Vnímání vnitřního kompasu

Hluboce vnímat sama sebe není běžná věc. V nevědomém stavu bychom se podivili, nad smyslem této úvahy. Dá se vůbec nevnímat sama sebe? Ptá se mysl vychovaná systémem. A jaký to má vliv na můj život?
Pozorujte, že myšlení upoutané vnějšími vlivy, životním dramatem, rozptýlením, zábavou, starostmi o prosperitu, strachem o budoucnost, každodenní nezbytnou rutinou, je vyčerpávající, stresující, unavující. Všechno rozptýlení životním dějem, upoutává pozornost a tím odvádí životní energii. Čím více jsme rozptýleni, tím nižší je naše vitalita a současně úroveň vědomí. Skutečně obohacující a naplňující životní zážitky souvisejí se zastavením běžného způsobu myšlení.
Byť i jen krátký okamžik zastavené, či vyprázdněné mysli, například při adrenalinové aktivitě, prožíváme jako okamžik flow, jako závrať, nesmírné uvolnění apod. Ale málokdo si uvědomuje, že příčinou toho závratně krásného stavu není extrémní konání, ale schopnost utišit svou mysl, schopnost zvnitřnit se, či schopnost být hluboce sám sebou.

Vše, co nás uvádí do koncentrace na své tělo, koncentruje naši energii do přítomného okamžiku, mimo sféru rozptýlení v čase a prostoru. Přítomný okamžik je totiž věčností, do které směřují hledající. Věčnost je prožívána jako blaženost právě proto, že si v ní hluboce uvědomujeme sebe sama. Jsme v ní spojení se svou energetickou podstatou – duchem. Jsme v ní vědomí, nikoliv bezduší. Cokoliv pak činíme s plným vědomím, je posvěcené, je bezhříšné a naplňující. Škola života nás zastavila, abychom si to uvědomili. Abychom byli vědomí při všem, co děláme. Aby se rozpadly všechny rozptylující vlivy a návyky. Abychom postavili svůj život znovu na pročištěném základě, který vychází z nových, přesnějších axiómů pravdy.
Ztracený kontakt se sebou je ztráta pravdivosti, originality, sebevědomí, ale také ztráta povědomí o skutečných touhách a potřebách duše. Kdo ztratil spojení se svou duší, není ukotvený, necítí se naplněný, není si jistý sám sebou a v kom je tato nejistota, toho ovládá systém. Ztratil svůj osobní vnitřní kompas, upadá do opakovaných zkoušek, není se schopen pohnout z místa, není schopen se rozhodnout zdravě, protože neví, co skutečně cítí, kým je, co opravdu niterně chce.

Svět tě naučí nadvládě rozumu a popření významu intuice. Hlas své duše ignoruješ, nebo nepovažuješ za pravdu, když rozum vše hodnotí dle naučených vzorců. Vznikne tím falešná identita, kterou psycholog Jung nazval persóna. V hloubi duše nejsi persóna, ale nevíš o tom. Je to identita vytvořená egem, vztahující se k systému vytvořeným egem – Hádově říši – ďáblově světu.

