost v sobě obsahuje mnoho stránek své plnosti, které když jsou vytvořeny jako izolované entity, tak se stávají menšími dětmi, ve kterých rodič důkladně poznává různé aspekty své osobnosti. V každém dítěti trochu něco jiného. Skrze tyto své děti se poznává a moudří vyšší bytost, když si uvědomuje sebe sama ve svém potomstvu a prožívá s ním jeho osudy a životní šrámy. Tak vzniklo dvanáct eónů Světla naplněných bytostmi a skrze Sofii, pak dalších dvanáct eónů Chaosu plných rozmanitých životních forem. Oba světy jsou pak mezi sebou odděleny neprůhlednou oponou.
Ačkoliv každé z dětí zdědí nějakou specifickou vlastnost, každý se může rozhodnout, kam chce patřit a kým se nakonec stane. A tak se všechny Boží eóny naplnily androgynními (lidskými) bytostmi a získávají svoji vlastní zkušenost moudrosti. Toto zosobnění aiónů najdeme například v Tajné knize Janově, knize Požehnaný Eugnóstos, knize Moudrost Ježíše Krista a nebo ve Svaté knize velkého neviditelného Ducha.

Eóny jako zrcadlové náhledy

Vrstvy Pravdy bychom mohli připodobnit k vrstvám cibule. Když si do morku kostí uvědomíte pravdivost některého úhlu pohledu, váš duch povyroste a najednou se to stane bránou k pochopení jiných a hlubších souvislostí, které vám dříve unikaly. Aby si duše uvězněná v Chaosu mohla uvědomit velikost, nádheru a rozsah Plnosti, zakusila všechny rozměry klamu. Oblast Chaosu je místo stvořené archonty, které imituje skutečnost, jako by to byl nepřesný odraz Skutečnosti na hladině vod.

Duše ve vodách iluze zakusila bolest, pojmenovala ji a tím si ji uvědomila. Uvědomění znamená porozumění, z čeho bolest vychází a co je jejím opakem. Z toho vzešlo rozhodnutí nezakoušet bolest, ale blaženost. To samotné uvědomění, že máme volbu, být připoutaní k matérii a zakoušet bolest, anebo se jí jednoduše vzdát a tím se okamžitě osvobodit, je obrovsky transformační. Když duše vystoupí z diktátu egoického, iluzorního a uměle vytvořeného Já, ulpívajícího v příběhu o sobě samém a uvědomí si, že trpí jen kvůli tomu, že se ztotožňuje se světem klamu, pak se může okamžitě osvobodit.
 

Definice dvanácti náhledů

(s) = Skutečnost patrná po probuzení

(i) = Iluze Chaosu

(s)  Bezpodmínečná láska - Láska je život a je vším co jest. Je ve všem, je stavební látkou vesmíru, je jí neomezené množství. Láska nic nežádá, ale dává. Láska je Bůh. Láska je světlo, jehož paprsky dopadají na dobré i zlé.
(i)  Podmíněná láska - Budu milovat, toho, kdo miluje mě. Potřebuji abys mi dával lásku, pokud ne opustím tě = láska jako chtíč a jako závislost na druhém. Nemám nad ní kontrolu, přilétá odněkud zvenčí a odlétá, kdy chce. Ve skutečnosti je to závislost.

(s)  Víra - Je vnitřní jistotou, která je ověřená a prohloubená praktickou osobní mystickou zkušeností s podstatou reality, bez ohledu na všeobecně uznávané  závěry. Víra vychází z neviditelných skutečností, ale projevuje se zjevným působením zákonu příčiny a následku.
(i)  Přesvědčení - Je osobní jistota vycházející z logických závěrů mysli o neviditelných skutečnostech, podpořená viditelnými důkazy. Neobsahuje v sobě nepřenositelnou osobní zkušenost. Je domnělou vírou.

(s)  Pokora - Je ctnost, která je vstupní branou ke zmoudření a vyvýšení. Odkládá závěry vlastního ega a otevírá se přijetí moudrosti přicházející z ducha, za tělesnou myslí.
(i)  Povýšenost - Je slabostí těch, kdo žijí v mysli a podléhají iluzi vytvořeného Já o tom, kým ve skutečnosti jsou. Je spojená se ztotožňování sebe sama s egoickým Já a jeho příběhem. Pokora je pro ni slabostí

(s)  Naděje v Boha - Naděje v Bohu je nadějí spojenou s Boží spravedlností, moudrostí, láskou a mocí, která je připravená inhed pozvednout toho, kdo se vzdal světa. Kdo se všeho ve světě vzdá, dostane přehojně vše, oč žádá jeho srdce a k tomu věčný život.
(i)  Naděje světa - Je nadějí těch, kdo doufají ve hmotný svět, jeho bohatství, v jeho složky moci, v tento krátký život ve světě, nebo ve své vlastní ruce. Je nadějí všech, kdo se upnuli k pomíjivé hmotě. Zdědí její osud a to je zánik.

(s)  Krása ducha - Duchovní zrak vnímá a oceňuje krásu ducha nad tělesnou krásou. Duchovní krása vychází zevnitř a proniká na povrch. Zkrášlí každého. Není pomíjívá, ale může neomezeně růst. 
(i)  Krása těla - Je pomíjivá a neuspokojující. Kdo se na ni upnul, podlehl iluzi, která ho neuspokojí a časem zákonitě zklame. I tělesná krása může být odpudivá, když je v ní zkažený duch.

