Nevydařené vztahy jsou často zdrojem pocitu selhání, ztráty sebedůvěry, rezignace na život, když se z prvotního zamilování přehoupnou do soužití dvou jedinců žijících vedle sebe, kvůli dětem, a nezřídka do těch, kdo se nenávidí, anebo dokonce spolu vedou válku o majetek, a děti.

Vznikají otázky, jak je to s láskou. Je to přirozené, že ze vztahu vyprchá to, co jsme za lásku považovali? Je přirozené, že se z partnerství časem stane přinejlepším přátelství? Jak je možné získat opravdový vztah, který vydrží napořád, a který v čase sílí?

Zrcadlo vztahů

Skutečný a trvalý vztah je výsledkem nejhlubšího splynutí duší, které patří k sobě. Pokud se nejen na vztahy, ale i na partnerství budeme dívat pouze očima „těla“, potom nikdy nepochopíme, proč se nám neustále opakují stejné vzorce neshod ve vztazích a proč si neustále vybíráme partnery s podobnými rysy, které nakonec nesnášíme a opouštíme, anebo oni opouští nás. Naše vztahy mohou ztroskotávat na nepřijetí skutečnosti, že celý náš život, je zrcadlem toho, kým skutečně jsme. Kým jsme se v průběhu života stali. Lidé, životní situace, a vše co nás obklopuje, není „osud“, ale je to náš osobní „výtvor“. Absolutně to však neznamená, že bychom se měli obviňovat z toho, co nás v životě potkalo. Situace, které v životě řešíme je ve vyšším pohledu, kombinací našich vlastních výtvorů duše a situací, které jsme si jako individuální duše na této zemi přišli prožít. Než jsme nastoupili tento pozemský život, souhlasili jsme s určitým malým úkolem, který nás, jako duši, měl něčemu naučit. Dobrovolně jsme souhlasili s tím, že to podstoupíme, abychom vyzráli a získali hlubší kvalitu. Tento úkol je podřízený dlouhodobému plánu naší duše, při cestě za osvícením. To, co si chceme v tomto článku především říct, je však to, že bychom se na život neměli dívat jako na náhodu. Každá bolest, nehoda, životní překážka, nesoulad, disharmonie, nebo nemoc, kterou si procházíme, není nepřítel. Je to životní příležitost k růstu. Má nás zastavit a dovést k přemýšlení. Má nám pomoci uvědomit si, co děláme špatně. Má nás zpřítomnit, zavést do vlastního nitra. Máme najít soulad se svou vlastní duší.

Naše duchovní cesta rozvoje

Díky tomuto procesu se dostaneme do kontaktu s plánem naší duše. Začneme jí naslouchat a můžeme splnit úkol, který si naše duše předsevzala splnit ve svém nebeském domově. Úkolem našeho pozemského života, je objevit naši duši a její potřeby. Uvědomit si náš duchovní rozměr. Když se to stane, potom jsme připravili cestu k tomu, aby nás to vše uvrhlo do náruče Boha, našeho Stvořitele, který je Láska. Je energií lásky, ze které jsme všichni vytvořeni. Nejhlubší pravdou, kterou sami v sobě nosíme je nejvyšší, a bezpodmínečná láska. Ve výsledku, nás duchovní cesta přivede k porozumění, že my sami jsme kousíčky Něho samotného. Tento kousek Boha nosíme ve svém nitru. Díky „semínku Ducha v nás“ jsme ve spojení s Bohem a vše, co osobně potřebujeme, nalezneme na cestě do našeho nitra. To je duchovní cesta, která není cestou ve smyslu získávání něčeho. Jde o cestu objevování a probouzení se, abychom našli to, co nám bylo skryto, že v sobě samotném již máme. Poklad, uvnitř našeho srdce. Náš obrovský duchovní rozměr. Náš životní průvodce, naše osobní síla, naše moc, láska, svoboda a štěstí.

