Duchovní člověk

Duchovní člověk je ten, který vnímá potřeby svého ducha, chodí v souladu s nimi a nechá se jimi vést. Je otevřený jemnému hlasu nitra, protože umí být tichý a přítomný. Věnuje čas zastavení se, ztišení a naslouchání jemnému vnitřnímu hlásku, který pro tělesně smýšlejícího člověka zdánlivě neexistuje, protože ho neslyší. Duchovnost znamená uvědomování si prvenství ducha nad hmotou. Je to jednoznačné poznání, že cokoliv, co se materializuje a vnímáme to tělesnými smysly, bylo nejprve stvořeno v duchovním, neviditelném rozměru.

I v materialisticky zaměřené společnosti se mluví o tom, že je někdo duchem přítomný, či nepřítomný. Co to znamená? Takový člověk se sice fyzicky nachází zde, ale nevnímá svou přítomnost. Jeho pozornost je jinde a chybí mu duch. Chybí mu část vědomí. V tomto stavu je možné prožít dokonce celý život. U někoho vnímáme, že mu chybí životní jiskra. Poukazuje to na nemateriální stránku osobnosti, na jeho duši, ve které je přítomný duch člověka. Ať už to přijímáme, nebo popíráme, všichni rozlišujeme mezi přítomným člověkem, ze kterého srší vitalita a chuť žít a mezi někým, komu se život děje a on u toho není přítomen. Pořád na něco čeká v budoucnosti, nebo se upíná k minulosti, kdy bylo líp. Na konci života si možná uvědomí, že jeho život mu proběhl mezi prsty a on u toho nebyl přítomen. Skutečně duchovní člověk, je ten, kdo si uvědomuje, že existuje v duchu, kterého musí vnímat a reagovat na něj.

To vše je důkazem neviditelné, duchovní složky člověka, kterou si v tomto článku popíšeme podrobněji.

Co je to duch

Duch je inteligentní, myslící energie, která je specifická pro každou bytost. Je vědomím každé bytosti a zároveň jeho zářící, láskyplnou podstatou, protože její původ je z duchovní říše lásky. Je to kousíček Boha, který je tříben a obohacován v člověku tím, že získává postupně životní zkušenosti. Je to naše nejzákladnější podstata. Jedna z našich klíčových, základních vrstev duchovní bytosti. Je to ale naše nejniternější úroveň bez těla, která nemá omezení v prostoru ani v čase? Na této úrovni jsme součástí všeho, co jest. Jsme součástí jednoty, kterou je Bůh. Na této úrovni jsme jedno s Bohem, naším Stvořitelem. Na úrovni ducha neexistuje čas ani prostor. Duch každého člověka má svoji individualizaci, vědomí Já. Je součástí jednoty, která vrací zpět (odráží) vše, čím jsme my sami v duchu.

Můžeme to nazvat například jiskrou, která může zažehnout planoucí oheň, pokud se rozhoří. Je to semínko, které může vyrůst, pokud je zaléváno a je v úrodné půdě.

Když se narodíme, obdržíme ten zárodek ducha, jako vzácné dědictví. Je kouskem energie vyšší bytosti, ze které byl vzat v duchovním světě. Působí jako oživující energie a zároveň také jako náš operační systém, který nám umožňuje vnímat a žít své životní programy. Je naší nejzákladnější podstatou. Je energetickým DNA člověka. Je energií, která z nás vyzařuje jako aura, co přesahuje obrys našeho těla. Zbarvení a celistvost tohoto vyzařování je naším energetickým čárovým kódem. Je výpovědí o tom, kým jsme a je v něm zapsána také naše mysl, záznamy a svědomí.

Duch je energie Boha a při zahubení duše se energie vrací zpět do svého Zdroje, který ji dal.

Součástí našeho ducha je také „zelený list“. Energetická informace obsažená v našem duchu. Je to něco jako záznam vypovídající o našich skutcích a svědomí. Účet, který předkládáme po smrti, před nebeskou branou.

