Pro další díl odhalování posvátných Božích tajemství, jsme zvolili název na motivy gnostického textu Pistis Sophia. Rukopis tohoto textu byl napsán někdy mezi 3. a 4. stoletím našeho letopočtu a byl znovuobjeven v roce 1773. Význam jeho názvu je spojen jednak se Sofií, ženskou osobou Krista, ale také s výrazem Pistis. Značící moudrost pramenící z víry. Význam tohoto názvu nám objasní tento článek, ale bude toho ještě mnohem více. Odkaz a smysl tohoto gnostického textu zapadá do kontextu jiných rukopisů a jistě brzy pochopíte, že v našem seriálu článků se výborně hodí pro pokračování příběhu stvoření, osudu a vykoupení člověka.

Sofia v tobě

V předcházejících dvou článcích jsme otevřeli zásadní příběh Adama a Evy, který je pro nás klíčovým nejen z hledisku vzniku a významu iluzorního světa smrti a Chaosu, ale také z hlediska našich osobních osudů. Nebeská Eva zvaná Sofie, jakožto Boží emanance a poslední z Pánových eónů Světla, je kouskem Jeho samotného a představuje konkrétní nebeskou Božskou bytost. Je čistou láskou, která jde do projektu, o kterém má možná naivní představy a její „chyba“ je v tom, že si neuvědomuje plně důsledky svého rozhodnutí… Neuvědomuje si hořkost toho, co nikdy předtím nezažila. Ve svém domově, ve světě bezpodmínečné Lásky nepoznala krutost Chaosu a jeho klam, neboť on vytváří napodobeninu Světla. Když se ocitá uvězněná v eónech Chaosu, vyslovuje pokání:

Z jiného úhlu pohledu je Sophia hrdinka, která umožnila hru duálního světa a duchovní vývoj člověka v něm. Hrdinka, která podstoupila tento projekt z bezpodmínečné lásky ke svému Pánovi. Svého pochybení se dopouští v důsledku svého oslabení, které plyne z oddělení od svého Pána. Vydala se do chaosu bez svého protějšku, mužství, čili nepřekonatelné síly mysli, aby odčinila svou chybu. Temnota ji uvěznila a ona zůstala opuštěná, bez spojení se svou hlavou, Kristem.
Při pokynu, ať následuje světlo, jí bylo ukázáno, že to je cesta k nápravě své chyby - vložit světlo do nedokonalého (což učinila zplozením Jaltabaótha). Porušila zákon, byla poskvrněná, a musela se očistit. Odpuštění je jedna věc a svědomí je jiná věc. Takže opět několik aspektů, úhlů pohledu.
Tento příběh není pouze příběhem dvou božských bytostí o ztrátě a opětovném získání božství. Mnohem zásadněji tento příběh začneme chápat, když si uvědomíme, že vždy platí zákon „jako nahoře, tak i dole“. Přesněji řečeno uvnitř nás. Sofie je příběhem nesmrtelné části duše každého z nás. Duše je částí Boha v každém z nás, se kterou v duálním světě nejsme automaticky ve spojení. Je láskyplná a nevinná jako dítě, původně pocházející z vyšší bytosti, z Krista. On je kmenem, ze kterého pocházejí všechny ratolesti a větévky. Vy jste inkarnací vyšší kmenové bytosti a ta je součástí, vyšší bytosti, Krista. Jste tedy malým kouskem Boha, jako jím je na mnohem vyšší úrovni i Sofie. Tak jako Sofie, i vaše jednotlivé dušičky šli do projektu pozemské zkušenosti dobrovolně. Jako Bůh Syn dal vznik svým dvanácti eónům (rozměrům, či náhledům), z nichž pochází vaše kmenová bytost, tak vaše kmenová bytost dala vznik mnoha dalším kouskům sebe samé. Sestoupením z říše čisté lásky do hmoty, jste zůstali uvězněni mimo své původní bydliště v eónech Chaosu, v přírodě smrti zvané hrob lidstva, tak jako tam uvázla Sofie. Znova a znova se tu inkarnujete, abyste něco pochopili. Abyste dozráli ke zvolenému božství.
Sofie je osobní představitelkou a Matkou naší božské, nehmotné části, bezpodmínečné lásky v nás a její úděl je údělem všech duší žijících v tomto světě. Úkolem duše je získání vyšší moudrosti a znovuobjevení svého světelného duchovního původu. Je to příběh dušičky čisté, jako dítě, která přebývá v našem středu a je uvězněná, dokud se s ní nespojíme. Naše spojení symbolizuje vítězství ducha nad hmotou. Je to o našem objevení božské síly v nás samotných, která je mocnější než ďábel a celý jeho svět, když získá moudrost v duálním světě kontrastů.