Individuace

Před svým probuzením nerozlišujeme mezi persónou a bytostným já. Toto rozlišení přináší až prožitá zkušenost člověka, který prochází zaplněnými ulicemi a uprostřed davu prožívá tíživou samotu, či prázdnotu. Životní okolnosti ho donutily cítit, že žádná z úspěšných životních rolí nepřinesla opravdové naplnění, protože světský úspěch, peníze, vztahy, ani rodina nejsou zárukou vnitřní integrity. Dokud totiž žijeme jen společensky očekávané role, neuvědomujeme si, že nežijeme své bytostné JÁ. Nikdo nám o něm neřekl. Cítíme se ztracení, nenaplnění, fragmentovaní a nevíme proč. Plníme očekávání, snažíme se zalíbit, snažíme se vyhovět, snažíme se být přijatelní, ale nevíme, že to vše je vykoupeno ztrátou vlastního autentického vyjádření. Svět nás vychoval ke svému obrazu, neboť je nápodobou, stejně jako jí je i naše vnější vypěstovaná identita - persóna. Avšak jsou chvíle, kdy se zevnitř ozývá neodbytný hlas duše v podobě pocitů, kterým nerozumíme. Ačkoliv zdánlivě máme vše, zdraví, krásu, dobrou práci, hezkou rodinu, dostatek financí, jsme nespokojení. Cítíme se být uvěznění ve zlaté kleci. Většina lidí z našeho okolí to nechápe a ani to s nimi nemůžeme sdílet. Neseme si úděl vciťujících se empatů, zraněných světem bez lásky, hledajících sebe samé. Na naše vnitřní zranění nemají ani slovník, ani léčbu. Pouze instantní návody sdělované v neobvykle důvěrném rozhovoru na firemním večírku, posilněni alkoholem. Nevšímat si toho, opít se, více se bavit, více pracovat, vzdělávat se, najít si nový sport, najít si nový koníček, najít si milenku, milence… Prožíváme, že náš zdánlivě dokonalý životní příběh není vůbec zárukou štěstí, či naplnění.
Nepříjemné pocity jsou hlasem pravdy duše, které nelze vyléčit jejich popíráním, ani umlčováním. Jsou-li zatlačeny do pozadí, posiluje se jejich energetický náboj a jednoho dne vystoupí ze své ilegální skrýše a přemůžou nás. S instantními návody svět nevědomě přebíjí tíhu temnoty lidského podvědomí. Duše je zoufalá a upozorňuje na sebe nemocí těla, nehodami, opakujícími se krachy atd.
Naše bytostné JÁ si žádá vyslyšení. Žádá si naše zastavení a naslouchání pocitům. Žádá si, abychom pohlédli do očí té nepříjemné temnotě, která nás pronásleduje, abychom v konfrontaci pochopili, že ona není nepřítel. Je v ní totiž skryta část nás samotných, kterou jsme potlačili a která si žádá znovunalezení. Naše zraněná já, které muselo stranou, aby nepřekáželo výkonu. Naše pravdivost, která se nehodila okolí a neprospívala některé z našich životních rolí. Nebo naše dětská touha a potřeba lásky, které byly umlčeny nezájmem, necitlivým přístupem, ignorací duševních potřeb dítěte.
Mít odvahu otevřít tuto Pandořinu skříňku nás zastaví, zpřítomní a donutí začít se vnímat jinou optikou. Zjistíme, že pro naše duševní zdraví a klid je nezbytné začít upřednostňovat zájmy své duše, před očekáváním okolí. Vyléčí nás jedině Pravda, nikoliv předstírání s davem. Začínáme pouť od persóny, k bytostnému JÁ. A říká se tomu nalézt sama sebe. Není to hned, jsou to léta prožitků a zkušeností, po čas kterých jdeme opačným směrem, než nás nutí tento svět. Místo formálního statusu, místo hrané role, preferujeme bytí, v němž se cítíme dlouho ztraceni, jako v nicotě. Je to cesta náročného přerodu, v němž se zcela překlápí perspektiva žití. Navenek to vypadá jako ztracenost, pád na dno, temná noc duše, životní krach. Avšak uvnitř jsme vedeni duchem k průchodu Rudým mořem po suchém dně. Něco, co vypadá jako nemožný úkol. Něco, co nikdo kolem nechápe. Něco, pro co většina lidí nemá žádné smysluplné pojmenování. Ačkoliv se nám uvnitř děje cesta hrdiny jdoucím za vysvobozením princezny, velmi dlouho to spíše vypadá, jako bláznovství samotáře, kterého omrzel svět. Ale kdo se vydal na cestu, pro toho už není návratu. Jak by se někdo vůbec mohl vrátit ke způsobu života, v němž bylo tolik prázdnoty? Jak by někdo mohl znovu chtít prožívat bývalou omezenost, která bránila svobodě ducha k cestě naplnění?
Ke změně nebylo nutné příliš měnit okolnosti. Stále máme stejnou práci, žijeme možná na stejném místě a stále jsme možná členy téže rodiny. Ale změnila se perspektiva, náš přístup a vztahování se k okolí. A i když to nezní příliš zajímavě, udála se v nás vnitřní obrovská věc, proces klíčové změny prožívání trvalého štěstí. Najde-li člověk sebe sama, už nikdy nebude trpět samotou. Už nikdy nepotřebuje schválení okolí, ani ztotožnění se světskými rolemi a statusy, aby žil svou hojnost, naplnění a blahobyt. Už nikdy ho neochromí strach, protože se stal nedotknutelným. Stísněný prostor duše, podobný malému domu, jakoby se stal najednou rozlehlým sídlem s vlastním wellness, hernou i domácím kinem...
Vykotlaná díra uvnitř, kterou cítila stará osobnost, byla zahojena nalezením bytostného JÁ, které spočívá v Boží náruči. Od nápodoby se na duchovní cestě směřuje k pravému nefalšovanému lidství. Egypťané tomu říkali stát se nadčlověkem, a v Bibli je to popsáno jako dosažení dokonalosti. Slovy moderní spirituality stačí, když to nazveme spojením s vyšším JÁ.

