Poctivý dům

Náš vlastní dům vyjadřuje, jakým jsme člověkem. Ježíš se v úvodním citátu dotýká této symboliky, která není jen podobenstvím, ale doslovným odzrcadlením vlastního přístupu k prostoru bezpečí, jež na duchovní cestě objevujeme uvnitř sebe. V Lukášově evangeliu se k tomuto podobenství doplňuje detail, že rozvážný člověk kopal základy hluboko, dokud nenalezl skálu. A následující slova Matoušova evangelia vyjadřují, že dům je prověřen bičujícími živly vnějšího prostředí.

Pak se spustil liják a přišly záplavy a přihnal se silný vítr a bičoval dům. Ten však nespadl, protože měl základy na skále. A každý, kdo slyší tato má slova, ale nejedná podle nich, je jako hlupák, který si postavil dům na písku. Pak se spustil liják a přišly záplavy a přihnal se silný vítr a narážel do domu. Ten nevydržel a celý se zřítil.“   (Matouš 7:25–27; NWT)

Kdo kope do hloubky, není ledabylý, aby se uspokojil s povrchním přístupem i výkladem duchovní cesty. Takový člověk časem zjišťuje, že duchovní porozumění a praxe mají mnoho vrstev a ty svrchní vrstvy jsou jako písek, ty hlubší jsou jako jíl a ty nejhlubší jsou skálou. Stavět na písku by mohlo znamenat vnímat duchovnost jako dodržování přikázání/zákona. Samotná poslušnost nestačí. Nezaručuje bytostnou niternou proměnu, ale vyjadřuje závislost na vnějším hodnocení. Staví něco vratkého, co se jen podobá pravému výsledku, ale postrádá hluboký základ. Staví nápodobu – Potěmkinovu vesnici.
Kdo kope hlouběji, na jíl, usiluje o vnitřní proměnu silou vůle. Snaží se přimět se k vyšší úrovni vědomí technikami, afirmacemi, prací na vlastnostech… Potýká se však s tím, že se vždy pouze dotýká svého cíle, ale neustále padá zpět tam, kde byl. Proč vlastně? Protože lidské ego, které produkuje techniky, ve skutečnosti posiluje samo sebe, aniž by si přiznalo, že samotná vůle ega je zábranou. Pokud přistupujeme k duchovní cestě ze své dosavadní identity, jen obtížně dosahujeme skutečné proměny. Jejím jádrem je totiž odhalení iluzornosti této identity a rozpoznání naší pravé podstaty.
Kdo staví na skále, překračuje časem oba dva předchozí přístupy, aby se odevzdal přístupu zvanému „vedení duchem“. Skutečná a hluboká proměna totiž vychází zevnitř ven. Místo ovládání těla a mysli s cílem proměnit ducha, je třeba bdělosti, aby bylo rozpoznáno, co duchu brání, aby se sám projevil zevnitř. Místo vytváření něčeho, o čem máme jen mlhavou představu, jak vlastně vypadá, je třeba odhalit něco, co tu vždy bylo, skryté za bariérami konceptů a vnitřních zranění. Poklad ducha. Světlo Božího království, uvězněné koncepty světa. Místo nekonečného a unavujícího budování a věčného odevzdávání energie, přistupujeme k osobnímu rozvzpomenutí na Božskou dokonalost, ze které pocházíme a která nás utváří zevnitř. Místo očekávání výsledku v budoucnosti je třeba spočinout v přítomném, věčném bytí a najít odpověď v přítomném okamžiku – stavu bytí. Samotné hledání, vytváření a vyhlížení je důvodem, proč to stále nenacházíme. A to je to, o čem Ježíš mluvil lidem jeho doby, ale oni to nebyli schopni pochopit. Boží království a spása je stav bdělosti vědomí – skalní základ našeho domu. Uvažujte, jak je to v následujících Kristových slovech obsaženo.

„Království Boží je ve vás (mezi vámi, uvnitř vás).“   (Lukáš 17:21)

„To, co očekáváte, již přišlo, ale vy to nepoznáváte.“  (Tomáš 51)

Ježíš řekl: Království se podobá člověku, který má na svém poli ukrytý poklad a neví o něm.  (Tomáš 109)

Jeho učedníci mu řekli: Kdy přijde království? (On pravil:) Nepřijde, když bude očekáváno. Neřekne se: "Hle, je tady!", nebo: "Hle, tam!". Vždyť království Otce je rozšířeno po celé zemi a lidé ho nevidí.  (Tomáš 113)

Stavíme dům sami ze sebe tím, že odhalujeme svou pravou podstatu a nově se s ní ztotožňujeme. Odhalujeme a odkládáme iluzorní identitu ega, aby v nastalém tichu a samotě mohlo dojít k rozvzpomenutí na důvěrně známý stav bytí, kterým jsme pod pláštěm povrchnosti vždy byli. V článku se budeme zabývat nejprve tím, jak se staví dům poctivě, na skále, skrze hlubokou introspekci, zastavení a zvnitřnění. Rozvedeme, jak je dům na skále synonymem pro bdělý přístup, trvalou pozornost, poctivost a touhu „být doma“ v prostoru bezpečí, uvolnění a blízkého setkání. A nakonec se dobereme k tomu, jak vytvořený prostor umožňuje oběma polaritám duality existovat současně, bez boje uvnitř duše, která se tou proměnou stává nedotknutelnou, radostnou a věčnou.