Adam v tobě

Adam je symbolem naší hmotné a mentální části, stvořené archonty. Je to naše psychické já, jehož účelem je, aby se sloučilo s duchovní, nebeskou složkou. Pokud k tomu uvnitř jedince skutečně dojde, stane se božskou bytostí a princip světla přemění postupně tělesného, psychického jedince, v bytost duchovní. Získá nový šat. Proces zrání postupně, pomalu člověka odhmotňuje a umožní mu vzestup do vyšších sfér reality, aby nakonec přišel domů jako marnotratný syn, který je bohatší o trpkou zkušenost, která v něm vzbudila žár bezpodmínečné a zvolené lásky. Tak se z nedokonalého stává dokonalý a všechno minulé trápení se stává nepodstatným. „Marnotratný“ syn už není prominentní dítě bohatého Otce, ale je to niterný a hluboký Syn zocelený bojem, který nejprve o vše v boji přišel, ale nakonec získal více, než na počátku a Otec mu běží naproti s otevřenou náručí a miluje ho více než dříve. Syn získal netušenou lehkost bytí a Otec přivítal svého Syna se slávou, tentokrát už jako Syna Božího, prověřeného žárem zkoušek, ne archontského, zrazujícího. Tento syn se stal někým jiným, nově se narodil.

Druhé zrození

Druhé zrození je zrození z vody a ducha. Naše tělesnost, látkové tělo, je ze 75% voda. Byli jsme do ní ponořeni. Křest vodou symbolizuje zvolený osud naší duše, která se nejprve plně ponořila do hmoty a následně z ní vystoupila díky nalezení Krista. Skutečné následování Krista vede k objevení cesty do ducha a tedy k novému zrození. Zrození z ducha. Na začátku křesťanské dráhy dochází ke křtu úplným ponořením do vody. Samotný obřad křtu ponořením do vody je však prázdným aktem, pokud mu nepředchází opravdové odevzdání a zasvěcení se Bohu. To křesťané dělají na začátku své duchovní cesty, když uvěří.

Když je následně po křtu, křesťanská duchovní cesta úspěšná, vede k druhému zrození. To je zrození z ducha, kdy duch prostoupí hmotu a vnitřní cesta, vnitřní život, se stane skutečnějším, než ten vnější. Úhel pohledu člověka se naprosto promění. Dojde k pochopení, že vnější život je pouhou iluzí. Že materiální život vytváří velmi přesvědčivé zdání skutečnosti, ale přináší prázdnotu, zatímco vnitřní život se tu zdá být ničím, ale je v něm skrytá veškerá plnost. Novým zrozením pochopíme, že eóny Chaosu jsou jen obráceným odrazem Skutečnosti. Jsou iluzí.
Druhým zrozením je, když původně dokonalý Adam, který byl archonty ponížen, pochopí Skutečnost o tom, že ho archonti udržovali v nevědomosti zlaté klece. Že nejsou tím, za co se vydávali. Adam pochopí, že je nahý a bez Evy není celistvý. Oba se stydí kvůli své duchovní nahotě. To nové uvědomění je cestou k nové kvalitě a cestou ven z vězení. To symbolizuje naše tělesné zrození v nevědomosti, které si postupně začíná uvědomovat svou nahotu a začíná objevovat iluzornost a prázdnotu reality, která ho obklopuje. Když Adam touží po Evě, touží tím ve skutečnosti po spojení s láskyplnou duší v sobě. Tak dochází ke sloučení pozemské a duchovní části člověka. Probuzený člověk se vědomě spojuje se svou duší a začíná zářit láskou. Stává se celistvým, mocným a svobodným. Vystupuje ze sevření silných magnetických sfér Chaosu, z vězení, a vstupuje do 13. eónu, kristovského vědomí, které je vyvýšeno nad dualitou. Stává se vůči magnetickým silám dvanácti eonů neutrálním a následuje tím šlépěje Krista, který zvítězil nad ďáblem. Ďábel nad ním dále již nemá moc. Ďábel je vládcem toho tělesného, ale tělesné bylo obětováno na kříži a zrodilo se duchovní. To, co bylo zaseto v necti, vyrůstá ve slávě. To tělesné semínko, zaseté do půdy bylo vstřebáno duchovním a proměnilo se v nové stvoření, novou rostlinu přinášející plody.

