Narozeni v peřinkách

Když se ocitneš na Zemi a začneš si to uvědomovat, uvědomovat, že jsi, rozhodně ještě nejsi sám. Koupeš se ještě v Boží Lásce. A záleží na tvém prvním kroku do světa. S uvědoměním si, že jsi, je spojeno v tento okamžik poznání, že jsi zdánlivě sám. Ty ale dosud vnímáš tu Lásku a teplo, které sis sebou na svět přinesl. Jen si uvědomuješ, že to není vidět. Že tvé oči vidí něco, na co nebyly zvyklé. Že vidí svět přes jakési jiné oči, že máš nějaké podivné tělo. Seznamuješ se sám se sebou, s realitou, a přemýšlíš, co si s ní počneš. Uvědomuješ si, podvědomě, že se musíš rozhodnout. Rozhodnout, jak chceš vnímat realitu. A tady hodně záleží na prostředí, kde se dítě ocitne, v jakém prostředí vyrůstá, na kterém místě do oceánu života spadlo. Většinou se člověk vrhá po hlavě do všeho, co mu svět nabízí. Vše vypadá tak lákavě. Poslouchá pravidla hry a většinou si rychle zvyká na jinou realitu bytí a pocit láskyplného objetí, co dosud vnímá, ale není vidět, vyměňuje za objímání a prožitky lásky tělesné, za chvilkové, pomíjivé, ale pro tělo pocitově okamžité a silné prožitky lásky lidské. Nemyslíme tím máminu náruč, ta by měla být stejná jako náruč nebeského Otce. S mámou jsme byli spjati pupeční šňůrou a mámina náruč je tak krásná, že když zavřeme oči, jsme doma. Duše se domnívá, že nevadí, když na chvíli vystoupí z oné Lásky, co jej obklopuje a dává mu pocit vnitřního klidu a bezpečí. Kupuje si lásku od lidí. Něco za něco. Dáš, dostaneš. Vždyť jenom ochutná, co se nabízí a zase se vrátí… Jenže ovoce je příliš chutné a působí jak droga, takže člověk snadno zapomene, že chtěl jen ochutnat a vrátit se do své reality bytí v té nádherné láskyplné peřince, co není vidět. Ten svět, do kterého na chvíli vstoupil, jakoby vystoupil z ducha do ega, ztotožnil se dokonale s tělem, aby ochutnal zdejší krásy, se stává realitou. Člověk je omámený, že zapomíná, že si chtěl sáhnout, ochutnat a vrátit se. Vrátit se neumí. Zapomněl jak. Stojí v lidském světě a kouká. Co teď? Dítě je pružné, přizpůsobivé a nasává informace jak houba.

A nebeský Otec pozoruje, jak si jeho děťátko poradí v neznámém světě, jestli se bude řídit tím, co má zakódované v podvědomí, jestli zúročí svůj talent, jestli si poradí s nástrahami zdejšího bytí, anebo se nechá životem fackovat. V každém případě je nablízku a jako milující rodič stále znovu zvedá své dítě a pomáhá mu jít dál.

Být jako děti

Dítě je bezprostřední, nic neskrývá, je otevřené a důvěřivé. Proto je roztomilé a je pro nás přirozené, když děti máme rádi. S dítětem si Bůh lehko poradí, snadno ho utěší a obejme. Nikdy ho neopustí. S dospělým se mu však nechce prát. Svět zaměřený na tělo, začne brzy přetvářet děti ke svému obrazu. Nastupují pravidla dospělých. Vštěpují nám svou moudrost, která říká, že v dospělosti je moudrost. Ale to není v souladu s pohledem Božím.

