Každý se občas necítí dobře. V době celosvětové nákazy jde o prvořadé téma. Teď nemáme na mysli jen tělesnou nevolnost. Spíše vnitřní nespokojenost, nervozitu, napětí, zoufalství, beznaděj, smutek, žal, apatii, které do tělesného onemocnění časem přerůstají. Co s tím děláte? Máte ve zvyku si toho nevšímat? Přebít to nějakou činností? Pustit si více nahlas hudbu? Nasadit si umělý úsměv? Zaměstnat se prací, aby nebyl čas se zastavit a nerozhostila se ve vás ta bolest, která vyvěrá někde zevnitř? Vypovídat se někomu, kdo je naší vrbou, naším přítelem a vydrží to?

Proč se necítíme dobře

Naše emoce, které si prožíváme, které se derou na povrch někde z našeho nitra, jsou něco jako naše kontrolky. Nemají být přehlíženy. Nemají být vypínány. Není to normální, když s námi cloumají a paralyzuje nás, jak jsou hlučné a otravné. Nikdy to nevnímejte tak, že je potřeba to nechat být, neřešit. Že to nic neznamená, jen to zdržuje od práce. Emoce jsou kontrolním mechanismem našeho těla a naší duše a indikují nám nějakou poruchu. Když je budeme přehlížet, budou se ozývat silněji a pokud si ani silného varování nebudeme všímat, ochromí nás, paralyzují, onemocníme a ztratíme svoji vlastní moc. Ovládne nás ne-moc. Budeme se nadále cítit jako oběti, které nemají žádnou moc nad tím, co se jim děje. Duše, která volá po lásce, se již dále nemohla nechat znásilňovat myslí. Světem bez lásky, kde se razí heslo, že si toho nemáme všímat. Že buď to budeme řešit a ztratíme výkon, nebo si toho nebudeme všímat, ale budeme v očích světa hrdiny, co denně odevzdávají svou vlastní sílu zaměstnavateli, systému, vládám, vědě, pokroku, ale neví, že mají duši, kterou systematicky mučí. Když pak muka naší duše přivodí bolest, nemoc a úplně nás paralyzují, onemocníme, přijdeme o výkon i o pozice, které pro nás byly vším. Uvědomíme si, jak nesmírně rychle jsme přestali existovat pro ty, co nám dříve tleskali. Skončili jsme jako vymačkaný citrón a zanedlouho se za nás našla náhrada. Mysleli jsme si, že bez nás to nejde, ale ta myšlenka se vypařila jak pára nad hrncem. Uvědomíme si, že všechno, čím jsme doposud byli, byly jen masky a role. Nemoc nás zastavila, abychom okusili, že jsme mnohem více a že to nemá nic společného se systémem, ani s naším vzděláním, ani majetkem, ani medailemi a věhlasem. Vše, co jsme ve světě nabyli, bychom v těžké nemoci bez váhání vyměnili, abychom mohli začít znova a lépe.

Vraťme se teď zpátky, kdy jsme si uvědomili, že se necítíme dobře. Zkusme to jinak. Naše emoce nám tehdy oznamovaly, na co jsme mysleli, co jsme dělali a kým jsme se uvnitř stali. A tady je potřeba začít znova a lépe. Naslouchejme tomu, jak se cítíme, co s námi cloumá a proč se tak cítíme. Dříve než to přeroste v pohromu. Pokud přijmeme fakt, že žádná nepříjemná emoce nevzniká bez důvodu, že to my sami jsme zaseli nějaký důvod, proč nás navštěvuje, nebo se u nás zabydlela. Tomu se říká přijetí odpovědnosti za svůj život. Taky se tomu říká objevování duchovního rozměru a zákonitostí života. To jak se cítíme, je odraz toho, na co jsme mysleli. To na co jsme mysleli, je semínko toho, co jsme později začali dělat. Co jsme ve svém životě začali dělat, je důvodem toho, kým jsme se uvnitř opravdu stali. Naše emoce nás při tom celém procesu provázejí a signalizují. Nebudeme mít negativní emoce, pokud nebudeme negativně smýšlet, konat a nestaneme se ničemným člověkem. Můžeme to změnit ihned tady a teď. Je to něco, co je naší základní odpovědností, když to pochopíme. Je to ve skutečnosti to jediné, co můžeme skutečně změnit, nad čím máme moc. Ale také postupně zjistíme, že je to vše, co skutečně potřebujeme.

