Slova nadpisu dnešního článku jsou vypůjčená z Tomášova evangelia a řekl je Ježíš svým posluchačům. Ježíšovi učedníci byli spoutáni lidskými naivními představami o záchraně, o vzkříšení a o novém světě. Zpravidla si představovali, že dlouho očekávaný mesiáš se narodil proto, aby byl jejich vůdcem a přinesl bohatství a prosperitu židovskému národu, jakou národ zažil v minulosti, v době vlády krále Šalomouna. Uměli uvažovat pouze tělesně. Doufali v to, co by uviděly jejich oči a ohmatali si svýma rukama. Nechápali, že Ježíšovo království není z tohoto světa a vstup do něj se neuskutečňuje fyzickými branami z mědi a železa. Alespoň apoštolové to časem pochopili, na rozdíl od zbytku židovského národa, který očekává mesiáše podle svých představ až dodnes. Až do dnešní doby je pro lidi obtížné, aby se vymanili z běžného naučeného způsobu vidění světa a objevili své skryté, nejvnitřnější komnaty, které jsou bránou do Božího království. Iluze materiálního světa strhává většinu k tělesnému uvažování a lpění na materiální formě. Nevyjímaje mnoho věřících. Ti si často představují království jako nový svět, do kterého vstoupí za odměnu, ale neuvažují o něm jako o duchovní říši, která již existuje v Boží blízkosti a do které musí křesťan vstoupit za svého života v duchovním smyslu. Dříve, než toto království, které je v nebi přijde i na zemi. Aby někdo vstoupil do Božího království, musí se vnitřně vzdát hmotného světa, obětovat tak sám sebe po vzoru Krista a spojit se v jednotě s Bohem v duchu. Musí duchem vejít do království Lásky, objevit v sobě perlu, vzkřísit zárodek věčného života a ožít. Přesto však i po dvou tisících letech od Kristova vyučování to většina není schopna ani pochopit a ani uskutečnit. I přes to, že každému, kdo klepe, bude otevřeno, vstupují pouze jednotlivci, ne náboženství. Očekává se totiž, že je třeba klepat na ty správná vrata.

Zamysleme se společně nad iluzí, do které upadla většina a nad Pravdou, kterou máme objevit. Pravda je Skutečnost a je to lék na iluzi. Působí jako voda věčného života. Kdo ji pije, promění se a ožije. A to doslova. Pravda promění nejen vaši mysl, ale každou buňku vašeho těla i vaši DNA.

Toužíme po nebeském domově

Existuje nehmotný svět, velmi podobný tomu hmotnému. Krásnější a živý svět, kde nic neumírá a nestárne, vše pulzuje životem. Je to svět Lásky kde neexistuje lež ani bolest, ani utrpení. Žádné utrpení nemůže existovat ani přežít ve světě, kde Láska září jako slunce a vše prostupuje. Svět Pravdy, Lásky a věčného života. Nazýváme ho rájem. Božím královstvím. Život v ráji se do určité míry podobá tomu dnešnímu. I tam je čas na práci a odpočinek a tvoření, ale s tím podstatným rozdílem, že tam neexistuje strach. Není třeba se bát o práci ani o není třeba vydělávat peníze. Každý má co potřebuje a dělá práci, která ho baví a na kterou se hodí. Je to svět neduality. Láska prostupuje vším jako Zdroj života a kde je Láska, tam neexistuje strach. Protiklady láska a strach tam nejsou vedle sebe. Je to svět jednoty, protože vše spojuje a oživuje jedna jediná síla. Boží bezpodmínečná Láska. Můžeme si to představit jako paralelní dimenzi k našemu světu. Je to ráj, po kterém všichni uvnitř prahneme a snažíme si ho vytvořit i v této hmotné realitě (3D), ve které žijeme. Máme to v sobě zakódované jako touhu po domově i když si to vědomě nevybavujeme. Celý život hledáme lásku a mír našeho nebeského domova v lidech, v místech a všem o co se snažíme. Když se snažíme být „za vodou“ tak tím vlastně říkáme, že toužíme po neuvěřitelném pokoji tohoto života. Tam jsme se narodili a odtud jsme se vědomě rozhodli podstoupit cestu do duality. Do světa, kde si niterně a hluboce prožijeme poznání dobrého a špatného. Na dlouhé řadě životů, který naše duše podstoupí, si do hloubky zakusíme a prozkoumáme všechnu bolest a utrpení, které vznikají odloučením se od světa lásky. Od Zdroje života, kterým je Bůh. Vstupem do hmotné reality, světa jaký známe, opustíme ráj a staneme se hlubšími o osobní prožitek bolesti odloučení. Aby hra pozemského života měla smysl, tak při každém novém zrození začínáme s čistým listem a vzpomínky na naše minulé životy jsou nám skryty. A právě ta bolest života v 3D realitě je učitelem, který nás má přivést k niternému pochopení, že Láska je zdrojem našeho života a vším co skutečně potřebujeme. Že bez Lásky život nemá smysl. Naše prožitky pozemského života nás mají dovést zpět domů, k Bohu, který je Láska, abychom jako poučený marnotratný syn poklekli před Bohem s vděkem, nazí a s prázdnýma rukama. Stali se hlubšími, niternějšími a ryzejšími jako diamanty co vznikly pod těžkým a dlouhotrvajícím tlakem horniny. Všichni co žijeme v 3D realitě tohoto světa jsme nejprve žili v ráji a dobrovolně jsme souhlasili, že podstoupíme tuto zkoušku ohněm, aby se z nás po mnoha inkarnacích stali cenné diamanty. Proto také Bible vyvyšuje osoby, duše, které dokázali projít nejhlubšími zákoutími duality a vystoupit z ní do světa bezpodmínečné Lásky. Popisuje je jako Boží svaté, duchem pomazané spolupracovníky Krista, kteří získají vyšší postavení v nebi, než mají andělé. Dosáhli vzkříšení ducha a ožili pro věčný život. Stojí plně v lásce, v Bohu a proto nemají hřích. (Zjevení 14:1-5) To je konečný cíl cesty všech lidí na Zemi. V tomto čase dosáhne vzkříšení k nesmrtelnému životu v nebi pouze omezené množství lidí. Přibližně kolem 144 tisíc. Ostatní, co duchovní cestu teprve nastoupili a budou toho hodni, budou mít možnost dozrát na očištěné nové Zemi po následujících 1000 let, kdy země povýší na vyšší level, nultý stupeň ráje.