Rozměr dovnitř a ven

Život člověka se odehrává ve dvou rovinách. Vnitřní a vnější. Kdo žije a vnímá pouze jednu rovinu, žije na vnější úrovni a rozpoznává pouze povrch věcí. Realizuje pouze Adama, odděleného od Evy. Proto je současný svět převážně mužský. Vítězí v něm síla, dominance, ego, dosahování cílů ve hmotě.
Kdo žije jen ve hmotě, dívá se na svět očima tělesnýma, je v hlavě a mnohem bohatší a významnější smysl života mu uniká. Je dvourozměrnou bytostí (tělo a mysl) a třetí rozměr, potřebný k realizaci božství, je mu vzdálený.

Všichni žijeme zpočátku v některém z eónů, vrstev Chaosu, a podle našeho osobního náhledu na život, by se dalo identifikovat, která je to vrstva. Čím nižší vrstva, tím bolestnější život to je, a tím méně ho můžeme chápat z nadhledu, pochopit jeho smysl, respektovat druhé a prožívat vnitřní mír. Ve vnějším náhledu, je život bolestně neuspokojivý, prázdný a neustále hledající vysvobození. Čím více objevujeme a respektujeme náš vnitřní rozměr, tím více respektujeme naši duši a náš život je s ní v souladu. Hýčkáme ji, dáváme jí životní prostor a nasloucháme její řeči. Nebeské se v nás spojuje s tím pozemským, až časem to nebeské prostoupí tělesným a přestaneme být rozdělení, staneme se celistvými, přítomnými, vědomými a mocnými. Takto postupujeme skrze nebeské brány eónů, zatímco na povrchu se odehrává náš každodenní běžný, materiální život.
Výstupem skrze duchovní eóny se významně mění náš vnitřní náhled na život a to podstatně ovlivňuje i dění na povrchu. Život v nízké rovině je život v nízké vibraci. Je to život s nízkou energií elektromagnetického vyzařování našeho mozku a hlavně srdce. Čím nižší je naše elektromagnetické vyzařování, tím více jsme vězni Chaosu a náš život je vnitřním peklem. Žijeme v eónu, ve kterém se shromažďují entity s velmi podobným vyzařováním, jako máme my sami. A tím nám svět nastavuje zrcadlo. Vše co k nám přichází, promlouvá o tom, kým jsme uvnitř, a co se nám děje je ovlivněno tím, ve které vrstvě náhledu žijeme.
Duchovní cesta člověka je objevení rozměru dovnitř a ven, který každý z nás má. Je to uvědomění o tom, že žijeme na dvou úrovních, které musí být sjednoceny, toužíme-li po lásce, míru, vnitřním klidu a věčném životě. Zvnitřňování je pozvolný proces duchovní cesty. Je to pronikání do ducha. Vyžaduje si od nás bytostné, niterné, postupné uvědomění. Objevení, že v životě zdaleka tolik nezáleží na formě, jako na obsahu. Že zdaleka není tolik důležité, co v životě děláme, jako „způsob,“ jakým to děláme. Že naše skutky očišťuje vědomí, se kterým žijeme.
Jen si zkuste vykonávat třeba domácí práce s pocitem, že to nikdo neocení, je to zbytečné a všichni vás tím zneužívají…Vaše energie bude nízká, budete unavení a nahněvaní. Ostatní se vám budou vyhýbat, abyste je nepřetáhli smetákem a vy bude vyčerpaní, osamocení a stanete se skutečnou obětí, jelikož vaši práci skutečně nikdo neocení. Váš ubohý vnitřní stav je vaším ubohým náhledem, který z vás sálá na sto honů. Život vám tak bude zrcadlit, kým skutečně uvnitř jste a neustále vám bude potvrzovat vaši vnitřní pravdu, či náhled, ve kterém žijete. Vaše černé myšlení se stane vaším osudem, a čím bude černější, tím více se vám to bude na všem zrcadlit. Zařadili jste se do eónu, kde žijí entity vám podobné.