Ježíš řekl: To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí. (Tomáš 70)

Návrat k sobě

V životě člověka někdy nastane zvláštní proměna. A v současném období společenského restartu si můžete povšimnout, že tou proměnou prochází čím dál více lidí. Kristovské energie oslovují vnímavé jedince, kteří se tiše mění hluboko pod povrchem. Čím hlouběji člověk proniká do svého vlastního nitra, tím méně potřebuje být neustále obklopen lidmi, událostmi a vnějšími podněty. Přestává přijímat každé pozvání, účastnit se každého setkání a cítit povinnost být stále dostupný. Ztrácí potřebu vysvětlovat, kde se nachází, co dělá a proč se rozhodl právě tak. Zároveň se proměňuje jeho vztah k domovu.
Domov již není pouze místem, kde přespává a odpočívá po náročném dni. Stává se prostorem, ve kterém konečně může slyšet sám sebe. Zatímco okolní svět stále někam spěchá, hledá nové zážitky, vzrušení, společenské uznání a rozptýlení, člověk procházející vnitřní proměnou začíná objevovat hodnotu ticha, skrze něž promlouvá Bůh. Či snad objevuje, že ticho naplňuje a vyjadřuje neprojeveného Boha, přítomného v duši. Hledající touží po vlastním prostoru, klidném prostředí a chvílích, kdy po něm nikdo nic nechce. Chce být sám, ale necítit se osamělý. A právě zde začíná jeden z důležitých rozdílů duchovního zrání. Osamělost je zkušeností nedostatku. Vyjadřuje touhu po někom, kdo chybí.
Vědomá samota naproti tomu otevírá prostor, v němž člověk nepotřebuje svou přítomnost ničím doplňovat. Přestává hledat někoho, kdo by zaplnil jeho vnitřní prázdnotu, protože začíná objevovat vlastní plnost právě v té zakoušené prázdnotě. Vztah ke světu a okolí se tím významně obrací.

SVATÝ AUGUSTIN - VYZNÁNÍ

„Ty jsi byl uvnitř mne,
ale já jsem byl venku
a tam jsem tě hledal.“

Hluk světa a ztracený vlastní hlas

Moderní svět je naplněn nepřetržitým proudem informací, názorů, očekávání a požadavků. Společnost člověku neustále předkládá představy o tom, jak by měl vypadat úspěch, štěstí, správný život i osobní hodnota. Říká mu, co by měl vlastnit, čeho dosáhnout, po čem toužit a jakým člověkem se stát. Člověk může strávit celý den nasloucháním druhým, aniž by skutečně zaslechl jedinou vlastní myšlenku. Postupně pak může začít zaměňovat společenská očekávání za své skutečné potřeby. Může budovat život, který navenek působí úspěšně, ale v jeho nitru nevyvolává pocit naplnění. Duchovní probuzení proto často začíná zastavením. Objevuje se otázka

Je život, který žiji, opravdu můj?

Které touhy skutečně vycházejí z mého nitra a které jsem převzal od rodičů, společnosti nebo lidí, jejichž přijetí jsem potřeboval? Které cíle mi přinášejí skutečnou radost a které pouze potvrzují obraz, který se o sobě snažím vytvářet? Tyto otázky mohou zásadně změnit dosavadní směřování člověka. Protože někdy není největší změnou dosažení nového cíle. Někdy je jí poznání, že za určitým cílem již vůbec nemusíme jít. A nejlépe si to lze uvědomit v tichu a klidu domova.

HENRY DAVID THOREAU

„Většina lidí vede život v tichém zoufalství.“

Konec života v masce

Velká část lidského života je ovlivněna snahou vyhovět druhým. Člověk říká ano, přestože uvnitř cítí ne. Zůstává v situacích, které mu již neprospívají, protože nechce nikoho zklamat. Přizpůsobuje své názory, chování a projevy očekávání okolí. Postupně si vytváří obraz sebe sama, který je pro ostatní přijatelný. Někdy se usmívá, když je smutný. Předstírá jistotu, když prožívá nejistotu. Snaží se působit silně, když potřebuje odpočívat. Člověk tak může celý život představovat určitou roli, aniž by si plně uvědomoval, jak moc se vzdálil vlastní přirozenosti. Bytostnému Já. Duchovní zrání v samotě domova tuto skutečnost postupně odhaluje a člověk začíná odkládat svou falešnou podobu. A krása vnitřní opravdovosti se stane návykovou.
Přichází poznání, že není možné donekonečna udržovat podobu sebe sama, která existuje především proto, aby se druzí cítili dobře. Dříve nebo později přichází potřeba pravdivosti a přiznání, že nejsem onou personou, kterou před světem představuji. Člověk si začíná dovolovat být takový, jaký skutečně je, když se nikdo nedívá. Nemusí stále soutěžit, přesvědčovat, dokazovat svou hodnotu nebo předstírat spokojenost. V bezpečí vlastního prostoru může odložit masku.
A právě tehdy se začíná skutečně setkávat sám se sebou. V božském tichu, které promlouvá k duši hlasitěji než hluk světa. Sám se svými strachy, zraněními, rozpory, touhami, sny i nenaplněnými potřebami. Probuzení není vytvořením dokonalejší masky. Je postupným odložením samotné potřeby nějakou masku nosit.