Zážitek blízké smrti

Existuje nespočet lidí, kteří prožili zážitek blízké smrti, kdy se dostali na rozhraní mezi oba světy. Zkuste si o tom něco přečíst, a nebo zhlédnout nesčetně dokumentů, kdy lidé vyprávěli o svých zážitcích. Vystoupili z těla a jako nehmotné duše vstoupili před nebeskou bránu, kde je v lásce vítali jejich příbuzní, nebo neznámá zářivá postava plná soucitu. Těmto lidem bylo vlídně nabídnuto, aby si vybrali, jestli zůstanou, nebo se vrátí zpět na Zem. Mají osobní prožitek, který způsobil, že už nikdy se na svět nedívají stejně jako dříve. Pochopili, odkud pochází a kam se vracejí a zbavili se tím strachu ze smrti.

Prvenství ducha nad hmotou

Na tom všem je důležité přijmout fakt, že existuje prvenství ducha nad hmotou. Že věci viditelné povstaly z věcí neviditelných. Že dříve než vznikl hmotný svět, existoval svět duchovní. Hmota je forma, napodobenina toho, co vzniklo nejprve v duchu. Hmota je materiální forma, která vzniká a zaniká. Její podstatou je prach. Chemické prvky Země. Vytvářejí dočasné formy, které se objeví a pak se rozpadnou. Ale každá stavba musí mít stavební plán a vloženou energii do výroby hmot. A tím je Boží Duch. V Duchu vznikla myšlenka a Duch poskytl energii. A jak nám potvrzuje současná fyzika, celý hmotný svět je pouze dohodnutou informací. Hmota sama o sobě je tvořena myšlenkou, měnící podobu energie do podoby, kterou si interpretujeme jako pevné materiální věci. Ale ve své podstatě je hmota pouze energií. Proto nám současná věda poskytuje návod k pochopení, jak vznikl svět. Bible už po tisíciletí vysvětluje, že Bůh řekl a stalo se. Tvořivý nápad, který vznikl nejprve v duchovním světě, se postupně proměnil do materiální podoby. Podstata reality umožňuje, aby se energie v podobě myšlenky materializovala do podoby, kterou si interpretujeme jako pevnou hmotu. Věci viditelné jsou obrazem věcí neviditelných.

Otroctví hmoty

Každý člověk dostal k dispozici dost času, aby nalezl sám sebe. Byl vystaven působením různých energií a situací a za celý lunární věk, (asi 26 tisíc. let), kdy se opakovaně rodil do různých prostředí a životních situací prošel si okolo sedmi set životů. Každý přišel na svět jako dítě s plnou výbavou. Stál v Lásce a Pravdě. Během svého pozemského života z Ní vystoupil, aby okusil dualitu. Jiný způsob prožívání. A celou dobu se naše civilizace vzdaluje od Boha až do stádia, ve kterém se nachází dnes. A čím je člověk dál od Pravdy, tím hůře ji hledá. Člověk si kdysi sám vybral a teď volá po spravedlnosti. Nebýt nezasloužené Boží laskavosti, zákon příčiny a následku, co na sebe člověk nevědomě přivádí, by ho zahubil. Proto není moudré se dovolávat hlasitě spravedlnosti. Ztěžovat si na Boha a kritizovat jeho spravedlnost. Lépe je ztišit se a uvědomit si do hloubky, že to my sami jsme tvůrci svého života, ať se nám to líbí nebo ne. V důsledku odloučení se od čistého Božího domova jsme se daleko vzdálili od světa Lásky a Pravdy. Ze světla jsme došli do hluboké temnoty, ve které nic nevidíme jasně, ale zkresleně. Jsme v pasti iluze, že život je krutý a nespravedlivý, ale netušíme, že to utrpení způsobuje náš vnitřní stav. Opuštění světa lásky a ztotožnění se se světem hmoty. Utopení se ve tmě iluze popisuje apoštol Pavel jako život v mlhavých obrysech. Způsoby tělesného člověka, zoufání si na svůj úděl a krátkozrakost popsal jako rysy nemluvněte. Ano, když krátkozrace obviňujeme Boha, okolí a celý svět, jsme nerozumní a nedospělí jako nemluvně.