Uvědomění, že si neuvědomujeme

V procesu duchovní cesty člověka je zásadní pochopení, že život většiny lidí v tomto systému je automatický. Nejsou skutečně přítomní, když se děje jejich život. Umění žít přítomným okamžikem je základní neocenitelná duchovní praxe. Když si začneme uvědomovat, kolik procent našeho života spěcháme, děláme většinu činností automaticky a myslí jsme stále ukotveni v budoucnosti, za kterou spěcháme. Děje se to každý den, bez přestání. Typického představitele dnešní generace stále denně něco popohání, aby spěchal, nemarnil život, stihl toho co nejvíce, hnal se za skvělým životem, který čeká v budoucnosti a pořád si myslí, že to má na dosah a pořád to nestačí. Jakmile bylo dosaženo jednoho cíle, hned se vzápětí objeví další. Život v tomto systému se tak podobá krysímu závodu, je vyčerpávající, připravuje nás o vlastní životní sílu a náš celkový dojem je na konec ten, že nám uběhly nejlepší léta našeho života, naše mládí a my jsme u toho nebyli. Nevychutnali jsme si ho. Pořád jsme pracovali a neměli jsme na nic čas. Jak z toho ven? Uvědomění, že žijeme v nevědomosti a potřebujeme se zastavit, zpřítomnit, zklidnit a vnímat život je natolik zásadní a prvořadé, že to ani nedokážeme dost zdůraznit. Je to jako ukončení krysího závodu v polovině. Vypovězení smlouvy organizátorům a odchod na zasloužený odpočinek. Vychutnání si dovolené, která už nikdy nemusí skončit. Není to tvrzení, že nemusíme pracovat. Není to tvrzení, že máme využívat systém jako černí pasažéři. Je to tvrzení, že se nemusíme nechat zotročit a nechat po sobě šlapat, jen proto, že si myslíme, že jinak nemůžeme přežít. Je naší volbou a základní odpovědností, že se rozhodneme plnohodnotně žít každý okamžik našeho života a dělat to co nás baví, v čem jsme dobří a co nás naplňuje. Uvědomit, si, že to je Boží plán s lidmi. Že jedině tak splníme naše poslání na Zemi a budeme tím, čím nás Bůh chtěl mít. Pokud si začneme uvědomovat svou dosavadní nevědomost, která se stala návykem a uvědomíme si do hloubky její rozkladný, hnilobný charakter a začne nám to zapáchat, máme téměř vyhráno. Vše se nezmění ze dne na den, ale díky hlubokému uvědomění začne klíčit naše rostlinka skutečného života. Začne se probouzet zárodek věčného života. Podvědomě začneme hledat cesty a možnosti jak z toho ven. Začneme se probouzet a na naší cestě nám bude mocně pomoženo Bohem.

Jsme tvůrci svého života

Jakmile přestanete žít život jako oběť systému, začnete být tvůrci svého vlastního života. A to je natolik zásadní životní zlom, že se dá nazvat vykročením ze smrti do života. Ožijete, bude to na vás vidět. Změníte se na duchu a proměníte se i fyzicky. Budete mít chuť do života. Budete chtít každý den vědomě tvořit svou realitu, a pokud si zvolíte lásku, vše se promění. Budete ze sebe mít skvělý pocit. Budete vnímat svou vnitřní hodnotu a okolnosti v životě se vám uklidní. Jako oběti jsme svalovali vinu na okolí. Říkali jsme, že kdybychom měli více štěstí, měli lepší lidi kolem sebe, žili v lepší době a narodili se významnějším rodičům, mohli jsme něco dokázat, ale takhle s tím nemůžeme nic dělat. Slyšíte to? To jsou slova oběti. Kdykoliv si ztěžujeme, vzdycháme a obviňujeme cokoliv v našem okolí, jsme oběť, která si neuvědomuje, že je tvůrcem své vlastní reality. Všechno, co nás obklopuje, tu není náhodou. Je to tu pro naše osobní nejvyšší dobro. Náš život je jako divadlo. Bůh nám vytváří kulisy a hru, kterou my osobně potřebujeme. Hraje se drama, jaké potřebujeme, abychom se probudili a vyrostli na duchu. Jestli je náš život pohádka, nebo tragédie je to ovlivněno tím, co my sami v něm vytváříme a vrací se nám zpět a také tím, co potřebujeme zažít, čím si musíme projít, aby nás to vnitřně proměnilo. Z pohledu člověka neuvidíme všechny důvody a okolnosti, proč hrajeme právě naši hru, ale můžeme to postupně pochopit. Často až z odstupem. Je nám hrána taková hra, kterou můžeme pochopit a která má výchovný a životodárný směr, i když si to můžeme osobně interpretovat jako horor. Pokud to momentálně vnímáte jako horor, pak existuje vyšší důvod toho dění. Například je to důkaz, že to s vámi Bůh nevzdal, ale tvaruje vaši duši jako hrnčíř hlínu. Má o vás zájem a ví, že vás drsné okolnosti mohou změnit, probudit a spasit…Žádná ztráta v hmotném světě není tragédie. Tragédie je neprobudit v sobě ducha, nezúročit dar, který jsme dostali a ve výsledku přijít o duši.