Duchovní cesta je odkrýváním zkreslení a nevědomosti podobné spánku, ve kterém se nalézá materiálně založený svět. Duchovně omezené smýšlení dnešní společnosti, které je ovládáno tělesným zaměřením. Lidstvo je v duchovním smyslu spoutáno nadvládou strachu. Jeho vnímání reality je omezeno pečetí nevědomí o nejdůležitější součásti člověka samotného. Jeho Duchu, jeho Božství. Neobjevit na své životní cestě duchovní rozměr člověka a života, znamená neustále pracovat se zavirovaným softwarem a neustále dokola dostávat špatné výsledky. Každý, kdo chce v životě zažívat radostné vztahy, ale nejen vztahy, musí začít u porozumění duchovní podstatě a přijmout ji v nejhlubším slova smyslu. Skutečně se s ní integrovat, porozumět. Věřit a podle své víry se pak automaticky vše samo „opraví“. Přirozeným zráním. Vnitřním magnetismem Ducha, který si přitáhne srdce správně nakloněné a vyléčí ho sám. Stačí, se tomu otevřít a uvědomit si to, pozorovat duchovní skutečnost uvnitř. Svůj skutečný vnitřní stav.

Všechny životní zkoušky, související s našimi vztahy vítězně zdoláme, pokud nalezneme duchovnost a tím pádem také sama sebe ve své nejhlubší podstatě. Začneme tak prožívat lehkost bytí, přijmeme osobní moc, sílu našeho ducha a staneme se více sami sebou, než jsme kdy v životě byli. Teprve s duchovním rozměrem, začínáme skutečně žít, rozumíme tomu, co se nám děje a můžeme nastoupit cestu nápravy našich vztahů a celého našeho života.

Odložení životní masky

Nesprávné životní partnery si vybíráme tehdy, když životem kráčíme s nasazenou maskou. Naši potenciální partneři nevědí, kým jsme skutečně, hluboko uvnitř, v sobě. Nevíme to ani my sami a proto nemůžeme rozeznat správného partnera od nesprávného. Vytváříme falešný bod přitažlivosti, který přitahuje ty, co k nám nepatří. V tomto stavu nevnímáme jemný hlásek správného vedení, který má každý člověk uvnitř jako svoji automatickou výbavu. Je to stav, kdy sami nevíme, kým ve své nejhlubší podstatě vlastně jsme, a proto nám naše ego vytvoří „umělou identitu“. Jde o nevědomý sklon, ke kterému nás naše individualita vede. Máme potřebu nějak se definovat, podle vzoru ostatních, a zapadnout do tohoto světa. Je to přirozené a automatické, pokud nejsme probuzení. Máme potřebu definovat si nás samotné skrze okolí, a životní role. Pokud vidíme a vyjadřujeme sami sebe pouze jako rodiče, partnera, nebo žáka, který bydlí v tomto městě, má tolik dětí, dosáhl tohoto vzdělání, má tento vysoký příjem v této společnosti, vlastní tento dům a toto auto, pak ve skutečnosti nevíme, kdo skutečně jsme a nosíme masku. Nějakou společenskou identitu. Vždycky nám bude něco chybět a většinu života prožijeme nenaplnění. Nikdy se nezbavíme pocitu osamění a marnosti. Pokud si uvědomujeme a definujeme se na prvním místě tak, že jsme duchovní bytost, která žije na tomto světě proto, aby získala duchovní zralost , pak jsme ve spojení se svou duší a máme duchovní poslání. Zažijeme naplnění.

Osvícený člověk je ve spojení se svou duší. Je v něm koryto, kterým proudí Boží oživující Duch. Výsledkem je vnitřní celistvost, hluboký mír, uvolnění, bezpodmínečná láska a soucit se všemi bytostmi. Prostoupení láskou je spojené také se svobodou a nezávislostí. Osvícený člověk vnímá bytostně svoji vlastní hodnotu a není závislý na ničem, co je mimo jeho vlastního nitra. Nebojuje se životem, ale praktikuje nekonečné přijetí. Otevřel se proudu života a postavil se mimo rozdělování životního proudu na dobro a zlo. Existuje pro něj pouze láska a její různé projevy. Dobro i zlo se pro něj staly dvěma stranami jedné mince. Změnil zásadně vnímání sebe i světa. Ocitl se na úrovni vědomí, které můžeme nazvat Kristovské vědomí. Můžete si o tom přečíst více zde.