Pokud žijeme život plný propadů, citových bolestí, ztrát, zklamání a nespravedlnosti, je to rys, že jsme ukotvení na druhém konci spektra reality, než je svět bezpodmínečné Lásky. Čím více jsme se vzdálili od Božího trůnu, tím větším utrpením je náš život. Svět hmoty je na druhém konci spektra, než svět bezpodmínečné Lásky. Není to fyzické místo, je to stav. Stav našeho vědomí, poznání a víry. Bůh je bezpodmínečná Láska, z něj vše pochází a On dal všemu život. On je jedinou absolutní Pravdou a Skutečností. Čím jsme od něj dále, tím více jsme spoutáni iluzí a tím více trpíme. Pokud se plně ztotožňujeme se světem hmoty, přijali jsme ji jako svou realitu, dodržujeme zákony hmoty a jsme zákony hmoty také souzeni. Bytost co si myslí, že je jen hmotou a neuvědomuje si vyšší rozměr života, ze kterého pochází, je otrokem zákona hmoty. Křesťanství to také nazývá ztotožnění se s tělem. Tím se myslí tělesnost člověka, který neuznává nic než hmotu a její zákon. Něco jako brát člověka pouze jako shluk tkání. Jako mechanik považuje automobil za spoustu součástek inteligentně pospojovaných dohromady, které se opotřebují a musí se vyměnit. Jen se podívejte k čemu má dnešní oficiální medicínská věda blíže. Bere člověka jako duchovní bytost, jejíž stav duše se projevuje navenek jako nemoci? Chápe, že člověk je prvořadě někým více než tělem? Že tělo je pouze náš oblek v této 3D realitě? Spíše je to tak, že oficiální medicína se dívá na člověka více jako mechanik na stroj, kterému odcházejí součástky opotřebením a tak je odřezává a nahrazuje a místo léčení příčin problémů vykonává mechanický servis následků. To je zástupným příkladem stavu vědomí této civilizace.

A tak člověk, který se duševně ztotožnil s hmotou, přijal její zákony, je zákony hmoty souzen. Má sklon dovolávat se spravedlnosti u Boha, ale přitom si zvolil za svého vládce panovníka hmotného světa Satana Ďábla. Proto je život člověka často peklo. Všichni, jejichž pozornost, lpění, naděje a cíle, jsou upoutány ve hmotném světě, jsou v moci Ďábla. Dávají se mu tím všanc. Ďábel jako souhrnné označení pro všechny zlé duchovní bytosti využívá veškeré naší závislosti na čemkoliv ve vnějším 3D světě. I duchovní člověk žije v hmotě. Měl by žít v lásce a harmonii s hmotným světem a svým tělem, ale to dokáže jedině tak, když se oprostí od lpění na fyzickém světě. Duchovní člověk postupně pochopí, že jediné místo, kde je láska, klid a mír se nachází ve středu člověka. V jeho duši. Ukotvit se v duchu znamená vnitřně se vzdát všeho lpění na světě a vnitřně ho propustit. To je jediné místo, kde se přiblížíme Bohu. To je jediný portál do jeho království. Vstupem do vnitřního světa vstupujeme k Bohu a opouštíme realitu, ve které jsme byli ovládáni těžkými pocity, co s námi vláčely ze strany na stranu. Vstupem do duchovního života postupně vstupujeme více a více do bezpodmínečné Lásky a tím jsme postupně více a více ve spojení a jednotě s Bohem. Vůči zmítajícím krutým pocitům se stáváme neutrálními. I když si je můžeme uvědomovat, že se v nás objevují, už nad námi nevládnou a nedotýkají se nás osobně. Nejsou natolik silné, aby nás ovládaly. Bezpodmínečná Láska je silnější a vysvobodila nás ze zajetí pocitů. Čím více jsme ve spojení s Bohem, tím více námi prostupuje hluboký cit, bezpodmínečná Láska. Je silná jako žár oslnivého světla a neomylně ji poznáme vnitřní horkostí, která se v nás rozlévá. Je to ovoce Ducha a našeho procitání do Skutečnosti, do jednoty s Bohem.

