Změna vnímání

Být vedený duchem je stav bytí bez vnitřní rozdělenosti a nespokojenosti. Člověk vedený duchem pociťuje celistvost, autenticitu, sebevědomí, klid, který se nedá slovy popsat. Nachází se v harmonii a míru, který není rušen ustavičným myšlením. Ocitá se ve stavu bytí v přítomném okamžiku. Umí se úplně zastavit a provozovat nicnedělání, bez výčitek, bez nutkání. Je to jeho základní nastavení. Umí se zastavit a vědomě relaxovat.

Nepotřebujeme ustavičně myslet k tomu, abychom existovali. Naopak. Je nám nejlépe, když se umíme úplně zastavit a vystoupit z myšlení. Když dokážeme prožívat kouzlo přítomného okamžiku. Tento stav je spojený s neobyčejnou energií. Vnímáme život, jako opravdu kvalitní bytí. Nevyčerpává nás ustavičné myšlení, které nelze zastavit, ani nás nevyčerpává stav, kdy naše mysl hraje našeptávače, pomlouvače, trýznitele a otrokáře s bičem. Ve stavu bytí v přítomném okamžiku, mysl na chvíli odložíme, stejně, jako třeba tesař odloží dláto nebo pilu, když nepotřebuje pracovat. Potřebuje si na chvíli odpočinout a vychutnat si odpočinek = vychutnat si krásu přítomného okamžiku. Tak se v nás vytváří koryto, kterým se otevíráme proudu Božího ducha.

Každý to zná, jak chutná třeba obyčejný chléb a čistá voda, když máme opravdu hlad, po tvrdé a dobře vykonané práci, která nás pohltila, a my jsme zapomněli na jídlo po mnoho hodin. Pak vnímáme nepřebernou paletu chuťových pohárků, které máme na jazyku a chleba který jíme vyhladovělí, chutná jako ten největší pamlsek na světě. Najednou velmi voní, najednou velmi chutná. A je nám jasné, že chleba se nezměnil, ani voda se nezměnila. Ale změnilo se naše vnímání. A co se na něm změnilo? Duch. Vědomí. Když jsme právě jedli chleba jako největší pochoutku, bylo to také proto, že jsme u toho byli přítomní celým duchem. Nebyli jsme duchem nepřítomní. Nebloudili jsme pozorností někde jinde, než u činnosti, kterou jsme právě vykonávali. Naše oblíbená činnost nás může oprostit od bloudění mysli, od soužení mysli a zaměřit nás na „tady a teď“. Třeba malování, sport nebo turistika. Najednou to budí dojem, že se změnil „uklidnil“ svět. Ale to my jsme jen začali vnímat vše jinak. Plněji. Kdyby na světě existovalo milion důvodů, proč si stěžovat a i kdyby naše životní situace byla zoufalá, tak všechny existují pouze díky naší mysli, naší interpretaci. Mysl jiného člověka to vidí úplně jinak a třeba ho vůbec tolik netrestá, neobviňuje, ani nezatěžuje, přesto, že má okolnosti možná ještě horší než my. Když si to plně uvědomíme, máme už téměř vyhráno.

Být duchapřítomný je totéž, co být vědomý. Když jste vědomí, tak si uvědomujete hluboce sami sebe v přítomnosti. Vnímáte své Já při každé činnosti, kterou děláte. Dokážete dělat cokoliv tak, že máte dost vědomí, abyste jednou částí ducha třeba psali dokument a druhou části si stále uvědomovali, že sedíte na židli, píšete na klávesnici a také vnímáte místnost, ve které sedíte, i zvuky přicházející zvenku do místnosti. Souvisí to s pozornosti. Kde je upřena naše pozornost, tam proudí naše energie, duch, síla, vědomí.

