Živel jménem nicota

Pohádková fantasie s dílny režiséra Wolfganga Petersena, natočená v roce 1984, s názvem ,Nekonečný příběh´ vypráví působivý děj o zániku a záchraně dětského světa fantazie. Možná jste tu pohádku měli rádi. Hrdina, malý bojovník Atrej, ve kterém ještě žije dětská představivost a kreativita může jako jediný zachránit říši, která umírá na nemoc zvanou Nicota. Tam, kde ruch moderní civilizace udusal půdu dětskosti, hravosti a fantazii, tam už nemůže existovat pohádkový svět s pohádkovými bytostmi…Prázdné, otupené vědomí nemůže plodit plnost a pestrost pohádkového světa a tento svět proto umírá, protože fantazie už nikoho nezajímá a nikdo ji nevytváří. Pohádkový svět mizí před očima, pohádková místa i fantasijní postavy se proměnily v pustinu a na jejich místě se prohání už jen vichřice, která odnáší říši fantazie do neznáma. Nikdo, kdo v sobě nemá nefalšovanou dětskou představivost, nepřežije v boji s Nicotou.
To je stručný nástin děje oblíbené pohádky, která však zdaleka není tak vzdálená naší realitě, jak jistě tušíte. I tento svět je odcizený Bohu. Byl ponechán panovníkovi autority vzduchu, ďáblovi a výsledkem jeho nadvlády je duchovní nicota.

Jeho vědomí do této doby panovalo nad světem lidstva. Jde o prostředí, které v lidech nepodporuje přirozené božské dary. Právě naopak. Dusí přirozenost, svobodu, kreativitu, radost z bytí a tvoření, lásku a vnitřní mír. Zanechává uvnitř člověka prázdnotu, vyhoření, zoufalost, pocit nedostatečnosti, nedostatek chuti k životu. Tam, kde se zdůrazňuje rozum nad láskou, výkony nad tvořivostí a světské statky nad přirozenou lidskostí, tam nemůže být duši dobře. Ona naříká a tělo jí neumí naslouchat. Tento svět neslouží k podpoře lásky, ale jeho účelem je podpora kontrastů. Má vyvolat prostředí tmy, nicoty a prázdnoty, aby nás donutil najít trvalou plnost a lásku na jediném místě, kde je toho možné trvale docílit. Uvnitř nás, v duchu, který vyšel od Boha. On zná plnost Boží podstaty a má se k Bohu navrátit obohacený o zážitky z cest.

Král Šalomoun byl Bohem ustanovený král, jehož velikost, bohatství a moc předstiňovaly velikost bohatství, moudrosti a moci Božího království. Dosáhl takové velikosti, že se mu přišla poklonit královna ze Sáby. Nic z toho, co dosáhl ve světské moci, ho však vnitřně nenaplnilo a uvědomoval si marnost života člověka, který žije pouze pro tento svět. Plně si uvědomoval, že pokud člověk hledá naplnění v materiálním světě, neodlišuje se od zvířat a bude pociťovat marnost. Pokud by měl být člověk pouhým zvířetem, nehledal by naplnění a nepociťoval by hlubokou marnost života i přes to, že získal mnohonásobně více, než kdokoliv v tehdejším světě.

Člověk pohlcený tělesnými potřebami je stále nespokojený a stále se za něčím honí. Podvědomě doufá, že pocit vnitřní prázdnoty zažene s větším majetkem, novou milenkou, cestováním, luxusem, radovánkami. Ale koloběh potřeb je nekonečný a bezedný. Je to nemoc jménem nicota. Nikdy se nevyléčí, pokud nedojde ke skutečnému nasycení lidské duše. Chlebem z nebe, který trvale nasytí a vodou věčného života, která oživuje.

Jak temná je ta tma?

Soužení člověka však spočívá v tom, že se příliš nechal uspat nevědomím. Otrávený vzduch prosytil vše tak důkladně, že za ta staletí inkarnací, to člověka vzdálilo od jediného zdroje života, který dává plnost. Od Boha. Bohu odcizené vědomí je natolik všudypřítomné, že člověk většinou už ani netuší, že je prázdný a politováníhodný a mrtvý. Myslí si, že je vyspělý, ale vůbec si neuvědomuje, jak hluboce usnul. Vůbec si neuvědomuje, že potřebuje probudit, protože povaha světa mu stále potvrzuje jeho vlastní omezenou pravdu a tak se zavrtal hluboko do zapomnění a odcizení Bohu i mezi sebou navzájem.
Spánek lidí je natolik hluboký, že subjektivní svět materiálně projevených věcí, považují za jediný objektivní a objektivní duchovní, vnitřní svět, považují za neskutečný a neexistující.