CARL GUSTAV JUNG

„Persona je jakousi maskou,
jejímž účelem je jednak vyvolat
určitý dojem u druhých,
jednak skrýt skutečnou
povahu jednotlivce.“

Ticho léčí a odhaluje

Samota nemusí být zpočátku příjemná. Je opačným pólem zkušenosti vůči světu nabitému děním, hlučností, možnostmi a pozlátkem povrchnosti.
Vnější hluk často pomáhá překrývat to, čemu se člověk ve svém nitru vyhýbá. Ale má volbu vybrat si raději samotu, než stále utíkat před sebou a vyhýbat se hlasu vlastní duše, jako to dělá většina. Když utichnou rozhovory, vypne televize a telefon přestane přinášet nové podněty, začne být slyšet něco jiného.

Vlastní myšlenky.
Nevyřešené emoce.
Potlačený smutek.
Strach z budoucnosti.
Touha po lásce a přijetí.

Člověk se ocitá tváří v tvář skutečnostem, které mohl po dlouhou dobu přehlížet. A právě proto někteří lidé před tichem utíkají. Ven ze svého nitra i ze svého domu. Ne proto, že by jim nemohlo nic nabídnout, ale proto, že otevírá zkušenosti, na které dosud nebyli připraveni. Kdo však dokáže v tichu setrvat, může objevit něco mimořádně cenného.

Jasnost.
Schopnost rozlišování.
Hlubší sebepoznání.
Klid za myšlením.

Mysl lze přirovnat k jezeru. Dokud je jeho hladina neustále rozčeřená, není možné spatřit, co se nachází pod ní. Každý nový podnět vytváří další vlny. Teprve když se hladina uklidní, začne být vidět do hloubky. Stejně tak člověk často potřebuje ztišit svou mysl, aby mohl porozumět vlastnímu životu. To, co dříve vypadalo složitě a nepřehledně, se může začít vyjasňovat.
Některé vztahy náhle uvidí v jejich pravé podobě. Rozpozná vlastní motivace. Pochopí, proč se v určitých situacích opakovaně zraňoval nebo proč tak dlouho usiloval o něco, co mu nepřinášelo skutečné naplnění. Ticho se stává prostorem, ve kterém může pravda vystoupit na povrch, aniž by ji člověk musel násilím hledat. Jak postupně zakořeňuje, nefunkční a destruktivní vztahy se pomalu rozpadají. Pomalu se rozpojují vazby mezi partnery, kamarády i rodinnými příslušníky, které dosloužily a staly se spíše zátěží než přínosem.

LAO-C‘

„Kdo dokáže nechat kalnou vodu v klidu,
aby se postupně vyjasnila?“

Od vzrušení k přítomnosti

V určitém období života člověk často zaměňuje intenzitu zážitků za jejich skutečnou hodnotu. Touží po nových událostech, silných emocích, společenském ruchu a neustálém pohybu. Čím více se toho děje, tím silnější může mít pocit, že skutečně žije. Postupně však může objevit jinou podobu naplnění. Tiché ráno mu přinese více radosti než hlučná noc. Jediný hluboký rozhovor může mít větší hodnotu než množství povrchních setkání. Procházka přírodou, hudba, četba, tvorba nebo obyčejné spočinutí ve vlastním domově se stávají zdrojem skutečného uspokojení. Uspokojení, jež není pomíjivé.
Člověk neztrácí schopnost radovat se. Mění se pouze to, z čeho radost čerpá. Přestává potřebovat neustálé vzrušení, protože začíná vnímat naplňující hloubku samotné existence. Objevuje krásu obyčejných okamžiků. Ranního světla. Deště, dopadajícího na okno. Vůně čaje. Klidného dechu. Přítomnosti někoho blízkého. Nebo prostého vědomí, že je naživu. Přestává hledat výjimečnost mimo přítomný okamžik, protože začíná rozpoznávat výjimečnost samotné přítomnosti.

JAN OD KŘÍŽE

„Tichá hudba, zvučná samota.“

Vlastní energie a hranice

S rostoucím sebepoznáním si člověk začíná stále více uvědomovat, jak na něj působí prostředí i druzí lidé. Některá setkání jej naplňují klidem, radostí a inspirací. Jiná v něm vyvolávají napětí, vyčerpání nebo vnitřní neklid. Začíná si klást otázky, kterým dříve nevěnoval pozornost. Co skutečně cítím? Co je moje vlastní emoce a co je reakcí na atmosféru kolem mě? Proč mě některé rozhovory naplňují, zatímco jiné mě vyčerpávají? To, jak žiji, vyplývá z toho, v jaké energii se nacházím. Začíná dávat větší důležitost cítění než samotnému myšlení.
Tyto zkušenosti lze chápat psychologicky jako projev citlivosti na prostředí, mezilidského napětí nebo přetížení nervového systému. Duchovní tradice je mohou popisovat jako rostoucí vnímavost vůči jemným emočním vlivům. V obou případech vedou k důležitému poznání.
Vlastní pozornost má hodnotu. Vlastní čas má hodnotu. A vnitřní klid také. Člověk nemusí být neustále k dispozici. Nemusí okamžitě odpovídat na každou zprávu. Nemusí vysvětlovat všechna svá rozhodnutí. Nemusí přijímat každý požadavek jen proto, aby se vyhnul něčímu zklamání. Učí se nastavovat hranice. Ne proto, že by přestal mít rád druhé. Ale proto, že začal respektovat také sám sebe. Zdravá hranice není zdí oddělující člověka od života. Je vědomým rozlišením toho, co do svého života přijímá a co již přijímat nechce. A učinit takové vědomé závěry, či vidět pravdu jasně se dá především z prostoru domova a bezpečného zastavení, které si vědomě volí.
Samotné uvědomění, že sám rozhoduje o vlastním životě tím, jakou energii pouští do života, je osvobozující. A to, že kvalita vlastního života není produktem náhody, ale energetického zákona příčiny a následku, se stává opojnou magií. Přichází vnímavost a stále větší uvědomění symboliky vnějších událostí, odrážejících to, kým se člověk uvnitř stal.