A teď už slyšíme, jak vaše mysl právě protestuje a namítá, že přece nezměním svět tím, jak sami myslíme. Že přece naše myšlení nezmění války, hlad, korupci ve světě. Máte pravdu. Jakmile začnete myslet jako tvůrce, zjistíte, že svět se nestane jiným. Zázračně se nepromění. Ale promění se vaše vnímání. Denně si můžete vybrat, jak se na svět budete dívat. A pokud si vyberete příznivé myšlenky na lásku a dobro, bude se vám to, co sami rozséváte, vracet hojně zpět. Život vám to bude zrcadlit. Stanete se jedním z aktivních prvků, tvůrců, nového vědomí země. Zvolili jste si lásku a trváte na ní, i když je celý okolní svět v panice a odpojený od lásky. Zvolili jste si tím cestu důvěry v Boha a dali jste mu prostor vstoupit do vašeho života. Bude se s vámi počítat v nově vznikajícím novém světě. Svým nově nabitým vědomím vstoupíte do Božího království, aby mohlo brzo zavládnout nad Zemí, jako její nové vědomí. To je Boží plán se všemi, kteří si to vybrali a sjednotili se s Láskou. Chytili se Boží napřažené paže vzhledem k nim.

Dračí mor

Kdo spoléhá na svůj intelekt, myslí rozumem těla. Jeho život řídí jen logika a několik tělesných smyslů. Myslet rozumem těla znamená dívat se pouze na povrch věcí. Neznat podstatu všeho, která vychází z ducha. Svět se hromadně nakazil sdíleným tělesným vědomím a považuje ho za jediné správné. Vlivem tohoto omezeného vědomí vznikl svět plný strachu a bez lásky. Mysl těla je ovládána hrozbou smrti, protože si myslí, že tělesnou smrtí vše končí. Vlivem toho je mysl těla náchylná na manipulaci. Šedá eminence, ďábel, ten drak a prahad v pozadí světového systému se raduje, když jsou lidé lapeni do léčky.

Může je ovládat strachem a připravovat je o energii. Používá příkazy, zákazy, donucování, manipulaci. Ovládá všechny klíčové posty světa. Donutil lidi, aby tlačili život svou vůlí, protože ví, že se tak zbavují energie, ze které tento zákulisní manipulátor žije. Donutil je uvěřit, že život je boj. Protože se takovým život většiny skutečně stal. V důsledku sdíleného tělesného vědomí nevědí, že mají na výběr. Myslí, si, že nic jiného neexistuje. Nevědí, že byli nakaženi dračím morem. Není to chápáno jako nemoc. Je to vyzdvihováno jako pokrok. Ve skutečnosti je to cesta do čím dál hlubšího zapomnění na Boha, i na poklad, který v sobě každý má. Odvedení člověka od jeho vlastní síly, moci a svobody je odvedením člověka ze světla do temnoty. Dračí mor se projevuje pohrdnutím duchovním rozměrem života. Pacient má tak vážné příznaky, že popírá duchovní rozměr všeho, co existuje. Odmítá dokonce velkou řadu svých smyslů, telepatii, intuici, vnitřní vědění, vnitřní zrak, schopnost léčení nebo také mysl ducha. Vysmívá se tomu a dokonce odsuzuje jako blázny, všechny kdo na ně věří. Všechny tyto smysly ducha však člověk má, ale zakrněly většinou v důsledku sdílené všeobecné ignorace ducha. Všimněte si, že občas se tyto smysly u člověka projeví a je to prezentováno jako zázrak, nebo je to popíráno. V důsledku dračí nákazy je život opravdu boj. Tak například omezenost na tělesné myšlení vede vědce k velmi složitým postupům a výpočtovým modelům. Vede je k nutnosti ovládat nepřeberné kvantum informací, výjimek, pravidel, provázející současné lidské poznání. Pochopit to vše tělesnou myslí je nadlidský úkol. Zpravidla za svůj lidský život pochopíme jen nepatrný zlomek současného vědeckého poznání světa.