Vyšší, autentické JÁ přerostlo tento svět tím, že se k němu vztahuje jiným způsobem. Nepotřebuje tento systém ke své existenci, ani naplnění. Nepřejímá světské vzorce chování a nedá se zastrašit, ani ovlivnit nátlakem. Nové JÁ je zcela svébytné samo v sobě a samo se sebou. Nově prožívané štěstí, které je s tím spojeno je nezávislé na životních okolnostech. Vyplývá totiž ze stálého, hlubokého vnímání a prožívání vlastního bytí. Jde o osobní nepřenosnou zkušenost, která se nedá naučit skrze návod, ale děje se skrze náročné osvobození vlastní duše. Nastává po velmi dlouhé cestě zdolávání vnitřních útrap, které se zdály nekonečné, protože způsoby, kterými jsme byli dříve připoutáni ke světu a lidem jsou duchovní, či energetické povahy. A jak může člověk uvidět energetická pouta?
V pohádkách bojuje nebojácný hrdina s přízraky a temnou mocí, která převyšuje lidské schopnosti. Musí se vydat do neznámé krajiny. Dokonce až tam, kde vládnou nadpřirozené síly. Až teprve ochota vytrvat i přes to, že většinou nic nevíme, i přes to, že se většinou nic navenek neděje, i přes to že se zdá nemožné člověku zvítězit, dovede hrdinu k cíli. A proč? Cesta totiž musí žáka zbavit mentálních bariér, které užitečně sloužily persóně, ale brání pravému autentickému JÁ. Cesta musí žáka zbavit sebeobranných mechanismů světské mysli, aby si dovolil úplnou otevřenost srdce. Jedině v tomto bodě se může dosáhnout plného překlopení bývalé identity v tu novou, založenou na zcela jiném základě. A v tomto samotném závěru cesty vznikne svobodný prostor pro Boží milost, která námi prostoupí právě v ten nejlépe načasovaný okamžik Boží prozřetelnosti.
Nově nalezené JÁ jedná a rozhoduje ze zcela jiné pozice, než bývalá persóna. Vychází z blažené svébytnosti, a proto již nejedná ze strachu, nerozhoduje se pod nátlakem, nenechá se manipulovat, nebojí se vůbec o nic. Ví přesně, co chce, co mu prospívá a neprospívá. Má zdravé sebevědomí a lehkost. Má schopnost činit opravdu vědomá rozhodnutí a díky svému pevnému ukotvení ve středu – centru vlastní rovnováhy, spolehlivě rozlišuje mezi prospěšným a neprospěšným.
Bytostné JÁ se nebojí říkat ne, nebojí se samoty, ale často ji vyhledává. Co činí, činí ze sebe, nikoliv z nátlaku, obavy, závislosti, či strachu. Když miluje, miluje opravdu, bez závislosti, bez postrádání milovaného, bez bolestivého lpění. Když tvoří, nestará se o kritiku veřejnosti. Nepotřebuje schválení ostatních, aby se svobodně vyjádřilo. Bytostné JÁ je svobodné a autentické na mnohem vyšší úrovni, než jakákoliv persóna s jejím zdánlivě dokonalým životním příběhem.

