Pánovy ovečky

Pán Ježíš nazývá své následovníky ovečkami a to některé lidi pohoršuje. Říkají si, že nechtějí být přirovnáváni k tupým stádovým zvířatům. Lidé přece mají svou jedinečnost a svůj vlastní rozum a vůli nesrovnatelně vyšší, než ovečky. Ano, to je pravda. Vždyť člověk byl stvořen k Božímu obrazu a jeho individualita, kreativita, schopnost milovat a pátrat po smyslu života ho nad zvíře přirozeně pozvedá. Ježíšovo přirovnání však má své opodstatnění, když se zamýšlíme nad duchovními potřebami a kvalitami člověka. Ovečka je mírumilovné zvíře, které žije ve společenstvích. Je tedy družná a nevinná. Ovečka je užitečná, pokojná a zdálky pozná hlas svého pastýře. Je to tvor, který miluje svého pastýře a je závislý na jeho ochraně. Právě tyto rysy mírnosti, nevinnosti a odevzdanosti, jsou typické pro svatý lid. Jsou to hlavní poznávací znaky zralé duše, která již není pod vládou strachu. Vzdala se boje a připoutanosti ke světu a odevzdala se Kristu, svému láskyplnému pastýři.

Kristovi praví následovníci zpravidla nejsou exponovanými osobnostmi světa. Nejsou to významní politici, vědci, ani mocní milionáři. Jejich bohatství je v jejich srdcích. Nemají ostré lokty a nemají ani potřebu vyniknout ve vlastnění majetku, ve znalostech nebo moci nad druhými. Tyto rysy patří spíše kozlům. Ti jsou soutěživí, trkají a chtějí si zajistit své teritorium a vůdčí postavení. Ne však ovečky. Ty jsou vhodným symbolem vyzrálosti a vystoupení z diktátu ega a mysli. Ovečky se světu jeví naivní, bezbranné, slabé a bezmocné. Jsou světem odstrkovány jako nevýznamné a podřadné. Kozlové jsou přesvědčeni o důležitosti boje, vlastnění a moci. Tyto hodnoty jsou pro ně reálné, hmatatelné a rozhodující. Lásku, mírnost, obětavost, nevinnost a bezbrannost považují za slabosti a přítěž. A co říkáte vy? Kde vidíte sami sebe? Kým skutečně chcete být?

Iluze kozlů

Často se v životě stává, že když něčemu porozumíme na hlubší úrovni, nic nakonec není takové, jak se na první pohled zdálo. Tak třeba ti kozlové. Jsou skutečně neohrožení, silní, důležitější a praktičtější než ovce, jak si sami myslí? Ano, to jsou, ale pouze z omezeného pohledu materiálního člověka. Z perspektivy jedince, který je přesvědčený, že materiální svět je jediná existující a objektivní realita, platí heslo: ,jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít´. Z náhledu vědomí, vnímající svět jako objektivní realitu, jsou kozlové vítězové a jsou prvními. Z pohledu tradičního, převažujícího pohledu na realitu, kterému jsme od mládí světem učeni, by touhou každého jedince mělo být stát se výjimečným a dominantním kozlem, který si za svůj krátký život urve co největší díl koláče, vytěží ze života co nejvíce pro sebe a třeba i nějak změní svět.

Při bližším zkoumání reality kozla, však vyjde najevo, že jeho základním hnacím motorem je strach, i když vypadá jako neohrožený. Důvod, proč má potřebu užít si co nejvíce, zbohatnout a vlastnit, je jednoduchý. Strach ze smrti. Pokud to vše nevyužije ve svém krátkém životě, už pro něj nic více neexistuje. Jedinec řízený egem potřebuje prosadit sama sebe a využít vše, ke svému zisku v domnění, že moc a získané věci přinášejí bezpečí a záchranu. Každý, kdo však zbohatnul a získal téměř celý svět, nezískal překvapivě hluboký pocit uspokojení a bezpečí více, než když byl chudý a tak si vyzkouší sám na sobě iluzi, kterou přináší život řízený egem, strachem. Na pozadí jeho života dominuje neustálý strach, založil svůj dům na tekutých píscích a prvenství ve světě tu zanechává jiným, když odchází při smrti z tohoto světa. Kozel je zaměřený, aby dobyl celý svět, ale výměnou za to, že pozbude své duše.