Moc ducha

Ve stavu hlubokého bytí v přítomném okamžiku jsme spojeni se Skutečností. Můžeme v tom stavu pozorovat, že vnímáme vše co se děje bez posuzování a pojmenovávání. Tím pádem bez zkreslení individuální interpretací. Prostě jen na nás působí atmosféra (duch) daného okamžiku, situace, okolí, společnosti. Cítíme se velmi svobodně, protože náš sužovatel, neklidná mysl, odpočívá a čeká, až ji budeme potřebovat. Nehraje si na našeho otrokáře a můžeme říct, že je podřízená našemu duchu. My se díky tomu cítíme lehce a máme chuť vnímat detaily života. Vůni větru, pohlazení paprskem slunce. Uklidňující šum potůčku a radostné poskakování vrabce. V přírodě najednou uslyšíme směsici nádherných ptačích melodií, radostných oslav života a také jejich chvilkové hašteření. Vychutnáte si to, co jste dosud míjeli bez povšimnutí, jako by to neexistovalo. To jen pro vás to tehdy neexistovalo. Jinak to tu vždy bylo k dispozici. Teď konečně vnímáte, jste u toho, když plyne život. Vidíte, co jste předtím neviděli. Skutečnost. Čekala tu na vás, až se probudíte, aby mohla vstoupit do vašeho života. Život vás vítá s otevřenou náručí a obejme vás. Život je Bůh a Bůh je Láska, která čeká za vašimi zavřenými dveřmi, až ji pozvete dovnitř a pocítíte teplo její náruče.

Naše tělo i mysl jsou plné energie, vitality a svěžesti. Máme sílu ke všemu a nic není problém. Celý potenciál naší energie je s námi a nestačíme se divit, jak jsme najednou schopní a co všechno vlastně víme a umíme. Je to stav, kdy jsme na sebe hrdí a máme se rádi. Prožíváme hluboce naši vlastní hodnotu a vnímáme autoritu, kterou si získáváme v okolí. Stále nás provází. Je to důstojnost, majestátnost, vznešenost a nadhled, co z nás vyzařuje a co si prožíváme, když jsme se otevřeli bytí v přítomném okamžiku. S plností ducha v sobě jsme sebevědomí, jako mladý lev, který si důvěřuje. Nemáme strach. Stejně jako on. Kde je plnost ducha a přítomnost, tam je také Láska a kde je Láska, tam není strach. Čím více ducha, vědomí, nás provází, tím důstojnějším a majestátnějším jsme člověkem. Naše hodnota a kvalita nás obklopuje a provází, aniž bychom se o cokoli snažili.

Když se rozhodujeme, ucítíme jemné pobídnutí a nápovědu. Čím tišší a klidnější jsme, tím, silněji k nám může promlouvat. Když nevíme kudy kam a mysl je rozpolcená, pak je třeba poznat, že mysl na mnoho věcí nestačí. Všichni vlastníme mnohem lepší a dokonalejší nástroj. Boží inteligentní energii, jejíž zárodek je v naší duši. Vlastníme ducha. On není pouhou neosobní silou. Není to něco jako elektřina, či magnetismus. Je to mnohem více, než si většinou uvědomujeme. Je to inteligence, která nás oživuje, myslí, vidí, vnímá, pamatuje si a je spojená s Bohem a tím pádem se vším co existuje. Má přístup k univerzálnímu vědomí, Bohu, a komunikuje s ním. Je schopná kontaktovat vše, co existuje ve vesmíru. Když zemřeme, jsme touto energií i s naším myšlením, vzpomínkami a charakterem. Když naše duše opouští tělo, jsme to pořád my, ale jako duše. Duše je základem pro to, co se následně může materializovat, jako živý člověk z masa a kostí. Duše existovala jako první a až poté následovalo fyzické tělo.

Vnímání duchem

Zkušenosti všech lidí, kteří prožili klinickou smrt, shodně potvrzují, že když se ocitli v duchovním světě a komunikovali s blízkými zemřelými, Bohem, Kristem, nebo anděly, tak nepoužívali mluvené slovo a přesto se dorozumívali. Pouhým myšlením. Stačilo pomyslet a duchovní bytost to vnímala, nebo si vybavit celý svůj život, každý jednotlivý, okamžik, jako filmový pás, během krátkého okamžiku. Stačilo pomyslet, kde chcete být a duch vás tam okamžitě přenesl. Ocitli jste se duchem na tom konkrétním místě. A to se nejednalo pouze o prostor, ale také o minulost a budoucnost. Realita duchovního světa umožňuje ocitnout se v kterémkoliv bodě času, když se na něj zaměříte. Čas i prostor nejsou žádnou bariérou pro ducha. A toho ducha v sobě máme stále. Proč tedy neumíme využívat jeho schopnosti? Můžeme se přece na něj zaměřit, pěstovat a rozvinout a on začne růst. Je to proto, že jsme uvízli v materiální podstatě člověka. Uvízli jsme v tom, co je méně skutečné, než naše duchovní podstata. Tělesná podstata je druhotná a omezující, ale problém většiny lidstva je v tom, že ta tělesná stránka, je úplně opanovala. Úplně je ovládla a vytvořila bariéru duchu, který je uvězněný a omezený převažujícím způsobem vnímání panujícího na planetě Zemi. Uvězněné, přízemní vědomí, je natolik rozšířené, že se stalo doslova programem. Stalo se sdíleným, převažujícím vědomím a předmětem naší ubohosti a hříšnosti.