Láska je něžná, jemná tichá, klidná a promlouvá potichu. Nebude tam, kde není zvána, nebude se vnucovat, aby promluvila tam, kde není puštěna ke slovu. Bůh je Láska. Celý svět směřuje k moudrosti. K dalšímu stupni vývoje. Ale zmoudřet, neznamená být dospělý. Moudrost není v letech, ale v myšlenkách. Člověk se vlastně rodí jako hotová bytost, která se má v daném prostředí rozvinout, prokázat, co umí. Jenže zdejší systém věcí není moc nakloněn tomu, aby se dítě bralo odmala jako osobnost. Aby se respektovala jeho přání, vlohy, povahové rysy. Dítě je bráno jako těsto, které se musí zpracovávat. A tak je člověk od mala tlačen někam, kde nechtěl být a kde se mu nelíbí, a je mu dokazováno, že není nic, a to, že za něco stojí, musí teprve dokázat. A človíček, maličký, se nemůže bránit a brzy zapomene, proč se narodil, protože mu systém příkazů a zákazů a snaha se v tom nějak orientovat, brzy vytlačí jeho původní záměr, proč se narodil. Protože aniž by chtěl, je mu do hlavy natlačeno tolik nepotřebných informací, s ujištěním o jejich důležitosti, že dítě, které všemu věří a vše přijímá, tak jak je mu to předkládáno, přijme pravdu, co se mu nabízí. Zvlášť, když ji slyší ze všech stran. A mimo to, je v něm vypěstován vzdor a bojovný postoj. Již odmala z něj někdo dělal někoho, kým není. To je znásilnění naší duše, která je jako dítě.

V dnešní době, až když člověk zestárne a je pro systém neužitečný, vrací se do dětských let a snaží se, plnit si své dětské sny a touhy, na které neměl čas, protože stále něco musel, něco vždy mělo přednost. Jenže to už mu stáří a zdravotní komplikace často v uskutečnění plánů brání, a tak je zatrpklý a čeká na smrt. Toto je špatně, to nikdo z nás nechce. Účelem duchovní cesty člověka je, aby odložil vše, co do něj vtiskl tento svět 3D reality, ovládaný egem. Účelem je, aby odložil omezenost tělesného vidění světa, pochopil to včas a jeho život se nestal bezúčelným. Proto se staňme dětmi, nechme se Láskou obejmout, prostoupit, a Ona, protože je to Bůh a zná naše nevyslovená přání a touhy, nám pomůže je uskutečnit. Pojďme žít přítomný okamžik a nečekejme, že jednou budeme žít. To naše ,jednou´ totiž nemusí nikdy přijít. Bůh nás chce mít bezprostřední, usměvavé, šťastné. Tady a teď. Ne až jednou… A co pro to udělat? Jen být přítomný a otevřený životu. Tak vás přirozeně prostoupí Láska.

Lákavé ovoce

Komunikace přenosem myšlenek, intuice, cit pro Lásku a duchovní svět, empatie. To jsou přirozené věci, dané do vínku všem. Jenže člověk se příliš brzy ztotožní s pravidly tohoto jeviště a přirozené potřeby a touhy vytěsní, nahradí jinými, které přináší okamžité potěšení a ukázku síly rozumu a svalů těla, přestože ví, že se jedná o slávu, štěstí a uznání pomíjivého charakteru. Nechává se zlákat myšlenkou ,být za hrdinu tady a teď ´, nečekat s vavříny slávy až po návratu domů. Vybírá si slávu tady a teď. Milující Tatínek nezazlívá dítěti, že sáhlo po sladkosti, která se mu nabízela. Například po slávě světa, hromadění jmění, touze ovládat druhé, a podobně. Ale je to sladkost pro oko libá, v ústech příjemné chuti, která však přináší pocit blaha jen při konzumaci. Neboť v žaludku vám dříve či později zhořkne a vy zjistíte, že vyzvrátit už ji nelze, a že to, co jste pozřeli, musíte strávit, musíte to nechat projít útrobami, musíte dojít cestu, kterou jste si vybrali. Nést následky svých činů. Nechat to špatné dohnít a upadnout. Nechat na organismu, aby si s tím poradil. A naše muka při trávení něčeho špatného, co jsme snědli, se mění při poznání v sladkou odměnu, ve vzácnou perlu Pravdy, pro kterou jsme trpěli. To jsou naše malé schody domů, k Pravdě a Lásce, k návratu do náruče Lásky, schody, které při našich životech zdoláváme. Milující Bůh to vše sleduje, a když vidí, že je pro nás překážka příliš velká, že jsme zapadli do bláta příliš hluboko, pomáhá nám vstát, stále znovu a znovu a ukazuje nám správný směr naší cesty, kudy dál. Když Mu to dovolíme…