Moudrost ovečky

Ovečka je jiná. Je ve skutečnosti moudřejší než kozel. Vidí duchovní Skutečnost za iluzí materiálního světa. Ví, že svět není objektivní neměnnou realitou, ale život každého z nás je odrazem toho, kým jsme ve svém nitru, ve své duši. Ovečka si je jistá tím, že je duchovní bytostí a tento svět je pouze dramatem, které se hraje z důvodu tříbení duše. Je to hřiště zinscenované Bohem, jehož účelem je náš růst ve vyzrálé jedince. To prvořadé je uzrát do lásky a vstoupit tím do Boží náruče. Všechno trápení a bolest tohoto světa jsou způsoby, jak nás dovést k odevzdání, lásce, pokoře, soucítění a mírnosti. Vše na scéně tohoto světa, včetně negativních událostí, jsou způsoby, jak nás přimět, abychom už nestavěli dům na tekutých píscích materiálního světa, ale aby náš duchovní dům byl postaven na skále, v nebesích. Zralou ovečkou se stává ten, kdo se vzdal boje, protože pochopil, že není o co bojovat. Ten, kdo přestal spěchat, protože už všechno hodnotné odjakživa má. Ten, kdo se zastavil, protože porozuměl, že štěstí a lásku již máme, když si je v přítomném bytí plně uvědomíme. Pánova ovečka je ochotná vyměnit poklady světa za duchovní poklad v nebi. Prakticky se tak projeví, že jí vládne láska a ne strach (ego). A to je smyslem Ježíšova podobenství o správci, který si dělal přátele pomocí nespravedlivého bohatství.

Ovečkou se stává každý, kdo se vzdal vlády ega a odevzdal se Lásce. Odevzdání je rys mírnosti a důvěry v pravého Boha a Krista. Ten, kdo dává v životě prostor Lásce, aby ho vedla, postupně dospívá v osvícení. Pánovy ovečky, které dospěly, jsou zralé duše. Probudily se do stavu bezpodmínečné lásky. Jejich probuzení je o hlubokém vnitřním uvědomění, že Láska, kterou celý život hledali, tu vždy byla. Byla jejich samotnou podstatou a byla ve všem, co existuje. Bůh je Láskou a je v každém z nás i ve všem co nás obklopuje. Vědomí bezpodmínečné Lásky je poznávacím znakem Pánových oveček. Vede je k soucitu, obětavosti, mírnosti a k pokoji, který převyšuje všechno myšlení. Jsou světlem světa, ale trnem v oku společnosti odcizené Bohu, vedené egem.

Každý kdo na své duchovní cestě okusil vzestup k bezpodmínečné lásce, která je v Ježíši Kristu, okusil návrat domů, do náruče Boha. Probudil se do nového vnímání světa, do Kristovského vědomí. Získal pevné a bezpečné místo, na kterém prožívá Lásku nezávislou na okolnostech. Rozdíl mezi dobrými a špatnými věcmi nezmizel. Ani se tím svět zázračně neočistil od zla, ale ti kdo okusili velkorysý dar Kristovského vědomí, prožívají neustálou lásku a nic, co by se pokoušelo tuto lásku zlomit, nemá úspěch. Pánovy ovečky jsou na bezpečném místě lásky. Stojí mimo mysl a žádné zlo se jich osobně nedotýká. Objevili a rozvinuli v sobě ducha lásky a ten se stal jejich bezpečnou výšinou. Vybudovali svůj dům na skále.

Stojím u dveří a klepu

Pro osvícené Pánovy následovníky se skutečným smyslem života stává pomoc jeho bratrům. Pochopení smyslu života vede k životě v lásce a svobodě. Pomoc druhým je přirozeným důsledkem zralosti učedníků a způsobem, jak svůj život zasvětit Bohu. Pro pomazané Kristovy následovníky, světlonoše, je to naplnění účelu jejich pozemské inkarnace a pro ostatní je to cíl cesty, do kterého vás zveme.

Tím, jak si počínáme v tomto světě, se automaticky řadíme mezi obrazné ovce, nebo mezi kozly. Rozhodovat bude ne to, co konkrétně jsme v životě dělali, ale jakým způsobem jsme to dělali. Pán neposuzuje, kam jsme to v tomto světě dotáhli a za co nás svět obdivoval. Pán posuzuje to, jakým člověkem jsme se na své cestě životem stali. Jeho pohled na naši způsobilost není tělesný, ale duchovní. Jediný zákon, kterým posuzuje, je zákon Lásky.

