Sjednocení v lásce

V minulém článku jsme definovali vnitřní sjednocení jako ztišení neustálého, podprahového neklidu. Zážitek celistvosti prožijeme při zamilování, když nám někdo odzrcadlí naši vlastní část duše, ke které jsme prozatím nenalezli přístup. Na chvíli se zastaví svět, zpřítomníme se a jsme plní energie. Nemáme potřebu nic dále hledat a světské cíle mizí v mlžném oparu do pozadí. Ve zvýšené citlivosti otevřeného srdce se dostavuje zvýšená citlivost a energii lásky můžeme vnímat jako vůni, která propojuje zamilované. Lidská láska je sice pomíjivá, avšak ne bezúčelná pro duchovní transformaci, či dokonce snad nebezpečná. Duchovně pokročilou duši může nasměrovat k objevení samé podstaty lásky v sobě, která je nezávislá, nepomíjivá a nepodmíněná. A protože bezpodmínečná Láska je Bůh, nalézáme vlastní lásku, hodnotu i Boha na jednom místě vlastního středu. Nadechnout se z Boha znamená přestat o Bohu pouze přemýšlet a začít ho přímo zakoušet v nejposvátnějším místě chrámu své duše.Když si uvědomíme hlubokou souvislost mezi dýcháním a přítomností oživujícího Božího Ducha uvnitř našeho středu, přestaneme brát dýchání jako samozřejmost. Skrze pravidelný hluboký dech se stáváme vědomějšími, přítomnějšími, bdělejšími a duchovnějšími. Jsme doslova blíže Bohu, pokud jsme zaměřeni na svůj dech. Avšak upoutání veškerého vědomí mimo vlastní tělo, zadržujeme dech a o bdělost i energii přicházíme. Naučme se při všem, co děláme setrvávat částí svého vědomí v sobě a tím svého ducha posílíme a duchovně vyrosteme. To je praktický návod k vnitřnímu sjednocení - prožívání celistvosti. V tomto pojednání navazujeme na téma Vůně Lásky z minulého článku. Doporučujeme přečíst si oba tyto články jako dva díly jedné série.

Obraz niterného sjednocení

Zamysleme se nad utajovanou částí písem – Filipovým evangeliem, které vnáší do tématu vnitřního sjednocení hlubší smysl, než poskytuje kánon Bible. A to nebylo církevním otcům v minulosti po chuti. Netoužili po tom, aby jejich ovečky nalezly spásu uvnitř sebe, bez prostředníků a staly se dokonalými bez nich. Proto poznání o svatbě, kristově Nevěstě, svatební komnatě a sjednocení duše s Bohem v chrámu duše, byly z Bible vyškrtnuty a tím byl vyškrtnut návod, jak překonat nedokonalost a vstoupit do Kristova království. Otázky:„Jak se stát dokonalým, jak získat život věčný a jak vstoupit do království?“ se staly pro křesťany tajemstvím, které ví údajně jen Kristus, a jsou jen v jeho moci.
Tak pokračující generace farizeů vymyslely nejprve křesťanství a pak jeho současnou podobu, aby si ochránili, že jejich ovečky se stanou bezmocnými oběťmi dědičného hříchu, za který nemůžou. A svoji spásu mohou ovlivnit pouze poslušností, která je stavěna na vyšší rovinu, než láska. O alchymické niterné proměně duše nemají ani ponětí, nebo jsou tato témata dokonce démonizovaná. Tak představitelé náboženských polopravd zcela odklonili z hledáčku svých oveček potřebu vlastní bytostné transformace a místo technik osvobození duše, učí poslušnost zákona. Avšak poslušnost nového zákona neosvobozuje, stejně jako poslušnost toho starého. Zákon rozděluje na dobré a zlé, ale Láska sjednocuje. Klíčem spásy není pouhá poslušnost, ale bytostné vnitřní sjednocení polarit skrze cestu niterného prožitku, nikoliv skrze rozumové úvahy, nepřetržité čtení Bible, či snad snění o novém světě. Jediný zákon, který ti zbude, abys došel ke sjednocení, je Kristův zákon Lásky. To ostatní musíš přerůst - překročit. Láska smiřuje a skrze vyšší Lásku se povznášíme nad rozdělující úroveň vědomí.
Vážení hledající, uvažujte s námi o pravé Kristově cestě, která je podstatně více, než nabízené drobky z rukou novodobých farizeů.

Symbol znamená, že se neviditelné procesy ducha zhmotní skrze osoby, situace, děje a věci. Symbol zůstává neměnný, bez ohledu na to, jaký význam mu přiřazuje mysl. Symbolům rozumí duše i duch, tělesná část i duchovní část, vnější i vnitřní. Porozumění jednotlivým symbolům je učí Pravdě a Její společné navnímání a pochopení je sjednocuje, uzdravuje, přivádí k plnosti ducha.