Jak získat vytouženého partnera

Falešnou identitu, masku, postupně odkládáme, když nastoupíme cestu duchovního rozvoje a ta je spojená s tím, že tím, kým se na své cestě stáváme, vytváříme ten správný bod přitažlivosti. V tomto bodě naší duchovní cesty, můžeme postupně odložit afirmace a vizualizace, protože jsme začali energeticky splývat s tím, co jsme si chtěli do života přivést. Stačí, když si přejeme, poprosíme s důvěrou Boha a prožíváme krásu svého přítomného bytí, jako bychom vyprošené věci již měli. Neexistuje na světě lepší rodič, než je náš Nebeský rodič. Stvořitel je původcem vztahů a zosobněním nejvyšší lásky. Není pro něj větší radostí, než když může svým dětem splnit jejich nejtajnější přání, pokud to není v rozporu s jejich nejvyšším dobrem.

Ve spojení se svou duší nalezneme odpověď na to, co skutečně chceme, včetně partnera. Nejtajnější přání naší duše je tím, co nám Bůh chce skutečně dát. Celý vesmír se spojí, aby nám je vyplnil. Jen je musíme objevit, načerpat jejich sílu, čelit jim s odvahou, propustit a důvěřovat, že budou vyplněny.

Nesmíme být ke svému přání připoutaní. Pokud se ho chceme dočkat, musíme přání s důvěrou propustit. Přílišné lpění na tom, abychom potkali toho správného partnera, vytváří „nadbytečný potenciál“ našich přání. Přitahujeme do svého života ty partnery, kteří souzní s naší duší, našim nitrem. Staneme se celistvými a hlubokými lidmi, kteří naslouchají své duši, tomu, co skutečně chce. Náš život se začne formovat tak, že potkáme skutečného „partnera duše“, někoho, kdo k nám patří.

Energie mužství a ženství v nás

Každý muž i žena si v sobě nese ženskou i mužskou energii, jako dvě neoddělitelné stránky esence lidské bytosti. Rozdíl spočívá v tom, jakým způsobem je v nás, jako jedincích tato energie namíchaná. Kolik mužské a kolik ženské energie každý z nás uvnitř má a kolik z toho projevuje navenek. Čím jsme více spojení s naším skutečným já, tím pravdivější obraz o sobě samém také zrcadlíme navenek. A zároveň jsme také více u kormidla a dokážeme se svou skutečnou energií také pracovat, používat ji tvořivě, citlivě a vyvažovat její extrémní projevy, které vždy působí v partnerských vztazích destruktivně.

Mužská energie je přirozeně silná, vůdcovská, rozhodná a zaměřená na cíl a vlastní individualitu. Přirozeností muže je, být kreativní v materiálním světě, tvořit a posouvat život směrem dopředu, stanovovat priority, hranice a odstraňovat překážky v proudu života. Muž je břehem, který ohraničuje plynutí života. Extrémním projevem mužství je přílišná agresivita, tvrdost, neoblomnost a neochota nechat se vyrušovat od zaměření na své cíle, spojená s neschopností empatie, či skutečné lásky. Muž, který však objevil svou duchovní podstatu, kterou je vnitřní svoboda, a žije v souladu s Božím plánem, extrémní projevy mužství nepotřebuje. Své dary plynoucí z mužské energie používá v souladu s láskou a pochopením zákonů jednoty a stává se tím moudrým, laskavým, ale stále silným vůdcem, tvůrcem a ochráncem.

Ženská energie je plynoucí, harmonizující, vyživující. Obdarovává hmotný svět láskou, radostí, výživou, světlem a životem. Plyne v harmonii s přírodou a jejími cykly. Září, poskytuje pochopení a empatii a vytváří teplo domova. Posláním ženy je milovat, starat se, citově vyživovat, podporovat, tvořit. Extrémním projevem ženství jsou vyčerpávající emocionální výkyvy, citová nestabilita a neschopnost zvládat své ženské cykly. Žena, která objevila svou duchovní podstatu, jíž je láska samotná, však už do destruktivních emocionálních výkyvů neupadá. Zná a plně přijímá cykličnost ženství. Zachází se svojí duší s respektem a laskavostí. Dokáže plynout a přijímat život v pokoji a radosti a tím odevzdává přirozeně své dary světu.