Kdyby se lidstvo ve většině nevysmívalo věcem ducha, kdyby se ztišilo, zastavilo, naslouchalo svému nitru a všímalo si ducha věcí, lidí a míst, pak by udělalo významný objev a získalo schopnosti, které jsou dnes všeobecně chápány jako nadpřirozené a jsou přisuzované pouze duchům… Telepatie, pohybování předměty myšlenkou, chození po vodě, levitace, teleportace, astrální cestování a mnoho dalších. Vedlo by to k odstranění vnitřního rozporu mezi duší a tělem, který tělesného člověka omezuje. A člověk by se cítil celistvý, úplný, dokonalý a šťastný. To vše pouhou změnou úhlu pohledu, změnou vnímání. To je vzkříšení, které na našem webu oznamujeme, že je již přede dveřmi. Jde o vzkříšení zárodku, potenciálu, který máme ve své duchovní podstatě každý. Vzkříšení k vyšší formě života, schopností, k vyšší úrovni poznání a vznešenosti a krás života. Evoluce vývoje člověka dospěla do fáze, kdy se z něj může stát vyšší bytost, podobná andělské, která získá věčný život. To získá každý, kdo projeví opravdovou osobní snahu a vůli po duchovním rozvoji. S ostatním už mu bude pomoženo.

Každý člověk na Zemi, dostal do vínku tu stejnou perlu nejvyšší hodnoty. Každý člověk v sobě může vzkřísit zárodek Boží energie, rozvinout ji a získat nesmrtelnost. U Boha neexistuje stranickost. To jen lidé mají sklon myslet si, že existuje třída vyvolených. Bůh vnímá všechny lidi, jako své milované děti, které mají stejnou šanci ocitnout se v jeho nebeské náruči se slávou. Dává jim veškerou podporu, aby našli svůj domov, pokoj a odpočinek.

Osvojení si pravdy

Když duchovně vyrosteme, vzkřísíme ducha, zažijeme jednotu mezi tělem a duchem. Tím získáváme postupně přístup k Božské moudrosti. Dělá se to tak, že nepotřebujeme řeč, ale sdílíme s Bohem myšlenky tak, že se napojíme na vědomí, na Ducha svatého, Ducha Pravdy, kterému začínáme rozumět a vnímat Ho, i když Ho nevidíme, komunikujeme beze slov. Pak to pokračuje dál, tak jak se učíme a navnímáváme další a další věci duchem a ukládáme si je do podvědomí, zapomínáme je lidsky pojmenovat, protože si zapamatujeme tu jednodušší a rychlejší variantu. Jako byste si pamatovali jasně tu krásnou atmosféru, kdy vám bylo neskutečně, vzduch voněl, chleba tak chutnal, ale je to tolik vjemů dohromady, že na to nemáte adekvátní výraz. Váš duchovní vjem, pocit je bohatší než slova a nepopsatelný. Nepřenositelný slovy. Nakonec pochopíme, že potřebujeme vnímat jak duchem, tak myslí, protože naše tělesné já to potřebuje slyšet lidskými slovy, aby tomu rozumělo. A tím, že si vzpomeneme, vypilujeme názvosloví těla, navnímáme to konečně tělem i duší společně, navnímají to obě stránky našeho sjednoceného Já, a až teprve v tom okamžiku dochází k onomu hlubokému a celistvému poznání. Navnímání každou buňkou, protože nová pravda je dokonale ohmatána, pochopena a uložena, a dá se s ní krásně pracovat. Pravda je živá, skutečná Pravda je Bůh, a proto v nás sama opraví vše, co je třeba a na místech, kde je to třeba, abychom se osvobodili, byli čistí a zazářila naše podstata světu a Bohu. A navíc naše mysl může s objevenou Pravdou pracovat a zařadit ji rozumem do běžného života a předávat ostatním. Pak můžeme zářit jako ti, kdo poskytují světlo ve světě. Záříme vším, co v životě děláme, přístupem k práci i lidem, řečí která nezraňuje, ale uzdravuje.