Filip popisuje tři základní vrstvy božské identity člověka, skrze které jsme s Bohem propojeni. Vnitřní je ten, co se nezjevuje a jemuž náleží skryté. Pod sebou má vnějšího, což je nebeský člověk, kmenová bytost, která se zjevuje. Tomu říkají ´ten zdola´. Ten se zjevuje tomu vnějšímu, který je v nás a se kterým se máme spojit, sjednotit. A dál už není nic, jen temnota.

Modlíme se ke skrytému, ne ke zjevnému. Skrytý je Nejvyšší. A modlíme se skrze Ježíše, Krista, který je Bránou. Písma nás učí hlubokému zvnitřnění, či pohroužení do sebe v modlitbě, čímž se odvracíme od duálního rozdělení a nalézáme spočinutí v neduální jednotě s Bohem.

Prostřednictvím Ježíše byla lidem dána brána, obrazy a symboly, skrze které mohou vcházet a vycházet. A na našem webu systematicky odhalujeme význam všech symbolů Kristova příběhu a biblické a spirituální symboliky, vycházející z jednoho vzorce života. Děláme to na jiné úrovni, než to dělají náboženství. Když náboženství přiřadilo symbolům povrchní, neúplný či zkreslený význam, uvěznilo své stoupence v dualitě, když jim zakazuje pochopit spirituální přesah. Dá se říct, že samotné upoutání na symboly, bez pochopení toho, že jsou podobenstvím, ne konečnou realitou, je modlářstvím. Náboženský symbol je zrcadlením archetypu, jehož pravou, živou skutečnost máme najít ve své vlastní duši.
Kristus je doslova otevřenou Bránou do nebe symbolizovanou roztržením opony v chrámu při jeho obětní smrti. Nemáme to však chápat jako vzpomínku na minulou událost. On je živým božstvím, otevírajícím bariéry v každé lidské duši právě tady a právě teď. Uvědomit si to, znamená přijmout Krista a jeho nabízenou cestu. Vydat se po ní však musíš sám. Žádní otcové, pastoři, ani náboženství to nikdy nemohou udělat za tebe. Být v nějaké oficiální víře nezachraňuje. To může dělat jen tvé plné a hluboké odevzdání Bohu a sjednocení se s Ním v chrámu duše.

Archetyp znovuspojení Adama a Evy znamená návrat od duality - rozdělení, k jednotě v Bohu, o které máme usilovat. Hledající si sám musí hluboce uvědomit, co ho rozděluje a kde v sobě najít místo sjednocení. Vědomým přístupem, porozuměním temnotě, dochází ke smíření a sjednocení dějící se v nezištné Lásce. Spojení polarit vede ke spojení s životem uvnitř duše. Eva – archetyp ženství, je symbolem oživujícího principu, se kterým se má pozorné vědomí spojit nekonečným přijetím - Láskou. Jakmile se to uvnitř duše člověka stane, omládne a nastupuje cestu života věčného.

Překonej bariéru

To, co činí člověka necelistvým je oddělující bariéra duálního vnímání. Jde o povrchní náhled stále přiživovaný myšlením světa. Je to spojeno s neustálým přijímáním vin a neustálým střetem s násilím, chtivostí, falešností a s neustálým uvězněním lidského vědomí v hlavě. Tomu jsme vystaveni tak dlouho, dokud duše nezmoudří a nezatouží vyprostit se z rozdělení do Jednoty. Umírá následně vůči tomuto světu a rodí se znova, zplozena duchem a vodou. V procesu přeměny umírají vnitřní zábrany ducha (vedení egem) a v procesu vzkříšení se rodíme nově (vedeni duchem). Novým způsobem se vztahujeme k celému světu a nově prožíváme realitu. Procházíme skrze oponu, aby se v nás spojilo nebe a země a výsledkem je nové stvoření - sjednocení ve vnitřní celistvosti. Návrat vnitřního Adama a Evy – kristovských archetypů a jejich spojení ve svatební komnatě duše, které už není stejné jako dříve, před rozdělením. Nyní již svazek prošel ohněm zkoušek, které duši pročistily a díky nimž zmoudřela. Došlo k pochopení rozdělujících účinků zranění a došlo k vědomé změně. Nynější spojení je diametrálně vyšší úrovně, jemnější a pevnější. Prožitek lásky obou duševních polarit je hlubší a plnější, zcela uspokojuje duši. A tento svazek je realizován plně v Bohu a nelze jej snadno přerušit.