Plané a pléróma

Řecké slovo plané, je výrazem pro pustinu. V češtině ho užíváme pro něco, co je pusté, řídké, nemá chuť, nemá potřebné vlastnosti. Také u nás zdomácnělo ve výrazu pláň. Je opakem pro řecký výraz pléróma. To symbolizuje, plnost. V náboženských textech se plané používá pro duchovní úhor, prázdnotu, která může dlít v srdci tělesného, či hledajícího člověka, a nebo se také může vztahovat na místo typické vyprahlostí a suchem, bez života, jako je pustá pláň. Typickou duchovní pustinou je Česká republika. Je to nejateističtější stát Evropy a jeden z lídrů ateismu celosvětově. Na této pustině se již začalo odehrávat prorocké drama, o kterém budeme ještě brzy psát.
Pléróma – plnost se vztahuje na místo, kde přebývá Bůh. Boží království, místo plného vědomí a Lásky, která je natolik vnímatelná a vše-prostupující, jako by byla pevnou hmatatelnou látkou. Řecký výraz pléróma se v písmu používá na Krista, když je označen za toho, kdo dává všemu plnost. O tomto stavu plnosti a lásky vyprávějí tisíce lidí ve stavu klinické smrti, kteří se dostali před bránu nebeského království a byli posláni zpět, dokončit svůj životní běh.

Pustina křesťanstva

Pustina je i mezi věřícími a hledajícími. Jen si ji nejsou schopni uvědomit. Kristus přišel v prvním století mezi duchovně spící židovský národ, aby přinesl Světlo a Pravdu a Plnost božské podstaty mezi lid, který ji měl znát a vítat. Utlačovaný lid ho vítal jako Spasitele a zvěstovatele Boží bezpodmínečné Lásky. Jeho přirozená autorita, osvícená slova a láska byly jeho doporučením. Náboženští vůdci ho však nenáviděli a zabili, protože oslaboval jejich vliv. Jejich nicota jim vyhovovala a neměli zájem o někoho, kdo svými slovy dával křídla prostým lidem a je káral a uzemňoval.

Tehdejší realita mezi věřícími se podobá té dnešní. Místo vnitřní plnosti nahradila pustina, protože lid už ani neví, na co zapomněl. Lidská, planá láska, nahradila tu ryzí, bezpodmínečnou, božskou. Systém pravidel a příkazů nahradil vedení duchem. Místo v srdci jsou mnozí věřící v hlavě. Místo hlubokého vnitřního prožitku spojení s Bohem je tu zákonictví. Místo v Božím chrámu zaujali moderní farizeové, kteří říkají, že jen oni mají právo na Pravdu a jen oni jsou pomazaní, vyvolení a spasení. Skutečný Boží chrám je však jen a jen ve vás a v něm musíte stát v čistotě a svatosti před Pánem. Pokud to místo obsadili lidští prostředníci, vydávající se za Kristovy náměstky, anebo jeho otroky, dopouštíte se modlářství. Většina dnešních věřících v dobré víře následuje lidské vůdce, aniž by tušili, že existuje vnitřní cesta k Bohu. Praví Kristovi služebníci a otroci dávají ovečkám jejich vlastní moc. Ukazují jim jejich vlastní božství a vedou je do jejich vnitřního chrámu, kde získají moudrost a věčný život, jako dar od Boha. Vžila se tu vnitřní prázdnota a většina vůbec netuší, co je to Plnost. To není chyba upřímně hledajících, to je důsledek všudypřítomného vzduchu, vědomí panovníka tohoto světa, kterým je ďábel. A ďábel je nástrojem ovládajícím náboženství, když se mistrně vydává za anděla světla.