LAO-C‘

„Kdo zná druhé, je moudrý.
Kdo zná sám sebe, je osvícený.
Kdo vítězí nad druhými, má sílu.
Kdo vítězí nad sebou, je skutečně mocný.“

Konec touhy po uznání

Jednou z nejvýznamnějších proměn je změna vztahu k vlastní hodnotě, která se dá uskutečnit, pokud si navyknete spočívat doma ve vlastním bytí. Člověk si postupně uvědomuje, že pozornost druhých není totéž co láska. Popularita není totéž co skutečná blízkost. A velké množství mezilidských kontaktů ještě neznamená hluboké propojení. Lze být obklopen mnoha lidmi a přesto prožívat osamělost. Stejně tak lze sedět o samotě a zakoušet hlubokou sounáležitost se životem. Rozhodující není počet lidí v našem okolí. Rozhodující je vztah, který máme sami k sobě. Když člověk přestane být závislý na neustálém vnějším uznání, získává novou podobu svobody. Nemusí setrvávat v neuspokojivých vztazích jen ze strachu, že zůstane sám. Nemusí snášet neúctu, aby si uchoval něčí přízeň. Nemusí stále usilovat o přijetí u lidí, kteří mu opakovaně dávají najevo nezájem či kritiku. Dokáže odejít. Ne proto, že by přestal cítit. Ale proto, že dokáže vnímat svou vlastní hodnotu nezávisle na rozhodnutích druhých. V tichu své vnitřní komůrky zakouší krásu vlastní přítomnosti, ukotvené v těle.
Zde se proměňuje samotný střed jeho života z nestability v nepohnutelnou ukotvenost. Namísto otázky, co si o něm myslí ostatní, začíná být důležitější, zda žije v souladu s vlastní pravdou. Namísto potřeby vypadat úspěšně se objevuje touha skutečně žít naplněný život. Namísto dokazování vlastní hodnoty přichází její postupné rozpoznání v sobě. Člověk přestává potřebovat, aby mu svět neustále potvrzoval, že má právo být sám sebou. Rodí se pevné ukotvení v bytostném Já, představující základy na skále.

BUDDHA

„Jako pevnou skálou nepohne vítr,
tak moudrými nepohne ani chvála, ani hana.“

Léčivá samota

Je však důležité rozlišovat mezi zdravou samotou a bolestnou izolací. Samota může být prostorem obnovy, sebepoznání a tvůrčího rozvoje. Člověk v ní může nalézat klid, rozvíjet své zájmy, odpočívat, meditovat nebo jednoduše prožívat radost z vlastní společnosti.
Izolace naopak může vyrůstat ze strachu, nedůvěry, beznaděje nebo přesvědčení, že na člověku nikomu nezáleží.
Navenek mohou obě zkušenosti vypadat podobně. Jejich vnitřní podstata je však odlišná. Zdravá samota člověka postupně otevírá životu. Úniková izolace jej před životem uzavírá. Duchovní probuzení proto neznamená odmítat společnost, povinnosti nebo blízké vztahy. Neznamená ani považovat se za duchovně nadřazeného druhým. Skutečné zrání by mělo postupně prohlubovat schopnost žít pravdivě, soucitně a vědomě. Právě vědomá samota může být pro toto zrání nenahraditelným prostorem. Člověk může trávit více času o samotě, ale když je s druhými, bývá skutečně přítomen. Dokáže lépe naslouchat. Méně rychle soudí. Více si váží opravdového setkání. A především již nemusí opouštět sám sebe, aby mohl někam patřit.

ANTHONY DE MELLO

„Milovat lidi znamená usmrtit v sobě
potřebu lidí a být dočista sám.“

Bytí v odevzdanosti

Současná společnost často zaměňuje neustálou zaneprázdněnost za úspěch. Plný kalendář se stává symbolem důležitosti. Nedostatek času bývá pokládán za důkaz výkonnosti. Zastavení může dokonce vyvolávat pocit viny. A skutečně hluboké zastavení v přítomnosti může být dlouho nedosažitelným a nepochopeným stavem. Jen být doma, sám se sebou, nemá pro materiální společnost žádnou hodnotu, i když z pohledu duše je opak pravdou.
Zásadní poznání přicházejí teprve tehdy, když člověk přestane spěchat. Když se v klidu posadí, bez výčitek. Když chvíli pozoruje krajinu. Když přestane neustále něco řešit. Když se prochází bez konkrétního cíle, aniž by s sebou nesl pocit provinění, že je neodůvodněně neproduktivní a ztrácí tím uznání či konkurenceschopnost. Když se odevzdá přítomnému, bezčasovému bytí, setrvává v energii, která přitahuje dobré věci do života. Tak se vzdaluje chaosu světa a přibližuje se Bohu.