Když se setkají ve vztahu duše, které jsou si vědomy duchovních potřeb a zákonitostí mužství a ženství, stane se to základem, že ovládnou své energie správným způsobem. Jsou schopné se navzájem podpořit a doplnit správným způsobem. Začíná se projevovat skutečný tanec mužství a ženství. Muž se tak stává milujícím a laskavým vůdcem a poskytuje ženě fyzické a citové bezpečí, které ohraničil svojí láskou. Žena může v tomto prostoru plynout ve své kreativitě, zářit a naplňovat jeho svět láskou, něhou, péčí a světlem. Takový pár přenesl krásu svého nebeského domova do fyzické reality a odevzdává světu své nejvyšší dary. V takovém milujícím svazku sílí jejich vzájemná důvěra a respekt a vztah může přetrvat na věky.

Kdo rozhoduje ve vztahu

Duchovně zaměřený pár dokáže přirozeně řídit vzájemný vztah muže a ženy k harmonické spolupráci. S uvědoměním si vzájemných předností obou pohlaví. Život v hluboké vzájemné lásce vede k ocenění a úctě na obou stranách. Tam kde vládne láska, tam je možné úspěšně uplatnit zásadu vedení prostřednictvím hlavy.

Duchovní muž pečuje o ženu láskou, jakou projevoval Kristus. Žena se takovému vedení nevzpírá, a ani ji neponižuje, ale ráda přenechá směrování v manželství svému muži a vnímá to jako pomoc a přirozený řád věcí. Žena v takovém vztahu dostává lásku, vedení, a ochranu, po kterých touží a sama pak touží dát všechny své dary ženství světu.

Tím nejdůležitějším, co muž může dát své ženě je láska. Žena, která se cítí být milována, kvete a ze srdce podporuje toho, kdo jí umožňuje být milující a plynoucí ženou. Tím nejdůležitějším projevem ženiny lásky vůči muži, je zase prakticky projevovaná úcta. Pro muže, který dostává úctu své ženy, je pak snadné ji milovat.

Co je to polarita?

Mezi mužskou a ženskou energií se přirozeně vytváří náboj, kterému říkáme polarita. Každý v sobě máme obsaženy oba druhy této energie. Míra mužství a míra ženství v jedincích, určují velikost náboje, který mezi nimi vzniká. Nejpřirozenější je, když v mužích převládá mužská polarita a ženská je obsažena v menší míře a v ženách zase převládá ta ženská a mužská stránka je v nich obsažena v menší míře. Přesto není výjimkou, že v řadě mužích převažuje ženský princip a v řadě žen převažuje mužský princip. Měli by naslouchat sami sobě, porozumět svým touhám a také tomu, že je budou přitahovat jejich protějšky. Ženy s převažující mužskou energií a muži s převažující ženskou energií. Přitažlivost mezi dvěma póly je přírodní zákonitost a sama o sobě není zárukou fungujícího vztahu. Je to přirozená součást naší tělesné schránky a způsobuje sexuální touhu. Není na ní nic špatného. Patří k nám stejně přirozeně, jako naše ruka, či naše noha. Je na naší duši, která rozhoduje, jak bude sexualita použita. Jestli bude použita v rámci láskyplného vztahu, anebo jestli bude zneužita pro krátkodobé sobecké uspokojení. Propadnout sexuálním touhám (síle polarity) bez rámce láskyplného vztahu je totéž, jako jiné tělesné slabosti, v podobě přejídání či výbuchu hněvu. Ve své podstatě jde o chamtivost, která nikdy nebude uspokojena, nemá dno, podobně jako touha zbohatnout.

Zdrojem mnoha rozchodů a časté střídání krátkodobých vztahů může být způsobeno nevědomou záměnou síly polarity mezi mužstvím a ženstvím za lásku. Neschopnost rozlišit chtíč, od skutečné lásky, uvrhá partnerské vztahy do zmatků, deziluzí a častým opakováním téže chyby dokola.

Jak se projevuje skutečná láska

Skutečná a nezištná láska mezi mužem a ženou je něžný cit, který v sobě nese jemnost, harmonii, úctu, obdiv, svobodu, porozumění a touhu rozdat se pro druhého. Klade zájmy partnera před své vlastní, chce pečovat o dobro druhého. Je to nekonečný soucit a schopnost přehlédnout nedostatky druhého a vyzdvihovat dobré stránky partnera. Skutečná láska nechce nic pro sebe, chce jen dávat. Skutečná láska není závislá na ničem zvnějšku, dokonce ani na svém partnerovi. Chce jen svítit, jako jasné zářivé světlo na všechny, a nevybírá si, na koho budou paprsky dopadat. Proto se jí říká bezpodmínečná. Láska podporuje vaši svobodu a je s ní nerozlučně spojená.