Tak jako Bůh nechal Adama s Evou ochutnat zakázané lákavé ovoce, nádherné a lákavě vonící, přinášející okamžitou odměnu, tak i my, jejich děti, jsme necháni, abychom si sáhli na lákavé ovoce tohoto světa, abychom, stejně jako oni, došli k poznání, že ne vše; co vypadá chutně, co je lákavé pro oči a nabízí okamžitou extázi pro tělo; má pozitivní účinek hlubšího charakteru. Poznání, že to je pocit štěstí a blaha jen dočasný, a že se nedá srovnat s pocitem štěstí, klidu, Lásky, bezpečí, co prožíváme v Boží náruči. A když si to uvědomíme, začneme k Bohu natahovat ručičky a jako klokaní mláďátko se škrábat zpět do bezpečí Jeho vaku, kde je tak příjemně. A okamžik, kdy dítě upřímně natahuje ručičky a touží po objetí, po pocítění něhy, Lásky, tepla a bezpečí, kdy se chce schoulit, přitulit, zavřít oči a jen být, vychutnávat si ten okamžik. Je to kouzelné, vzácné a nezapomenutelné pro obě strany.

Poznání neuspokojivosti veškerých světských cílů je cestou zrání. Vede k porozumění, že vše, co skutečně potřebujeme ke štěstí, už máme ve své duši. Není co hledat, za čím se honit. Když si to hluboce uvědomíme, tak se nám uleví, že nic nemusíme. Není to, jak do nás od mládí vtloukali. Tak se zastavme, zklidněme, zavřeme oči a nechme se prostoupit Láskou. Mějme rádi sami sebe, jako svá děťátka, pečujme s láskou o svou dušičku, protože jsme to my a protože v sobě skrývá poklad nejvzácnější, semínko skutečné pravé Lásky, které si neseme z domova. Zalévejme jej, pomáhejme mu růst. Když budeme šťastní my, uvnitř, budeme zářit. Láskou a těmi nejkrásnějšími city. Naše semínko vyroste v krásný strom plný ovoce, které budeme moci ochutnat skrze ostatní, vlivem naší láskyplné záře do okolí. Okolí se postupně změní, začne být láskyplné a začne nám to vracet. Tak začneme sklízet to pozitivní, co jsme zaseli. A buďme si jistí, že tyto plody nám v žaludku nezhořknou, ale přinesou skutečný pocit blaha, štěstí, domova, kterému budeme zase o krok blíž.

Nalezení smyslu života

Smysl života člověk najde, nebo aspoň začne tušit, ve chvíli, kdy se zastaví. Ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. Většinou nedobrovolně. Když nemá jinou možnost, než být přítomný. Být tady a teď. Sice si ten okamžik užívá nedobrovolně, většinou vlivem nemoci, úrazu apod., ale situace ho donutí, co s tím, aby se mu tady a teď líbilo. A navíc zjistí, že je nahraditelný, a že svět se točí i bez něj. A najednou má chuť se do toho kolotoče života vrátit a usadit se, zakotvit na úplně jiné pozici. Nachází smysl života. Něco ho zastavilo a on teď vidí, co dříve neviděl. Květiny jak krásně voní, ptáčci líbezně zpívají. Najednou mu nevadí hluk dětí z ulice. Chápe, jak je důležité zastavit stařence u přechodu a pokud to nevzdá, dočká se zázraku uzdravení, procitnutí. I v ochromeném těle může dlít zdravý duch. I květinka s utrženým lístečkem dál kvete a voní. Nevšímá si, že jí něco chybí, nebo že má o lístek navíc. Prostě je a žije. A žije, jak nejlépe umí. A to je smysl života. Nereptat na to, co nemáme a mohli bychom mít, kdyby. Nelamentovat nad zpackaným životem. Jsi tady a teď? Čteš tyto stránky, tedy jsi. Tak jen buď a žij. Zastav zběsilé myšlenky, zklidni se, párkrát se v klidu nadechni, otevři oči, rozhlédni se a jenom buď.

Smysl života není ve shromažďování majetku, soutěživosti, kdo víc, kdo dál, kdo lépe. Smysl života je v kouzlu přítomného okamžiku, který je věčný. A my můžeme být u toho. Můžeme být v přítomném okamžiku, ve kterém je Láska, štěstí, klid, perla nejvzácnější.