(s)  Důvěra v Boha - Je schopnost plně se Bohu odevzdat. Vzdát se své vůle, přenechat vedení duchu a setrvávat ve vnitřním míru a Lásce i přes to, že tělesná mysl stále touží vystoupit z klidu, prosazovat vlastní vůli a vzít záležitosti do svých rukou. Kdo má skutečnou důvěru, ví, že Láska se dokonale stará o ty, kdo jí patří a setrvávají v ní. Nežádá nic, než vaše bytí v Lásce.
(i) Důvěra v člověka - Potřeba neustálé myšlenkové kontroly situace a neustálého konání. Neustálý neklid spojený s obavou, aby se záležitosti nevymkly kontrole. Přesvědčení, že musím stále pracovat, abych byl hoden něco si zasloužit. Setrvávat v bezčasovém bytí mimo myšlení považuje za ztrátu času a ohrožení osobní prosperity.

(s)  Vnitřní místo kontroly - Já jsem příčinou všeho co se mi děje. Na nejhlubší úrovni jsem se vším propojený. Chci-li něco ve svém životě změnit, musím změnit především sebe na úrovni příčiny. Co vyzařuji, to se mi vrací.
(i)  Vnější místo kontroly - Příčinou všeho neštěstí je vždy něco mimo mě. V sobě samém nevidím problém. Jsem oběť okolností, které jsou mimo sféru mého vlivu. Kdo mě jen zachrání?

(s)  Štěstí v dávání - Vše co upřímně dávám, se mi vrací obohacené a znásobené. Více štěstí je v dávání než v přijímání.
(i)  Štěstí v přijímání - Štěstí si musím zajistit sám, skrze to co vlastním. Pokud nebudu bohatý, nebudu šťastný. Jsem obětí klamu, že čím více věcí budu mít, tím budu šťastnější. 

(s)  Moudrost ducha - Skutečná osvobozující a hluboká životní moudrost pramení z ducha a je darem z Výšin. Vychází ze schopnosti odevzdat se Bohu v důvěře. Není třeba se kvůli ní namáhat. Přílišné zaměstnávání mysli jí neprospívá. Je občerstvující.
(i)  Moudrost těla - Představuje vědomosti, myšlenkové vzorce a vzpomínky. Je potřebná, ale jen do té míry, pokud v ní nesetrváváme stále. Nesmí místem našeho spočinutí. Je nástrojem, který máme ovládat. Máme ho použít a odložit. Pokud ovládá ona nás, stává se tyranem. 

(s)  Vnitřní život - Žiji ve svém srdci, to znamená naslouchám své duši a dávám jí svobodu. Stav mého srdce a mysli je  pro mě důležitější, než výkon a forma. Způsob, jak věci dělám je důležitější než to, co dělám. Stav ducha je rozhodující bez ohledu na činnost. Jsem TO, které vnímá můj život. Žiji tak, že stále vnímám JÁ JSEM. 
(i)  Vnější život - Převažuje tělesný pohled, kterým vidím jen povrch věcí. Pomíjím ducha, se kterým konám a vnější formy a výsledky jsou pro mě jediným kritériem. Moje uměle vytvořená představa o sobě samém, (egoická) identita, je pro mě skutečnější než má duše. Nevnímám TO, kým ve skutečnosti jsem. Mé lpící srdce je zrádce.

(s)  Setrvání v přítomnosti - Stále vnímám přítomné dění, jako jedinou existující realitu. Žiji přítomným okamžikem a tím se stávám mocným v síle vědomí. Mám k dispozici celého ducha. Účinně a s lehkostí ovliňuji svou realitu.
(i)  Ulpívání v minulosti a budoucnosti - Má pozornost stále uniká do minulosti a nebo budoucnosti. Zřídka jsem plně v přítomnosti a zřídka mám k dispozici sílu ducha. Život plyne, zatím co já jsem mimo jeho proud. Nemám sílu řešit život a stále mě to dohání. Myslím si, že jsem přítomným, ale můj duch je většinu času mimo přítomnost.

(s)  Svědomí ducha - Slyším v sobě promlouvat hlas Lásky a dám na jeho doporučení, i když rozumu se to někdy nelíbí. Přijímám to, co probouzí vášeň inspiraci, intuici a nadšení. Odmítám to, co mě zotročuje a svazuje. Tím, že setrvávám vždy v Lásce, se vše co dělám očišťuje.
(i)  Svědomí rozumu - Mám plnou hlavu definicí a pravidel, které jsem přijal zvenčí. V poslouchání pravidel vidím ctnost a spásu. Můj život je plný odříkání a služby druhým. Obětuji se kvůli pravidlům, kvůli druhým, kvůli bohu a zapírám sebe sama, i když srdce volá po Svobodě, upřednosťuji svazující rozum. Jsem vězněm svého svědomí.

Přijměte Krista

Z třinácti kajícných písní Pistis Sofie je patrné, že si hluboce uvědomila rozsah Pravdy, když porozuměla všem dvanácti rozměrům klamu, zatím co byla namočená v jeho vodách. A to ji doslova nevratně proměnilo. Její příběh je příběhem Světla, které bylo sesláno dolů, do oblasti vod, aby spojilo veškerenstvo se světlem. Duše, která vše důkladně pochopí, neutralizuje účinky magnetického působení sfér Chaosu a vystoupá nahoru jako lehký balonek. Zvítězí nad ďáblem. A to je i smysl slov apoštola Pavla, který vysvětluje, že účelem našich životů je do hloubky pochopit všechny rozměry Plnosti a tím přijmout Krista do svých srdcí. Každý člověk na světě, i kdyby nikdy neslyšel ani slovo evangelia, přijme Krista do svého srdce tím, když se otevře Plnosti, kterou On představoval a nechá se jí dokonale prostoupit. Ať tedy ve vašich srdcích přebývá Kristus navždy.