Vůně zápalných obětí

Velmi zajímavé téma je předepsané obětování kadidel a obětí ve Starém zákoně, které byly popisovány jako příjemná vůně vonící Bohu. Ačkoliv obětování na oltáři, je překonaný způsob uctívání, patřící do raných stádií vývoje duše, přesto má hluboký symbolický význam. Samotná oběť představovala něco cenného, čeho se obětující vzdává z lásky k Bohu. Toho nejlepšího. Oběť je tedy pro naši dobu vědomé upřednostnění lásky před sobeckou chtivostí, či světskými cíly. Ty samé oběti dává hledající na své duchovní cestě, když se vzdává světských zájmů a upřednostňuje zájmy království duše, nad materiálním prospěchem. Jde o duchovní priority, které se postupně více a více překlápí do jednoho jediného cíle, jediné potřebné věci. Dle Ježíšových slov:

Vědomá volba zájmů Lásky je současně volbou Boha. Doslova a do písmene to znamená nikdy neopouštět přítomný okamžik skrze vědomost svého dýchání, jež nás s Bohem spojuje. Kdo je s Bohem propojen ve vědomém dýchání, je v jeho království. Opakem by se dalo nazvat zaprodání duše ďáblu. Toho se dopouští člověk zpravidla nevědomě, když lpí na světských zájmech na úkor zájmů Lásky, tudíž na úkor zájmů rozvíjení svobody duše i ducha. Duch = dech je spoutáván tím, že je odváděn všude kolem, ven z těla, kam je namířena pozornost. Proto je ďábel v pohádkách představován jako podvodník, který nabízí cokoliv, výměnou za duši. Patří mu celý svět, všechny lákadla a prázdná pozlátka. Co je proti tomu jedna smlouvička podepsaná krví? Krev je otiskem duše, která je v ní, a proto je u každého člověka jiná. Jako byste na úpis otiskli jedinečný energetický kód bytosti.
A jak se rozpozná, jestli je duše oddaná Bohu, anebo zaprodaná ďáblu? Člověku nepřísluší nic takového soudit, protože používá smysly, které mohou klamat. Ale vůně je něco, co se nedá ošidit. Lidská forma často klame tělem. Člověk může být oklamán maskami, přetvářkou, hranou zbožností, která nevychází ze srdce. Ale vůně představuje energetický otisk, který prostupuje hmotou a který si naše receptory překládají do vnitřního cítění, mimo naši kontrolu. Vůně vstupuje dovnitř a nedá se oklamat ani blokovat. Záměr člověka se dá vycítit, stejně jako jeho úroveň vědomí. Co cítíš z druhého člověka? Je někdo, kdo ti nevoní? A nebo se obklopuješ samými lidmi, kteří voní Bohem?

Vůně je jako Láska. Nemůžeš ji vidět, nemůžeš se jí dotknout, nemůžeš ji chápat. Nedá se uchopit, může být pouze rozpoznána, když prostoupí oběma stranami polarity a vytváří kvalitu niterného propojení. A právě proto nemůžeme pravou lásku ani vyrobit, ani na ní pracovat. Žádné napodobeniny nemohou vonět stejně a mít stejný dosah, neboť ta vůně je vnímatelná, až když se všechno mentální úsilí zastaví a masky odloží. Vůně Lásky se dá ucítit jedině, když obejde racionální vyhodnocování ve stavu úplného přítomného bytí. Ovlivňuje nervový systém způsobem, pro který nemá racionální složka bytosti pojmenování. Když ustane povrchní a zištné obchodování, manipulování a ovlivňování racionality. Objevuje se, když je navenek klid, a způsobuje silnou vnitřní aktivitu. Láska je živost Života v duši. Láska otevírá vnitřní brány magické přitažlivosti, silného propojení, hlubokého citu, když je nezištná, neposkvrněná, nepředstíraná. To nesvede žádná napodobenina. A nedá se toho docílit jinak, než vědomým setrváváním se svým dechem v bdělosti přítomného okamžiku.

Jdi za nosem

Vůně a Láska mají společné to, že je nemůžeš řídit. Můžeš je pouze nechat vstoupit, nemůžeš ji udržet, když odejde, jen si ji pamatovat. Láska je zakoušení vysoké míry vnitřní harmonie a celistvosti, který pak řídí následně tebe. Doslova tě naviguje, na cestě do neznáma. Láska je prožitek vysokého stavu vědomí, živosti a citlivosti, vycházející z nitra, po němž toužíš a hledáš ho znovu a znovu. Objev tento vnitřní magnetismus nasloucháním duši. Když se ztišíš a omezíš svou pozornost jen na to že vydechuješ neklid ega a nadechuješ se z neduálního klidu bytí vlastního středu.
Dokonalá shoda mezi objektem lásky a tím, co nám vnitřně chybí, v nás otevírá vnitřní brány a cítíme magické propojení nejen s objektem lásky, ale i uvnitř sebe. Zanechává to silný archetypální otisk v podobě vzpomínky. Aktivuje nás to k zosobnění vyšší verze sebe sama a vnitřní senzory to překládají jako opojnou vůni. V těle se tetelí energie jako mravenčení z nitra.
Prává, živá Láska se však uzavírá, je-li přítomen vnitřní kritik, závistivec, macecha, nebo pan důležitý a vševědoucí. Pravá Láska může vstoupit, až když všichni ti nabubření myslitelé odejdou, aby mysl ustoupila do pozadí a nastalo ticho a klid. A právě proto čeká vzkříšení Plnosti života na mudrce až ve chvíli, kdy si dovolí ničím nebýt, nic nevědět, nic nekontrolovat, neposuzovat, ani nesrovnávat. Láska pak vstupuje jako vůně na scénu bez vyzvání a obejme vyčerpaného poutníka, který předtím vše odložil a zbyl mu jen vlastní dech. Ta prožívaná Láska je Bůh. Zakoušení Lásky je proud života, kterému se nebráníš mentálními konstrukty. V dokonale přítomném stavu bytí, v prožitku JSEM, vzniká propustnost a Láska se přirozeně rozlévá do celého těla.V prožitku prostého JSEM se vědomě nadechuješ z Boha.