Nedobrovolné zastavení

Když plně podlehneme vědomí současného systému, tak se na svět budeme dívat jen tělesnýma očima. Vědomí tohoto světa se postupem času natolik zkazilo, že je pro něj víra a láska méně než vzduch. Svět si z lidí vychovává roboty na výkon a ovládá je příkazy „musíš“ a „nesmíš“. Lišit se je podezřelé a nebezpečné. Mít svůj vlastní názor je vzpoura a ta vede k zavržení. Diktát rozumu pak ignoruje volání duše a duše trpí. Chtěla by lásku, krásu umění, malovat, tančit a těšit se z přítomného okamžiku, ale rozum rozhodne, že to není praktické, nedá se tím uživit, nedá se to vlastnit. Tím, jakoby rozum (převládající ego) říká, že duše je nic, že neexistuje. Naslouchání duši je pro něj mrhání časem, který mohl být využit „praktičtěji“. Když je duše takto opomíjena, nebo dokonce trýzněna, uchýlí se ke strategii, kterou sama na sebe chce upozornit. Dostanete nemoc, zlomíte si nohu, nebo vás postihne nehoda. Prostě přejde k zoufalému řešení, jak vás zastavit a donutit přemýšlet. Když duši začnete naslouchat, uvědomíte si, proč se vám muselo stát právě to, co se stalo. Splnilo to svůj účel a vaši nemoc, či přivoděné neštěstí už nebudete potřebovat. Když však nepochopíte a za své neštěstí budete obviňovat někoho jiného, nebo celý svět, pak možná dostanete příležitost pochopit, za pomoci ještě jiných a tvrdších metod. Možná životního krachu. Kéž by to nikdy nemuselo dospět tak daleko. Nicméně v podmínkách současného světa se nemoci, či nehody berou jako přirozená součást života, za kterou nikdo nemůže a nikdo je neovlivní. Berou to jako náhody, které vás buď postihnou, nebo budete mít štěstí a náhodou se jim vyhnete. Ale vězte, že život sám je mnohem důmyslnější hra, než vám říkají. Má svá pravidla, má svůj účel a chce se po vás, abyste pochopili, že vám ta hra zrcadlí, kým skutečně jste, co máte změnit a je vám podsouvána cesta jak na to. Pokud však zůstáváme hluší a slepí vůči duchovním věcem, přichází palice, aby nás probudila.

Umělá strava

Lidé upravují vodu, co dává Země, aby se dala pít, aby nebyla znečištěná. Dobrá voda se ale nedá vyrobit, ta se dá pouze přijímat. Není možné srovnávat H2O s vodou z pramene, co vyvěrá od Božího trůnu.
Lidé si příliš zvykli na náhražky, na umělý svět. Balená voda, brambory v prášku, umělá hmota, vzorec Lásky, vzorec zdraví, vzorec krásy, vzorec spokojenosti abys žil, musíš fungovat dle zdejších, lidmi vytvořených vzorců. Umělé řasy, umělá ňadra; žena, když se odlíčí, tak ji muž nepozná. Člověk se sám, dobrovolně stává umělým a poslouchá jak robot. Je umělým nástrojem, robotem, otrokem tohoto systému věcí. Ani si to neuvědomujeme, že jsme přestali být svobodnými, rozumnými, samostatně myslícími bytostmi. A jsme loutkami vlády strachu, loutkami ovládanými někým jiným. A milující Bůh chápe, že už nejsme schopni sami vidět svůj omyl a chce nás vymanit z tohoto otroctví, navrátit zpět Lásce, Pravdě, Přírodě. Bůh nechce, abychom otročili a dřeli se pro cizí. Chce, abychom přestali být kolonií mimozemšťanů, kteří si z nás udělali své sluhy, otroky, vysávají nás energeticky. Jsme jako houby nebo larvy v mraveništi, které si mravenci pěstují pro svůj užitek, které potom dojí a které je živí. Ano, Bůh to připustil, ale jen do času.

Ve světě je dokonce tolik omylu a napodobenin, že i kniha, která je nazývána slovem Božím, Bible, neunikla vlivu překroucení čisté Boží Pravdy. Je používána často k tomu, aby se člověk Boha bál a také jako náhražka pravého pokrmu. Je používána, aby samozvaní pastýři uvalili povinnosti a zákazy na své ovečky, místo co by je vedly do svého vlastního vnitřního středu, do jediného místa přebývání s Bohem a nalezení dokonalosti. Neučí je o jejich vlastním vnitřním Božím chrámu. Chrámu duše. Místo čisté Boží Lásky pramenící z bytí, tak věřící denně hltají stránky z Bible. Číst Bibli denně je pravidlo, které bylo povýšeno nad prožitek každodenního spojení s Bohem. To, co bylo napsáno jako návod k prožití spojení člověka s Bohem, se tak stalo uctívanou modlou, která je Bohu odporná. Bible se stala umělou stravou, vyrobenou lidmi, kvůli které mnozí věřící zapomněli, jak chutná pravý pokrm. Kvůli tomu věřící neví, jak chutná každodenní spojení s Bohem v lásce.