A my postupně sdílíme jednotlivé střípky Pravdy s Bohem. V té konkrétní Pravdě, živé Pravdě, jsme její součástí, protože jsme Ji přijali a Ona přijala nás a Pravda je živá, Pravda je Bůh. A tím, že přijatý střípek Pravdy v nás něco opraví, přeladí na novou frekvenci, s čím přijde do styku. Skládáním jednotlivých dílků Pravdy se postupně přeladíme na Boží frekvenci celí a v ten moment se stáváme uceleným obrazem. Pravdou se stáváme stromem života, jeho součástí. Máme navnímané Boží vědomí a Ono nás přijalo, vzájemně jsme se propojili, v jistém smyslu jsme se stali jedním organismem.

Pronikli jsme do Pravdy a Ona pronikla do nás, a jsme jakoby jedním Božím údem, co se uzdravil, je živý, se kterým se počítá a o který je pečováno. Byli jsme naroubování na kmen, ve kterém proudí míza, a ožili jsme. Tím kmenem je Ježíš Kristus. Pravda, kterou Pán zprostředkovává skrze tyto naše webové stránky je tím, co vás může osvobodit, pokud se s ní sjednotíte, pokud ji přijmete do hloubky, do morku kostí a zakoření ve vás.

Proč je však pro většinu lidí cesta rozvoje ducha, jen pohádka, nad kterou se ani nepozastaví? Materiální vnímání světa je pro ně iluze příliš přesvědčivá, než aby ji prohlédli. Je to velmi silné vědomí, které ovládlo Zemi. Nutí nás na každém kroku věřit, že existuje jen jediná objektivní realita. Na relativitu vnímání reality nepoukazuje a bagatelizuje ji. Nutí nás věřit, že bolest, utrpení, nemoci a smrt, jsou normální a nijak si za ně nemůžeme. Bere svět jako náhodu a nemoc jako něco, co samo přiletělo a vy jste náhodou byli poblíž a tak jste to náhodou chytili. Jako by to byl náhodně letící komár.

Dvě strany jedné mince

Můžeme si zjednodušeně představit člověka, jako bytost o dvou podstatách. Duchovní a tělesné. Duchovní stránka je Božské vědomí, jehož zárodek v sobě máme a tělesná stránka jsou potřeby těla, jeho touhy a cíle v materiálním světě. Když člověka ovládá stránka tělesná, projeví se ovoce těla.

Když zesílí duch tak, že člověk svou pozornost směřuje na svého ducha, do svého středu, centra bytí, touhy těla již nejsou hybnou silou, ale podřizují se duchu. Je to totéž, jako když život člověka rozdělíte na vládu lásky, nebo vládu strachu. Ovocem ducha je především láska, kromě jiných krásných vlastností a kde je láska, nemůže být strach. Kde je strach, tam nevládne láska.

Tělesná stránka je také spojována s egem. Ego je něco jako vědomí vlastní individuality a vyčlenění jednotky vědomí z celku. Potřebujeme ho, abychom se mohli definovat jako jedinci a projevit svou jedinečnost, a odlišnost, ale nesmí nám vládnout. Je to totéž jako s tělem i tělo je naše užitečná a potřebná součást, ale nesmí nás ovládat. Když člověku vládne ego, ovládlo ho přízemní vědomí, které člověka definuje jako smrtelnou, omezenou jednotku, vydanou na pospas nelítostnému světu. Signalizuje nám neustále ohrožení a nutí bránit se a bojovat o holý život a prosperitu. Nevnímá zpravidla nic více, než tělesnou stránku člověka. Materiální podstata bytí je pro něj vším. Motivem jednání je strach ze smrti, který pak vytváří mnoho dalších strachů, které jsou jako děti, svého otce, strachu ze smrti. Když vládne ego, jde o vědomí, které člověku říká, že vzniknul z ničeho a musí se v něco vlastním úsilím vyvinout, vypracovat. Ego tedy pohání člověka k činnosti skrze stálou nespokojenost a uvrhá ho do životního boje o vlastní místo na slunci. Je to cesta plná strastí a vyčerpání, až do úplného selhání organismu, nebo jeho zastavení skrze nemoc, či životní krach.