Mysl ducha

Mysl ducha je však něco zcela jiného než intelektuální poznání. Mysl ducha je moudrost, kterou můžeme získat tím, že se spojíme se svou nebeskou podstatou. Jde o moudrost našeho vyššího Já. Moudrost nebeské bytosti, z jejíž energie jsme byli vzati. Cesta k této moudrosti je skrze objevení sebe sama. Své nejniternější podstaty. Své duše. Člověk, který ignoruje svou duši a překrývá její volání tím, že si nasazuje masky, ze sebe dělá někoho, kým ve skutečnosti není. Nosí masky, ztotožňuje se s životními rolemi, ale není bytostně sám sebou. Nežije v jednotě a bezčasovém bytí. Takový člověk by se dal označit jako rozdělený. Má dvě nesourodé stránky. Tělesnou a duchovní. Ta tělesná ignoruje, že má duši a duše tak nemá vliv na rozhodování daného jedince. Rozdělený člověk má mnoho bolestí, jeho život je skutečně boj, propadá touhám těla a všem druhům slabosti, které ho řídí, a proto mu říkáme tělesný člověk. Cítí se často špatně a emoce ho ovládají. Tělo, které bylo vytvořeno jako nástroj pro duši, převzalo vládu a stalo se vykořisťovatelem ducha. Každý z nás to zažil a více či méně v životě byl ovládán tělem. Tím co mělo jen poslouchat a sloužit. I když tělo samo o sobě není hříšné ani padlé a měli bychom naslouchat jeho potřebám, přesto nás nesmí zotročit.

Mysl ducha je hlubší vědění, které přihází na cestě sjednocení duše a těla. Když člověk naslouchá své duši a začne si uvědomovat své spoutání, svou rozdělenost, své lpění na tělesnosti, lpění na světě a uvěznění v omezujícím 3D vědomí světa. Pochopením omezení, ke kterému došlo vlivem sdílení vědomí tohoto systému, vede k uzdravení. Pokud si to naplno uvědomíte, přestanete to postupně dělat. Budete všímaví a začnete zkoumat všechno napětí, všechnu bolest, ublížení a žal, které se ve vás nachází. To dokážete jedině, když se zastavíte, ztišíte a zpřítomníte. Když si uvědomíte naplno, co vás spoutalo, vaše podvědomí začne pracovat na nápravě a dříve či později nalezne cestu. Je jako počítač, kterému jste tím zadali výpočetní úlohu, a ono pracuje, i když vy spíte. Přestanete překrývat bolest duše, otevřete se jí a necháte ji odeznít. Tím se uzdraví. Přestanete spoutávat svého ducha, věnujete mu pozornost a on roste. Postupně vámi proroste, jako proroste droždí těstem. Tak se to co bylo rozdělené, postupně spojí a vy začnete být postupně sami sebou plněji a plněji. Přestanete s nenávistí sebe sama a začnete si tak sebe sama vážit, milovat se a prokazovat sami sobě úctu. Tak se začíná žít skutečný život, plný ducha, ve spojení s Bohem. Tak se z mrtvého stane živý. To je vaše vzkříšení.