MICHEL DE MONTAIGNE

„Největší věcí na světě,
je umět patřit sám sobě.“

Odpočinek není pouhou nepřítomností činnosti. Je také prostorem, v němž se mohou přirozeně uspořádávat myšlenky, emoce a zkušenosti. A především je prostorem propojení s duchem. Člověk nemůže vše vyřešit vědomým úsilím. Někdy potřebuje dovolit věcem, aby dozrály. Mnohem častěji, než si sám připustí. A právě v tom klidu může přijít poznání, které změní jeho pohled na celý dosavadní život. Pouze v hlubokém bytí může být člověk veden Bohem, když pochopí, že neustálé úsilí a tlak na výsledek mohou být překážkou. A všimněte si, že systém je nastaven tak, abyste se neměli čas zastavit. Dokonce i nabízená vylepšení a zjednodušení skrývají léčku narůstající nesvobody ducha.

  Lepší je špetka klidu, než náruč námahy a honba za větrem!  (Kazatel 4:6; B21)

Posvátnost vnitřního domova

Domov se během této proměny může stát symbolem něčeho mnohem hlubšího než pouhého bezpečného místa. Je prostorem, kde člověk nemusí hrát žádnou roli. Kde může odpočívat, tvořit, meditovat, modlit se, prožívat smutek i radost. Kde se může znovu spojovat s tou částí sebe, kterou vnější svět často přehlušuje. Je to ostrůvek uvolnění, mystické smrti i znovuzrození, jež se odehrají zcela mimo zrak světa, pokud je na ně člověk připraven.
Postupně si však začíná uvědomovat, že nejhlubší domov není tvořen zdmi. Je vnitřním stavem. Je to místo v samotném člověku, odkud může zakoušet svou existenci bez nutnosti neustále něco dokazovat nebo získávat. Tento domov nelze úplně ztotožnit s konkrétním prostředím. Člověk se k němu může vracet i uprostřed náročného dne. Může vstoupit do prostředí plného chaosu a přesto si zachovat vědomí vlastního středu. Může prožívat silné emoce a přitom neztratit kontakt sám se sebou. Může čelit kritice, odmítnutí nebo zklamání, aniž by tím byla zpochybněna jeho vlastní hodnota. Takový vnitřní domov se stává nedotknutelným základem svobody. Perlou nejcennější hodnoty, Božím královstvím a chrámem čistoty. Bezpečným útočištěm uvnitř bytostné identity.
Člověk se již nemusí neustále chránit před světem, protože postupně poznává, jak zůstávat sám sebou i uprostřed jeho proměnlivosti. Poznává, že jeho dům je nyní na skále, chráněný a odolávající bouřím.

Ježíš řekl: Kdo poznal všechno, sám v sobě má ale nedostatek, má nedostatek ve všem.
Ježíš řekl: Blažení jste, když vás nenávidí a pronásledují. To místo, kam vás pronásledují, nenaleznou.
 (Tomáš 67,68)

Návrat do života

Cílem duchovního zrání není trvalý ústup ze světa. Samota může představovat určité přechodné období, během něhož člověk zpracovává své zkušenosti, opouští staré představy a znovu objevuje vlastní přirozenost. Nakonec však přichází čas znovu vstoupit do života. Překlápí se pouze vztahování se ke světu. Svět může být stále hlučný. Lidé mohou nadále zklamávat. Okolnosti zůstávají nepředvídatelné. Rozdíl je však v tom, odkud člověk na tyto události odpovídá.
Již nemusí reagovat pouze prostřednictvím starých zranění, obav a automatických obranných mechanismů. Postupně dokáže vědomě rozpoznávat, kdy vstoupit do určité situace a kdy odejít. Kdy mluvit a kdy mlčet. Kdy jednat a kdy nechat věci přirozeně dozrát. Kdy se přiblížit a kdy respektovat hranice vlastní i druhého člověka. To je ono transformační poznání sebe sama, o kterém se tak často mluví a tak málo se uplatňuje. Právě zde lze spatřovat podstatu jungovské individuace, směřující k vnitřní celistvosti, svébytnosti a hlubšímu poznání sebe sama.
Život od té doby není méně intenzivní. Stává se naopak hlubším. Protože člověk již nehledá smysl pouze v množství prožitků, ale ve způsobu, jakým je prožívá. Je stabilní, neohrožený, neovládaný strachem, nezmanipulovatelný lidmi. Spolehlivě vedený Láskou – Bohem skrze niterné odevzdání. Získává to nejcennější, čím se vyznačuje osvícený člověk – vnitřní nedotknutelnost.
Pozor ovšem na "ty, co vás vedou".  Je velmi časté, že duchovní vůdci jsou vedeni duchovním egem a mnozí nemají zájem na tom, abyste prospívali bez nich. Nemluvě o tom, že často nedosáhli skutečného cíle, ale jen si to myslí. Nepovedou vás do osobního spojení s Bohem, ale do jakýchkoliv technik či představ, které vás od sebe sama mohou spíše vzdálit. Duchovní karanténu většina nepochopí ani nepodpoří.