Život je hra

Život je něco jako divadelní scéna, na které se hraje představení, které potřebujeme ke svému duchovnímu růstu. Když to pochopíme, umíme ho přijmout jako výzvu něčemu se naučit a budeme žasnout, jaký moudrý učitel se za ním skrývá. Máme možnost s životem začít spolupracovat a tak spolupracovat s Nejvyšším Bohem a na život se začneme dívat s odstupem. Z většího nadhledu. Ačkoliv si to často neumíme připustit, tak sami rozhodujeme o tom, jaká hra se pro nás hraje. Jestli zažíváme drama, horor nebo pohádku je přímo závislé na tom, co my sami hrajeme za roli. Život je jako zrcadlo, co nám pomáhá uvidět, cože jsme to my sami za herce. Podle toho jsou nám přiděleny kulisy a ostatní aktéři hry. Co zaséváme, to sklízíme, a kromě toho také potřebujeme růst. Životní okolnosti nám tedy poskytují naučné drama, a vedou nás k tomu, abychom přemýšleli, jaký odkaz, jaké poučení je skryto v každé ze scén, co nás potkávají. Pokud tuto hru přijmeme, pak rosteme. To co jsme pochopili a přijali, nás učí a osvobozuje. Životní zkouška, kterou už jsme dokonale zvládli, nás už vícekrát nepotká. V kontextu účelu, který má život ve 3D to dává smysl, že život je jedna velká škola. Učíme se na vlastních chybách a to má ten nejlepší účinek. Bolest, která vzniká tím, že se spálíme nebo si ublížíme, nás vede k velmi hlubokému poznání.

Boží dokonalost si můžeme uvědomovat, když procitneme a zjišťujeme jak dokonalé a otcovské je Jeho vyučování. Čím více procitáme do Skutečnosti, tím větší je náš úžas. Tím nás také Bůh pustí blíže, abychom porozuměli jeho cestám. Nikdo z lidí však nikdy plně neodhalí dokonalost Božích cest a nikdo nikdy dokonale nepopíše rozsáhlost jeho záměru a hloubku. Bůh pracuje v mnohem vyšším řádu, než si dokážeme vůbec uvědomit. A člověk žije jen v natolik omezeném světě a v takové vzdálenosti od Božího trůnu, jakých je hoden. To, jak vypadá náš svět a náš život, je tedy výlučně naše vlastní práce. Protože život jako ráj i život v podobě pekla tu existují současně jako paralelní světy a my sami rozhodujeme, kam vstoupíme. Buď jsme vědomí a chápeme co se tu děje. Pak nám to umožní být povznesení nad děj jako pozorovatelé. Začneme vědomě hrát tu hru a bereme ji jako školu. Pak nám andělé začnou pomáhat, abychom uspěli. Pokud jsme ovšem propadli hlubokému nevědomí, ta hra nás pohltí, bude nás to bolet. Budeme životem zmítáni jako vlna na moři. Poodstupte prosím, abyste uviděli, kde jste právě vy, právě teď.

Role kolektivního vědomí

Zkusme se teď zamyslet nad dnešním člověkem, který se často vysmívá Bohu, nebo ho automaticky odmítá jako přežitek minulých generací. V životě člověka se děje to, co sám přijal jako pravdu. Nasadí si optiku, kterou vidí svět a tak mu svět stále potvrzuje jeho vlastní pravdu. Znáte tu známou větu?

Naše vlastní přesvědčení rozhoduje o tom, co nám okolní svět neustále potvrzuje jako pravdu. A tak se zrodila spirála kolektivního vědomí odcizeného Bohu, která je tím mocnější, čím déle se jí necháme unášet. Generace, převážně nevěřících lidí dospěly k tomu, že vychovaly další generace ještě více nevěřících lidí a z těch vznikla dnešní západní civilizace, která nebere existenci duchovního světa příliš vážně. Jedna přijatá myšlenka nepravdy vedla k ještě většímu utvrzení se v nepravdě a tak to postupovalo po generace. Současné všeobecné vědomí lidí silně potvrzuje hluboce vrytou lež, která se geneticky dědí z generace na generaci. Na věřící se shlíží s opovržením a jsou více či méně tolerováni, pokud jejich náboženství slouží zájmům toho, co tahá za nitky. Tak vznikla civilizace hluboce ukotvená ve hmotě. Vzniklo kolektivní vědomí odcizení, nevíry, nelásky. Tělesní lidé, co si zakládají na svém rozumu, a kteří založili kult vědy, jsou na to vědomí napojení jako na telekomunikační síť. Na vrcholu je ďábel, který ovládá mocnosti jako loutky a vtěluje se do nich. Věda tělesných lidí podporuje jen závěry hmotného uvažování a tak není ochotná přijmout duchovní důsledky vědeckého poznání, nebo je úmyslně potlačuje. Tím se hmotní lidé uvěznili a zabarikádovali v iluzi hmotného světa. V důsledku toho vznikl nekontrolovatelný růst průmyslu technického rozvoje, znečištění, oteplování planety a bezohledného drancování přírody. Hlasy volající po zastavení a změně cesty jsou neúčinné, protože nedokáží řešit podstatu lidské šílenosti. Ďábel se raduje, protože má velké stádo ve své moci, které nevědomě slouží jeho zájmům a odevzdává mu energii.