Duchovní cesta není pouhé esoterické blouznění, či domácí filosofování, ani denně zveřejňované citáty na sociálních sítích. Pravá duchovní cesta znamená nekompromisní střet s doposud skrytou realitou podvědomí v podmínkách denního života. Odkrývání a čelení vnitřní pravdě, která často není příjemná. Je to jako vykořenění starého stromu a jeho zasazení na jiné místo. Na místo dokonalé rovnováhy, ze kterého začne být život snadný, přehledný a jasný. Protože střelka vnitřního kompasu přestane být zmagnetizovaná bludnými proudy. Dokonalé vystředění je místo neutrality, nereaktivity, neduality. Je jako bezpečné vakuum, do něhož volně vstupuje Bůh jako ženich, do svatební komnaty duše.

Když Jung nazval tento proces alchymické proměny individuace, vyjádřil vlastně to, že persóna je stav rozptýleného vědomí osobnosti, která je připoutaná ke světu a ten ji ovládá a utváří. Vědomí je fragmentováno po okolním světě a to s sebou nese pocit hluboké prázdnoty, či necelistvosti. Cesta individuace je postupné odhalování iluze, zpřítomnění a odkrytí vlastní pravé, niterné, božské identity. Žák duchovní školy života začne pozorovat a odhalovat, že trpí kvůli vsugerované iluzi, kterou považoval doposud za životní pravdu. Každý aspekt svého uvěznění, kterému porozumí, ho o něco více osvobodí od lpění na iluzi. A tak postupně zbavuje systém moci nad sebou samým odkrýváním kořenů zla, vytaženým na světlo. Duchovní, neviditelní průvodci nadějného žáka spolupracují na tom, aby prošel všemi potřebnými lekcemi. A bohužel právě bolestivé lekce od života jsou nejjasnějším ukazatelem přímo na místo potřebné k léčení. Na konci cesty není jen porozumění, ale hluboký prožitek, není tam jen uvědomění, ale zosobnění pravdy vlastní duše, kterou vždy bylo božství.

Rozptýlené vědomí se vyznačuje nejistotou. "Kde končím já a kde začínají ostatní?"..."Ztrácím se v lidech, ztrácím se ve světě"... Avšak kdo je ukotvený sám v sobě, nepochybuje o sobě, svém vnitřním vedení a pravdivosti. Stojí pevně bez ohledu na to, co se děje vně.

Vyber si sebe!

Empat trpí rozptýlením své pozornosti natolik, že může ztratit ze zřetele, kde končí on, a kde začínají druzí. Snaží se vyhovět, zalíbit, sloužit, obětovat se, protože věří, že to je cesta nesobectví a ctnosti. Avšak pravda je opačná, ale okolí ji obrací. Je pravdou, že obětování, rozdávání sebe sama, potlačování svých zájmů, upřednostňování druhých před sebou, zbavuje empata síly, kterou by potřeboval pro vlastní stabilitu a pro dávání druhým. Pokud není na prvním místě on samotný, je zneužívaný, vysávaný rozpolcený, roztříštěný, nešťastný, vyčerpaný.
Má se naučit milovat sebe sama, být si nejlepším přítelem a milencem. Má být celistvý sám v sobě, ale svět i církev ho naučily, že vybrat si sebe sama je sobectví a rozdat se pro druhé je nejvyšší pocta. V zdánlivě vznešených slovech je skryto zotročení. Dokud empat potlačuje sebe sama odevzdává svou životní energii Matrixu a nemá dost vědomí, aby nalezl svůj pravý původ. O to systému jde. Neztratit otroky. Celý ďáblův svět je navržen na to, aby nám energii bral, a tento základní motiv je třeba pochopit k vyléčení.
Proč se věci musí stále kazit? Proč je život stále složitějším navzdory automatizaci a technologiím? Proč jsme stále strašeni konflikty, hrozbami, krachy? Proč stojí poctivé živobytí tolik energie?... Abychom se neměli čas zastavit, abychom se cítili vinní, či divní, když se spojujeme se svou duší v tichu, abychom neměli svobodu vybrat si Boha v sobě, místo ďábelské technokracie.
Kdykoliv mocní ve světě vyhlašují opatření pro obecný prospěch, existuje skrytý motiv v pozadí, který zotročuje, připravuje o energii, znemožňuje prorokovaný duchovní vzestup lidstva. Viz.následující biblický citát apoštola Pavla.