Diamant to nemá lehké

Vzkřísíte v sobě zárodek Boha a splynete s Bohem a On s vámi. Zažijete božské vědomí a jednotu. To je ten největší poklad vašeho života a cíl, se kterým jste přišli do tohoto světa. Každý kdo se někdy dotkl božství, už netouží po jiném pokladu. Je jako kupec, který prodal všechny perly a nechal si jen tu jednu, nejcennější. Všechny ostatní jsou jen přítěží. Tou perlou je vystoupení z duality a vstup do jednoty s Bohem. Boha skutečně objevíte jedině tehdy, jestli v sobě dáte prostor pro růst ducha. Dáte tak místo Bohu ve svém životě. Znásobíte talent, který vám svěřil s důvěrou. Projdete přes bolest nevědomí 3D reality, přes bolest duality, do jednoty s Bohem. Dozrajete do své vyšší podstaty, do svého vyššího Já.

Vzácný a tvrdý, ryzí diamant vzniká z měkkého uhlíku, když je vystaven velkému dlouhodobému tlaku zeminy a hornin. I my se stáváme diamantem zašlapaným do bláta. I přes naši ubohou tělesnou slupku Bůh dobře ví, v kterém blátě má schovány své nejcennější diamanty. Bůh nemyslí myšlením lidským, ale Božím. Ho neoklame obyčejná tělesná slupka. On vidí zářivé jádro, které je diamantem. Vyšle svůj paprsek, jako důkaz svého schválení a jeho diamant začne zářit. Vytáhne ho z bláta. Jako když se rozpadne a umře obal semínka v zemi a vyklíčí nový život. Tak i my můžeme klidně přijít o tělo, pokud tím vzkřísíme věčný život a rozsvítíme se jako diamant. Už nikdy pak neumřeme, zdědíme božskost a nesmrtelnost. V ní není ani hřích ani smrt, ani bolest. To je duchovní cesta těch, kdo hledají Lásku a vysvobození. Dostanou možnost objevit nový rozměr reality. 4D realitu.

Existujeme v Bohu

Holografická projekce je prostorový nehmotný obraz, jehož definicí je to, že v každém sebemenším kousku projekce je skrytý celý obraz. To by mohlo sloužit jako přirovnání, jak si představit Boha v našich životech. Obraz celého vesmíru i našeho světa je takovou projekcí, která se děje v Božím vědomí. Boží vědomí umožňuje vznik všeho, co si dokážeme představit. Je to tvořivá jednota, ve které je vše propojeno. Neexistuje v ní ani čas ani prostor. Ty jsou pouze iluzí umožňující existenci 3D světa. My jsme jedním bodem božského světa a neseme v sobě zárodek Božího ducha. Diamantem se stáváme, pokud v sobě rozvineme Jeho ducha a necháme se jím prostoupit. Tím jsme vzkříšeni jako platná jednotka Božího obrazu, která nese celý obraz v sobě. Už se nevnímáme jako oddělení, ale jako součást jednoty. Čím více nás prostoupí duch, tím více záříme a odrážíme Boha. Stáváme se platnou součástí holografického obrazu a vytváříme s ním jedinou existující jednotu, ve které není dualita, ani rozdělení. Tak ožíváme a vstupujeme do Božího království. Jednou pravdou je, že máme Boha v sobě. Myšleno zárodek ducha. Druhou pravdou, která s tím ovšem není v rozporu, je to, že my existujeme v Bohu. Existujeme pouze díky jeho vůli a jeho uvědomění o nás. Na počátku všeho je myšlenka. Bez Boží myšlenky a vědomí, že existujeme, bychom nemohli sami o sobě existovat. Věda již pochopila, že podstatou hmoty je prázdnota. Uvnitř atomu nic hmotného není. Jen něco jako myšlenka. Informace, architekta světa, který řekl, a stalo se.

Myšlenka tělesného člověka, že jsme nezávislou jednotkou ve vesmíru je pouze iluzí mysli 3D reality. Z té iluze se máme probudit, dozrát k vyššímu uvědomění. K pochopení vyšší pravdy, která nás k Bohu přiblíží. A to je pravda, že neexistuje oddělenost, protože vše se děje uvnitř Boha a jeho vědomí vše propojuje. Je architektem systému. My jsme byli stvořeni k Jeho obrazu.