Ježíš řekl: Když ti, co vás vedou, vám řeknou: "Pohleďte, království je v nebi", tak tam budou ptáci nebeští před vámi. Když vám řeknou: "Je v moři", předejdou vás ryby. Uvnitř ve vás je království a vně vás. Když poznáte sebe, budete poznáni a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak přebýváte v bídě a jste bídou.  (Tomáš 3)

Rozvzpomenutí

Největší proměnou není to, že člověk začne rozumět všem tajemstvím existence a stane se mudrcem. Je to schopnost skutečně ocenit život, který se odehrává právě nyní. Bez vnitřní rozpolcenosti a unikání z přítomné reality do snění. Přestat považovat přítomný okamžik pouze za prostředek k dosažení nějaké budoucí dokonalosti. Přestat čekat, až nastanou správné okolnosti, až přijde správný člověk, až bude všechno vyřešeno. Začít žít. Tady a teď. Dovolit si pro tuto chvíli nic nevědět a nikým nebýt. Plně vnímat vlastní dech, tělo, city, myšlenky i svět, který člověka obklopuje. Přijímat pohyb života, aniž by bylo nutné ztrácet vlastní zakotvení. Právě zde může být ukryta podstata návratu k sobě. Člověk nikdy skutečně neztratil svou nejhlubší přirozenost. Pouze ji přehlušil množstvím očekávání, stresu, obav, naučených rolí a neustálého hledání. Znovuzrození potom není vytvořením nové identity. Je rozpoznáním toho, co zůstávalo přítomné pod všemi proměnlivými podobami života. Rozvzpomenutí na ten harmonický stav bytí. Není nutné utíkat před světem. Je potřeba přestat dovolovat, aby jeho hluk přehlušoval vlastní vnitřní hlas. A když člověk nalezne domov sám v sobě, může se vydat kamkoli. Může milovat, tvořit, pracovat, radovat se i prožívat náročné situace. Nemusí totiž již hledat místo, které by mu definitivně poskytlo pocit úplnosti. Svůj domov nese s sebou. A právě v tom lze spatřovat jeden z nejhlubších obrazů duchovního probuzení: Člověk se neodděluje od života, ale vrací se do něj jako celistvá bytost, která již nemusí opouštět sama sebe. Člověk přestává být rozdělen mezi činnost a spočinutí, mezi tvoření a odevzdání, protože obě zdánlivě opačné polarity se v něm spojily v jednotu. Je nově zrozen z vody a ducha, jak to vyjádřil Kristus. Zemitost vody a vzdušnost ducha přestávají být v tom stavu soupeřící protiklady, ale stávají se harmonickým celkem. Tento stav může zůstávat nepochopitelným a neuchopitelným pro ty, kdo dosud nepoznali vědomí jednoty.

Nediv se, že jsem ti pověděl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Takový je každý, kdo je zrozen z ducha.“  (Jan 3:7, 8; Rbi8)

Ježíš viděl malé děti, které pijí mléko. Řekl svým učedníkům: Ty děti, co pijí mléko, se podobají těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Vejdeme, když jsme dětmi, do království? Ježíš jim řekl: Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu - pak vejdete do království.  (Tomáš 22)

Buďte bdělí a připravení

Dům vyjadřuje prostor, či naši tělesnou schránku, ve které se děje duchovní transformace. Místo bezpečí, odpočinku a ztišení, ve kterém si dovolujeme být jemní, zranitelní a otevření. A právě ta jemnost a pozornost, které si dovolujeme, otevírá vnitřní stavidla Božího ducha. Je to jako vnitřní lampa – pramen světla. Skrze tento vnitřní pramen jsme vedeni intuicí, vhledy a novým poznáním. Bezpečně, pravdivě a bez zkreslení, kterého se dopouštějí mentální interpretace a prostředníci. Do vnější schránky naší tělesnosti se potom ukládá buď naše vnitřní rozdělenost, anebo stabilita celistvosti, pokud jsme k ní dospěli. Tak sami svým přístupem rozhodujeme o vlastní duchovní statice i dynamice.

„Mějte přepásaná bedra a rozsvícené lampy.“  (Lukáš 12:35; B21)

Znovuzrození znamená bdělost, lehkost, otevřenost mysli, přítomnost i radost. Konat Boží vůli je stálá připravenost plně vnímat proud života, hluboko zakořeněni v sobě, postaveni na skále. Skála není najednou pouze nehybnost. Je to stabilita, která umožňuje svobodný pohyb. To spojenectví dává svobodu. Stojí na schopnosti velmi důkladně zastavit proud mysli a ocitnout se v lehkosti. Znovuzrození znamená, že člověk může prožívat intenzivní city, ale nemusí jimi být vláčen. Může vstupovat do vztahů, aniž by ztrácel sebe. Může jednat, aniž by vycházel ze strachu. Může spočívat v klidu, aniž by se uzavíral před světem.
Je to ochota odložit svůj vlastní komentář a význam, který nevědomě dáváme všemu dění. Ochota vnímat vše pokaždé naplno a nově s lehkostí a otevřeností, která umožní uvidět život nově, ucítit vůni, nadechnout se z okamžiku, ať je jakýkoliv. Ať je, jaký je. Když nasáváme život plnými doušky, nadechujeme se z Boha a tím s ním spolupracujeme. Neklademe si za odpovědnost přiřazovat dění význam, ale pouze ho vnímat nezkresleně, či nepředpojatě. Tak vzniká připravenost uvidět, že přítomný okamžik je naplněn radostí a štěstím. Je to stav vědomí otevřeného rovnocennému svazku duálních polarit. Znamená to mít přepásaná bedra ke stále nové otevřenosti vůči Existenci.