Opravdová láska mezi mužem a ženou je svatý cit, vyznačující se vzájemnou úctou a dáváním. To se prolíná všemi stránkami života, včetně sexuality. Touha dávat druhému způsobuje, že se ujímáme vedení, abychom partnerovi sloužili, a nic za to neočekáváme. Takový partnerský vztah vede k přirozenému intimnímu splynutí duší a vrcholnému vyjádření čisté lásky i na tělesné úrovni. Je to přenesení reality našeho skutečného nebeského domova na Zem. Manifestace Božské lásky na zemi. Sexuální akt mezi partnery se stává manifestací lásky a partneři sami se při něm stávají samým zosobněním lásky. Stávají se proudem lásky samotné.

Co není láska

Když máme sklon říkat, že :

„ Jedině on/ona je světlem mého života.“

„Bez něj/ní nemá můj život smysl.“

„ Jedině on/ona mi dává pocítit svou skutečnou hodnotu.“

„Jedině až ho/ji budu mít, teprve pak začnu skutečně žít, do té doby to bylo jen přežívání. „

Výroky tohoto typu jsou známkou zamilovanosti. Zamilovanost není láska, ale nerealistická představa o někom druhém. Zpravidla ten druhý vlastní něco podobného, co je i v nás. Když jsme ho poznali, rozezněl aspekt nás samotných, který vibruje na stejné frekvenci. To spustilo reakci našeho těla, která otevřela naše srdce. Když ovšem náš partner zůstane zdrojem našeho největšího štěstí, zákonitě nás dříve či později zklame, protože my objevíme také řadu jiných stránek osobnosti, které naši nerealistickou Iluzi vyléčí. Zamilovanost způsobuje, že partnera považujeme za zdroj naší lásky a začínáme mít dojem, že nám ji už nedává. Neuvědomujeme si, že zdrojem naší lásky je naše otevřené srdce a máme ten dojem odvržení proto, že se naše srdce zavřelo, protože už dále není oklamáno iluzí. Zamilovanost, byla zdrojem naší euforie, která je nestálá a vymizela. To klíčové uvědomění je:

Lásku nám nikdo nemůže dát, můžeme se jí jen otevřít, zpřístupněním našeho srdce

Láska je produkt našeho odevzdání se a otevření Duchu, vyššímu vědomí

Láska je ovocem Ducha, vysokého stavu mysli a srdce

Láska je naše vysoká vibrační úroveň

Nemůžeme milovat nikoho, koho potřebujeme, to není láska ale využívání druhého

Skutečné lásce je vzdálené, že by využívala druhého, že by někoho ke své existenci potřebovala a také to, že by někoho milovala až po té, co se změní.

Proto láska není také když:

Chorobně žárlíte, jste majetničtí, protože nemůžete nikoho vlastnit

Vyžadujete, aby se vše dělo podle vás

Využíváte partnera k nuceným pracím anebo službám

„Milujete“ partnera kvůli znalostem, rozhledu, majetku

Opouštíte partnera v nesnázích

Vydíráte či vysáváte partnera jako energetický parazit

Podmiňujete svou lásku tím, když se změní a bude vás poslouchat

Cítíte nesvobodu a spoutání ve vztahu

Je láska slepá?

Láska je nejhlubší Skutečnost, na kterou byla navršena velká spousta zátěže a temnoty. Nechat se ve svém životě řídit láskou není slepé, ale znamená to objevení vyššího řádu života. Slepé je myslet si, že svůj život máme řídit chamtivostí, tlačením, nucením a námahou. To jen vláda ega (strachu) v člověku pokroutila vnímání reality. Této společnosti vládne ego. Je to úroveň vědomí nasazující společnosti brýle, skrze které nevidí správně. Ego nás definuje jako dílo náhody, které musí bojovat o svůj život jako osamělý fragment, prosadit se, někým se stát, a na to vše má pouze krátký, vyměřený čas, protože brzy umírá. Tato úroveň vědomí má nesprávné přesvědčení, proto lpí na věcech a lidech a událostech a je svázaná strachem. Z této úrovně vnímání se nedá pochopit ani přijmout vláda Lásky. Všichni, napojení na tuto úroveň vědomí, ve skutečnosti nemohou vědět co je to skutečná Láska.

