Strádání nás vede k probuzení

Při procházení po přeplněné ulici města, se vás může zmocnit úzkost, či pocit osamění. Uspěchané a nepřítomné výrazy lidí v davu vás nenechají na pochybách o stresu, shonu, nepřítomnosti, odcizení a nezájmu o druhé. Lidí, kteří si vychutnávají přítomný okamžik je nepatrně málo. Většina se za něčím honí a pociťuje permanentní nespokojenost. Neumí vědomě odpočívat. Nevydrží sami se sebou v tichu, i když mají čas odpočinku. Stále je něco popohání, nutí k činnosti. Sledují televizi jako kulisu, poslouchají třeba při všem hudbu, ale neumí být tiší a naslouchat svému nitru. Ticha se bojí. Mají sklon k přejídání, ke stále se opakujícím činnostem. Někdo denně vysává, někdo denně leští koupelnu, pracují na zahrádce, opravují auto, ale mají výčitky, když by nedělali nic a jen byli. Byli v uvolněném relaxovaném stavu bezčasového přítomného okamžiku. Stav hlubokého bytí v přítomnosti pro nás není běžný. Většina ho zažila jen jako prchavé občasné záblesky krásy při sportovním výkonu, výstupu na vrchol hory nebo při sexu. Mysl uvězněná v přemítání nad minulými křivdami nebo budoucími ohroženími či zisky, vás zbavuje životní energie. Takové vnímání reality způsobuje nepřítomnost ducha a vaši nespokojenost. Žijete v pocitu, tlaku, nesvobody, marnosti a prázdnoty. Důvod vnitřního napětí a nespokojenosti si zpravidla neuvědomujeme. I ti, co žijí v blahobytu, jsou většinou nespokojení.

Probudit se do bytí

Důvodem většiny naší nespokojenosti je životní program, úroveň vědomí, kterou jsme převzali výchovou a absorbovali jsme jej do sebe z vnějšího, převládajícího názoru a zvyků společnosti. Když si hluboce uvědomíme, že všeobecná nervozita, stres, strach a nespokojenost není přirozená a žádoucí, pravděpodobně jsme se probudili. Pak nastupujeme cestu k osvícení. Už jste slyšeli o tajemství života v přítomném okamžiku? Být tady a teď se už celkem profláko, mezi těmi, kdo dospěli k duchovnímu probuzení. Pochopit, že být přítomný je zdrojem radosti, úlevy a velké míry osobní energie je další krok. Pochopíme, že stres nás připravuje o zdraví a život a přítomný okamžik nás nabíjí. Umíme to tajemství životní energie uplatnit a skloubit s každodenními činnostmi? V určitých fázích duchovní cesty se můžeme nacházet ve stavu, kdy meditujeme, modlíme se, cvičíme jógu nebo uplatňujeme tantrické energetické principy, ale s praktickým životem nám to nejde propojit. Máme dojem, že mezi bytím a konáním je propast, kterou nelze propojit. Zdánlivě to vypadá, že duchovní cesta je jen krátkodobý únik z reality. Vypadá to, jako by všední ubíjející rutina byla realitou a meditativní vědomí jen cestou úniku. Klíčem pro překonání této propasti je naše víra, náš životní program, podle kterého vnímáme realitu, a smysl našeho života. To znamená systém přesvědčení, který řídí náš život. Náš vnitřní soubor přesvědčení, naše programy, způsobují, že jdeme sami proti sobě a trpíme. Pokaždé když cítíme nespokojenost, úzkost, stres, obavy apod. jsme nějakým způsobem na scestí. Jsme svázaní, spoutaní, nesvobodní a mučení vlastní nesprávnou vírou, kterou jsme zdědili a která není v souladu se Skutečností.