Lidské počítání

Lidé rádi počítají. Matematika je baví. Tvrdí, že má logiku. Jenže ve všem zjevném je pravda jen částečná. Dnešní společnost ještě všeobecně nepřijala fakt, že vše hmotné pochází z nehmotného. Lidské sčítání hmotných jablíček není sice scestné, ale je to klouzání po povrchu pravdy. Hmotný člověk se učí v mládí počítat na hmotných jablíčkách, aby pak počítal všechno hmotné. To je základní chyba výchovy, když se klade na lidské počty takový důraz a schopnosti ducha jsou potírány. Existuje bezpočet vědění, které získáváme ne myslí, ale vyšším věděním, srdcem, duchem. Skrze smysly co věda zpravidla neuznává. Výlučně lidská matematika lidi formuje do úhlu pohledu, který je omezí. Protože lidský mozek je neuvěřitelně chytrý a pracuje se vším, co do něj vkládáme. A námi vsunutý vzorec, který jsme přijali jako pravdu, používá ve všem. To je jeho přirozenost. A dělá to správně. Záleží na tom, čemu všemu říkáme Pravda. To čemu jsme uvěřili jako pravdě, se pro nás pravdou stává. To je zákon. Přijatý vzorec, že jedna a jedna jsou dvě, a že lze sčítat v podstatě cokoli, vede k tomu, že naše podvědomí vše počítá. A člověk se stává vypočítavým. Každý. Dokud nevstoupí do neduálního světa bezpodmínečné Lásky. Neboť potom celá matematika zmizí. Není potřeba, pozbude smyslu. Protože ve světě ducha se užívá jiná řeč, sdílení myšlenek a vědomí. V tomto vyšším, nadřazeném světě, můžeme na veškerou logiku užívanou v tělesné dimenzi zapomenout. Prostě to už neplatí a platí jedině zákon Lásky a to je nesmírně osvobozující. Celá matematika je ta tam. Platí mnohem vyšší zákony kvantové reality, pro kterou není nic nemožné. Zatímco kalkulování v 3D světě je zdlouhavé, pracné, nepřesné a únavné. Vyšší vědění duchovního (kvantového) světa je snadné, dokonalé a nemá hranic.

Člověk se naučí sčítat, naučí se, že za všechno se platí a to pak v podvědomí používá na všechno. Sčítá korunku ke korunce a ví, že když bude stále přičítat, tak konečné číslo bude větší a větší. A ví, že to tak musí být, protože to je logické. Je to pravda, co se naučil ve škole, co ví každé malé dítě. A také ví, že za všechno se platí, a proto nechce dávat jen tak. Má logicky správný pocit, že by mu z hromádky ubývalo. To je pro něj další logický vzorec, co přijal velice brzy. Proto se nemůžeme divit, co z nás roste, když jsme k tomu od mala vychováváni. Napřed naučíme děti počítat, a pak se divíme, když po nich něco chceme, že se ptají, co za to…

A tím, že se člověk učí počítat jen hmotné věci, tak se už jako dítě mylně ujišťuje, že těch ostatních si nemá všímat, protože s nimi nikdo nepočítá. A tak člověk brzy ztratí vnitřní zrak i ostatní smysly. Prostě je odloží jako nepotřebné. A vyvíjí se to, co vůlí podporuje. A tak pro člověka rychle přestává existovat vše, co podle něj nelze změřit ani zvážit. Neváží si toho, protože co nejde sečíst, nedá se přeměnit na peníze, vyměnit za něco jiného, a proto to pro něj nemá žádnou hodnotu. A člověk je veden k tomu, že počítat musí. Že musí stále myslet a počítat. Ale tím, že počítá jen s hmotným, jako skutečným, ukotvuje se víc a víc v hmotném světě, který se pro něj stává jedinou skutečností, jedinou realitou, se kterou se dá počítat. Tak se ukotvuje v hlavě, místo v duchu.

Logika ani matematika k Lásce nepatří. Láska se jimi nedá spoutat. Láska má jiné, vyšší vzorce. Čím více dáváš, tím více dostáváš. A jedině, když se všeho dokážeš vzdát, získáš všechno. Logika vznikla na obranu hmotného a v hmotném nás také ukotvuje. Je děravá, jako cedník. Logika světu vládne. Ale je to ve výsledku jako v Kocourkově. Člověk za pomocí vědy zjistil, že na počátku všeho je myšlenka, protože podstatou hmotného světa je dohodnutá informace. Architektura celého hmotného světa je dána myšlenkou, informací. A přesto je myšlenka pro materialisty ničím. Protože ji nezměříš, nezvážíš a nic si za ni nekoupíš. (Ano, draze se prodávají nápady. Ale jen převedené na něco hmotného.)

A tak člověk počítá a počítá. Boháč peníze a věřící vyměňuje svou dobrotu za život věčný. Potřebuje skutky lásky vůči svému bližnímu, aby se mu vrátila nazpět vynaložená láska. Je smutné, že Láska je pro člověka matematický vzorec, do kterého když dosadíš správné proměnné, vrátí se ti to, cos do ní vložil. Buď ti zaplatí člověk, nebo Bůh. I do lásky člověk napasoval matematiku. A skutečná bezpodmínečná Láska se vytratila…

Synergie

Jedna a jedna jsou sice dvě. Ale to je jen částečná pravda, jako zdejší poznání člověka je jen částečné. Bůh stvořil vše živé. Proto vše na sebe působí, a součtem dvou vzniká vždy něco nového. Lidská věda to označila pojmem synergie. Tu jeden slovník vysvětluje jako společné působení dvou a více složek projevující se znatelně zvláště ve společenských, chemických a biologických systémech tím, že výsledný efekt součtu jednotlivých složek je vždy větší než prostý součet jejích částí. Neboli jedna a jedna je tak více než dvě. Ve světě managementu to může například znamenat, že když se spojí více lidí nadšených pro jednu věc, působí tu vedle součtu pracovních výkonů jednotlivců, ještě efekt v podobě podpory týmu, sdíleného nadšení a povzbuzení. A tak i sportovní tým, který umí táhnout za jeden provaz, byť je složený z průměrnějších hráčů, vyprodukuje podstatně lepší výsledek, než tým složený z excelentních jedinců, kteří jsou individualisté a jde jim jen o vlastní zviditelnění, nikoliv o zájem celého týmu.