Pokud si však výše popsané souvislosti bytostně uvědomíte, zjistíte, že je potřeba na prvním místě změnit vaše vnitřní vyzařování. Že nejste obětí, ale tvůrcem toho, jak se cítíte a co se vám děje. Začnete tutéž práci dělat vědomě a s láskou, a v tentýž moment bytostného uvědomění změníte sféru vědomí, ve které jste doposud žili. To, co šlo doposud ztuha, je mnohem lehčí. Vše, co potkáte, okrášlíte svým úsměvem a zářivou energií. Nejen že nebudete unavení, ale práce pro vás bude odměnou. Budou k vám přitahováni lidé, kteří vás pochopí a ocení vás a vy budete od nich zpětně cítit naplnění a radost. To co z vás vyzařuje, to se vám vrací. Ztotožníte se se slovy Krista: „Mějte ve zvyku dávat a lidé vám přinesou nazpět plnou a překypující náruč…“ (Lukáš 6:38)
Život ještě mnohokrát vyzkouší, jestli skutečně věříte, tomu, čemu říkáte, že věříte. Znova a znova bude přicházet myšlenka na neúspěch, malost, zneužívání a nedostatek. Pokud ji znova a znova necháte jít, odkud přišla, a místo ní se začnete soustředit na vyšší realitu, kterou vytváříte, pak se ve vás nízké vědomí s jeho manipulací už nemůže uchytit a vy projdete nebeskou bránou do vyššího levelu hry zvané život. Budou vás potkávat jiné situace, jiní lidé a vyšší formy zkušeností.
Tak procházíte nebeskými bránami, ale z materiálního pohledu jste prostě jen vykonávali domácí práce, stejně jako mnohokrát předtím. Kdo se dívá pouze na povrch věcí, pro toho zůstane vaše slavnostní otevření nové brány utajeno. Nic nepochopí a neocení. Protože pro materialistu existuje pouze jeden součet. Jedna a jedna umytá podlaha jsou dvě umyté podlahy a nic víc… S ostatním na mě nechoďte, říká... 

Z duchovního hlediska, vyššího náhledu, je umytá podlaha naprosto nepodstatná. V Božích očích jste se právě stali někým větším. Pochopili jste smysl života a ovládli jste hru. Začali jste si všímat a prakticky jste uchopili skutečnost, že život se odehrává na rovině vnější, a současně i vnitřní. Ocenili jste, že ta vnitřní má nesmírnou hodnotu a ta vnější je druhořadá. Vaše zvnitřňování vede k rozvázání pout s materiálním světem a jeho náhledem. Vnitřní cesta, je cestou věčného života a cestou k dokonalosti a bezhříšnosti. Na vnitřní cestě se mění úroveň vašeho bodu přitažlivosti. Jste na čím dál větší úrovni elektromagnetického vyzařování. Rozsvítili jste své vnitřní světlo ducha, které je pramenem vaší síly a čistoty. Vaše aura září čím dál čistějším světlem. Svlékli jste formu povrchnosti a nechali jste se prostoupit světlem nitra. Vaše proměna probíhá z nejvnitřnějšího nitra a vy se pohybujete směrem od nejvnějšnějšího z vnějších k nejvnitřnějšímu z vnitřních. Čím jste více v nitru, tím více života ve vás je, tím jste vědomější a přítomnější. Až jednoho dne zjistíte, že již žijete věčný život. Vaše vědomí totiž už jen neproblikává do Skutečnosti, ale zůstává v něm neustále. Zjistíte, že z přítomného okamžiku už neunikáte, ale žijete v bezčasovém přítomném a radostném okamžiku stále, nepřetržitě. Vaše silné vědomí vás prozářilo a očistilo Světlem, a proto už v Božích očích nehřešíte. To pozemské, psychické tělo se spojilo s nebeským principem. Váš obrazný Adam s Evou se ve vás stali opět jedním Božím Synem, dokonalým Adamem, který je mocnější, než všichni archonti i celý jejich svět dohromady. Už nejste nazí a nestydíte se, oblékli jste světelný šat ducha, který vám nikdo nemůže vzít. To je šat, kterého jste součástí, vyrostl z vašeho nitra a zdobí vás. Ano z pohledu materiálního vnějšího náhledu, jste v tomto světě pořád ten „nedokonalý a chybující člověk“, ale u Boha jste bez hříchu. Jste panenští a čistí. Vystoupili jste z dialektického (duálního) světa, i když v něm fyzicky ještě žijete. Při vzkříšení duší se proměníte do božské podoby a budete vzati do svého věčného nebeského obydlí. Složili jste maturitu v tomto světě a čeká vás mnohem vyšší level. A ti, co jsou ještě na půl cesty, ale svou vnitřní cestu již zahájili, ti projdou bránou do vyšší reality Božího království na Zemi. Do reality 4D.
Pozor však na to, aby vaše duchovnost nebyla pouze vnější forma. To je šat, který z vás při příchodu Pána spadne, a vy před ním budete nazí a budete se stydět. Kéž se to nikdy nestane. Kdo má uši, ať slyší a pochopí smysl. Pán vzkazuje těm, kdo uspějí:

Rozdělení na muže a ženu

Dvě roviny bytí člověka se promítají i do rozdělení člověka, původně androgynní dokonalé bytosti na bytosti dvě, ale menší. Muže a ženu. To, co bylo nejprve jedním a dokonalým (božským Adamem), je v dualitě dvojím, vzájemně se doplňujícím. Nejzazší mez, kam člověk mohl zajít, je současná materiální realita 3D. Ta představuje významné omezení božskosti člověka. Muž a žena představují jednoho, rozděleného na dva. Když se archonti snažili vyjmout z člověka vyšší božský princip, stvořili ženu a to nám napovídá něco o tom, co se stalo. Zákon fraktálové struktury vede k možnosti nekonečného dělení. Z jednoho velkého byli vytvořeni dva menší, zdánlivě odlišní, ale podobní, kteří však v sobě nesou zárodek celistvosti. Dělení na mužství a ženství v sobě obsahuje polaritu. To je náboj mezi oběma protipóly, který je tím větší, čím větší je míra rozdílnosti jejich orientace. To však nepoměřuje sílu lásky, ale sílu tělesné sexuální přitažlivosti (pudu) mezi jedinci. Muž i žena v sobě obsahují jak podíl mužství, tak podíl ženství. Jako tmavý JIN obsahuje zárodek světlého JANG a naopak. U každého jedince je ten poměr jedinečný. Avšak u ženy je to zpravidla tak, že v sobě obsahuje podstatně větší díl ženství, než mužství a muž zase v sobě má zpravidla více mužství, než ženství. Existuje však řada lidí s obrácenou polaritou.
Silné ženství (Sophia) je symbolem VNITŘNÍHO JÁ člověka. Jeho duše, vnitřní roviny bytí. Je zranitelná, dětská, hravá, plynoucí, neohraničená intuitivní, podřizující se a harmonizující. Žijící v srdci. Je vnitřním hřejivým teplem domova. Zakládající si na vztazích a upozaďuje dosahování cílů ve hmotě. Dle moudrosti čínského konfuciánství a taoismu, žena představuje princip JIN obsažený v energii země a vody. Její vyzařování je magnetické. Vaše srdce, vyzařuje magnetické vlny, dle vaší úrovně vibrace a zásadním způsobem ovlivňuje váš bod přitažlivosti. Vše, co si k sobě přitahujete, ať už jde o lidi, události anebo duchovní entity. Jedná se o vlnění, které je mnohonásobně silnější, než elektrochemické impulzy mozku. Je to síla přitažlivosti a tvořivosti vaší duše.
Silné mužství (Adam) je symbolem VNĚJŠÍHO JÁ člověka. Váš Adam je tím, kým si „myslíte“, že jste. Zatímco vaše Sophia je tím, kým „opravdu“ jste. Adam představuje vnější tělesnou formu, někdy také popisovanou jako masku, za kterou se ukrýváte. Vaše ego, tělesnost, psychičnost. Mužství je vůdčí, ochraňující, pronikající, bojující, aktivní. Samo sebe chápe jako dominantní, ovládající, prosazující a silné. Sídlí převážně v hlavě, a proto jeho vyzařování je elektrické. Zaměřené rozumově, podceňující cit a vztahy ve prospěch dobývání cílů ve hmotě. Dle moudrosti čínského konfuciánství a taoismu, je muž představován principem JANG obsaženým v elementech větru a ohně.