Nikdy se nemůžeme dostat z dosahu Boží moci a nikdy se od Boha nemůžeme fyzicky vzdálit. Vše co existuje se děje uvnitř Něj. Boha můžeme najít jen tak, že si uvědomíme jeho existenci ve všem a přiblížíme se k němu tak, že se otevřeme duchovní podstatě, energii všech věcí. Probudíme se tím do jiné reality, ve které ho můžeme vnímat, a On nás může obejmout. Tam všichni hledající směřujeme. Boží království je realita, ve které se děje Boží vůle, a ve které je možné, abychom vnímali Boha. Vkročíme do něj skrze stav našeho vědomí, který to umožní. Uvědomění, které to připustí a které tomu uvěří. Kdo se otevře tomuto vědomí, tomu se otevře vstup do Božího království. Žádné místo, ani čas v tom nehraje roli.

Veškeré naše poznání o Bohu je zpočátku jen pravdou, která jen je, ale ještě nezakořenila. Každé přesné poznání, které v nás zakoření, přesvědčíme se o něm do hloubky, a zakusíme ho každou buňkou, nás promění, vyčistí, vybělí. Náš duch zhoustne a postupně se stane skálou, o kterou se můžeme opřít. Díky pravému poznání o Bohu se z nás stávají diamanty a naše víra je schopná působit zázraky.

Význam Božího jména

Když se Mojžíš dotazoval, jak má představit světu Boha, který chce vyvést svůj lid ze zajetí Egypta a jak se jmenuje, dostal tuto odpověď:

To vhodně poukazuje právě na fakt, že ačkoliv je Nejvyšší Bůh osoba, přesto je zároveň duchem, energií, která prostupuje vším a ze které vše pochází. A nejen to, Bůh je Láska, Pravda, Skutečnost i Život. Probudit se z iluze, znamená najít ho a pochopit jeho pravé jméno. Všichni jsme jeho děti, a jsme s ním duchem propojeni. Ačkoliv lidská mysl uvězněná ve hmotě může mít problém pochopit tyto vyšší nebeské, neviditelné věci. Bůh je vědomím všeho ve vesmíru. Je energií, ze které je vytvořeno vše, přebývající v bezčasovém přítomném okamžiku. Každý, kdo se probudí do vnímání tohoto bezčasového přítomného okamžiku, nalezne Boha a spolu s ním i věčný život. Přiblíží se tím Bohu, ožije a už nikdy nezemře. Sám se stane postupně Bohem, jeho platnou součástí, která je se Stvořitelem v úplné jednotě.

Láska vás uzdraví

Boha lze tedy nalézt v přítomném okamžiku. V realitě JÁ JSEM. Cílem duchovní cesty člověka je objevit to místo, ten stav vědomí. Plnost přítomného okamžiku nalezneme tehdy, jestliže se odstřihneme od lpění na lidech, i věcech světa a spočineme před Bohem nazí a s prázdnýma rukama. Zcela se mu odevzdáme. V té chvíli se nás „zmocní“ Láska. Spíše nás obejme. Pocítíme na sobě záplavu energie, uvolnění, moci a blaženosti. Je to probuzení z iluze do Skutečnosti. To je naše setkání s Bohem, který nás touží obejmout a trpělivě čeká na všechny, kdo se probudili, aby se s ním přišli obejmout. S tím, když skutečně nalezneme Boha, a začneme žít ve spojení s Ním, postupně vyroste náš vlastní duch, kterého Bůh vede. Když maximálně omezíme tlak vůle, se kterou řídíme náš život, dáme prostor posílenému duchu, který v našem životě začne sám jednat v náš prospěch. Bůh ho řídí. Dejme mu chvíli čas a pozorujme to. Láska nikdy nenutí, nezakazuje, nevyčerpává, ale nabíjí, inspiruje, jemně pobízí. Když dovolíme Bohu, aby se postaral o náš život, a začne nás provázet moc. Získáme postupně větší respekt i úctu. Ostatní z nás vycítí, že jsme vyrostli a podvědomě vnímají naši moc. Místo, abychom byli tlačeni vlastním úsilím, vůlí ega, intelektu a překáželi tak duchu, bychom měli odevzdat vedení do Božích rukou. Zvolme si Lásku, žijme s ní denně v objetí. Dokonce, i když všichni kolem nás panikaří, nebo proti nám útočí, můžeme si zvolit Lásku a nikdy ji neopustit. Je jen naší volbou, jestli zvolíme důvěru v Boha a v Jeho schopnost jednat v náš prospěch, nebo podlehneme strachu, kdykoliv nám pohrozí. Všímejte si toho ve svém životě, ochutnejte krásu bytí v Boží náruči, v přítomném věčném okamžiku. Pak už se vám nikdy nebude chtít zpět. A pokud to přece občas uděláte, budete prosit o odpuštění a rychle se vrátíte zpět, tam, kde jste doma. Stanete se zářící lampou, která osvěcuje každý temný kout v domě.