Lásku nelze definovat podobně, jako nelze definovat vůni. Jakmile se o to pokusíš, popisuješ koncept. A ten koncept je přirovnání – připodobnění, avšak nikdy není úplné a tím Lásku omezíš. Živou Lásku nemůžeš úplně poznat myšlenkovými pochody, ale poznáš ji přímým zakoušením až ve chvíli, kdy vědomě myšlenky odložíš – necháš být. Láska čeká, až si dovolíš být nikým pro tento svět, abys přijal Svatý grál. Pak cítíš opojnou vůni, slastný domov duše.

Růže umístěná ve středu kříže zobrazuje přijímající ženskou polaritu Lásky, která může vzkvétat a vonět pouze v neutrálním prostoru setkání polarit ve svislém i vodorovném směru. Současně se na kříži časoprostorového rámce potkává mužství a ženství, lidství a božství ve středu kříže. Tak jako se dokonalá vnitřní rovnováha nalézá v neutrálním středu duše. Neutrality a rovnováhy dosahuješ, když jen jsi a vše ostatní jsi dokázal odložit. Když si uvědomuješ to poslední co zbylo. Sebe jako pozorovatele, který se jako jediný nedá doložit.

Trnová koruna

V návaznosti na minulý článek si můžeme uvědomit spojitost růže, trní a Kristovy oběti. Ježíš na kříži představuje oběť, kterou historicky předstiňovalo starověké obětování beránka na oltáři v židovském náboženství. Astrologickým znamením berana začíná astrologický kalendář a to je období Pasachu/velikonoc, kdy se rodí nový život a mírné vědomí podstupuje nový, každoroční cyklus oběti ve světě forem. Ježíšova oběť se odehrála právě v tomto období a symbolizovala to, že Beránek Boží - božství se obětuje za svět, aby vytvořil cestu ostatním. Nejde jen o symboliku, ale o reálnou existenci duchovní energie – cesty spásy – Brány do Božího království. Všudypřítomná energie této oběti je právě jako ta vůně. Prostupuje vším a je energeticky zachytitelná vnitřním citem hledajícího, u nějž se potkává příležitost s připraveností. Hledající může navnímat otevření Brány, či snad roztržení opony oddělující dualitu a Jednotu. V Kristově oběti se otevírá most záchrany, či červí díra existující v období po této oběti, pro kterou má duch hledajícího nastavené senzory. Kdo skutečně hledá, může tu usmiřující oběť ucítit duchem, neboť se ta oběť v letošním roce znovu a ve skrytosti odehrála. V období Kristova druhého příchodu. A rozkvetlá růže je otevřené srdce, vonící Bohu, ve světě plném utrpení. Trnová koruna symbolizuje to utrpení, spojené s nezištnou Láskou v ďáblově světě – duálním časoprostoru - kříži.
Proč je taková oběť usmiřující vůní? Protože jediným způsobem, jak projít bránou z duality do jednoty, je splynout s dokonale jednotícím duchem nezištné, bezpodmínečné Lásky. Jako by vůně Boha prostoupila člověkem a došlo k energetickému splynutí. A ta Láska je nekonečné přijímání i toho nejhoršího možného údělu. Skutečně dojít ke spojení dvou pólů duality, znamená přijmout uvnitř sebe i tu nejhorší představitelnou vinu, odsouzení, bolest, či nespravedlnost, které jsme v tomto světě vystaveni, aniž zavřeme své srdce. A to přijmutí znamená vystavit se všemu, co nás bičuje, odsuzuje, poplive, či pošlape se stejnou mírností, jako Beránek Boží. Jednotící princip bezpodmínečné Lásky tím obejme oba póly duality bez toho, aby utekl, uzavřel se, či popřel tu zkušenost. Tak se v Kristu otevírá Brána do Jednoty Božího království skrze přijetí utrpení a totéž se odehrává v duších připravených, kteří následují jeho cestu, jako by je vůně obětního daru, přiměla obětovat také.