Muž i žena, žijící a projevující se v extrémních polaritách mužství i ženství, jsou nestabilní, nevyrovnaní, neceliství. Tyto dva izolované extrémy sice mohou vzplanout velmi silnou sexuální, až živočišnou touhou, jejich dlouhodobé pokojné soužití je však vyloučeno bez ostrých konfliktů a totálního neporozumění. Jejich extrémní mužství a ženství je povrchní, tělesné a falešné, či pouze domnělé. Realizace těchto extrémů může být utišena jedině duchovním růstem. To je vyšším uvědoměním, vyšším životním náhledem, vyšší mírou vědomí (ducha). Tak dochází k objevení a živení třetího rozměru bytosti. Duchovního rozměru. Pokud se člověk nachází v extrémním mužství, je v hlavě a v egu, představuje tím ono biblické „ drsné panování nad ženou“. Pokud se žena ocitá v extrémním ženství, je doslova zmítána emocemi a touhami, či neschopností zaměřit se na cíl, které byly v knize Genesis předpověděny tím, že žena „bude po svém muži žádostivě toužit.“ V tomto stavu extrémních polarit, jsou muž a žena na sobě silně závislí, mají jeden vůči druhému silná očekávání a trpí jejich domnělým, neustálým nedostatkem a tak jsou permanentně nespokojení ve vztahu i v životě. Své vnitřní potřeby, touhy a očekávání projektují výlučně do partnera a nemohou se zbavit iluze, že najdou spásu v někom mimo sebe sama. V nějakém princi, či princezně, které jednou potkají.

Teprve ten, kdo se spojil se svou vlastní duší, získá vnitřní sílu a celistvost pramenící z ducha. Je utěšen Bohem, získá lehkost bytí, teplo silné lásky v sobě. Stává se celistvým, milujícím a rozdávajícím své osobní dary. Už není tím, kdo potřebuje druhého a vyžaduje od něj cokoliv. Lásku, poslušnost, službu, oběti apod… Pokud v sobě muž i žena uskuteční tuto proměnu s pomocí Boží, pak nastane zázrak opravdové, hluboké, nezištné a zářící Lásky. Partneři už nežijí s pocitem, že jeden druhého potřebují ke štěstí. Tím partnera nevyužívají jako by byl jejich majetkem. Oba se teď dokáží milovat více, než za dob závislosti. Dávají jeden druhému vnitřní svobodu a doplňují se, místo aby se vzájemně zatěžovali nekončícími požadavky. Jeden druhého obdarovávají svými osobními dary . Jeden pro druhého jsou spočinutím v dokonalé symbióze. Jsou pro sebe vzájemně zářícím a nezištně dávajícím požehnáním. Teprve, když se partneři osvobodí od svých vnitřních démonů, zažijí krásu nezištné lásky, jejíž žár je netušený. Jako žár hořícího slunce. Skutečnou Lásku poznáte až s osvobozením z dvanácti magnetických sfér chaosu. Na duchovní vnitřní cestě bude i vaše partnerská láska sílit.