Otevřete oči

K Bohu vede cesta mimo náš intelekt. Když se mysl vzdá, ustoupí do pozadí, přestane překážet a stane se poslušným nástrojem, ne pánem. Mnozí o to usilují v meditaci, ale není pro to potřeba žádné předepsané cvičení, ani rituály. Je k tomu třeba dovolit si jen prostě být a úplně se zastavit. Najít si pohodlí, relaxovat a propustit v sobě každý kousek napětí, který tam přebývá. Bez výčitek svědomí, bez nahánění a bez lítosti, že jsme něco promeškali. Prostě zastavit ten nesmyslný kolotoč, ve kterém žije tento svět a postavit se tak před Boží tvář a nechat se jím obejmout.

Kdo zná třeba celou Bibli nazpaměť a má dojem, že od rána do večera slouží Bohu, až do roztrhání těla, a přesto neumí vystoupit z mysli a spočívat v bezčasovém přítomném okamžiku, ten jen denně odevzdává svoji sílu a zpravidla o ni přichází. Mnohým se to stalo, až na úplné dno a proto zažili úplné ztroskotání víry. Doslova je to semlelo a přitom se ta vynaložená energie úplně minula účinkem. Dostali se do krysího závodu, byli připraveni o svou vlastní sílu v domnění, že tak slouží Bohu. Podlehli nátlaku okolí, který jim vnucoval, co by měli dělat. Bůh je Láska a nikdy neříká „musíš“. Jeho láska je bezpodmínečná. Nepotřebuje od nikoho nic získávat, aby mu projevoval lásku. Miluje automaticky všechny své děti a nepodmiňuje to žádnými zásluhami. On chce od nás jediné, lásku a vnitřní kvalitu, otevřené srdce, laskavost a soucit, ne oběti.

I květiny a skály mají k Bohu blíž, než současná generace. Ony vědí co to je JÁ JSEM, na rozdíl od lidí. Řada dnešních věřících o tom však také nemá ani ponětí. Jejich pastýři jim o tom nic neřekli. Sami o tom totiž nic neví a nebo to nepovažují za důležité. Říkají Bohu, já jsem učitel, kněz, kazatel, badatel či překladatel Bible, …přece jim pak Bůh řekne: “ Jděte ode mě vy, kdo se dopouštíte nezákonnosti, neznám vás. (Matouš 7:21,22) ….vy neznáte mě, protože JÁ JSEM a to jste nepochopili. Místo toho se učíte nazpaměť všechny mé vlastnosti a dovětky, jako například že působím, že se stane. Zamilovali jste se do slov, do návodu a učinili jste si z nich modlu. Učíte se je nazpaměť. Váš intelekt se nafouknul a nasytil, ale zapomněli jste na to hlavní. Zapomněli jste přejít od slov k bytí s Bohem. Kde je prožitek sdílení jednoty a lásky v přítomném bezčasovém bytí? Zůstali jste stát na startu a závod se běží bez vás." Zamilovali jste se do návodu, pořád si ho opakujete, učinili jste z něj modlu a pravého Boha tím urážíte. Je žárlivým Bohem. Nechce, abyste věnovali svou pozornost a energii 2000 let staré knize, zatím co Ho necháte za zavřenými dveřmi. Chce, abyste věděli jak přebývat v jeho náruči a nikdy ji neopustit. Právem chce od vás věrnou oddanost v duchu a ne v hlavě ! Není od vás nijak vzdálený, proto o Něm nemusíte jen snít. Je stále mezi námi a právem čeká, že budete jeho dětmi, které ví, jak mu skočit do náruče a nechat se utěšit. Pochopte to prosím a přijďte se nechat obejmout. Pak budete zcela uzdraveni ze své nákazy.