Stesk z odloučení

Kdo z nás v životě nezažil situaci, kdy bytostně potřeboval moudrého a láskyplného tátu, který by pomohl, poradil a postavil se za nás? Tátu, který by nás podpořil, když jsme nevěděli kudy kam a bylo nám těžko. Mnozí jsme se neměli v životě komu svěřit, protože tátu neznáme, nebyl s námi, nebo se o nás nezajímal. Neměli jsme nikoho, kdo by o nás vše věděl, rozuměl nám, zajímal se o nás a místo výčitek měl pro nás vždy otevřenou náruč a řešení. Kolik lidí dnes postrádá takovou životní stabilitu a ukotvení, které poskytuje osvícený, moudrý rodič?

V tomto světě zažíváme bolest a provází nás stesk z odloučení z takové láskyplné náruče, ve které jsme se narodili v nebi, jako individuální duchovní bytosti. Pocházíme z této náruče překypující láskou a zájmem. Pocházíme ze světa bezpodmínečné lásky a jednoty. Bůh je Láska a my jsme všichni jeho dětmi. Byli jsme stvořeni podle Jeho obrazu. Vyšli jsme všichni dobrovolně z domova na zkušenou. Do 3D světa, zažít zkušenost odloučení od Lásky, od domova, kde jsme byli jako v bavlnce. Přišli jsme na Zemi zmoudřet. Nabrat zkušenosti s důvěrou, že na krásu, hloubku a teplo domova, zapsané v našem duchu, v našem nitru, nikdy nezapomeneme přesto, že všechny ostatní vzpomínky nám byly zahaleny pláštěm zapomnění. Přicházíme sem opakovaně v mnoha inkarnacích, abychom dosáhli vytříbení naší duše, nebo abychom pomohli ostatním v jejich cestě. Pomáháme, pokud jsme již dosáhli vyššího stupně zralosti. Vždy se však narodíme na Zemi se stejnými pravidly, jako se rodí ostatní. Narodíme se v nevědomosti a dostáváme možnost prokázat, že si namísto pokladů světa dobrovolně volíme Lásku.

Lásce tady pšenka nekvete

S bezpodmínečnou láskou to však v tomto světě není snadné. Je tu vzácná a přehlížená. Vědomí na planetě Zemi značně ovládá ego. Vláda ega reprezentuje sklon člověka k víře v omezenou délku života a vlastní oddělenost od celku. Z toho plyne vědomí ovládané strachem a uvězněné v tělesnosti. Rodiče, společnost, škola i média nás ihned po narození obklopí tímto přízemním vědomím a vpraví ho postupně do čisté mysli, která to přijme jako jedinou objektivní a neměnnou realitu. Vychovají nás tedy do světa kde je mnoho zla, před kterým se musíme bránit, a řeknou nám, že život je boj. Řeknou nám, že jsme dílem slepé náhody a pokud nebudeme mít ostré lokty, nikdy se neprosadíme a přírodní výběr nás vyřadí ze života. Řeknou nám, že naše životní okolnosti jsou neměnné a my se musíme přizpůsobit jim, a přežít. Vedou nás k povinnosti prokázat, že ačkoliv jsme se narodili jako nic, postupně jsme se vypracovali a zasloužíme si své místo na slunci. A my to, jako dítě, přijímáme otevřeně, nekriticky. Bereme to jako fakt a propadáme nevědomě pomatenosti, kterou všichni nazývají jako rozumnost.

Láska tu není brána jako základní životní esence, bez které se nedá žít ani prosperovat. Láska je brána jako něco navíc, něco příjemného, nevypočitatelného, nestálého a někdy i něco, co je dokonce na obtíž. Protože za „lásku si prachy nekoupíš…“ Lidé většinou podvědomě po lásce touží a snaží se ji zabezpečit skrze věci a lidi, kterými se obklopují. Krátkozrakost a omezenost panujícího vědomí ega nám ukazuje prstem na věci kolem. Na peníze, auta, domy, tituly, posty, a lidi, kteří mají zajistit naše dokonalé štěstí. Trvalé štěstí se ale po nabytí dalších a dalších věcí i vztahů nedostavuje. Místo, štěstí se dostavuje stres z krysího závodu, do kterého jsme se dostali touhou po věcech. I když získáme vše, po čem svět touží, nezbaví nás to pocitu prázdnoty, ani strachu, že o ty naše hračky, co nám mají zajistit štěstí, přijdeme. Pokud jsme propadli krysímu závodu, pak si v určité fázi našeho běhu musíme uvědomit, že to nedává smysl, život nám utíká a my místo blaženosti trpíme. Teorie o dokonalém životě, prezentovaná jako „americký sen“ je prázdná. Čím déle propadáme klamu krysího závodu, tím více za vyučenou od života dostáváme. Nestačí-li nápověda, přijde bolest. Nezabrala-li prvotní bolest, přijde větší. Pokud nepomohla facka, příště pomůže palice. Tak dlouho, dokud nepochopíš, že sklízíš, co rozséváš a že tvůj život ti všemožně zrcadlí to, kým skutečně jsi uvnitř, v důsledku slepé poslušnosti pravidel světa. Světa odcizeného Bohu. Každému to zrcadlí jemu vlastním způsobem, který dokáže pochopit. Jeviště světa je divadelní drama režírované Bohem za účelem našeho zastavení a pochopení nesmyslnosti a zaslepenosti nízkého vědomí 3D světa. My sami rozhodujeme, jaká hra se v našem případě hraje. Odpovídá tomu, co jsme ještě nepochopili a co potřebujeme pochopit, abychom se osvobodili.