Aby bylo možné dosáhnout výše popsané rovnováhy, musí dojít k dokonalému a vědomému přijetí obou stránek polarity v nás. Žena se musí v určitém smyslu stát více mužem a muž v určitém smyslu více ženou, což se automaticky děje vstupem do vyšší Lásky a znamená to, že v sobě rozvineme to, co jsme dříve horečně hledali v partnerovi. Stáváme se stabilnějšími a soběstačnějšími. Lásku dáváme z přebytku a přestáváme o ni žebrat u jiných.
Muži jsou jemnější a citlivější, čímž posilují své mužství. Dávají tím ženě schopnost se otevřít, odevzdat se mu, přijmout ho a plně s ním splynout. Muž opouští surový a drsný, egoický archetyp, který ženu často vede do uzavření.
Ženy jsou postupem do vyšší lásky více emočně stabilnější, nezávislejší, samostatnější, vyrovnanější a nevytvářejí na muže nátlak, který by vedl k jeho ochladnutí. Svou nově nalezenou vnitřní svobodu projeví žena, novým vyzařováním lásky a tím se stává pro muže magneticky přitažlivou a neodolatelnou. Tak dochází k vzájemnému proniknutí a hlubokému splynutí duší. Původně výbušný náboj polarity je neutralizován a dochází k lásce založené na svobodě a lehkosti. Z dřívějšího alfasamce se stává pozorný a stabilní, opravdový muž a z bývalé hysterky je éterická a vznešená žena.
S každým, kdo nalezl svou vlastní duši, je to stejné. Spojí se s ní, pronikne do ní a nalezne novou Svobodu a Plnost.

Duše tvoří archonty

Vaše duše, je jako láskyplná, něžná a dětská Sofie. Rozhodla se vstoupit do pustiny duality a výsledkem bylo, že stvořila archonty. Její podstata to umožňuje. Cílem vaší duše bylo skočit do Chaosu a z dokonalosti zděděné, udělat dokonalost získanou. Takovou dokonalost, která prošla zkouškami, utrpením a zážitkem strachu ze smrti. Ale ten střet duše se světem odcizení, rozdělení a iluze byl natolik bolestný, že dušička uvázla na dlouhý čas v pasti světa bez Božské Lásky. Veškerá myšlenka na minulý život jí byla odebrána, aby to jediné, čím může být vysvobozena, bylo nalezení hluboké vnitřní kvality a zvolení si Lásky za každých okolností, navzdory všem lákadlům světa. Cesta k vysvobození vede mimo mysl. Posláním vaší duše je neupsat se tomuto světu a jeho prázdnotě, čili ďáblu, ale vždy a za každých okolností zvolit Lásku jako jediné řešení všeho. Obětovat to tělesné, Ježíšovo = Adamovo tělo, ve prospěch duše. Najít odevzdání se Lásce, zažít bezmezné přijetí všeho, co jest a ukotvit se ve vašem duchu, přijmout Krista.
Sofie svůj boj vyhrála a Pán o ní říká:

Střet světelné dušičky, která si nic nepamatuje, s Chaosem, však nejprve způsobil adekvátní zpětnou reakci. Iluze smrti, prázdnoty a nezdaru, v ní vyburcovala zrcadlovou energetickou odezvu, která vyslala do světa archontskou energii. Dušička si tedy sama stvořila archonty, jako své vlastní duševní výtvory. Bytosti duševní, bez hmotného těla. Po nějaké době inkarnace duší, celá skupina těchto nehmotných tvorů se zvířecími rysy, vytvořila eóny Chaosu plné archontských bytostí. Tyto bytosti rostou a množí se díky lidské energii strachu, díky zneužívání, bolesti, prázdnotě, smutku z rozdělení a vlivem krutého vykořisťování. Stali se skutečnými tvory v duchovním světě. Čím více duše uvázla v eónech Chaosu, to znamená v nižších vrstvách, tím více přiživuje temnou stranu. Živí archontský svět a slouží jeho bohům, dokud nenalezne vnitřní cestu, neprojde dvanácti světelnými bránami a nedá se jí osobně poznat pravý Bůh, který je vysoko nad Chaosem. Tak byla Sofii, biblické ženě a jejímu potomstvu, zhmožděna pata. To uvěznění milionů duší v Chaosu je uvězněním Sofie a jejího potomstva. Na jistý čas, dokud nestvoří nové a úplné stvoření ze sebe sama, tvoří archonty = (ďábla a jeho démony) a ty jí zpětně straší a utlačují. Jsou to nelidská stvoření se lví tlamou…To je význam prvního biblického proroctví. Boj Ženy a jejího potomstva, proti Prahadovi a jeho potomstvu je bojem duše proti jejím vlastním archontům, vycházejícím z reality rozdělení dialektického světa. Duše je v dualitě sama, oddělená od svého protějšku a spoutaná silami dialektiky. Boj ženy je i vaším osobním bojem a čeká se, jestli a kdy ho vyhrajete, a zhmoždíte tím drakovi, tomu Prahadovi, jeho hlavu.