Plně otevřené srdce, vystavené zranitelnosti, je jako rozkvetlá růže na kříži. Zdánlivý paradox – otevřít se navzdory tomu nejhoršímu děsu, znamená otevření brány do neduality Božího království. Trnová koruna, ze které kape krev je symbolem vystavení duše utrpení bez útěku, dobrovolně, jako šel Boží syn na popraviště. A co víc, nejen že šel, ale svůj popravčí nástroj si tam sám nesl. A to je symbol dobrovolnosti podstoupit to, co je nevyhnutelné, k vítězství nad ďáblovým světem duality. Stejná ochota a podobná výzva čeká na každou duši, stojící na prahu. Tak se neděste, když to přijde, neboť to, co se zdá nesmiřitelné pro tento svět, je vzácné a ojedinělé pro Boha zachraňujícího hledající duše z ďáblova světa. Pokud podstupujete oběť Lásky, spoluvytváříte cestu záchrany, kterou vytváří Kristus se zástupem vyvolených hvězdných duší, pomazaných duchem. A to je kosmické hrdinství, před kterým se klaní andělé. Každá vaše slza má váhu diamantů v Božích očích. Když bylo Kristu nejhůře, bylo mu pomoženo nést kříž a to symbolizuje, že nikdo není vystaven větší zkoušce, než je schopen unést.

Elektromagnetická sféra

Elektromagnetická sféra je přírodní toroid, ve kterém se mísí odstředivá elektricita s dostředivým magnetismem a napětí mezi těmito póly udržuje svět duálních forem v existenci. Tento model existuje na úrovni makrokosmu - galaxií, planet, stvořených forem, ale i v mikrokosmu atomů, buněk a subatomárních částic.Je v něm ukryta podstata všech pravých duchovních symbolů.

Na obrázcích vidíme znázornění archetypu kristovského mužsví a ženství, které se objevují v biblických obrazech jako Kristus a jeho Nevěsta. Jedná se o androgynní podobu elektromagnetické podstaty. Spojení mužské elektricity s ženským magnetismem jak uvnitř duše tak vně. Dva Boží svědkové kteří jsou spasiteli. Skrze jejich vzkříšení na pustině světa dochází k otevření Brány do nebe a ke zrození kristovského dítěte jako symbolu třetí kvality - vyšší neduální Lásky v tomto světě. V této etapě již Kristus nepřichází sám, ale přichází se svou Nevěstou, neboť je období kosmické příležitosti, aby se mužství a ženství opět spojilo, jako Adam s Evou a stejný model vyjadřuje, jak se připravená a očištěná lidská duše vdává jako nevěsta Boží.

Duchovní vedení

V procesu kosmické svatby se slučují póly duality a sjednocená duše se stává Boží nevěstou, připravenou ve svatebních šatech ke sňatku s Bohem. Je to jako v pohádce. Po tom nejhorším utrpení cesty za Láskou, přichází to nejkrásnější. A tím lépe to chutná.
Židovský Pesach byl svátkem vysvobození Božího lidu ze zajetí v Egyptě, skrze průchod Rudým mořem. Šlo o záměrnou symboliku, či předobraz reálného vysvobození duše z duality, neboť i ta prochází skrze emoční hlubinu svých nejhorších děsů s pronásledovateli v zádech. Zdánlivá past v osobním životě, proměňující se ve vysvobození z otroctví. Ke Kristově oběti došlo v době výročí vysvobození izraelitů z otroctví, aby bylo zřejmé, že jde o navazující podobenství o tomtéž procesu. Tyto symboly v podobě slavných událostí jsou podobenstvím o tom, že ze světského pohledu vede Bůh duši v období transformace do zdánlivé pasti. Pro mysl je to nesmyslné, přijímat hlubinu děsu, ale kdo je veden Láskou, před tím se rozestoupí moře a otevře brána ke svobodě ducha, do ráje Božího království.
Izraelský národ byl veden Bohem v oblačném sloupu za dne a v ohnivém sloupu za noci. Před přechodem moře se oblačný sloup přesunul za ně, mezi Izraelity a egyptské vojsko, a působil jako ochrana (Exodus 14:19–20). Později oblak nad svatostánkem určoval, kdy mají vyrazit a kdy zůstat tábořit (Numeri 9:15–23). Symbolicky jej lze číst jako Boží přítomnost, která vede i chrání: člověk nemusí vidět celou cestu dopředu, ale dostává vedení pro další krok. Oblak přítomnost zároveň zahaluje; oheň ji ve tmě činí viditelnou.
Oblačně/ohnivý sloup představuje vzdušnou polaritu ducha a moře představuje zemitost citů. Průchod Rudým mořem symbolizuje nové zrození z vody a ducha, o kterém učil Kristus. Vše to symbolizuje spojení pólů duality a současné propojení nebe a země. Rovina zemitosti je pod vodorovnou částí kříže. Obsahuje moře podvědomí a pustinu ducha. Oblačný sloup je svislou polaritou ducha propojující nebe a zemi. Vzniká kříž, jehož vodorovná část odděluje nebeské od pozemského a svislá část odděluje ženský magnetismus od mužské elektricity. Napětí mezi póly  existuje dokud není nalezen zcela neutrální střed kříže.
Vodorvná část kříže je právě tím prostorem na horizontu, který popisuje biblická kniha Genesis jako prostor mezi nebem a zemí. Zóna neutrality, ve které se nachází úzká brána 13. eonu, brána do nebeského království. Hledající prochází úzkou a stísněnou cestou, neboť pro dosažení dokonalé rovnováhy středu musí nalézt dokonalou vnitřní rovnováhu duše skrze očistný transformační proces. Projitím ohněm zkoušek. Prochází se suchou nohou po dně hlubin podvědomí a putuje se čtyřicetinásobnou pustinou duše. To vše je očistným procesem duše, ve kterém se tyto procesy mísí, nikoliv, že by postupovaly jeden za druhým. Jde o nelineární prostor ducha, jehož magnetismus vtahuje duši do úplné rovnováhy Boží.