Co je to duše

Duše je na rozdíl od ducha lokalizovanou, nehmotnou podstatou obsahující energetické tělo, astrální tělo, mentální tělo a emoční tělo. Dá se znázornit plynovým měchýřem ryby s více vrstvami. Jako by to byl obal na ducha, energii. Je to naše smrtelná nehmotná složka a naše fyzické tělo je materiálním obrazem nehmotné duše. Duše je naše nehmotné, vícesložkové tělo, uvnitř kterého přebývá duch. Duše buď vytěsňuje ducha a nedává mu prostor působit, nebo naslouchá duchu a otevírá se jeho působení do té doby, než získá tzv. plnost ducha. V té chvíli pak už neexistuje rozdělení mezí duší a duchem, není v nás rozpor, duch nás prostoupí. Jsme čistí, průhlední, lehcí a božští. To je životním cílem naší duše. Když převládne ego, žijeme bez Božského nadhledu, díváme se materiálním pohledem na svět, naše vědomí uvízlo v mysli a nijak nerozvíjíme ducha. Naše duše je tím opomíjena. Nemáme s ní spojení. Naše duše je jako jemné a něžné děťátko, které touží po lásce a pozornosti. Chceme-li ji vnímat, musíme být jemní.

Díky duši dáváme formu svému životu, pokud jsou naše myšlenkové programy svobodné a láskyplné, umožní nám to zdraví, štěstí a uvolnění potenciálu. Klec, objem duše, je dostatečně prostorná. Duch se může projevit a splnit své poslání. Pokud je naše klec mučírnou, pak neumožní duchu rozvinout se. Myšlení není v souladu s energií lásky, ze které pochází duch a ducha to uvězní, omezí. Naším cílem je osvobození se ze zajetí tím, že odhalíme své vězení vytvořené myslí a proměníme tím svou duši.

Složky naší duše

Nehmotné složky naší duše popsal obrazně král Šalomoun v knize Kazatel. Popíšeme si zde její součásti. Zkusme si teď v obrazné řeči na chvíli představit duši, jako studnu.

Emocionální tělo – je sídlem našich emocí. Kazatel je popisuje symbolicky jako kolo u studny. Když se kolem otáčí, popohání se mechanismus čerpání vody. Pro život je nezbytné, aby se kolo točilo a nebylo zablokováno. Škodlivé emoce mohou způsobit nefunkčnost čerpacího systému a bloky je třeba vyčistit.

Energetické tělo – tvoří jej stříbrná šňůra. Jde o paprsek, koryto, energie proudící shora a spojující nás s naším nebeským domovem. Stříbrná šňůra dále propojuje naše astrální tělo s tělem hmotným a je propojená se Zemí. Skrze naše energetické tělo jsme neoddělitelnou součástí nebeské i pozemské říše. Když umíráme, dochází k přetržení té šňůry energie a my se odpojujeme od našeho fyzického těla.

Astrální tělo – naše podoba v duchovním světě. Odpovídá tomu, jak sami sebe vidíme. Je to náš duchovní obal. Šalomoun ho znázorňuje džbánem na vodu. Je nádobou na ducha, životní energii.

Mentální tělo – je oblast myšlení, kde sídlí naše myšlenkové programy. Jako zlatá mísa, do které naléváme vodu, životní sílu. Když voda vysychá, ustává naše myšlení, život se vytrácí a my umíráme.

Duše na rozdíl od ducha není nesmrtelná. To Bůh ji spojil s duchem a vytvořil tím duchovní bytost. V jeho moci je také to, aby duši zničil, a duch takové duše se pak vrátí k Bohu, který jej dal, jak čteme slova krále Šalomouna. O tom, jestli duše zemře, nebo se stane nesmrtelnou, rozhodujeme sami tím, jestli naplňujeme vytýčenou cestu duše, nebo jestli nedbáme na svého ducha a náš život je zaměřen do světa, na tělesné žádosti.

Po narození naší duše do fyzického života, na základě potenciálu, omezení klece, dědictvím po rodičích, je Bohem posouzeno, jaký úkol můžeme vykonat za života a na úrovni ducha dostaneme nepatrný úkol, který máme za života splnit. Krásně to popisuje Ježíšovo podobenství o talentech.

Co je účelem života duše?

Závdavek ducha, semínko, jiskru, kterou každý člověk dostává při narození, můžeme rozvinout, rozmnožit, jako by to byly třeba zlaté cihly v bance. Každý z nás dostal svůj majetek, duchovní talent, a očekává se, že si ho bude vážit a dobře s ním hospodařit. Právě, jako to popsal Ježíš v podobenství o talentech.

Účelem našeho života na Zemi, je získat bohatství ducha. Obohatit naši duši. Díky prožitkům nejhlubšího poznání zla v životě na Zemi, kde roste trní a bodláčí, se duše tříbí. Získává novou kvalitu. Hlubší rozměr, který by nemohla zažít v říši bezpodmínečné lásky, kde neroste obrazné trní a bodláčí a kde neexistuje zlo. Duše se rodí v opakovaných inkarnacích, řadě životů a dostává příležitost dospět, získat kvalitu, zažít nejhlubší rozměr temnoty, projít trápením na cestě života, vedeného egem, aby mohla vědomě zvolit cestu lásky a osvobodit se do vědomí, které nerozlišuje mezi dobrem a zlem.