Každý, kdo touží okusit vyšší Lásku, než zná tento svět, a pohlédnout Skutečnosti do tváře, musí odhodit to, co lásce zabránilo zářit. Musí se zbavit rozkladných vzorců mysli, zbavit se závislostí na lidech a věcech, zbavit se strachu ze smrti, zbavit se vnitřních nahromaděných bolestí a nechat se vyléčit vyšším vědomím Lásky. Teprve z této úrovně je vidět jasně. Teprve na této úrovni pocítíte životní sílu a svobodu bytí a teprve na této úrovni budete šťastní, protože se vás Láska automaticky zmocní. Prostoupí vámi. Z této úrovně vědomí se začnou řešit všechny problémy a bolesti minulosti a pochopíte své dřívější zaslepení. Zjistíte, že to bylo přesně naopak. Ego bylo slepé a Láska byla Pravdou.

Zvláště pro muže, kteří jsou v dnešní době svázáni vládou ega (strachu), je obtížnější přijmout vládu Lásky. Vyžaduje to vypěstování důvěry, která svěřuje celý váš život do rukou neviditelného Boha, Lásky, Stvořitele. Vede vás do přítomného bezčasového bytí, do plynutí, ve kterém je vědomí ukotveno tady, ve svém těle a teď. Stát se otevřeným, zdánlivě bezbranným a přijímajícím vše, bere ego jako ohrožení a bojí se učinit krok do neznáma. Neustálý hlas, někde na pozadí mysli, říká neustále, co nesmíš a co musíš. Být jako květina na louce anebo pták na obloze, není přirozené vládě strachu. Láska nezná slova „musíš“ a „nesmíš“. Používá jemné pobídnutí, intuici, slabý vnitřní hlas. To se egu nezdá důvěryhodné, ale nejisté. Pokud se odvážíte svěřit do rukou Lásky a stát se jemnými, otevřenými, přijímajícími a důvěřujícími, Láska pro vás začne pracovat. Postavíte se tím na stranu Boha, svého milujícího rodiče a projevíte mu nefalšovanou důvěru. On za vás začne nosit náklad a váš život se přeorganizuje, aby zrcadlil vaši novou realitu lásky a důvěry. Vyřešíte tím nejen otázku vztahů, ale celý svůj život od základu.

Všechna láska je Boží

Všechna lidská láska je jen odleskem Boží lásky. Proto bylo napsáno:

Bůh nám sám ukazuje vzor své lásky skrze Krista, abychom měli živý příklad toho, že jsme dětmi Lásky. Bezpodmínečná Láska je energií, ze které jsme stvořeni. Vždy je nám dostupná, bez ohledu na naše poklesky, pokud se k ní obrátíme a pokud ji hledáme. Nalezneme ji jako nejhlubší podstatu nás samých. Nemusíme si ji zasloužit a nemůže být nikým vyrobena. Je magnetem uvnitř nás, ke kterému nás to táhne. Láska je cílem naší spirituální cesty. Teprve až jí v hloubi nás nalezneme, až námi plně prostoupí, tak se staneme láskou samotnou a my začneme ve vztazích žít opravdovou lásku jako samozřejmost. Zafunguje přirozený magnetismus lásky. Zažijeme naše vztahy, jako extázi lásky. Láska nás přirozenou cestou vyléčí na všech úrovních a povznese do vyššího stavu vědomí, bezpodmínečné lásky. Jde o vyšší úroveň ducha, kdy přestáváme vnímat realitu jako dobro a zlo, ale vnímáme, že podstatou dobra i zla je tatáž energie lásky. Ta jediná představuje Skutečnost. Existenci zla pak pochopíme pouze jako iluzi, která byla vytvořena myslí, co ztratila Božský nadhled. Tato úroveň vědomí, je klíčem k vyššímu stavu lásky, než doposud poznal tento svět. Otevírá cestu do nové životní etapy lidstva. Božího tisíciletého království a nové úrovně partnerských vztahů.