Zasvěcení do moci kříže

Kříž je symbolem vyjadřujícím mnohem více, než je běžně známo. Symbolizuje průsečík ploch časoprostorové reality. Je symbolem referenčního rámce, ve kterém vzniká vnímání času a prostoru pro duše, jež se rozhodly vtělit a hrát Božskou transformační hru. Kristus obětovaný na kříži je symbolem utrpení, jehož prostřednictvím se při té životní hře dosahuje mystické smrti a nového zrození z vody a ducha. Lidské tělo, světské myšlení, i životní příběh persóny jsou na duchovní cestě obětovány ve více než symbolickém smyslu slova. Ta bolest duše je při tom skutečná, ztráta nadvlády ega také a dokonce i tělo projde doslovným upgradem. Avšak člověk neprobuzený nezpozoruje, co se odehraje uvnitř člověka osvíceného. Na konci největšího osobního utrpení hledajícího a na konci odsouzení, se trhá oddělující opona v chrámu duše, děje se osobní zatmění a zemětřesení, při kterém se odhalují skrytí kostlivci duše. A právě ta temnota, i ty odkryté hroby a vyvalené kosti na Golgotě jsou symboly toho nejskrytějšího utrpení, podobného porodním bolestem nového zrození. Ty největší vnitřní děsy se při tom procesu odhalí a bolest i odsouzení musí být dobrovolně přijaty duší, která to vědomě podstupuje, jako její Pán. Ježíš nám předal tento vzor jako viditelný symbol, který máme následovat v duchu, nikoliv fyzickou smrtí. Jakmile tím projdeme sami v sobě, projdeme Bránou, kterou je Kristus a překonáme omezení světa forem. Zrodíme se znova, z vody, z ohně a ze Světla a stáváme se více, než běžným smrtelníkem. Stáváme se nesmrtelným Kristem, Synem svatební komnaty. A to je vysvětlením následujících, poměrně složitých slov z Filipova evangelia.

Kříž totiž v sobě obsahuje jak nutnost vzdát se světa, tak nové zrození skrze jeho střed, kde se potkávají vnitřní ženich s vnitřní nevěstou a duše s Bohem.

Nové zrození

Osvícený člověk jasně uvidí, že realita, ve které dříve žil, byla podobenstvím. To, co se jevilo jako objektivní svět, bylo divadelní představení, či snad pohádkové drama, místy horor. Účelem nebylo nechat se slastně ukolébat fantazií, jako to dělá drtivá většina, ale především přijít na hlubší pointu příběhu. Odhalit skrytou pravdu za symbolickou hrou forem. A v tom se dá znázornit rozdíl, mezi duchovně probuzeným a neprobuzeným člověkem. Neprobuzený nic netuší o podobenství a proto je v příběhu silně angažovaný. Neustálá změna světa zmítajícího se v permanentním rození a umírání, ho nikdy neuspokojí trvalým vyřešením problémů. Lpí na objektivnosti toho, co je ve skutečnosti pouhou nápodobou. Plete si podobenství se Skutečností, na kterou podobenství ukazuje. Neprobuzenost je tedy dětská naivita, která vede k samému utrpení. Neprobuzený žije v iluzi o tom, že jednou „bude za vodou“, ale vždy a znova musí konstatovat, že ten božský klid a odpočinek co hledal, nikdy natrvalo nepřišel. Zkouší to vytrvale tak dlouho, po mnoho životů a různými způsoby, dokud nepřijde na to, že na svou naivitu povrchního náhledu musí rezignovat a obrátit zrak do nitra.
A právě osvícení, ke kterému dospěje vytrvale hledající probuzený, je vyřešením pointy celého dramatu, jež se dlouho jevilo být neřešitelným. Diametrálně mění způsob, jakým se člověk vztahuje k prožívané realitě.
Všimněte si slov Filipova evangelia, které hovoří o zrození Syna svatební komnaty z vody, ohně a ze Světla. Voda a oheň představují dvě polarity jedné životní síly, která se v duálním světě rozdělila na dva póly. Konkrétně na zemitý a vzdušný živel. Ale totéž platí pro rozdělení mužství a ženství, či lidství a Božství. Jde o dva plameny téže síly – ducha. A osvícení znamená učinit ty dva jedním jediným. Kdo to v sobě zrealizuje, získá třetí kvalitu a tou je Světlo. Bílé světlo, které Filip popisuje je nadřazené dualitě, neboť průchodem časoprostorovou mřížkou se bílé světlo rozdělí na barevnou paletu – oktávu o sedmi prvcích, o sedmi barvách duhy. Bílé světlo je tedy kristovská třetí úroveň, či kvalita, která je „uprostřed sedmi svícnů.“ Jde o obraz z knihy Zjevení Janovo 1:12-18, který jsme vysvětlovali v různých souvislostech. (Viz články Vzkříšení k dokonalosti, Davidův klíč )