Slovo se stalo tělem

Stav úplného naplnění, nasycení a sjednocení člověka se těžko popisuje slovy, bez konkrétního vzoru. Pokud neuvidíte před sebou někoho, kdo ten stav reprezentuje, nemusíte nikdy plně pochopit, o čem tu píšeme. Ale není to dokonce ani o pouhém vidění. Je to o všech vašich smyslech, které vnímají ryzost, opravdovost, vnitřní harmonii a věčný klid, prostupující každou buňkou toho, kdo plně žije své božství. Je to o přebývání v přítomném okamžiku a úplné bdělosti. Je to o spalujícím žáru lásky v celém těle, který je přítomen v člověku, bez potřeby vnějších vlivů. Tak nějak by se slovy dalo přiblížit vědomí a autorita vyzařující z Krista a potažmo i z těch, kdo na něm vyrostli jako ratolesti. Slovo Plnost, které tu používáme je jen náznakem toho komplexního stavu vědomí dokonalého člověka. Autorita, která z Krista vyzařovala, odzbrojila chrámové stráže, kteří ho přišli zatknout. Nebyli toho schopni ani ve chvíli, kdy zpřevracel stoly kupců a směnárníků v Jeruzalémském chrámě a vyhnal obchodníky bičem.
V přítomnosti Krista lidé navnímali ten božský stav plného vědomí a nebylo již třeba mnoha dalších slov. Kristus sám přišel jako Boží představitel. Aby lidem ukázal Otce, i když Otec je větší než on. Neznámost Otce způsobila ve světě nicotu. Způsobila bolest, strach odloučení a lidskou malost. Způsobila ulpění lidského vědomí na materiálním světě, jako jediné objektivní pravdě a to člověka uvrhlo do otroctví hmoty.

Proto se vůle a moudrost Boha Otce, děla prostřednictvím vykonavatele jeho vůle, Logose Boha Syna. Slovo Pravdy, které skrze něj vstoupilo do světa, bylo jako mocná genetická informace, která přeprogramovala buňky všech, kdo ho přijali. To, co se nedá slovy plně popsat, pocítili fyzicky na svém těle. Plnost prožitá každou buňkou, už není jen filosofování. Najednou bylo jasné, že učení farizeů je pouze mlácení prázdné slámy a hraní si na zbožnost. Když skutečná zbožnost a slovo Pravdy vstoupilo do středu svého lidu, způsobilo to hluboký zážitek i slzy uzdravení. Byla to demonstrace bezpodmínečné Lásky. Proto to lákalo zástupy prostých lidí. Bylo to vnímatelné fyzicky. Učedníci si prožili svou celistvost, svojí vnitřní pravdu a hloubku své vlastní lásky ukryté v duchu. Byla to Pravda, která člověka promění a uzdraví. Lidé si prožili otevření se svému vlastnímu božství. Skutečná Pravda je nejhlubší Láskou a nejhlubší bdělostí a nejsvobodnějším zážitkem, jaký jste kdy zažili. V její přítomnosti nepřežije žádný druh špatnosti, strachu ani smutku. Jedná se o nefalšovanou Skutečnost, kterou nelze s ničím srovnat. Je to kód, který potřebujete jako vstupenku do Božího království. Nelze ho zfalšovat. Je vepsán ve vašem DNA.
Těm, kteří nemají svoji pravou vstupenku Pán řekne před branou : „Nikdy jsem vás neznal…“ „Kdo je bez známosti, je prázdný. A ta prázdnota je veliká, neboť mu chybí i to, co jej má zdokonalit (EP 21,14–18), totiž vědomá účast v Plnosti; láskou a známostí.