Když Adam s Evou pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, vstoupili do říše duality. Vstoupili, a spolu s nimi také jejich potomci do vědomí, které rozlišuje mezi dobrem a zlem. Ztratili Božský nadhled, který ví, že vše pochází z říše lásky. Vědomí člověka nejprve uvízlo v materialistickém posuzování reality. Vnímá realitu tělesně a rozlišuje ji na dobro a zlo. To je pohled nedokonalého člověka, který nerozvíjí ducha. Vnímá svět tělesně a tím je v Božích očích jen prachem, který se rozpadne. Cesta vnímání a rozvíjení ducha je cesta rozsvěcování plamene ducha, cesta osvícení, na jejímž konci se duše probouzí do Kristovského vědomí. Jde o stav osvícení, ve kterém už duše nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Odklonila se od materialistického pohledu a nechala ducha v sobě vyrůst do plnosti. Skrze trápení se duše vyvinula do stavu bezpodmínečné lásky. Dospěla k uvědomění , že vše co jest, je láskou a je projevem Boha, Lásky. Přejeme vám, abyste nalezli spolu s námi, to největší potěšení v cestě duchovního člověka. O této cestě, cestě vedení duchem bude pojednávat náš další článek.

Nesmrtelnost a věčný život

Ti, kdo se stali osvícenými, a získali Kristovské vědomí, získávají nesmrtelnost na úrovni duše. Vysoký stav vědomí, ve kterém se nacházejí, neumožňuje, aby hřešili. Jsou vedeni duchem a jsou nazvání Božími syny. Z nedokonalosti dospěli k dokonalosti, spojili se s duchem a získávají nesmrtelnost díky jednotě s Bohem. Stávají se králi a kněžími v nebeském království a budou s Kristem kralovat po tisíc let.

Jedná se o cestu vzestupu duše. Cestu zpět do dokonalosti, ve které byli stvořeni Adam s Evou. To co ztratili Adam s Evou, pojedením lákavého ovoce, můžeme získat zpět obohacené a zúročené. Zúročené o mnoho životních zkušeností. To co se jeví jako lákavé pro oči, může být často škodlivé pro ducha. První dvojice ztratila vyšší úroveň bytí. Úroveň života v plnosti ducha, na které máme všechno naše vědění uloženo jako energetický záznam v duchu. Pojmenovávat okolní svět slovy nebylo třeba, dorozumívali se mnohem dokonaleji než my – přenosem myšlenek. Takže jejich vzájemná komunikace a porozumění byly dokonalé a nezkreslené nedokonalostí slova. Snězením, vskutku otráveného, ovoce ze stromu poznání, přenesli své poznání z ducha do mysli a začali používat slovní označování světa. Obohatili mysl, ale ochudili o to ducha. Dokázali věci pojmenovat slovy, ale ztratili schopnost osahat a pojmenovat to duchem. Přenesli své vnímání do těla, protože tělo nasytili ovocem poznání pro tělo. Přešli na nižší úroveň bytí, tělesnou úroveň. Bytí ochuzené o rozměr ducha a bolestně poznali nedokonalost, utrpení a smrt, které z toho vyplývají. Svým potomkům předali tuto nedokonalost, která se začala dědit z generace na generaci. Přišli o věčný život, začali umírat. A co je naším úkolem? Uvědomit si tento vyšší rozměr, kterého lze dosáhnout a začít rozvíjet svého vlastního ducha. Projít z hluboké temnoty nedokonalosti a zapomnění do probuzení a následně k osvícení. Z života v dualitě se můžeme probudit pouhým uvědoměním si toho, co jsme nikdy neztratili, co máme uvnitř sebe, božství, ve kterém je obsaženo vše, co potřebujeme. Dosažením tohoto stavu dosáhneme života v plnosti ducha. Naše vnímání přestane rozlišovat svět na dobré a špatné. Zůstane pouze jediná skutečnost, láska, ze které je vše. I to co se nám jeví v nedokonalosti jako špatné. Projdeme skrze utrpení do stavu bezpodmínečné lásky, získáme Kristovu mysl a zvítězíme nad nedokonalostí i smrtí. Dojdeme ke kvalitě spojené s nesmrtelností. Oblečeme nesmrtelnost ducha. Úroveň bytí, na které nemůžeme hřešit, protože se jedná o úroveň bezpodmínečné lásky.