Přijetí odpovědnosti za svůj život

Možná teď namítáte, že to je přece okolím, že jsem nespokojený, je to kvůli nepříjemnému sousedovi, kvůli nízkému platu, kvůli politikům a nízké životní úrovni v naší zemi. V neposlední řadě také kvůli světové ekonomice a ničení přírody. Říkáte, že nebýt toho všeho, tak jste úplně šťastní? Kdo to tak vnímá, je sám zdrojem svého utrpení. Nepochopil základní důležitou skutečnost, že to není naše okolí, co nás ve skutečnosti trápí. Utrpení vzniká vlivem našeho vnímání okolí. Vlivem naší úrovně vědomí, kterou se díváme na svět. Tatáž událost je pro jednoho utrpením a pro druhého ziskem. Když prší, zemědělec se raduje, ale pokrývač se děsí, protože nemá dokončenou střechu. Každý to vidí přes své vlastní brýle vidění světa. A tak je to úplně se vším. Když tomu porozumíme, pochopíme, že životní štěstí je vlastnost, nikoliv stav okolností. Radost ze života je schopnost člověka dívat se na vše z pozitivního hlediska. Vybírat si vždy radostný a pozitivní úhel pohledu, ze všech ostatních možných variant. Je to naše odpovědnost, kterou si musíme uvědomit a pevně ji uchopit do svých rukou. V této fázi vědomí přebíráme odpovědnost za svůj život do vlastních rukou a uvědomujeme si svou volbu mezi tím, jak chceme život vidět. Pochopili jsme teď subjektivitu reality a taky naši neustálou možnost volby. Každý okamžik si můžeme zvolit lásku místo strachu. Stáváme se tím pozitivními lidmi a začíná se nám dít mnoho pozitivních věcí v životě.

Jakou moc má naše víra

Být pozitivním a převzít život do svých rukou však není to jediné, co nás může učinit skutečně šťastnými a svobodnými. Pozitivita je základ, na kterém můžeme vybudovat naši víru.

Naše víra, je souborem našeho způsobu vidění světa, který je v nás zakořeněný. Moc víry skvěle vystihuje známý výrok Henriho Forda: „ Ať už věříte, že to dokážete nebo nedokážete, vždycky máte pravdu.“ To vystihuje známou skutečnost, že naše víra určuje, jaký bude náš život. Nejsme oběťmi okolností, ale jsme oběťmi naší vlastní víry. To my sami určujeme, jestli budeme celkově úspěšní, šťastní, zdraví a oblíbení. Zdědili jsme po rodičích nějakou životní výbavu, kterou máme možnost rozvinout do maxima nebo ji brát jako prokletí a tvrdit, že nás ta výbava diskvalifikovala a cítit se jako oběť. Co si zvolíme za cestu, to nám život potvrdí jako pravdivé.

Rodíme se na Zemi do reality vnímání, která je převážně silně orientovaná na materialistické vidění světa. Takzvaně materialistický pohled na svět je něčím, co je v Bibli popsáno jako tělesné smýšlení. Je to značně omezující způsob vidění světa, který nás uvěznil a zbavil možností duchovní osvícené bytosti. Zbavil nás lehkosti, božského nadhledu a štěstí, které jsme zažívali jako duše ve své nehmotné podobě. Duchovně nás to po narození degradovalo a uspalo a dědíme to z generace na generaci, jako náš výchozí stav. Pouze na malých dětech dokážeme uvidět nezkaženou lásku duchovního světa, ze které přišli na tento svět. Ale to jen chvíli, dokud do nich neprosákne všeobecné nízké vědomí společnosti. Tím jsme zdědili nedokonalost a musíme si každý z nás v životě vytýčit cestu k osvícení, pokud toužíme po životě v lásce. Dostali jsme při narození základní výbavu, zárodek Božskosti, Ducha. Duch je Božské vědomí. Kousek energie Stvořitele. Spolu s ním jsme obdrželi i svobodnou vůli abychom sami ukázali, jak s tím naložíme. O všem rozhodujeme sami. Víra, kterou přijmeme za svou je naší svobodnou volbou.