Otevření cesty k návratu

Skrze Krista vznikl kanál, či cesta, do Božího nebeského království. Připravení mohli duchem navnímat tuto cestu, nejen v blízkosti Ježíše, ale kdekoliv na světě. V duchovním světě nerozhoduje vzdálenost. Bylo to, jako by se rozkryl závoj iluze a temnoty nad světem a vznikla cesta světla. Plnost skrytá v Kristu ukázala hledajícím cestu. Ta cesta byla otevřená do té doby, dokud lidská šalebnost a vychytralost ve vynalézání omylu nezkreslily Pravdu odkrytou Božím Synem. Jen Kristus sám, jako čisté a dokonalé božství v celé své plnosti, byl schopen předložit svůj život jako výkupní oběť, protiváhu za Adama, který zhřešil a sestoupil do hříchu. O plnost projevů svého božství Adam přišel vstoupením do závoje zapomnění a světa iluze. Kristus přišel s plností božství, aby ukázal cestu nazpět.
Ďáblovým úkolem je pracovat proti této Cestě. Velmi záhy po Ježíšově smrti začal se zamlžováním Pravdy, zkreslováním Ježíšových výroků, pronásledováním gnostiků a nastolením tzv. oficiální verze Bible, která už přináší značnou deformaci plnosti. Oprošťuje rané křesťanské spisy od klíčového mysticismu a přináší podobu křesťanství přijatelnou pro církevní otce, pro vládce a pro všechny ostatní, kdo mysticismu nerozumí. A je jedno jakým způsobem, jestli odstraněním nevyhovujících výroků, nebo celých evangelií, deformací překladu, anebo spálením všech spisů, které se vrchnosti nelíbily, včetně jejich vlastníků. Odkloněním se od úzké cesty se dostanete ihned na širokou a prostornou cestu. Tam máte tisíce způsobů, jak v sobě neprobudit světlo božství. Je jedno, kterou nesprávnou cestou jdete. Jediné, na čem záleží, je vaše budoucí vzkříšení a toho dosáhnete jedině, když budete v duchu, přijetím Krista a rozhořením plamene jeho Lásky a plnosti Pravdy obsažené v sobě samém.
Pravdu nikdo z lidí nespoutá. Pravda je Bůh. Gnostické spisy nalezené v Kumránu a Nag Hamádí se před koncem tohoto systému našly, stihly být přeloženy a my vám je předkládáme a sjednocujeme do harmonického celku s tím, co vám církevní otcové a vrchnosti dosud dovolili číst. Je čas odkrývání skrytého a nikdo Bohu nemůže zabránit, aby Pravda vyšla najevo v celé své kráse. Plnost skrytá v Bohu a jeho Synu opět spatřuje světlo světa a opět vytvořila novou cestu. Boží vůlí je, aby se tato plnost navrátila v jeho ztracených dětech, ve vás, a abyste našli cestu do ovčince jediného Pastýře, Krista.

Chléb z nebe

Jedině pocit plného nasycení , spokojenosti, vnitřního štěstí a nefalšované vnitřní plnosti, je indikátorem, že jste skutečně pojedli z pravého chlebu života a ožili jste tím v Kristu. Hledejte celistvost, úplnost, opravdovost a přítomné bytí. Nejde o samotné vzkříšení, to bude probíhat hromadně, při zjevení Pána na nebi. O spojení s Kristem nepochybujete, pokud jste ho dosáhli. Když se vám to podaří, tak na sobě pocítíte účinky Božího ducha, které provází silná vnitřní proměna. Výrazný klid, který se postupně prohlubuje spalující vnitřní žár lásky, který vás pročistil, je průvodním znakem vašeho spojení s Kristem.

Svaté přijímání pod obojí, je symbol zasvěcení se Kristu, při kterém se jednou do roka, v datum památky jeho obětní smrti, přijímá chléb a víno na znamení spojení se s Kristem jako ratolesti s kmenem vinné révy. Tuto slavnost zavedl večer před svou smrtí, kdy oslavoval židovský Pasach se svými apoštoly. Ustanovil přijímání svého těla a krve v podobě nekvašeného chleba a vína pro ty, kdo se zasvětli Kristu a zažili velkorysý dar seslání Ducha Svatého, jako přijetí své oběti. Přijímání symbolů je pak připomínkou smlouvy o nebeském království mezi ním a jeho duchem vedenými učedníky. Datum slavnosti se koná při novoluní, nejbližšímu k datu jarní rovnodennosti. Letos tedy 27.3.2021 po západu slunce. Není to jen prázdná tradice. Jedná se o vážné potvrzení své víry a spojení s Pánem. Každý, kdo přijímá ze symbolů, by se měl ujistit, že nepřijímá nehodně, ale vážně a po vnitřním přezkoumání. Nikdo však přesto Pána oklamat nemůže, protože kromě tohoto fyzického přijímání symbolů, probíhá totéž i na úrovni ducha, kdy sám Pán přichází s chlebem a vínem k duchu, který se s ním spojil. Boha nelze oklamat, on sám nejlépe ví, kdo mu skutečně patří.