Synergie je něco jako konstanta, kterou musíme umět zohlednit ve vzorci, abychom dostali dokonale přesný výsledek. Prostý součet jednotlivých částí je triviální přístup k výpočtu, který dává nepřesné výsledky a ve větších objemech součtů zavádí úplně na scestí. Tímto poznáním by měl člověk zjistit, že ta matematika, co jej učili, není celá pravda. Že jedna a jedna jsou snad dvě a mohou vést i ke štěstí. Ale štěstí je prchavé a nezdrží se dlouho. A že na to, aby byl člověk šťastný, musí jít jinak a hledat skutečné hodnoty. Ty, které metrem nezměříš a jejichž objem nevypočítáš…

Sklízíme co zaséváme

Kdo seje vítr, sklidí vichřici. Svět doplácí na to, že lidé, uvěznění ve 3D myšlení si myslí, že spějí k pokroku. Ve skutečnosti spějí k civilizačnímu kolapsu, který se stává neodkladným. Není to už otázka jestli, ale zbývá otázka, kdy ten kolaps nastane. Zpravodajství po celém světě plní zprávy o ničivých hurikánech, které už letos v počtu překonaly rekordy minulých let a to je teprve začátek listopadu. Se zprávami o extrémním táním ledovců po celém světě se doslova roztrhl pytel. I požáry velkých území letos překonaly svá minulá maxima. Hromadná úmrtí mořských živočichů, terorismus v každotýdenních událostech a to vše umocňuje všudy přítomný mor koronavirové nákazy. Pro jednu větší perličku se nedostává místo ve zpravodajství pro jinou. Jsme svědky doslovné smršti událostí předpovězených v Bibli pro období času konce a Pánovy neviditelné přítomnosti. Čas velkého soužení letos začal, pomalu nabírá na obrátkách a svět už nikdy nebude jako dříve. V době, těsně před uveřejněním tohoto článku, se stalo, že čtyři andělé držící na uzdě živly ze čtyř světových stran přestali bránit tomu, co si na sebe lidstvo samo přivolalo. Ale jen do času zapečetění a označení věrných, které už proběhlo v předcházejícím období. Tyto živly byly anděly propuštěny, aby konaly svou práci ve službě probuzení lidstva. Proto účinky živlů naberou zanedlouho výrazně na své intenzitě.

V důsledku koronaviru došlo k zavření škol. Děti, co už se nabažili domácí karantény za řadu měsíců, najednou začaly toužit po škole. Omezení svobody a uzavření v domovech, řadu dětí probudilo do jiného postoje k této instituci, než kdy mívaly. Změnilo to jejich úhel pohledu. Dřívější: „ach jo, už zase do školy )-: )-:“  se změnilo na: „jů, konečně, už letím (-:(-:“ a usměvavé tváře… A stejně jako ti potřební navnímali důležitost škol, stejný efekt probrání do reality a aspoň částečné pochopení skutečnosti, budou mít události posledních dní. Ne, že se člověk bude radovat z přírodních katastrof, ale při slovu „Bůh“ bude reagovat méně pohrdavě, a snáze bude aspoň připouštět Boží existenci, a bude si lépe uvědomovat potřebu spolupráce s Ním. Při slovu „Bůh“ vymění myšlenku „s tím na mě nechoď´“, za snad tiché, nekomentované, ale přesto důležité zamyšlení nad Boží existencí. A to je první krok. Uvědomění, snaha o pojmenování a nové uchopení vědomí. Člověk si nejprve musí uvědomit, kde je realita, skutečný život, a kam tedy by měla směřovat i jeho pozornost, kam by se měl tak nějak přenést, navrátit.

Co se ještě musí stát, aby se probudili?

Proč to muselo dospět tak daleko? Jak může Bůh dopustit, aby v důsledku toho všeho umírali lidé? Bůh připouští to, aby lidstvo zakusilo v nezředěné formě důsledky své vlastní pošetilosti a poučili se z toho, i když to bolí. Aby jim scéna divadla svět jasně ukázala to, co sami způsobili a jak jsou omezení. Kým ve skutečnosti jsou. Smrt jak si ji představují lidé, neexistuje. Jedná se pouze o změnu bydliště. Žádné škody, které Bůh připouští, nejsou nevratné, ale mohou mnohé přivést z iluze do reality. Mohou probudit ty, co spí. Mohou mrtvé přivést ke skutečnému životu.