Proč máte být jako děti?

V této souvislosti připomeneme Kristova slova : „pokud nebudete jako tyto malé děti, nevstoupíte do nebeského království...“ Co tím mělo být skutečně řečeno? Malé děti jsou totiž názorným příkladem čisté a nezkažené duše. Jsou upřímné, nevinné, prosté, jsou sami sebou a chybí jim lstivost a vypočítavost, která je tak vlastní mužsky orientované společnosti. Malé děti jsou čistým odrazem vaší duše, pocházející z říše Lásky. Čím méně do nich doposud prosákla zkaženost světa, tím více se na ně můžete dívat jako na nevinnou, čistou duši. Dokonce jako na samotné její živoucí zosobnění.
Kristova slova tedy vedou dospělé, aby se spojili se svou duší, jako je to automatické u dětí. Aby znovu objevili to, co drsný svět potlačil. Vybízejí nás, abychom spojili naše dvě životní roviny v rovinu jednu. Aby se tělesný Adam, opět spojil s duchovní Evou, a už více netrpěli vzájemným odloučením.
Naše duše, zůstaly stále jako děti, nevinné a čisté a napojené v duchu.

Většina lidstva však žije v rovině tělesné, kde se nemůže se svou duší potkat. A jak na to pak reaguje duše? Jako dítě, které jste uvěznili na celé roky, do čtyř holých stěn pokoje a nikdo si ho nevšímá, nikdo na něj nemá čas. Cítí hlubokou bolest, samotu a cítí se provinilá. Napadne ji, že asi musí být špatná, když se k ní takto chovají. Napadne ji, že si nezaslouží lásku, ale musí být hodna potrestání. Začne se sebedestruktivními programy, které jsou projevem zoufalství a opuštěnosti. Ten mučivý úhor samoty, bez lásky se už nedá snést, jestli se něco nestane. Se vší silou se tedy pustí do nevědomé odvety, snahy se vysvobodit. Pokud si taková duše zakáže lásku, aby již více netrpěla, tento program přejde do podvědomí a přestane být myslí již dále rozpoznáván. Je to jako nervový impulz, který je automatický a neřízený vědomou složkou mysli. Z člověka, který takto ublížil své duši, svému dítěti, vyroste dospělý, který není schopen lásky. To co nejvíce vnitřně postrádá, není schopen projevit. Nastává obrovský vnitřní konflikt a vnitřní žár, který je velmi obtížné uhasit. Na svět se dostal děsný archont, který roste tím více, čím více se duše bojí utrpení způsobené láskou… Archonti tohoto druhu stojí za sexuálními devianty, masovými vrahy, či za násilím páchaným na ženách a dětech.
Jindy sáhne duše ve své zoufalosti ke snaze upozornit na sebe. Chce vás probudit, pokud jste plně pohrouženi do tělesné roviny života. Upozorní na sebe tím, že její vnitřní magnetismus plný hořkosti a bolesti, přitáhne nevědomě do vaší životní roviny, entity, které žijí z podobné hořkosti a bolesti. Začnete potkávat nepříjemnosti, zradu, vzpouru nenávist všude, kam se podíváte. Archonti této nízké sféry duše vás obklíčí a budou na vás útočit, dokud nevezmete svou dušičku do náručí, jako děťátko a neukonejšíte ji.
Vaše důkladné zastavení vám může mučená duše zařídit například bolestivým úrazem, nebo nemocí postihující právě tu část těla, která se symbolicky vztahuje k vašemu osobnímu problému. Nemyslete si však, že by vaše duše byla váš nepřítel. Ona je vyděšené a uvězněné dítě, které netuší, že její energie tvoří archonty.