Nářek duší

A co věřící? Vždyť ve světě je přece plno věřících, kteří to myslí smrtelně vážně. Jak je to s nimi a jejich cestou? Ano, na světě je plno lidí, kteří se hlásí k víře a dokonce pro ni přinášejí i velké oběti, ale ani jedno náboženství nepřináší čistou Pravdu a ani jedno současné náboženství není Bohem vyvolené, jako pravé. Bůh si váží a oceňuje každého, kdo si je vědom svých duchovních potřeb a snaží se je uspokojovat. Ale i současná náboženství ulpěla ve svých PŘEDSTAVÁCH o Bohu a k osobnímu hlubokému poznání Boha u nich nedošlo. Když milují, milují rozumem. Není v nich ta skutečná, niterná opravdovost a víra. Většinou si vytvořili svého Boha a nazývají ho jediným Pravým Bohem, ale ve skutečnosti je Bůh nezná, protože oni nepoznali Ho. Nepoznali jeho Ducha, ale jen nějakou náhražku. Jejich ego jim vytvořilo něco umělého, s čím se spokojili a nešli už dále, a proto jejich duše naříkají. Jsou nespokojení a neví proč. Jako byste se spokojili s plastovým ovocem a nebylo vám divné, že to divně chutná, nebo že se to dokonce vůbec nedá jíst. V podstatě si tak náboženství vytvořila v té nejlepší víře modlu, „napodobeninu“ a pastýři tou napodobeninou krmí své ovečky. Duch prosáklý náboženstvími není skutečným duchem Božím. Uvařili omáčku, ale dali do něj přísady a koření, které tam nepatří. Plave v tom sice Boží slovo, nechce se s omáčkou spojit. Napadala tam špína a není to k jídlu. Pravý Bůh vzkazuje všem samozvaným pastýřům:

„Proč hledáte světlo ve tmě? Proč říkáte lampě „slunce“ a laskavosti „láska“? Nářek vašich duší doléhá až ke mně a vy je neslyšíte? Proč si oblékáte laskavost a krmíte se jí vzájemně, když se můžete obléci do čisté Lásky? Proč věříte lidem více než Bohu? Proč věříte lidem více než hlasu svého srdce? Kdo vám řekl, že srdce je zrádné? Kdo vám dal Bibli? Já snad? Ne. To byli lidé. Já jsem Ten, Co Tluče u vrat vašich srdcí a Prosí o vstoupení. Jak dlouho ještě budu muset ujídat drobky z vašich stolů, čekat, co vyhodíte z okna? Já jsem Živý! Já Jsem Láska! Kdo vám zakázal se mnou mluvit, vnímat mě svým duchem? Kdo vám řekl, že když vstoupíte do duchovního světa, tak vás pohltí tma? Jste v náruči Zlého, Satana, Ďábla. Zavřeli jste oči před pravdou a hrajete si na lásku. Děťátka moje, vraťte se ke svému pravému pastýři. Nenechte Lásku stát venku. Nedovolte Satanovi, aby zvítězil. Pár lidí drží tento svět v hrsti a můj lid, moje ovečky jim otročí. Jakoby i oni neměli právo na život. Satan ví, že kdybyste odbednili okenice a vykoukli z okna, udělali jeden jediný krok k Bohu, opravdovému Bohu, k Lásce, ví, že bude ztracen, protože jeho strategie bude prokouknutá. Neboť Láska je živá a tu je potřeba znát, ne se kochat představou o ní. Přijde den, kdy bude důležité poznat kdo je kdo.
Kdo máš uši k slyšení, slyš!“

Vše výše uvedené odkrývá pravý význam Ježíšových slov, že mnozí si budou představovat, že Bohu slouží, přestože Pán je vůbec nepozná.