Lidstvo je jako sedlák, co vlastní žebřiňák tažený koňmi a myslí si, že s ním doletí na měsíc. Je také jako slepec, který si myslí, že zná celý svět, ale se svým handicapem je rád, že trefí ze svého bytu do obchodu přes ulici a nikam jinam se nedostane. Ve své omezenosti se lidé hromadně opevnili ve své vlastní, tělesné moudrosti a není jim pomoci, pokud se nedostanou do vyšší dimenze života, do vyššího levelu, do duchovna, budou přešlapovat na místě, nebo spíše rychleji spět do záhuby. Chlubí se technickým pokrokem, který je přivedl ke kolapsu a vystavují ho na odiv, ale nepochopili, že pokud vyřadili ze svých výpočtů bezpodmínečnou Lásku, odřízli se od zdroje života, pracují s nesprávným vzorcem a sami se zahubí, dokud je něco neprobudí. Není divu, že moudrost tohoto světa je u Boha pošetilostí a že způsobuje pokoření všemu, co se povyšuje a dělá ze sebe Boha.

Kalkulace náboženských vůdců

Nejvyšší Bůh přivádí vniveč i moudrost vůdců a samozvaných pastýřů křesťanských stád. Které z náboženství křesťanstva skutečně pochopilo podstatu věci a vede své ovečky do jejich vlastního nitra? Do místa setkání se s Bohem? Jejich odkaz je zpravidla jiný. Ukazují svou velikost a neomylnost a ustanovují se za jediné vlastníky pravdy, kteří mají právo rozhodovat o tom, co je správné a nesprávné. Často tak ovládají život svých následovníků a zaštiťují se přitom pověřením, které dostali shora. Sami vůdcové nedosáhli skutečného spojení s Bohem, do duchovního světa nevstupují, a své následovníky ovládají tak, že toho spolehlivě nedosahují ani oni. Od dob Ježíše Krista se změnila jen forma náboženství, ale princip zůstal stejný, ďábelský. Lidé zůstali většinou nepoučitelní a stali se nevědomě jejich otroky.

Vstupte do svých nejvnitřnějších místností

Skutečný duchovní život spočívá v tom, že pochopíme, že Bůh je v každém z nás. Když jsme se mu zasvětili, odevzdali jsme se mu tím a získali jsme s ním spojení. Čím více jsme to dokázali, tím těsnější to pouto a jednota je. Nechce po nás, abychom mu něco obětovali. Jedinou cennou obětí jsme my sami, se vším co máme. Obětujeme mu svůj přítomný okamžik. Nic víc nám nepatří. Jsme si vědomi toho, že máme jen tuto chvíli. A tu jsme obětovali Bohu. Zasvětili jsme se Mu, a proto je Bůh vždy na prvním místě v naší mysli, v našem životě, v naší každodenní práci. Tím, že jsme tuto chvíli obětovali Bohu, jsme naším odevzdáním všeho, co máme, získali mnohem více. Bůh naši oběť přijal, prostoupil nás a sám nás upozorní, co je třeba v tuto chvíli dále udělat. Třeba to, že se s námi v práci počítá, a že bychom neměli zklamat zaměstnavatele a přijít do ní včas. Vzbouzí nás něžně dříve, než námi nastavený budík, abychom měli chvíli jen pro sebe. Takto načatý den je tancem Lásky.

Píšeme načatý, ne započatý (den). Protože jsme do něj kousli. S Bohem, s Láskou jsme do něj kousli. Započatý den by měl svůj konec. Ale den v Bohu nikdy nekončí. Bůh je s námi, i když bdíme a je s námi, i když spíme. Naše noci už nebudou bez užitku, promarněným časem, kdy odkládáme tělo. Protože když naše tělesná část, náš chrám pro ducha odpočívá, tak náš duch si v klidu užívá spojení s Bohem, prostřednictvím neznámých andělů, které nám Bůh posílá, a skrze ně si s námi povídá. A tak zůstáváme s Láskou, v Lásce, a ještě se dozvíme řadu poučení. Ledasco se naučíme, pochopíme. A když ráno otevřeme v Bohu oči, jsme ti, kteří ví. Neseme si s sebou Boží tajemství… a jen náš tichý úsměv prozrazuje, že je nám dobře. Náš jazyk to sice neumí vyslovit, pojmenovat, ale naše duše uvnitř ví. Byla obdarována, nasycena. Je bohatší o poznání, a je šťastná.