Taková těžká nemoc, tragédie v rodině, nebo havárie je donucovací prostředek k našemu zastavení. Pokud jsme přišli třeba o majetek, nebo o zdraví a trpíme, musíme se zastavit i když nechceme. V tom tichu zastavení zaznívá nápověda, že je vážně potřeba přehodnotit svůj život a zamyslet se nad tím, co ze mě můj styl života udělal. Kým, že to teď opravdu uvnitř jsem? Nezbývá, než do hloubky pocítit ten dojem, tu pachuť spojenou s tímto vnitřním hlasem a přiznat si, že zatímco tělo si plní svůj americký sen, má duše trpí, křičí a hledá lásku.

Po probuzení

Pokud čtete tento web, pak už k vašemu zastavení a probuzení, došlo a nic moc nového jste se zatím v tomto článku nedozvěděli. Po duchovním probuzení postupně přestáváme toužit po tom, co nabízí 3D svět, zpřetrháváme s ním pouta a obracíme se do duchovního světa. V této fázi naší duchovní cesty si začínáme osvojovat, že jsme tvůrci svého života, a ne obětmi okolností. Objevíme svou vlastní sílu a toužíme v ní žít a zvětšovat ji. Propouštíme naše připoutání se k věcem, lidem, budoucnosti či minulosti a začínáme žít teď a tady. Objevujeme kouzlo přítomného okamžiku a uvědomujeme si, že v něm se odehrává život a jedině v něm zažíváme krásnou energii, lásku a pokoj, který je mimo naši mysl. Pochopíme, že nejsme naší myslí a do přítomnosti vede cesta, kdy stojíme mimo mysl, v našem středu. Mysl je pak naším nástrojem a ne vládcem. V meditaci si prožíváme krásu a věčnost přítomného okamžiku a jen pozorujeme ten obrovský rozdíl mezi vězením strachu, kterému vládne ego a mezi svobodou lásky, která vládne, když na ničem nelpíme. Cítíme vzrůstající energii v nás, růst ducha, zklidnění životních okolností, odpovídající naší vnitřní změně. Kouzlo ztišení se a zastavení spočívá v tom, že nasloucháme své duši a uvědoměním postupně propouštíme svá vnitřní duševní zranění a emocionální bloky. Otvírá se nám duchovní svět a to jsou nové cesty rozvoje, možnosti člověka a podstatný rozměr měnící a zklidňující náš život. Každému, kdo hledá je pomáháno, aby pochopil více, když po tom skutečně touží. Dostane se nám do rukou ta správná kniha, navštívíme to správné setkání. Nebo uvidíme to správné video, které nás posune dále, i když jsme původně měli záměr sledovat něco úplně jiného. Začínáme pochopením duchovních principů, na kterých je život založen. Nové stavy zklidnění, lásky a vyšší energie nám dodávají chuť pokračovat k vyšším levelům lásky.