Hlubší pointa příběhu je pochopit, že podobenství ukazuje na Skutečnost, kterou je neviditelná a nehmatatelná kvalita, či moudrost duše – Pistis Sophia. Skutečnost o stavu a procesu transformace lidské duše se manifestuje v životě každého z nás individuálně. Každý hledající chce tuto pravdu objevit a osvojit si ji.
Avšak Pravdu nelze vlastnit, stejně jako nelze vlastnit Lásku. Je nepolapitelná, právě jako vůně. Lze ji cítit, prostupuje nás. Můžeme se jí otevřít tak, že s ní souzníme. Každý z nás voní podle toho, kým se na své cestě duše stal. A není krásné vonět Bohem? Nadechni se z Něj.

Svatba polarit

Jak v sobě zrealizovat svatbu polarit? Svatbu Beránkovu? Prvořadé je odstranění všech zábran na cestě za nevěstou, když dáš Lásku na první místo. Očištěním sebe sama od temnoty, která je skrytou zábranou. A to si žádá zrak upřený do nitra. Přijmutím školy života a s tím spojeného osudu, který je nevyhnutelný. To je cesta, na které se proměníš. Odvahou, čelit, vytrvat a neustoupit v otevírání se a přijímání strachu a bolesti v duši se vytříbíš. Obětovat svět na kříži a projít oponou do nejsvětějšího místa v chrámu duše. A v úplném niterném středu rovnováhy se ocitáš v Boží přítomnosti. Odstraňuje se tím dualita mezi tebou a Bohem, mezi tebou a tvou Láskou i mezi subjektem a objektem dění. Přímé zakoušení života i lásky v přítomném okamžiku, je přímým zakoušením Boha. Když nepotřebuješ komentář a nepotřebuješ Boha, či Lásku vysvětlovat, rovnou vše zakoušíš. Miř právě do tohoto místa své zkušenosti, oproštěné od definic, komentářů, či představ, jaké by to mělo, či nemělo být. Bůh, Pravda a Láska jsou synonyma. Nemůžeš je vlastnit, nemůžeš je spoutat, nemůžeš je ani vytvářet, ani na nich pracovat, protože jsou samou Podstatou vší Existence, kterou zbývá jen odhalit. A závoj, za kterým se skrývá, je svět vytvořený definicemi, zákony, předpisy a jinými nesčetnými koncepty mysli jež rozdělují, zatím co Láska nekonečně spojuje. Nauč se postupně odložit svět konceptů a postavit se za zábranu neklidné mysli do prostého bytí, prostého zakoušení Jsoucnosti. Ano. Tak zdánlivě jednoduchý cíl a tak obtížná realizace… Nadechni se z Boha. K tomu nepotřebuješ nic vědět, ani analyzovat. Ta vůně, je propojením pozorovatele a pozorovaného, v jedno přítomné pozorování. Je to sloučení objektu a subjektu v jedno věčné, harmonické bytí.
Podobenství tvého života je tvou nápovědou. Když nemiluješ sebe, nemilují tě ani ostatní. Když zrazuješ sebe, zrazují tě i ostatní. Když jsi nelítostně kritický k sobě, kritizují tě i ostatní.
Odstraň zrádce, kritika, žárlivce i zlostivce ze své mysli a odstraníš překážku v Lásce. Staň se nejprve Beránkem, Láska tě obejme a zažiješ svatbu Beránkovu. Odstraň prostředníky – novodobé farizeje – tvé vězeňské dozorce, mezi tebou a Bohem a můžeš Boha přímo zakoušet, bez jakéhokoliv posuzovaní. Zapomeň na naivní výklad podobenství a realizuj jeho mystickou podstatu. Osvoboď se, protože osvícení můžeš prožít jen jako svobodný. Přibliž se tím Bohu a budeš vonět Bohem.