Ego se omezuje na to, co je viditelné očím. Fyzická oddělenost od celku. Neuznává realitu propojenosti a jednotu všeho ve vesmíru. Neuznává vyšší princip, princip ducha, který má prvenství nad hmotou. Když ego vládne, pak nás omezí a poníží na biologický stroj, závislý na výkonech a pracující za odměnu, či pochvalu. Vede člověka k tomu, abyste vše řešil vlastní vůlí. Říká mu, že musí být silný a že kdo nemá ostré lokty a průbojnost, ten nepřežije v závodu Darwinova přirozeného výběru. Ego nás vede také k vytváření vlastního scénáře života a prosazování svého záměru silou vůle. Ego vede k boji a námaze. Přesto však ego samotné není na vině všemu a není na místě, abychom ho potlačovali, jak se o to mnozí snaží. Ego je individualita, kterou potřebujeme, abychom se odlišili a kreativně projevili. Na vině je vládnutí ega. Ne ego samotné.

Objetí Lásky

Protikladem ega je vědomí Lásky. Je to cesta rozvíjení a vlády ducha nad hmotou. Tato cesta odstavuje vládu ega tím, že je to cesta odevzdání, cesta smíření, cesta přijmutí všeho co je a setrvání v bytí. Tato cesta je odlišná v uvědomění si vyšších životních principů, ze kterých pochází materiální realita. Vláda Lásky v životě člověka je reálně projevená důvěra, že podstatou všeho, co existuje, je Láska. Je zdrojem života, energie, moudrosti, prosperity, věčnosti a štěstí. Láska je Bůh, a proto cesta Lásky je cesta zasvěcení se Bohu a projevení důvěry a loajality v něj, i když je celé naše okolí plné strachu a zoufalství, obav. Vládu Lásky v našich životech je možné dosáhnout pouze odevzdáním, zastavením se, propuštěním vzorců strachu, uvědoměním si přítomného okamžiku, jako jediné existující reality. Lásku není možné vypěstovat, ani se jí naučit. Láska je něco, co vás obejme, když jí to umožníte. Dokud se to nestane, tak ani nemůžeme vědět, jak skutečné Láska vypadá. Neznáme ji. Láska je živý Bůh, jehož existenci skutečně pocítíme jako dotek svatosti a krásy uprostřed šílenství a zmatku tohoto světa. Hledá každou příležitost, aby vás objal. Dovolíte Mu to?

Když se odhodláte a překonáte strach a nedůvěru, otevřete se, odevzdáte se Jí, a vykročíte zdánlivě do neznáma, opanuje vás, zmocní se vás. Zaplaví vás energie, štěstí, blaženost. Pokud se v tom vědomí udržíte i navzdory panice okolí z nedostatku, z obav o život z honby za bohatstvím, pak se dá říci, že jste skutečně uvěřili. Pokud žijete ve společnosti, která je v kolotoči krysího závodu a vy se jím nedáte strhnout, pak se dá říct, že jste projevili skutečnou důvěru. Pokud si v každé situaci, která si vyžaduje vaše rozhodnutí, ať už vypadá jakkoliv hrozivě, vyberete vždy Lásku, pak se dá říct, že se Bůh Láska stal vaším útočištěm a pevností v čase tísně. Pokud si to vše udržíte, pak se držíte Boha za ruku a On vás vyvede z neradostné reality omezeného 3D světa za ruku, ven do života, štěstí, radosti a vitality. Je důležité si uvědomit, že zvolit si Lásku a pevně se jí přidržet je nejdůležitější a jediný podstatný účel života člověka na Zemi. Vše ostatní je podružné a podléhá hlavnímu účelu života.