Změna vědomí

Důležitým milníkem porozumění je fakt, že o co tu jde především, je láska. Je to přesně naopak než to hodnotí svět. Pokud někdo byl v životě slavným politikem, podnikatelem, nebo vědcem a přitom se neohlížel na city a jednal bezohledně a pyšně, tak slovy pána Ježíše „získal celý svět, ale pozbyl své duše.“ I velmi významná a užitečná práce pro společnost, provázená pýchou a neláskou je prohrou pokud jde o životní účel. Naproti tomu i opovrhované a málo ceněné činnosti jako jsou pomocné nebo úklidové práce, vykonávané s láskou, jsou z hlediska smyslu našeho života důležitější, než post ,ředitele zeměkoule.´ Když pochopíme, že záleží především na tom, JAK děláme cokoliv, co děláme. Jaké VĚDOMÍ do toho vkládáme? Obdarovali jsme, při jakékoliv naší činnosti, svět láskou a ovlivnili jsme naší láskou naše okolí? Nebo jsme se považovali za tak důležité, že jsme nebrali ohled na city druhých, v domnění, že láska nic neznamená? Účelem našeho probuzení je pochopit, že jsme tu proto, abychom se probrali z egoického vědomí světa, do vědomí bezpodmínečné lásky. S sebou si po smrti nemůžeme vzít nic jiného, než vizitku, jak jsme na tom byli s láskou. Jak jsme zúročili talent, který jsme dostali? Cílem naší cesty je probudit se do této bezpodmínečné lásky, ze které je stvořen svět a všechno v něm a která pochází od Boha. Jsme-li v souladu s láskou, jsme v souladu s Ním. Jestliže milujeme a raději obětujeme věci světa, než bychom se lásky vzdali, pak jsme si zvolili, aby Bůh kraloval v našem životě a projevili jsme skutečnou důvěru. Pustili jsme Ho do svého života.

Myš ve zlaté kleci

Když už jsme základní věci pochopili, táhne nás to dál. Mnozí objeví schopnost měnit realitu a snaží se „prokvantovat“ se životem. Jiní objeví extázi vysoké energie a jejímu objevování zasvětí život. Cesta dalších spočinula v čištění energetických bloků, regresní terapii a čištění karmy či v nepřeberných formách terapií. Někdo léčí, jiní objevili schopnost číst z kvantového pole, nebo provozují channeling a jejich pozornost ulpěla na tom, co uslyší od duchovní bytosti, která se někdy může vydávat za toho, kým není. Schopnost zpeněžit své vyšší poznání je cesta, kterou se vydali mnozí a stalo se to zároveň jejich pastí.

Ať už dosáhneme na jakékoliv vyšší schopnosti, měli bychom přemýšlet, jestli jsme neustrnuli uprostřed cesty a naše pozornost neulpěla na něčem, co je pouhým ukazatelem, nebo nástrojem směřujícím ke skutečnému cíli. Z duchovních hledačů se někdy stávají myši ve zlaté kleci. Šikovná myš objevila sýr a nějakou dobu váhala, jestli se po něm vrhnout. Tušila hrozbu kovové pasti, ale vůně sýra byla moc silná a tak neodolala a vběhla do klece, kde začala jíst a jíst, i když zprvu tušila hrozbu té pasti, za čas zapomněla na prvotní obavy a oddala se hodování. Z odvážného průzkumníka se změnila na nenasytu, který ztloustnul a přestal toužit po skutečném cíli cesty. Klec ji uvěznila, už se nelze protáhnout zpět. Blahobyt zavřel cestu do svobody Božího království. Do stavu života v osvícení.

Ty kdo se zastavili v kleci na své duchovní cestě, často uslyšíte říkat například to, že jsou Bohem, nebo že jsou Láskou. A oni tím nemyslí ani to, že by byli Božími dětmi, a působila v nich Boží láska. Označují sami sebe za jediného spasitele a stvořitele a někteří z nich se myšlence na Původce všeho co jest, brání nebo vysmívají. I falešných mesiášů je tu jako hub po dešti. Říkat, že vesmír se postará a je moudrý a vynechat přitom osobu Stvořitele vesmíru je past modlářství, kvůli které se duchovní vývoj jedince zastaví ve slepé uličce. Stejně jako využívat léčivé síly, či energie a neděkovat tomu, kdo tyto nástroje vytvořil, ani se po něm neptat, je nevděk. Jako když dostanete vytoužený dárek, hračku a ani nepoděkujete rodiči, že vám dal to, co vám na očích uviděl.

Návrat marnotratného syna

Příběh marnotratného syna z Ježíšova podobenství, vykresluje naši osobní cestu životem, kdy jsme si prošli různými zákoutími odloučení od svého domova a od svého pravého Otce a nikde jsme nenašli to spočinutí v lásce a bezstarostné přítomnosti jako v Otcově domě. Po letech strádání v bahně světa a mnoha slzách se syn vydá na cestu domů a Otec ho přijímá s otevřenou náručí plnou lásky. Syn se vrací bohatší o cennou osobní zkušenost a jeho láska už nebude tak neurčitá, jako na začátku. Bude hluboká, upřímná a nezlomná. Jeho duše se vytříbila a procitla do jediné Skutečnosti, do Lásky.