Volání po lásce a spravedlnosti

Už jste si někdy všimli, že i lidé, kteří prohlašují, že jsou nevěřící, prosí Boha, když se dostanou do opravdu vážné životní situace? Je to tak proto, že kdekdo dnes uvnitř, na podvědomé úrovni, ví, že Bůh existuje, touží po jeho lásce a přijetí. Jen jeho vědomí je řízeno tělesnou stránkou člověka, egem. Ta duchovní je v pozadí a nemůže se projevit. Mnozí lidé hlasitě Boha proklínají a odsuzují, ale v podstatě jde jen o zoufalé volání po lásce a spravedlnosti, kterého se jim v egem řízené společnosti nedostává. Je to sevření ega, které nedovoluje Lásce vstoupit. Když však tělesný člověk za celý svůj život nepochopí, že by měl naslouchat své duši, je vláčen tělem a zapírá svou duši, potom nevyužívá duchovní ochranu, která je k dispozici, dostává se kvůli tomu do situací, ve kterých trpí, nebo může dokonce vlivem takzvané náhody přijít i o život. Smrt je v tomto případě pro duši vysvobození. V životě nejde o tělo, které zaniká, ale o duši, která je věčná. Ta musí být zachráněna. Člověk, v tomto stavu, který například při přírodní katastrofě přijde o život, není odsouzený, ani není zatracený, nebo špatný. Takový člověk byl Bohem vysvobozený a jeho duše si velmi oddychla. Celý život trpěla a její tělo jí odmítalo naslouchat.

Náhody neexistují

Dnešní lidé žijí jen tělem a o duši většinou nedbají. Přestože mají duševní schopnosti, které jsou schopné je varovat před nebezpečím, nenaslouchají své duši a v důsledku toho sklízí trpké ovoce. Pak se zabíjí na silnicích, padají na ně mosty a tak podobně. Ale nic z toho nemuselo přijít, sklízí důsledky svého omezení. Byli ve špatnou dobu na špatném místě, ale ne náhodou. Protože nemají oči ke koukání, uši k naslouchání a srdce považují za zrádce, na kterého si musí dát pozor. Když se kácí les, lítají třísky. To znamená, že před každou katastrofou, tedy přírodní, visí ve vzduchu varování, které mohl každý navnímat. Ale ignoroval to, protože člověku možná něco radí, ať prchá, ale rozhlédne se a usoudí, že by byl za blázna a raději v tom zůstane. A co pak? Při smrti duše opustí tělo. Vylétne z těla do pravé reality, jakoby vysvlékla 3D skafandr a ukončila hru. Podstata člověka je neporušena a on jde jako žáček ve třídě před kantora, který ho oznámkuje. Když tzv. propadne, je poslán zpět do 3D reality, většinou do blízkosti místa, kde to znal a hraje tuto bolavou hru znovu, v jiném těle. Ti kdo nepropadnou u kantora, si mohou své nové působiště vybrat. O tom jsme již psali v článku Kolečko života.

Každé duši je po narození dán Bohem nějaký malý úkol po té, když se zjistilo, co zdědil ve svém těle po rodičích a jaký má potenciál rozvoje. Když je u někoho ještě nejasné, jestli úkol splní, nedostal dost času, anebo již částečně pro to něco udělal, dostane dost času, aby dotáhl to, co začal v tomto životě do konce. Kdyby zažil klinickou smrt a opustil své tělo například při náročné operaci, bude laskavě poslán zpět na zem, aby dokončil úkol, který začal plnit. Takový člověk operaci přežije, i kdyby mu nikdo nedával nejmenší šanci.

Když někdo, byť v mladém věku, už dostal nesčetně příležitostí ke splnění úkolu duše, ale ukázal, že nemá zájem a duše trpí, tělo na ni nereaguje. Pak zemře, byť je mladý, když bude například účastníkem nehody nebo zažije klinickou smrt a podobně. Některé duše odchází po pár chvílích prožitých na Zemi, protože za tu relativně krátkou chvíli, z nebeského pohledu, zažijí tolik trápení, že to nejsou schopny zvládnout a pustí se.

Situace ve světě je plná krutých událostí, jako je třeba nedávné uhoření jedenácti lidí v bytě v Bohumíně. Podobné situace by lidstvo nemuseli potkávat. Pokud by naslouchali své duši a rozvíjeli by svou duchovní vnímavost, nikdo by v podobných situacích nezemřel. Každý, kdo by rozvinul vnímavost vůči duchu, dostane dopředu varování a vyhne se takové situaci. Lidé však jsou slepí a hluší v důsledku vlastního omezeného nízkého vědomí, které je tak běžné na této planetě. Bůh lidi nezabíjí, ale zachraňuje, hází jim kruh, aby se chytili, když se jim podaří zemřít. Lidé nemají umírat. Nenarodili se proto, aby zemřeli, ale mají se dopracovat k nesmrtelnosti. Lidé si oblečou smrtelnost, a mají dokázat, že si návrat do nesmrtelnosti zaslouží. Ale oni jsou jak gambleři, kteří se tak ponoří do hry, že zapomenou žít.