Jen být je o důvěře

Náročným obdobím je období osobního přechodu z vlády ega do Lásky. Byli jste zvyklí na neustálé vnitřní hlasy, které vám říkají, že musíte bojovat, usilovat, zvítězit, prosadit se, ale vláda Lásky říká, že to vše je projev ega. Dokonce i snaha vypěstovat lásku je projev ega. Láska nebojuje, ale rozdává se, otevírá všemu a všem. Umožňuje všemu, aby existovalo tak jak je, bez omezování, a stalo se to, co se má stát. Nenaslouchat vnitřnímu našeptávači znamená vědomě ignorovat vnitřní mrskání bičem otrokáře a dovolit si jen být. Uvědomit si, že „jen být“ znamená předat žezlo Bohu. Dovolit si jen být je ctnost a ne lenost. Dovolit si jen být je duchovní umění a ne mrhání časem. Dovolit si jen být je důvěra, že Bůh je všude, ve všem, a pro všechny vším. Je to důvěra, že se ujme vlády nad vaším životem, když Mu to dovolíte. Bůh působí, aby se vše dělo k nejvyššímu dobru svých ctitelů. Jen být je zdánlivě to nejjednodušší, co můžeme v životě udělat, abychom došli k osvícení Svatým Duchem. Ale na druhou stranu je to tak lehké, že tomu většina lidí není schopna uvěřit a proto si nedovolí jen být a předat žezlo Bohu. To ego nám říká, že se musíme velmi namáhat a spěchat, ale Duch říká, že to není nutné. Vše, co potřebujeme ke štěstí, už máme. Neustálé prosazování naší vůle ve všem co děláme, znamená NEPUSTIT Boha do svého života a být „mrtvým“ vzhledem k Bohu. Dovolte si jen být, vnímat ducha a ožít k radosti Boží. Vzkřiste v sobě věčný život a dovolte Bohu s vámi tančit.

Vaše osvobození

Pokaždé, když se cítíte nespokojení, když cítíte hněv, jste rozladění a mrzutí, pak vám nevládne Láska, ale ego. Začněte si toho všímat a tím to postupně vyléčíte. Mysl, která si to uvědomí a porozumí tomu, brzy pochopí omyl, který ji spoutal a ochotně vás podpoří. Zjistí, že omyl bolí, zatím co Pravda osvobozuje. Tím se stanete lehcí, průhlední a šťastní. Vedení Duchem. Přijetím pravdy do morku kostí budete vyléčeni. Odpadnou všechny důvody pro hněv a bolest. Zmocní se vás Láska a soucit a jemnost. Frekvence, na které vysíláte, už nebude chrčet a znepříjemňovat vám život. Nebudete se už dále cítit, jako rozladěné rádio, ale sjednotíte se s Božskou harmonií, ze které vás nic nemá moc vyrušit. Cokoliv, co vás ovládalo a rozrušovalo, už nebude mít nad vámi tu moc. Ani žádný člověk, ani věc, vám nikdy nemohou vzít ten klid od Boha. Vezmete jim tu moc, přestanete se jich bát a být na nich závislí a stanete se svobodnými. Svobodnými v celé své nádheře, jak jste byli přivedeni na svět.

Zažijete to vysvobození z ničemného světa, světa duality a vstoupíte do království Božího. Božím plánem není otočení kouzelným prstenem, kterým Bůh zázračně změní svět v ráj. Božím záměrem je vzkříšení ducha člověka i ducha planety k vyšší, duchovnější formě života. Pozemský člověk, který hledá Lásku a dá se vést Duchem, zaseje nové vědomí bezpodmínečné lásky a tak bude proměněn spolu s planetou, která se promění v ráj, Boží království na Zemi a budoucnost bude znamenat nové možnosti, nové objevy, svobodu a kultivaci člověka i jeho schopností. Lidstvo přežijící velké soužení, získá věčný život a planeta se promění v ráj. To vše je Bohem řízená přeměna, vysvobození člověka z utrpení, kterou nelze zastavit ani změnit. Bůh dnes každému nabízí možnost, zažít povznášející krásu života na vyšší úrovni, života v Lásce. Miluje své děti a nabízí bezpodmínečnou Lásku. Dá se pouze přijmout, nebo odmítnout. Co si zvolíte vy?