Když by se ale marnotratný syn při své cestě zpět domů zastavil někde na půli cesty a propadl závislosti na nějaké náhražce otcovské lásky, tak se ochudí o to nejkrásnější, co mohl zažít. O cíl své cesty, spočinutí v domově, kde je láska, pokoj a harmonie samozřejmostí a přirozeností. Beze snahy. Blaženost domova plyne nenuceně, je to nový level přirozenosti. Ve svém domově se cítíte být sami sebou více, než jste si kdy dokázali představit. Není to žádná závislost na technikách, ani na pracném nabíjení se. V Otcově náruči je vše, o čem jsme ani netušili, že je možné v dokonalé míře žít. Je to výzva pro každého z nás, jestli chce Otcovu náruč a spontánní uzdravení, lásku a věčný život, nebo si vystačí se svými technikami osobního rozvoje, které se podobají pilulkám. Je to stejný rozdíl jako krátkodobý účinek chemických léků, které neřeší příčinu, ale následek a mezi spontánním přirozeným uzdravením (remisí) vlivem přírodní a přirozené lékárny našeho vlastního organismu.

Věčný pacient

Ustrnout na půli cesty může i ten, kdo se drží skvělého návodu na cestu do cíle, ale aniž si je toho vědom, tak ten návod začne být jeho modlou. Stává se pacientem, pro kterého je jeho pilulka vysvobozením a cílem, nikoliv nástrojem na cestě ke zdraví. Je potřeba, abychom se uzdravili tím, že najdeme příčinu nemoci, odstraníme ji a dosáhneme přirozeného zdraví. Byť jsme na své cestě používali léky jako nástroje, naším cílem nebylo zůstat věčně na lécích, ale uzdravit se.

Tak se stává, že dokonce i nástroj, který je nazýván jako svatá Bible nebo jiné náboženské texty, se stane něčím více, než měl původně být. Měl být nástrojem k dosažení cíle, ale stal se uctívaným předmětem, kterému je přičítána božská dokonalost. Věčným přívěškem toho, kdo si neuvědomuje, že jde jen o nápovědu a lidské zobrazení neviditelné Skutečnosti. Jedna věc je definice a druhá věc je prožitek. Dokonalá znalost definice je zbytečná, pokud neposloužila pouze jako představa a nenásledovala cesta k prožitku lásky.

Pro lásku nemusíte nic udělat

Pro lásku nemusíte nic udělat. Láska přijde sama. Stačí jen být tady a teď. Kdyby Bůh chtěl, vyrobil by si a naprogramoval bytost, co by ho milovala. Ale On chtěl, abychom poznali obě strany a vybrali si. Cestu Lásky, nebo cestu ega. Buď tlačíme život svou vůlí, nebo setrváváme v lásce a dáme jí prostor, aby vyplnila náš život. Bůh dal lidem svobodu a dopadlo to tak, že dnešní lidé, i ti věřící si myslí, že láska je souhrn pravidel o neubližování, službě druhým, naslouchání, soucítění apod…Zapomněli jen být. Netuší, že nic nemusí. Láska je silnější než cokoliv špatného, co nás může v životě potkat. Bůh nás vytáhne z každé šlamastiky, i kdyby se nám zdála neřešitelná. Najde cestu i nitrem skal. Když cesta není, tak si ji udělá. Člověk donucený se zastavit, sám zjistí, co mu jde a co ho baví a že si tím může vydělávat na chleba a ještě pomoci i druhým. Že nemusí být otrokem satanského systému.

Každý den s každým probuzením začíná nový život. Existuje pouze a jenom tento jeden den, který je potřeba věnovat tomu nejcennějšímu, tedy Lásce a Ona se o vše postará. Ať si každý vyzkouší tento návod a zjistí, že je cestou k úplnému uzdravení duše i těla. Jde o proces postupného umírání tomuto světu a zrození se pro život věčný. Kdo to objeví, již nikdy nezemře. I kdyby přišel o tělo, bude žít. Láska nás uzdraví a probudí do nového, věčného života, který není nic jiného, než tento okamžik, který právě prožíváme, když jsme v lásce. Nechme jej, aby byl věčný. Vstupme do lásky tím, že jí dovolíme vstoupit a obejmout nás a energie v dnešní čas je tak silná, že když budeme opravdu chtít, už nás neopustí. Protože se rodí nová energie a ta chce objímat a žít, ne se válet ve vzduchu, nebo hvězdném prostoru. Je prostoupená láskou a chce nás objímat, ne přetavovat. Bůh sestoupil tak blízko, že stačí natáhnout láskyplně ruce… Láska je živá, skutečná, je tady a teď. Neexistuje nic důležitějšího, co bychom měli pochopit. Dovede nás to k věčnému životu v lásce a zdraví. Nejsou to právě ty nejcennější hodnoty, které chce žít každý z nás napořád?