Cílem budování naší osobní víry je objevit Pravdu a nasadit si objektivní brýle vidění světa. Tajemství Pravdy je v tom, že její přijímání způsobuje lásku. Rozostřené vnímání světa si zaostříme a najednou již v nás není rozdělení. Naše duše zažívá jednotu s duchem. Přeměnila se k obrazu Božímu. Začala vidět Skutečnost. Už to není zkreslující zamlžené a dvojité vidění, ale čistý obraz. A nejkrásnější na tom všem je, že Skutečnost je bezpodmínečnou láskou. Čím více jsme celiství, tím více jsme v lásce a dokážeme vidět lásku jako stavební kámen všeho. Pravdou jsme se zbavili iluze a uviděli, že Skutečnost je jen láskou. Všechno trápení byla iluze, bylo to pokřivené vidění světa.

V čem spočívá osvícení

K osvícení nikdy nedojdeme tím, že bychom museli do duše něco přidat. Je to naopak. Potřebujeme se něčeho zbavit. Okovů malomyslnosti, tělesnosti, omezenosti a iluze. Pro naše duchovní osvícení nemůžeme nikam jít ani to nijak vybudovat. Už to totiž máme a naše nedokonalost spočívá v tom, že to nedokážeme uvidět. Potřebujeme procitnout do hlubokého uvědomění si své vnitřní podstaty a potřebujeme rozvázat provazy, kterými je svázaný náš duch. Když se mu otevřeme a vystavíme, promění nás zevnitř, jakoby osvítí a vyčistí. A to je to osvícení. Spějeme ke stavu plnosti ducha a stáváme se tak duchovními lidmi, plnými ducha a řízenými duchem.

Každý, v jehož životě převládl vliv ducha, zažívá přirozenou vitalitu, štěstí, je plný energie a zdraví. Život duchovního člověka řídí láska a projevuje ostatní krásné vlastnosti, pro které je druhými milován. Otevření se duchu způsobuje, že se zrodí ovoce ducha. Ovoce jsou krásné vlastnosti. Nedají se uměle vyrobit. Musí přirozeně vyrůst tam, kde došlo k otevření se duchu.

Tam, kde ovoce ducha zplodí krásné plody, dochází k přirozenému růstu do zralosti, krásy, sladkosti a vůně. To nelze řídit, ani omezovat žádným zákonem. Proti organickému působení dokonalé Lásky nemůžeme postavit omezující slova zákona, které jsou něco jako obrázek ovoce. Ale ti kdo chtějí ochutnat okouzlující chuť sladkého nektaru, odkládají napodobeninu, pomůcku v podobě obrázku, která už není potřeba.

Omezení vlivu těla

Apoštol Pavel v dopise Galaťanům spojuje ovoce ducha s přibitím těla na kůl, spolu s jeho vášněmi a touhami. Zdánlivě to vypadá, jako bychom neměli mít rádi naše tělo a jeho touhy, abychom dospěli k blaženosti osvícení. Naše tělo máme mít rádi a zahrnovat ho láskou. Je chrámem našeho ducha. Je skvělým sluhou, ale špatným pánem. Nikdy neovládneme naše tělesné sklony tím, že bychom nenáviděli své tělo. Vliv tělesnosti nás ovládá, pokud se na materiální vlivy soustředíme. Kam směřuje naše pozornost, to v našem životě roste. Pokud toužíme po silnějším duchu, vědomí, pak se naše pozornost musí obrátit do míst, kde náš duch sídlí a to je střed našeho těla. Tím rozvineme ducha a omezíme tělo.

Naše tělesnost spočívá v tom, když jsme ovládáni naším egem, naší myslí. Ani ego, naše individualita, ani naše mysl nejsou nepřátelé. Jsou to nástroje, které mají sloužit duchu. Pokud je to naopak, říkáme, že zvítězilo tělo a omezili jsme ducha. Pokud nás řídí tělo, jsme ovládáni skutky těla.