Bouře se přežene krajinou

Nastala doba, kdy čas dozrál a Bůh už nebude dále přihlížet utrpení, které způsobuje současné omezené vědomí na planetě. Je to jako, když nastane správný čas a porodní termín dítěte. Matka ví, že přichází utrpení, ale jen na chvíli. Je to nutné, aby se zrodilo milované dítě, nastalo období radosti a výchovy života, v který vkládá naději.

Aby se něco změnilo, Bůh musí ukázat všem na planetě, kdo je tu Králem. Až bude po všem, uleví se i těm, kteří toužili po Bohu a styděli se to přiznat. Už nebude důvod Lásku skrývat a hrát před světem divadlo, aby člověk přežil. I na zemi se bude žít konečně normální život v Lásce, v Bohu. Mnozí tuší, že Bůh se ujímá vlády, ale je potřeba, aby to přešlo v jistotu. Aby každý tvor na planetě si uvědomil, Kdo Je jeho pánem. A jak jinak to dát lidstvu najevo než tím, co jediné nejsou schopni zkrotit a podmanit si, donutit k poslušnosti. A to jsou přírodní živly. Lokální zemětřesení, záplavy, požáry, hurikány a padající meteority mohou být náhoda. Ale ne něco, co se prožene celým světem. Ale Bůh je Dobrý. Bůh je Láska, Pravda i Život. Nechce lidstvo vyhladit, ale probrat k bdělosti, probrat do reality, do zpřítomnění se, a ono to jaksi jinak, než tím, že s lidstvem zatřese, nejde. Hlasům proroků se nenaslouchá, ti jsou cíleně umlčováni, protože nejsou lidem vhod. Jako jednotlivci nemají šanci promluvit k lidu. Jen poselství řízené samotným Bohem, s celou armádou andělů za zády, může obstát. Protože zdejší ovzduší je tak zkažené, že malý kousek, byť té nejčistší lásky plný, se v něm musí rozpustit. A o sílu ovzduší, o sílu ducha, sílu něčeho, co není vidět, jde především. Neviditelné síly vládnou a přetlačují se. Nyní tu vládne všeobecné vědomí vlády strachu a tyranie, otroctví prostého lidu. A jedině Ten, Kdo Je silnější než celé zkažené vědomí planety, jedině Ten, Kdo Je původním nejčistším vědomím, bez konce síly, hloubky, času i prostoru, tedy Bůh, může rozprášit zdejší zkažené vědomí, proměnit ho v prach, zbavit ho života a spláchnout z povrchu země, a nahradit jej svým vědomím, plným Lásky, klidu, něhy, porozumění… A proto jásejme, že Bůh se rozhodl sjednat na zemi pořádek, protože nás má rád a dělá to ve snaze nás i s celou planetou uzdravit a převléci nás do čistého a zdravého bytí. Každý člověk, když je nemocný, je v jistém omylu a vidí svět zkresleně. S malými bolístkami si poradí. Ale na velké potřebuje pomoc zvenčí. Každá injekce bolí. Ale když víme, že nám pomůže, zatneme zuby a vydržíme ji. Nebraňme se proto Božímu zásahu, ale naslouchejme jeho duchu, kterého máme kousek každý v sobě, a nechme se vést. Srdcem, citem, svědomím. Vláda Lásky začíná pořádným zatřesením se vším. Ale vstupem do Lásky se zbavíte vlády strachu a už budete platnými členy nového světa, kterým se nemůže nic stát. Protože Bůh si své ovečky ochrání.

Celým světem se proženou přírodní katastrofy. Ale na každém místě to bude trochu jiné. Všude však k nějaké dojde, něco přírodního, živelného přijde, aby si každý uvědomil, že to Bůh je probírá k bdělosti, k uvědomění si skutečných hodnot života. Aby si vážili života a zastavili své urputné úsilí směřující do tohoto světa.