Zranění léčitelé

Boží děti jsou vyspělé cítící duše z vyšších nebeských světů. Kristovi bratři zrození v lidských tělech do rodin, kde byla láska silně potlačena. To oni jsou ti největší empati, nesoucí si zranění z necitelných vztahů v rodinách, již od svého dětství. To oni jsou Božími dětmi, které se právě probouzejí z letargie systému, aby se stali sami sebou. Jejich lidský úděl byl pečlivě naplánovaný. Jsou ztracení a cítí, že do tohoto světa nepatří. Nezřídka se cítí většinu života vinni, neschopní, neužiteční, nechtění, prázdní, rozervaní… Duch Bohu odcizené společnosti je rozerval na kousky již od mládí. Museli se ztratit - dalece vzdálit své podstatě, aby zapadli, a prožít zranění lidské společnosti sami na sobě, aby ho v sobě vyléčili a tím uměli vyléčit i ostatní. Léčí tuto společnost už jen tím, že slouží jako hromosvody pro temnotu světa. Podobně jako jejich Pán vzal na sebe hříchy světa. Svou samotnou přítomností energeticky harmonizují okolí. Ale zprvu velmi trpí tím, že nesou na svých bedrech tíži, která není jejich. Jejich podstata byla uvězněna iluzí Hádovy říše - Matrixu.
Díky svým duševním zraněním, porozumí zraněním ostatních a při jejich současné aktivaci jejich vyspělého ducha nalézají vlastní vyšší JÁ, aby přirozeně vyvedli i ostatní hledající do Kristova nebeského království. Viz. další biblický citát apoštola Pavla na toto téma.

Strach není nepřítel

Moudrost duše spočívá v hlubokém přijetí Pravdy, že strach není nepřítel. Jedině tato zosobněná moudrost vede k odvaze naplno žít, nebojovat, neuzavírat se, nepopírat se, ale „najít se,“ opravdově se vyjádřit, opravdově se projevit. Ze stavu „pytle strachu“ se transformací proměníme na bezpodmínečnou lásku, zářící skrze srdce otevřené dokořán. Strach nás zprvu odpojil od duše, od sebe, od Boha. Přijetí vlastního strachu, zbavilo strach moci nás ovládat. Po čas let balancování mezi vlastní individuací a otroctvím připoutanosti, se dělo odpojování zvědomováním svých závislostí. Nyní se již strach vypařil jako iluze a proto již ničemu neodporujeme a život skrze nás volně proudí. Uzráváme jako klasy pšenice a stáváme se rozeznatelnými od všude přítomného plevele. Jsme zrození, abychom rozkvetli a inspirovali ostatní.

Hrajeme hru

Svým životem v dualitě hrajeme hru – reality show a vítězíme tehdy, když si toho začneme být vědomi. Na životní okolnosti se díváme od té doby jinak. Tíživé okolnosti vidíme jako zkoušky, pro které jsme do hry vůbec šli. Nechceme už dobývat svět, ale chceme nedovolit, aby nás svět odvedl od sebe samého. Aby nás strach paralyzoval. Prožíváme najednou vše jinak, umožňujeme proudu života, aby plynul skrze nás, bez toho, abychom tomu bránili, byli tím strženi a ztratili sami sebe. Tak se dosahuje spojení nejen se sebou, ale i s Bohem. Umožňujeme, aby se vše dělo samo a my u toho prožívali své: JÁ JSEM. Nechceme už měnit okolnosti, ale svůj vztah k nim.