Když nepodléháme tělu, ale soustředíme se na ducha, dáváme mu prostor k růstu. Tímto procesem umíráme tomuto světu a rodíme se znovu pro Krista. Náš duch je jím obnovován kousek po kousku. Jako by vyměňován za čistějšího. Rosteme tím postupně k plnosti ducha, to znamená úplnému obnovení, přečištění a my zažíváme blaženost. Stav lásky, která prostupuje celým naším životem a je zdrojem naší radosti.

Porozumět iluzi

Pokud nepřijmeme poznání, že jsme duchovní bytosti, které pochází z říše lásky, které přišli na tento svět tříbit svoji duši, pak nás spoutaly iluze různého druhu. Naše nesprávná víra deformovala naše vidění světa a nemůžeme procitnout do bezpodmínečné lásky, Kristova vědomí.

Už jsme se dotkli iluze oběti. To je stav mysli, který předpokládá, že žijeme v objektivní neměnné realitě a nemůžeme nijak zásadně ovlivnit, jaký je náš život. Oběť této iluze obviňuje okolí a je skálopevně přesvědčena, že něco mimo ni může za všechna trápení jejího života. Její mysl je namířena do minulosti a utápí se v lítosti nad vším příkořím, kterého se jí dostalo.

Iluze spásy v čase je stav mysli vedoucí k přesvědčení, že jednoho dne bude líp. Oběť této iluze si myslí, že její štěstí není možné dosáhnout v přítomném okamžiku, protože doufá, že štěstí nastane někdy v budoucnosti. Například může dokonce doufat v Boží království, které jednoho dne Bůh způsobí, místo porozumění, že Boží království je tvořeno šťastnými lidmi. Ano, je to tak, že Boží království, nová éra Země, nastane díky Božímu řízení událostí. Ale úlohou člověka je, aby začal žít realitu Božího království už dnes, uvnitř sebe a mohl být plnohodnotným článkem, který plně souzní s nově nadcházející realitou ráje na Zemi. Stane se tím jedním z tvůrčích faktorů ráje.

Iluze hmotařství svazuje svou oběť představou, že zdrojem štěstí je cokoliv co člověk vlastní. Lidé lpící na majetku upírají svou mysl do budoucnosti s nadějí, že tam je jejich štěstí spolu s vysněným budoucím majetkem. Touha mít více je nenasytná a člověk je jí lapen do krysího závodu, dokud mu nepukne srdce z vyčerpání.

Poučení od krkavců a polních lilií

Ježíšovo známé podobenství jak být šťastný je o jednoduchosti prostého bytí v přítomném okamžiku. Je to umění ptáků na obloze a květin na louce. Není k němu potřeba nic, co už nemáme. Naše probuzení ke skutečnému životu v radosti spočívá v zásadním uvědomění, že tak jako rostliny a ptáci, máme i my veškerou potřebnou výbavu, abychom byli tím, kým nás Bůh chtěl mít. Největším nepřítelem štěstí je myšlenka, že štěstí nemáme a musíme za ním celý život někam jít. Ale štěstí je naší základní výbavou, když se zbavíme iluze hledání. V potřebě stálého hledání štěstí mimo naše nitro je jádro naší nespokojenosti.

Objevením našeho vnitřního rozměru ducha a hlubokého míru, který převyšuje všechno myšlení, se dostáváme do přítomného okamžiku. V něm neexistuje napětí. Je v něm Láska, svoboda a štěstí. Ukotvením v přítomném vědomí se naším útočištěm stává Bůh. Bůh je Láska a v přítomnosti přebýváme s Ním v důvěrném společenství. Stačí být plně sám sebou a dovolit si vyjádřit sebe sama. Otevřít se Skutečnosti, je otevřením se Lásce. Být jako lilie nebo krkavec znamená dovolit si žít život naplno v lásce, štěstí, vlastní síle a autenticitě. Zveme tě, naplno to vyzkoušet ve svém vlastním životě.