Chléb nadpodstatný

Pojďme se zamyslet nad další zmínkou Nového zákona o chlebu, tentokrát z Bible Kralické. Využijeme ji jako zástupný příklad, demonstrující, jak z původního Božího slova vznikla napodobenina, která podporuje zájmy církevních otců, ale deformuje Pravdu a ta už přestává být lékem na nicotu. Postupem času ztratila svou léčivou látku a stává se pouze placebem. (I placebo efekt však do určité míry funguje.)
Evangelista Matouš v 6. Kapitole svého evangelia v 11 verši zmiňuje Pánovu modlitbu (Otčenáš), konkrétně část o chlebu takto:

Nazvěme tento překlad oficiální biblickou verzí, překládanou obdobně v dnešních známých překladech Bible. Smysl, který nám to dává je zřejmý. Jde o prosbu o každodenní tělesnou obživu pro dnešek.
V řeckých originálech však čteme tento verš s jiným smyslem. Zní doslovně: Ton arton hémón ton epiúsion dos hémin sémeron. Česky: „Chléb z nás nadpodstatný dej nám dnes.“ Latinský překlad řeckého originálu Vulgáta od Jeronýma ze 4.stol.n.l., který byl pro středověké církve závazný, zní : Panem nostrum supersubstantialem da nobis hodie (Z Kratochvíl, Evangelium Pravdy). V překladu do češtiny:

Ze strany překladatelů podoby dnešní Bible tedy vidíme, že neobvyklý výraz jim nebyl úplně po chuti a proto svým ovečkám nabídli srozumitelnější čtení, které ovšem mění význam textu. Místo chlebu, který přichází z oblasti, převyšující naši tělesnou podstatu, mimo jsoucnost, vede k modlitbě o hmotný chléb. Zdá se tedy, že toto chápání textu a překladu bylo přinejmenším nepochopeno a změněno skrze lidi uvažující v rovině materiální.
To je ovšem pouze část pravdy. Ani řečtina samotná není originálem, protože Ježíš hovořil aramejsky. Řecké originály jsou přepisem z jeho rodného jazyka. Aramejština, podobně jako hebrejština je specifická mnohoznačností významů slov a poetičností jazyka. Pokud se čtenáři nabídne pouze jeden z možných významů, jak se to děje v těchto překladech, lehce se tím zmaří původní význam textu a lehce dojde k účelovému výkladu textu. Srovnejme tedy ještě překlad z aramejského textu otčenáše, nalezeného mezi Kumránskými svitky ve dvacátém století. Překladatel zmiňuje všechny rovnocenné významy zkoumaného verše současně a dává tak čtenáři možnost mnohem lépe pochopit myšlenku skrytou za slovy.

V duchu aramejského znění je slyšet mnohem více, než pouze žádost o tělesný pokrm na tento den. Mnohem spíše se tu hovoří o sféře nadpozemské, ze které přichází pokrm potřebný pro každý lidský krok k nebeskému domovu.
Výše popisované úskalí v překladu, platí také o překládání jazyka ducha. Každý, kdo se naučil vnímat jazyk ducha, zjistí, že s překladem do slov, je to podobné. Jedná se o vícerozměrný vjem, který pojmenováním spoutáte do jediného rozměru. Proto je vždy velmi důležité zkoumat, přes jaké filtry reality prošlo to, čemu nasloucháte. A nejjistější je usilovat o vlastní studnici pravdy, která pramení z vašeho ducha a o pravdě svědčí.

Pravda osvobozuje

Z výše uvedeného je patrné, že živly jménem nicota a prázdnota vymazaly u biblického textu Matouše 6:11 podstatu a zanechaly suché torzo. Jiné části příběhu Pravdy však neměly ani takové štěstí. Z Ježíšova zaznamenaného učení byly vymazány celé dlouhé pasáže, dokonce i aktéři biblických proroctví a desítky původních textů byly odstraněny. Budeme vás o tom brzy informovat.
Na našich stránkách oživujeme Kristova slova, která byla součástí jeho plnosti. Ty nejoriginálnější texty, jsou texty předkřesťanské éry, které schraňovali, první následovníci Krista v oblasti blízkého východu pod správou Perské říše, kam uprchli před pronásledováním ze strany Říma. Jsou to texty časnější a uchovávané těmi, kdo se neúčastnili procesu vytváření nového státního náboženství. Církevní otcové, kteří vytvořili současnou podobu křesťanství, se vůči plnosti Pravdy dopustili hanebného kompromisu. Ve snaze být za dobře se státní mocí, zajistit si autoritu a pořádek, a vytvořit jednotné teologické vyznání víry, rozhodli, že vytvoří nám dnes známou Bibli. A aby bylo možné učinit kompromis přijatelný pro všechny zúčastněné, značně omezili plnost Pravdy. Ustanovili, které nauky z písem bude zákonné vyznávat a které budou odstraněny. Zavedli biblický kánon a velmi mnoho textů, které nepodporovali jejich zájmy, označili za nekanonické a gnostické. Ty dostaly nálepku nežádoucí a byly likvidovány. Proto většina ortodoxních věřících nezná například evangelia Filipovo, Marie Magdalské, Tomášovo, evangelium Esejců, Tajnou Janovu knihu, Píseň o perle, Evangelium pravdy, Zjevení Petrovo a mnoho a mnoho jiných původních textů.