V průběhu dne se dostáváme do různých situací, které se nás více či méně dotýkají. Bůh se na nás nezlobí, když se necháme na chvíli pohltit emocemi. Je to přirozené. Když nás něco rozhodí, zřejmě něčemu nerozumíme. A když tím budeme stále dokola zaměstnávat svou mysl, k poznání nedojdeme. Je třeba vejít do svých nejniternějších komnat, zavřít za sebou dveře, a být jen se svým Bohem. S tím, kterého známe, kterému důvěřujeme, a který je tu jen pro nás. A ať nás přes den potká cokoli, tak pokud usínáme s Bohem, s Láskou, otevřeme mu své srdce a necháme jej promlouvat. Protože naše slova na to často nestačí. Láska nás naplní a Bůh nám setře každou slzu z tváře. A i když nám někdo moc ublížil, i když je tu něco, co neumíme pojmenovat a nevíme, proč se nám to stalo, Bůh je s námi. My mu odevzdáme na sklonku dne vše, co nás potkalo, složíme Mu to k nohám. Pak nás naplní vnitřní klid. A i když nás něco moc bolelo a tváře máme smáčené slzami, náš úsměv, se kterým usínáme, prozrazuje, že duše došla uklidnění. Že je v náruči Lásky, která ji tiší. A když Bůh takto uspí naše tělíčko a náš duch je v Bohu, v Lásce, tak jsme myslí v Bohu, i když naše tělíčko spí, a ráno se probouzíme s úsměvem a novou, čerstvou energií a chutí protancovat další den. Náš lidský rozum to nedokáže pojmenovat, proč je nám dobře, i když se s námi život nemazlí. Ale něco uvnitř nás ví…

A jednou člověk pochopí, že díky tomu jsme pocítili Boží Láskyplnou náruč a že máme všechno, co jsme chtěli. Máme víc. Člověk nemusí hned všemu rozumět. Ale je důležité neztratit víru a důvěru v Boha, a utéci se k tomu svému, kterého dobře známe, do svých nejniternějších komnat. Tam nalezneme klid.

Vše přijde, až vzdáte boj

Zastavte se, protože pro život v Bohu nikam nemůžete jít a nic pro to ani nemůžete fyzicky udělat. S Bohem se setkáme jen ve svých nejvnitřnějších místnostech, které jsou místem bezčasového bytí. To je jediné co skutečně máme. To jediné můžeme skutečně obětovat Bohu, když zcela otevřeme své nitro a zcela ho nabídneme Bohu. Když se před Boží tváří ocitneme nazí a s prázdnýma rukama ve své nejhlubší pravdě, upřímnosti a ryzosti a vše Bohu odevzdáme. Pokud se vnitřně vzdáme světa a přestaneme s ním bojovat, dovolíme aby vše bylo takové jaké je, tak jedině toto odpoutání v nás zrodí život v Bohu. Ožijeme, Budeme Bohem vyučováni utěšováni, zmoudříme ne studiem knih, ale darem Božím. Denodenně vyučuje našeho ducha skrze anděly, aby nám duch pak zprostředkoval pokoj mír, harmonii, uvědomění a vše potřebné, co marně hledáme v knihách a od lidských učitelů. My ani nevíme, co skutečně potřebujeme, ale v našem srdci je zapsáno vše. A Bůh to vidí. Čte v něm a poskytuje nám cokoliv. Právě to, co potřebujeme znát. Teprve až se vzdáme všeho hledání ve světě kolem sebe, v lidech, knihách a náboženstvích, teprve potom získáme více než přehojně vše, oč jsme prosili a po čem jsme pátrali. Staneme se výlučně zasvěcenými Pravému Bohu a On nás přijme za své děti a stane se naším Učitelem, Ochráncem a Utěšitelem. Teprve až se všeho ve světě vzdáme, umřeme světu a narodíme se Bohu. Odpoutáme se od mrtvoly zvané svět a spočineme ve věčném životě, který je v Bohu. Vstoupíme do Jeho království.

Na sklonku dne jen Bohu poděkujte za dar života a vše co máte. Poproste ho o odpuštění vašich chyb a řekněte mu, že jste dělali celý den jen to nejlepší, čeho jste byli schopni. Odevzdejte mu svůj život a vše co máte, jako vypůjčený dar, který jste od něj obdrželi tento den. Vraťte mu ho před spaním zpět s díky a prosbou za odpuštění. Zprostěte ze sebe vinu a bolest a ublížení a On se ujme vašeho života.

Neexistuje nic, co bychom mohli dělat, aby nás naše horečné úsilí přiblížilo k Bohu. Neexistuje žádné místo na světě, na kterém bychom byli blíže Bohu, než právě to místo na kterém jsme právě teď. Teprve až se vzdáme úsilí něco pro to udělat, získáme vše co jsme kdy chtěli. Až se náš intelekt úplně odevzdá. Až v duchu umřeme pro tento svět. Až spočineme v úplném zastavení, nalezneme portál k Bohu uvnitř sebe, kde spočívá naše opravdové já, co splynulo s Bohem. Já které si na nic nehraje, nic nepředstírá, nic nepotřebuje. Je to bezpečné místo spočinutí v Bohu. Naše nejvnitřnější komnata. Svět bezpodmínečné Lásky. Nejsvětější místnost chrámu našeho těla, do které nemůže vstoupit nikdo jiný než my sami jako velekněz, abychom obětovali, to jediné co máme. Obětovali sami sebe. A touto obětí nic neztratíte, ale právě naopak. Vše co jste kdy chtěli, získáte. Vstoupíte do blaženosti nerozdvojeného života. Vstoupíte do komnaty, kde existuje pouze Láska jako jediná Pravda. Povznesete se vysoko nad vše, co vás kdy tížilo a už pro vás nikdy nebude existovat bolest duálního světa. Vše o co jste doposud usilovali, pozbude důležitosti pro vše převyšující krásu svatosti splynutí s Bohem.