Svislý proud ducha, který se otevírá duchovním sjednocením je nejen úzkou cestou pro člověka stoupajícího po úrovních vědomí, ale také proudem ducha směřujícím z neba na zemi. Tento obraz popisuje biblický prorok Ezechiel, ale podobně také Jan v knize Zjevení. Zatím co je duše člověka povznášena skrze neutrální prostor červí díry směrem k Bohu. Od Božího trůnu plyne proud živé vody, léčící zranění duše a přinášející omlazení, dokonalost a věčnost. Ten proud je jako rozšiřující se řeka ústící do mrtvého moře podvědomí, které uzdravuje. Nevědomé vzorce, reaktivní jednání, čí démoni  duše, kteří tam sídlí jsou postupně léčeni. Ten proud oživujícího ducha je volné proudění dechu skrze tvé dýchací cesty, nahoru a dolů. Buď vědomým tím způsobem, že vědomě setrváváš se svým dechem a nedovolíš mu, aby se zatajil vnějšími podněty. Chráníš tím proud Života, který tě oživuje a posvěcuje.

Jaký význam dáš svému životu?

Jsme továrnou na význam. Realita sama o sobě je naprosto neutrální, až teprve mysl jí přiřazuje význam. Duchovní růst i příchod nového světa se děje změnou významu, který proudu života dáváme. Změna významu je proměna vztahování se k lidem, věcem i dějům. Kdo by jen řekl, že něco tak zdánlivě objektivního, jako je svět forem, určuje něco tak subjektivního, jako je zvnitřněná definice, zakotvená až v hlubině lidského podvědomí. Stačí chvíli vystoupit z mysli, nic nedefinovat a nadechnout se Skutečnosti, ve které subjekt i objekt splývají v jedno bytí. Můžeme se tam na chvíli ocitnout skrze meditaci. Pak nejen pochopíme, ale prožijeme každou buňkou těla neoddělitelnost naší nejhlubší živé podstaty a vnějšího zrcadlení, které se nám děje jako podobenství. Prostor i čas jsou proto relativní, neboť se proměňují v závislosti na proměně energetického vyzařování lidstva. Einsteinova relativistická teorie potvrzuje totéž. Podstatou všeho je energie a ta se manifestuje jako formy v čase a prostoru. Ale nejhlubší úroveň je Živý Duch, bez času i prostoru, který vše propojuje. To je vrcholně osvobozující poznání, když je pochopeno do důsledku. Člověk je spojnicí mezi Bohem a formami - povrchem věcí skrze svůj dech = ducha. Podstatou člověka je tedy svatá, čistá, nedotknutelná a nevinná podstata: Bůh = Láska. Vnitřní místo dokonalého spočinutí, nejvnitřnější prostor v chrámu naší duše.
Když dáme povrchu věcí a jejich podstatě ten správný význam, dostaneme se nakonec na místo, odkud jsme vyšli a tím je Bůh = Láska. Duchovní cesta je postupné proměňování významu, který pomalu zjemňuje rozlišení a rozšiřuje náhled, až do bodu splynutí v jednotném dechu, ve kterém jsou pozorovatel a pozorované jedním, a stejně tak mužství a ženství i nebe a země. Zmizí rozdělený svět dvou pólů a zůstane jen zářící svět Skutečnosti – Boží království Lásky. Nelze tam vstoupit jinak, než změnou svého vědomí. I když jsou dveře do království otevřeny, beze změny významu v tobě samém, je nemůžeš vidět. Cesta vede skrze bdělost = přítomné vědomí. Pokud úroveň vědomí zvyšujeme, procházíme skrze zábrany ukotvené v duchu, v mysli, i těle, které se podobají sedmihlavé sani. Odvaha ustát to napětí, čelit nekomfortu, postavit se strachu a odkrýt tím démony své duše, je podmínkou vítězství. Nakonec procházíme bdělí a ukotvení skrze rozestoupené hlubiny podvědomí, vedeni duchem, jako oblačným sloupem. Zjišťujme, že najít bránu, znamená dostat se na dno a nechat se vynést duchem do středu - průsečíku rovin časoprostoru. Tam se nalézá 13. komnata v podobě neutrality kristovského vědomí. Předkomnata, či nultý stupeň ráje.

Dýchej život

Jak dobře dýcháme, tak dobře žijeme. Dýchám volně, nebo se snažím a zadržuji dech? Kam nasměruji svou energii? Do snahy něco dělat? Na obdarování druhých? Ano, všechno může být, ale prvořadé je neztratit při tom sebe. Částí vědomí vždy být v sobě a volně dýchat. Neboť žijeme tak dobře, jak dobře dýcháme. Jinými slovy, dýchání souvisí s úrovní vědomí. S růstem vědomí se dech prohlubuje a zklidňuje.
Volné dýchání a hluboký dech poskytují životní energii i bdělost. S pozorností zaměřenou na dech se vědomí dostává do věčného přítomného bytí. Celá bytost se harmonizuje a uklidňuje, neboť dech je synonymum pro Ducha v nás. Žít vědomý život znamená, nikdy neztratit ze zřetele svůj dech, ať děláme cokoliv. Kdo touží žít vědomý život v Lásce, bude stále obracet pozornost k hlubokému dechu a umožní tím Bohu, aby prostoupil a produchovněl celou naší bytost, která pak voní Bohem.