O eucharistii a transsubstanciaci

Eucharistie je přijímání Pánova těla v podobě přijímání chleba a pití jeho krve, ve víně. V biblickém citátu z Matouše 26:26-28 z Českého ekumenického překladu čteme „..vezměte, jezte, toto jest mé tělo,…vezměte pijte, toto jest má krev.“
Pán ustanovuje eucharistii jako připomínku jeho obětní smrti. Neříká však, jak často by se tato připomínka měla slavit. Je přirozené, slavnostně si připomínat něčí smrt jednou do roka a to ve výročí úmrtí milované osoby. Navíc předobrazem této slavnosti je židovský nejvýznamnější svátek Pasach, konaný každoročně 14. nisanu, tedy při novolunní nadcházejícím po jarní rovnodennosti. Pokud to církev v podobě mše vykonává každý týden, není to správné a dehonestuje to vysoký a ojedinělý význam této události. A pokud odpírá ovečkám víno a dává jim pouze chléb, pak tím zrazuje Kristovy maličké. Jakékoliv kupčení se symboly je zrada Pánova odkazu, kterou vymete z dnešních chrámů, podobně, jako to udělal v chrámu Jeruzalémském.

Po staletí vedli biblisté, učenci a církve rozepře jestli se mají překládat Ježíšova slova: „toto je mé tělo“ a nebo „toto znamená mé tělo“.
Katolická církev ve svém Katechismu katolické církve uvádí: „účinnost Kristových slov a úkonů a moc Ducha svatého zpřítomňují svátostně [Ježíšovo] tělo a krev“. Kněz si vezme z chleba a vína a pak vybídne věřící, aby se účastnili obřadu přijímání, přičemž obvykle jedí pouze hostii, která nahrazuje nekvašený chléb. Katolická církev učí, že chléb a víno se zázračně proměňují v Kristovo doslovné tělo a v jeho doslovnou krev. Toto učení se nazývá nauka o transsubstanciaci neboli přepodstatnění.

Německý reformátor církve Martin Luther King na přelomu 15.a 16. století nesouhlasil s přeměněním, ale učil to, že Pánova krev a tělo existují v těle přijímajících současně.
Jiný švýcarský reformátor Ulrich Zwingli v témže období protestantské reformace nesouhlasil a učil o metaforickém pojetí, které máme symbolům přisuzovat. Čili prosazoval překlad Ježíšových slov jako: „toto znamená mé tělo“ a „toto znamená mou krev“.
A řecké slovo e·stin΄, které je tvarem slovesa „být“, opravdu na prvním místě znamená „je“. Ale totéž sloveso může také mít význam „znamenat“. V překladech Bible, které podporují transsubstanciaci najdete tedy přeloženo „je“ a v překladech Bile církví, které podporují symbolický význam, najdete překlad „znamená“. Kde je tedy Pravda? Jsme skutečně odkázáni na farizejském lpění na nepatrných odstínech překladu a nedokonalosti slovní zásoby jazyků?

Plnost ducha

Pravdy se dopátrá pouze ten, kdo začne smýšlet na úrovni ducha a ne těla. Jen ten, kdo si uvědomí, že Kristus je živý duch a ne umírající tělo. Jeho tělem je tedy Láska a všechna plnost přebývající v duchu. Jestliže při památné slavnosti přijímáme oprávněně fyzické symboly, potom tělo názorně provádí to, co se souběžně děje na úrovni ducha. Kristus, Bůh Syn přichází k duchu věřícího a naplňuje ho svým tělem a svou krví v podobě ducha Lásky, Pravdy a Svatosti. Jeho duchovní tělo se spojuje s duchovním tělem věřícího a ten pociťuje obdarování a posilu ducha.
Při této slavnosti, stejně jako v životě samém, jde o vašeho nesmrtelného ducha, nikoliv o vaše smrtelné tělo. To co je smrtelné, je jen dočasné a je fyzickým připodobněním toho skutečného, hodnotného, nesmrtelného, co má dojít k plnosti a vzkříšení. Kéž letošní památná slavnost je pro vás výrazným životním milníkem na cestě ke Kristově plnosti ducha.