SIMONE WEILOVÁ

„Pozornost spočívá v pozastavení
našeho myšlení, v tom,
že je ponecháme odpoutané,
prázdné a připravené nechat
do sebe proniknout svůj předmět.“

Být pozorný dává příležitost rozpoznávat hodnotu života i podstatu člověka a vidět všude lásku jako jedinou Skutečnost. Dovol přítomné zkušenosti upravit tvé představy, když nic nehodnotíš předem. A k tomu je třeba významně zpomalit, či zastavit reaktivitu mysli.
Všímavost je krátký okamžik plné bdělosti před automatickým verdiktem mysli, která má sklon rozhodnout, posoudit a zařadit zkušenost jako dobrou, špatnou, žádoucí, nežádoucí atd. Všímavost znamená být v tom prostoru, kde se můžeme vědomě rozhodnout nechat zkušenost být takovou, jaká je. Neposuzovat, nekritizovat, neškatulkovat.
Děje se nám to při zamilování. Objekt své lásky zahrnujeme pozorností, která vyplní celý přítomný okamžik blažeností, ve které nic nepostrádáme. A když vystřízlivíme z iluze o druhém člověku, můžeme si odnést prožitek krásy úplného zpřítomnění a zastavení v bdělosti. Kdo jen dokáže vytěžit z toho krásného stavu duchovní podstatu, aniž by ten hlubší význam přehlušila bolest?
Druhý člověk nám sehrává roli chybějící části nás samotných, vůči níž jsme byli ve svém běžném nastavení uzavřeni. Z postrádání se najednou rodí naplnění. Otevíráme se tomu a jsme zaplaveni blažeností z prožívané celistvosti, která vyplňuje celý prostor našeho vnímání. To podstatné, je uvidět přínos plné otevřenosti vůči přítomnému okamžiku. Zamilovanost, jakožto nevědomá zkušenost nás přepadá nečekaně, ale pravá, bezpodmínečná Láska je kvalita vědomí. Bdělé vědomí, věnování pozornosti, dává příležitost Lásce vstoupit. Být přítomen tady a teď, probouzí vyšší nezištnou Lásku, která obejme probuzeného. Být vědomý znamená milovat. Vyšší Láska znamená vědomě uchopit své citové naplnění. Zatímco nevědomá zkušenost zamilovanosti znamená utopit se v citech.
Když si všímáme myšlenek bez hodnocení, mysl se uklidní. Necháváme všechno, co je, být takové, jaké to je, a otevíráme se vnímání celé pravdy, nejen její omezené verze podléhající interpretaci. Pozornost je mnohem více než koncentrace. Koncentrace vylučuje vše ostatní, pozornost je bdění.

MISTR ECKHART

„Čím více se člověk otevírá působení Boha,
tím je šťastnější; kdo se otevírá nejvíce,
je nejšťastnější.“

Rozsvícené lampy

Člověk se nevrací do svého nitra proto, aby se oddělil od života, ale aby v něm vytvořil prostor, ve kterém se protiklady přestanou vzájemně vylučovat. Silná potřeba setrvat v duchovní karanténě, v oddělenosti od šílenství světa, se v písmech znázorňuje pustinou, v alchymii proměnou olova na zlato a v křesťanské mystice temnou nocí duše. Všechna pojmenování propojuje společný jmenovatel v podobě mystické smrti a znovuzrození, znamenající restart vědomí. Nové zrození po restartu je nalezením vyšší bdělosti – vyšší úrovně vědomí, rodící novou schopnost obsáhnout v sobě obě polarity duality smířením, v neutrálním prostoru. Neutralizace znamená schopnost současně unést klid i pohyb, radost i smutek, zranitelnost i sílu, samotu i blízkost. Mít stabilitu domu a současně život a pohyblivost ohně uvnitř.

„Když se vás zeptají: Jaké je znamení vašeho Otce ve vás?, řekněte jim: Je to pohyb a klid.“   (Tomáš 50)

Přepásaná bedra znamenají nebýt duchovně nahý, ale pozorný, bdělý a připravený. Rozsvícené lampy jsou symbolem spojenectví polarit, které umožňuje zrození světla. Světlo lampy vyjadřuje aurickou záři duše, která je připravená vstoupit do Jednoty s Kristem. Lampa představuje formu a olej představuje živý obsah. Až teprve jejich sjednocením vzniká světlo – osvícení. Celek vyjadřuje spojenectví polarit, sloučení mužství a ženství v rovnocenném svazku uvnitř duše. Olej by bez lampy nenalezl břeh a lampa bez oleje by byla prázdná. Nebuďme povrchními prázdnými formami, kterých je plný tento svět. I mezi věřícími jsou takové nádoby, neboť chtějí vítat Ježíše, ale nemají olej. Jejich víra je povrchní, pouze rozumová, ne živá.