Pánův ovčinec

Pánův ovčinec je místo záchrany, nasycení a bezpečí, o kterém mluvil Ježíš v jednom ze svých podobenství. Je to stav, který hledáme všichni, aniž si to uvědomujeme. Stav návratu do bezpečné náruče Boha Lásky, ze které pocházíme. Vedou do něj pouze jedny dveře a těmi je sám Pán Ježíš. Vcházet skrze tyto dveře znamená žít v souladu s ryzí Láskou v srdci a přijímat poznání výlučně od něj. Vstup do ovčince není možný z jiného místa. V každém z nás, v našich duších, existuje neomylný energetický záznam o našem svědomí. Toto vnitřní místo je ukazatelem míry souladu naší duše s Láskou. Ať už jsme žili na kterémkoliv místě naší Země a v kterékoliv kultuře, vždy jsme v našich rozhodnutích něco upřednostnili. Pokud to byla Láska, zvolili jsme Krista. Neexistuje jiný přístup.

Kdo je řízený Láskou, je pravý pastýř. Existuje mnoho falešných Kristů a vůdců, strhávajících pozornost sami na sebe a prohlašujících sami sebe za mesiáše či vůdce. Vstoupili jsme do období velkého soužení, kdy bude nanejvýš důležité rozlišit, komu můžeme naslouchat a kdo je samozvaný zloděj a lupič. Všichni máme ve svých srdcích zárodek Boží lásky. Poznejme ho. Vnímejme ho a rozlišujme jeho vedení. Tak dostaneme spolehlivou navigaci v rozhodnutích a neztratíme se.

Pravá láska dává a nic za to nepožaduje nazpět. V její přítomnosti se cítíme naplnění a občerstvení. Vede nás k naší vlastní síle, ukryté uvnitř a dává nám prostor, abychom byli tím, kým nás Bůh chtěl mít. Podporuje naši přirozenost a důstojnost. Otevírá naše srdce a my se v její přítomnosti stáváme lepšími lidmi. Tak bychom se měli cítit pod vedením pravého pastýře, který skutečně následuje Krista.

Vlci v rouše beránčím

Draví vlci přichází v rouše beránkově. Vskutku, sám satan se proměňuje v anděla světla. (2.Korintským 11:14). Pohnutkou falešných vůdců je krást. I kdyby snad zdarma rozdávali majetek, dělali mocné skutky a zázraky, vždy je jen na nás, abychom rozlišili, jaký je jejich druh lásky. Za své dobrodiní žádají mnozí jen akt úcty, stačí jim vaše pozornost a obdiv. To je totiž zdroj energie, kterou potřebují zákulisní, neviditelní hráči, manipulující se svými loutkami, mesiáši. Jenom naše vnitřní rozlišovací schopnost a znalost Lásky je naše cesta k záchraně. Ovečky nepotřebují encyklopedické znalosti. Znají hlas svého pastýře. Jeho tón hlasu je nezaměnitelný a ony prostě ví, komu patří. Tak se každý z nás zařazuje do něčího ovčince. Řekněme, že vrána k vráně sedá.

Nádeníci

V Kristově podobenství se vyskytuje ještě nádeník. Jeho pohnutkou není záchrana oveček, ale vlastní výhoda. Hluboká pečující láska a zájem mu chybí, protože má strach především o sebe. To nemůže být pastýř, kterého Ježíš schválil. Neposkytuje záchranu ovečkám, je to jen najatá loutka a nastalá tíseň prokazuje jednoznačně tuto skutečnost.

Rozpoznáváte pohnutky u těch, kdo se prohlašují za pastýře? Kolik z náboženských vůdců dnešní doby hledá svou vlastní slávu? Nechají se oslavovat jako vyvolení. Podobají se farizeům. Jsou to filosofové a mudrci mluvící učenými slovy, dodržující tisíce pravidel, ale postrádající to jediné co je třeba, bezpodmínečnou lásku. Sami sebe ustanovili a oslavují svůj rozum a ne Boží. Říkají si otče, nebo svatý, dobrý učiteli, když pouze jediný je náš učitel…Vážení čtenáři, v církvích, ani mesiáších tohoto světa, nehledejte záchranu. Zachráněni budou jednotlivci, kteří vcházejí k Bohu skrze Lásku, které se drží uvnitř. Ve své duši. Žádné z náboženství tohoto světa, neposkytuje čistou pravdu, není zárukou lásky a ani spásy.

Dvě stáda

Ježíšovo podobenství pokračuje slovy o dvou stádech jednoho pastýře. Existují dvě stáda, která mají být sloučena v jedno. Jedná se o duše nebeských bytostí a duše bytostí vytvořených přímo pro pozemský život. Dovolte, abychom vám o těchto stádech něco napsali v dalším článku, který navazuje. Má název Dvě stáda jednoho pastýře.