Uvědomte si lásku

Když jdete po ulici a někdo do vás vrazí, upadnete, můžete se velmi rozčílit a chtít satisfakci, omluvu, nebo dokonce potrestání. Díváte se na to jako na urážku sebe sama a svět je pro vás jako bojiště, kde vás všichni chtějí ponížit, okrást a nenávidí vás. Je to situace, kdy můžeme mít rudo před očima a zatemněnou mysl rozčílením. Když však zjistíte, že jste se srazili se slepcem, okamžitě vás to vyléčí. Vztek je okamžitě pryč a pocítíte možná soucit a obavu, jestli si slepec při srážce neublížil. Rázem si uvědomíte jeho realitu a možná ho i doprovodíte domů. Pořád se jedná o tutéž situaci, ale různý úhel pohledu. Různé vědomí, či chcete-li uvědomění. Přerámovali jste svůj pohled na věc během zlomku vteřiny. Během uvědomění si reality. Skutečnosti. Život každého člověka prochází různými úrovněmi vědomí. Svět zůstává stejný jako dříve, ale porozumění se změnilo a tím se změnil i prožitek. Jestli je náš život jako peklo nebo ráj, záleží na naší úrovni vědomí. Existují úrovně vědomí, na kterých se vše kazí a život je nesmírným utrpením. A existují vyšší úrovně vědomí, které jsou dobře známé zamilovaným párům, ve kterých není nic problém. Vše jde s lehkostí a i dřívější prohry najednou nic neznamenají, nemají důležitost. Můžete to brát tak, že se chvíli díváte růžovými brýlemi na svět. Tak to podává svět ovládaný egem a než řeknete švec, tak vás z toho vyléčí. Strhne vás obratem zpět do neutěšené reality. Řekne vám, že zamilování vás připravilo o rozum a že to brzy přejde, jak vystřízlivíte. Možná, že se opravdu stalo, že jste byli na chvíli okouzleni nerealistickou představou o někom druhém. To si zažil už každý. Ale ochutnali jste při ní na chvíli, náznak toho, jak krásné je uvidět Skutečnost. Skutečnou podstatu světa, bez domněnek, osobních soudů a zkreslení. Pokud tomu ještě nevěříte, tak vám s určitostí sdělujeme, že pokud toužíte celý život po lásce, netoužíte po iluzi. Toužíte po Skutečnosti skrývající se za iluzí materiálního světa. Jde o Skutečnost, kterou z minulosti znáte. Narodili jste se v ní v nejprve v nebi, jako duše a objímala vás i při narození tu, ve vaší současné krátké pozemské zkušenosti. Je to duchovní Skutečnost a podstata světa i hmotné reality. Láska je Bůh, který čeká, že to pochopíte sami a vyhlíží, aby vás mohla přivítat doma. Existují způsoby, jak Lásku uvidět, uvěřit v ní a na trvalo zůstat v jejím objetí. Co je k tomu potřeba? Stačí si uvědomit, iluzi a zkaženost vědomí, do kterého upadl svět. Nenechat to na sebe již dále působit, i když se to tu zde většinově bere jako normální, a jako jediná existující skutečnost, nevěřte tomu už dále. Zastavte se, úplně se ztište, otevřete se, odevzdejte se Bohu a vše bez výhrad přijměte. Není to vždy snadné a není to hned, ale když to uděláte, procitnete do Božského bezčasového bytí, propustíte vnitřní napětí stres, energetické bloky. Nebudete je již dále živit, necháte je jít a ony odejdou. Zkoušejte to zas a znova. Zmocní se vás Láska, pocítíte štěstí a mír. To vás právě objal Bůh a přivítal vás zpět, doma, v bezpodmínečné Lásce. Teprve tehdy, bytostně pocítíte Lásku, o které tu píšeme. Teprve tehdy to už nebude jen stále omílaná fráze, ale nepopsatelně hluboký a očišťující zážitek. Nenechte si to ujít. Nic krásnějšího se nedá zažít. Přesvědčíte se o existenci Boha a jeho přítomnost se pro vás stane téměř hmatatelnou.

Takto jste proměnili sami sebe. Změnili jste své vědomí na bezpodmínečnou lásku a soucit se vším. A když na zemi zavládne jiné, nové, očištěné vědomí spravedlivých, změní se spolu s vámi i celý svět. Energie Lásky ho promění k nepoznání. Ze stoky v rajskou zahradu. A tak přijde časem na Zemi ráj, ve kterém má Bůh potěšení a po kterém volá i vaše duše.