Tehdy se nebeské království stane podobným deseti pannám, které vzaly své lampy a vyšly vstříc ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět bylo rozvážných. Ty pošetilé si totiž vzaly lampy, ale nevzaly si olej, kdežto ty rozvážné si vzaly s lampami olej v nádobkách. Zatímco se ženich pozdržel, všechny si zdřímly a usnuly. Přímo uprostřed noci nastal křik: ‚Ženich je zde! Vyjděte mu vstříc.‘ Tehdy všechny ty panny vstaly a daly si do pořádku lampy. Ty pošetilé řekly rozvážným: ‚Dejte nám trochu svého oleje, protože naše lampy dohasínají.‘ Rozvážné odpověděly slovy: ‚Snad by pro nás i pro vás nebylo dost. Jděte místo toho k těm, kdo jej prodávají, a kupte si.‘ Zatímco si odešly nakoupit, přišel ženich, a panny, které byly přichystané, vešly s ním na svatební hostinu; a dveře se zavřely. Potom přišly také ostatní panny a řekly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Odpověděl a řekl jim: ‚Povím vám pravdu, neznám vás.‘ Zůstaňte proto bdělí, protože neznáte den ani hodinu.   (Matouš 25:1–13; Rbi8)

Připravenost znamená mít mužskou formu – lampu po pravici a ženský obsah – olej po levici. Setrvávat v prostoru mezi polaritami, nebo jinak řečeno umět držet obě polarity života současně v pravici a levici. V každém okamžiku a situaci, neboť vše v duálním světě má mužský a ženský pól, jež si žádají přijetí. K tomu slouží období bdělosti před příchodem Pána. Kdo udržuje svou bdělost, vystavuje se tréninku v nereaktivním bytí. Setrvávat v něm znamená pořád dokola přijímat vše,co je, bez ohledu na napětí mezi póly, čímž se cvičí neurální soustava pro vyšší zátěž a ukotvení současně. Boží vůlí je přijímat neustále přítomný okamžik, bez hodnocení a kritické konceptuální snahy mysli. Období Kristovy druhé přítomnosti je kosmickou příležitostí svést se hromadně na energetické vlně vzestupu a zažít Pánovu svatbu polarit - celistvost. Je to současné období přelomu věků. A ta svatba znamená kvantový skok lidstva na vyšší úroveň vědomí. Úroveň neduální Jednoty a vyšší nezištné Lásky objímající obě polarity v nekonečném přijetí.
Duchovní zralost je vyjádřena dostatkem oleje do lamp. A olej, který hoří, je probuzenou živostí formy, kterou mají rozvážné panny – bdělé duše. A ta zralost se nedá půjčovat ani sdílet na poslední chvíli. Tu musí mít každý svoji, vypěstovanou postupně a vědomě před Pánovou svatbou.

JEAN-PIERRE DE CAUSSADE

„Přítomný okamžik je Božím vyslancem,
který oznamuje jeho pokyny.
Srdce naslouchá a vyslovuje své ‚staň se‘.“

Vědomé obývání

Vedení duchem, které nás přivedlo být sami ve svém domě a v tichu, nás naučilo vědomě obývat své tělo. Sám Bůh tak vede připravené do chrámu jejich duše, kde mohou zakoušet společně prožívanou jednotu. Nezištnou Lásku se tím učíme nejen pochopit a pojmenovat, ale integrovat ji v těle, prožít ji a vtělit do každé buňky, zakoušet ji ve vlastním bytí v těle, v dechu a v obyčejné přítomnosti. Nasáváme její vůni, která námi prostoupí bez komentáře, který by to dokázal obsáhnout. Naše tělesná schránka, postavená na skále, prochází oživením skrze oheň ducha. Z nedokonalosti a smrtelnosti se probouzíme do dokonalosti a do života věčného. Láska prostupuje formou a stává se sama skálou a současně i živou Skutečností. V Janově evangeliu Ježíš říká Nikodémovi:

„Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“  (Jan 3:5)

Nové zrození nastává tehdy, když uprostřed pustiny ducha a vědomé samoty odumře starý způsob prožívání reality a zrodí se nový a svobodný, v němž už nesoupeří polarity, ale existují současně v jednotě. Jako by se z vody stal olej a z ducha oheň, pokud jej zažehne jiskra – Jitřní hvězda vycházející v srdci. A to spojenectví prozáří a prohřeje celý dům, stojící na skále. Vše nestabilní a hořlavé se na duchovní cestě rozpadá. Z mrtvých se stávají živí a povstávají ze svých hrobů. A to vzkříšení se nám děje přímo před očima. Buďme bdělí, či spíše, žijme sami své osobní znovuzrození.

Napište nám

POKUD VÁS ZAJÍMÁ SDĚLENÍ NAŠICH STRÁNEK A PŘEJETE SI POLOŽIT NÁM DALŠÍ OTÁZKY, NAPIŠTE NÁM ZPRÁVU NEBO POŠLETE VÁŠ DOTAZ ELEKTRONICKÝM FORMULÁŘEM. ODESLÁNÍM SOUHLASÍTE S GDPR.