Svatba polarit

Když mužství miluje ženství a ženství projevuje úctu mužství, jde o nezbytnou vzájemnost potřebnou ke sloučení polarit. Jedině za těchto podmínek dosahuje duše stavu celistvosti. Nepředstavujte si pod tím však pouze muže a ženu. To nejdůležitější jsou naše duševní polarity, které se mají obejmout v lásce a úctě, ve svatební komnatě duše. Muž a žena jsou vnější symboly vnitřního partnerství polarit. Bůh slučuje pouze to, co k sobě energeticky patří, přírodním procesem. Pouze kompatibilní, zralé jedince. Drtivá většina ostatních, procházejí karmickými vztahy, v nichž je značné napětí, potřebné ke tříbení duše. A tuto vzájemnou cestu výuky si partneři dopředu vybrali na úrovni duše. Vtěleni v těle o tom nic nevědí, aby hra měla smysl.
Hra vnějších symbolů napomáhá uvědomění podstaty - vnitřního dialogu. Analogicky k mužsko-ženským vztahům platí, že pouze tvé vyspělé vědomí, vytříbené dlouhou cestou zkoušek, je schopno vysvobodit lásku v duši z hlubokého temného prokletí. Většina urozených na té cestě selhává, protože skutečná zralost v podobě vysoké úrovně vědomí je tu vzácná jako šafrán. Většina uvízne někde na cestě. Jsou zlákáni ruchem světa a tím odvedeni od jediného skutečného smyslu života. Jsou rozptýleni po vnějšku, nikoliv koncentrováni v sobě.
Obě naše duševní polarity se musí transformací zbavit odmítavé reakce vůči čemukoliv, pokud touží po láskyplném intimním splynutí. Jde o obecný princip výstupu z duality skrze přijímání, vzdání se odporu a neutralizaci reaktivity. Děje se to skrze vnitřní dialog duševních polarit, podobný lidské komunikaci. Pokud ženství odmítá mužskou tvrdost, nedostatek citu, či povrchnost racionality, nesmířilo v sobě dosud vzdor vůči této stránce své vlastní duše. Odmítá ji, potlačuje ji v sobě, vymezuje se proti ní, avšak tím současně odmítá přijmout plnost ducha sama v sobě. Jde o klíčovou překážku duchovního růstu, která se dá odstranit výlučně pouze vědomým prožitkem, neutralizujícím zažitou reakci vzdoru. Stačí zprvu nevzdorovat, nebouřit se, neodmítat, nepomlouvat, ale pochopit podstatu a to je klíčem ke smíření čehokoliv, co se dříve jevilo nesnesitelné. V nastalém tichu a prožitku nepříjemného pocitu se děje změna moudrosti duše a změna prožitku. Nereaktivní přístup odhaluje, že za tvrdým a necitlivým přístupem je VŽDY konkrétní zranění. Porozuměním se dochází ke smíření s člověkem i Bohem díky smíření konfliktu ve vlastní duši.

Pokud naopak mužství odmítá ženské plynutí, citovost, intuitivnost, měkkost či nesystematičnost, nedocenilo ještě klíčový přínos ženské pečující láskyplnosti pro hluboký, naplňující život v Bohu. Mužství může odmítat své vlastní ženství, jako slabost a city může potlačovat jako nežádoucí překážku dokonalého výkonu. Uzavírá se tím však vyšším nadsmyslovým schopnostem a hlubokému potenciálu vlastní duše - propojení s Bohem, extatické energii. Mužství tedy čelí výzvě změnit svou automatickou nevědomou reaktivnost hlubokým prožitkem, ve kterém nesnižuje ani nejedná tvrdě se svou ženskou stránkou. V bdělosti, sebereflexi a vědomé toleranci je klíč k neutralizaci napětí. Tam, kde nastane něco jako klid po hádce, dochází k porozumění zraněnému ženství, skrze které je napětí propuštěno, mění se vzorce chování, léčí se bolesti a kvete láska.
Neutralita, nesouzení, či neodmítání, vede ke vzájemnému harmonickému splynutí nejen polarit duše, ale také mužsko-ženských vztahů a vztahu duše s Bohem současně. V prostoru takového uvolnění vzniká rozšíření hloubky prožitku a Láska – Bůh, se tě láskyplně zmocní a ty to cítíš jako oheň v každé buňce svého těla. Nadále již nežiješ v napětí, tvé vztahy se vyléčí a nastává volné spojení mezi člověkem a Bohem. Jsi více sám sebou, než jsi kdy zažil a současně se prolínáš s Bohem.